BULA „UNAM SANCTAM“ BONIFÁCE VIII.

P. Rafal Trytek

Nejnovější číslo „Pro Fide Rege et Lege“ (nr. 1 (67) 2011), je věnováno dokumentu papeže Bonifáce VIII. (1294-1303) jehož název je uveden v nadpise článku. Bohužel katolická pravda nebyla v časopise dostatečně potvrzena a částečně byla zcela zkreslena a rozmazána.

Sérii akcí věnovaných událostem týkajících se pontifikátu Bonifáce VIII. otevřel článek R. Mozgola „´Francouzská sova` kontra `černokněžník z Říma` – konflikt mezi francouzským králem a papežem jakožto pozadí papežské buly `Unam Sanctam`“. V bludišti historických pověstí uvádí autor řadu tvrzení, jež nejsou zcela ve shodě s katolickou jedinou pravdou. Na str. 3 čteme: „…nicméně bule Bonifáce VIII ´Unam sanctam´zrušené Klementem V. bylo věnováno v průběhu I vatikánského koncilu více místa než důležitým dokumentům dřívějších koncilů…“ Vyvstávají otázky: do jaké míry byla bula „Unam Sanctam“ zrušena? Proč se dogmatický vatikánský koncil zabýval tak intenzivně „zrušenou“ bulou? Odvolal Klement V. dokument zcela nebo jen jeho fragmenty? Autor bohužel neodpovídá v dané chvíli na tyto otázky, snaží se však vsugerovat čtenářům tvrzení, že šlo o celkové zrušení jejich ustanovení, čímž odporuje svým pozdějším závěrům.

Na konci článku na str. 28 čteme: „existuje však aspekt buly Unam Sanctam zavazující do dnešních dnů a mnohokrát bývá připomínán v tradičních dogmatických rozhodnutích Církve. Tím je teologická definice Církve obsažena mj. v prvním větě této pasáže papežského dokumentu z r. 1303. Definice „mimo církev není spásy“ představuje neomylnou dogmatickou formulaci…“ Ryszard Mozgol se vyhýbá jako čert svěcené vodě tomu, aby citoval tuto poslední větu, jež zní takto: „Porro subesse Romano Pontifici omni humanae creaturae declaramus, dicimus, diffinimus omnino esse de necessitate salutis“ Denz. 875). V „Pro Fide“ (str. 68) máme překlad této pasáže: „…Došli jsme proto k závěru, abychom vyhlásili a slavnostně prohlásili, že ke spáse je nezbytně nutné přijmout pravdu, že všechny lidské bytosti jsou podřízeny římskému papeži“. Komentář autora článku: „závěrečná formulace buly děsí svojí jednoznačností…“ (str. 28).

Děsí? Snad jen stoupence FSSPX. Nekompromisní katolík se naopak raduje z jasných slov Nástupce svatého Petra, jež jsou dalším potvrzením katolického učení. Samozřejmě, že jasná papežova slova vyvracejí teologickou koncepci FSSPX, podle které je možné být více než půl století NEPODŘÍZEN papeži, ignorovat a bojovat proti jeho učení, rozsudkům, odsouzením, promulgacím ritů, svátostí, zákonům, kanonizacím. Bratrstvo sv. Pia X. žije vlastním „eklesiálním“ životem, ve kterém kontakty s osobou údajného papeže mají charakter výlučně kurtoazijně-diplomatický. K údajné hierarchii u nich naopak neexistuje vztah typu podřízený – představený. Lefebvristé vymývají mozky svým věřícím bajkami o odmítnutí „slepé poslušnosti vůči papeži“, a přece struktury FSSPX jsou naprosto autonomní ve vztahu k údajné církevní hierarchii a nemůže být u nich řeči o JAKÉKOLIV poslušnosti ve vztahu k ní.

Kněží Bratrstva stále používají podobenství o papeži jakožto „špatném otci“. V dějinách Církve bylo mnoho papežů, kteří nebyli příliš hodni k zastávání svého úřadu, ale všichni byli vyznavači katolické víry, na rozdíl od modernistů, kteří zastávají církevní posty. Proto katoličtí papežové (včetně těch chybujících) byli OTCI pro katolíky ve víře. Nejsou jimi naproti tomu takoví nevěrci jako Benedikt XVI. nebo Jan Pavel II. (nebo dokonce současný J. Bergoglio.) Otcovství papežů je duchovní a zakládá se na příbuzenství ve víře. Proto sedesvakantisté provádějí „test otcovství“, z něhož jasně vyplývá, že takoví modernisté jako Montini nebo Ratzinger s námi naprosto „příbuzní“ nejsou.

Když se vrátím k Mozgolovu článku – představuje silně subjektivní a tendenční vizi dějin Církve, v níž je pravda připisována jednostranně antipapežské straně. V poznámce č. 53 na str. 16 autor píše: „Nemohu si na tomto místě odpustit úvahu, že francouzská uzurpace představovala jednoduše konsekvenci úspěchu proticísařské – papežské koncepci XI. století, podle které byl císař pouze vyměnitelným úředníkem.

Vysvětlovat excesy Filipa Sličného papežským bojem o svobodu Církve proti císařům? Je charakteristické, že autorovi není proti mysli považovat papeže za „vyměnitelné úředníky“ od císařů, kteří vždy znovu a znovu ustanovovali schismatické antipapeže. A to navzdory skutečnosti, že papežská moc a její výsady mají svůj původ od Krista a moc císařská jako taková, vznikla v důsledku historického vývoje a nikdy neměla uvedené výsady.

Ryszard Mozgol cituje jako historicko-teologické „autority“ Danta, či sv. Bernarda z Clairvaux. Pokud je citování gibelínského poety naprostým nedorozuměním, o to víc zasluhuje pozornosti názor sv. Bernarda, ačkoliv je potřeba mít na paměti, že svatí nejsou neomylní a Doktor Medoústý byl sice slavný svou výmluvností, ale v praktickém postupování se mu nedostalo osvícení k opatrnosti. Držme se zlaté střední cesty mezi „fideismem“ sv. Bernarda a „racionalismem“ sv Anselma.

P. Rafal Trytek 26. 5. 2011

Brány pekelné Církev nepřemohou

P. RAMA P. COOMARASWAMY

(PROBLÉMY S NOVÝMI SVÁTOSTMI ) *

Jedním z nejčastěji uváděných argumentů, které mají dokázat legitimitu pokoncilní organizace je božské zaslíbení, že „brány pekelné Církev nepřemohou“. Lidé se domnívají, že obsah této krátké věty znamená, že není možné, ba ani pravděpodobné, aby Bůh opustil své děti. Co odpovědět na takový argument?

Začněme od nesporných faktů. Bez ohledu na to, zda tomu věříme nebo ne, ať se nám to zdá možné nebo ne, faktem naprosto zřejmým je, že po skandálním koncilu, zmrzačeným jak po stránce bezúhonnosti tak důstojnosti, bylo změněno katolické náboženství. V praxi bylo nahrazeno jiným náboženstvím, náboženstvím, které se vyvíjí, které je výrazně proniknuto vlivy zednářství a marxismu a které je také inspirováno tím, co papežové Pius IX. a sv. Pius X. výslovně zavrhli jako „modernismus“.

Vytvořením „loupežného“ koncilu, který zanesl do oblasti neomylného učení spoustu herezí jako například popření „jednoty“ Církve nebo uznání náboženské svobody, došla pokoncilní „církev“ tak daleko, že zrušila antimodernistickou přísahu a svaté Oficium. Jaký mohly mít operace tohoto druhu jiný cíl, než zbavit tradiční Církev – Církev všech časů – veškerých obranných linií? A co přišlo potom? Přeměna oltářů na stoly, přeměna kněží na „předsedající“, zneplatnění nebo zpochybnění všech svátostí, které byly nepřijatelné pro protestanty, chybné překlady Písma svatého a především degradace svatostánků a zničení mše – „humanistické“ a demagogické změny nejzávažnější povahy. Kardinál Suenens právem nazval toto vše „francouzskou revolucí v Katolické církvi“.

Zamysleme se jen nad výrokem: „po ovoci poznáte je“. Jaké jsou plody nového náboženství? Tisíce kněží opustilo své povolání – z těch co zůstali, se více než 25% dožadovalo povolení (což jim bylo zamítnuto) o uzavření manželství. Tisíce odchodů z řádů řeholníků a řeholnic. Prakticky zpustošené semináře. Průměrný věk kněží v USA více než padesát let, očekává se, že jejich počet klesne na 40% současného stavu do deseti let. Fakt ještě více tragický: přes široký okruh sloužených „liturgií“ – od konzervativních po nejvíce radikální – miliony katolíků se odvrátilo od Církve a ze všech možných praktických důvodů. Mládež se už nezajímá o to, co se jí nabízí. Pouze 15% někdejších věřících se dále účastní nedělních mší a mezi nimi počet přistupujících k přijímání roste, zatímco počet zpovědí klesá. Což dává tušit, že dokonce zaniká pojetí hříchu. Přes 80% katolíků, kteří žijí v manželství používá umělou kontrolu početí a věří že neporušují žádné Boží přikázání, statistiky rozvodů nevykazují žádný rozdíl mezi katolíky a ostatními členy společnosti…

To vše je doprovázeno deformací a řekl bych přímo destrukcí doktríny a teologie. Uznání evoluce za fakt ve všech oblastech – ať už je to biologie, teologie, sociologie – a dokonce podle teze Teilharda, sám Bůh se vyvíjí! Zrušení kanonů 1399 a 2318, odmítnutí Církve odsuzovat heretiky a do očí bijící shovívavost vůči těm, kteří jako Hans Küng – a těch jmen je celý legion – otravují myšlení věřících, jsou příznačné pro rozšířené modernistické virulence. Výsledkem samozvaných hesel „desakralizace“ a „demytologizace“ Církve spojených s falešným obrazem všeho co je tradiční, je všudypřítomná opovážlivost a vulgarita. Nedávné pokusy skrýt toto vše tím, že se duchovní a řeholnice začali oblékat do tradičních oděvů, tuto situaci vůbec nezměnilo.

Kdo má uši k slyšení, slyš. Varování před nadcházející katastrofou bylo známo již ve chvíli započetí koncilu. Ale kdo z nás chtěl tehdy naslouchat. Jeho vůdčím heslem bylo aggiornamento (modernizace), koncept nepřátelský každému náboženství opírajícímu se o věčné pravdy a Zjevení. Roncalli, alias Jan XXIII. vyhlásil tehdy svůj úmysl „účinnější ochrany posvátného depozitu fídei – pokladu víry“. Není zapotřebí velké fantazie k tomu abychom pochopili co měl na mysli – když neváhal prohlásit, že „…podstata starobylé doktríny obsažené v depozitu víry je jedna věc a způsob jakým je vyjádřena druhý…“ Šlo o chybné a ve skutečnosti ďábelské zjednodušení, protože to otevřelo dveře veškerým zradám a podvodům, které poté nastoupily. Tradiční formulace nebyly povrchními přepychovými ozdobami, byly garantem pravdy a efektivity; nejdokonaleji vyjadřovaly to, co chtěly sdělit – jejich adekvátnost představovala fakticky jejich raison d′etre (důvod k bytí). Což není pravda neoddělitelná od svých forem a výrazů? Což nebylo vlastní silou Církve to, že staré formulace vždy zavazovaly? Dráždily pouze ty, kteří toužili po tom, aby učinili z modernismu, scientismu, evolucionismu a socialismu součást „depozitu fidei – pokladu víry“.

Každou věc musíte brát takovou jakou skutečně je. Pokud uvidíte v ulici Paříže tygra, nepotřebujete zprávy z radia, abyste poznali to, co vidíte na vlastní oči. Někdo může popřít jeho existenci za cenu ohrožení vlastního života.

Navzdory těmto skutečnostem existují stále lidé, kteří chtějí „zapalovat Pánu Bohu svíce a současně i ďáblovi.“ Pokoušejí se omlouvat pokoncilní církev a vysvětlují, proč dým satanův téměř zatemnil klenbu u sv. Petra. Někteří tvrdí, že je to proto, že koncil a inovace, které po něm nastaly, byly „špatně interpretovány“. Ale, kým? Jiní halasně vyslovují svou loajalitu vůči uchvatitelům Petrova trůnu, ujišťujíce, že je to vše vina kolegia biskupů a kardinálů. Ale kdo je jmenoval? Odkdy už neplatí zásada respondeat superior? (dokonce i peklo má hierarchickou strukturu). Navzdory faktu, že motivem takových tvrzení je často touha „skrýt opilství Noemovo“, představují nadále kombinací absurdity a pokrytectví.

Ať se nám to líbí nebo ne, hanba této viny musí padat především na pokoncilní „papeže“. Navzdory tomu, že nikdo z nás není bez nějakého prvku viny, jsou to právě oni, kdo musí nést její tíži. Byli to oni, kdo schválili koncil a jeho reformy a bez jejich schválení by ani koncil ani reformy neměly žádný význam a váhu. To oni nesprávným způsobem použily zásadu poslušnosti, s cílem přinutit někdejší věřící přijmout nově zavedené normy. Jsou to oni, kdo tolerují deviace všeho druhu a současně odsuzují vše co je tradiční. Nejsou to lidé, kteří „upadli do hereze“ nebo kteří jsou – jak by řekl Lefebvre – „zkaženi modernismem…“ Oni jsou mnohem horší, protože jsou to heretici, kteří byli zvoleni právě proto, že byli heretiky; jsou to lidé, kteří podle zákonů tradiční Církve se z ní již dávno vyloučili. Toto odsouzení se týká prakticky celého „kolegia voličů“ odpovědných za provádění toho, co se dá nazvat pouze modernistickým spiknutím. Platí to dále i pro servilní hierarchii, která sama sebe prohlašuje jako una cum s těmi kteří jsou u moci.

„I Kaifáš byl přesvědčen o tom, že je dobrodincem lidstva“ (Blake). Když hovoříme na tomto místě o spiknutí, neznamená to popření upřímnosti zúčastněných osob. Ale cožpak nějakému heretikovi někdy chyběla upřimnost? Netvrdím tím, že každá osoba, která se propůjčila k tomu, že tento vývoj podporovala a dále podporuje je vědomým rozvracečem. (Což náš Pán neřekl, že „kdo není s ním, je proti Němu?“ – neodsouzení bludů je jejich přijetí). Konečný výsledek je zřejmý. Koncil a jeho následky jsou výsledkem nekalých praktik lidí, které papež svatý Pius X. jasně odsoudil a před nimiž chtěl chránit Církev. Rozhodl se, že z moci svého papežského úřadu – a tedy ex cathedra, vyhlásí, že každá osoba, která by hájila dokonce i jen jednu jedinou tezi odsouzenou v jeho encyklikách nebo v Lamentabili je ipso facto a latae sententiae exkomunikována – tj., samotným faktem a bez potřeby veřejného potvrzení této exkomunikace (Praestantia Scripturae, 18 listopadu 1907). Žádný z otců podepsaných pod dokumenty koncilu, ani žádný člen hierarchie, který přijal a hlásá nauky v nich obsažené, nemůže tvrdit, že nepodléhá tomuto odsouzení. Každý, kdo se hlásí k „poslušnosti“ vůči neocírkvi přijímá implicitně její modernistické zásady (1).

Zamysleme se nad náboženskou svobodou – koncepcí, že každý člověk má svobodu rozhodovat, co je pravdivé a co mylné, co je dobré, a co zlé a že jeho lidská důstojnost je obsažena právě v možnosti této volby. Představme si Krista na kříži, který nám říká, že přišel založit viditelnou Církev – „Jednu, svatou, katolickou a apoštolskou“ a aby ji svěřil pravdy, které jsou nutné pro naši spásu. Ale poté nás ujišťuje, že nemáme povinnost Ho poslouchat – a že si můžeme vybrat, čemu budeme věřit a že naše skutečná lidská důstojnost není obsažena v tom, že se mu snažíme podobat, ale jen v tom, že konáme takovou volbu! Neuvěřitelné! A nyní, dva tisíce let poté, potkáváme zástupce Krista na zemi, který má povinnost učit to, co nás učil Kristus, který nás ujišťuje, že účinek Kristova vtělení je, že všichni lidé, – dokonce i ti, kteří odmítají samotnou myšlenku Boha – jsou spaseni, že Kristova Církev vlastní vinou ztratila svou jednotu, že ukřižování Ježíše je pouze „svědectvím o důstojnosti člověka“ – jeho schopnosti samostatného rozhodování o tom, co je pravda a co lež. To je vláda nejvyššího šílenství.

Někdo bude tvrdit, že tito falešní papežové řekli i pár pěkných věcí. Nicméně toto nemá vliv na současnou situaci, když se musíme rozhodnout, zda jsou skutečnými zástupci Krista na zemi nebo ne. Pokud opravdu jsou osobami na hierarchické úrovni našeho Pána, pak je musíme poslouchat. Ale katolíci si musí uvědomit, že neomylnost papeže je zcela závislá na jeho poslušnosti Kristu a že pokud odmítá Krista a zkresluje Kristovo učení, pak musíme odmítnout jejich autoritu. Jak řekl apoštol Petr: „více je potřeba poslouchat Boha než lidi“. Modernistický papež je protimluv a nemožnost. Buďto je modernista – a potom není papež, nebo je papež – a pak není modernista. To vše není otázka zvažování a vybírání si, čemu budeme věřit. To je otázka bytí katolíkem. Popřít tuto zásadu znamená považovat Krista za lháře! Sv. Kateřina Sienská nám řekla, že papež, který zfalšuje a zneužije svůj úřad, skončí v pekle. A dále, že ti z nás, kteří ho budou poslouchat, tam skončí s ním. Skončeme již s ohledy na ty, kteří tvrdí, že Jan Pavel II. se pokouší vrátit Církev k tradici. Tuto lež je snadné demaskovat. Vše, co by musel udělat, je odmítnout II. vatikánský koncil a vrátit tradiční svátosti. Protože to nečiní je pouze vlkem v ovčinci, který nám chce zastřít zrak.

Přemohly snad již „brány pekelné“ Církev? Zcela jistě ne. Katolíci vědí, že Kristus nemůže klamat. Pokusme se pochopit význam tohoto zaslíbení. Říká nám, že pravda nakonec zvítězí – i když ne nutně v „krátkém časovém rozmezí“. Rozumovou jistotou je to, že je to „pravdą“, protože omyl je možno definovat pouze v termínech popírajících pravdu. Katolická Církev je pravá a pravdivá a z toho plyne, že nemůže být zcela zničena, tak jako nemůže být zničena samotná pravda. Nicméně tato Církev se nenachází v číslech ani ne v budovách a nemusí se nacházet nutně ani v hierarchii. Pravda působí ex opere operato. Nachází se ve věřících (hierarchie se musí skládat „z věřících“ aby oni mohli vytvořit „hierarchii“. Neboli, jak to vykládají teologové, členové „Církve učící“ (Magisterium) musí být především členy „Církve slyšící“). Každé dítě pokřtěné v tradičním ritu se stává „členem těla Kristova“. A čím je Církev ne-li Tělem Kristovým, Kristovou přítomností v tomto světě? Z toho tedy plyne, jak říká Kateřina Emmerichová – kdyby žil pouze jeden jediný člověk, který by byl skutečně katolíkem, tak v něm by se nacházela Církev.

Viditelnost je znakem Církve. Vyžaduje snad viditelnost hierarchii? Otázka je otevřena k diskusi, ale život není určován jen přirozeným během věcí. V každém případě tradiční biskupové jsou dosažitelní a dokud bude k dispozici byť i jen jeden jediný tradiční biskup, tak v něm bude sídlit hierarchie. Je však třeba mít na paměti, že Církev neexistuje pro hierarchii, ale hierarchie existuje pro Církev. A historie nám dokazuje, že katolíci mohou žít a zachovat víru po celá staletí při absenci jakékoliv hierarchie. Bůh zná své děti a jistě je neopustí. Pokud je biskup nutný pro viditelnost Církve, tak On se zcela jistě postará, aby nechyběl. Nakonec jsme to vždy my, kdo opouští Boha, jeho pravdu a jeho Církev – a nikdy to není naopak.

Někdo by si mohl říci, že rozsah změn byl natolik dostačující, aby přiměl věřící ke vzpouře. Velikým a skutečně apokalyptickým překvapením bylo, že tak katolíci neučinili. Tato neschopnost správně zareagovat ukazuje pouze na to, čeho si ti „upřimní, zbožní a horliví katolíci s nejlepšími úmysly ve skutečnosti cenili.“ Vzniká pokušení je litovat, ale tak jako vždy dokonce i v takové situaci, „Pán Bůh zná své děti“. Je třeba to zdůraznit, protože těch skutečně nevinných je mnohem méně, než bychom si mysleli. Argument, že je nemožné nebo dokonce nepravděpodobné, aby Bůh opustil své děti, vychází z přesvědčení, že „Jeho děti“ si nezasloužily, aby byly opuštěny. Zatímco si to ve skutečnosti zasloužily a to přesně v takové míře, v jaké byly skutečně opuštěny.

Proč se katolíci nevzbouřili? Především je potřeba říci, že mnozí to učinili, ale jejich mizerní duchovní vůdcové podkopali správný postoj, který věřící zaujali. Protože byli psychicky závislí na hierarchii a duchovenstvu, očekávali od nich, že je povedou a budou řídit jejich činnost, toho se ovšem nedočkali. Modernisté, kteří pracovali a připravovali převrat po celá desetiletí si připravili půdu a dokonce i ti, kteří nebyli rozhodnými revolucionáři měli zdeformovanou a tím pádem oslabenou víru. Na koncilu bylo možná 70 osob, které – na samém konci – začaly chápat, co se vlastně děje. Nebylo jich víc! A mezi nimi nebyl ani jeden nakloněn k tomu, aby zaujal jasný a rozhodný postoj opřený o solidní doktrinální zásady. Dokonce i Lefebvre postavil svůj odpor na falešných teologických důvodech. Argumentoval, například tím, že je možno neposlouchat skutečného a pravého papeže (2).

Za druhé, věřící byli po celá desetiletí nedostatečně poučováni o základních principech své víry a odváděni od vedení aktivního duchovního života. Formováni v sekularizovaných školách, vyučováni „liberálními“ kněžími, byli ve své většině modernisty, aniž by o tom mnohdy vůbec věděli. A konec konců jak duchovenstvo, tak laici objevili svůdnost a krásu současného světa. Odmítnutí a pohrdání současným světem – světem, který se oddělil od Církve a jako marnotratný syn vzdálil se od lůna Otcova – bylo pro ně stále více nesnesitelné. Nemohli přijmout nechuť k tomuto světu, v který uvěřili více než v Krista. Koncil prohlásil, že od nynějška bude Církev nejen „otevřená světu“, ale že ho touží „obejmout“!

Jeho otevřeným cílem a příslibem se stalo aggiornamento (zdnešnění) – uvedení Církve do dvacátého století“ a učinit ji jeho součástí, tak aby byla přijatelná pro tento svět. Už se nekázalo o tom, že je nutné, aby se marnotratný syn vrátil do lůna Otcova. Právě naopak, odhodíce jak svou funkci, tak svou totožnost [tato nová církev] vyhlásila, že Otec by měl jíst pomyje, které se dávají pouze prasatům! Jak duchovní, tak laici – s jistými vyjímkami – se vrhli po hlavě, i po zádech do moře, aby promrhali své dědictví, jako by už nikdy neměl přijít žádný zítřek. To je to, co tkví v samém srdci spiknutí. To je podstata věci. Toto je zřídlem onoho dýmu valícího se kolem baziliky svatého Petra. Tato jiskra vzpoury, přítomná v duši každého člověka, potřebovala pouze „vítr změn“ aby se rozpoutalo peklo.

Nicméně tak jako tomu bylo vždy v dějinách Církve, malá hrstka vytrvala v zachovávání plnosti víry. Pravou Církev lze nalézt mezi těmi, kteří věřili a dále věří tak, jako jejich předkové. Jsou to oni, kdo nesou svědectví o pravdivosti Kristova zaslíbení. Jsou to oni, kteří poskytují důkaz o tom, že „brány pekelné Církev nepřemohly“. Ne všichni z nich jsou moudrými teology. Ne všichni jsou bez hříchu. Ale poznáte je podle toho, že se drží pravých kněží, pravého učení a pravé mše – mše všech dob.

Někteří budou obviňovat tradiční katolíky – ty, kteří trvají na zachovávání neporušené katolické víry a proto odmítají nové náboženství pokoncilní církve – z toho že jsou „ve schismatu“. Takové obvinění je lživé. Ve skutečnosti je schizmatikem ten, kdo se sám odděluje od pravdy, a ne ten, kdo se jí drží. A pokud je nutné oddělit se od něčeho pro zachování pravdy, pak ať žije schisma! Ale ve skutečnosti, to nejsou tradiční katolíci, kdo jsou ve schismatu, ale ti, kteří jsou odpovědni za změnu katolické víry. Řekněme to pokud možno jasně i upřimně. Neocírkev není schismatická, ale heretická.

Podobně jsou tradiční katolíci obviňováni z toho, že jsou protestanty, protože neposlouchají papeže. Taková obvinění jsou falešná. Tradiční katolíci „nepřebírají a nevybírají“ to, čemu chtějí věřit; celým svým srdcem se drží toho, co Církev vždy učila a co vždy dělala. Nejsou také neposlušní papeže. Věří, že papeže, – který je na zemi Náměstkem Kristovým a „osobou která je v hierarchické jednotě“ s našim Pánem – je potřeba poslouchat. Vědí, že když mluví Petr, tak je neomylný, protože to skrze něj mluví Kristus. Jsou rozhodnými papisty a nic víc a nic méně. Odmítají však neposlušnost vůči Petrovi. Za takové situace mají povinnost neposlouchat ty, kteří hovoří neoprávněně ve jménu Petra. Poslušnost vůči modernistickým a heretickým „papežům“ to je uznání, že jsou „jednou hierarchickou osobou“ s našim Pánem, neboli, že Kristus učí mylně – quod absit! (Bůh uchovej)

Smutnou pravdou je, že velice mnoho tradicionalistů nechce být označováno za integristy“ nebo „sedesvakantisty“. Ale proč? Proč by se měli zastavit na půli cesty? Vede to pouze ke sporům a absurdním postojům nebo k bázlivému jazyku spojenému s konvenčními a dětskými sentimenty. Pokud jsou pokoncilní „papežové“ skutečnými papeži pak je poslouchejme. Pokud ne buďme poslušní Petra a skrze něho Krista. Lidé tvrdí, že jsou „dezorientovaní“ nebo „zmatení“. Ale proč? Staré katechismy jsou stále k mání a současné novoty se vůbec neliší co do obecných zásad od těch z dřívějších dob. Hřích může změnit svůj styl, ale ne svou povahu. „Není žádné větší právo než právo na pravdu“ a v rozporu s učením II. vatikánského koncilu „blud nemá žádná práva“.

Tradiční katolíci budí často pohoršení, když se mezi sebou hádají. Neocírkev se v porovnání s nimi jeví mnohem víc jednotná. A tak tomu také skutečně je, protože zahrnuje pod svou střechou úchylky všeho druhu. Ale pokud se tradiční katolíci zdají být mezi sebou rozděleni, je tomu tak proto, že při absenci jasného vedení se každá jednotlivá skupina snaží nezávisle na jiné určit, co je skutečně katolické. To, co všechny strany skutečně potřebují je prohloubit studium a zapojení se do toho, co je skutečně katolické. Chcete-li parafrázovat Leninův výrok: „nemějme nepřátele na pravici – ať není nikdo více ortodoxní ani více tradicionalistický než my sami“. Buďme sjednoceni v pravdě, která se projevuje v neměnné nauce a praxi Církve během staletí. K tomu nám pomáhej Bůh.

Je udivující, že moderní duchovní tvrdí, že umí číst „znamení doby“ Kristus představil „poslední časy“ v nezvykle temných barvách. Písmo svaté nás varuje před bezprecedentním výbuchem zla nazvaným sv. apoštolem Pavlem odpadlictvím – apostasií, během níž se objeví strašný člověk hříchu a syn zatracení, nepřítel Krista, neboli Antikrist; že se to stane, když revoluce zvítězí a současný rámec společnosti se rozpadne. Dozvídáme se, že bude poskvrněna svatyně a ustane stálá oběť a na jejím místě bude ohavnost zpustošení“. Což Jeremiáš nemluví v Božím Jménu, když říká „můj příbytek je vypleněn, všechny mé ozdoby přetrženy; mé děti se vzdálily ode mne a nejsou… když pastýři jednali nerozumně a nehledali Boha“. A což nám nebylo řečeno, že „povstanou falešní Kristové“ , že budou hlásat falešná učení a „že dokonce vyvolení budou svedeni“? A konečně, což Kristus není přesný, když nám říká, že při jeho posledním příchodu zůstane jen „malá hrstka“ – zbytek, pronásledovaný Antikristem?

Navzdory těmto varováním moderní Sanhedrin v Římě pokračuje v podporování a rozvíjení sil revoluce. Hlásají své záměry na vytvoření lepšího světa, v němž principy francouzské revoluce vydají své plody – kdy všichni lidé budou svobodni, rovni a žít v bratrském míru. A s ohledem na tuto skutečnost vytvářejí jedno celosvětové náboženství, v němž všichni lidé – dokonce i ateisté – budou společně spojeni jako „Boží lid“, a spása bude, jak to učí II. vatikánský koncil „společenským procesem“. Naštěstí tradiční katolíci také dokážou číst znamení doby. Vidí v tom všem vyplnění biblických proroctví. To je důvod, proč trvají na tom, aby zůstali tradiční malou hrstkou. Kéž by jim Bůh udělil dar vytrvalosti.

„Pohoršení musí přijít…“. není tomu tak z důvodu nějakého svévolného rozhodnutí osobního Boha, – quod absit – ale z důvodu nutné ontologické „hry“ vyplývající z všemohoucnosti, která nevyhnutelně zahrnuje i rozpory a nedostatky, bez kterých by svět nemohl existovat. Bůh si nepřeje „konkrétní zlo“, ale toleruje „zlo jako takové“ majíce na zřeteli ještě větší dobro, které z něho vzejde. Ad majorem Dei gloriam.

P. Rama P. Coomaraswamy (2001)

Poznámky:

(*) název originálu v angličtině The Problem with the Other Sacraments navazuje na knihu téhož autora The Problems with the New Mass.

(1) je potřeba jistého rozlišování. Zásadní je rozdíl mezi materiální a formální herezí – ta druhá vyžaduje poznání, že se koná nebo věří proti věčné nauce církve a činí se tak zatvrzele. S jistotou je možno říci, že někteří otcové byli pouze materiálními heretiky není na nás, abychom soudili duše, ale jsme jistě povinni posoudit skutkový stav a tato fakta.

Nedostatky nového ritu kněžských svěcení (Benedictus)

Nedostatky nového ritu kněžských svěcení

Benedictus

Revoluce, která v průběhu minulých třiceti let zasáhla téměř všechny oblasti církevního života, nemá zcela jistě v historii Církve obdoby. Před zraky užaslých věřících všechno, co považovali za neměnné a neporušitelné, posvěcené staletou praxí Církve, lehlo popelem v době kratší než jedna lidská generace. Nový katechismus, nový rituál, nový kodex kanonického práva, nové ekumenické překlady Písma sv., nové řeholní stanovy, zreformované pobožnosti a především nová mše Novus Ordo Missae – nic neušlo fanatismu přívrženců aggiornamenta. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již po několika letech bylo možno pozorovat dramatický úbytek kněžských a řeholních povolání, odumírání náboženského života a postupný zánik identity katolíků. Ze všech změn, které přispěly k tomuto stavu věcí, je bez pochyby nutno připsat největší význam „obnovené“ teologii svátostí a reformě, která zasáhla jednotlivé obřady. Mnoho již bylo napsáno o osudu, který potkal největší poklad Církve, mši svatou. Poměrně málo úvah se týká otázky významu reformy ritu kněžského svěcení. Dříve než se budeme věnovat konkrétním úvahám o uskutečněných změnách, které se odehrály koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let, a jejich následcích, zastavme se na chvíli a připomeňme si nejprve několik základních pravd víry.

Co je to svátost?

Samotné slovo svátost označuje svatou věc nebo tajemství. Otcové tridentského koncilu ve shodě se sv. Augustinem prohlašují: „Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti ustanovená Kristem pro naše ospravedlnění“. Kard. Gasparri ve svém katechismu uvádí: „Svátosti nám udělují nebo v nás rozmnožují milost posvěcující a udělují nám milost pomáhající, čili právo na zvláštní pomoc, abychom mohli dosáhnout cíle jednotlivých svátostí“. Florentský koncil učí:„Sedm je svátostí nové smlouvy, tj. křest, biřmování, eucharistie, pokání, poslední pomazání, kněžství a manželství. (…) Z nich pět prvních je určeno k osobnímu duchovnímu zdokonalení jednotlivých lidí, poslední dvě jsou určeny k zajištění vlády v Církvi a k jejímu růstu. Křtem se totiž duchovně rodíme, biřmováním rosteme v milosti a posilujeme se ve víře; zrozeni a posilněni živíme se pak pokrmem svaté Eucharistie. Pokud hříchem padáme do nemocí duše, tehdy skrze svátost pokání získáváme zpět duchovní zdraví a dokonce i zdraví fyzické, je-li to užitečné pro naší duši. Svátostí kněžství dostává Církev moc a duchovně se rozrůstá, svátostí manželství se rozrůstá fyzicky.“ Ve svátosti je milost Boží udělována mocí samotného posvátného obřadu (ex opere operato), její účinnost je nezávislá na morálním stavu nebo dokonce stavu víry udělovatele. Sv. Tomáš píše: „udělovatel udělující svátosti působí jako nástroj; nevykonává nic vlastní mocí, ale mocí Krista. K této vlastní moci člověka patří jak láska, tak i víra. Proto k udělování svátosti není požadováno, aby udělovatel měl lásku, odtud – ve shodě s tím, co bylo povězeno – také hříšníci mohou udělovat svátosti, nepožaduje se ani jejich víra. Nevěřící proto může udělit skutečnou svátost, pokud je vše k tomu nutné zajištěno.“ Nutná je však, kromě materie a formy, kterými se ještě budeme podrobně zabývat, intence udělovatele – „Jestliže někdo tvrdí, že u těch, kteří vykonávají funkci udělovatele a udělují svátosti není potřebná intence přinejmenším konat to, co koná Církev – anathema sit – budiž vyobcován“.

Materie a forma

Otcové tridentského koncilu si posloužili aristotelovskou terminologií, užitou již dříve velkými scholastiky (zvláště sv. Tomášem Aquinským), a definovali, že „každá svátost obsahuje dvě věci, materii, jež se nazývá věcí, a formu, která je obvykle nazývána slovem.“ Spojení materie a formy (res et verba) představuje vnější ritus, obsahující mocí Kristova ustanovení zvláštní skutečnost – schopnost k udělení a rozmnožení milosti. Tradičně je větší význam připisován formě (slovu), neboť skrze slova člověk projevuje svůj úmysl. „Verba inter homines obtinuerunt principatum significandi“ („Mezi lidmi mají nejdůležitější místo slova“) píše sv. Augustin. Rovněž materie může mít symbolický význam. Např. voda obmývající hlavu dítěte při křtu, nebo olej, kterým je mazáno čelo umírajícího – avšak slova určují konečný smysl. „Ve svátostech ze slov a věci vzniká jedno, tak jako z formy a materie, v tom doslovném významu, že jak bylo řečeno slova představují nakonec to, co věci naznačují.“ Přesto i materie i forma i intence jsou nutnými podmínkami k platnosti svátosti.

Podstatné prvky formy a materie jsou nenarušitelné a nemohou být nikým změněny – dokonce ani koncil, ani papež nemají takovou moc. Objasňuje to Lev XIII. v bule Apostolicae curae: „Církvi není dovoleno měnit ba dokonce ani dotýkat se materie nebo formy svátostí. Může měnit, rušit nebo zavádět něco do nepodstatných obřadů nebo do „ceremonie“ patřící k udílení svátosti, jako jsou např. procesí, modlitby, hymny před nebo po skončení vlastní formy.“Sv. Tomáš učí: „Je zřejmé, že pokud se opustí něco z toho, co představuje vlastní část formy svátosti (substantia formae sacramentalis), zaniká náležitý obsah významu slov a následkem toho se svátost neuskutečňuje.“ Ve stejném duchu se vyslovuje sv. Pius X.: „Je dobře známo, že Církvi nepřísluší právo zavádět něco nového do podstaty svátostí“ (Ex quo nono). Neznamená to, že Církev nemůže změnit formu nějaké svátosti, a nahradit dokonce její podstatnou část formulací stejného významu. Jak to vysvětluje sv. Tomáš, když odpovídá na obvinění, že někteří užívají jako formy svátosti biřmování slova: „Posiluji tě křižmem spásy“, jiní zase „posiluji tě křižmem posvěcení“: „Příčina spásy je svatost. Je tedy jedno, jestli se řekne křižmem spasení nebo křižmem vykoupení“. Rovněž Lev XIII. v bulleApostolicae curae (O neplatnosti anglikánských svěcení) připomíná: „Je známo, že svátosti Nového Zákona, jež jsou viditelnými znameními neviditelné milosti, musí současně označovat milost, kterou působí, jakož i působit milost, kterou označují. Tento význam, který i když musí být obsažen obecně v celém zásadním ritu, tj. jak ve formě, tak i v materii, je obsažen hlavně ve formě.“

V případě nastalých, oprávněných pochybností, co do platnosti udělované svátosti, jsou věřící vázáni povinností zákazu jejího přijímání. „Při udílení svátostí, podobně jako při konsekraci během mše, není nikdy dovoleno přiklánět se ke zdání pouze pravděpodobnému a odmítnout bezpečnější stanovisko. Opačný názor byl přímo odsouzen Lvem XII. (1670-1676). Takový postup by byl těžkým hříchem a pohrdáním tím, co ustanovil Kristus Pán. Bylo by těžkým hříchem proti lásce, tím, že by přijímající byl zbaven milostí a účinků svátosti. Bylo by také těžkým hříchem proti spravedlnosti, neboť přijímající má právo na platnou svátost.“

Svátost kněžství

Svátost kněžství má pro život Církve mimořádný význam. Skrze ni „Apoštolové a jejich nástupci v kněžství obdrželi moc konsekrovat, obětovat a podávat Tělo a Krev Páně, jakož i moc odpouštět a zadržovat hříchy.“

Nejstarší známé rity kněžských svěcení pocházejí ze 3. století. Jsou obsaženy v rituálu vzdoropapeže Hippolyta (Řím kolem r. 217), ze kterého později vycházel Pavel VI. při reformě obřadů biskupských svěcení, a v sakramentářích sv. Lva Velikého (461), sv. Gelasia (496), sv. Řehoře Vel. (604). Tyto obřady byly později právníky revidovány a staly se základem prvního tištěného pontifikálu vydaného v r. 1485. Papež Inocenc VII. nařídil jejich používání ve všech církvích, které jsou ve spojení s Římem. V západní církvi přetrvaly do roku 1968.

Podstatné prvky svátosti kněžského svěcení

V šesté kapitole Skutků apoštolských čteme o ustanovení prvních sedmi diakonů (jáhnů): „Postavili je před oči apoštolů a ti se nad nimi pomodlili a vložili na ně ruce.“ Můžeme zde rozeznat složky svátosti: modlitbu (formu) a vkládání rukou (materii). Až do konce XII. st. se teologové a církevní spisovatelé nezabývaly otázkou, v kterém přesně okamžiku je udílena svátost a jaká slova jsou nezbytně nutná k její platnosti. Tento problém nebyl tehdy ještě vyřešen slavnou definicí, takže po mnohá staletí existovala v této věci různice více názorů, i když se všichni shodovali v tom, že obřad uskutečněný v celku udílí s jistotou svátostnou milost. První dokument, který se zabývá poněkud přesněji formou a materií svátosti svěcení byl Dekret pro Armény, promulgovaný v roce 1439 Otci Florentského koncilu. Čteme v něm:„Šestou svátostí je svěcení. Jeho materie je to, co se kandidátu podává, aby se mu udělilo svěcení. Presbyter je označen tím, že se dotkne kalicha s vínem a patény s chlebem (…) forma kněžství je tato: «Přijmi moc přinášet oběť v Církvi za živé i mrtvé ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého».“ Tento dekret představující odraz názorů sv. Tomáše a neměnné praxe v římské Církvi, však nebyl dogmatickou definicí. Tu nakonec přinesl přesně o 500 let později papež Pius XII. v dekretu Sacramentum Ordinis (1947). Ve shodě s ní „charakter, milost a moc svátosti jsou udíleny všechny současně skrze vložení rukou a slova Da quaesumus… (slova z preface zpívané během obřadu svěcení) (…)ostatní obřady – oblékání, mazání olejem, předávání nástrojů a opakované vkládání rukou – nepůsobí to, co označují; označují zvláštním způsobem to, co již bylo vykonáno skrze materii a formu.“

Podle této neomylné definice „forma je obsažena ve slovech preface“. Zní (či spíše zněla) následovně:

Da quaesumus, omnipotens Pater, in hoc famulos tuos presbyterii dignitatem. Innova in visceribus tuorum spiritum sanctitatis, ut acceptum a te, Deus secundi meriti munus obtineat; censuramque morum exemplo suae conversationis insinuent.

(Vylij, prosíme Tě, Všemohoucí Otče, na tyto své sluhy kněžskou důstojnost, obnov v srdcích jejich ducha svatosti…)

Podle shodného názoru katolických teologů, pokud správně ustanovený udělovatel svátosti používá náležitou materii a formu s alespoň minimální intencí – činit to, co činí Církev – udělená svátost je platná, dokonce i tehdy, pokud udělovatel sám patří k otevřeně heretické sektě. Tytéž požadavky se vztahují na přijímatele svátosti.

Otázka anglikánských svěcení

V důsledku odpadu Anglie od všeobecné Církve v 16. století se velice rychle na tomto území objevil problém spojený se zachováním apoštolské posloupnosti. V r. 1550 byl násilím zaveden tzv. Ordinale Eduarda VI., sestavený „šesti preláty a šesti lidmi krále, sběhlých v Božském právu, potvrzen a podepsán Jeho Výsostí“. Dva roky poté byla v ritu provedena řada změn, byl k němu přidán přesnější popis udělovaných svěcení. Forma „reformovaného obřadu“ kněžského svěcení zněla: „Přijměte Ducha svatého. Kterým hříchy odpustíte, těm jsou odpuštěny, kterým je zadržíte, jsou jim zadrženy; buďte věrnými sluhy Slova Božího a Jeho svatých svátostí“. Dále byl těm, kteří dostávali Bibli řečeno: „Přijměte moc hlásat Slovo Boží a udílet svaté svátosti ve shromáždění, ke kterému budete určeni.“ Forma konsekrace biskupů zněla:„Přijměte Ducha svatého a pamatujte, že skrze toto vkládání rukou přijímáte Boží milost, neboť Bůh nám nedal ducha bázně, ale moc lásky a statečnosti“ a dále: „Pamatujte na to, abyste četli, napomínali a učili. Přemýšlejte o věcech obsažených v této knize (…) Buďte pro Kristovo stádo pastýři, ne vlky; krmte je, syťte je a nepožírejte; podporujte slabé, uzdravujte nemocné, spojujte, co je zlomeno, přijímejte vyhnané, hledejte ztracené (…)“.Jak je vidět, v těchto obřadech nejsou uvedeny stupně svěcení, což, Církev vždy považovala za nutné pro platnost této svátosti.

Teprve v r. 1662 byly do formy kněžského svěcení přidána (po vyzvání „Přijměte Ducha svatého“) slova: „pro vykonávání úřadu a kněžské práce v Boží církvi vám označeným nyní skrze toto naše vkládání rukou“.

Za více než 200 let později v r. 1896 papež Lev XIII. v bulle Apostolicae curae nakonec prohlásil (jako dogmatický fakt), že svěcení udělovaná anglikánským duchovenstvem „se stala zcela neplatnými a nemají žádný význam“nejen s ohledem na nedostatek posloupnosti (posloupnost všech anglikánských „biskupů“ se odvozuje od jakéhosi Mathiase Parkera, vysvěceného biskupem Barlowem v r. 1559 podle Ordinale Eduarda VI. ), ale také z důvodu absence formy a intence. V odůvodnění papež potvrdil: „Slova, jež až do poslední doby anglikáni tu a tam považují za vlastní formu kněžského svěcení, jmenovitě «Přijměte Ducha svatého» naprosto jasně neoznačují svátost kněžství, která spočívá především v konsekraci a v obětování skutečného Těla a Krve Páně v oběti, která není jen pouhou připomínkou oběti uskutečněné na kříži. Tato forma byla rozšířena slovy: „pro vykonávání úřadu a práce kněze“, ale svědčí jen o tom, že sami anglikáni zpozorovali, že předcházející forma byla nedostačující a neodpovídala skutečnosti. Tento dodatek, i když by mohl dát skutečný význam formě, byl však zaveden až o sto let později po přijetí rituálu Eduarda VI. Nastalo to navíc tehdy, kdy z výše uvedených důvodů hierarchie již vyhasla a tím se stalo udělování svátosti kněžství neplatným (…) S tímto zásadním nedostatkem chybění formy, je spojený nedostatek intence, která je stejně nutně požadována, aby došlo ke svátosti“.Defekt vadné intence zde vyplývá ze zcela změněného způsobu chápání pojmů kněz a „biskup“. „V celém Ordinále již nejen že není výslovná zmínka o oběti, konsekraci, proměňování nebo o kněžství (sacerdotium) a o moci proměňovat a přinášet oběť, ale jak jsme již uvedli, ani stopa po těch věcech, které existovaly v katolickém ritu. Pokud nebyly zcela odstraněny, byly promyšleně odsunuty nebo vyškrtnuty (…)“. Ale „svátosti Nového Zákona, které jsou viditelným znamením neviditelné milosti, musí současně označovat milost, kterou působí, jakož i působit milost, kterou označují.“

Protože se objevily náznaky toho, že v budoucnosti snad změní Církev své stanovisko, Lev XIII. v listě kardinálu Richardovi prohlásil, že jeho rozhodnutí je definitivním soudem v této otázce.

Nový ritus kněžského svěcení

Když Pius XII. končil v r. 1947 svou konstituci Sacramentum ordinis slovy „Ať se nikdo neopováží porušit, či změnit v čemkoliv tuto konstituci Námi vydanou nebo ji lehkomyslně odporovat, či zlehčovat“, zcela jistě neměl na mysli nějaké oprávněné změny, které by provedli jeho nástupci na Stolici Petrově. Přesto by se divil, kdyby tušil, že za pouhých dvacet let bude jeho prohlášení anulováno. A přesně to se stalo. 18. června 1968 papež Pavel VI. svou apoštolskou konstitucí Pontificalis Romani recognitio promulgoval nový ritus svěcení jáhnů, kněží a biskupů a čtyři roky poté zrušil tonsuru, nižší svěcení a subdiakonát. V prvním z těchto dvou dokumentů najdeme takovéto záhadné odůvodnění zmíněných změn: „Bylo nutné přidat, změnit a odstranit jisté věci, aby se původnímu textu vrátila jeho integrálnost, učinit formulaci více srozumitelnou a lépe vyjádřit podstatu svátosti.“ Znamená to, že po dobu téměř dvou tisíc let používala Církev v podstatě ritus zmrzačený, špatně nebo minimálně nepřesně vyjadřující skutečnost svátosti kněžství! A co víc, tento dokument je zaveden sotva dvacet let poté, co vyšla předcházející konstituce Pia XII., kterou nový dokument zcela pohrdá a zlehčuje ji.

V nové formě této svátosti se nacházejí malé, vpravdě nepostřehnutelné změny, jejichž zavedení však mělo přesto katastrofální následky. Biskupské konference si řekly: „pokud mohla římská kurie zavést změny v latinské verzi, proč bychom nemohli my (biskupská konference dané země) také zavést drobné změny v našem jazyce pro lepší srozumitelnost a pochopení svátosti?“ A tak např. oficiální anglický překlad schválený ICEL (International Committee on English in the Liturgy) hovoří o udělování „důstojnosti presbyteriátu“. V angličtině však termíny presbyter a kněz mají minimálně v obecném chápání, naprosto rozdílné významy. První z nich má konotaci rozhodně anglikánskou a je tradičně používán v High Church. To však není vše: slova „úřad kněžské služby druhého stupně“ byla nahrazena nejasným pojmem: „spolupracovníci biskupů“. Jak správně tvrdí kritici překladu, tento termín může označovat prakticky všechno, jenom ne to, co vyjadřují slova v původní verzi, a pravděpodobně způsobuje neplatnost svěcení udělovaného podle nového anglického rituálu. Dále byla například odstraněna pasáž citující a připomínající Melchisedecha, krále a kněze personálně představujícího Mesiáše.

Biskup již neříká kandidátům: „povinnost kněze je přinášet oběť, žehnat, vést, učit a křtít“; a místo modlitby: „Chléb a víno ať proměňují neposkvrněným požehnáním v Tělo a Krev Syna Tvého“, hovoří současný text pouze o „oběti přinášené Bohu“. Když srovnáme tyto dvě formulace, je možno se divit a ptát: Proč se nehovoří o přepodstatnění? Cožpak pro autory nového ritu již nemá význam?

Až dosud podával biskup novoknězi paténu a kalich s materií Svaté oběti, tj. chlebem a vínem, a říkal: „Přijmi moc přinášet oběť Bohu a sloužit mši svatou, za živé i mrtvé, ve jménu Pána“. Pokoncilní ritus místo toho zní: „Přijmi dar svatého lidu, abys ho přinesl Bohu“. A znovu se musíme ptát: Dostává ještě kněz moc přinášet božskou oběť, anebo – odvozeno ze slov – je i „svatý lid“ obětníkem? Cožpak při mši svaté již není obětování, pouze přinášení darů od lidu? Cožpak již mše svatá není neposkvrněnou obětí přinášenou za živé i mrtvé? Cožpak již nejsou v očistci trpící duše, kterým můžeme pomoci mší svatou? Nový ritus o tom neříká nic.

Na konci tradičního ritu biskup jasně uděluje knězi moc rozhřešovat: „Přijměte Ducha svatého, kterým hříchy odpustíte, těm jsou odpuštěny, kterým je zadržíte, jsou zadrženy.“ V novém ritu toto vůbec není. Proč? Má kněz ještě moc odpouštět hříchy? Dostává tuto moc během svého svěcení? A pokud ano, tak proč se to nezmiňuje?

Takže máme před sebou ritus, který již nevyjadřuje podstatu katolického kněžství: obětování mše svaté a udělování rozhřešení.

Zmizelo ještě mnoho jiných obřadů a modliteb, např. výzva z litanií ke všem svatým (zpívaných během obřadu): „Abys všechny bloudící k jednotě se svatou Církví přinavrátiti ráčil a nevěřící do světla evangelia uvésti ráčil.“ Rovněž bylo odstraněno požehnání světícím biskupem: „Požehnání Všemohoucího Boha nechť na Vás sestoupí a posílí vás v kněžském úřadě, abyste mohli přinášet Všemohoucímu Bohu smírnou oběť za hříchy lidu.“

Všechny tyto změny, i když se nedotýkají samotné formy svátosti kněžství, mají politováníhodné následky jak pro světitele, tak pro svěcence. I když je forma nového obřadu sama o sobě platná (minimálně v její latinské verzi), tak intence udělovatele i přijímatele, může být značně zdeformována.

Můžeme při udělování svěcení podle nového ritu rozlišit tři případy – a to podle toho, když světitel a svěcenec …

1. uchovali si (z důvodu katolické výchovy) tradiční pojetí kněžství, pak je svěcení platné, přesto jejich udělení/přijetí, zanechává bolestnou vzpomínku na celý život: udělil/přijal jsem platnou svátost podle špatného ritu, který nejen že je zbaven mnoha milostí plynoucích z tradičního obřadu, ale také současně představuje dvojznačným způsobem tajemství kněžství, přibližuje ho k funkci čistě přirozené.

2. mají již pokoncilní chápání kněžství, vyjádřené v novém ritu nebo v nových papežských dokumentech (např. Formace kněží Jana Pavla II.), ale požadovaná intence není změněna: chtějí konat to, co Církev vždy činila a činí dál – svěcení jsou také platná. Přesto tito kněží (podobně jako biskupové) mají často zcela jiné chápání své služby, než je tradiční pojetí a následně, podle stupně ignorance, pochybností nebo přímo popírání jistých kněžských funkcí, přijímají nebo udělují svátost nehodně a často i neplatně. Předávají zkažené učení a, místo aby vedli lidi k Bohu, stávají se příčinou záhuby mnoha duší. Tváří tvář osobním problémům nebo pokušením snadno ztrácejí kněžskou identitu, protože jejich představa o kněžství je příliš lidská.

3. důsledně a odhodlaně kráčí po cestě „koncilní obnovy“, přijímají celkově bludnou koncepci kněžství, v níž se sluha oltáře mění v protestantského pastora nebo předsedajícího shromáždění věřících. Často se kněz stává psychologem či politickým lídrem. To vše je ve výrazném rozporu se skutečnou podstatou kněžství a tento rozpor ničí požadovanou intenci jak ze strany udělujícího, tak přijímatele svátosti. Biskup již nechce dělat to, co koná Církev, a kandidát nechce přijmout to, co Církev uděluje. Kněžské svěcení je z toho důvodu neplatné.

Závěr

Není pochyb, že změny zavedené Pavlem VI. konstitucí Pontificalis Romani recognitio, měly podobně jako v případě nového mešního ritu ekumenický charakter. Jejich cílem, jak dokazuje Michael Davies v knize Řád Melchisedechův, bylo vytvořit obřad svěcení, který by byl přijatelný jak pro protestanty, tak pro katolíky. Poukazuje rovněž na to, že se na výrobě zmíněného ritu podílela tatáž skupina heretických „pozorovatelů“, která se přičinila o zničení katolické mše svaté. Tyto názory sdílí i znalec problematiky anglikánských svěcení P. Francis Clark. Vzbuzuje to podezření, že teologické pojmy a termíny v těchto obřadech obsažené zde nevystupují v tom smyslu a významu, jaký jim dává katolická teologie. Je to spojeno také s novou pokoncilní koncepcí kněžství, které je v současnosti spíše chápáno jako služba spočívající v předsedání Božímu lidu, pomoc trpícím a utiskovaným, než služba prostředníka mezi Bohem a lidmi.

Situaci zhoršuje postupující krize víry mezi vyšším duchovenstvem, jehož představy o kněžství a biskupském úřadu, se značně blíží protestantskému chápání těchto funkcí. Svědčí o tom takřka všeobecné používání titulu biskup ve vztahu k luteránským superintendentům.

Tato skutečnost vrhá stín na intenci konsekrátora, která se tím stává pochybnou (dokonce i tehdy, když se vyžaduje minimální – virtuální intence k činění toho, co Církev koná). Stávající stav se dotýká rovněž věřících, kteří se účastní tzv. indultních mší – které často slouží kněží vysvěceni podle nového obřadu (v různých národních jazycích) a nezřídka i od biskupů, o jejichž intencích je možno mít vážné pochybnosti.

Jak se má v takové situaci zachovat katolík? Zná morální teologie odpověď, která by pomohla obyčejným věřícím ztraceným v uragánech zmítajících Církví najít pevný bod, o který by se dalo opřít? Připomeňme ještě jednou slova otce Daviese: „Při udělování svátostí, podobně jako při konsekraci během mše svaté, nikdy není dovoleno přiklánět se pouze k pravděpodobnému zdání a odmítat bezpečné stanovisko. Opačný názor byl naprosto jasně odsouzen papežem Lvem XI. (1670-1676). Takto postupovat by bylo těžkým hříchem, zlehčováním toho, co nám odkázal náš Pán Ježíš Kristus. Bylo by to těžkým hříchem proti lásce, protože přijímající by byl zbaven milosti plynoucí z účinku svátosti. Bylo by to skutečně těžkým hříchem proti spravedlnosti, protože přijímající má právo na platnou svátost.“ Katolík nikdy nesmí čerpat ze svátostí, u nichž jsou pochybnosti, co do platnosti. V současnosti se to vše vztahuje na svátosti, jejichž udělovateli jsou kněží vysvěcení podle nového obřadu. Bez toho abychom řešili otázku platnosti svěcení, můžeme s celou jistotou prohlásit, že v případě tak závažném a dalekosáhlém ve věci pochybnosti je vědomé využívání pastoračních služeb kněží, kteří zcela jistě patří do výše jmenovaných skupin 2 a 3, morálně nedovolené.

Zawsze wierni č. 50, leden-únor 2003

Překlad J.V.

Dvě sestry Lucie z Fatimy?

Dvě sestry Lucie

M. B. Martínezová; Podvrácení katolické Církve

Mary Ball Martínezová

Podvrácení

katolické

Úvodní slovo editora českého překladu

Jako člen vatikánského tiskového sboru byla autorka z bezprostřední blízkosti

svědkem odchodu Pavla VI., příchodu a odchodu Jana Pavla I., i příchodu Jana

Pavla II. Právě tehdy vzniklo mnoho z následujících zápisků a poznámek. Pro svoji

práci si autorka přivezla z Říma do Mexika stovky kilogramů dokladového materiálu ve formě slušné knihovny v pěti jazycích, stohu krabic novinových článků i

výstřižků včetně nespočetného množství vlastnoručních poznámek a zápisků z období pětadvaceti let, tedy výsledek patnácti let života a práce akreditovaného člena

vatikánského tiskového sboru. Proto také její postřehy mají mimořádnou hodnotu.

„Při zpětném pohledu skutečně koncil vypadá tak, jakoby jeho úloha pozůstávala v následujícím: Dostat preláty do Říma, ukázat jim, co už se odehrá-

lo, dát jim pocit zadostiučinění ve velmi omezeném stupni vlastní účasti a vykonat na ně tak silný morální nátlak, aby dali svůj podpis na libovolný dokument, který vyjde z velice obratně řízených ‚porad‘. Podpisy prelátů měly

v tomto případě nejvyšší důležitost, protože – jak se později také stalo – dodaly všem koncilním změnám důvěryhodnosti a ulehčily jednotlivým biskupům,

aby se pak po svém návratu z Říma s plnými zavazadly novot vůbec mohli

podívat do očí svým ovečkám.“

„Je srozumitelné, proč pro tolik komentátorů představuje II. vatikánský

koncil počátek a východisko. Přestože by jim pohled na události předcházejí-

cích let ulehčil pochopení červené niti přeměn v Církvi, přinesl by ovšem sou-

časně také nezbytnost postavit se nepředpojatě k osobě Eugena Pacelliho (Pia

XII.), což je pro liberály i konzervativce dosti stísňující představa. Pro levici

se Pacelli stával čím dál více, ne-li dokonce celoživotně, žalostně neosvíceným a pravděpodobně i antisemitským ultrakonzervativcem. Pro pravici je

s dnešním časovým odstupem světcem. V obou případech jsou však jeho

život a dílo přeplněny zbožnými i méně zbožnými mýty.

Sotva který jiný papež v dějinách se dočkal tak chybného pochopení. Byl

uctíván i haněn, milován i nenáviděn pro totéž, co nikdy neudělal a čím nikdy

nebyl. Žádný papež v historii neudělal tolik pro to, aby Církev změnil, ale

konzervativní katolíci na něj pohlížejí jako na poslední pilíř pravověrnosti.

Žádný papež v dějinách neudělal tolik pro Židy, avšak židovští autoři jej neustále obviňují ze lhostejnosti k jejich osudu. Žádný papež neprokázal tolik

služeb marxistům, ale na Západě je slaven jako hrdina studené války.“

Dílo autorky Mary Ball Martínezové umožňuje srozumitelnou a každému pří-

stupnou formou pochopit metody i cíle intrik protikřesťanských sil v pozadí II. vatikánského koncilu, a proto je podáváme našim čtenářům v českém překladu. 6

PROMĚNA7

Hodiny před svítáním v Římě nejsou ani v létě příliš teplé. Byly svatodušní svátky a již téměř polovina léta (velké pohyblivé svátky přišly roku 1971 poněkud později), když zhruba čtyři tisíce mužů a žen ze všech částí světa klečely po celou noc

na chladných kamenných deskách při úpatí schodiště svatopetrského dómu. V

obrovském kruhu náměstí, jen spoře osvíceném mihotavým světlem měsíce a několika žárovkami na prstenci Berniniho kolonády, se tito lidé i přes svůj počet museli

jevit pozorovateli se shora jako malý hlouček stínů.

Jako by bylo předmětem jejich modliteb, spočívajíc na osmatřiceti stupních,

zdvihalo před nimi už po čtyři staletí mohutné průčelí chrámu své obdivuhodné

kvádry jako důstojné nástupce oněch nevzhledných kamenů, o nichž se traduje, že

kryly tělesné pozůstatky galilejského rybáře Šimona, řečeného Petr. Právě zde se

nachází srdce křesťanství, skála a hmatatelné znamení jeho stálosti. Předjitřní temno pak klečícím poutníkům jen ještě umocňovalo rozměry a působivost mohutného

masivu zdí baziliky, jejíž průčelí stálo v cestě nejen brzy už nastávajícímu svítání,

ale zdálo se i odolávat všem bludným učením světa. Možná i proto si nikdo z lidí

před dómem nebyl vědom, že tato mohutná fasáda je již více než po půl století zevnitř nahlodávána, že se rozpadá její pevnost a samotná podstata, že katolická Církev je podvrácená, podminovaná.

Všichni věděli, že tu něco nesouhlasí, jinak by se pravděpodobně k pouti neodhodlali. Ve Francii, Německu, Anglii, Argentině i ve Spojených státech, každý byl

ve své vlastní farnosti zaskočen náhlou změnou, nařízením o podivném způsobu

bohoslužby. Téměř polovina z našich poutníků byli Francouzi, kteří cestovali z

Paříže zvláštním vlakem, a všichni do jednoho přišli do Říma poprosit Svatého Otce, aby jim vrátil pravou mši i svátosti a jejich dětem katechismus.

Kdyby se někteří z nich podívali vzhůru vpravo nad mohutné sloupy, spatřili by

okna papežského obydlí, zakrytá okenicemi. Spal papež? A mohl by spát, kdyby

věděl, že jsou zde? Tam, kde ležel na lůžku, nemohlo přitlumené přeříkávání Ave

a Otčenášů patnáctého desátku růžence doléhat hlasitěji než tiché šumění starých

fontán na náměstí.

Jeden francouzský kněz předříkal první desátek růžence latinsky, pak právník

z Kanady druhý, a bavorský rolník třetí. Kolem půlnoci se všichni zdvihli, aby se

vydali na „křížovou cestu“. Procesí se zapálenými svícemi v rukou vrhalo mezi

mohutnými sloupy dlouhé stíny. Protože neměli před sebou obrazy, naslouchali

alespoň, jak nejprve jeden mladý muž a po něm další popisovali v jazyku svých

krajanů každé „zastavení“.

Když se noční vzduch ještě více ochladil, poutníci připravili kotle s horkou ká-

vou. Někteří z nich odnesli několik šálků policistům, kteří je z diskrétní vzdálenosti

pozorovali ze svého fiatu. Okenice, za nimiž spal nebo bděl Pavel VI., zůstaly zavřené.

O několik měsíců později už bylo známo, že biskup, který byl pozván ke svatodušní noční hlídce, aby jí svou přítomností dodal patřičný důraz, nabídku odmítl.

Msgre Marcel Lefebvre, misijní biskup pro francouzskou Afriku, nebyl v létě 1971

ještě připraven k veřejnému vyjevení svého stanoviska.

Žádné podobné váhání však nebylo na straně papeže Pavla VI. Jeho neoblomné

odmítnutí přijmout „tradicionalistické“ poutníky v týdnu, kdy jako obvykle poskytl 8

celou řadu soukromých audiencí, bylo tedy postojem, kterému nikdo nemohl neporozumět.

Stalo se to o pět nebo šest let dříve, kdy zhruba sedm set milionů katolíků po celém světě pocítilo první šok z podivné změny. Jednu neděli koncem šedesátých let

(přesné datum kolísá podle jednotlivých zemí) šli jako obvykle do kostela, aby tam

zjistili, že oltář, liturgie, řeč a ritus doznaly totální proměny. Už dříve začaly kolovat pověsti a brzy pak téměř každý katolík od farníků na Long Islandu až po účastníky bohoslužeb v dřevěné kapli kdesi v Kongu věděl, že se v Římě konalo setkání

na vysoké úrovni. Avšak žádná z informací, která se k nim dostala jen z doslechu,

je nepřipravila na to, co nalezli ono nedělní ráno ve svém kostele.

V následujících měsících se jejich ohromení a zděšení postupně měnilo v rezignaci a velice ojediněle i v satisfakci. Tu a tam se ovšem rovněž ozvaly hlasité úzkostné výkřiky, jako když například italský romanopisec Tito Casini veřejně obvinil svého biskupa, kardinála Lercara z Boloně (který mimochodem také řídil papež-

skou komisi pro liturgii), těmito slovy: „Učinili jste to, čeho by se nikdy neodvážili

ani římští vojáci u paty Kříže. Roztrhli jste nádherné roucho, přervali jste pouto

mezi věřícími v Krista minulosti, současnosti a budoucnosti, a udělali jste ze všeho

jen bezcenné cáry.“ – Casiniho otevřený dopis se pak v tuctech překladů dostal do

celého světa.

Německý historik Reinhardt Raffalt napsal: „Pro příslušníky bezmála všech

křesťanských vyznání, která jsou partnery katolíků v rozhovorech, bylo úděsné sledovat, jak sama římská Církev prohlásila svůj vlastní ctihodný ritus za nedobový a

nemoderní, a že nadále už nechce nic vědět o tom, že tento ritus kdysi vznikl proto,

aby nevysvětlitelné tajemství křesťanské víry oděl do hávu nadčasové nádhery.“

Z Anglie přišla vášnivá, bezmála hněvivá žádost k papeži Pavlu VI., „aby vrátil

katolíkům mši, jež nachází svůj velkolepý výraz v latině, mši, která mj. inspirovala

nespočetná díla mystiky, malířství, básnictví, sochařství i hudby, mši, která patří

nejen katolické Církvi a jejím věřícím, nýbrž i kultuře celého světa.“ – Žádost podepsala řada londýnských spisovatelů, filosofů a hudebníků, mezi nimi např. také

Yehudi Menuhin, Agatha Christie, Andres Segovia, Robert Graves, Jorge Luis

Borges, Robert Lowell, Iris Murdoch a Vladimir Askenazy.

Očekávané stranění se věřících oficiální církve začalo v intelektuálních kruzích

Francie. Jean Madiran, vydavatel malého, ale značně vlivného časopisu Itinéraires,

si již během prvních koncilních zasedání povšiml odklonu od pravé víry. Národohospodář Louis Salleron se v jeho listu tázal, zda snad nemá Církev v úmyslu stát

se ariánskou, což byla zřejmá narážka na velkou vlnu kacířství ve čtvrtém století,

protože mu v právě zveřejňovaných francouzských překladech koncilních textů

bylo nápadné soustavné snižování Krista. Krátce nato se spojili filosofové Etienne

Gilson a Gustave Thibon se spisovatelem Françoisem Mauriacem, aby tuto otázku

předložili v otevřeném dopisu francouzským biskupům.

Díky tomu se značná část francouzské veřejnosti dozvěděla o rozsahu přeměn

ještě dříve, než skončil II. vatikánský koncil. Mladý kněz Georges de Nantes začal 9

s publikováním oběžníku, který nesl dosti smělý titul Katolická protireforma.

Madiranovo Kacířství dvacátého století a Salleronův Převrat v liturgii vyšly současně

s obsáhlým dílem belgického filosofa Marcela de Corteho. Posledně jmenovaný

definoval nové směry jako „hluboké duchovní zlehčování a snižování, tedy jako

cosi, co již Církev v historii postihlo, jako rakovinu, při níž chorobné buňky překotně bují, aby zničily všechno, co v mystickém těle Církve ještě zůstalo zdravé“,

a nazval to „úsilím o přeměnu království Božího v říši člověka, o nahrazení služby

Bohu konsekrující Církve církví, zasvěcené kultu humanity, tedy vůbec nejstrašlivějšímu ze všech kacířství“.

Louis Coache, vesnický farář z Burgundska a držitel akademického titulu v oboru církevního práva, začal postupně vydávat velice kritický časopis, který nazval

Listy duchovního. Usiloval v něm o znovuoživení již dávno opuštěného obyčeje

veřejných procesí Božího těla. Z celé Francie přicházeli lidé po stovkách do malé-

ho městečka Monjavoult v úrodné zemědělské oblasti Burgundska, aby zde za zpě-

vu slavnostně kráčeli za Nejsvětější svátostí v pozdvižené zářící monstranci, kterou

ministranti okuřovali kadidlem a malá děvčátka sypala na cestu čerstvé květy. Po

třetím procesí už měl diecézní biskup (podobně jako v případě svaté Johanky z Arku to byl biskup z Beauvais) tak říkajíc dost kritické žurnalistiky abbého Coache

i staromódních forem zbožnosti. Nařídil ukončení slavností a abbého suspendoval

„a divins“. Tímto církevním trestem se duchovním zakazuje vykonávat své kněžské

funkce. Nebojácný abbé Coache však nejenže pokračoval v sloužení mší, ale navíc

i v blízkém městě Flavigny založil dům pro duchovní cvičení. Francouzská účast

na římské pouti r. 1971 děkovala za svou existenci v rozhodující míře právě úsilí

abbého Coache, a byl to znovu on, kdo o pět let později přemluvil stařičkého msgra

Ducaud-Bourgeta a jeho houfec k dramatickému obsazení pařížského chrámu St.

Nicolas-du-Chardonnet.

Již koncem šedesátých let se jasně etablovala revoluce, dosud dlouho skrytá pod

povrchem. Díky skutečnosti, že nebyla prováděna vyhlášenými nepřáteli Církve,

nýbrž jejími předstíranými přáteli, šlo jistým způsobem o šetrnou a poklidnou operaci. Na rozdíl od téměř zdařilého pokusu o uchvácení moci v šestnáctém století

s jeho divokým voláním po zhroucení a zkáze byl náhlý obrat dvacátého století

proveden v poměrném klidu uprostřed hromadících se stohů dobře uspořádaných

situačních zpráv, konferenčních zasedacích řádů a učebních projektů, které všechny

procházely výbory, komisemi, pracovními skupinami, studijními zasedáními a diskusemi. Po zahájení II. vatikánského koncilu pak změny doslova jen pršely z nespočetných statí, tiskových konferencí, interview, napomínání, výzev i encyklik;

všechno to samozřejmě v ovzduší typické církevní chytrosti, důvtipnosti a diskrétnosti.

Když koncil skončil, přišli na řadu komentátoři. S udivující rychlostí pak začaly

v Evropě a Americe vycházet článek za článkem, kniha za knihou, které se všechny

pokoušely vysvětlit, co se událo. Podivuhodně detailního vylíčení každého z jednotlivých koncilních zasedání bylo užito k vytčení přesného okamžiku, v němž se

V originále La Contre-Réforme Catholique; původní titul není uváděn tam, kde je v originálu

knihy pouze jeho německý překlad. Tato i všechny následující poznámky jsou od překladatele. 10

dosáhlo jednotlivých změn. Největší část těchto písemností pocházela od liberálních teologů a laiků, nadšeně velebících to, čemu říkali „velké dílo otevření Církve

světu“. Dokonce i konzervativci, kteří akceptovali zákonnost II. vatikánského koncilu, se pokoušeli ukázat, jak byly jeho ctihodné a poctivé úmysly zfalšovány a

chybně podávány. Tito autoři sočili na to, co sami nazývali „rýnskou aliancí“, tj.

část liberálně smýšlejících kardinálů, biskupů a jejich periti,

pocházejících většinou ze severní Evropy, kteří opanovali všechny debaty, obrátili na sebe pozornost

všech médií a nakonec ovlivnili mlčenlivou většinu koncilních otců do té míry, že

ti pak odsouhlasili jejich „progresivní“ myšlenky. Komentátoři, označovaní za

„tradicionalisty“, se klonili k odmítnutí koncilu jako celku a prohlašovali, že v něm

spatřují pokus o zničení Církve.

Ve všech těchto spisech byl hlavním aktérem II. vatikánský koncil, který nazý-

vali „koncilem papeže Jana“. Co se mezi říjnem 1962 a prosincem 1965 odehrálo

v zasedacím sále svatopetrského chrámu, bylo doslova událostí. Sám Vatikán tuto

myšlenku vyznamenával svou přízní a dodnes v jejím podporování pokračuje tím,

že o každém vzniklém problému soudí „ve shodě s koncilem“, ba mluví tu a tam

o „pokoncilní Církvi“. – Ve zcela reálném smyslu jsou dokumenty II. vatikánského

koncilu povýšeny na nové Písmo svaté.

Je to právě toto umělé nafukování významu II. vatikánského koncilu, kvůli ně-

muž jsou předkládány studie pisatelů na levici i na pravici, stejně jako tomu slouží

všechna zastírání Vatikánu. Jak napsal v L’Osservatore Romano dobrý přítel pape-

že Pavla VI., francouzský literát Jean Guitton, „bylo to již dávno před koncilem, co

byly předloženy nové formy spirituality, mise, katechese, liturgického jazyka, studia Bible a ekumenismu, kdy se zrodil nový duch v Církvi“.

Ve skutečnosti tomu ovšem bylo ještě mnohem dříve. Bez ohledu na svůj šokující účinek byl opticky i akusticky nový druh bohoslužby, který stejnou měrou vyděsil koncem šedesátých letech katolíky i nekatolíky, už jen pobřežní vlnou vzdá-

lené exploze, k níž došlo o čtvrtstoletí dříve. Jezuitští teologové odkazují na 29.

červen 1943 jako na den „velkého třesku“. Redaktor pro náboženské záležitosti

římského deníku Il Tempo, Virgilio Rotondi SJ, prohlásil s důrazem: „Všichni ctihodní a inteligentní lidé, kteří jsou čestní, uznávají, že zveřejnění encykliky Mystici

Corporis papeže Pia XII. bylo revolucí. Tehdy se položil základ ‚nového věku’, z

něhož se pak vynořil II. vatikánský koncil.“

Jezuita Avery Dulles vysvětluje povahu exploze: „Až do června 1943 byl právní

a společenský model Církve nesporný, ale pak byl náhle nahrazen konceptem mystického těla.“ – Toto označení nebylo zcela nové. Již o sedmdesát let dříve bylo

předloženo otcům I. vatikánského koncilu, kteří jej však tehdy odmítli s odůvodně-

ním, že je „zmatené, dvojznačné, neurčité a nevhodně biologické“.

A skutečně to tehdy bylo neustále přibývající bujení mlhavých teologických

konceptů a projektů, které v první řadě přimělo Pia IX. ke svolání koncilu. Poté, co

zahájili svá zasedání, předložili biskupové r. 1870 svůj soud o povaze a charakteru

Církve těmito jasnými slovy: „Učíme a prohlašujeme, že Církev nese všechny

známky skutečné společnosti. Kristus nám tuto společnost nezanechal bez jasně vy-

Periti (lat.), zkušení. 11

týčené formy, naopak On sám jejímu bytí a vůli určil vlastní ústavu. Církev není

součástí nebo členem žádné jiné společnosti. Je v sobě samé tak úplná, že se od

ostatních společností odlišuje a stojí vysoko nad nimi.“

Robert Bellarmin, nejbrilantnější z raných společníků Ignáce z Loyoly, to formuloval takto: „Pravá Církev je společenstvím lidí, kteří se shodují ve vyznávání

týchž svátostí pod vládou zákonitých pastýřů a obzvláště Kristova zástupce na Zemi, papeže.“

Muž, který vládl Církvi v roce 1943, mluvil jiným jazykem. Nedokázal, jak řekl,

„najít žádný ušlechtilejší a vznešenější výraz než obrat ‚mystické tělo Kristovo’.“

Katolíci s tím byli srozuměni. Samotný výraz, používaný v pastoračním, nikoli

právnickém smyslu, je však možno vysledovat zpět až ke sv. Pavlovi. Dnešními

progresivními teology považován za beznadějně zastaralý, zůstává však konzervativním katolíkům milý a drahý.

Označením jako „hodnotné“, „jasné“ a „ušlechtilé“ ovšem uchází hlubší význam

Pacelliho novoty. Samotný výraz „tělo Kristovo“ najdeme v katolickém písemnictví jen zřídka, a jako symbol a představu Církve v liturgii vůbec ne; u svatého Pavla znamená jednoduše křesťany té doby. Svatý Augustimus pak použil o tři století

později tohoto Pavlova termínu, přičemž k němu dodal „spravedlivým od Ábela“,

zatímco pro svatého Tomáše Akvinského se tato slova vztahovala na všechny katolíky ve stavu milosti.

Co patrně přimělo Pia XII., aby jim propůjčil jakoby kanonický status tím, že je

povýšil na „mystické tělo“, to byly spisy jeho současníka Emile Mersche. Bez ohledu na zásadní námitky, vznesené I. vatikánským koncilem, předložil tento belgický

jezuita zcela nový koncept, jistý druh analogické identifikace katolické Církve s tě-

lem člověka a – stejně jako později i encyklika – sloučil v jedno dvě osoby Nejsvě-

tější Trojice. V této analogii je Kristus hlavou, papeži a biskupové jsou kostmi a

šlachami, a Duch svatý je životní silou.

Ačkoliv už dnes na příslušnou literaturu tak snadno nenarazíme, existovaly zde

ve čtyřicátých letech protesty ze strany těch teologů, kteří znovu poukázali na ná-

mitky koncilu z roku 1870, když rovněž vytýkali nepřípustný odklon od skutečnosti zbožšťováním Církve a upozorňovali na nevhodné biologické zřetele.

Je možno prakticky zcela vyloučit, že by průměrný kněz nebo laik čtyřicátých

let viděl v uveřejnění encykliky Mystici Corporis nějaký pro Církev neobyčejný

proces. V normálních dobách bývají papežské encykliky studovány teology, čteny

omezeným počtem biskupů a kněží, a obvykle zběžně prolistovány abonenty nábo-

ženských časopisů. Rok 1943 takovým normálním rokem nebyl, představoval asi

nejstrašnější období II. světové války. V každém případě tedy papežské zdůrazňování obratu připadalo čtoucímu průměrnému katolíkovi zcela přirozeně tak, jako by

patřilo do jedné řady s tolik ctihodnými označeními, jakými jsou „Beránek Boží“,

„Srdce Ježíšovo“ nebo s kterýmkoli jiným vznešeným titulem, jež jsou připisovány

v liturgii Panně Marii. Žádnému z nich jistě ani nepřišlo na mysl, že tato dvě slova

by byla schopna otřást pradávnou loďkou svatého Petra.

Každému opravdovému studentovi teologie však bylo jasné, že obrat „mystické

tělo“ ve smyslu papeže Pia XII. jde daleko za pouhé bohabojné pojmenování. Užito

tak jako v jeho encyklice, odtrhává Církev od bezmála dvoutisíciletého institucio-12

nálního charakteru a odsouvá stranou její dřívější identitu ve prospěch budoucího

výboje.

Tak říkajíc téměř z místa nechává encyklika papeže Pacelliho vzniknout nové

vědecké disciplíně, ekklesiologii. Slovo „ekklesiologie“, jímž se až do r. 1943

označovalo studium archeologie a architektury církevních staveb, nyní obdrželo

význam „výzkumu sebepochopení Církve“. Po více než devatenáct století nebylo

pro takový badatelský obor žádné jméno. Římsko-katolická Církev vždy věděla,

čím je, a hierarchie, klérus i věřící to věděli rovněž. Vzhledem k encyklikou nazna-

čeným novým představám se najednou zdálo být naléhavé vyslovit otázku, co si

Církev skutečně o sobě samé myslí. Prakticky přes noc musel být vynalezen nový

druh teologie, ekklesiologie, a instalován v seminářích, univerzitách i redakcích

katolických časopisů.

Tito noví učenci velice rychle shledali, že mají víc než dost co dělat. Ukázalo se

totiž, že náhlá změna od úplné a dokonalé společnosti k mystickému tělu byla jen

pouhým začátkem. Netrvalo to dlouho, než se tento posun vzorů – paradigmatický

posun, abychom použili žargonu ekklesiologů – dále rozšířil. „Velice brzy,“ psal

Otec Dulles SJ, „se ekklesiologové začali ptát: ‚Je mystické tělo pouhým společenstvím milosti, nebo je viditelné? Nebylo by snad vhodnější označení lid Boží?’“

Dulles pak dále uvádí, že sotva byl pojem lid Boží akceptován (jakožto favorit

II. vatikánského koncilu), upozornil vlivný francouzský dominikán Yves Congar

na jeho slabiny: „Nezní to egoisticky, monopolisticky? Není to, jako by Církev

mluvila o nějakém tajemství?“ – V tu chvíli se Otec (nyní kardinál) Lubac z Gregoriany začal přimlouvat za označení Církve jako svátosti. Jeho zdůvodnění návrhu?

„Je-li Kristus svátostí Boží, potom je Církev svátostí Kristovou.“ – Zřejmě mu nesejde na tom, že už od nepaměti byli katolíci učeni o existenci přesně sedmi svátostí, a že ani Církev, ani Kristus nejsou jednou z nich.

Rovněž nekatolíci začali hrát paradigmatickou hru. Karl Barth, švýcarský kalvinista, na něhož jednou Pius XII. odkázal jako na svého oblíbeného teologa, navrhl,

že by katolíci měli svou Církev nazývat heroldem světa, zatímco radikální protestanti Harvey Cox a Dietrich Bonhoeffer doporučovali označovat římskou Církev za

služebníka.

Byli zalarmováni jezuité, kteří se obvykle nenechávali vyvést z klidu. Jejich ekklesiologové nemohli ve Svatém písmu najít žádný precedenční případ pro obraz

Církve jako služebníka. Nehledě k tomu, namítali, že spoluvýznam „servility“ je

dvojsečný. Opravdu, od skutečné společnosti, „stojící vysoko nad všemi ostatními“,

až k Církvi jako služebníkovi urazili teologové notný kus cesty, a jak již Otcové

I. vatikánského koncilu předpovídali, v tomto procesu pak z celé identity římskokatolické Církve nezůstalo nic.

Avery Dulles připouští: „Současná Církev je silně trýzněna paradigmatickými

posuny, takže běžně narážíme na fenomény jako je polarizace, vzájemné neporozumění, neschopnost komunikace, frustrace a malomyslnost. Jakmile je zde paradigma, lidé jedním rázem ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Nedokáží začít mluvit

novou řečí, aniž by přijali za své celou řadu hodnot, které jim jsou značně proti

mysli. Důsledkem toho pak cítí věc jako vážné ohrožení svého duchovního zdraví.“ 13

Dulles se zde obrací jako kněz na kněze. Zatímco podrobnosti tohoto spletitého

a matoucího posunu asi jen stěží proniknou až k mužům a ženám v kostelních lavicích, přinejmenším ne do té doby, než poslední nastoupí na místo prvního, jsou si

řadoví věřící pouze bolestně vědomi toho, co se může stát s důstojným klidem jejich faráře, sledují-li všeobecný a překotný odpad kléru. Odhaduje se, že jenom ve

Spojených státech se svého poslání vzdalo deset tisíc kněží a na padesát tisíc muž-

ských i ženských řeholníků. Polovina ze zhruba pěti set seminářů byla uzavřena

a průměrný věk kleriků se pohybuje nad šedesáti lety.

Celosvětový odpad kněží obnáší zhruba čtyři tisíce ročně. Ve Francii s dřívějším

průměrem jednoho tisíce kněžských svěcení ročně je to nyní již méně než stovka.

Jak ustupuje důstojnost a klid duchovních, stejnou měrou mizí také z kostelů věřící.

V Paříži poklesla účast při nedělních mších na pouhých dvanáct procent obyvatelstva. Dokonce i v kdysi tak katolickém Španělsku se jen dvacet procent populace

zúčastňuje nedělní bohoslužby, a pouhá tři procenta kněží jsou mladší třiceti let.

Podle chicagského Národního centra pro výzkum veřejného mínění představuje

úbytek praktikujících katolíků v letech 1972 a 1973 asi vůbec nejdramatičtější úpadek zbožnosti v celých dějinách křesťanství.

Prodejní a dobře placení bulvární žurnalisté „znají“ příčiny. Podle nich spočívá

odpad kněží v setrvávání Vatikánu na požadavku povinnosti celibátu, a úbytek laiků pak ve vatikánském zákazu umělého přerušování těhotenství. V případě konfrontace se skutečně katolickými postoji sice přiznávají, že tato omezení byla po

staletí neodmyslitelnou součástí katolického životního slohu, avšak odporují tvrzením, že prý moderní člověk a dokonce i katolík již dosáhl tak vysokého stavu „sebevědomí“, že už nějaké omezování své svobody nejen nemůže, ale nesmí trpět.

Tato teorie je chatrná a vzdálená od reality. Skuteční věřící na sebe berou kaž-

dou uloženou povinnost a disciplinu. Historie ukazuje, že dokáží vzdorovat i nedostatku kostelů, kněží a svátostí, že je pronásledování posiluje a umějí pohlédnout

do očí i mučednictví. Nemohou se však vyrovnat se ztrátou duchovních jistot. Popichování a úsměšky ze strany okolí mohou jejich víru posílit, jakmile však vý-

směch a pochybnosti přicházejí zevnitř, začíná jejich víra a tedy i pevnost postojů

kolísat. Který seminarista by se při prvních známkách nejistoty na straně svého učitele nezačal ptát, zda vůbec má takový druh víry, jaký je nezbytný k podpoře a posilování kněžského života? Strasti a zkoušky celibátu mu pak pochopitelně začínají

připadat příliš těžké.

Co však nejvíce zapůsobilo na pokřivení a ztrátu tradic katolíků, bylo odcizení

Církve jako instituce, mocně semknutého útvaru, na jehož podporu se při choulostivých záležitostech víry a těžkých úkolech života jako katolíci spoléhali. Proto se

cítí opuštěni nikoli kvůli ukládaným omezením, nýbrž právě naopak pro jejich neexistenci.

Muži a ženy, kteří se toho roku 1971 přišli do Říma modlit po celou noc před

svatopetrským dómem, úpěnlivě prosili právě o to, aby semknutý církevní útvar

držel spolu, a aby jeho jednotu oslabující závěry II. vatikánského koncilu byly odvolány. Stejně jako autoři tehdy vydávaných knih a článků, věřili i tito mužové a

ženy, že celý problém spočívá v koncilu. Pouhá představa, že dobrým duchovním 14

stavem celosvětově otřásla o osmadvacet let dříve publikovaná encyklika a že jejím

autorem byl papež, jehož ctili více než kteréhokoli jiného, by jim tehdy připadala

zcela neuvěřitelná.

V naději udělat zdánlivě neuvěřitelné nejen hodnověrným, nýbrž evidentním, je

ponechávána mimo zřetel předložená práce II. vatikánského koncilu jako příčina, a

všechno je považováno za nevyhnutelné působení jasně zaměřené a jednomyslné

řady akcí, která se dala do pohybu už celá desetiletí před shromážděním světového

episkopátu prostřednictvím Jana XXIII. Pravý smysl papežova svolání koncilu je

mnohem spíše spatřován v pouhém „odevzdání podpisů“, než ve výzvě ke skuteč-

ným poradám. Vzhledem ke skutečnosti, že mnohé přestavby již byly etablovány

a ostatní pak v písemné formě pečlivě vypracovány, vyhlížela úvodní zdravice papeže Jana k dlouhému procesí prelátů v mitrách onoho říjnového rána 1962 spíše

jako naplnění pradávného snu.

Při zpětném pohledu skutečně koncil vypadá tak, jakoby jeho úloha pozůstávala

v následujícím: Dostat preláty do Říma, ukázat jim, co už se odehrálo, dát jim pocit

zadostiučinění ve velmi omezeném stupni vlastní účasti a vykonat na ně tak silný

morální nátlak, aby dali svůj podpis na libovolný dokument, který vyjde z velice

obratně řízených „porad“. Podpisy prelátů měly v tomto případě nejvyšší důležitost, protože – jak se později také stalo – dodaly všem koncilním změnám důvěryhodnosti a ulehčily jednotlivým biskupům, aby se pak po svém návratu z Říma s

plnými zavazadly novot vůbec mohli podívat do očí svým ovečkám.

Je srozumitelné, proč pro tolik komentátorů představuje II. vatikánský koncil

počátek a východisko. Přestože by jim pohled na události předcházejících let uleh-

čil pochopení červené niti přeměn v Církvi, přinesl by ovšem současně také nezbytnost postavit se nepředpojatě k osobě Eugena Pacelliho, což je pro liberály i

konzervativce dosti stísňující představa. Pro levici se Pacelli stával čím dál více,

ne-li dokonce celoživotně, žalostně neosvíceným a pravděpodobně i antisemitským

ultrakonzervativcem. Pro pravici je s dnešním časovým odstupem světcem. V obou

případech jsou však jeho život a dílo přeplněny zbožnými i méně zbožnými mýty.

Sotva který jiný papež v dějinách se dočkal tak chybného pochopení. Byl uctí-

ván i haněn, milován i nenáviděn pro totéž, co nikdy neudělal a čím nikdy nebyl.

Žádný papež v historii neudělal tolik pro to, aby Církev změnil, ale konzervativní

katolíci na něj pohlížejí jako na poslední pilíř pravověrnosti. Žádný papež v dějinách neudělal tolik pro Židy, avšak židovští autoři jej neustále obviňují ze lhostejnosti k jejich osudu. Žádný papež neprokázal tolik služeb marxistům, ale na Západě

je slaven jako hrdina studené války.

Dlouhými roky ve vatikánské diplomatické službě, během nichž připravil a zahájil to, co se později nazývalo východní politikou, desetiletím činnosti ve funkci

státního tajemník Pia XI., i svým téměř dvacetiletým pontifikátem a jeho prodlou-

žením v osobě svého chráněnce a designovaného dědice Giovanni Battisty Montiniho tedy dílo Pia XII. zahrnuje bezmála celé jedno století.

Pokud jde o čestné vydání počtu ze skutečností přestavby Církve, pak by jeho

podstatnou část musela tvořit fakta z příslušné činnosti Pacelliho. K dispozici je

zde opravdu obsáhlý materiál. Protože II. světová válka již dávno skončila, jsou

americké i německé archivy z větší části otevřeny a memoáry jejích současníků15

připraveny k publikování. Vatikánské tajnůstkářství však může být nekonečné a

často také skutečně je. Teprve obžaloby Pia XII. z údajné lhostejnosti vůči osudu

Židů daly podnět k otevření redukované části vatikánských archívů jezuitským

vědcům v sedmdesátých letech. Navíc je mezitím i nezávisle na vatikánské spolupráci k dispozici hojnost dalších Pacelliho materiálů, rozhodně dost k tomu, aby se

už jen zuřivci jako dříve upínali ke starým mýtům.

Přísluší-li Eugenio Pacellimu přívlastek obr mezi papeži a víme-li, že období jeho činnosti bylo neobyčejně dlouhé, můžeme se jistě ptát, co má papež co dělat

s revolucí. V případě římsko-katolické Církve všechno! Když se objevilo guerillové hnutí, ať už jde o italské Rudé brigády nebo peruánskou Světlou stezku, které

nebyly inspirovány a řízeny univerzitními studenty a profesory, bylo jasné, že v

Církvi s její nehybnou strukturou k tomu není dostatečně vysoká intelektuální rovina, v níž se pohybují teologové. Každá změna v učení i praxi musí vyjít ze samého

vrcholku, ze samotného papežství. Jiná cesta není.

I když byl Eugenio Pacelli dominující postavou podvratného procesu, rozhodně

zde nestál sám. Na jeho „podniku“ se podíleli čtyři další Italové. Giachomo Della

Chiesa, Angelo Roncalli a Giovanni Battista Montini byli papežové, zatímco Pietro

Gasparri coby státní tajemník prováděl své operace tak, jakoby byl on sám jedním

z nich. Co tihle lidé dokázali, nebyla žádná maličkost. Šlo totiž o přetvoření největ-

ší náboženské jednoty světa, jednoty, která zde beze změny přetrvávala téměř dva

tisíce let.

Beze změny přestála velké odštěpení před čtyřmi sty roky, a následkem této ne-

šťastné rány dokonce z donucení dosáhla obnovy vymezení své vlastní identity.

Protestantský šok byl jistým druhem zdravého rozdělení. Co se však stalo v našich

dnech, nebyl žádný přelom, nýbrž mnohem spíše vnitřní převrat, něco zcela drastického. Poměřováno tím, co bylo po devatenáct století nahlíženo jako katolická

identita, je dnešní podvrácení Církve čímsi zcela novým. Zatímco se vnější struktury jejího zmenšeného rozsahu upevnily, došlo na druhé straně k narušení téměř

všech starých pravd, na nichž spočíval její život.

Podvrácení, vysvětluje slovník, znamená „skryté odbourání základů a podstaty“.

Pokud jde o průměrné katolíky a jejich vzdalování Církvi, pak jí byli skutečně

vzdáleni nenápadně a skrytě, přestože toto utajování nebylo vždy úmyslné. Změny,

prováděné pod papežovým vedením kruhem klerikálních zasvěcenců, nebyly věří-

cím jednoduše sdělovány. Ti potom, postupně připravováni o teologickou výuku

a poučení, se v rostoucí míře z nezbytí uchýlili k vlastní představě zbožnosti. Když

pak sdělovací média začala přinášet první zprávy o koncilních zasedáních, průměrné katolíky následkem toho ani nenapadlo, že probíhá revoluce. Jejich přirozená

reakce na zavedení nové mše svaté spočívala v přijetí faktu, že koncil věci prostě

změnil.

V následujících dvanácti episodách chronologie šesti desetiletí se pokusíme sestavit jednotlivé články řetězu – částečně tajných, částečně veřejně vyhlášených –

vatikánských zásahů a opatření, jejichž výsledkem jsou podivní „noví katolíci“

a prazvláštní „nová katolická církev“. 16

KRONIKA

1903-196317

Vytvoření spolku

Jestliže se katolická revoluce nezrodila na zasedáních II. vatikánského koncilu,

lze – navzdory P. Rotondimu – stejně tak málo tvrdit, že povstala roku 1943 s encyklikou Mystici Corporis. Zatímco se Církev již od Velké francouzské revoluce

nacházela v pravém smyslu slova ve stavu obležení, nechají se vystopovat zpět až

k přelomu století první impulsy, které konečně papeže Pia XII. podnítily k vyhlá-

šení svých velkých paradigmatických posunů.

Bylo to období, v němž svět vypadal být až přehnaně hrdý sám na sebe. Relativní mír a blahobyt trval již po delší dobu, než jakou si kdy lidé pamatovali. Po světě

se rozprostřela mohutná impéria a fungovala více méně uspokojivě, zatímco mužové vědy předkládali pro budoucnost jeden velkorysý příslib za druhým. Zavraždění

amerického prezidenta, rakouské císařovny a italského krále jistě bylo pronikavým

signálem blížící se tragédie, ale Vladimír Iljič Lenin stále ještě zadumaně vysedá-

val v curyšské kavárně nad odpoledními novinami, ovdovělý císař každé ráno poklekal ke mši v Hofburgu a jeho věrní Vídeňáci klidně tančili své oblíbené Straussovy valčíky.

I přes tvrdý antiklerikalismus vlád Itálie a Francie byla první léta začínajícího

dvacátého století pro katolickou Církev poměrně příznivá. Zatímco misijní práce

francouzských a belgických řádů v Africe teprve sotva začínala, dosáhl počet členů

Církve v ostatním světě přibližně dnešního stavu. Přestože papež Lev XIII. – stejně

jako jeho předchůdce Pius IX. – trval z protestu proti obsazení církevního státu odbojnou Itálií na tom, že je „vatikánský vězeň“, dožil se během svého pozoruhodně

plodného pontifikátu požehnaného věku devadesáti let, aniž by mu status „vězně“

nějak viditelně uškodil. Energicky prosadil program reformy seminářů, zpřístupnil

vatikánskou knihovnu vědcům, založil Ústav pro biblická studia a také vydal na

padesát encyklik. Z nich vynikají zvláště Humanum Genus, v níž znamenitě praný-

řuje zednářstvo, a Rerum Novarum, kde podal postoj Církve k dělnické otázce.

Nejlepšímu zdraví se ovšem na počátku nového století těšilo také pět Italů, kteří

v průběhu dalších desetiletí měli na sebe převzít úlohu přebudování Církve. Nejstarší z nich, osmačtyřicetiletý Neapolitán Pietro Gasparri, se měl později stát státním sekretářem Benedikta XV. i Pia XI. Janovský rodák Giachomo Della Chiesa,

pozdější papež Benedikt XV., měl na přelomu století čtyřicet šest let. Čtyřiadvacetiletý Eugenio Pacelli, právě na kněžství vysvěcený Říman, se později stal Piem

XII. A pak zde byli ještě dva Lombarďané, Angelo Roncalli, budoucí papež Jan

XXIII., a tehdy teprve tříletý Giovanni Battista Montini, pozdější Pavel VI.

Již samotné životní osudy těchto čtyř mužů a jednoho dítěte byly (prostřednictvím svých rodičů) vzájemně svázány. Průběhem let se rovněž i jejich kariéry proplétaly způsobem, který by bylo možno označit za jistý druh týmové práce, což

mělo později značný praktický význam pro jejich neobvyklý podnik. Lze jej nazvat

spiknutím? Toto slovo je svým melodramatickým podtónem asi až příliš přívětivé

a zjednodušující vzhledem k pojmové neschopnosti přihlédnout ke skutečnosti, že

každý z těchto mužů pocházel z jiné rodiny, dostalo se mu odlišně speciální výcho-18

vy a byl vystaven neobvyklým vlivům – a přesto jako zázrakem nemohl jednat jinak, než jak skutečně jednal.

Konstatujme proto jednoduše, že všichni měli stejné vidění, a že to bylo vidění

o novém rázu katolické Církve. Nebyli sice jedinými muži své doby, kteří měli takové vidění, ale právě oni to byli, kdo je na základě vlastní moci měli proměnit ve

skutek. Jeden za druhým přicházeli aby – zpočátku pomalu – viděli, jak jejich představa nabývá postupně tvářnosti. Urychlený vývoj a růst této představy je pevně

držel po více než půl století až do posledních let života, kdy nakonec začaly statistiky ukazovat, že jejich sen se mění v děsivou noční můru. Papež Montini, neschopný dále nést takové břímě, se nakonec zoufale rozplakal.

Největší tlak spočíval na Montinim, nejslabším z naší pětice, a na Pacellim jako

na nejsilnějším. Biografický materiál vykazuje až udivující paralelu z mladších let

obou těchto mužů. Oba byli svými rodiči a jejich mocnými rodinami ve Vatikánu

vybráni, vychováváni a podporováni, aby se stali papeži tak jistě, jako bývá připravován korunní princ na královskou korunu. Rodiny Pacelliho a Montiniho byly již

dávno spojeny s vatikánskými záležitostmi. Eugeniův dědeček Marcantonio přišel

začátkem čtyřicátých let minulého století do Říma z provincie Viterbo, právě když

jeho bratr Ernesto, člen Rothschildovy banky, převzal na sebe usnadnění realizace

rozsáhlé půjčky Papežského státu pod papežem Řehořem XVI. Ernesto zůstal v Ří-

mě, aby zřídil první kancelář Banco di Roma, zatímco Marcantonio se stal důvěrným právním poradcem jak papeže Řehoře, tak i jeho nástupce Pia IX., kterého

nakonec i provázel do exilu v pobřežním městě Gaetě, když politické nepokoje v

Římě už začaly být nebezpečné.

Podněcování nepokojů v církevním státě musí být připsáno na vrub vůdcům italského zednářstva. Stejně jako protestanti šestnáctého století, byli i oni exkatolíky,

kteří si byli jisti, že objevili lepší způsob bohoslužby. Takovými exkatolíky byli

i zednáři, kteří se v katolických zemích po celé devatenácté století zabývali antiklerikálním hnutím a vládami. I oni byli přesvědčeni, že objevili lepší způsob života

a metody řízení společnosti. V katolických zemích, především v Itálii a Francii,

nebyly hranice vždy zcela jasné. Je známo, že v době Francouzské revoluce připojovaly stovky Francouzů ke svému kněžskému slibu i zednářskou přísahu, a že

podle spolehlivých zednářských pramenů byl r. 1837 ve věku 46 let přijat do palermské lóže Eterna Catena kněz Mastai-Ferretti, který se stal později papežem

Piem IX. O deset let později už jako papež udělil generální amnestii nejrevolučněj-

šímu ze všech bratrstev, karbonářům, aby tak pozastavil práci francouzského jezuity Jacquese Crétineau-Jolyho, jehož Řehoř XVI. pověřil probádáním zednářských

aktivit v církevním státě.

Co se pak událo v mysli Pia IX. během jeho dvouletého exilu, stačilo k tomu,

aby se vrátil do Vatikánu zcela proměněn. Napříště se už téměř výhradně věnoval

obraně Církve proti jejím nepřátelům a svého státu proti převratu. Páter CrétineauJoly byl rehabilitován. Pio Nono, jak jej Italové láskyplně nazývali, svolal r. 1870

koncil, který pak byl označován za „První vatikánský“.

Při návratu z Gaety opustil Pacelli okolí papeže, aby se připojil k zakladatelům

vatikánských novin L’Osservatore Romano. Stejně tak jako v případě dítka rodiny 19

Montini o léta později, nebylo dovoleno navštěvovat veřejnou školu ani Eugeniovi,

vnukovi Marcantonia.

Jako údajně příliš citlivý (což by se stejně dobře mohlo tvrdit i o malém Montinim) byl až do svých posledních gymnasiálních let vyučován doma. Poté obdržel

vysvědčení na odchodnou ze školy Liceo Visconti, tedy ústavu, který byl Římanům

velice dobře znám svým Církvi nejvíce nepřátelským postojem ze všech tamějších

škol, vydržovaných státem.

Eugenio Pacelli měl teprve dva roky, když ho otec zavedl k úmrtnímu loži pape-

že Pia IX., který údajně měl říci: „Učte řádně tohoto malého chlapce, aby mohl jednou sloužit Svatému stolci.“ – Nástupce Pia IX., Lev XIII., pokračoval v tradici

Pacelliů jako „vatikánské rodiny“, přijal k sobě abiturienta Eugenia a svěřil ho obzvláštní péči státního sekretáře kardinála Rampolly. „Udělejte z něj dobrého diplomata“, zněl papežův příkaz. Ani doba mládí tedy nedovolila Eugeniovi vést

běžný studentský život, i jeho kněžská výchova probíhala až na poslední dva roky

studia privátně. Kardinál Rampolla pak u rektora Instituto Capranica prosadil, aby

jeho chráněnce akceptoval jako externího studenta.

Jestliže už samotná volba ústavu Liceo Visconti rodinou Pacelli byla podivná,

pak rozhodnutí pro Instituto Capranica bylo doslova zarážející. V posledním desetiletí 19. století byl seminář po celé Itálii znám jako hlavní stan toho druhu teologického radikalismu, jemuž se už brzy mělo dostat nálepky „modernismus“. Tuto pověst si škola udržela až do dnešních dnů. Vzývala „rudého opata“ Franzoniho po

jeho suspendování a divins v sedmdesátých letech, jako i Ivana Illiche z CIDOC,

a lidé v okolí školy si neustále stěžovali na celonoční hlučné oslavy, které se v přilehlých temných uličkách ozývaly při každém větším triumfu levice, počínajíc třeba interrupčním vítězstvím v italském parlamentu a volebními výsledky v Chile

konče. Jestliže koncem 19. století šlo všechno ještě poměrně klidně, chybějící pravověrnost výuky už hrozila nejtěžšími následky.

O obsahu soukromého vyučování, jehož se dostalo pozdějšímu Piovi XII., se

nedozvíme, avšak izolovaně nabyté školní vzdělání a revoluční sklony na jím později navštěvovaných institutech se nakonec sečetly ve zvláštní a neobyčejnou pří-

pravu k jeho životní dráze v katolické hierarchii. I jako papež zůstal věrný Instituto

Capranica a jednoho ze svých řídkých „výletů“ mimo Vatikán v roce 1957 využil

k osobní dohlídce renovačních prací na hlavních budovách školy, které sám nařídil.

Jestliže se nyní dostáváme ke jménu muže, jehož papež Lev pověřil dohledem na

vzdělávání mladého Pacelliho, pak už je skutečně těžké vyhnout se výrazu „spiknutí“, a to třeba jen proto, že sicilský šlechtic Rampolla je jednou z nejrozpornějších

postav v dějinách katolické Církve. Poté, co byl po šestnáct roků druhou nejdůležitější postavou šestadvacetiletého pontifikátu Lva XIII., považovalo se jaksi za samozřejmé, že kardinál Rampolla by mohl být příštím papežem. Když pak r. 1903

Lev XIII. skutečně zemřel, bylo svoláno konkláve a při obou volebních kolech

vzrůstal počet hlasů pro Rampollu, povstal náhle k úžasu všech oprávněných volitelů krakovský kardinál-metropolita a přerušil volební akt oznámením, které obletě-

lo celý svět. Jako mluvčí Jeho Císařského Veličenstva Františka Josefa I. vyslovil

polský primas veto proti zvolení kardinála Rampolly. Stejnou měrou rozhněvaní

jako užaslí Otcové se ovšem brzy přesvědčili, že podle dávno zapomenuté klausule 20

jedné dohody mezi Vídní a Vatikánem je primasova intervence z hlediska církevního práva platná a závazná.

Pro vznesené veto nebylo udáno žádné zdůvodnění, i když lze za ním tušit politické pozadí. Je zde totiž předpoklad, že Rakousko mohlo být rozladěno určitým

Rampollovým profrancouzským postojem. Během let ovšem vyšlo mezitím najevo,

že francouzský kněz msgre Jouin, který se věnoval odhalování zednářstva se stejnou horlivostí, jako později Simon Wiesenthal stíhání nacistů, měl podle vlastního

sdělení k dispozici nezvratné dokumenty, že kardinál Rampolla byl nejen členem

zednářského bratrstva, nýbrž dokonce i velmistrem jeho zvláštní okultní sekty s ná-

zvem Ordo Templi Orientis, do níž byl o několik let dříve přijat ve Švýcarsku.

Jouinovu snahu uvědomit o těchto informacích papeže Lva XIII. přirozeně Rampolla za pomoci své kamarily a přátel ve státní kanceláři překazil. Ve snaze o zve-

řejnění faktů ještě před nadcházející konkláve navázal tedy msgre Jouin spojení s

rakouským dvorem a byl tam zřejmě vyslyšen.

V jedné novější studii zachází italský historik Giovanni Vanoni ohledně řádu

Ordo Templi Orientis (známého jako OTO) trochu do podrobností. Nazývá jej

„nejvíce znepokojujícím ze všech tehdy existujících tajných společností“. Řád byl

založen jen několik let před zmíněným pochybným konkláve jistým bohatým Ví-

deňanem, jehož časté cesty na Dálný východ z něj udělaly adepta „technik sexuální

magie“, jíž se naučil od jogínů. Spoluzakladateli řádu byli dva Němci, Theodor

Reuss, který byl současně příslušníkem v Anglii zdomácnělého tzv. Memphiského

ritu, a lékař Franz Hartmann, jenž se během svého dlouholetého pobytu ve Spojených státech dostal do kontaktu s Teosofickou společností madame Blavatské. Mezi

pozdějšími stoupenci OTO se nachází také Rudolf Steiner, jehož učení sehrálo tak

důležitou roli v životě Angela Roncalliho, a mělo být důvodem jeho propuštění

z fakulty Lateránského semináře. Asi nejznámějším členem OTO byl Aleister

Crowley, jehož zvěčnil Somerset Maugham ve svém prvním úspěšném románu

„Mág“. Když byl r. 1912 Crowley zvolen velmistrem řádu, prohlásil se za osobnost, „stojící pod vedením vyšší inteligence“, která mu vnukla „otevření bran nové

éry, určené k překonání křesťanského věku, nacházejícího se již ve smrtelné agó-

nii“.

Jaký druh závazku Mariano Rampolla del Tíndaro vůči OTO skutečně měl, vyplývá možná i z okolnosti, že poslední Vatikánem zveřejněná encyklika, jasně odsuzující zednářstvo, Humanum Genus, byla napsána r. 1884, tedy jen o tři léta dří-

ve, než papež Lev jmenoval Rampollu státním tajemníkem.

Ještě zajímavější je sledovat Rampollovy vztahy k našim pěti mužům, kteří měli

přivést katolickou Církev do „nové éry“. Giachomo Della Chiesa, pozdější papež

Benedikt XV., byl absolventem institutu Capranica, a Rampolla si jej vyvolil za

svého osobního tajemníka na madridské nunciatuře. Šlo o spojení, které mělo přetrvat dvacet let. Jako státní tajemník Rampolla také povolal Pietra Gasparriho z

Katolického institutu v Paříži do Říma a jmenoval svým hlavním asistentem. Ve

stínu trůnu Pia IX. se pak Gasparri stal skutečnou mocností. Mladý Don Pacelli,

který byl už po léta pod Rampollovou přímou ochranou, se stal jeho soukromým

tajemníkem a pravidelným společníkem na důležitých diplomatických misích. Tak

se např. společně zúčastnili pohřbu britské královny Viktorie. Tou dobou přibližně21

pětadvacetiletý Pacelli měl následkem toho jako minutante

ve státní kanceláři pří-

stup ke všem důležitým jednáním ve Vatikánu.

Dveřmi kanceláře státního tajemníka Rampolly procházel v oněch časech také

otec budoucího papeže Pavla VI., novinář a politik Giorgio Montini, jehož myšlenka Církví podporované politické strany se těšila Rampollově pozornosti. Lev XIII.

se jí ovšem nedal přesvědčit. Pokud jde o budoucího papeže Jana, jeho životní drá-

ha byla rovněž těsně spojena s kardinálem Rampollou prostřednictvím jeho přítele

a důvěrníka msgre Radini-Tedeschiho, dlouholetého kolegy Della Chiesy ve státní

kanceláři. Angelo Roncalli, pocházející z chudé rolnické rodiny, děkoval právě Radini-Tedeschimu za své vzdělání i vzestup k biskupské hodnosti. Byl jeho osobním

tajemníkem a po Tedeschiho smrti se chystal napsat jeho biografii.

Vzhledem k nepochybné síle osobního kouzla sicilského kardinála Rampolly

a směru, jímž se pravděpodobně jeho „úloha“ ubírala, jsou tradici věrní katolíci

kdykoli ochotni mluvit o „Rampollově klice“, ba dokonce o „Rampollově mafii“.

To je asi přehnané, ale jistý spolek tu nepochybně byl. V oslavném úvodníku ke

zvolení kardinála Roncalliho papežem r. 1958 vatikánský Osservatore Romano

dokonce připustil: „Byl to Benedikt XV. (Giachomo Della Chiesa), který stejně

jako v případě Achille Rattiho (Pia XI.) a Eugenia Pacelliho postavil na první příč-

ku žebříku, vedoucího k Petrovu stolci, i střevíc kardinála Angela Roncalliho, jehož nyní známe jako Jana XXIII.“

Reakce

Giorgio a Giuditta Montiniovi, rodiče pozdějšího papeže Pavla VI., už asi se

spěšným nahrazením státního tajemníka Rampolly benátským patriarchou Giuseppe Sartem po sensačním přerušení konkláve r. 1903 neměli co dělat jako kdokoli

jiný. Při svých častých zajížďkách do Vatikánu mohl Montini dávat najevo zálibu

své rodiny pro Sarta, tedy jisté nadržování, které tak dělalo zmateným a zklamaným volitelům Rampollu snesitelnějším. Montinim vedené skupiny byly ve svém

úsilí po založení katolické politické strany ve spojení s benátským patriarchou Sartem, když tam zakládal kluby volného času pro nádeníky.

„Je to muž, který smýšlí jako my,“ měl údajně prohlásit Montini. A právě proto,

že Sarto byl mužem upřímné pokory a prostoty, mohl jej rovněž doporučit jako

náhradu za Rampollu. A skutečně také když pak bylo zase zahájeno konkláve a

Sartovo zvolení se již zdálo být jisté, byl slyšen, jak protestuje kardinálu Gibbonsovi: „Ale vždyť já světským záležitostem nerozumím!“, na což Američan odvětil:

„Tím lépe!“

S kým ani volitelé, ani vatikánská elita nepočítali, byl msgre Rafael Merry del

Val, muž, který naopak mnoha světským záležitostem rozuměl dobře. Tento devě-

Zvláštní funkce ve vatikánském diplomatickém sboru. „Minutante“ dozírá na rozvoj církevně-

politických záležitostí v té které zemi, referuje o došlých zprávách a předkládá je kardinálu prefektovi k rozhodnutí; pozn. překl. 22

tatřicetiletý kněz irsko-španělského původu, vychovaný v Anglii a Irsku, tehdy jako blesk z čistého nebe (či přinejmenším z jiného světa než byl Rampollův) hned

první měsíc nového pontifikátu udělal ohromný skok z postavení diplomatického

kurýra k úřadu kardinála-státního tajemníka. Společně s Guiseppe Sartem jako novým papežem Piem X. se mladý Merry del Val pustil do boje.

Již do papežské volby roku 1903 kolovalo zarážející množství tezí, určených

k přeměně Církve v následujících šedesáti letech, k odchylování od pravověrného

učení, které bylo staré jako křesťanství a zasahovalo i do tak vzdálené budoucnosti,

jakou je Jan Pavel II. Především ve Francii, ale rovněž i v Anglii, Itálii a Belgii se

v seminářích, na univerzitách i řečnických tribunách, v knihách i časopisech začal

postupně objevovat nový postoj vůči náboženství. Co bylo zakrátko označováno

modernismem, bylo už zde tak říkajíc na cestě. Hnutí nemělo ani zakladatele, ani

program. Vyznačovalo se pouze řadou společných postojů, které v sobě spojovaly

odmítání učení svatého Tomáše Akvinského jako „středověkého“, a dále názor, že

náboženství musí mít svůj pramen v osobním prožitku, jehož může být „dogma

pouze výrazem, nikoli však zárukou“. – Z početných setkání stoupenců tohoto odchylného druhu katolictví to bylo právě shromáždění delegátů z Francie, Itálie

a Švýcarska v italském Subiacu, které je sjednotilo k vyjádření pocitu, že musí

„rozlomit okovy, tísnící a rdousící Církev“. Ve chvíli nezřízené euforie byl vyjád-

řen společný pocit všech přítomných, že „Kristus v současné době uvádí prostřednictvím proroků a světců do pohybu mohutnou přestavbu“.

Na rozdíl od úchylkářů šestnáctého století si tito novotáři nepřáli opustit Církev.

Naopak ji doufali zevnitř obnovit. Nadšení z příchodu nového století i vzrušení

neobvyklými iniciativami v historickém a přírodovědeckém bádání zjevně přispělo

také k rostoucímu tlaku na otevírání nových cest víry.

V devadesátých letech svého života a s kardinálem Rampollou po boku nebyl

papež Lev mužem, který by podnikl pokus o utlumení vlny teologických spekulací.

Neudělal ovšem také ani to nejmenší, aby ji povzbudil. Kdyby se na počátku dvacátého století dočkaly náboženské novoty takového druhu vatikánské podpory, jaké

se těšily teologické novoty v letech padesátých, dostala by velká přestavba svoji

podobu jistě již před II. světovou válkou. Lze předpokládat, že se právě taková

podpora očekávala právě od zvolení Mariana Rampolly. Jestliže byly nové naděje

spojovány s volbou Giuseppa Sarta, pak se brzy zmařily. Místo, aby se tak říkajíc

otevřel novému, utvrdil staré, nebo jak to jednou formuloval důvěrný přítel papeže

Pavla, kardinál Pignedoli, „z našeho pohledu vrhl Pius X. Církev na půlstoletí do

zpátečnictví a tmářství.“ V dnešním Římě už probíhají – opravdu neuvěřitelně –

právnické procesy s cílem zrušit svatořečení tohoto mimořádného papeže, který byl

jen několik desetiletí po své smrti k této poctě pozdvižen.

Pravověrní katolíci pohlížejí na Pia X. jako na velikého obránce pravé víry,

a kněží, vysvěcení „tradicionalistickým“ arcibiskupem Lefebvrem, po něm pojmenovali svoji společnost. Je však pravděpodobné, že během jedenácti let Sartova

pontifikátu byl skutečnou hnací silou Merry del Val. Jako internacionálně vychovaný syn diplomata čelil vatikánským problémům s novým smyslem pro realitu.

Jestliže zpočátku papež zmocnil Montiniho k tisku brožur pro novou lidovou stranu

ve vatikánské tiskárně, upozornil kardinál papeže na to, že Montiniho skupina se 23

svým plánovaným otevřením se levici má organizační spojení se Socialistickou

internacionálou. Když potom Pius X. k velkém šoku italských katolíků Lidovou

stranu (předchůdkyni Křesťanskodemokratické strany) prohlásil za zakázanou, nedal se od svého rozhodnutí odvrátit ani naléhavými prosbami msgre RadiniTedeschiho.

Ať už Merry del Val naléhal či nenaléhal na papeže, aby oba dlouholeté souputníky kardinála Rampolly z jejich úřadů odstranil, jisté je tolik, že teprve roku 1907,

kdy byl Radini-Tedeschi vysvěcen na biskupa v Bergamu a Della Chiesa se stal

boloňským biskupem, sáhl Pius X. po vůbec prvním větším opatření proti rostoucímu chaosu v katolických intelektuálních kruzích. Zatímco na jedné straně vyjmenoval pozoruhodný počet šedesáti sedmi úchylek od tradiční věrouky, na něž se

naráželo v tehdy obíhajících náboženských časopisech, pranýřoval současně i výraz

„modernismus“ a uveřejnil dvě jeho jasná a výslovná odsouzení – pastýřský list s

úvodním slovem Lamentabili, a encykliku, začínající slovem Pascendi. V obou

dokumentech připojil závěrem dlouhou a zevrubnou přísahu proti modernismu,

kterou pak nadále museli skládat představení všech řádů, vedoucí seminářů i každý

kněz v rámci svého svěcení.

Na nepokojný a nerozhodný klérus působila přísaha jako osvěživý a posilující

lék. Ve zhruba pěti stech pádných a jasných slovech přísahy papež definoval, v co

musí katolíci věřit. Počínaje samotným Bohem, „kterého lze s jistotou poznat a tedy i dokázat přirozeným světlem rozumu ze stvořených věcí“, definuje pak vznik i

další vývoj Církve jako ustanovený „samým, skutečným a historickým Kristem,

když dlel mezi námi…“ – Existencialismu, rozšiřovaném mezi snílky o novém ná-

boženství, pak papežova přísaha zasahuje tvrdý úder, kde se říká: „Neochvějně

uznávám a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem…, nýbrž

skutečným rozumovým přisvědčením, přijatým zevně slyšením“ a dále „naprosto

zavrhuji heretickou smyšlenku o vývoji dogmat jako vykazujících postupně se mě-

nící smysl“. – Tato protimodernistická přísaha byla vyžadována jen do poloviny

šedesátých let. Pak už teologická spekulace zbloudila do té míry, že se její skládání

rovnalo útoku na samotný II. vatikánský koncil.

Roku 1907 však rozhodný postup Pia X. přinesl okamžitý účinek. Modernismus

se jako hnutí rozpadl. Jeho rychlému úpadku děkujeme z dnešního pohledu skuteč-

nosti, že jím zastávané teorie byly připraveny o vatikánské tepny k věřícím. Ná-

sledkem toho zůstal tehdy modernismus čistě akademickým fenoménem. Průměrný

laik měl sotva jen tušení o tom, že věroučné omyly, ba dokonce hned šedesát pět z

nich tvořily uzavřený kruh. Kdyby však papežův zásah nepřišel, nepochybně by se

ze seminářů vycházející mladí kněží v jisté míře vyslovili pro nové koncepty a projekty. Aby je však bylo možné zanést mezi farníky, musely by nejdříve projít přes

biskupy, a to by znamenalo účast Vatikánu.

Za papežů Lva XIII. a Pia X. však taková účast byla nemyslitelná. Jestliže byla

Rampollova skupina ve Vatikánu, na ústavu Capriana a v Bergamu i Boloni zpo-

čátku povzbuzena rozkvětem modernismu, pak se vzhledem k jeho pozdějšímu

úpadku musela cítit zklamána. Svým odmítáním veřejně mu projevit i jen nepatrnou podporu bezesporu prokázala nejvyšší formu rafinovanosti. U vědomí si skutečnosti, že nová učení mohou proniknout do Církve pouze jejich přijetím a podně-24

tem ze strany papeže, čekala trpělivě na svůj čas. Od zveřejnění Lamentabili,

Pascendi i antimodernistické přísahy jí k tomu stačilo pouhých sedm let.

Znovu od začátku

Papež Pius X. zemřel přesně osmnáct dní po propuknutí I. světové války. Jedenáct let jeho pracovitého a mravně čistého pontifikátu zůstavilo katolickou Církev

v obnoveném vědomí své identity, zatímco rozhodné utvrzení starých jistot vzbudilo horlivost a novou obětavost.

Současně představuje Sartova éra úder blouznivcům o novém druhu katolictví.

Vždyť pouze zpětné dosažení slibného vývoje, který v sobě začátek dvacátého století obsahoval, by si vyžadovalo léta, ne-li desetiletí. Bylo by sice zajištěno jisté

znovuoživení, kdyby se uskutečnilo očekávané zvolení Giachoma Della Chiesy,

dlouholetého tajemníka kardinála Rampolly, ale přesto by šly věci následkem okolností dopředu jen velice pomalu. Vzhledem k nově nabyté ostražitosti věřících vůči

úchylkám od původního učení by musel být každý další krok směrem k „Církvi

budoucnosti“ dělán velice opatrně a navíc skrýván do co možná nejpobožnějšího

výraziva. Boloňský arcibiskup della Chiesa se stal r. 1914 papežem a přijal jméno

Benedikt XV., zatímco další Rampollův chráněnec, Pietro Gasparri, dosáhl dřívěj-

šího postavení Merry del Vala jako státní tajemník. Je otázka, zda stařičký rakousko-uherský císař, klesající navíc pod jednou tragédií za druhou, si byl dva roky

před smrtí vůbec vědom okolnosti, že sicilský kardinál, jehož zvolení císař svým

vetem zabránil, přesto nakonec na papežský stolec usedl – byť i jenom v osobách

svých dvou nejbližších pomocníků.

I když zde hrozí jisté nebezpečí paušalizování, důkladný pohled na katolickou

Církev přesto dovoluje jisté všeobecné charakterizování. Historicky nahlíženo,

existovali snad tehdy jiní misionáři než právě Francouzi, kteří by se vyrovnali dávným Španělům, mučedníci srovnatelní s Angličany, nebo tak – v dobrém i špatném

– nadaní náboženští myslitelé? Pokud nový papež doufal v opětovný vzrůst liberalismu, pak musel začít u nich. Obzvláštním terčem Benedikta XV. se tedy logicky

stalo seskupení, které samo sebe nazývalo Sodalitium Pienum. Šlo o sdružení laiků

a několika kněží, kteří se věnovali úloze bdít nad projevy kacířství v učení, kázá-

ních i publicistice, a ve své činnosti se řídili normami, stanovenými Piem X. Přestože myšlenka takového sdružení měla svůj původ v hlavách Merry del Vala, i

kněze a novináře v jeho kanceláři msgre Benigniho, byla to nakonec Francie, kde

jejich projekt vzkvétal a ani po smrti Pia X. neukazoval sebemenší známky ochabování. Svým požadavkem hlásit přímo do Říma všechna zjištěná věroučná uchý-

lení bylo Sodalitium papeži Benediktovi a jeho státnímu tajemníkovi velice nepří-

jemné. O léta později, kdy už proces svatořečení Giuseppa Sarta značně postoupil,

vyslovil kardinál Gasparri své rozhořčení, v němž Pia X. veřejně obvinil, že „připustil a podporoval existenci tajných společností nad hierarchií, které se v zásadě25

věnovaly špionáži a dohledem i na vysoce postavené kardinály“. – Krátce řečeno

tvrdil, že „papež požehnal jistému druhu zednářstva uvnitř Církve“.

Ve své první encyklice mířil papež Benedikt na Sodalitium, ale činil tak umírně-

ným tónem, tedy přibližně stejně, jako když v pozdějších letech mířil papež Pacelli

na evoluční teorie, zastávané Pierrem Teilhardem de Chardin. Nebyla vyslovena

žádná konkrétní jména. Encyklika Ad Beatissimi byla domněle obhajobou světové-

ho míru vzhledem k rychle se šířící velké válce. Požadovala „konec svárů a různic

ve prospěch nového smyslu pro bratrství“. Přestože encykliku – odhlédneme-li od

předáků Sodalitia – četlo jen málo laiků, dala všem učitelům a kazatelům na srozuměnou, že válka mezi Vatikánem a modernisty už přešla. Marc Sangnier, vůdčí

osobnost již dávno rozpuštěného společenství Sillon,

hlavního terče encykliky

Lamentabili Pia X., obdržel tuto radostnou zvěst již dříve v srdečném osobním dopisu z pera nového papeže, v němž Benedikt XV. vyjádřil své „vysoké ocenění“.

Jestliže dnes čteme dílo tohoto francouzského úchylkáře, je těžké uvěřit, že nebylo

psáno pro kněžskou juntu Daniela Ortegy v Nikaragui: „Myšlenky revoluce jsou

staré devatenáct století a pocházejí přímo z evangelia. Proto se Církev musí otevřít

novému trendu a připojit k hnutí, které se chystá vybudovat nový svět.“

Jak měl později naznačit kardinál Gasparri, dospěla bádání nepohodlných francouzských laiků až do nepříjemné blízkosti „vysoko postavených kardinálů“. Dokonce již nepříjemně dotírali i na protiklerikální vládu Francie, až v posledním roce

Benediktova pontifikátu 1921 tlak z Quai D’Orsay

v kombinaci se soustavnými

žalobami Gasparriho papeži umožnil nařídit rozpuštění Sodalitia.

Připustíme-li, že kardinálem Rampollou zformovaní muži se již v mocenských

strukturách Vatikánu etablovali dostatečně pevně, aby mohli určovat směr papež-

ské volby, lze pak také vyjít z toho, že smrt papeže Della Chiesy ve věku šedesáti

osmi let je postavila před nepříjemné dilema. Kdyby se byl dožil běžně vysokého

věku církevních hodnostářů, přišla by jeho smrt až o jedno desetiletí později a Eugenio Pacelli by byl ve správném věku k nastoupení na Petrův stolec. Avšak ve

svých pouhých čtyřiceti osmi letech by se mohl pro toto důstojenství zdát věřícím

jako příliš mladý. Byl zde přirozeně ještě Gasparri, ale ten, jak se zdálo, dával

přednost zůstat ve svém úřadu státního tajemníka. V každém případě však napomá-

M. Buchberger, Kirchliches Handlexikon: „Le Sillon = brázda, sdružení mladých katolíků, zalo-

žené roku 1893 v Collége Stanislas. Jako svůj první tiskový orgán vydávalo sdružení Bulletin de

la Crypte, později od 1. 10. 1894 také měsíčník Sillon, podle nějž bylo hnutí nazváno. Od roku

1905 se katolický a náboženský charakter hnutí stále více stíral a nakonec přímo popíral, spojení

s církevní autoritou bylo přerušeno, z řízení vylučováni duchovní, a sledovány nejasné ideje i cí-

le, demokracie prohlášena za jedině oprávněnou společenskou formu, všechna státní moc odvozována z lidu a usilováno o ideální stát s naprostou sociální a občanskou rovností. Roztržka

s vlastní minulosti i Církví byla úplná, když Marc Sangnier v únoru 1907 prohlásil za cíl Sillonu

zrušení stavovských rozdílů a v Plus grand Sillon (= větším Sillonu) z něj vytvořil sdružení katolíků, protestantů, volnomyšlenkářů atd. V apoštolském listu francouzským biskupům Notre

charge Apostolique papež Pius X. zavrhl zvrácené názory a snahy Sillonu, a vyzval organizaci

k rozpuštění a přeměně na katolické diecézní skupiny pod vedením biskupů. Marc Sangnier se

podrobil, ale zůstal politicky činný vydáváním deníku Democratie, založeného teprve r. 1909.

Sídlo francouzského ministerstva zahraničí; pozn. překl.. 26

hal zvolení milánského arcibiskupa Achille Rattiho, jehož kandidatura byla téměř

bez vyhlídek na úspěch.

Kněz a knihovník až do svých dvaašedesáti let, teprve tři roky biskup, z toho dva

roky jako diplomat ve vzdáleném a válkou poničeném Polsku, byl tou dobou Ratti

právě sedm měsíců kardinálem-biskupem v Itálii. Mimoitalští volitelé o něm sotva

co věděli, a o jeho postavení v samotné Itálii také jen velice málo. Ze strany jeho

příznivců, jak jimi rozumíme Rampollovu skupinu a Gasparriho, muselo jít o mimořádně taktickou obratnost, aby důstojné kardinály – z nichž mnozí měli osobní

několikadesetileté zkušenosti s biskupským úřadem – přesvědčili, že tento málo

známý Ratti je „jejich“ mužem. Každopádně měly jejich snahy úspěch a po následujících sedmnáct let měli jeho příznivci všechny důvody přát si, aby neselhal.

Achille Ratti, který jako papež přijal jméno Pius XI., byl nejučenějším z novodobých papežů. Na rozdíl od neobvyklého způsobu vzdělání, jehož se dostalo Eugenio Pacellimu, postupovalo vzdělávání Pia XI. obvyklou cestou syna severoitalské povznesené střední vrstvy konce minulého století. Poté, co opustil milánský

seminář, dosáhl na římské Gregoriáně trojnásobného doktorátu a během několika

let po vysvěcení se stává ředitelem Ambroziánské knihovny v Miláně.

I když nepatřil bezvýhradně k vnitřním vatikánským kruhům, nestál také vysloveně mimo. Byl studentem Radini-Tedeschiho a stejně jako papeži Della Chiesovi

mu byl v kariéře nápomocen Radiniho mladý tajemník Angelo Roncalli. Jako Miláňan byl rovněž zadobře s Montinim z nedaleké Brescie.

Na druhé straně si však podle vlastního sdělení zvolil jako papež jméno Pius

z úcty k papeži Sartovi, který ho z Ambroziánské knihovny přesadil na samotný

vrcholek vatikánských kruhů a s nímž občas při čaji rozprávěl v biskupském paláci

v Benátkách. Jak blízké byly jeho názory a chápání Piovi X., je zřejmé z některých

encyklik, zatímco srovnatelný počet jeho oficiálních počinů ukazuje výrazné kroky

směrem k vytvoření nového druhu Církve. Z toho paradoxu vyvstává neodbytná

otázka, která připouští pouze dvě odpovědi: Buď trpěl Pius XI. postupující schizofrenií, nebo byl jeho sedmnáctiletý pontifikát nepřetržitým bojem s jeho státním

tajemníkem Gasparrim a po něm i s Pacellim.

Rok 1922, kdy jej zvolili papežem, byl pro svět rokem osudným. Viděl zrození

sovětských republik, hrozící smrt hladem pro miliony Němců, pochod Mussoliniho

černých košil na Řím, neúprosné pokračování dvaceti lokálních válek a propůjčení

Nobelovy ceny za přírodní vědy jednomu švédskému fyzikovi za výrazný pokrok

při štěpení atomového jádra.

Nový papež pozoroval očima tradicionalisty sutiny habsburské říše, pradávné

bašty katolicismu, a její nahrazení strakatým kobercem republik, nadekretovaných

mírem ze St. Germain. Ve své první encyklice Orbi Arcani si toto podivné rovnostářství vzal na mušku: „Vyloučením Boha z politického života, odvozováním autority nikoli od Boha, nýbrž od člověka, byly odstraněny její skutečné základy, protože zmizel hlavní důvod pro rozlišování mezi vladaři a poddanými.“ – Dva roky

poté definoval v encyklice Quas Primas principy, týkající se vztahu mezi Církví a

státem, jako „Kristovo království“. – Obě tyto encykliky by mohly klidně pocházet

od Pia X. 27

Potom však, jakoby chtěl obrátit opačným směrem, svolal Pius XI. koncem prvního roku svého pontifikátu do Říma eucharistický kongres. Jeho jednotlivé části,

vypracované kardinálem Gasparrim, v sobě zahrnovaly také svatvečerní půlnoční

mši při hlavním oltáři chrámu svatého Petra, při jejíž liturgii užil papež dosud neví-

daného ritu: Věřící zpívali odpovědi. Gasparri vysvětlil shromážděným, že si „papež horoucně přeje, aby mohli být takto účastni liturgie“.

Pius XI. byl prvním papežem, který dal do pohybu to, co nyní nazýváme ekumenismem. Stejně jako „ekklesiologii“, dostalo se i slovu ekumenismus významu,

který nikdy předtím neměl. Byl-li až dosud ekumenický koncil ve smyslu „všeobecný, celý svět zahrnující“, nyní přejal významovou funkci označení pro shromáždění světových náboženství. Ve dvacátých letech však Vatikán ještě nezačal

podporovat to, co se již zdá být za Jana Pavla II. až sžírající náruživostí – povinnost

ke globálnímu náboženství. Když tedy byly ve dvacátých letech učiněny první kroky, nemluvil nikdo o „ekumenismu“ nebo dokonce o „dialogu“. Milosrdnější ozna-

čení znělo „rozhovory“.

Mechelnské rozhovory, projekt společensky angažovaného Desiré kardinála

Merciera z Bruselu-Mechelnu a jeho avantgardního teologa Lamberta Beaudouina,

přivedly lorda Halifaxe z Británie do Belgie, aby zde s jistým členem lovaňské univerzity diskutoval o proveditelnosti anglikánsko-katolického sblížení. Následné

„rozhovory“, které pak pokračovaly s přerušením v letech 1924 a 1925, vyvolaly

ostré protesty katolické hierarchie v Anglii, jež potom vedly k dekretu Lva XIII.,

jímž bylo anglikánské svěcení prohlášeno za „absolutně neplatné“. Ačkoliv se zdá-

lo, že z rozhovorů nevyšlo nic podstatného, zapomenuty nebyly. O padesát roků

později připomněl Pavel VI. mechelnské rozhovory v otevřeném dopisu Leovi kardinálu Suenensovi, nástupci a chráněnci kardinála Merciera, a nazval je „ovocem

znovuobjevené lásky“.

Kardinál Mercier a P. Beaudouin dále pilně využívali svého přetvářecího talentu

také tím, že z lovaňské univerzity udělali centrum pokročilých teologických spekulací, zatímco rozporuplný papež Pius XI. jakoby z pokání za svůj souhlas s mechelnskými rozhovory podepsal dokument, který se měl ukázat jako vůbec poslední

Vatikánem slavnostně uveřejněné prohlášení k otázce jedinečnosti katolicismu jako

pravé víry. Mortalium animos bylo jasným odsouzením tezí, které zastávaly „rozhovory“. – „Dovolte odloučeným dítkám, aby se navrátily k Apoštolskému stolci,

jenž byl v tomto městě zřízen apoštolskými vládci Petrem a Pavlem, kteří jeho ko-

řeny a mateřskou zem katolické Církve posvětili svou krví. Ne však s myšlenkou

nebo nadějí, že Církev opustí integritu víry a bude jejich bludy trpět, nýbrž aby se

podrobili jejímu učitelskému úřadu a její vládě. … Apoštolský stolec svým podřízeným nikdy nedovoloval účast na shromážděních nekatolíků. Je pouze jediný způ-

sob, jak může být podpořena jednota, totiž napomáháním k návratu do pravé Církve Kristovy těm, kteří se od ní odloučili.“ 28

Potlačení Francouzů

Bezmála ve stejnou dobu, kdy se stalo známým odsouzení Sodalitia Benediktem

XV., mohli se francouzští antimodernisté znovu seskupit v několika organizacích,

zvláště v již dříve vzkvétající Action Française. Přivedena na svět dvěma prominentními literáty, poslancem a esejistou Léonem Daudetem a novinářem Charlesem

Maurrasem, zavrhovala Action liberální dogma odluky státu od Církve a místo toho

se přimlouvala za zřízení katolického, nejlépe monarchistického státu s hospodář-

skou strukturou, postavenou na základě tzv. korporací. Stejně jako dříve Sodalitium, byla i Action Française předurčena k popravě papežovou sekerou.

Historie odsouzení je opravdu bizarní. Ptáme se, jak se mohl proti hnutí Action,

sledujícímu a obhajujícímu jeho vlastní způsob myšlení, obrátit Pius XI., který

krátce předtím vydal svou encykliku Quas Primas, vystavěnou na stejných tradič-

ních hodnotách? Jak mohl dát na index katolíkům zakázaných knih díla Charlese

Maurrase, jehož sám dříve veřejně pochválil jako „nejobdivuhodnějšího obránce

víry“?

V několika novějších memoárech oné doby najdeme doklady o velmi špinavých

intrikách. Již roku 1950 Maurras z vězení napsal: „Nyní máme důkaz, že početné

exempláře mého listu byly zfalšovány dříve, než je předložili papeži k přečtení. Jak

jinak by mohl po měsíce pročítat čísla mého časopisu jedno za druhým a nacházet

v nich tak nehorázný materiál proti nám, který tam objektivní čtenář nikdy nemohl

najít?“

Veškerá hnilobná sedlina této historie vyšla na světlo světa teprve tehdy, když

Maurras zemřel ve věku 84 let poté, kdy strávil posledních devět let svého života

v samovazbě jako oběť poválečných politických čistek generála de Gaulla. Roku

1974 vyšla biografie komisaře Bonyho, skutečného „komisaře Maigreta“, kterou

vydal jeho syn. V rámci recenze jedné knihy v římském deníku Il Tempo Aldo De

Quarto konstatuje: „V Římě r. 1925 vykonávali dědicové Rampolly a hnutí Sillon,

vedení státním tajemníkem Pietrem Gasparrim, silný nátlak na papeže Pia XI., aby

odsoudil Charlese Maurrase, jehož odhalení nedopřávala zednářům klidu. Vatikánský nátlak byl ještě podporován naléháním francouzské vlády.“

V tuto chvíli se nám opět objevuje na scéně kardinál Mercier z mechelnských

rozhovorů. V rámci svého programu k novému přestrukturování lovaňské univerzity pozval začátkem r. 1926 do Bruselu liberální sociology z celého světa, aby tam

zformulovali to, co on sám nazýval Mechelnským sociálním kodexem, jenž byl ve

své podstatě jistým druhem ústavy pro jeho nově zřízený institut filosofie, který se

měl stát světovým centrem pro radikálně katolické smýšlení.

Těžíc z přítomnosti mnoha vědců, nechal Mercier kolovat dotazník ve Sdružení

frankofónní mládeže Belgie, které sám rok předtím založil. Klíčová otázka zněla:

„Koho považujete za největšího žijícího katolického učitele?“ – Naprosto převažující odpovědí bylo: „Charlese Maurrase.“

Tím byli filosofové samozřejmě vyburcováni. Není snad ten velký katolík a

vlastenec se svou mimořádnou přitažlivostí pro mládež na nejlepší cestě provést

úspěšnou nacionalistickou revoluci, jak se tomu již stalo v Itálii? Maurrasovi nepřá-29

telé v Církvi i státním aparátu semkli své řady ještě těsněji. Ve snaze omezit celou

záležitost na Francii, pověřil státní tajemník Gasparri nuncia v Paříži vyhledáním

nějakého francouzského biskupa, který by se uvolil posloužit jako fasáda pro první

represivní opatření. Kardinál Charest z Rennes se rozhořčil, když byl v tom smyslu

osloven: „To chcete srazit Maurrase, největšího antikomunistu v zemi?“ – Pařížský

arcibiskup, kardinál Dubois, řekl: „Se mnou nepočítejte. Sám jsem jedním z ředitelů Action Française!“

Během tohoto vatikánského úsilí ztratil francouzský ministerský předseda Poincaré trpělivost a rozhodl se jednat na vlastní pěst. Měl svého muže, kardinála Andrieu, arcibiskupa z Bordeaux, jehož před nedávnem přistihli lidé komisaře Bonyho

při činu v jedné větší operaci s pašováním diamantů. Aféra byla tehdy zahlazena

zaplacením obrovské finanční pokuty. Když nyní dostal Andrieu pokyn k napadení

Maurrase, pospíšil si uposlechnout. Dne 25. dubna 1926, tedy přesně na šestnácté

výročí odsouzení hnutí Sillon Piem X., vydal arcibiskup široce publikovaný otevřený dopis s obžalobami proti Charlesu Maurrasovi a Action Française. De Quarto o tom píše: „Členové hnutí byli obviňováni, že jsou výhradně politickými a nikoli duchovními katolíky, kteří znesvěcují ctnosti a přimlouvají se za otroctví, pohanství a ateismus.“

Arcibiskupovým dopisem byla celá Francie doslova ohromena. Zatímco se skuteční ateisté, pohané a marxisté v kavárnách na bulvárech srdečně bavili četbou

otevřeného dopisu, vážené katolické autority (a to i tak spolehlivě progresivní osoby jako dominikánský vydavatel Temps Présent) energicky odsoudily to, co nazý-

valy „utrhačným listem, plným těžkých omylů“.

Nejsa s to uvěřit Andrieuovým obviněním, nařídil papež Pius Gasparrimu, aby

mu obstaral Maurrasovy noviny ke každodennímu pročítání. Co mu však Gasparri

obstaral, bylo jenom to, co se papeži předčítalo. Když o tom roku 1976 De Quarto

psal, tuto informaci ještě neměl. Dnes však již spolehlivě víme, že papež v plné

důvěře dovolil svému soukromému tajemníkovi, páteru (později kardinálu) Confalonierovi, aby mu z novin předčítal, což kardinál o několik let později potvrdil v

jednom interview pro italský tisk. Poté, co Pius XI. poslouchal po tři měsíce upravenou Conafalonierovu verzi Maurrasových článků, došla mu trpělivost. Dne 20.

prosince vydal slavnostní dekret, v němž pod hrozbou exkomunikace nařídil katolíkům vystoupit z Action Française.

O čtyři dni později, na svatvečer, vyšly odsouzené noviny s tučným titulkem

„NON POSSUMUS!“ – Action Française se nemohla zřeknout ani víry, ani Francie. Charles Maurras psal: „Vzhledem k situaci, v níž se dnes Francie nachází, je

rozbití Action Française politickým, nikoli náboženským aktem. Kdybychom se

podrobili, zůstala by naše vlast zcela bez ochrany. Je to tvrdé, ale je to tak: Nechceme-li zradit svoji zemi, musí naše odpověď znít pouze: ‚Nemůžeme!’“

V politicky nejistých třicátých letech bojovali mladí Maurrasovi stoupenci na

ulicích proti komunistické mládeži, a tu a tam bylo vidět zvláštní pohřební průvody, při nichž domněle exkomunikovaní laici nesli kříž a s modlitbami přicházeli ke

dveřím kostelů, které pro ně zůstávaly zavřené.

Aldo De Quarto psal svou recenzi biografie komisaře Bonyho v době vrcholící-

ho pobouření masmédií nad „rebelií“ arcibiskupa Lefebvra a článek uzavřel přizná-30

ním se k pocitu vnitřní nevolnosti: „Kdo je to vlastně včera jako dnes tam v Římě

na druhé straně Tiberu, kteří lidé řídí manévry proti všemu, co zní tradičně, zásahy

proti všemu, co je dnes označované za ‚pravicové’? Včera proti Maurrasovi, dnes

proti Marcelu Lefebvrovi. Co je vlastně tajemstvím Vatikánu?“

Potlačení Mexičanů

Dokud potrvá drama katolické přestavby, bude vzrůstat ohromení a zmatení jen

u toho, kdo pozoruje každou větší událost v církevních dějinách dvacátého století

izolovaně, samu o sobě. Vidí-li je však jako důslednou linii úsilí s cílem pokročit

v instalování nového druhu náboženství, je možné chápat hlavní děje jako souvislé

a organizované hnutí.

Takto nahlíženo pak bylo tedy i rozprášení Action Française zcela logickým

gestem. Má-li být opravdová společnost zdolána novým druhem křesťanství, musí

být nejdříve zlikvidováno nadšení pro staré pravdy. Největší důležitost mělo pro

progresivisty úsilí Action o katolický stát. S nechutí a obavami si totiž připomínali

napomenutí Pia X.: „Je absolutně falešnou tezí a mimořádně nebezpečným omylem

domnívat se, že Církev a stát by měly být od sebe odloučeny. Taková teze je v jasném rozporu s nadpřirozeným řádem. Omezuje činnost státu na jediný cíl, na veřejné blaho v tomto životě a nijak se nezabývá hlubším dobrem lidí, které spočívá ve

věčné blaženosti, přichystané mu po tomto krátkém pozemském životě.“

Ještě dříve, než byl hotov s potížemi ve Francii, stál Vatikán tváří v tvář dalšímu

projevu staré víry, tentokrát vzdálenému devět tisíc mil od Říma. Nečekaně se přiblíživší zavedení a aplikování drasticky protináboženských zákonů, které byly

údajně obsaženy v ústavě z roku 1917, se v Mexiku rychle vystupňovalo ve výbuch

regulérní občanské války. V průběhu následujících tří let se proti federálním jednotkám postavily na odpor desetitisíce rolníků, dělníků, měšťanů a studentů, aby

bojovali a umírali s posledním výkřikem „Viva Cristo Rey!“ („Ať žije Kristus

král!“). V nejvyšším vzepjetí konfliktu čítali rebelové, vládou opovržlivě pojmenovaní výsměšným slovem „cristeros“, na čtyřicet tisíc mužů s příslušným počtem

důstojnictva. Nebrali žádný žold, neměli uniformy, často ani základní potraviny

a díky striktnímu embargu Spojených států ani dostatek zbraní.

Byla to náboženská válka laiků. Známe jména jen sedmi kněží, kteří se povstání

aktivně účastnili. Laici bojovali na obranu svých biskupů, ačkoliv tito zavřeli kostely a bezmála do jednoho uprchli ze země. V přesvědčení, že uplatňování tzv. Callesova zákona by se rovnalo zardoušení katolické Církve, žádala mexická hierarchie telegraficky v Římě u kardinála Gasparriho o dovolení uzavřít kostely. Svolení

z Říma přišlo a v Mexiku okamžitě ustaly mše i udělování svátostí. Reakce lidu na

sebe nenechala čekat. Chudí rolníci opouštěli svá políčka, aby se dobrovolně hlásili, mladá děvčata, zaměstnaná v bohatých domácnostech, se spojila k modlitbě o

sílu vzdorovat vodním dělům policie v Mexiko City, a ženy ze všech společenských vrstev vytvářely všude v zemi podzemní ligu, zasvěcenou svaté panně Orle-31

ánské, jejíž příslušnice skládaly pozoruhodnou přísahu mlčenlivosti, sháněly pení-

ze, přebíraly na sebe osvětové úkoly, shromažďovaly potraviny a dopravovaly je

bojujícím mužům, zatímco studenti práv, mnozí z nich sotva odrostlí, se odvážně

stavěli před popravčí komanda vlády. Byla to opravdu spontánní spolupráce na celonárodní úrovni, jakou Latinská Amerika nikdy předtím ani potom nezažila.

Již na samém začátku mexických nepokojů přišly z Vatikánu dva vzájemně si

odporující signály. Byla zde citově účastná reakce papeže. Pius XI. poté, co si

v přivátní audienci vyslechl tragické zprávy biskupů z Duranga, Leonu a Tamaulipasu, usedl, aby zkoncipoval encykliku Iniquis Afflictisque. Zjevně zdrcen tím, co

od biskupů vyslechl o mnohonásobném vraždění ze strany vládních popravčích

komand, napsal: „S růžencem v ruce a se zvoláním ‚Ať žije Kristus král!’ na rtech

jdou tito mladí studenti dobrovolně na smrt. Jaká podívaná pro celý svět na takovou svatost!“

V kancelářích vatikánského státního sekretariátu vládly pocity značně zdrženlivější. Po zevrubném vylíčení mexických událostí byl msgre Gonzales Valencia

z Duranga, jeden z mála mexických biskupů, kteří veřejně vystupovali za Cristeros,

doslova šokován skepsí kardinála Gasparriho vůči opravdovosti povstaleckého

hnutí. Mexičan se vzmohl pouze na odpověď: „Eminence, mnozí lidé nám odmítají

svoji pomoc, protože pochybují o opravdovosti naší věci, jiní říkají, že naše hnutí

nemohou brát vážně, protože se nám odnikud nedostává pomoci. Je to ďábelský

kruh, který musí být prolomen.“ – Naléhal a prosil marně.

Francouzský zplnomocněnec v Mexiko City důvěrně sděloval ministru zahraničí

Briandovi na Quai D’Orsay: „Gasparri je zahlcen proudem mexických prelátů s jejich vřeštivou pravověrností a hřímavým zlořečením. Naléhá na ně výhružně, aby

sjednali dohodu se svou vládou a uzavřeli kompromis s prezidentem Callesem.“

Ve skutečnosti však kardinál Gasparri pracoval na udušení ohně hnutí Cristeros

tím, že proti španělské nepovolnosti postavil italskou úskočnost. Radil členům mexické hierarchie, aby v žádném případě nepodporovali a nepovzbuzovali povstalce.

Nabádal biskupy Spojených států, aby odmítali všechny výzvy k hospodářské pomoci. Vůdce mexických studentů René Capistrán Garza nám zanechal dojímavé

vylíčení svého pokusu o zorganizování finančních darů od katolíků ve Spojených

státech.

V nejkrutější zimě odjel společně s tlumočníkem ve starém otevřeném studebakeru do Texasu, vyzbrojen doporučujícími dopisy na biskupy a regionálního komtura řádu Kolumbových rytířů. Zastavili nejdříve v Corpus Christi a rozhodli se

čekat tak dlouho, až si biskup najde čas k přečtení jejich ověřovacího dopisu. Pak

mu vyprávěli svou historii. Nakonec od biskupa uslyšeli slova, kterým stěží doká-

zali uvěřit: „Nedá se s tím nic dělat, je mi líto.“ – V Galvestonu vytáhl tamější biskup desetidolarovou bankovku a podal jim ji. To bylo všechno. Další zastávky v

Houstonu, Dallasu a Little Rocku vynesly sotva tolik, aby mohli zaplatit benzin,

který byl tehdy r. 1926 mimochodem nejlevnější. Když všude naráželi na stejné

odmítání pomoci, odjeli ve sněhu a ledu na Indianopolis, Dayton a Pittsburgh, až

konečně dorazili do velké diecéze bostonské, která byla proslulá svou skupinou

irských katolických milionářů. 32

Kardinál O’Connell obdržel jejich dopis a vyslechl je. Pak jim předal almužnu

ve formě rady: „Nabádám vás i váš národ, abyste trpělivě snášeli, co na vás Bůh

seslal.“ – A dodal, že kdyby se někdo z nich rozhodl od svého podniku upustit a

poohlédl se v Bostonu po práci, považoval by se za šťastného moci vystavit mu v

tom smyslu doporučující dopis.

Když René a jeho přítel José byli dva měsíce nato znovu doma v Mexiku, měli

ještě jednou znovu a naposled získat novou naději. Texaský naftový magnát William F. Buckley jim sdělil, že přemluvil svého dobrého přítele Nicholase Bradyho,

svatojiřského rytíře a vévodu papežského dvora, aby podpořil jejich věc milionem

dolarů. Po dlouhé jízdě vlakem do New Yorku se René Capistrán dozvěděl, že vatikánské „non placet“

přišlo k Bradymu ještě dříve, než on sám. Bylo z toho mož-

né vyvodit pouze tolik, že vatikánské poselství muselo být nejen velitelské, nýbrž

přímo výhružné, aby muže jako Bradyho a O’Connella odvrátilo od jejich úmyslu

pomoci katolické věci Cristeros.

Bez ohledu na nepředstavitelný nedostatek, oběti a utrpení se však Cristeros

v jedné bitvě za druhou pomalu vzmáhali a jejich opora v obyvatelstvu vzrostla do

té míry, že na jaře 1929 bylo jejich vítězství na dohled. Historici se shodují v tom,

že vláda Plutarca Eliase Callese tou dobou čelila převažujícímu souhlasu obyvatelstva s věcí povstalců a považovala za účelné dohodnout se s hnutím Cristeros. Byl

to přesně okamžik, kdy se biskupové vraceli z dobrovolného exilu a mohli vystupovat na podporu práv, za něž zemřelo tolik lidí.

Avšak nebyli to mexičtí biskupové, kdo se chopil iniciativy, nýbrž kardinál

Gasparri. Znepokojen hrozícím vítězstvím Cristeros, začal vatikánský tajemník

tahat za drátky, které již dlouho držel v ruce. Hned poté, co našel dva ke kompromisu ochotné biskupy msgre Ruize Florese z Morelia a msgre Diaze Barettu z Tabasca, zkontaktoval je s apoštolským vyslancem a s National Catholic Welfare

Conference ve Washingtonu. Všechno bylo zakrátko zaranžováno proto, aby

Dwight Morrow, protestant a velvyslanec Spojených států v Mexiku, mohl začít

vystupovat jako podporovatel vatikánského mírového plánu.

Mr. Morrow pozval oba biskupy, aby s ním v jeho soukromém železničním vagónu jeli do Mexika a rovněž i zařídil, aby při jím nařízené neplánované zastávce

mohli vystoupit několik málo mil před příjezdem vlaku do Mexiko City. Bylo totiž

důležité, aby jednání nevypadalo jako americký podnik. Když se konečně dostali

jinou cestou do města, byli oba biskupové Ruiz Flores a Diaz Baretto ubytováni

v domě bankéře Augustina Legorreta, kde museli v téměř úplné izolaci od vnějšího

světa zůstat dvanáct dní. Mezitím se do Mexika vrátili další biskupové a chtěli se za

každou cenu dozvědět, co se to dalo do pohybu, ale všechny jejich snahy promluvit

si s dvojicí v Legorretově domě byly marné.

Konečně 11. října 1929 byly podepsány listiny, které doslova a do písmene smě-

řovaly k bezpodmínečné kapitulaci vítězné armády. Řečeno slovy biskupa Huehuetla, určenými o měsíc později lovaňské univerzitě: „Mexičané střeží čistou a

nedotčenou víru svých otců, a proto pokládají papeže za Kristova náměstka na Zemi. Od nepřátel Krista bylo velice lstivé obrátit se u vědomí této skutečnosti na

Tj. „nechvaluje se“; pozn. překl. 33

Řím k prolomení nerozborné zdi ozbrojeného odporu. Velice brzy se jim dostalo

zadostiučinění, když lidé na první pokyn papeže skutečně odevzdávali své zbraně.

Vládci, kteří souhlasili s vyrovnáním, hýřili všemi podobami ústních slibů, neodstranili však ani slůvko z příšerných zákonů, které škodily Církvi a potlačovaly

nejsvatější práva lidí a společnosti.“

Za dunivého hlaholu zvonů a všeobecného jásotu se sice opět otevřely kostely,

ale nebyla to na prvním místě vláda, která je uzavřela. Viditelně se nic nezměnilo.

Stejně jako dříve se nevyučovalo náboženství ve školách a kláštery, konventy i semináře zůstaly zavřené. Zahraničním kněžím bylo i nadále zakázáno vykonávat své

poslání v zemi, žádný duchovní nesměl nosit klerický oděv a nemohli užívat svých

občanských práv, včetně volebního. Dva nebo tři biskupové, kteří se zastávali hnutí

Cristeros, byli doživotně vypovězeni ze země a rozsáhlá amnestie, přislíbená bojujícím povstalcům, skončila v několika následujících letech systematickou likvidací

vůdců hnutí kulkami popravčích čet.

Paralelně s církevně právními sankcemi proti členům Action Française hrozil

Gasparriho Vatikán suspendováním každému mexickému knězi, který by podal

svátost katolíkovi, stavícímu se ještě na odpor. „Následkem toho,“ řečeno slovy

msgre Gonzálese Valencii, „byla tradiční úcta Mexičanů ke svým biskupům úplně

zničena, neboť věřící mohli sledovat jejich nevysvětlitelnou shovívavost vůči pronásledovatelům i stejně tak nepochopitelnou přísnost až krutost k opravdovým

obráncům víry.“ – Valenciova slova byla určena novému státnímu tajemníkovi Eugenio Pacellimu, a končila takto: „Varuji vás, Eminence, tyto obžaloby se nyní za-

čaly množit, a zahrnují i Svatý stolec!“

Role Achille Rattiho, papeže Pia XI., v mexické tragédii byla viditelně silně podobná jeho účasti ve francouzské aféře. Msgre Manríquez, nový biskup z Duranga,

se to pokusil vysvětlit takto: „Co my Mexičané ohledně Jeho Svatosti nesmíme

zapomínat, je skutečnost, že důvod jeho nešťastného jednání spočívá v enormním

tlaku, který na něj vykonávala určitá individua. Nakonec ho tito intrikáři přesvědčili o tom, že tyto „arreglos“, které, jak všichni víme, ničeho nedosáhly – byly jedinou cestou k dosažení svobody pro Církev v Mexiku.“

Až do dnešního dne si dohody nikdy nevysloužily jiného jména než „los arreglos“, tedy „uspořádání“. Existuje zpráva kardinála Baggianiho, podle níž se papež

Pius XI. rozplakal, když konečně zjistil, co z těchto dohod skutečně vzešlo.

Vstříc válce

V roce 1930 zůstali z pěti vůdčích přetvářečů katolické Církve jen tři skuteční

poté, co Giachomo Della Chiesa osm let předtím zemřel a Pietro Gasparri se po

šestnácti letech v úřadu státního tajemníka stáhl do ústraní.

Třiapadesátiletý Eugenio Pacelli vstoupil na scénu z dosavadního zákulisí papežské nunciatury v Německu a brzy se k němu přidružil třiatřicetiletý Giovanni

Battista Montini. Pokud se týká tehdy devětačtyřicetiletého Angela Roncalliho, 34

přicházely do Říma jeho pravidelné diplomatické zprávy z nunciatury v Istanbulu,

kam byl – jak se říkalo – vypovězen papežem Piem XI., protože do svých teologických přednášek na Lateránské univerzitě vplétal zmatené teorie antroposofa Rudolfa Steinera.

Když se msgre Pacelli v lednu 1930 vrátil z Německa do Říma, aby tam přijal

kardinálský klobouk a jmenování státním tajemníkem, našel ve Vatikánu nový status. Uvnitř vatikánských paláců zůstalo všechno při starém, ale půda, na níž se paláce, kostely, zahrady a kaple nalézaly, se stala svébytným suverénním státem.

Mezitím se dostaly na světlo světa dopisy z počátku dvacátých let, ukazující, jak

Charles Maurras naléhal na Mussoliniho jako ministerského předsedu Itálie, aby

„nastolil náboženský mír historickým gestem“. Maurras se odvolával na faktický

stav studené války, který trval mezi dědici italského povstání minulého století

a „vatikánským vězněm“ Piem XI. Nato obě strany opatrně prozkoumaly půdu

a nakonec došlo k události, nemající obdoby od časů, kdy Garibaldiho oddíly prolomily při útoku na Řím Svatou bránu (Porta Pia), tedy k události, jejíž odčinění si

nárokoval I. vatikánský koncil: Kardinál Marry del Val, tehdy teprve o málo více

než šedesátiletý, ale již dlouho vzdálený od skutečného vatikánského mocenského

aparátu, byl pozván k účasti na oficiálním ceremoniálu fašistické vlády k šestisté-

mu výročí smrti sv. Františka z Assisi. Je možné, že to bylo kardinálovo nadšení

pro smíření, které podnítilo Pia XI. vstoupit do vyjednávání. Každopádně však kardinál Gasparri a Benito Mussolini podepsali 11. února 1929 Lateránské dohody a

konkordát mezi novým vatikánským městským státem a královskou Itálií.

Dohoda propůjčila Církvi suverenitu nad 108 jitry země v srdci Říma a vytvořila

tak městský stát. Katolicismus se stal státním italským náboženstvím. Kříže visely

na stěnách všech veřejných budov, počínaje klášterními prostorami a konče policejními stanicemi po celé zemi, a výuka náboženství se v italských školách stala

povinným předmětem. Jak hierarchii, tak i nižšímu kléru se dostalo jistých privilegií v právní oblasti. V Římě bylo přesídleno obyvatelstvo některých chudých částí,

aby bylo možno zřídit širší a důstojnější přístup ke svatopetrskému dómu, a Svaté-

mu stolci bylo přiznáno velkolepé finanční vyrovnání jako náhrada za materiální

ztráty z roku 1870.

Přestože Mussoliniho historické gesto bylo tehdy všeobecně chváleno, vyneslo

mu natrvalo jen velice málo vděčnosti. „Když si jen vzpomenu, co můj muž pro

Církev udělal!“, povzdychla si o mnoho let později Mussoliniho vdova Rachele

jednomu francouzskému reportérovi. Kardinál Krol z Philadelphie, povolaný r.

1981 do Říma pomáhat při řešení znepokojujících finančních problémů, prohlásil:

„To jediné, co (finanční) loď ještě drží nad vodou, je dědictví Svatého stolce, tedy

odškodnění, kterého se mu dostalo od Itálie při podepsání Lateránských dohod. Je

stále ještě nevyčerpatelným pramenem.“

Sotva oschl inkoust na konkordátu, již se jej podařilo destabilizovat mladému

Gianbattistovi Montinimu, kaplanovi římského oddělení Sdružení katolických univerzitních studentů (FUCI). Již od časného mládí tento muž spoluprožíval mnohé

vzrušující události, protože jeho rodiče byli činní v politickém životě. V rodinném

salónu byl svědkem schválení základní tvářnosti lidové strany (později přejmenované na křesťansko-demokratickou) a postupně se zúčastnil všech zvolení svého 35

otce poslancem za Brescii v národním parlamentu až do r. 1924, kdy se Itálie stala

státem jediné strany. Stejně jako rodina předků Eugenia Pacelliho, přešli po tomto

datu i Montiniové do světa bankovnictví. V době, kdy fašismus odmítalo jen velice

málo Italů, tvořili Montiniové pozoruhodnou výjimku, a když byl podepsán konkordát, prožili si pět let hlubokého politického zklamání. Jak se ani jinak nedalo

čekat, považoval mladý Montini počáteční místo své kariéry ve FUCI za vhodnou

příležitost k organizování odporu. Rozhodl se vypovědět poslušnost vládnímu pří-

kazu k souhlasu se začleňováním svých studentů do mládežnické organizace. Protože úřady v přísném souladu s ustanovením konkordátu přidělovaly všem organizacím svazu Ballila

katolické kaplany, posuzovaly rezervovanost Montiniho římské skupiny v tomto ohledu nejen za nepotřebnou, nýbrž přímo za rozbíječskou. Při

nařízení buď nechat kaplany nastoupit k organizacím nebo rozpustit svou skupinu,

Montini spustil pokřik „Pronásledování!“, a zahraniční tisk se už obvykle postaral

o jeho další rozšíření po světě. Právě když povyk vrcholil, uveřejnil Vatikán plamennou, proti vládě zaměřenou encykliku, která byla za účelem rychlé dostupnosti

pro tisk vydána nejen v obvyklé latině, nýbrž i v italštině. Podle bývalého člena

FUCI a budoucího politika Giulia Andreottiho nebyla encyklika Non Abbiamo Bisogno sepsána papežem Piem XI., nýbrž jeho novým státním tajemníkem Eugenem

Pacellim. Vytoužený náboženský mír byl vážně otřesen. Ve snaze zachránit to, co

z nadějí r. 1929 ještě zbývalo, a také vzhledem k celosvětovému obviňování režimu

dovolila Mussoliniho vláda další existenci FUCI pod podmínkou, že se omezí na

náboženskou činnost.

Pouze šest týdnů před vydáním encykliky Non Abbiamo Bisogno vydal sám papež dokument, který se zatím s oblibou začal nazývat profašistickou encyklikou

Qudragesimo Anno. Zamýšlena jako hold papeži Lvu XIII. ke čtyřicátému výročí

vydání jeho znamenité encykliky o dělnické otázce Rerum Novarum, demonstrovala nová encyklika postoj ke skutečnosti, že katolické učení je spíše v souladu s tehdy se v Itálii rozvíjejícím korporativním průmyslovým systémem, než s tradičním

kapitalismem, spočívajícím na třídním boji.

V očích státního tajemníka Pacelliho si Don Montini svým triumfem nad italskou vládou vysloužil ostruhy. Velice brzy po celosvětovém pobouření v masových médiích přibral Pacelli Montiniho do své úřadovny, čímž dal základ pracovnímu společenství, které pak mělo přetrvat po třiadvacet let. Z pětice Italů, řídících

změnu katolické Církve, představovali tito dva tým, který se ukázal jako nejefektivnější.

Bez ohledu na generační rozdíl měli mnoho společného. Oba se narodili v rodinách, pomýšlejících na vatikánskou kariéru. Oba prožili své dětství ve vnucené izolaci a s řídkými příležitostmi k normálnímu styku se svými vrstevníky i k účasti na

běžném školním vyučování. Jejich životní dráha byla ve značném rozsahu podporována Vatikánem. Sám papež Lev svěřil mladého Pacelliho Rampollově péči a

ochraně, a další papež Benedikt XV. jej v soukromém obřadu vysvětil v Sixtinské

kapli na biskupa. Pokud jde o Montiniho, ten byl vzápětí po svém vysvěcení přijat

Piem XI. a jmenován nunciem ve Varšavě, přičemž papež řekl: „Jste nejslibnějším

Mládežnická organizace Mussoliniho fašistické strany; pozn. překl. 36

mladým knězem v Římě,“ a to i bez ohledu na skutečnost, že mělo trvat ještě dal-

ších sedmnáct let, než Montini dosáhl akademické hodnosti v oboru kanonického

práva. A skutečně také nebyl ani graduovaný, ani se mu ještě nedostalo biskupské-

ho svěcení, když jej Pius XII. r. 1954 jmenoval zástupcem státního tajemníka.

Jak během třicátých let vzrůstalo mezinárodní napětí, byli státní tajemník Pacelli

a Don Montini stále více zavázáni jedné straně. Podle Andreottiho nebyl dílem Pacelliho pouze již zmiňovaný dokument Non Abbiamo Bisogno, nýbrž i další encyklika v zemském jazyce, důrazná Mit Brennender Sorge,

tentokrát namířená proti

německé vládě. Pozdější janovský kardinál Siri dokázal, že původní návrh vykazuje početné vlastnoruční korektury Pacelliho. Okolnost, že protimarxistická encyklika Divini Redemptoris vyšla právě pět dní po Pacelliho protiněmeckém dokumentu

Mit Brennender Sorge, vyvolává nezbytně dojem, že papež a jeho státní tajemník

opět vybojovali bez vzájemného srozumění dvě odlišné bitvy. Encyklika Divini

Redemptoris se svou nejčastěji citovanou větou „Komunismus je sám o sobě špatný“ byla zaměřena k postavení papeže před vážné problémy v jeho vztahu k americkým katolíkům poté, co Rusko vstoupilo do světové války.

Je vcelku známo, že v této fázi pontifikátu již více než osmdesátiletého Achille

Rattiho převzal kardinál Pacelli de facto Vatikán. Když se dozvěděl, že Pius hodlá

při nadcházející státní návštěvě Itálie přijmout k audienci Adolfa Hitlera, odeslal

stařičkého papeže co nejrychleji do Castel Gandolfo, a jakmile se mu doneslo, že

německý kancléř projevil zvláštní přání prohlédnout si největší Michelangelovy

fresky, nechal Sixtinskou kapli uzavřít. Italským úřadům jistě muselo způsobit trapné rozpaky, když se doprovodná eskorta ocitla před tabulí s nápisem „Pro naléhavé

opravy zavřeno“.

V březnu 1938, když německé jednotky vtáhly do Rakouska, byl vídeňský kardinál Innitzer během celonočních oslav na Ringstraße násilím zadržen a nakonec

přinucen, aby divoce nadšeným masám udělil své požehnání. Když se zpráva o tom

dostala do Vatikánu, vyjádřil prý nad ní kardinál Pacelli své „skutečné roztrpčení“.

Obeslal okamžitě Innitzera do Říma a nařídil mu, aby se stáhl z veřejnosti. Přestože

příkaz nepřišel od papeže, nýbrž pouze od státního sekretáře, rakouský kardinál se

mu podvolil. Aniž by si toho kdo s výjimkou intelektuální elity povšiml, v tom samém roce 1938 jezuitský poloúřední vatikánský časopis Civiltà Cattólica přestal

zveřejňovat svá varování před nebezpečím, které hrozí Církvi ze strany zednářstva

a zvláště pak jeho deklarovaného programu vytvoření tzv. „Nového světového řá-

du“.

Podle Giulia Andreottiho nepodnikl kardinál Pacelli obě své rozsáhlé okružní

cesty po světě na příkaz papeže, nýbrž výhradně ze své vlastní iniciativy. Jako státní tajemník se zúčastnil r. 1936 Mezinárodního eucharistického kongresu v Buenos

Aires a téhož roku se objevil ve Spojených státech, kde navštívil dvanáct církevních provincií, hovořil se sedmdesáti devíti biskupy, navštívil i množství náboženských institucí, seminářů i církevních nemocnic, a závěrem své cesty byl hostem u

prezidenta Roosevelta v Hyde Parku. Oba potom oznámili, že si „skvěle rozuměli“.

Roosevelt si následně s Pacellim dopisoval a nazýval jej „svým starým dobrým pří-

S palčivou starostí. 37

telem“. V New Yorku byl pozdější Pius XII. hostem v domě Myrona C. Taylora,

který bez ohledu na svou všeobecně známou příslušnost k 33. zednářskému stupni

během válečných let byl ve Vatikánu srdečně uvítán jako zvláštní vyslanec Washingtonu. Pacelliho barnumská

americká cesta r. 1936 byla podniknuta v režii

bostonského arcibiskupa Spellmana a sloužila k tomu, aby veřejnosti představila

státního tajemníka jako mnohem významnější postavu, než jakou byla osoba sice

všestranně vzdělaného, ale již téměř nepohyblivého papeže.

Na náboženské frontě se v polovině třicátých let tandem Pacelli-Montini ohlížel

s jistými obavami zpátky na oba velké údery předcházejícího desetiletí, na potlačení Francouzů a Mexičanů. Kdyby pěkná Nová církev nebyla schopna blýsknout se

ničím jiným než jen popíráním a negací, vyhlížela by stejně tvrdošíjně a intolerantně jako ta stará. Spolu s konceptem musí přijít výstavba. Nyní tedy bylo naléhavě

zapotřebí nového spirituálního pozdvižení.

Ve vědeckých kruzích vyvolalo tou dobou velké vzrušení soukromě vydané pojednání francouzského jezuity a paleontologa Pierre Teilharda de Chardin s titulem

Le Sens Humain. Studie, vrhající stíny i na jeho vlastní Le Phénomène Humain, se

představila jako fantastický skok přímo do eschatologie, opírající se o evoluci, kterou by si byli rádi osvojili a ospravedlnili ji původci nového druhu křesťanství.

V mnohém ohledu se jednalo o paralelu s barvitým vylíčením úchylek modernismu

od Pia X. Reformátoři ve Vatikánu se však k převzetí teilhardismu neodhodlali.

Možná proto, že opatrná analýza by jej vesměs ukázala jako až příliš daleko zachá-

zejícího, než aby mohl sloužit za duchovní potravu laikům, kteří se vedle zbožnosti

nezřekli nároku na jistou míru zdravého lidského rozumu.

Přestože bylo od Teilhardových spekulací upuštěno, nepřivolaly na sebe ani tehdy žádné vatikánské odsouzení! Později se připouštělo, že jisté pasáže v Pacelliho

Humani Generis se jeví jako pokárání evolucionismu jezuitů, ale papežský dokument nikoho nejmenoval, a v projevu ke stému výročí Teilhardova narození roku

1970 dokonce kardinál Casaroli oslavoval „úžasný dopad jeho bádání, brilantnost

osobnosti, bohatství myšlení, mocný poetický náhled, bystrost zachycení dynamiky

stvoření a gigantickou vizi evoluce světa“.

Ve třicátých letech to nebyl Vatikán, nýbrž jeho vlastní řád Tovaryšstvo Ježíšovo, který Teilhardovi de Chardin doživotně zakázal zveřejňovat náboženské práce,

a na mnoho let mu také nařídil zákaz přednášení. Ale již krátce po svém zvolení

papežem přemluvil Pacelli jezuity odvolat klatbu, takže během posledních váleč-

ných let bylo možno uspořádat řadu Teilhardových přednášek v Němci okupované

Paříži.

Zatímco teorie Teilharda de Chardin dosáhly jisté obliby v pouze ohraničeném

akademickém světě, byly to ideje jiného Francouze, tentokrát laika, které se měly

stát duchovní potravou, jakmile se jich Vatikán radostně chopil, protože nabízely

vyhlídky na přestavbu.

Profesor filosofie na Katolickém institutu v Paříži, Jacques Maritain, se narodil

v protestantské rodině. Během studia na Sorbonně se obrátil ke katolicismu a stal se

členem Action Française. Ohromen náhlou vatikánskou tvrdostí vůči této organi-

Zde ve smyslu „bombastická“; pozn. překl. 38

zaci, odjel r. 1926 do Říma, kde se mu díky pověsti tomistického vědce dostalo

příležitosti rozhovoru jak s papežem, tak i se státním tajemníkem. Jakkoli bylo cí-

lem jeho římské cesty vyzvědět, jak mohlo dojít k Maurrasově odsouzení, dopadl

nakonec tak, že tam objasňoval slušnou dávku teologických idejí, které mu již delší

čas procházely hlavou. Opouštěl Řím s návodem papeže, nebo ještě mnohem pravděpodobněji státního tajemníka, aby sestavil do knihy své teorie o tom, co nazýval

„integrálním humanismem“. Deset let poté vyšlo Maritainovo dílo, které otřáslo

Církví. Téměř současně s prvním francouzským vydáním následovalo i vydání italské s plamenným úvodem překladatele Giovanni Battisty Montiniho.

Maritainovy teze si ovšem vyžádaly zásadní změny akcentu v ekklesiologii, tzn.

v druhu a způsobu, jakým Církev sama nahlíží na svou funkci a identitu. Jeho kniha připravila cestu velké změně paradigmat, která pak byla k nalezení v encyklice

Pia XII. Mystici Corporis. Protože je to však papež a ne teologové, kdo uvádí do

pohybu přijetí nového nazírání víry, muselo Maritainovo poselství – které již volně

obíhalo v akademických kruzích – počkat na papežskou encykliku dříve, než se

mohlo stát součástí života věřících. Avšak r. 1936 se papež ještě stále jmenoval

Achille Ratti.

Integrální humanismus – v tom i ne nepodobné teorie Teilharda de Chardin –

pokládá náboženství všeho druhu za splývající do jednoho jediného lidského ideálu

celosvětové civilizace, v níž mají být sbratřeni všichni lidé ve spravedlnosti, lásce

a míru. Přátelství mezi lidmi pak přivede veškerý život tajemným způsobem k naplnění Evangelia. Jak vysvětlil francouzský teolog Henri Le Caron, „integrální humanismus je univerzálním bratrstvím všech lidí dobré vůle, kteří se hlásí k

nejrůznějším náboženstvím nebo třeba k vůbec žádnému, ba dokonce i těch, kdož

odmítají ideu Stvořitele. V mezích tohoto rámce pak zůstává, aby katolická Církev

mohla vykonávat svůj inspirující vliv, aniž by se sama vnucovala a aniž by

vyžadovala své uznání za jedinou a pravou církev. Integrující je na tomto bratrství

hned dvojí: Jsou to síla konat dobro a respekt k lidské důstojnosti, založené na

vzájemném porozumění.

„Tato myšlenka univerzálního bratrství,“ pokračuje Le Caron, „není ani nová,

ani původní. Byla přednesena již filozofy osmnáctého století i francouzskými revolucionáři z roku 1789. Je také oblíbeným bratrstvím zednářů a marxistů. Čím se od

něj Maritainův humanismus liší, je role, kterou v něm přisuzuje Církvi. V rámci

univerzálního bratrství má být Církev ‚inspirací a velkou sestrou’, a jak se rozumí

samo sebou, jakmile si získá sympatie svých malých bratrů, nesmí být ani neústupná, ani autoritářská. Musí učit, jak udělat náboženství přijatelným, musí být spíše

praktická než dogmatická.“

Romanopisec a budoucí jezuita Malachi Martin nám ukázal, že počáteční nadšení Dona Montiniho

pro Maritaina jej pak provázelo celým životem: „Integrální

humanismus prostoupil veškerou politiku jeho pontifikátu. Jediné, čím tato filosofie oslovovala, byla myšlenka, že všichni lidé jsou od přírody dobří, a budou se

řídit dobrem a odvrhnou zlo, pokud se jim správně ukáže rozdíl. Funkce Církve

Pavla VI. 39

spočívá pouze v tom, aby službou člověku o věci vydávala svědectví v dnešním

světě, v němž se právě rodí nová společnost.“

Realizaci Maritainova učení můžeme vysledovat z jednoho dokumentu za druhým tak, jak vycházely z dílny II. vatikánského koncilu, stejně jako z mnoha následujících oficiálních výzev a oběžníků, přestože do doby, kdy se Maritainova kniha

poprvé objeví, mělo uplynout ještě celé jedno čtvrtstoletí. Tyto teze lze volně přirovnat k nepřetržitému basovému hlasu v hudbě, který dunivě podkresluje celou

kompozici. Zazněl konečně také ve vřelém uvítacím pozdravu, který nechal Pius

XII. vyřídit Maritainovi, když ten přišel do Říma jakožto poválečný vyslanec Francie u Svatého stolce. Stejně tak byl slyšet v opakovaném veřejném holdu Maritainovi ze strany Pavla VI. v průběžných studijních zasedáních a sympoziích, které

celý katolický akademický svět věnoval jeho dílu, a nejnověji také ve vřelém tónu

úcty, jíž prokázal Jan Pavel II. zemřelému filosofovi u příležitosti stého výročí jeho

narození. Koncem bouřlivých třicátých let zde ohledně vatikánského akceptování

integrálního humanismu ještě ovšem zůstávala otázka, jak ho zprostředkovat a předat věřícím, když starý papež zemřel.

Ve třetím měsíci posledního roku třetího desetiletí byl papežem zvolen Eugenio

Pacelli, a v devátém měsíci začala druhá světová válka.

Podrývat hlouběji

Bez ohledu na válku udělala katolická revoluce během počátku čtyřicátých let

obrovský skok vpřed díky průbojnosti nově odhalené teologické vzpruhy. Ve své

první encyklice Summi Pontificatus představil nový papež korekturu okružního

listu Quas Primas svého předchůdce s jeho obhajobou návratu k tradičním vztahům

mezi státem a Církví. Namísto koncepce autority shora, od „Krista Krále“, jak ji

definoval papež Ratti,

trval Pacelli na tom, že základem vlády musí být lidská

solidarita. Britský historik W. A. Purdy k tomu řekl: „Encyklika Summi Pontificatus nám už dříve dala vytušit náznak zájmu na ideálu světového společenství, který

pak měl v papežových projevech po příštích dvacet let hrát stále větší roli.“ – Přestože se ukrývaly za tradiční výrazivo, byly v textu obsaženy Maritainovy teze, které

si žádaly postup směrem ke světovému náboženství. V encyklice Summi Pontificatus už lze vytušit mnohem pozdější modlitební den za mír v Assisi Jana Pavla II.

Na cestě praktické aplikace teze, která o dvě desetiletí dříve byla nesměle doporučována jako „rozhovory“ mezi anglikány a katolíky, dospěl mezitím ekumenismus již k sympoziím. Pod záštitou Svatého stolce bylo v Římě uspořádáno setkání

pod názvem „Láska a dobro“. Jeho prezident kardinál Lovatelli volal po „ukončení

zděděných neužitečných sporů a rozbrojů ve prospěch lásky k našim bratřím v

Kristu“. Ve skutečnosti to byla výzva k nahrazení rozumu srdcem a rozumnosti

pocitem. Podobně také ustoupila diskuse o otázkách reálné přítomnosti Krista v

Pius XI. 40

eucharistii problému, zda protestanti a katolíci dostatečně pociťují vzájemnou ná-

klonnost. Mezitím si již i jezuité přisvojili Maritainovy představy a podporovali

přednášky globální církví nadšeného P. Boyera na své univerzitě Gregorianě. Bě-

hem šestatřiceti let, kdy tam působil jako docent, ovlivnil podle odhadu svou vášní

pro ekumenismus kolem pěti tisíc elitních kandidátů na kněžství.

Zatímco válka zuřila po světě a nyní už zasáhla i Pacifik, představovala okupovaná Paříž oázu podivuhodného klidu. Módní návrhář Christian Dior díky velkorysým přídělům materiálu představoval svůj na plné obrátky běžící „New Look“,

a Pierre Teilhard de Chardin dík sympatiím Pia XII. vykládal také jako na běžícím

pásu svá nová moudra o tom, jak být křesťanem. Jednomu známému se tehdy jásavě svěřil: „Mám teď tolik přátel na strategických pozicích, že se absolutně nemusím obávat o budoucnost.“ – Stejnou dobou dostal z obsazeného Bruselu zprávu, že

jeden z jeho přívrženců, P. Jean Monteuil, nedávno ve shromáždění filozofů a teologů přednášel o fantastických Teilhardových teoriích. „Revoluce,“ prohlásil, „vy-

žaduje nové techniky, ale to nestačí. Co potřebujeme především, to je nové rozčlenění. Všechny koncepty o člověku musí být zpochybněny.“

Okupovaná Paříž se stala přirozeným prostředím Angela Roncalliho.

Když se

válka začala chýlit ke konci a začaly ideologické čistky poražených, papež, který

byl v trvalém kontaktu s nunciem Roncallim v balkánských státech kvůli svému

projektu přepravy polských Židů do Palestiny, potřeboval naléhavě důvěryhodného

diplomata, jenž by se dokázal postavit na odpor triumfujícímu a pomstychtivému

generálu de Gaullovi.

Ústup německých jednotek z Francie postavil Církev do značně trapné situace.

De Gaulle obvinil stovku francouzských biskupů z kolaborace s Němci a s tzv. vichystickou vládou maršála Pétaina. Po svém návratu do Francie kvůli převzetí státních záležitostí byl de Gaulle doslova vyděšen, když se v celé Paříži nepodařilo

sehnat ani jediného kněze, který by byl podle jeho názoru dostatečně „antifašistický“, aby mohl pro něj a jeho štáb odsloužit mši v Elysejském paláci. Nakonec jeho

tajemník Claude Mauriac, syn známého romanopisce, narazil na pátera (později

kardinála) Jeana Daniéloua, který se právě tehdy zabýval organizováním sdružení

„Katolíků levice“. S ním byl de Gaulle spokojen.

Zatímco obyčejní francouzští katolíci putovali po tisícovkách do vězení nebo

dokonce našli smrt v často hromadných popravách ze strany triumfujícího „hnutí

odporu“, podařilo se obratné diplomacii nového apoštolského nuncia Pia XII. ve

Francii, msgre Roncalliho, uchránit před jakýmkoli potrestáním všechny členy

francouzského episkopátu s výjimkou dvou. Žádost budoucího papeže Jana XXIII.

ke generálu de Gaullovi byla stejně pozoruhodná jako úspěšná: „Vyčkejte trochu!

Jen je nechte běžet! I my ve Vatikánu stejně tak usilujeme o vytvoření nového druhu Církve, která bude podle Vašeho vkusu, a uvidíte, že francouzští biskupové pů-

jdou s Vámi. Jen mějte trošku trpělivosti!“

Generál prokázal nejen trpělivost, nýbrž i pozoruhodnou dávku součinnosti,

když jmenoval profesora Jacquese Maritaina francouzským vyslancem u Svatého

stolce. Vynálezce formulky integrálního humanismu kvůli židovskému původu své

Pozdějšího Jana XXIII. 41

ženy Raissy uprchl z vichystické Francie a válečná léta strávil v Kanadě. Přestože

přednášel hlavně v Torontu, angažoval se rovněž jako hostující docent na mnohých

univerzitách ve Spojených státech.

Mezitím si už zažil Řím založení hnutí Focolare,

předchůdce jak „charismatického hnutí“, tak i tzv. „základních společenství“, tj. organizací buňkového charakteru na úrovni farností, které se ukázaly tak účinné při šíření marxistické „teologie

osvobození“ v Latinské Americe. Když se hnutí změnilo v celosvětovou organizaci, stal se z něj díky časné orientaci na „nové kněžstvo“ a „nové lidstvo“ vydatný

pramen progresivismu. Mezi prvními nadšenými stoupenci Focolare se nacházela

také hraběnka Pacelliová, sestra papeže Pia XII.

Bohoslužebná disciplina se zatím znenáhla uvolňovala. Jedním z prvních úředních počinů papeže Pacelliho bylo uvolnění podmínek pro udělování svátosti poká-

ní tím, že nechal znovu ožít dovolení z I. světové války o generální absoluci namísto individuální, určené pro vojáky před zahájením bitvy. Pak rozšířil indult

i na

civilisty před hrozícím bombardováním a konečně i na válečné zajatce s jazykový-

mi potížemi.

Liturgie byla ještě sloužena latinsky, ale Missa Recitata, při níž knězi místo ministrantů odpovídají věřící, se během války rozšířila v Německu do té míry, že přiměla biskupa Gröbera z Freiburgu k výrazu zneklidnění: „Neúnavné úsilí nových

liturgistů o účast laiků nakonec povede ke zrušení obětní funkce kněží.“

Takové stížnosti vedly k papežově odpovědi v podobě encykliky Mediator Dei,

jejímž hlavním předmětem byla liturgie. Ve své vynikající studii Le Mouvement

Liturgique vyslovuje Didier Bonneterre vysokou chválu dokumentu, který vyzývá

k opatrnosti a prozíravosti ohledně liturgických reforem. Pak si ale stěžuje: „Ovšem

stále znovu lituji, že tato podivuhodná listina neobsahuje žádná konkrétní opatření,

žádné sankce. To Pius X. se nespokojil pouhým napsáním Lamentabilis; vyslovil

i zákaz Sillonu a exkomunikoval Tyrella a Loisyho.“ – Volbou takových vět, jakou

je výrok svatého Petra: „Zkoumejte všechno, co dobré uchovává!“, se encyklika

Mediator Dei ve skutečnosti stala novoliturgistům jen pobídkou k dalším experimentům.

Zatím už Vatikán schválil liturgickou modernizaci formou nového latinského

překladu Žalmů pro modlitby breviáře. P. Bonneterre k tomu poznamenává: „Tato

nová verze, velice věrná hebrejskému textu, postrádá sebemenší náznak poetičnos-

Focolare gia lungo tempo spegnere je do protikřesťanských „ekumenických“ snah zednářů zcela integrované hnutí. „Focolare“ má svou pobočku, která se prozrazuje už názvem „Nová společnost“ a vlastní (německé) nakladatelství se stejně typickým jménem „Nové město“. Směřuje

k ateizaci vlažných katolíků podle hesla: Miluj svého bližního a ignoruj Boha! – „Poprvé se členové ‚Nové společnosti’ shromáždili 20. března v římském Sportovním paláci na svém I. Mezinárodním kongresu. Vyvrcholením zasedání 20 tisíc účastníků ze 45 národů všech kontinentů

byla návštěva papeže Jana Pavla II., který koncelebroval eucharistické svěcení svátku

s kardinálem Opiliem Rossim, a jemuž byl mj. přítomen také cášský biskup dr. Klaus Hemmerle. Dalším vrcholem byla úvodní řeč zakladatelky hnutí Chiary Lubichové na téma kongresu

‚Za novou společnost’.“ (Podle L’Osservatore Romano z 22. dubna 1983.) Viz také Johannes

Rothkranz: Nadcházející diktatura humanity, sv. II., kap. „Nové město“ Chiary Lubichové;

pozn. překl.

V církevním právu dočasné vynětí z obecně platného zákona; pozn. překl. 42

ti. Je plná slov, která se obtížně vyslovují a nelze je zpívat na gregoriánské melodie. Je také dokladem liturgické neschopnosti citového pronikání ze strany Augustina Bey a jeho jezuitských spolubratří v Biblicu.“

Papežský biblický institut, známý v Římě pod názvem „Biblicum“, byl založen

Piem X. jako studijní středisko k určování pravověrných norem v biblické exegesi

v době, kdy schválený překlad Vulgaty se stal předmětem útoků jak protestantských, tak i modernistických katolických exegetů. Koncem třicátých let začal v institutu Biblicum prudký obrat, když státní tajemník Pacelli přivedl do Říma svého

přítele z berlínských a mnichovských dob, jímž byl německý provinciál jezuitů P.

Bea. Papež Pius XI. mu pak nabídl funkci šéfa institutu. Nakonec přijal papež Beu

za svého zpovědníka; byla to úloha, kterou měl tento Němec vykonávat později i u

papeže Pacelliho.

Záštita marxistům

Římsko-katolická Církev ve svých dlouhých dějinách vždy znovu a znovu spontánně reagovala na silné vnější tlaky. Při každém větším útoku svolala koncil, aby

ve shromáždění biskupů opětně definovala svou identitu a tím ji utvrdila. Během

devatenácti staletí našla Církev šestadvacetkrát útočiště v takovém shromáždění.

V polovině čtyřicátých let dvacátého století, tváří v tvář nejprudším útokům ze strany protestantské revolty, totiž pronikání ateistického komunismu do celé Evropy,

které s sebou přineslo ujařmení pětašedesáti milionů katolíků, nebyla ve Vatikánu

zaznamenána žádná reakce. Řím skutečně nechal do svolání koncilu uplynout ještě

dalších sedmnáct let a během jeho zasedání nejenže nebylo o problémech

marxismu diskutováno; takové diskuse byly dokonce přísně zakázány!

Výsledek druhé světové války přinesl Církvi nejstrašnější neštěstí v celých jejích

dějinách. Každý obchodník, jehož podnik by byl postižen potopou nebo požárem,

by neprodleně jednal a svolal vedoucí členy představenstva k odhadu škod a vypracování strategie pro budoucnost firmy. Jestliže bylo kdy pro papeže na čase shromáždit kolem sebe své vrchní pastýře, pak to byl právě rok 1946.

Avšak ve všech početných veřejných vystoupeních v tomto roce se Pius XII. vyhnul jakýmkoli zmínkám o marxismu. V projevu ke kolegiu kardinálů v červnu

zavrhl „rivalitu a skupinkaření, které je diktováno výhradně politickými a hospodářskými zájmy“, a současně vyjádřil naději, že „se bude možno vyhnout nebezpe-

čí zprava i zleva“ „ve světle Církve“. V dalším průběhu svého projevu pak obhajoval pozoruhodně jednostranné stanovisko, které zaujímal během války, když řekl:

„My, jako Nejvyšší hlava Církve, jsme se zdráhali vyzvat křesťany ke křižáckému

tažení.“ – Přes veškerý tlak, který byl na něj vykonáván, uváděl dále papež, dbal na

to, „aby neřekl jediné slovo, které se by mohlo chápat jako schvalování války proti

Sovětskému svazu“. – Když ho pak do sovětského víru vtažení maďarští katolíci

úpěnlivě prosili, aby jim pomohl, doporučoval jim Pacelli „trpělivost a vytrvalost“

Pia XII. 43

s tím, že „starým dubem sice lze zatřást, nikdo ho však nevyvrátí z kořenů“. – V

dokumentu Acta Apostolica, který je oficiálním seznamem papežových projevů a

listin, se za celé dlouhé a rozhodující období od Pacelliho rozhovorů s prezidentem

Rooseveltem v letech 1937 až 1949, kdy v nadcházejících volbách stála italská

křesťansko-demokratická strana před porážkou ze strany komunistů, nenachází nikde slovo „komunismus“ nebo „socialismus“.

Vraťme se ještě k papežem zmiňovanému křižáckému tažení. Roku 1941 odcestoval do Říma francouzský kardinál Boudrillat vyprosit si papežské požehnání pro

jednotky francouzských, španělských, italských, chorvatských, maďarských a slovinských dobrovolnických jednotek, složených téměř výhradně z katolíků, které

spolu s německou armádou chtěly dobýt Sovětský svaz, aby „osvobodily ruský ná-

rod“, jak řekl kardinál papežovi. Dobrovolničtí „křižáci“ byli doprovázeni pozoruhodným počtem rusky a ukrajinsky mluvících kněží, mladých absolventů Russica,

ruského semináře v Římě, kteří hodlali znovu otevřít bohoslužbám již tak dlouho

uzavřené kostely v Rusku. Naděje kardinála Boudrillata byly Piem XII. rychle

zmařeny. Nařídil mu žádost o požehnání okamžitě stáhnout. Rovněž mu zapověděl

jakýkoli kontakt s tiskem.

Ve stejné míře, jakou postupovala válka, byl na Pia XII. vykonáván dokonce ješ-

tě silnější tlak, aby vhodil na misku vah autoritu svého úřadu ve prospěch odporu

proti pronikání marxismu. V květnu 1943 psal nuncius Roncalli z Istanbulu a vyvolal „paniku“ ohledně nejnovější vlny sovětských útoků. Uváděl, že se od svého posledního návštěvníka kardinála Spellmana z New Yorku marně pokoušel zjistit, kolik toho slíbil Roosevelt Stalinovi.

Nuncius ve Švýcarsku, msgre Bernardini, psal papeži z Bernu, že „švýcarský

tisk, „který se dosud převážně zabýval německou nadvládou v Evropě, začal najednou upozorňovat na mnohem horší, ba smrtelné nebezpečí, že by totiž Německo

padlo do rukou Sovětům“. Ve snaze zasadit se za převážně katolické obyvatelstvo

Polska a Ukrajiny naléhal na papeže, aby podpořil každou rozumnou mírovou iniciativu spojenců a odsoudil neústupný požadavek Roosevelta a jeho ministra financí Morgenthaua na bezpodmínečnou kapitulaci Německa.

V březnu státní tajemník kardinál Maglione několikrát naléhal – pravděpodobně

bez vědomí papeže – na britského vyslance u Svatého stolce, ať se pokusí přesvěd-

čit ministerského předsedu Churchilla, aby britské impérium požadovalo nezbytnost nekomunistického Německa ve stabilní poválečné Evropě. A nakonec v dubnu

přibyl do Vatikánu maďarský předseda vlády Kallay se zoufalou prosbou, aby se

papež postavil do čela mírové iniciativy, jež by byla schopna zastavit postup Sově-

tů, který se chystal pohltit křesťanské národy Evropy.

Papež, který vzdoroval každému nátlaku v tomto směru, jak se sám pochlubil ve

zmiňovanému projevu ke kolegiu kardinálů roku 1946, odmítl i všechny podobné

prosby a uvedl k tomu následující zdůvodnění: „Nacionální socialismus zapůsobil

na německý národ hůře a osudověji, než marxismus na Rusy. Jenom naprostý obrat

německé politiky, zvláště ohledně Židů, by mohl ze strany Svatého stolce dát něco

do pohybu.“ 44

Podivná legenda o tom, že Eugenio Pacelli se choval nezúčastněně k osudu evropských Židů, má svůj původ v tezi o „mlčení Pia XII.“. Byla společnou smyšlenkou německého dramatika Rolfa Hochhutha a německo-židovského novináře Saula

Friedländera, kterou oba napsali v šedesátých letech. Že zde takové tragické mlčení

opravdu bylo, dokazuje dvanáct svazků dokumentů Acta Apostolica, ale to se netý-

kalo Židů, právě naopak: Jak vyložil jezuitský historik Robert Graham, „byl Pius

XII. největším dobrodincem Židů v moderní době“.

Adolf Hitler nebyl ještě ani půl roku německým říšským kancléřem, když státní

tajemník Pacelli naléhal na papeže Pia XI., aby Vatikánský stát poskytl pohostinství těm prominentním Židům, kteří by o něj požádali. Při příjezdu do newyorského

přístavu na lodi Conte di Savoia r. 1937 požádal Pacelli kapitána, aby nechal vzty-

čit improvizovanou vlajku se šesticípou hvězdou budoucího státu Izrael, a sice, jak

sám řekl, na počest šesti set německých Židů na palubě. O rok později pak mnichovští katolíci užasle sledovali, jak v osobním autě arcibiskupa byla z hlavní

městské synagogy převezena do biskupského paláce tóra i další rituální předměty, a

později se dozvěděli, že to byl vatikánský tajemník kardinál Pacelli v Římě, který

převoz nařídil. Než se stal papežem, spočíval jeho poslední počin v úřadu státního

tajemníka v tom, že americkým a kanadským biskupům oficiálně vyjádřil svou nespokojenost s odporem tamějších univerzit začleňovat do svých učitelských sborů

více evropských Židů jako profesory, docenty a vědce, a naléhal na biskupy, aby se

snažili daný stav zlepšit.

Jako Pius XII. pochopil Pacelli již dříve význam Palestiny pro židovskou mentalitu. Jakmile přišla do Říma zpráva o německém vpádu do Polska, telegrafoval

svému nunciovi ve Varšavě Paccinimu, aby „se pokusil zorganizovat přepravu polských Židů do Palestiny. Msgre Roncalli v Istanbulu, od něhož se k tomu účelu

žádalo zřízení tamější přestupní stanice, otevřeně protestoval proti vystavování katolických křestních listů Židům v naději, že je pak Britové nechají projít. „Takový

pokus o vzkříšení starého království Judy a Izraele je jistě utopický,“ psal Piovi

XII. „Nevystaví však navíc Vatikán obviněním, že podporuje sionismus?“ Státní

tajemník kardinál Maglione nebyl podrážděn o nic méně. „Jak chcete historicky

ospravedlnit znovupřivedení národa do Palestiny, tedy na území, které on sám před

devatenácti stoletími opustil? K usídlení Židů jistě existují vhodnější místa.“

O léta později pak papež Pavel VI., vyprovokován Hochhuthovými nařčeními,

dovolil otevření jistého oddělení vatikánských archivů pod dozorem čtyř jezuitských vědců. Robert Graham, jediný Američan mezi nimi, řekl novinám Washington Post: „Byl jsem ohromen vším, co jsem tam četl. Jak je možné srovnat zásadu

neutrality s úplně opačným způsobem jednání?“ – Zjistil, že nový papež již během

prvních válečných měsíců napsal silně protiněmecké texty, které pak byly prostřednictvím Radia Vatikán vysílány do celého světa. Ačkoli jeho osobní angažmá

tehdy nebylo odhaleno, jevily zmíněné traktáty tak nápadný charakter, že vynesly

Svatému stolci nejen ostrý protest akreditovaného německého vyslance, ale dokonce i polských biskupů. Další vysílání bylo přerušeno k velké mrzutosti Londýna,

který tím ztratil, jak říká P. Graham, „obávaný zdroj propagandy“.

Poté obrátil Pius XII. svoji pozornost ke katolickému utečeneckému výboru

v Římě a pověřil jeho zřízením svého tajemníka P. Leibera a svou domácí správky-45

ni Sr. Pasqualinu. Ve svém díle Pie XII Avant l’Histoire msgre Georges Roche říká,

že tento výbor umožnil tisícům Židům dostat se do Spojených států jako „katolíci“

tím, že jim dal k dispozici regulérní a výkonný servis, tj. křestní listy, finanční pomoc i zajištění v zahraničí. Tento francouzský dějepisec odhaduje, že r. 1942 našel

na základě vatikánského nařízení více než milion Židů útulek v konventech a kláš-

terech celé Evropy. Podle britského historika Dereka Holmese používali Židé –

stejně jako bojovníci podzemního odporu – převlečení za mnichy a řeholnice, a

učili se i chorálnímu zpěvu. Papež šel osobně příkladem tím, že se postaral o zhruba padesát tisíc Židů a vládě nepřátelských Italů v Castel Gandolfu, a o další tisíce

přímo v papežském státu. Byl mezi nimi také vůdce italských socialistů Pietro

Nenni.

Assisi, horské městečko svatého Františka, se stalo nejdůležitějším střediskem

tisku křestních listů. Pius XII. nazval tamější klášterní komplex Cittadellou, jistým

druhem „ideové továrny“ na nové církevní projekty, která pak mnohem později

zorganizovala „den modliteb za mír“ papeže Jana Pavla II. Papežský souhlas s vykonáváním synagogálních bohoslužeb ve spodní lodi baziliky sv. Františky byl

udělen na celou dobu trvání války. Ostatně právě zde v Cittadelle udělal největší

kus práce na své „nové mši“ msgre Bugnini.

Právě když se bez ohledu na svůj protest nuncius Roncalli podrobil a vystavoval

padělané křestní listy, pracoval kardinál Tisserant se svým Joint Distribution Committee přímo před očima vlády ve Vichy na usnadnění podmínek k vycestování

Židů. Kardinálův tajemník msgre Roche nám zanechal líčení o podzemní tiskárně

v Nizze, která byla pod ochranou starosty města a arcibiskupa. Než byla operace

odhalena, vyrobilo se v ní 1 895 falešných osobních průkazů, 136 pracovních povolení, 1 230 falešných rodných listů, 480 falešných propouštěcích dokladů a 950

falešných křestních listů.

Ve stejnou dobu v Maďarsku, spojenecké zemi Německa, spolupracoval Don

Montini s úřady na návrhu, který měl zajistit bezpečí osmi set tisíc tamějších Židů,

jestliže se podrobí křtu. Nejviditelnějším gestem Pacelliho na podporu Židů však

bylo vyrytí papežské pečeti na bránu Velké synagogy v Římě před příchodem ně-

meckých jednotek r. 1943.

Za nepřetržitého ohromení narazili jezuitští vědci v archivní dokumentaci papeže

Pia XII. také na jeho osobní účast v jednom plánu na svržení Hitlera. V lednu 1940

předstoupilo před papeže poselstvo jisté kliky německých generálů s prosbou, aby

sdělil britské vládě, že „odstraní“ Hitlera, budou-li mít jistotu, že Británie bude

souhlasit s přiměřenějším německým režimem. Pius jejich žádosti na místě vyhověl

prostřednictvím londýnského vyslance u Svatého stolce, sira Francise D’Arcy Osborna. Nabídka německé strany byla odmítnuta. O tři měsíce později, 6. května

1940, mohl papež díky informacím svého přítele Josefa Müllera, dvojitého německého agenta, sdělit Osbornovi podrobnosti o chystané německé západní ofenzívě.

Papež na Osborna rovněž naléhal, aby informace postoupil i vládám Holandska,

Belgie a Francie. Všechny tři později prozradily, že takovým zprávám prostě nemohly uvěřit.

Papežova náklonnost k jedné straně narazila na vážnější překážku, když se spojenecká jednota stala i jednotou sovětskou. Tou dobou se Hitlerova tzv. „pevnost 46

Evropa“ stávala blokem převážně katolickým. Začleněním Němců z katolického

Rakouska, Alsaska-Lotrinska, Sárska, českých Sudet i Němci obsazeného Polska

získala Třetí říše zdrcující katolickou většinu, přičemž země jejích spojenců Itálie,

Slovensko a Chorvatsko byly zcela katolické, a Maďarsko v podstatě také. Obsazená Francie s Třetí říší spolupracovala a katolické Španělsko i Portugalsko jí dávaly

najevo sympatie. Katolický kněz byl zvolen prezidentem slovenské republiky, vytvořené Německem, mocnosti Osy vyhlásily zákaz zednářstva, a ve Francii ve

všech veřejných budovách visely kříže stejně tak, jako tomu bylo v Itálii po podepsání vatikánsko-fašistického konkordátu. Ve stejnou dobu bylo také staré motto

francouzské revoluce „Rovnost, volnost, bratrství“ nahrazeno na mincích slovy

„Rodina, vlast a práce“.

Tváří v tvář prakticky katolické „pevnosti“ se Pius XII., přední bojovník ateistického Ruska, protestantské Británie s jejím téměř výhradně nekřesťanským impé-

riem a převážně protestantských Spojených států ocitl v trapné situaci. Choulostivost jeho postavení vyvrcholila japonským útokem na Pearl Harbour a vstupem

USA do války. Jak se k takové konstelaci postaví čtyřicet milionů amerických katolíků? Již nyní se většina tamějších obyvatel irského, italského, německého, ma-

ďarského, slovinského a slovenského obyvatelstva označuje za „izolacionisty“. V

čerstvé paměti ještě měli ukrutnosti, které od komunistů vytrpěli kněží a řeholníci

za občanské války ve Španělsku.

Obratný diplomat Pius XII. těmto výzvám čelil. V tom okamžiku, kdy jmenoval

mladého a dynamického světícího biskupa z Clevelandu, Michaela J. Readyho, předákem kampaně za „novou interpretaci“ antimarxistické encykliky Pia XI. Divini

Redemptoris, byla rozšířena zpráva, že se Stalin chystá urovnat cestu náboženské

svobodě v Sovětském svazu. Ze strany biskupa Readyho a jeho asistentů muselo jít

o skutečně pozoruhodnou otrlost, vezmeme-li v úvahu, že starý papež Achille Ratti

i takovouto dezinformační kampaň předjímal, když dva roky před vypuknutím války sepisoval svou encykliku. Podle Divini Redemptoris „jsou dokonce i lidé, kteří

dovolávajíce se jistých změn, v poslední době zavedených v sovětském zákonodárství, dokazují z toho, že komunismus začíná poněkud opouštět svůj programový

boj proti Bohu. Nuže, ctihodní bratři, pracujte usilovně, ať se tím věřící nedají

oklamat!“

Že to nejvyšší hlavu katolické Církve něco stálo, vystupovat před miliony evropských katolíků jako nadšený příznivec jejího nejhoršího nepřítele, vyplývá z bolestného dopisu, který papež napsal svému dávnému příteli a vyslanci prezidenta

Roosevelta, Myronu C. Taylorovi, během dlouhých let ruského tažení. „Na přání

prezidenta Roosevelta se Vatikán vždy vyhýbal jakékoli zmínce o komunistickém

režimu. Avšak tomuto mlčení, které tolik tíží naše svědomí, sovětští vůdci špatně

porozuměli a pokračují v pronásledování Církve a věřících. Dej Bůh, aby svobodný

svět jednou mého mlčení nelitoval.“

Nicméně ani v tomto, snad opravdu upřímně míněném dopisu, neříká Pacelli celou pravdu. Sovětští vůdci jeho „mlčení“ rozuměli velice dobře a v rámci „sbližování“ vydali během války

první sovětský náklad Písma svatého. Svoji roli v tom přirozeně sehrála i okolnost, že Stalin

tímto tahem chtěl využít vlivu pravoslavné církve na značnou část lidu k povzbuzení boje proti

nacistické agresi. Kuriózní je, že první sovětské vydání Písma svatého zajišťoval proslulý An-47

Úsilí papeže Pacelliho ve prospěch marxismu však pokračovalo dál. V červenci

1944 souhlasil se setkáním msgre Montiniho s nesporným vůdcem italských komunistů Palmiro Togliattim, který se po osmnáctiletém exilu v sovětském Rusku

právě vrátil do Itálie.

Podle dokumentu JR-1022, který byl před několika lety uvolněn washingtonskou OSS, „byl rozhovor msgre Montiniho s Togliattim prvním přímým kontaktem

mezi vysokým prelátem Vatikánu a komunistickým vůdcem. Po zhodnocení situace

oba potvrdili případnou možnost příležitostného spojenectví mezi italskými katolí-

ky a komunisty, které by třem stranám (křesťansko-demokratické, socialistické a

komunistické) zajistilo absolutní většinu a tak umožnilo zvládnutí jakékoli politické situace. Na zkoušku byl navržen plán k vypracování základny, na níž by mohla

být uzavřena dohoda zmíněných tří stran. Načrtli si hned také obrys základního

rámce, v němž by bylo možné praktické dorozumění mezi Svatým stolcem a sovětským Ruskem.“

Klade se přirozená otázka, kdo zprávu JR-1022 vypracoval? V knize OSS – tajná historie první tajné služby Ameriky, vydané roku 1971 California University

Press, jsou důkazy, že to byl sám Montini. Podle autora knihy R. Harrise Smithe

byl pozdější papež Pavel VI. klíčovou postavou v síti spojeneckých agentů, pově-

řenou především získáváním informací ohledně cílů strategického bombardování v

Japonsku. Vatikánským rezidentem v Japonsku nebyl ostatně tou dobou nikdo jiný

než Pedro Arrupe SJ, pozdější generál Tovaryšstva Ježíšova, který, mimochodem

řečeno, přežil bombardování Hirošimy.

V době svého setkání s Togliattim měl Giovanni Montini 47 roků a nevlastnil

ještě ani jediný akademický stupeň v oblasti církevního práva, nemluvě už o biskupské mitře. Přesto však byl pověřen zahájením jednání na nejvyšší úrovni jmé-

nem Církve. Montini už skutečně ušel pěkný kus po cestě, o níž sní političtí aktivisté jeho stáří, a osmašedesátiletý Eugenio Pacelli konečně dovedl k vytouženému

úspěchu dohodu se sovětským Ruskem, o jejíž uzavření s komisařem Čičerinem se

před mnoha lety marně snažil již jako nuncius Benedikta XV. ve Výmarské republice.

Poroba ducha

Otázka: Kdo tě stvořil?

Odpověď: Stvořil mne Bůh.

Otázka: K čemu tě stvořil?

Odpověď: Stvořil mne, abych Jej poznával, Jej miloval, Jemu v tomto životě

sloužil a byl s Ním v budoucím životě věčně blažen.

drej Vyšinskij. Molotov tedy dostal za úkol vydat v omezeném nákladu Bibli, ale své choulostivé pověření obratně přehrál, snad i z důvodů osobní nechuti, na pověstného prokurátora procesů

z 30. let. Tehdy již akademik Vyšinskij si jako odborného cenzora přizval Nikolaje Virtu, syna

zastřeleného bělogvardějského popa a pozdějšího laureáta Stalinových cen; pozn. překl. 48

∗

Tak znělo jasné a zřetelné zahájení výuky náboženství pro šestileté katolické děti

všude na světě před vatikánským podvrácením věrouky. Bylo to jednoduché sché-

ma otázka – odpověď, známé jako katechismus, a misionáři již dávno na této metodě stavěli. V Mexiku šestnáctého století dokázali augustiniáni a františkáni ze Španělska v pozoruhodně krátké době obrátit na křesťanství Indiány tím, že jim kladli

otázky, jako: „Je více Bohů, nebo je jenom jeden?“ – Odpovědi byly učeny nazpaměť, takže bylo možno se k nim vracet a dovolávat se na ně po celý život. Opakování otázek a odpovědí katechismu, který jim španělští misionáři zanechali, bylo

jedinou pomůckou japonských katolíků k přežití dvou století bez kněží, svátostí

a za nesnesitelného pronásledování.

Katechismus byl druhem přirozené a důkladné struktury, která měla vzrušeným

duchům moderních jezuitů posloužit k nabrání kurzu pomatených výmyslů. Již

roku 1929 žádal mladý profesor z innsbrucké univerzity J. A. Jungmann SJ v Římě

o dovolení předložit rozsáhlou revizi celého katechického systému. Od Pia XI. se

mu nedostalo žádné podpory a potrvalo ještě do pontifikátu Pia XII. a do konce

světové války, než bylo v tom smyslu něco podniknuto. Pak se však zaútočilo plnou silou. Roku 1946 vytvořili jezuité v Bruselu cosi, co sami nazývali „katechetickým centrem“. Ve skutečnosti se však z Lumen Vitae vyklubal hlavní stan historicky bezpříkladného frontálního útoku na katolickou víru. Jednalo se o jezuitský

projekt, a jezuity měl být také prováděn. Aby něco takového mohlo vzniknout a

dále fungovat bez papežského souhlasu, je prakticky nemožné. Papežové jsou velice dobře informováni o tom, kde přední řádová společenství právě stojí, a Pius XII.

byl denně ve styku s vysoce postaveným členem Tovaryšstva Ježíšova, Augustinem Beou. Krátce po smrti papeže uvedl v interview vedoucí německého oddělení

Biblicum: „Jako jeho zpovědník nesmím přirozeně nic říci, avšak byl jsem v úzkém

kontaktu s Jeho Svatostí i ohledně takových věcí, které se zpovědí nemají co dělat.“

Ústředí Lumen Vitae v bruselské Rue Washington bylo údajně založeno jenom

k produkci a rozšiřování katechetických publikací. Farley Clinton přinesl ve The

Wanderer úvahu o smyslu a dosahu této organizace: „Jde o zařízení plně v rukou

jezuitů, zcela výhradně se věnující více či méně naprostému odvrhnutí dosud předkládaných myšlenek a odstranění veškerého tradičního obsahu z náboženské výuky. Lumen vitae bylo od samého začátku mimořádně velkoryse financováno a koncipováno tak, aby se mohlo prezentovat jako celosvětové hnutí. Lze si jen stěží vů-

bec představit, jakého obrovského rozšíření po celém světě se tato organizace do-

čkala za pouhých deset let od svého založení roku 1956. Když ohlásili II. vatikánský koncil, bylo už Lumen Vitae schopno účinně pracovat v opravdu mimořádném

měřítku, protože je zbudovali lidé s velkými plány a mimořádnou trpělivostí.

Průkopník hnutí, P. Jungmann, se rázně pustil do vydání svého Německého katechismu, který se stal všeobecně známým pod jménem Holandský katechismus.

Jako suchopárný a učený duchovní byl ovšem Jungmann současně náruživě anga-

žován v novoliturgickém hnutí a později se výrazně podílel na vypracování liturgické konstituce koncilu. V jeho pohledu „musí být náboženské vyučování zbaveno sterilní tradice teologického vědění, aby mohlo být efektivní, a místo toho musí 49

nabídnout radostnou zvěst o království Božím“. Přesně tak zněla rovněž zvěst kardinála Karola Wojtyly na Mezinárodní biskupské synodě r. 1977, když svoji intervenci končil slovy: „Osobní mínění je to, co má význam, a nejlepším katechetou je

ten, který katechesi předem prožil.“

Již roku 1943 mohli pozorní zkoumatelé početných projevů Pia XII. vypozorovat, že nová metoda náboženské výchovy začíná postupně nabývat na síle. Při jednom projevu ke kandidátům na kněžský úřad vyjádřil papež přesvědčení, že se vydají na dosud téměř neprozkoumané pole, kterým je srovnávací náboženská věda.

Pak přišla encyklika Mente Nostra, jež představovala osnovu pro převrácení větší

části výuky v kněžských seminářích. Podle názoru kardinála Garonneho, který byl

za pontifikátu Pavla VI. pověřeným členem kurie pro vychovatelství, „nebyla Mente Nostra pouze dobová. Byla především prorocká a stala se nejheroičtějším spisem

smělého pontifikátu Pia XII. Koncilní dokument o seminářích by byl nemyslitelný,

kdyby mu nepředcházela Mente Nostra. V úžasném koncilním textu nacházíme

všechno to, co Pius XII. s takovou odvahou požadoval ve své encyklice“.

Jak smělé jeho myšlenky o vychovatelství skutečně byly, vyplývá zcela patrně

z jeho projevu ke Křesťanským školním bratřím v Římě: „Umění výchovy,“ řekl

papež, „je v mnohém ohledu uměním přizpůsobivosti k věku, temperamentu, charakteru, pochopení pro všechny oprávněné tužby, přizpůsobivosti času, místu i rytmu všeobecného pokroku lidstva.“

To tedy byla velice krátká a rychle vykonaná cesta od encykliky Mente Nostra

k životu v dnešních seminářích. Působištěm se stala škola, kterou roku 1551 založil

v Římě sv. Ignác z Loyoly jako intelektuální tvrz, z níž měl být veden boj s protestantskou revoltou, tedy papežská univerzita Gregoriana. Koncem šedesátých let již

latina z „Gregu“ zmizela stejně tak jako tradiční klášterní rutina i všechna omezení,

týkající se života mimo univerzitu. Na scénu nastoupily i ženy a v počtu asi dvou

set navštěvovaly přednášky. Došlo i na jmenování protestantských a židovských

profesorů, do učebních filmových kursů byly zahrnuty necenzurované filmy Buñuela, Bergmana a Dreyera. V domácím baru bylo najednou možné dostat třeba i pivo.

Reinhard Raffalt si ještě vzpomíná, jak jednoho dne roku 1940 přišel neočeká-

vaně do římské německo-maďarské školy Germanicum, kde zastihl studenty v jasně červených sutanách, jak mlčky sedí u skromného jídla a přitom naslouchají

předčítaným poučným textům. Při své druhé návštěvě r. 1970 byl uvítán výhradně

do jeansů oblečenými mládenci, kteří se mezi sebou bavili přes celý stůl. Další

mladí Němci byli koncem čtyřicátých let podrobeni podivnému experimentu, když

si nuncius Roncalli a zástupce státního tajemníka Montini vymysleli korespondenční kurs pro válečné zajatce a nazvali jej „semináře za ostnatým drátem“. Učební osnova byla sice zveřejněna jako dílo msgre Montiniho, ale vzhledem k jeho

náročné úloze faktického řízení Vatikánu a s ohledem na známou zálibu Pia XII. v

psaní je možné důvodně předpokládat, že lekce byly včetně podrobností naplánovány a sepsány osobně papežem v jeho prvotřídní němčině.

Co se už tehdy stalo na Gregoriáně a Germanicu, k tomu později došlo v šedesá-

tých a sedmdesátých letech všude po světě. Věřící z Newarku v New Jersey v letech hospodářské deprese složili dohromady své skrovné úspory k vybudování 50

rychle a zdárně se rozvíjejícího kněžského semináře v blízkém Darlingtonu. Nyněj-

ší představitelé fakulty suše konstatují: „Dnes je tak málo lidí s vnitřním posláním

pro kněžství, že přijímáme studenty odevšud, včetně laiků obou pohlaví, řádových

sester i protestantů.“ – Římsko-katolická věrouka je téměř úplně nahrazena tím, co

se nazývá „současným katolickým myšlením“, a těch nemnoho mladých mužů,

kteří touží po kněžství, má naprostou svobodu přijít a odejít jako všichni ostatní

studenti. Mají zde k dispozici dvoulůžkové pokoje s kompletním příslušenstvím,

televizory i ostatní elektronikou, a na přání dokonce i příruční bar.

Jde možná o trochu extrémní případ, ale i tak je zcela v mezích celosvětových

následků zničení katechismu a pobízení k naprosté volnosti, zahájených papežskou

encyklikou. Kenneth Baker, jeden z mála jezuitů, kteří nebyli ochotni držet krok

s davem stoupenců Lumen Vitae, konstatuje, že pro naprostý nedostatek studentů

musí být zavírán jeden seminář za druhým a ptá se, zda by nebylo lepší starat se

o výchovu budoucích kněží prostřednictvím učených a pravověrných farářů. Čas,

kdy lze takové faráře ještě vůbec najít, se totiž zřejmě chýlí ke konci.

Kardinálem Garonnem vyjádřené nadšení pro Mente Nostra bylo ještě překoná-

no jeho radostí z jiné Pacelliho encykliky ze čtyřicátých let, Divino Afflante Spiritu,

kterou označil za „příznivý vítr, přinášející čerstvý vzduch“. Dokument, věnovaný

problémům biblické vědy, se zabývá právě tím předmětem, který dal do pohybu

hnutí modernistů z přelomu století. Bylo to zveřejnění studie s názvem Podstata

křesťanství

německého luteránského teologa Adolfa Harnacka se svým požadavkem nového přehodnocení Písma sv. a následné pozitivní reakce na ni ze strany

prominentních katolických pedagogů, které spustily lavinu.

Americký exegeta Raymond Brown celým srdcem podporuje Garonneho pochvalu a nadšení pro Divino Afflante Spiritu, když říká, že „encyklika představuje

naprostou změnu postoje vůči biblické vědě“ a dává najevo své zadostiučinění, že

díky jí připravenému otevření je nyní v katolických seminářích možné „uvažovat

o tom, že počáteční kapitoly Genesis nejsou historické, že Izajášova kniha není knihou jedinou, Matoušovo evangelium není dílem očitého svědka a dále že čtyři

evangelia nejsou čtyřmi shodnými biografiemi a v podrobnostech jsou prý mnohdy

i nepřesná“.

Jiným dobře známým církevníkem, který také našel pouze slova chvály pro Divino Afflante Spiritu, byl pravidelně od Učitelského úřadu se odchylující kněz Hans

Küng. „(Encyklika) nám ukazuje, jak daleko je Církev připravena jít v přijímání

moderního postoje vůči exegetickým metodám. Současně také projevuje tichý nesouhlas s antimodernistickým dekretem Pia X. Nadto dokument obsahuje jasné

uznání autority jakýchkoli starých i moderních překladů, z čehož vyvozuje i zřetelné odhodnocení významu Vulgáty.“

Když dal počátkem čtyřicátých let Pius XII. Beovi a jeho společníkům z Biblicum zelenou k započetí práce na nových překladech jak žalmů, tak i recitovaných

modliteb kněžského breviáře, byl v tom také úmysl nahradit jimi ty, které jsou obsaženy ve Vulgátě, jež byla od časů svého původce svatého Jeronýma v pátém století oficiálně přijímaným překladem Bible.

V originále Das Wesen des Christentums. 51

Nejenže se výsledný text – jak prokázal Bonneterre – nedá zpívat jako gregori-

ánský chorál, nýbrž ještě zasadil dodatečný úder tomu, co Avery Dulles nazývá

„duchovním zdravím“ kněží tím, že je zbavil intimního a oblíbeného světa starých

a často recitovaných pasáží Vulgáty.

Znetvoření tradice

V porovnání s chaosem, který pak následoval, připadá současným starším konzervativním katolíkům dlouhý pontifikát Pia XII. jako doba, v níž bylo s Církví

ještě všechno v pořádku. S výjimkou občasných pověstí o liturgických experimentech v Belgii a Francii vypadaly staré instituce v učení i ritu jednotné, bezpečné ve

svém Učitelském úřadu, a ten zase zajištěn v přísné a poněkud distancované osobě

papeže Pacelliho. Oblečením do nadpřirozené bělostnosti slavnostního roucha zvy-

šoval papež nedostižnou důstojnost úřadu při svých početných projevech v melodické italštině. Atmosféra naprosté jistoty obrácení ke katolicismu vládla všude,

nejen v misijních oblastech Afriky, takže roku 1950 mohl kardinál Spellman prohlásit: „Jestliže potrvá současný nárůst konverzí, stanou se Spojené státy během

jednoho století katolickou zemí.“

Ale byla to přesně tato doba rozkvětu, v níž papež, na něhož se již pohlíželo jako

na „andělského pastýře“, začal spolu se svou pravou rukou Montinim řídit podivné

dvojspřeží změn v učení i praxi, jenž hodlalo otřást celou církevní budovou. Krok

za krokem oba směřovali ke koncilu, který měl být jistým druhem konečného řešení těchto změn.

Zatímco zničení katechismu mělo být citelným úderem, jehož strpění bylo od

věřících vyžadováno, převrat v liturgii se jejich citů dotkl ještě v mnohem větší

míře. Již roku 1947 papež Pacelli ve spolupráci s lovaňskými akademiky a skupinou pokrokových neoliturgistů se základnou v Paříži zřídil komisi pro kompletní

přepracování svaté liturgie. Za jejího sekretáře vybral pětatřicetiletého kněze, jisté-

ho Dona Bugniniho, který měl přímo symbolické křestní jméno Annibale (tj. Hannibal) a narodil se ve městě na břehu jezera Trasimeno, kde kdysi Hannibal se

svými slony porazil Římany. Hlavním úkolem dona Bugniniho a jeho skupiny periti bylo vyhodit všechno římské z misálu, prastaré mešní knihy katolíků. Že papež

této komisi a její práci přikládal velký význam, vyplývá jasně z biografie, kterou

Bugnini napsal mnoho let po koncilu, kdy už dosáhl úřadu arcibiskupa. „Těšili

jsme se naprosté důvěře papeže Pia XII., kterou naší práci projevoval prostřednictvím msgre Montiniho, a ještě více v osobě svého zpovědníka P. Bey. Díky těmto

prostředníkům jsme se mohli dopracovat závažných výsledků dokonce i v době,

kdy papežova choroba nikomu jinému nedovolovala k němu přístup.“

Kdyby nebylo této nadšené podpory ze strany papeže, komise by se pravděpodobně nikdy nepustila do tak velkých liturgických změn, protože členové kuriální-

ho úřadu Svaté kongregace pro ritus stavěli Bugninimu do cesty bez ustání překáž-

ky. Samotné prosazení radikálních změn velikonočního ritu, které si přál papež, 52

trvalo šest let, ale Pacelli byl papežem a vítězství si vynutil. Roku 1955 konečně

vyšel papežský dekret Maxima Redemptionis, který velikonoční slavnosti přeložil z

rána na předcházející půlnoc. Vyžádal si řadu variant a stal se jistým druhem generální zkoušky pro nový mešní řád, jenž přišel až o jedno desetiletí později. V řadě

Pacellim vymyšlených velikonočních ceremonií se kněz obrací k lidu, a zahajovací

modlitba na stupni oltáře i závěrečné evangelium odpadají stejně tak, jako tradiční

tříhodinové rozjímání Svatého týdne na Velký pátek i velice jímavé slavnosti Tenebrae.

Bylo to začátkem padesátých let, kdy Pius XII. zaslal představeným všech ženských řádů celého světa zvláštní příkaz. Jeho poselství podle jedné kanadské řeholnice, která si na to ještě dobře pamatuje, v podstatě znělo: „Modernizovat, jinak…“

– Papežův pokyn se zabýval duchovními postoji, klášterním životem, řádovým

oděvem a podobně, zůstal však vcelku nepovšimnut. Viditelně rozhněván, nařídil

papež všem představeným přijít do Říma, aby jim důtklivě vštípil svůj záměr přivést řádové sestry na výši doby. Když se v úvodním projevu k přítomným zmínil,

že zaslání jeho poselství stálo velice mnoho peněz, představené řádů mu okamžitě

nabídly šek na velkorysou částku k pokrytí výdajů. Papež šek odmítl se slovy, že

lepším způsobem užití peněz by bylo vytvoření fondu ke zřízení školy pro vyšší

studia v Římě. Tuto školu by mohly navštěvovat vybrané ženy ze všech řádů za

účelem účasti na speciálních kursech a seminářích. Takový byl ve skutečnosti pů-

vod ženského kolegia Regina Mundi.

V desetiletí 1944-1954 má svůj počátek hnutí francouzských dělnických kněží

a ve svém dalším průběhu se pak dočkalo výšin i pádu. Během posledních váleč-

ných let se třem nejliberálněji smýšlejícím francouzským kardinálům Liénartovi,

Suhardovi a Feltinovi dostalo od Pia XII. souhlasu s projektem, podle nějž by byli

určití kněží uvolněni ze svých obvyklých povinností, aby mohli působit v továrnách na tzv. „městských misiích“. Jak se tvrdilo, základní myšlenkou plánu byla

evangelizace dělníků, kteří byli ve stále větší míře vystaveni ideovému tlaku marxismu. Během necelého roku už zde byla zhruba stovka dělnických kněží, z nichž

asi polovinu tvořili řeholníci.

Netrvalo to ovšem dlouho, než byli tito muži na ten či onen způsob vtaženi do

marxistických kádrů. Namísto obracení jiných byli tedy „obráceni“ oni sami. Vzdor

takovému vývoji se nezdá, že by došlo k nějakému konfliktu s Vatikánem, až na

jaře 1949 Pius XII. učinil znenadání krok, který se rovnal politickému obratu. Ne-

šlo však o francouzskou, ale o italskou politiku. Už od války byli dědicové Montiniho Lidové strany, křesťanští demokraté, vůdčí silou v italském parlamentu. Roku

1949 je však prudce rostoucí komunistická strana hrozila o toto postavení v příštích

volbách připravit. Když nyní Pius XII. přispěchal křesťanským demokratům na

pomoc pragmatickým gestem, zajistil si tím mystický status „antimarxisty“. Vykonal krátkou návštěvu Svatého Officia a nařídil vydání dekretu, jímž se italským

katolíkům zakazuje vstup do komunistické strany. Následkem toho ve volbách

křesťanští demokraté prošli a papež, který byl již deset let na Svatopetrském stolci,

ukázal první rozpoznatelně protimarxistický projev svého pontifikátu.

Neprodleně také Radio Vatikán ve svém mezinárodním vysílání vyděsilo svět

množstvím informací, sice již dříve shromážděných, jejichž rozšiřování však bylo 53

až dosud zapovězeno. Svět se tedy náhle dozvěděl, že nejen pro zhruba pětašedesát

milionů katolíků východní Evropy je obtížné nebo dokonce nemožné praktikovat

svou víru, ale že také skutečně bylo popraveno kolem šesti tisíc kněží, většinou na

Ukrajině, avšak i v pobaltských státech a v Bulharsku. Kolem půl páta tisíce kněží

beze stop zmizelo. Buď byli deportováni na Sibiř nebo skončili v československých, maďarských a polských věznicích.

Jak tyto zprávy, tak ani papežovy projevy či dekrety Svatého officia neudělaly

konec hnutí dělnických kněží ve Francii. Pokračovalo ještě další čtyři roky ve své –

většinou velice sporné – činnosti, během níž docházelo podle zpráv při pouličních

nepokojích ke zraněním či dokonce zatčením kněží. Z Vatikánu bylo příležitostně

upomínáno na zvrácenost třídního boje, ale teprve roku 1953 odvolal Pius XII. svůj

souhlas s hnutím dělnických kněží. Jaký účinek ovšem oznámení pozdního odvolá-

ní souhlasu mělo, můžeme dobře vidět z jedné poznámky v pařížském deníku Le

Monde z roku 1987, v níž se mluvilo o existenci osmi stovek aktivních dělnických

kněží ve Francii.

Aby Pius XII. svůj náhlý obrat proti krajní levici tak trochu vyrovnal, obrátil

mezitím svou pozornost na katolíky z jiného konce sociálního žebříčku. V následujících třech letech stále znovu pod nejrůznějšími záminkami odsouval starodávný

zvyk každoročního přijetí římských aristokratů, příslušníků tzv. černé šlechty,

mužů a žen z prastarých rodin, které roku 1870 uzavřely brány svých paláců, když

církevní stát padl rukama revolucionářů. Tito aristokraté odmítali jakékoli výhody

ze strany nově instalovaného savojského domu a dávali tím najevo svou solidaritu

s „vatikánským vězněm“. Když se Pius konečně roku 1956 rozhodl je přijmout, ve

skutečnosti se nimi loučil. Jeho zdůvodnění tehdy znělo: „Bouřlivý vichr nového

věku odvál leckteré tradice minulosti. Strhává mnohé z toho, co minulost zbudovala. Itálie nové pofašistické ústavy neuznává ani zvláštní poslání nějaké společenské

třídy, ani žádné zvláštní rysy nebo privilegia. Jedna strana v knize historie byla obrácena, kapitola je uzavřena, a otvírá se nová. Můžete si myslet, co chcete, ale taková je skutečnost.“ – Byl to zřetelný ohlas slov Franklina Delano Roosevelta k

Churchillovi, když si mu stěžoval, že se Amerika vůčihledně nestará o osud britského impéria. Americký prezident tehdy řekl: „Začala nová perioda světových

dějin a vy se jí budete muset přizpůsobit.“

Začátek padesátých let přinesl Církvi další uvolnění sakramentální disciplíny.

Pius XII. dal souhlas ke slavení večerních mší a zkrátil časové rozpětí původního

eucharistického půstu od půlnoci do sv. přijímání na pouhé tři hodiny, zatímco ve

Spojených státech byl podniknut další velký krok v liturgických změnách, když si

tamější Bratrstvo pro křesťanské učení vyžádalo a také z Vatikánu dostalo povolení

k tomu, co samo nazvalo „americkým ritem“; mj. tam byla větší část mše čtena anglicky.

Nazývají se také „černí patriciové“, a své pojmenování odvozují od španělských rytířských úborů z černého a červeného sametu, užívaných při papežských ceremoniích. Příslušníci nejvyšších

knížecích rodů černé šlechty bývali dříve členy kardinálského kolegia, později zastávali laické

úřady papežského dvora, a byli zastoupeni v papežově šlechtické gardě i mezi papežskými „komořími pláště a meče“. 54

Struktury, jež měly být v Nové církvi tak významné, začínaly dostávat tvářnost.

Na návrh radikálního brazilského biskupa Doma Heldera Camary poslal papež biskupa Antonia Samoré v doprovodu mladého Dona Agostina Casaroliho do Kolumbie, aby tam spojil jednotlivé biskupské konference ohromného území Latinské

Ameriky v jedinou, snáze ovladatelnou superkonferenci biskupů, která by se po

koncilu objevila jako CELAM. Současně papež povzbuzoval některé Španěly, aby

dali do pohybu hnutí Cursillo, které by bylo – stejně jako jeho předchůdci Focolarini a Základní společenství – vhodným průkopníkem definitivního rozšíření „teologie osvobození“ ve Střední a Jižní Americe. Mladý Kolumbijec Camillo Torres

SJ, určený stát se marxistickým mučedníkem, se r. 1953 vynořil v Římě, aby přijal

požehnání nejen generála řádu, nýbrž i papeže Pia XII., který jej pochválil za jeho

výslovně stanovený cíl zřízení „nového světového řádu pro Latinskou Ameriku“.

Krátce nato se papež připojil k celosvětovému kvílivému pokřiku, organizovanému Socialistickou internacionálou k záchraně sovětských špiónů Ethel a Julia

Rosenbergových před elektrickým křeslem. Papežovo gesto bylo téhož druhu jako

před deseti lety, kdy jej britský vyslanec u Svatého stolce – vybaven podpisy čtyřiceti silně promarxistických londýnských intelektuálů – prosil o pomoc při záchraně

života nejvyššího italského komunistického vůdce Luigi Longa, o němž kolovala

zvěst, že je odsouzen k smrti. Fašistický ministr zahraničí hrabě Galleazo Ciano

tehdy k obrovským rozpakům Vatikánu chladně odvětil: „Ačkoliv je militantní

komunista Longo držen pod dohledem, nechová nikdo ani ten nejvzdálenější úmysl

jej popravit.“

Mezi Pacelliho encyklikami padesátých let má své zvláštní místo okružní list

Humani Generis, zabývající se původem lidí. Francouzští intelektuálové, ať už byli

zaujati pro nebo proti Teilhardově evolucionismu, dychtivě sáhli po prvních exemplářích jenom proto, aby – jak řekl „Xavier Rynne“

– konstatovali: „Co se dá na

první pohled rozpoznat, je pastorální duch encykliky. Nikoho jmenovitě neodsuzuje, ani nebyla po jejím vydání přijata žádná církevně cenzurní opatření, byť i byli

na jiné funkce přeloženi dva provinční řádoví představení, jeden dominikán a jeden

jezuita. Přestože jsou v dokumentu zavrženy jisté tendence a myšlenky, encyklika

se nepokusila potlačit teologické iniciativy, naopak je spíše povzbuzuje k výzkumu

současných životních a existenčních problémů.“

Byla to tedy dobrá zpráva, která zastihla P. Teilharda v Southamptonu, kde nastupoval na loď do Buenos Aires. Když byl krátce předtím vyzván úchylkářskými

starokatolíky v Utrechtu, aby k nim přestoupil, odmítl s poukazem na to, že sice

obecně souhlasí s jejich postojem, ale že zamýšlí zůstat v katolické Církvi, aby ji

podle vlastních slov „změnil“. V jeho dopisu do Holandska se – ve výtahu – říká:

„V zásadě se domnívám, že Církev dospěla k bodu, v němž musí dojít k přeměně,

tj. k podstatné reformě. Po dvou tisíci letech žádná jiná cesta není. Samo lidstvo se

svíjí v porodních bolestech přestavby – jak by se tomu mohl vyhnout katolicismus?

Abych se vyjádřil přesněji: Soudím, že taková reforma, tedy záležitost mnohem

radikálnější než reformace šestnáctého století, není pouhou otázkou institucí nebo

morálky, nýbrž otázkou víry samotné. Naše chápání Boha je jaksi rozpolcené. Ved-

Jméno je v uvozovkách proto, že se jedná o pseudonym skupiny autorů; pozn. překl. 55

le tradičního transcendentního Boha pro nás během posledního století vyvstala nová podoba Boha budoucnosti.“

Právě tou dobou si katoličtí akademici ve Francii pohrávali s myšlenkou rehabilitace augustiniánského mnicha Martina Luthera. Mladý kněz jménem Georges de

Nantes, který se proti tomu ohradil, byl zbaven úřadu učitele. Ještě horší než ztráta

vlastního postavení byla pro mladého abbého skutečnost vydání první větší práce

dominikána Yvese Congara. Šok z četby knihy Opravdová a falešná reforma

v Církvi jej vedle osobních záležitostí přivedl r. 1953 do Říma. „Chtěl jsem odpovědná místa varovat před nebezpečím reforem, navrhovaných Congarem. Bylo mi

jasné, že by vedly ke stržení celé Církve do toho, co jsme si již zažili ve Francii.

Přestože se mi dostalo laskavého přijetí i slyšení, musel jsem konstatovat, že Římané naše úděsné francouzské zmatky nebrali vážně a byli si zcela jisti svou autoritou

v ostatním světě.“

V témž Římě mezitím msgre Bugnini se svou papežskou komisí energicky popoháněl uspořádání mezinárodního liturgického kongresu. Rychle za sebou jdoucí

setkání v německé svatyni Maria Laach, švýcarském Luganu a belgické Lovani

byla věnována postupnému odbourávání toho, co nám staletá tradice odkázala jako

svatou mešní oběť. Její nepřetržité obřezávání s předstíraným záměrem uzpůsobit ji

„více odpovídající modernímu člověku“ dosáhlo o desetiletí později svého cíle,

když představitel luteránské augsburské konference už mohl prohlásit, že „v sou-

časné době zmizely překážky pro protestantskou účast na (katolické) eucharistii.

Dnes již protestant může v katolické eucharistické slavnosti snadno rozpoznat Pá-

nem ustanovenou Večeři.“

Po posledním podniku v Lovani tedy následoval největší liturgický kongres

v Assisi. Dvě stovky delegátů, mezi nimi šest kardinálů a osmdesát biskupů, se se-

šly v malém umbrijském městě svatého Františka. Psal se rok 1956. Ve své knize

Pominula se katolická Církev s rozumem? považuje britský vědec John Eppstein

toto setkání za počátek drastických liturgických ústupků, které následovaly po koncilu.

Píše: „Skupina nadšených blouznivců zde byla pohotově vytvořit předkoncilní

organizaci, která pak už jen potřebovala být svolána kardinálem Cicognanim. Její

členové se především rekrutovali z Francie, Německa, Belgie, Holandska a Spojených států. Nepotřebovali ani příliš času k vypracování schéma pro liturgickou

konstituci a skutečně, když se koncil sešel, také hotovo bylo. Mnozí členové týchž

skupin také spolupracovali během celého koncilu a uměli si najít cestu i do pokoncilních komisí, ustavených k uskutečňování zásad, přijatých II. vatikánským koncilem. Dominující postavou v celém procesu byl msgre Bugnini, který řídil všechny

fáze prací skupin, pověřených reformou… Bugnini byl hlavním architektem nové

mše podobně, jako byl Cranmer tvůrcem Book of Common Prayer (první modlitební knihy nové anglikánské církve).“

Že byl Pius XII. spokojen s průběhem kongresu v Assisi i se způsobem jeho vedení Bugninim, kterého k tomu sám jmenoval, vyplývá ze závěrečného poselství

tomuto shromáždění: „Liturgické hnutí se objevilo jako připomínka daru božské 56

prozřetelnosti naší době a jako útrpnosti Ducha svatého nad Církví, aby se věřícím

ukázalo tajemství víry a poklady milosti, které vycházejí z činné účasti na liturgii.“

Mezi událostmi, které toho roku vyvolaly ohlasy kongresu v Assisi, bylo také

kanadské sympozium s heslem „Velký čin Církve“. Svoláno Severoamerickou liturgickou konferencí a výborem pod předsednictvím biskupa (později kardinála)

Johna Wrighta z Worcesteru v Massachusetts, představilo na svou dobu zcela bezpříkladný hlavní obřad. Zatímco Introibo, jehož zahajovací slova: „Chci přistoupit

k oltáři Páně, k Bohu potěšení mé mladosti,“ která si našla cestu do mše v časech

Karla Velikého, byla nyní zaměněna sborově zpívaným: „Buď nám vítán, náš předsedo“. Pak se pokračuje melodiemi pobuřujících luteránských chvalozpěvů, a ná-

sleduje kázání s výkladem, že eucharistie je spíše společná hostina nežli oběť. Ob-

řad vrcholí apoštolským požehnáním od Pia XII.

Dalším místem pobožností, které se již dlouho před koncilem nacházelo tak říkajíc na výši doby, bylo opatství Downside v Anglii. Romanopisec Evelyn Waugh,

který zde jako obvykle trávil v ústraní velikonoční týden, si ve svém deníku poznamenal: „Dosti nudné, protože nový obřad, letos poprvé zavedený, ponechává mnoho hodin nevyplněných. Je zde mladý zkrachovalý filosof, jistý P. Illtyd

Trethowan, který přednesl útočný projev. Konstatuji, že jsem nemohl souhlasit s

ničím, co řekl, a jen mně rozhněval na novou liturgii.“

Před smrtícím úderem

Sedmapadesátiletý kněz Don Montini, o němž někteří vynikající pozorovatelé

uváděli, že je skutečným správcem Vatikánu, obdržel roku 1954 biskupské svěcení

a jmenování do druhého nejvýznamnějšího arcibiskupského sídla Itálie v průmyslovém Milánu. Není pochyb o tom, že to již osmasedmdesátiletého papeže muselo

stát hodně, když tam vyslal svého, po více než dvacet let nejbližšího spolupracovníka. Protože Montiniho stále více a více zaměstnával koncipováním encyklik a –

jak hned uvidíme – i plánováním koncilu, musel být pro něj v podstatě nepostradatelný.

Uprostřed nekonečných sporů o to, proč došlo k jeho jmenování do Milána bez

propůjčení kardinálského klobouku, vznikly tři zcela rozdílné teorie. Mělo se za to

– ovšem jen v Itálii –, že je Montini nějak zapleten do skandálu Montesi, který tenkrát plnil první stránky novin. Další verze tvrdila, že se Montini vzdal postavení ze

zlosti nad návrhem státního rozpočtu, s nímž ostře nesouhlasil. Nejčastěji však bylo

možno – zvláště mimo Itálii – slyšet, že papež byl šokován zjištěním o tajných rozhovorech svého důvěrného spolupracovníka s komunistickými vůdci, a zarmoucen

ho vzdálil ze svého okolí.

Dodnes se pro tuto teorii neobjevil žádný závažný důkaz. Vyhlíží naopak ze

všech tří nejméně pravděpodobně vzhledem ke skutečnosti, že tehdejší nuncius Pacelli sám provozoval tzv. východní politiku v již tak vzdáleném r. 1918, když na

příkaz papeže Benedikta vedl soukromá jednání s nejvyššími sovětskými vůdci. 57

Hansjakob Stehle, vatikánský dopisovatel hamburského deníku Die Welt a autor

obsáhlé studie Východní politika Vatikánu 1917-1979,

narazil v nedávno otevřených německých archívech na zevrubné rozhovory mezi biskupem Pacellim a sovětským komisařem Čičerinem. Stehle píše, že byl skutečně udiven šíří nunciem

předložených ústupků. Do Ruska neměli být posíláni žádní polští kněží ani kněží

jiných národností, kteří by k tomu neměli souhlas Moskvy. Než však rozhovory

dospěly k nějakému závěru, sovětský postoj přitvrdil a nakonec nebylo podniknuto

vůbec nic.

Co se týče setkání Montiniho s Togliattim, došlo k němu deset let před jmenováním do Milána a bylo utajováno do té doby, než je roku 1974 americké ministerstvo zahraničí odhalilo. Pro Vatikán jistě žádným tajemstvím nebylo. Msgre Montini se s Togliattim setkal v oficiální funkci substituta ve státním sekretariátu a pak

následně jako papežův mluvčí. Kromě toho by podle Stehleho sotva Pius XII. za to

Montiniho odsunul do Milána, protože sám se znovu ujal jednání se Sověty, když

poslal vídeňského teologa msgra Rödinga do Moskvy s důvěrným posláním.

Je sice pravda, že Pius nejmenoval Montiniho kardinálem, a že milánské arcibiskupství obvykle řízeno kardinálem bývá, ale vysvětlení toho – jak ukázaly další

události – spočívalo v okolnosti, že si papež nepřál, aby Montini mohl kandidovat

v konkláve, o němž věděl, že nemůže být daleko. Montinimu muselo být zabráněno

v rozvinutí toho, co by se vbrzku stalo silným šokem pro věřící, totiž koncilu, který

měl přímo v plánu. Přesto však pozdravné poselství, které novému arcibiskupovi

poslal k jeho uvedení do úřadu, bylo plné vřelosti, vděčnosti a chvály.

Zdá se, že msgre Montini uměl svého nového nezávislého života v Milánu velice

dobře užívat. Svůj osmnáctiletý pobyt v lombardské metropoli zahájil divadelním

gestem, které bylo do té doby mezi preláty neznámé – při svém příjezdu políbil

půdu města. Později rád vystupoval v roli hostitele řady lidí, jejichž vliv měl být

v budoucnu pro Církev tíživý. Jedna za druhou se objevovaly delegace nekatolických teologů, které pobývaly přímo v biskupském paláci; mnozí z nich byli členy

anglikánského společenství. Tak přišel také Jacques Maritain, jehož „integrální

humanismus“ Montini i Pacelli v posledních dvaceti letech soustavně podporovali

a prosazovali. V polovině padesátých let se Maritainova teorie vlastně stala skrývaným životem Církve a čekala jen na koncil, aby mohla ovlivnit také život věřících.

V souvislosti se svými válečnými lety utečence v Kanadě strávil francouzský filosof tři roky jako vyslanec u Svatého stolce a nyní se vracel do Francie, aby se zcela

věnoval psaní.

Jednou v létě přivedl Maritain do Montiniho rezidence Američana, o němž řekl,

že jej pokládá za „jednoho z pouhých tří revolucionářů, kteří si zasluhují jména

skutečně velkých mužů našeho století“. Byl jím Saul David Alinsky. Samozvaný

„radikál z povolání“ strávil celý týden rozhovory s arcibiskupem Montinim o vztazích Církve k mohutným lokálním komunistickým společenstvím. „Byla to zajímavá zkušenost,“ prohlásil později Alinsky svému životopisci M. K. Sandersovi. „Sedával jsem tam mezi arcibiskupem a hezkou šedookou a plavovlasou představitel-

V originále Die Ostpolitik des Vatikans 1917-1979. 58

kou milánských komunistických odborů, a zkoumali jsme společné zájmy, pojící

komunismus a kapitalismus.“

Svůj postoj k náboženství vyložil Saul Alinsky o několik let později časopisu

Playboy. Řekl, že se odloučil od přísně židovské rodiny, aby mohl vstoupit do interbrigády ve španělské občanské válce. Ke své teorii, odvinuté od „moci lidu“,

uvedl, že si teprve po setkání s Jacquesem Maritainem uvědomil, jak by se revoluce

mohla stát součástí katolické Církve. Raději však „Církev dneška a zítřka“ nejmenoval a pouze prohlásil, že podle jeho náhledu by taková církev musela být oproš-

těna od dogmat. „Ošklivím si dogma a mám z nich strach. Nikdo není vlastníkem

pravdy, a dogma – bez ohledu na to, jakou tvářnost na sebe bere – je nejhorším nepřítelem lidské svobody.“ – Alinsky, Montini a Maritain tedy vyjádřili svůj jednomyslný názor, že Církev bojující musí ustoupit „církvi lásky“.

Koncem padesátých let se přiblížil také závěr života Eugenia Pacelliho a nastá-

val čas koncilu. Mimořádné světlo na horečnou činnost té doby vrhla Elisabeth

Gerstnerová, spolupracovnice Němce, který řídil bonnskou kancelář Laického

apoštolátu, Vatikánem nově zřízené organizace. Bylo to vážné onemocnění jejího

představeného, které mladou paní Gerstnerovou přivedlo služebně do ústřední kanceláře, tvořené tehdy asi dvaceti místnostmi v bloku starých budov na římském Piazza di San Calisto. Smyslem práce tohoto spolku byla koordinace a podpora vět-

ších shromáždění a setkání po celém světě, a svojí práci odváděl štáb asi pětadvaceti lidí pod vedením mladé australské židovské konvertitky Rosemary Goldieové se

skutečně neúnavnou horlivostí.

Od samého počátku žasla E. Gerstnerová nad netaktní důvěrností, s níž slečna

Goldieová i ostatní členové štábu jednali s kurijními kardinály a biskupy. Bylo naprosto snadné mluvit s nimi v kteroukoli hodinu. Jen postupně jí začalo svítat, jak

vlivná byla organizace, představující jistý druh ústředí k přepracování všech stupňů

vztahů mezi hierarchií a laiky celého světa.

Ústředí však v jejích očích dokonce ještě nabylo na významu, když se stalo jakýmsi předsálím II. vatikánského koncilu. Jistá sorta církevníků, vcházejících a

vycházejících dveřmi kanceláře na San Calisto ještě dlouho před ohlášením koncilu, už dávala tušit nadcházející změny. Byl to třeba osmasedmdesátiletý, ale přívě-

tivý a jarý Němec Augustin Bea, jehož vlastní biskupské svěcení, vyjednávání se

židovskými vůdci i vlastní Sekretariát pro jednotu křesťanů byly tehdy ještě věcí

budoucnosti. Nescházel ani Leo Suenens, chráněnec již zemřelého průkopníka přestavby kardinála Merciera z Bruselu-Mechelnu, nyní světící biskup téže diecéze,

ale ještě „neobrozený“ nebo dokonce obrácený k letničářům.

Byli zde mladí jezuité Jean Daniélou, Malachi Martin a Roberto Tucci, kteří měli co nevidět převzít

vedení Radia Vatikán, a nechyběli ani ještě progresivnější teologové jako třeba

Yves Congar, Joseph Ratzinger nebo Bernhard Häring. Mezi členy samotné laické

komise se nacházel novinář a zapřisáhlý komunista François Dubois-Dumée, stejně

jako msgre Achille Glorieux, o němž mělo později vyjít najevo, že byl pověřen vedením operace, jejímž následkem beze stopy zmizel návrh antimarxistického pro-

„Svatodušníci“, také „obrození křtem Ducha Svatého“, zvaní rovněž „charismatici“; poznámka

překl. 59

hlášení, podepsaného 450 koncilními Otci. Ve své knize Rýn se vlévá do Tibery

P. Wiltgen napsal: „Zjistil jsem ze čtyř rozdílných pramenů, že osobou, která dokument zadržela, byl msgre Glorieux z Lille, který tehdy zastával dobrý tucet vatikánských úřadů.“

Nepřetržitá přítomnost takových mužů, jako byli výše jmenovaní, vytvářela atmosféru, která byla mladé zástupkyni Německa zcela nová. Ani její početné cesty

a dalekosáhlé zahraniční styky ji nepřipravily na řeč, jakou v San Calistu poslouchala. Nedokázala si to dát do souladu s tím, co znala jako katolické. Když se dozvěděla, že byl svolán koncil, bylo jí náhle jasné, že tito mužové nejen usilovně

pracovali na jeho přípravě, nýbrž že pokročili ještě mnohem dál – vymysleli scénář

a struktury pro zcela nový typ církve, v níž budou mít kněžstvo, liturgie, svátosti

a dokonce i mše svatá jen podřadný význam.

Když se paní Gerstnerová koncem r. 1962 po tříletém pobytu s ústřední kancelá-

ří v San Calistu loučila, viděla se ještě s mužem, jehož uvážlivými slovy se chtěla

trochu uklidnit po všech nepochopitelných událostech v sídle laického apoštolátu.

Tím mužem byl stařičký Španěl, Arcadio kardinál Larraona. Svěřila se mu se svým

pocitem beznaděje ve věci budoucnosti Církve. Starý kardinál ji ovšem příliš nepotěšil.

„Jsou připraveni všechno předělat,“ řekl, „liturgii, zkrátka všechno. Uvidíte, že

latina úplně zmizí.“

Vyprávěla mu pak o své lásce k latině i o tom, jak v jednom sociálním zařízení

v New Yorku učila černošské dívky gregoriánskému chorálu, a jak ke konci semestru už k její velké radosti uměly zpívat celou mši. Kardinálův jediný komentář k

tomu zněl: „Jsou připraveni odbourat i všechno tohle.“

Nejzajímavější na tom je okolnost, že kardinál již přinejmenším rok před zahá-

jením koncilu jako insider věděl, že v nejvyšších vatikánských kruzích byl připraven a přijat plán na odstranění latiny, a že se pouze čeká na podpisy biskupů, kteří

by jej ratifikovali. Zjištění paní Gerstnerové tedy dělá zcela bezcennými stohy pokoncilních analýz toho, jaké události a chvíle byly rozhodující pro přestavbu. Co se

nakonec stalo s liturgií, mělo svůj počátek již roku 1947, když papež Pius XII.

ustanovil svou liturgickou komisi a za jejího vedoucího si vyhlédl mladého Dona

Bugniniho.

Sbírání podpisů

Papež Pius XII. zemřel o čtyři roky dříve, nežli se jím zkoncipovaný koncil se-

šel. Pro většinu katolíků je obtížné pochopit, že to byl opravdu „andělský pastýř“

Pacelli, jenž je zodpovědný za vytvoření církve, kterou pak on sám sotva dokázal

poznat. Konzervativcům je nemožné připustit, že by dal svůj souhlas se závadnými

koncilními dokumenty papež, jehož považovali za neústupně pravověrného a prak-

V originále Der Rhein fließt in den Tiber. 60

ticky svatého. Naproti tomu progresivisté nepovažovali za vhodné pověřit provedením změn tak neústupnou hlavu Církve. Avšak msgre Paul Molinari SJ, propozitor pro svatořečení Eugenia Pacelliho, již mezitím ve vysílání Radia Vatikán všem

„neznalým“ vysvětlil, že Církev neudělala obrat až po smrti Pia XII. „Nedošlo k

žádnému zlomu, právě naopak. Stačí si jenom prohlédnout koncilní dokumenty, v

nichž byl více než dvěstěkrát vzat zřetel na učení Pia XII., tedy podstatně častěji

než na kterýkoli jiný pramen s výjimkou Písma svatého. Jeho Svatost po léta pracovala na přípravných studiích pro koncil a ustala teprve tehdy, když došla k přesvědčení, že katolíci ještě nejsou dostatečně připraveni čelit šoku z koncilu.“

Francouzský novinář Marcel Clément dává msgre Molinarimu za pravdu: „Tento velký papež v zásadě nejen umožnil II. vatikánský koncil, ale také mu připravil

cestu. Když jsem jako zpravodaj den po dni sledoval průběh koncilu, mohl jsem

osobně pozorovat, jak mnoho z myšlenek a podnětů, které spatřily světlo světa teprve pod kopulí svatopetrského dómu, již bylo předjímáno za jeho pontifikátu. Byl

prvním, kdo ulehčil disciplínu eucharistického půstu. Modifikoval tridentskou liturgii a velikonoční obřady. Poté povolil čtení mše v lidovém jazyce. Byl také první, kdo přiznal masmédiím přesně tentýž význam, jaký jim přikládal koncil. Krátce

řečeno, dal do pohybu celý proces, který neustal ani během koncilu, ani po něm.“

V jedné jezuitské ročence to P. Giovanni Caprile, šéfredaktor Civiltà Cattolica,

vyjádřil takto: „Stačí si jen připomenout schválení sekulárních institucí papežem

Piem XII., pokárání řeholnic Sponsa Christi či jeho projevy z roku 1950 i let pozdějších.“

Známý úchylkář Hans Küng psal s vřelým obdivem o pokrokových opatřeních

Pia XII. Když jej nejprve omylem považuje za původce „dialogové mše“, jejíž

vznik ve skutečnosti sahá ještě před Pacelliho pontifikát a dokonce i před dobu jeho

vlastního vedení státního sekretariátu, raduje se Küng z toho, že „napomohl uznání

výslovně kolektivního charakteru mše“. Pokračuje pak ve vychvalování papeže za

jeho již r. 1949 udělené svolení k užívání hebrejštiny a čínštiny v celé mši s výjimkou kánonu. Vždyť zde šlo o „mnohoslibnou“ renovaci velikonoční liturgie, o oslabení významu subjektivního rozjímání ve prospěch modlitby ve společenství, o

internacionalizaci kardinálského kolegia udělením dvaatřiceti nových kardinálských klobouků, a konečně i o jeho dovolení německým luteránským pastorům,

kteří se stali katolickými faráři, aby zůstali ženatí a také svých manželských práv

plně užívali.

Byl už sklonek roku 1958 a smrt Eugenia Pacelliho vyvolala novou horečnou

činnost v úřadovnách na Piazza di San Calisto, když slečna Goldieová narazila na

plačící paní Gerstnerovou a ptala se jí, proč se trápí. Důvod se zdál být jasný, než

se Němka místo odpovědi otázala: „Řekněte mi, Rosemarie, kdo myslíte, že bude

příštím papežem?“

„Jak to? Copak to ještě nevíte? Přirozeně Angelo Roncalli.“

„Kdo? Vy myslíte toho patriarchu z Benátek? Ale proč právě on?“

„Milá Elisabeth, jak vidím, vůbec nevíte, o co jde! Roncalli bude papežem jen

na několik roků a po něm přijde Gianbattista Montini.“ 61

Kardinál Heenan z Westminsteru, který byl účastníkem konkláve v roce 1958,

potvrdil existenci plánu Roncalli-Montini. Ve své biografii Crown of Thorns uvádí:

„Volba papeže Jana nebyla žádným velkým tajemstvím. Byl prostě vybrán pro svůj

velmi vysoký věk. Jeho nejdůležitějším úkolem bylo udělat milánského arcibiskupa

msgre Montiniho kardinálem, aby v příštím konkláve mohl být zvolen papežem.

Šlo o politiku, která také byla precizně provedena.“

Ani insider msgre Bruno Heim, který byl tajemníkem Roncalliho v době jeho

pařížského nunciátu, neměl vůbec žádné pochyby o tom, kdo vyjde z příští konklá-

ve jako papež. Jeho zálibou byla heraldika a již týdny před shromážděním kardiná-

lů k volbě papeže pracoval na erbu svého budoucího představeného.

Osmasedmdesátiletý nový papež patrně nacházel jisté uspokojení ve svém přechodném postavení, což v komentáři ke svému zvolení vyjádřil dosti nepřirozeným

způsobem: „Budu se nazývat Jan, což je jméno nám drahé pro upomínku na předchůdce Páně, jenž sám světlem nebyl, nýbrž měl o něm jenom vydat svědectví.“ –

Musíme se přirozeně ptát, zda to byl budoucí pontifikát Montiniho nebo do té doby

ještě neohlášený koncil, co papež přirovnal k příchodu Krista? A papež Jan nebyl

jediný, kdo pracoval na „dosazení“ svého nástupce na Petrův stolec. Od paní Gerstnerové víme, že členové i zaměstnanci laického apoštolátu na Piazza di San Calisto byli instruováni k vytváření klak, které při každém veřejném vystoupení msgre

Montiniho měly za úkol nadšeně aplaudovat.

Papež Jan by musel být podivně důvěřivý, aby mu nebylo nápadné, že žádná

z několika stovek osob, podílejících se už po několik měsíců na přípravě koncilu,

o něm nepronesla ani jediné slovo. Mohlo to však být také jen známkou toho, jak

málo zpozorovali věřící z průběhu dění uvnitř Vatikánu, že jim vůbec nepřipadlo

směšné jeho vylíčení toho, jak přišel na myšlenku svolání koncilu. „Popud,“ řekl

papež Jan, „přišel zcela nečekaně jako náhlé vzplanutí nebeského světla, které mi

naplnilo oči i srdce sladkým pocitem.“

O celé čtyři dny dříve, než byla pronesena tato oduševnělá slova, ukázal se insider Hans Küng natolik obeznámen se základními tématy chystaného koncilu, že je

mohl nastínit užaslému přednáškovému auditoriu v lucernské Hofkirche. Küng

ukázal ve své knize Koncil, reforma a znovusjednocení,

vydané v předvečer II.

vatikánského koncilu, že věděl dokonce ještě o něco lépe než papež, co má přijít,

protože při posledním setkání na vysoké úrovni pod předsednictvím arcibiskupa

Montiniho v Mnichově byl přítomen důkladnému přepracování Pacelliho plánů pro

koncil. Vedle Künga se jednání ještě zúčastnili tak vyhlášení progresivní biskupové

jako msgre Döpfner, Suenens, König a agilní chráněnec papeže Jana, Albino Luciani, budoucí Jan Pavel I., mimochodem jeden z opravdu mála Italů, který měl pří-

stup do nejužšího Montiniho okruhu. V doprovodu prelátů se nacházeli také jejich

nepostradatelní periti, mj. Němci Bernhard Häring a Joseph Ratzinger.

Němcem, který mnichovskou konferenci opouštěl s důležitým úkolem, byl Augustin Bea. Byl totiž pověřen sdělením papeži Janovi, že již přišel čas ke zřízení

zvláštního vatikánského úřadu, který by se věnoval ekumenismu. Papež měl být

touto myšlenkou nadšen. O několik měsíců později, na svatodušní svátky, už byl

V originále Konzil, Reform und Wiedervereinigung. 62

Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů skutečností. Právě toho 5. června 1959 se

jeho první prezident P. Bea jako náhodou nacházel v New Yorku, takže vatikánský

ekumenismus mohl být veřejnosti prezentován právě tam, kde jej masmediální ma-

šinérie uměla nejlépe „prodat“.

Mezi prvními jmenovanými do nového sekretariátu se nacházel kněz Gregory

Baum, židovský konvertita, který se v důsledku jmenování svého kněžství vzdal.

„Bea nás poučil,“ řekl Baum, „jak máme ekumenismus pohánět kupředu. Měli jsme

se snažit působit na biskupy ve svých zemích tím, že budeme ovlivňovat veřejné

mínění. Měli jsme v tom smyslu psát tolik, jak jen dokážeme, a co nejčastěji vystupovat v rozhlase a televizi. Vyjádřil se, že nám při tom bude krýt záda a postará se

také o to, aby všechny jeho projevy byly publikovány ve francouzské Documentation Catholique. Naší úlohou pak bylo tento tiskový orgán sledovat a citovat z něj

vždy, kdy to budeme potřebovat.“

Mezitím dělal provizorní papež Angelo Roncalli všechno, aby sestavil sortu spoluúčinkujících v dramatu, s nimiž by se dalo počítat pro případ prosazení Pacelliho

a Montiniho plánů na koncilu a jejich následné provedení. Uspořádal pět konzistoří

a jmenoval při tom dvaapadesát kardinálů, mezi nimi i liberální Němce Döpfnera

a Fringse, kteří měli za úkol ovládnout rozpravy, nebo chráněnce kardinála Merciense, Leo Suenense, dále Confalonieriho, jenž se jako soukromý tajemník papeže

Rattiho

tolik angažoval v rozruchu kolem Action Française, a konečně třeba Jihoameričany Silvu Henríqueze z Chile a Landazurriho Rickettse z Peru, kteří se

měli osvědčit jako nepostradatelní v zavádění a šíření „teologie osvobození“. Za

svého státního tajemníka si papež Jan vybral muže, který byl o pouhý rok mladší

než on sám. Byl jím Amleto Cicognani, který jako apoštolský delegát Pia XII. ve

Washingtonu kontroloval jmenování dvou set z dvě stě padesáti biskupů, kteří měli

tvořit americký kontingent pro nadcházející koncil.

Mezi zajížďkami do Německa podnikal také milánský arcibiskup soustavné cesty do Říma. Když jednoho dne procházel kanceláří oficiální vatikánské přípravné

komise pro koncil, byl zastaven slovy: „Pohleďte, monsignore, toto zde není katolické. To musíme odsoudit.“

Montiniho odpověď byla příkrá: „Od vás, monsignore Lefebvre, slyším jenom

samé ‚odsoudit, zatratit’. Pomalu byste měl chápat, že v budoucnosti už žádné odsuzování a zatracování nebude. S tím je konec.“ – Bylo by zajímavé vědět, zda tato

slova znovu zazněla v mysli ctihodného Francouze, když o osmadvacet let později

četl rozsudek o vlastní exkomunikaci. Nebo zda si vzpomněl na poněkud mladší

výrok předsedy Stálé biskupské konference msgra Tomka, že „exkomunikace je

stejně staromódní jako elektrické křeslo nebo plynová komora“? – Co se týče

vlastní přítomnosti Marcela Lefebvra v přípravné komisi, ta byla pro něj podle tehdy platného protokolu povinná, protože byl představeným Otců sv. Ducha, největ-

šího misijního řádu na světě. Jakmile začalo zasedání koncilu, byla jeho i jemu podobná doporučení a upozornění jednoduše smetena ze stolu jako bezvýznamná. A

skutečně koncil ještě svoji práci ani pořádně nezačal, když byl výsledek dvouleté

Pia XI. 63

činnosti přípravné komise odsunut stranou, aby uvolnil místo pořadu dne, již dávno

pečlivě nachystanému insidery.

Přípravy insiderů na koncil probíhaly i ve vzdálené New Delhi. Vatikánský vyslanec vyjednával s patriarchou sovětské větve pravoslavné církve Nikodimem,

který se právě tehdy účastnil zasedání Světové konference církví v indickém hlavním městě. Shodli se na tom, že se patriarcha sejde ve francouzském městě Méty s

kardinálem Tisserantem, aby spolu vypracovali plány účasti pravoslavných pozorovatelů na koncilu s podmínkou, že během jeho celého trvání nesmí zaznít žádné

odmítavé slovo na adresu marxismu.

Když se v říjnu 1962 bezprostředně přiblížil den zahájení první koncilní periody,

vyzařovala z papeže Jana i arcibiskupa Montiniho důvěra. Když časopis Time psal

po letech o volbě Pavla VI., připomněl také jejich tehdejší náladu: „Papež Jan zahrnoval pozornostmi Montiniho, který měl prsty v přípravě klíčového papežova

projevu, jímž byl zahájen koncil. Montini byl jediným ze všech mimořímských

kardinálů, který měl po celé trvání první koncilní periody k dispozici řadu pokojů

přímo ve Vatikánu. Byl také požádán o celebrování pontifikální mše ke čtvrtému

výročí zvolení Jana papežem a byl rovněž jediným z kardinálů mimo kurii, který

mohl vidět papeže během jeho poslední nemoci.“

Zatímco papež Jan a budoucí papež Pavel přicházeli na koncil naladěni optimisticky, vyjádřil jistý insider své obavy. Duchovní Hans Küng napsal, že si kladl

otázku, zda shromáždění nepřijde pozdě. Konstatoval, že „v jistých kruzích církevních hodnostářů jsou i takoví, kteří nemají na koncilu ani nejmenší zájem a s reformou si nechtějí nic začínat.“ – Ptal se sám sebe, jak zde bude možné získat vět-

šinu pro tak dalekosáhlé změny? A pak si na vlastní otázku také odpověděl:

„Všechno, co bude koncilu předloženo, musí být prosazeno prostřednictvím pečlivě

sestavených komisí, a pak dovedeno do konce spíše vůlí papeže než vůlí biskupů.“

A tak to bylo také uděláno. O mnoho let později arcibiskup Lefebvre při ohlédnutí zpět připustil, že byl rovněž touto strategií spoután. „I já jsem se nechal získat

a osobně ovlivnit okolností, že papež hodlal podepsat dokumenty tak, jak mu budou předloženy. Také až na dva všechny skutečně parafoval.“

Během tří let koncilních zasedání se umná kombinace papežského charisma a

vytrvalé, odhodlané práce komisí, přeplněných papežem jmenovanými liberály,

stále znovu a znovu snažila o urychlené „promrskání“ revoluce. Byla to spíše dobromyslnost a oddanost nežli nerozhodnost všech, kdož se nechali zglajchšaltovat,

co hrálo do ruky a nakonec i zajistilo vítězství insiderům, kteří už dávno předtím

ukuli své plány na přestavbu Církve. Pokud některý z koncilních Otců nebyl náhodou členem tvrdého jádra, nemohl mít ani tušení o tom, jak dobře jsou rebelové

proti tradici zorganizováni a jak dlouho a trpělivě na své věci pracovali. Zcela jistě

by žádnému z nich, přinejmenším ne muži jakým byl msgre Lefebvre, nikdy nemohlo přijít na mysl, že hnací silou za vším tím, čeho tak litovali, byli čtyři pape-

žové a jeden státní tajemník.

III

MUŽI V ČELE 65

Jan

„Papež Jan

zůstal ušetřen trýzně spolupřihlížet úpadku katolické Církve,“ napsal John kardinál Heenan, arcibiskup z Westminsteru, krátce po ukončení II. vatikánského koncilu. „V době jeho smrti zde nebyl žádný ukazatel nadcházejícího

rozkladu. Papež Jan by nad Římem zaplakal stejně, jako hořekoval Ježíš nad Jeruzalémem, kdyby býval věděl, co všechno bude později jménem koncilu uděláno.“

Tehdy to tak opravdu mohlo vypadat. Při důkladném zamyšlení by však představa Angela Roncalliho, plačícího nad revolucí, kterou sám pomáhal vyvolat, byla

nejen nesprávná, nýbrž i zcela nevhodná. Papež Jan totiž nebyl žádnou tragickou

postavou.

Nepochybně zde však byla mučivá bolest posledních let na Petrově stolci jak

u jeho předchůdců, tak i nástupců, a také v posledním období života zřetelně vystoupily podstatné rozdíly v osobnosti Pia a Pavla na straně jedné, a osobností Jana

na straně druhé. V tom smyslu byly jejich životní cesty i dílo vzájemně natolik

propleteny, aby dokázaly setřít význam individuální role v procesu přestavby.

Všichni tři dosáhli hranice devátého desetiletí svých životů, aby pak zemřeli na

různých stupních vývoje revoluce; Pius a Pavel s hořkými sebevýčitkami.

Avšak Roncalli, z něhož se stal papež Jan, byl dalek toho být člověkem, trýzně-

ným výčitkami a starostmi. Byl naopak spíše úslužný charakter, ochotný přijmout

jméno jiného – dřívější Jan XXIII. byl prohlášen „vzdoropapežem“

–, byl schopen uspořádat koncil, vymyšlený a vypracovaný jedním z dřívějších papežů a

označit jej za svůj vlastní, dokázal vyhlásit encykliku sepsanou svým předchůdcem

i další, vypracovanou svým nástupcem, a stejně tak neváhal svěřit se vedení muže,

jenž měl být po něm papežem. Zkrátka a dobře, osoba Angela Roncalliho byla ide-

ální „překlenovací“ volbou.

Kontakty s modernisty a jejich snahou o vytvoření nového typu Církve byly již

od mládí součástí jeho života. Přestože dospíval v muže v činných a bohatých letech Sartova pontifikátu, byl díky msgre Radini-Tedeschimu rychle přetažen na

stranu opozice. Biskup tak říkajíc adoptoval chudého selského chlapce, protlačil ho

místním seminářem, napomohl mu i k vysvěcení v Římě a nakonec z něho udělal

svého osobního tajemníka. Tak tedy vypadal jeho životní běh před biskupským

jmenováním Radini-Tedeschiho, když ještě spolu s Gasparrim, Della Chiesou a

mladým Pacellim patřil do Rampollovy skupiny, kde všichni pod ostražitým zrakem státního sekretáře Pia X., Rafaela Merry del Vala, zatím čekali na svůj čas.

Když se pak Radini-Tedeschi stal biskupem v Bergamu, šel s ním na sever i

Roncalli, a protože Bergamo i Brescia leží blízko sebe, byl mladý kněz brzy vtažen

do politického boje rodiny Montini. Aktivistka a matka budoucího papeže Pavla jej

Jan XXIII.

Jan XXIII., vlastním jménem Baltazar Cossa, byl v mládí pirátem, později přijal svěcení a stal se

biskupem v Bologni. Byl zvolen papežem po smrti Alexandra V. roku 1410. Když byla odhalena jeho minulost a nepřípustné chování, pokusil se vyhnout trestu útěkem, ale byl dopaden a

uvězněn v Kostnici, kde právě probíhal koncil. Koncilní otcové nakonec od jeho potrestání

upustili a vyžádali si pouze jeho abdikaci. Zemřel r. 1413 ve Florencii. – Pozn. překl. 66

nechala jmenovat kaplanem Sdružení továrních dělnic, které sama vybudovala, a

již v krátké době se Roncalli účastnil i stávkových bojů. V době propuknutí velké

krize se stal vojenským kaplanem, jenž mohl svou službu vykonávat doma v Bergamu, a počátkem dvacátých let vyučoval na Lateránské univerzitě v Římě.

Vezmeme-li v tedy úvahu vlivy, jimž byl Angelo Roncalli od mládí vystaven, i

stálou přítomnost mužů jako Radini-Tedeschiho, Della Chiesy, Gasparriho, Pacelliho a Montiniho v jeho životě, není ani příliš divu, že byl mladý profesor Roncalli

pomýlen spisy Rudolfa Steinera – bývalého adepta Ordo Templi Orientis kardinála

Rampolly –, který právě začátkem dvacátých let rozvíjel svou „antroposofii“. Stejně tak nepřekvapí, že Roncalli začal své teologické přednášky „kořenit“ Steinerovými teoriemi. Rovněž si lze snadno představit popuzenou reakci Pia XI., když se

o tom dozvěděl. Dnes je již jasné, že tehdy musela zakročit „šedá eminence“ Vatikánu, státní tajemník Gasparri, aby uchránil Roncalliho před potrestáním nebo přinejmenším před přísnějším „potrestáním“, než jaké ho stihlo v podobě připuštění

k biskupskému vysvěcení a „vypovězení“ jako nuncia na Balkáně.

Jeho vyhnanství nakonec trvalo devatenáct let. Konec prvního desetiletí pobytu

mimo Řím jej zastihl v Istanbulu, kde byl přijat do zednářstva a dosáhl – stejně jako Pius IX. – 18. neboli rozenkruciánského stupně. Uvádí to milánský novinář Pier

Carpi, který prohlásil, že má pro své tvrzení nezvratný důkaz. Na rozdíl od Pia IX.,

jehož římský lid později s láskou nazýval Pio Nono, však Roncalli svého počinu

zřejmě nikdy nelitoval. Dnes již penzionovaní příslušníci operetně vystrojené Gardé Républicaine francouzského prezidenta dosvědčují, že v polovině čtyřicátých let

mohli ze své pařížské služebny dobře sledovat, jak nuncius v civilním oděvu

opouští svou rezidenci, aby se účastnil čtvrtečních večerních zasedání Velkého

Orientu Francie. Zatímco průměrný člověk, ať už katolík nebo zednář, by se jen

těžko dokázal vyrovnat s tak dramatickým konfliktem loajality, vypadá to, že se

Angelo Roncalli přes takový rozpor přenášel docela lehce.

Jak se přibližovala II. světová válka, ukázalo se právě Turecko coby klíčové

místo, z něhož měl být prováděn plán Pia XII. na dopravu polských Židů jako „katolíků“ přes britské hraniční kontroly do Palestiny. Jakmile překonal svou počáteč-

ní nechuť k vyhánění domorodých Arabů kvůli vytvoření místa pro evropské Židy,

pracoval pak Roncalli poslušně a ochotně na vystavování tisíců dokumentů, které

po něm papež požadoval. Stejnou poddajnost rovněž prokázal, když r. 1945 vznesl

na téhož papeže prosbu, aby vzhledem k rychlému postupu ruských armád naléhal

na mír, a žádost zůstala bez odpovědi. Potom však už věci pokročily. Jeho vyhnanství skončilo a byl vyzván, aby se připravil na cestu do Paříže, kde – jak se doufalo

– bude v postavení nuncia schopen stát se jakýmsi vůdcem správného politického

myšlení stovky francouzských biskupů, kteří byli obviněni ze spolupráce s Němci

během válečné okupace Francie.

Historici popírají, že by Roncalli za svůj pozoruhodný tělesný objem děkoval

epikurejskému způsobu života, jakkoli přiznávají, že jeho časté recepce a pečlivě

připravované hostiny, které mu organizoval v tomto směru talentovaný majordomus Roger, udělaly z pařížské nunciatury oblíbené místo setkání francouzských

politiků, spisovatelů i průkopníků myšlenky Evropského hospodářského společenství. Tato pohostinnost pokračovala i tehdy, kdy třiasedmdesátiletý Roncalli pře-67

vzal své poslední diplomatické poslání vatikánského představitele u organizace

UNESCO se sídlem v Paříži. Dva roky nato ve věku, v němž bývají biskupové pomalu vyzýváni k odstoupení z úřadu, obdržel teprve své první skutečné biskupské

jmenování jako patriarcha-arcibiskup neboli kardinál milánský.

Touto dobou, tedy v polovině padesátých let, již byly vedoucí postavy budoucí-

ho II. vatikánského koncilu tak říkajíc připraveny na startovní čáře. Montini se stal

biskupem a sídlil také v Milánu. Během příštích pěti let pak udržoval s Roncallim

soustavné kontakty, protože pracovali na přípravách plánů papeže Pia XII. na koncil.

Přestože se zvolení Angela Roncalliho neobešlo bez protikandidátů, byl jeho

charakter dočasného opatření vcelku zřejmý. Nicméně osmasedmdesátiletý papež

se svých nových povinností ujal s mladickým elánem a svolal neméně než pět konsistoří, aby opomíjenému kolegiu kardinálů opět zajistil plný počet a intenzitu. Častá přítomnost arcibiskupa Montiniho na mezinárodních setkáních liberálně smýšlejících biskupů a teologů mu dovolila vypracovat pro nového papeže krátký seznam

kandidátů na purpurový klobouk, tudíž mužů schopných dotlačit koncil k uznání

revoluce.

Papež Jan XXIII. zemřel dříve, než byly podepsány uznávací listiny, tedy dokumenty II. vatikánského koncilu. Bez ohledu na vážnou chorobu však nejsou žádné

náznaky, že by poslední léta jeho života byla nějak chmurná. Kdyby mohl nahlédnout do budoucnosti, jistě by se mu dostalo omluvy za svůj podíl na debaklu. Dělal

jenom to, co se po něm požadovalo. Odpovědnost nesl Pacelli a měla spočinout i

na Montinim. Roncalli se pouze snažil chovat vstřícně; nikdy netvrdil, že je „světlem“, nýbrž jen „heroldem světla“.

Pius

Na rozdíl od Roncalliho byla poslední léta Eugenia Pacelliho i Giovanni Montiniho zastíněna tragikou. Pacelli byl dosti silný, aby jí čelil, Montini zjevně ne. Pacelliho netísnilo to, čeho se dopustil na Církvi, nic takového na něm po čas jeho života nebylo patrné. Jednalo se spíše o to, co pomáhal udělat jeho celoživotní závazek vůči politice levice.

Malachi Martin, jehož objemné spisy obsahují více smyšlenek nežli pravd, nicméně ve své knize Úpadek a zkáza římské Církve

uvádí závažné skutečnosti tam,

kde líčí hovory mezi letitým papežem a ještě starším kardinálem Beou. Martin byl

mladý peritus, který stál Beovi po boku během první koncilní periody, a je tedy jen

pochopitelné, že si Němec na sklonku svých dní rád oživoval vzpomínky na své

spolupracovníky. Podle Martina trval Pius XII. tvrdohlavě na tom, aby mu Bea

zodpověděl vytrvale kladené nešetrné otázky: Věří Bea, že se on, papež, dopustil

během války chyby, když považoval Hitlera za větší hrozbu světu než Stalina?

Rozhodl se snad za války pro špatnou stranu? Bea se pokoušel papeže utěšit: „Od-

V originále Decline and Fall of the Roman Church.68

kud jsme tehdy mohli vědět, že Anglosasové dovolí Rusku dojít tak daleko?“ – Piovi se tím nijak neulevilo a stále jen znovu a znovu opakoval: „Měli jsme to vědět,

měli jsme to vědět!“.

Dalším dodatečným důvodem Piova zděšení během posledních let života byla

ztráta muže, který po více než dvacet let stál jeho práci nejblíže. Ale věděl také, že

má-li Montini na svá ramena převzít v těžkých pokoncilních letech břemeno Církve, musí sbírat zkušenosti duchovního pastýře a být schopen samostatné práce.

Další úvahy a jednání už musely být za hranicí volnosti pohybu, jaká byla Montinimu ponechána jeho vzdálením od Říma. Na rozhodující sérii mezinárodních konferencí, které směli navštěvovat pouze insideři, tj. ti z prelátů a teologů, kteří pracovali na koncilu, se Montini účastnil spíše jako obyčejný biskup než pravá ruka

papeže.

V průběhu padesátých let se osamělý a usoužený Pius XII. postupně uzavíral do

sebe. Nadále už nepořádal žádné konsistoře, přestože kolegium kardinálů pokleslo

na nízký počet sedmapadesáti členů. Pokud jde o státní sekretariát, pak od smrti

msgra Maglioneho před deseti lety už neměl žádného skutečného přednostu. Část

práce sekretariátu převzal sám Pius a dovolil Tardinimu a Montinimu, aby vyřizovali zbývající agendu. Krátce poté, co byl Montini přeložen do Milána, Tardini

onemocněl a v kancelářích úřadu se ukazoval jen velice zřídka. Byly zrušeny tzv.

audience Intabella, pomocí nichž byl papež v určité dny a hodiny k dispozici kardinálům, biskupům, prefektům kuriálních kongregací a představeným řádů, takže

byl v podstatě ostatním nepřístupný. Vatikánský pozorovatel Corrado Pallenberg to

tehdy komentoval takto: „Pro muže jako kardinál Tisserant nyní bylo obtížnější

dosáhnout audience než pro diplomata Clare Booth Luceho nebo dokonce herce

Gary Coopera.“

Zvláštním aspektem těchto let papežova života v ústraní byl zájem o omlazovací

kúry, jak je praktikoval jeho dobrý přítel Paul Niehans, švýcarský protestantský duchovní, který se stal známým terapeutem „osvěžování buněk“. Niehansův systém

byl založen na injekčním vstřikování živých buněk z embryí, avšak na rozdíl od

novější mexické léčby Parkinsonova syndromu jeho metoda nepoužívala buněčný

materiál nenarozených dětí, nýbrž zvířat. Niehans tvrdil, že je pomocí jediné injekce schopen zastavit postup degenerativních onemocnění. Pius XII. si nechal aplikovat tři takové injekce a byl by v tom pokračoval, nebýt zákazu jeho osobního

lékaře. Přátelství papeže s pastorem Niehansem ovšem i tak přetrvávalo dále.

Ve srovnání se dvěma svými nástupci byl Pius XII. velikán mezi papeži. Patřil

k těm, kteří nikdy nedávají najevo svou duševní trýzeň, ač jsou doklady, že v jeho

případě byla velmi krutá. Na závěr řady článků k upomínce na sté výročí narození

„andělského pastýře“, člen vydavatelského grémia poloúředního hlasu Vatikánu,

jezuitského časopisu Civiltà Cattolica, P. Virgilio Rotondi poznamenal, že v jistém

období byl denně ve styku s Piem XII. kvůli jeho zájmu na Hnutí za lepší svět Tovaryšstva Ježíšova. Uvádí, že doslova oněměl, když jednoho dne uslyšel papeže:

„Modlete se za mne, Otče, modlete se, abych nepřišel do pekla!“

Rotondi, jinde se přiznávající ke svému přesvědčení o svatosti Pia XII., se snažil

Pacelliho uklidnit náhledem, že všechno, co ve svém životě od nejútlejšího dětství

udělal, bylo jistým způsobem naprogramováno předem. Nezůstala mu prakticky 69

žádná možnost volby. Od dětských let, ba dokonce již v době, kdy byl jako dvouletý přiveden k úmrtnímu lóži Pia Nona a papež k němu a jeho otci prohlásil, že

chlapec má být veden tak, aby byl jednou cenným přínosem pro Vatikán, začal Filippo Pacelli svého syna připravovat na papežské poslání. Vzhledem k domácí vý-

uce nebyly chlapci dovoleny žádné normální kontakty se spolužáky. Poté, jako by

celý Vatikán tušil tyto přípravy dědičného prince, byl předán do péče kardinálu

Rampollovi, který mu vybral učební řád ústavu Capranica, čímž mladého Pacelliho

znovu vzdálil od běžného studentského života. Po kněžském vysvěcení se jako

osobní tajemník stal stálým Rampollovým doprovodem. Pokud nebyl právě na

cestách, patřili k jeho nejužším společníkům ve Vatikánu lidé z Rampollova „tý-

mu“ Della Chiesa, Gasparri, Radini-Tedeschi a mladý Roncalli. Pod těmito vlivy

pak byl základní vzor jeho myšlení a víry určen ještě dříve, než narazil na Giovanni

Montiniho, politizujícího už tehdy na nejvyšší úrovni. Jenom zázrak nejvyššího

řádu, podobný tomu, jaký potkal svatého Pavla na cestě do Damašku nebo císaře

Konstantina na milvijském mostě,

by jej dokázal odvrátit od objetí revoluce, ale

nic menšího.

V roce 1958, kdy ho stále ještě naplňovaly obavami důsledky vlastní politické

volby z válečných let, mohl Eugenio Pacelli umírat s neporušenou nadějí na pří-

chod nového typu Církve. Jeho dlouholetý spolureformátor Giovanni Battista Montini byl schopen dovést věc do zdárného konce.

Pavel

Pokud jde o Montiniho, bylo nejspíš vrcholem jeho života, když jednoho chladného prosincového poledne r. 1965 vycházel v průvodů biskupů z baziliky svatého

Petra s pevným vědomím, že revoluce je tedy konečně potvrzena i písemně, a na

chrámových schodech se setkal s již třiaosmdesátiletým Jacquesem Maritainem,

který tam na něj čekal, aby jej obejmul. Od té chvíle pak už zbývajících dvanáct let

jeho života znamenalo cestu dolů.

V očích veřejnosti neměl Montini ani oduševnělé charisma Pacelliho, ani světský šarm Roncalliho. Když se začala zdvihat bouře reakcí na koncil, přivodily mu

projevy extrémních skupin veřejnosti obou stran takové duševní otřesy, že se jeho

severoitalská agilnost postupně měnila v neklid a nervozitu. Právě když se přímo

pod okny jeho vatikánského sídla modlila skupinka členů pravice za navrácení skutečné mše, protestovala zase skupina levičáků proti jeho encyklice Humanae Vitae.

Tehdejší skotský komentátor Hamish Fraser viděl mezi oběmi záležitostmi určitou

spojitost, již vyjádřil v domněnce, že skutečným důvodem vydání tohoto vlastně

zbytečného dokumentu (katolíkům není třeba říkat, že umělá kontrola porodnosti je

tabu) mohl být záměr naladit konzervativní katolíky provatikánsky dříve, než jim

bude krátce nato vnucena nová mše.

Nedaleko Říma, kde Konstantin r. 312 zvítězil nad Maxentiem; pozn. překl. 70

Jako by chtěl uniknout nesouhlasu a rozporným názorům, zahájil Pavel VI. takovou řadu cest, jako před ním ještě žádný římský papež. Jel do Jeruzaléma, do

Manily, Sydney, Hongkongu i na kongres CELAM do Bogoty. V New Yorku před

valným shromážděním OSN prohlásil, že je „poslední velkou nadějí lidstva“ a vyzval naléhavě svět, aby se přihlásil k novému humanismu Církve. „Také My více

než kdo jiný ctíme člověka.“ – Člověk, který dosáhl Měsíce, jej uchvátil ještě silně-

ji: „Čest lidské odvaze! Čest syntéze hospodářské a organizační působnosti člově-

ka, krále Země a nyní už i knížete nebes!“

V takto povznesené náladě vstupoval Pavel VI. do Svatého roku 1975, spojené-

ho s množstvím mimořádných slavností, které naplánoval dědic Augustina Bey,

Jan kardinál Willebrands, jehož svého času poslal papež Jan do Moskvy, aby pozval pravoslavné pozorovatele k účasti na koncilu. Willebrands připomenul papeži

Pavlovi, že jeho velký učitel a mistr Pius XII. předpovídal příchod „nových a

obšťastňujících (letificante) letnic“ pro Církev, a nyní k tomu došlo v podobě několika desítek tisíc „znovuzrozených“ katolíků z celého světa, členů katolických Charismatických obcí obnovy.

Pavel VI. se ponenáhlu znovu nalézal v podivné společnosti. Tak přicházeli do

Vatikánu Rodman Williams z Melodyland School of Theology v kalifornském

Anaheimu, Jihoafričan dr. David du Plessis, známý pod jménem „Mr. letnice“,

představený Světového svatodušního kongresu, anglikánský letniční vůdce Michael

Harper i Němec Arthur Bittlinger. Papež všechny přijal k soukromé audienci a ujistil je, že se „zabývají duchovními prameny spásy, které celá rodina lidstva tak nalé-

havě potřebuje. Vykročme společně vpřed a poučeni pečlivě naslouchejme, co nám

Duch dnes říká. Buďme tedy připraveni vstoupit s důvěrou a radostí do budoucnosti.“

Na svatodušní neděli začaly proudit tisíce katolíků do svatopetrského dómu, aby

zde našli duchovní útočiště. Příchozí, většinou ze Spojených států, ale také z Irska,

Kanady, Indie, Mexika a tuctu dalších zemí, zde zažili ráno, jehož průběh byl stejně bizarní a dokonce ještě divočejší, nežli extravagance Jana Pavla II. o deset let

později v Assisi. Stáli zde charismatici, většinou středního věku, obráceni k velkým

vinutým sloupům Berniniho hlavního oltáře, jednou rukou kroužili a ve druhé drželi nad hlavou japonská tranzistorová rádia, zatímco tisíce dalších se ve skupinách

tísnily všude na mramorové podlaze a objímali se kolem ramen. Náhle zazněl z

mikrofonu mocný mužský hlas. Dokonce i se zřetelným michiganským přízvukem

bylo jeho poselství až ohromující: „Vězte, že Já, váš Bůh, jsem přivedl do Říma

Petra a Pavla, aby osvědčili moji slávu. Nyní jsem se Já, váš Bůh, rozhodl, přivést

do Říma vás. Slyš, můj lide! Mluvím k tobě z červánků nového věku. Moje Církev

bude jiná. Můj lid bude jiný. Připravte se! Otevřete své oči! Otevřete své oči!“

Sedm set katolických kněží, většinou čerstvě k tomuto kultu obrácených Ameri-

čanů, koncelebrovalo na papežském oltáři mši se zářícím kardinálem Suenensem

z Bruselu-Mechelnu. Kněží procházeli s hostiemi hlavní chrámovou lodí a udělovali je shromážděným do dlaně, a byly pak podávány z ruky do ruky dalším, přičemž

některé spadly na podlahu. Vtom od malého bočního oltáře zazněl papežův hlas. Po

desetiminutovém chvalozpěvu na charismatické hnutí zdvihl papež ruce do výšky

a hlasitě zvolal: „Ježíš je Pán! Aleluja!“ 71

Pavlova euforie měla jen krátké trvání. Během několika málo měsíců propadl

návalům sklíčenosti a jednou se udivených účastníků generální audience dokonce

zeptal: „Urazili jsme snad ty, kdož rebelují a odpadají? Chceme je ujistit, že to nebylo naším úmyslem a že chceme být prvními, kdo je prosí o prominutí.“ – Tato

slova, která vůbec nebyla v souladu s jeho stavem, pronesl papež přesně deset let

po slavném okamžiku Maritainova objetí na závěr koncilu. Cesta od Maritainova

integrálního humanismu dospěla k logickému cíli. Církev, která nic nevyžaduje,

také nic nedostane, a Pavel VI. se zhroutil stejně jako nová laskavá církev, kterou

navrhl on a Saul Alinsky. Formován obdobně jako Pacelli svými rodiči, výchovou,

styky a především dlouhým vatikánským partnerstvím s Pacellim, Giovanni Montini zřetelně ukázal, že nebyl s to unést, k čemu všechno směřovalo.

Stejnou měrou, jakou klesal na mysli, nabývaly na dramatičnosti jeho výroky.

Odpad kněží nazýval svou „trnovou korunou“. Několikrát pomýšlel i na odstoupení, jak po papežově smrti sdělil jeho zpovědník Paolo Dezza SJ. Své projevy začal

rámovat odkazy na zjev, který krásná nová Církve již dávno odstranila – na ďábla.

„Trhlinou v chrámu Božím vnikl dovnitř zápach Satanova dýmu“, prohlásil jednou,

a rovněž: „Pracuje zde nepřátelská mocnost, cizí agent, tajuplná bytost, ďábel.“

New York Times v jednom článku o neuvěřitelném projevu k hustému zástupu

turistů v lateránském kostele svatého Jana psaly o „šestasedmdesátiletém papeži,

působícím sešlým dojmem, který třesoucím se hlasem a blízek slzám řekl: ‚Kdo to

k vám zde promlouvá? Ubohý muž, bezvýznamný zjev. Chvěji se, mé děti a moji

bratři. Chvěji se, protože cítím, že by měly být vyřčeny věci, jež jsou nesrovnatelně

větší než já. … Avšak já jsem nástupcem svatého Petra. Přijměte mne! Neopovrhujte mnou! Jsem náměstek Kristův’.“

Jako by si připomněl dobu svého kaplanování pro FUCI, kdy povzbuzoval římské studenty v odporu proti Mussolinimu, odložil nakonec svou identitu papeže

a veřejně udělal Rudým brigádám nabídku výměny osoby Gianbattisty Montiniho

za jejich rukojmí Aldo Mora, bývalého vůdce FUCI a několikanásobného italského

premiéra. Nabídka byla ignorována. Zavraždění Alda Mora a Montiniho smrt pak

následovaly krátce za sebou. Psal se rok 1978.

Jan Pavel

(Jako člen vatikánského tiskového sboru byla autorka z bezprostřední blízkosti

svědkem odchodu Pavla VI., příchodu a odchodu Jana Pavla I., i příchodu Jana

Pavla II. Právě tehdy vzniklo mnoho z následujících zápisků a poznámek.)

Úmrtí dvou papežů během pouhých čtyřiadvaceti dní udělalo z druhé poloviny

roku 1978 jeden z nejdramatičtějších úseků moderních církevních dějin.

Ačkoli měl Pavel VI. přes osmdesát let a již dlouho se mluvilo o tom, že je postižen řadou chorob, vyvolala jeho smrt – stejně jako každá jiná – otřes. Vaticanisti,

na vatikánské záležitosti specializovaní novináři, spěchali ze své srpnové dovolené

na plážích zpět do Říma. Přišli sem i kardinálové, králové, královny a hlavy států, 72

aby se účastnili toho, co se nakonec ukázalo být mimořádně podivným pohřebním

obřadem. Na koberci, rozprostřeném na kamenných deskách svatopetrského ná-

městí, stála rakev bez kříže, bez svící i bez květin, s výjimkou keříků zimostrázu,

jehož větve se žalostně třepetaly v poryvech slabé brízy.

Konkláve, vůbec první, z něhož byli vyloučeni kardinálové starší osmdesáti let,

zvolilo při zostřené izolaci nového papeže překvapivě rychle. Arcibiskup Lefebvre

to tehdy komentoval v interview pro jedny milánské noviny takto: „Konkláve, které v tak krátkém čase dospěje k naprosté jednomyslnosti, muselo být rozhodnuto

ještě dříve, než se vůbec přiložila pečeť na dveře.“

Benátský patriarcha Albino Luciani, umírněný a vzdělaný funkcionář měnící se

Církve, se dokázal za jediný měsíc svého papežství ve Vatikánu postarat o vzrušení

jen proto, že představoval novou a utěšenou tvář. Všude se zdál vládnout pocit

ulehčení a naděje. Několik tradicionalistických hlasů tvrdilo, že zde není žádný

papež, protože členové neúplné konkláve zvolili pod vedením svých nejprogresivnějších elementů jednoho ze svých řad a ještě k tomu toho, který svoji intronizaci

odmítal. Jiný tradicionalista, abbé Georges de Nantes, jinak ve svých hodnoceních

věcí obvykle realistický, se – nebe ví proč – radoval ze zvolení papeže jako nového

Pia X. Byla to doba prapodivných povídaček a nespolehlivých zpráv.

Albino Luciani byl chráněncem Angela Roncalliho. Oba se dostali do vzájemného styku r. 1953, když Roncalli opustil UNESCO v Paříži, aby převzal patriarchát v Benátkách. Práce mladšího z nich, organizovat kongresy a konference pro

biskupa z Belluna, jej často přiváděla do nedalekých Benátek. Že v něm nakonec

pozdější papež Jan spatřoval slibný talent pro měnící se Církev, vyplývá ze skuteč-

nosti, že jeho prvním počinem bylo vlastnoruční vysvěcení dona Lucianiho na biskupa ve svatopetrském dómu. Krátce poté, co vyhlásil svolání koncilu, zřídil obě

přípravné skupiny: Oficiální skupinu, jejíž dvouletá práce měla záhy skončit v odpadkovém koši, a tajnou skupinu „expertů“, mezi nimiž byl i msgre Luciani.

Jak přišel nový biskup ke svému postavení perita, to se dozvídáme z interview,

které poskytl italský spisovatel Alfonso Stepellone římskému listu Il Messaggero

v době Lucianiho smrti. Uvedl, jak mu patriarcha jednoho dne během koncilu sdě-

lil, že prodělal – jak sám řekl – „vážnou duševní krizi“, kterou naštěstí překonal.

„Vyprávěl mi, jak ještě před poměrně krátkým časem akceptoval a podporoval Svatým officiem uchovávanou tradiční koncepci, podle níž je pravda pouze v Církvi.

Potom ale, svěřil se příteli, dospěl k přesvědčení že se mýlil, načež – nikoli bez jisté váhavosti a trýzně – souhlasil se svou aktivní účastí na formulaci dokumentu o

náboženské svobodě, jednoho ze stěžejních textů II. vatikánského koncilu.“ Jedná

se o dekret, kterým je náboženská víra zůstavena na libovůli, nebo jak se zde říká,

na svědomí jednotlivce, tedy dokument, který se konzervativní koncilní Otcové

zdráhali podepsat.

Formulace dekretu byla vypracována pod vedením Augustina (nyní kardinála)

Bey, a po přijetí koncilem byla uspořádána doslova záplava nejrůznějších pódiových podniků v nejrůznějších částech světa. Řada nejdůležitějších z nich byla bě-

hem desetiletí uspořádána v Benátkách. Reverend Philip Potter ze Západní Indie,

v době Lucianiho zvolení generální tajemník Světové rady církví, si dobře vzpomí-

ná na dlouholeté styky. „Ale jistě,“ řekl tisku, „že nového papeže znám. Od roku 73

1965 jsme měli společný pracovní výbor (pro ekumenismus). Kardinál

Willebrandts a já jsme byli osobními hosty v Benátkách, když tam byl patriarchou,

a jasně si připomínám jeho proslov roku 1974 ohledně vlastního přesvědčení o ceně ekumenismu, určený celé pracovní skupině. Ve svém postoji byl jistě velice otevřený. Pak je zde skutečnost jeho odmítání intronizace. Zřetelně dokazuje evoluci,

k níž v katolické Církvi došlo, a právě ona odkryla osobnost nového papeže.“

Nenadálá smrt Albina Lucianiho zůstává zahalena v temnotách. První z obou

mladých papežových tajemníků, Ir P. John Magee, který měl objevit papežovu

mrtvolu, odmítl podat novinářům jakoukoli informaci, zatímco druhý, Ital Diego

Lorenzi, je přivítal otázkou: „Také jste přišli vypátrat, jak byl otráven?“ – Pak tedy

přišel druhý pohřeb bez kříže, svící a květin, tentokrát však za prudkého lijáku,

druhé konkláve a druhý Jan Pavel.

I když připustíme, že množství podkladů o životě, díle a smrti papeže Lucianiho

bylo k dispozici jen v italštině a francouzštině a že novináři, kteří se k papežově pohřbu a volbě dostavili ze zahraničí, většinou v těchto jazycích nebyli zběhlí, je

přesto zarážející, jak byli tak říkajíc vedle. Nositelka Pulitzerovy ceny, dlouholetá

dopisovatelka Washington Star, Mary McCroryová, dokázala do své krátké zprávy

vpravit hned sedm křiklavých omylů. Zde jsou:

(1) „Jednou z Lucianiho předností byl jeho deficit zájmu o vztahy v kurii.“ –

Chyba. On sám byl po dlouhá léta členem jednoho z nejdůležitějších grémií, Svaté

kongregace pro svátosti a bohoslužbu.

(2) „Byl v Římě málokdy viděn.“ – Rovněž chyba. Po celé trvání koncilu pracoval v Římě jako peritus a během tří let ve funkci viceprezidenta Italské biskupské

konference přicházel soustavně do Říma.

(3) „V době svých studií na ‚Gregu’…“ Chyba. – Luciani nikdy Gregorianu nenavštěvoval, protože dostal povolení absolvovat v Bellunu, kde asistoval biskupovi.

(4) „Následoval po papeži Janovi jako další patriarcha benátský.“ – A znovu

chybné. Roncalli opustil Benátky roku 1958 vzhledem ke svému zvolení papežem,

Luciani se stal patriarchou až roku 1971.

(5) „Říká se o něm, že až do vydání encykliky Humanae Vitae nebyl přístupný

užívání antikoncepčních pilulek.“ Chyba. – Ve skutečnosti se choval právě opačně.

Když byl dokument zveřejněn, podrobil se, a později pouze poslal prosbu papeži

Pavlovi, aby znovu přihlédl k otázce dovolení užívat antikoncepci.

(6) „Jak se zdá, Luciani nikdy nebyl mimo Itálii.“ – Neodpovídá skutečnosti. Jako biskup procestoval pěkný kus Evropy, protože byl jedním z mála Italů, pozvaných k účasti s avantgardními biskupy a teology Německa, když pracovali na pří-

pravě koncilu. Kromě toho byl několikrát v Brazílii a jednou v Jižní Africe.

(7) Nakonec mluví článek o „naprostém upadnutí“ papeže do chudoby. Tento

motiv ubohé chudoby („nečestně zchudlý“, jak to nazval rabín Tanenbaum) má

svůj původ v několika slovech prvních biografických výpovědí ve Vatikánu, a pak

už přecházel z pera do pera. Papežův bratr Eduardo nakonec v důsledku toho ztratil

trpělivost. „Nestáli jsme si o nic hůře než kdokoli jiný,“ řekl novinám Il Tempo.

Tehdy ve dvacátých letech to nikdo neměl lehké v severních oblastech Benátek,

které bývaly rakouské a v poměrech slabého italského hospodářství poválečné do-74

by jsme se nevyznali. Mussolini provedl jistá částečná opatření, když nechal vysoušet pontinské bažiny jižně od Říma a vyzval Benátčany, aby se tam usazovali.

Dodnes je od tamějších starších lidí slyšet benátský přízvuk. Pokud jde o bytové

poměry rodiny Luciani v papežově rodišti, jedna dochovaná fotografie nám ukazuje solidní třípatrový dům. Papežův bratr Eduardo byl mimochodem po léta prezidentem tamější obchodní komory.

Zatímco informace zahraničních dopisovatelů o životě Jana Pavla I. hýřily fantaziemi, při získávání zpráv o jeho smrti jim, jak se zdá, chyběla i obyčejná zvědavost. Je jistě pozoruhodné, jak ze zhruba osmi set novinářů, bloudících ve vatikánských sálech, se jich velice málo zajímalo o skutečnost náhlé papežovy smrti. Mezi

Italy na ulici, trhovkyněmi, taxikáři a pod. se o věci mluvilo mnohem více. Byla

zde také veřejnou pozornost budící žádost jedné pseudotradicionalistické skupiny o

provedení pitvy, která zůstala bez odpovědi, avšak zahraničním novinářům zjevně

stačilo, co řekl Vatikán. Problém spočíval v tom, že se Vatikán nevyjádřil definitivně. Když zemřel papež Pavel, byl předán tisku bulletin, obsahující prosté ohlášení události. K smrti došlo v konkrétním okamžiku daného dne, a pak bylo jednou

větou podáno vysvětlení její příčiny v běžných obecných výrazech. Příští den byl

vydán další krátký bulletin, který příčinu smrti konkretizoval exaktními lékařskými

pojmy. Několik hodin po objevení mrtvoly Jana Pavla I. vydalo vatikánské tiskové

středisko bulletin prvního typu, ale druhý, přinášející přesnou lékařskou zprávu,

nebyl nikdy zveřejněn. Na dotaz autorky po možnosti získání (lékařské zprávy) jí

vatikánský tiskový vedoucí P. Romero Panciroli odpověděl, že vydání dalšího bulletinu není nutné, protože informace již byla zveřejněna. Italský zákon sice v případech takovýchto úmrtí pitvu vyžaduje, ale Vatikánský stát je jinou a suverénní zemí již od roku 1929, kdy kardinál Gasparri a ministerský předseda Mussolini podepsali lateránskou dohodu.

Albino Luciani v okamžiku smrti dosáhl teprve sedmého desetiletí svého života.

Jako Ital měl početné přátele a příbuzné, jež bylo možno požádat o rozhovor. Místní reportéři čas neztráceli. Vyhledali jeho sestru, která trvala na tom, že při nedávné

rutinní lékařské prohlídce potvrdili lékaři u jejího bratra zcela normální činnost srdce. Dále uvedla, že nejen on sám nikdy netrpěl srdeční slabostí, nýbrž také nikdo

z rodiny. Kněz, který byl Lucianiho tajemníkem v letech jeho benátského patriarchátu, prohlásil, že až do papežské volby oba pravidelně jezdili do hor, kde trávili

dlouhé hodiny usilovnými pochody. Kardinál Colombo z Milána vyjádřil ohromení

ze smrti svého přítele a potvrdil, že pouhých pět hodin před nalezením mrtvoly mu

papež telefonoval a zdál se být v nejlepší kondici a náladě. „Řekl mi, že první týdny zmatků již zjevně minuly a konečně má pocit, že se začíná opravdu chápat vlády

věcí.“

Objevovaly se i protimluvné zprávy o tom, kdo našel mrtvé tělo papeže. Byl ná-

lezcem P. Magee, nebo řeholnice, která vedla domácnost? Vyšly také rozporné informace o tom, co papež těsně před svou smrtí četl. Aby bylo jasno, není zde řeč

o nějakých kolujících pověstech, nýbrž o následných protichůdných vatikánských

tiskových zprávách. Avšak vůbec nejvýmluvnější skutečností bylo trapně viditelné

opuchnutí mrtvoly, vystavené na hlavním oltáři baziliky svatého Petra, které si vy-75

nutilo mnohem dřívější uzavření rakve s pozůstatky, než bylo původně plánováno.

Kardiologové, kteří tehdy byli římským tiskem zpovídáni, souhlasně prohlásili, že

takový fenomén se v případech úmrtí na normální selhání srdce nevyskytuje.

Jestliže všechna fakta ukazují na falešnou hru, jak potom k papežově smrti opravdu došlo? A jak tato událost zapadá do teorií naší knihy? Poté, co Albino Luciani překonal „duševní krizi“, stal se z něj nadšený účastník vatikánské revoluce. Jeho rezidence v Benátkách i ostatní církevní budovy města se proměnily v ústředí

protestantsko-katolických dialogů, židovských konferencí, dále jezuitských spekulací o „rozdílnosti duchů“, ale především snah Vatikánu a kardinála Willebrandtse

o sloučení katolických charismatiků s protestantskou „Assembly of God“. Při mnoha těchto podnicích mimochodem předsedala energická Rosemary Goldieová, která

byla před koncilem vůdčí silou v San Calistu a později se dopracovala i postavení

v kurii.

Ale proč by vlastně měl zmizet z obrazu i mysli papež, tak věrně oddaný hlavním cílům a podnikům současného Vatikánu? Objevit důvody toho je dodnes oblí-

benou kratochvílí levice i pravice. Na této hře se podílel dokonce i Vatikán svou

podporou verze novináře Johna Cornwella, podle níž byl Luciani vlastně již v době

svého zvolení smrtelně nemocný – tedy výmysl, který odporuje všem tehdy dostupným svědectvím. Cornwell zdánlivě zachází tak daleko, že kouše ruku, která ho

krmí, když obviňuje Vatikán, že nechal ubohého muže zemřít z nedbalosti. Za

předpokladu existence toho, co profesor Jean Meyer jednou nazval vatikánským

komplexem „sebepronásledování“, by takové obvinění muselo být čímsi potěšují-

cím.

Roku 1978 kolovaly i další ztřeštěné teorie: Nový Svatý Otec hodlal znovu zavést starou mši, přičemž každý Benátčan věděl, že zamezil sloužení tridentské mše

Lefebvrovým kněžím v kostele San Simeone Piccolo. Svatý Otec prý zamýšlel

skoncovat s ilegálními machinacemi Vatikánské banky. Tento o něco pozdější vý-

plod fantazie novináře Davida Yallopa udělal z jeho knihy Jménem Božím meziná-

rodní bestseller. Že by se tento tichý a podřízený kněz, o němž není naprosto zná-

mo, že se kdy zajímal o národohospodářství, hned v prvních nejistých týdnech své-

ho pontifikátu rozhodl zahájit boj proti celému vatikánskému finančnímu establishmentu, je stejně tak absurdní, jako je Cornwellova teorie falešná.

Náhlá smrt papeže Lucianiho – zjevně následkem otrávení – zůstane nejspíš tajemstvím. Někteří vaticanisti spekulovali, že mezi papežskými voliteli r. 1978 byli

jistí insideři kolem Königovy frakce zklamáni slabou volbou, kterou prosadila frakce Benelliho, a rozhodli se situaci za každou cenu zkorigovat. Téměř jako pohřební

projev k žalostné postavě Jana Pavla I. zní pozoruhodná věta na konci jednoho

z krátkých článků, které tak rád psal pro Il Gazzetino di Venezia. Dá se chápat jako

poklona jak svým mentorům Roncallimu a Willebrandsovi, tak i jako apologie

života, který si svobodně zvolil, „byť i ne bez jisté trýzně a rozpaků“: „Je lepší být

spoluzasvěcencem velké ideje, než původcem něčeho průměrného. Kdo se postaví

na ramena jiného, vidí dál než ostatní, byť i je sám třeba malý.“ 76

a Jan Pavel

Druhý papež Jan Pavel vstoupil na scénu se srdce oblažujícím zvoláním:

„Laudetur Jesus Christus!“ – To zde ovšem nebyl žádný statista, nýbrž sám hlavní

interpret. Netrvalo dlouho, než se dosud nevídané rozpoložení a nadšení „zahranič-

ního papeže“ rozšířilo masami přihlížejících do celého Říma, a v následujících mě-

sících i do nespočetných shromáždění v parcích a na veřejných prostranstvích Polska, Irska, Spojených států, Mexika i Brazílie. Kouzlu jeho osobnosti propadli dokonce i tradici věrní katolíci. Po dlouhé rezignaci viděli v jeho slovech a činech

pouze to pozitivní a před vším ostatním zavírali oči.

Stejně tak jako v případě Albina Lucianiho, jehož výrobci image „předělali“

z úslužného ekumenika a duchovního syna liberálního papeže Jana ve smělého bojovníka za finanční reformu a liturgickou tradici, začal proces přepisování životopisu Karola Wojtyly ještě dříve, než v noci svého zvolení opustil balkón chrámu svatého Petra. Když bylo oznámeno jeho jméno, nastal divoký úprk reportérů z náměstí do přilehlého tiskového střediska, aby tuto informaci podali telefonicky nebo telegraficky svým redakcím, zatímco ostatní, kteří z nějakých důvodů naspěch nemě-

li, se shlukli před obrazovkou interního vatikánského přenosu, umístěné v hale pro

novináře.

Krátce předtím, než nový papež ukončil svůj první pozdravný projev z výše nad

hlavním portálem svatopetrské basiliky, hbité tiskové středisko P. Panciroliho už

dohotovilo a rozmnožilo papežovu biografii v italštině a jen o několik minut pozdě-

ji i ve čtyřech dalších jazycích, mezi nimi i v polštině. Ve stejnou dobu se jeden

televizní kameraman zmocnil novináře středního věku, právě když vycházel z dlouhé řady telefonních kabin. Byl jím Jerzy Turowitz, redaktor katolické tiskové skupiny Znak, která měla styky s polskou vládou. Právě když jsme v bulletinu četli, že

otec Karola Wojtyly byl dělník, vykládal Turowitz na obrazovce: „Ne, žádný dělník, nýbrž důstojník armády. Nijak vysoký, ale důstojník. Jak dlouho nového pape-

že znám? Už hodně, hodně let, ještě dávno před koncilem.“

Přibližně sto dopisovatelů vyslechlo Turowitzova slova z obrazovky spolu se

mnou, avšak rozhodující většina ostatních kabelovala biografický omyl bulletinu

do celého světa.

Co však má za význam vědět, jakým způsobem zajišťoval otec budoucího pape-

že své rodině chléb? Pro Církev jistě vůbec žádný. Úřad papeže je cosi, do něhož je

člověk zvolen; není ničím dědičným. Kardinál Ottaviani, prelát, který byl dvakrát

papabile a během svého dlouhého života se stal symbolem právoplatného konzervativismu, byl synem řezníka z chudé římské čtvrti Trastevere. Že však byla v pří-

padě současného papeže připuštěna nikdy neopravená životopisná chyba, je ovšem

i příznakem pokusu o výrobu politického image.

Lze jistě připustit, že získávání biografického materiálu z komunistické země nikdy nebylo jednoduché, avšak sestaví-li se nepředpojatě jednotlivé části, které jsou

z podkladů k dispozici, je možné poctivě podat hlavní rysy charakteru muže, jenž

byl ze sobě rovných vybrán, aby pokračoval v přestavbě katolické Církve. 77

Podle Turowitzových údajů nebyl Wojtylův otec dělník a už vůbec ne rolník,

nýbrž voják. Ale i to málo, co o Josefu Wojtylovi víme, vrhá dostatečné světlo na

budoucí usměrňování jeho syna. Pokud by zde nebylo individuálního úsilí a smyslu

pro osobní disciplínu u otce, je nejisté, zda by Karol došel třeba jen z poloviny tak

daleko jako on.

Začátkem r. 1979 odhalil jeden podnikavý středoevropský reportér registraci poručíka Wojtyly ve vojenském archívu císařské Vídně. Provincie Polska, Halič, z níž

Wojtylova rodina pocházela, byla v letech 1772-1918 součástí habsburské říše.

Dokumenty ukazují, že otec budoucího Jana Pavla se narodil v haličské vesnici

Lipsik jako syn krejčího. Z okolnosti, že do armády vstoupil jako obyčejný pěšák,

musíme usuzovat, že měl jen nepatrné školní vzdělání. Stal-li se vojákem ve svých

jedenadvaceti letech, svědčí to o tom, že mládí prožil v učení u svého otce, a rovněž o předpokladu, že se pro vojenskou kariéru rozhodl jako pro únik z vyhlídky na

doživotní šití černých nedělních obleků pro sedláky z okolí Lipsiku.

Josefu Wojtylovi se v armádě dařilo, a tak brzy povýšil na poddůstojníka. Jak

uvádí citovaný dokument, mluvil plynně polsky i německy a byl také hbitý stenotypista. Podle popisu byl pět a půl stopy vysoký, s kaštanově hnědými vlasy a světlým knírem. Dochovaná fotografie ukazuje, že měl úzký obličej přísných rysů, na

rozdíl od svého druhého syna Karola, který se mu narodil už jako jedenačtyřicetiletému. Naproti tomu snímek jeho ženy Emilie Kacz-Orowsikové nám už ukazuje

široký, otevřený obličej budoucího papeže i jeho silnou tělesnou konstrukci.

Koncem roku 1914 vyměnil Wojtyla psací stroj za bitevní pole. Tou dobou byla

rakouská válečná moc zaměstnána zadržováním mohutného ruského postupu do té

doby, než dorazí Němci pod von Mackensonovým vedením, aby jí pomohli k chystanému průlomu na východ. Roku 1916 dostal Wojtyla osobně z rukou císaře Františka Josefa vojenský kříž první třídy. Tři roky poté propůjčila nově zřízená Polská

republika Wojtylovi hodnost poručíka a na jaře příštího roku, když přišel na svět

Karol, obývala rodina část pěkného domu v malém městě Wadowice.

Poručík Wojtyla, jenž opustil krejčovskou dílnu při jedné z těch vzácných příle-

žitostí, které mladému muži bez peněz a vzdělání otvíraly dveře do poměrně uzavřené společnosti císařské říše, musel při tom jistě myslet také na budoucí výhody

pro své děti, které by jinak postrádaly. Jeho první syn Edvard, který se narodil o

deset let dříve než Karol, získal doktorát medicíny na krakovské univerzitě, kde

zemřel jako teprve čtyřiadvacetiletý. Zjevně na následky experimentu s mikroby

spálové horečky.

Třicátá léta prožil gymnazista Karol sám se svým otcem, protože mu matka, star-

ší bratr i mladší sestra postupně zemřeli. Nedávno otištěné interview v římských

novinách Il Tempo nás vrací do oněch dnů. Inženýr Jerszy Kluger, žijící po dlouhá

léta v Římě, byl kamarád Karola Wojtyly od ranného dětství až po gymnázium,

i stálým návštěvníkem rodinného obydlí v Kalninské ulici. Kluger podává mnohoznačný popis otce svého přítele: „Byl to muž velké vážnosti a rozsáhlé kultury. Zá-

hy se poděkoval z armádní služby, aby se mohl věnovat vědě. Opravdu také psal

dějiny katolické Církve v Polsku. Ovšem zda je kdy zveřejnil nebo ne, to nevím.

Vzpomínám si, že z něj vyzařoval klid, jakási rozjasněná mírnost…“ 78

Ohledně města Wadowic sám Kluger říká, že mělo kolem deseti tisíc obyvatel,

z nichž byly dva tisíce Židů. Jeho otec byl hlavou židovské obce, jinak v politice

činný liberál. „V období Polské republiky mezi válkami pro nás nebyl život lehký.

Každý byl připraven provokovat Židy a zraňovat naše city, ale Wojtylovi nebyli jako ti ostatní.“

Kluger zapůjčil římskému reportérovi své abiturientské foto, pořízené v červnu

1938. Karol, stojící v popředí, byl podle něj „vždy první ve třídě. Ne snad proto, že

by se víc učil, spočívalo to v tom, že byl génius“.

Gymnázium nebylo katolické. V řadách učitelů nebyli žádní kněží, avšak rozhodnutí Josefa Wojtyly poslat svého syna do světské školy nebylo zjevně vedeno

tak dalekosáhlou úvahou jako v případě otce Pia XII. V blízkosti Wadowic ostatně

žádná katolická škola nebyla. Habsburskou říši katolicismus tak prostupoval, že

speciální náboženské školy nebyly příliš nutné, stejně jako tomu bylo i po dosažení

nezávislosti Polska. Že wadowické gymnázium vychovávalo mladíky z rodin vyš-

ších vrstev, vyplývá z další Klugerovy fotografie, zachycující třídní setkání o deset

let později. Vidíme zde už kněze Wojtylu, jak stojí ve skupince zámožně vyhlížejí-

cích mladých mužů a jejich velmi elegantně oděných žen.

Tolik tedy k mýtu, který začal „dělnickým synem“ ve vatikánském tiskovém

bulletinu, pokračoval „zchudlým dělníkem rolnického původu“, a končí třeba citá-

tem holdu massachusettského guvernéra Kinga na závěr návštěvy papeže, který

„přišel z uhelných dolů svého milovaného Polska“.

Líčení Wojtylových univerzitních let jsou vzhledem k obsaženým rozporům

stejně podivná, jako bylo zobrazení prvního období, a jsou rovněž tak přeplněna

záměrnými smyšlenkami. Po jarním abituriu se otec se synem vydali do starého,

krásného univerzitního města Krakova, vzdáleného asi třicet mil. Na podzim začal

Karol navštěvovat fakultu literatury a specializoval se na jazyky a písemnictví. Ná-

sledující rok 1939 musel být asi nejhorším v jeho životě. Zemřel mu otec a zrovna

v jeho zemi začala II. světová válka. Po třítýdenním tažení a porážce Polska se stal

Krakov hlavním stanem německé vojenské správy a Karol, který byl právě ve věku

branné povinnosti, měl narukovat do pracovní brigády a být nasazen v Německu.

Aby nemusel opustit Krakov a studium, podařilo se Karolovi a jeho kolegovi Juliovi Kydrynskému, s nímž po otcově smrti sdílel pokoj, najít si částečný pracovní

úvazek v místním vápencovém lomu. Podle Kydrynského, který je dnes známým

polským spisovatelem, skaláci byli k oběma městsky vychovaným studentům laskaví a nechávali je postupně si zvykat na těžkou práci v lomech. Jak dále řekl, Karolovi se po několika dnech podařilo dostat na místo, odkud byla práce jistým primitivním způsobem dálkově řízena.

Budeme-li věřit zbožným chvalozpěvům vatikánského bulletinu, pak se Karol už

tehdy „aktivně věnoval náboženskému a kulturnímu formování ostatních dělníků“.

Ale jemu tehdy nejbližší přítel a spolubydlící jednou australskému novináři Jamesi

Oramovi řekl: „Karol byl praktikující katolík. Myslím tím, že chodil každé ráno do

kostela, avšak jeho smýšlení bych nazval liberálním. Jeho hlavní zájem tehdy jistě

nepatřil náboženství.“

Někteří Wojtylovi přátelé z válečných let potvrzují skutečnost, že jeho jedinou

vášní bylo divadlo. Při přednáškách poezie na univerzitě se setkal s Juliem, a z pod-79

podnětu takových setkání pak spolu s několika dalšími studenty a jedním nebo

dvěma herci bez angažmá založil malou poloprofesionální skupinu, která vystupovala v salonech soukromých domů, přičemž mladý Wojtyla obvykle hrával hlavní

roli. Na repertoáru měli sedm her, ale na rozdíl od mnoha pozdějších povídaček

nebyly vybrány ty, které podporovaly víru, oslavovaly Polsko nebo dokonce ironizovaly a napadaly Německo, nýbrž výhradně a pouze dobrá, solidní soudobá dramata. Typické byly např. Křepelky jednoho tehdy úspěšného polského dramatika, v

nichž hrál Wojtyla drsného, neotesaného sedláka, jehož žena opětuje lásku jemného

a citlivého muže.

Později pak s několika herci svou skupinu, která se nazývala „Dramatické studio

39“, přeměnil ve společnost, deklamující epické básně polské literatury klasického

období i devatenáctého století. Vystupovali na scéně bez dekorací, což bylo v Ně-

mecku za Výmarské republiky před Hitlerem považováno za avantgardní. Wojtyla

ještě i po letech jako biskup při svém neutuchajícím zájmu o divadlo teoretizoval

o jeho přednostech a o jeho redukci na mluvené slovo, vyžadující si součinnost obrazotvornosti diváků. A snad právě tato náklonnost k výmarské redukci divadla je

nám vysvětlením záliby Jana Pavla pro rudimentární rituály pokoncilní Církve.

Ze všech vymyšlených historek o Wojtylově univerzitních letech zachází asi nejdále do absurdity líčení jeho účasti na odbojové politické činnosti, vezmeme-li

v úvahu, že vedl tehdy život, vyžadující si veřejnou osobní přítomnost od časného

rána do pozdní noci. Den začínal učením, potom odcházel pracovat do lomu či později do místní chemické továrny, a pak následovaly divadelní zkoušky nebo večerní

představení.

Z okolnosti, že Wojtyla jako biskup a kardinál vlastně dospěl k interpretaci katolického učení v zsinalém světle německých existencialistů, musíme vyvozovat zá-

věr, že místo sabotování okupačních jednotek se od nich dokonce všemožně učil.

Připusťme však také, že pro důstojnického syna musela být porážka vlastní země

trpká, a že jeho neobyčejná činorodost a touha po vědění ho poháněly k využívání

všech možných kontaktů, které daná situace nabízela. V časech cizí vojenské okupace běžně dochází, zvláště mezi mladými lidmi, k mnohem větší vzájemné výmě-

ně idejí a postojů, než by se soudilo. Je např. skutečností, že v jednotkách SS, umístěných během války ve Francii, netvořili osmdesát procent Němci, ale mladí Francouzi. Stejně tak je pravda, že v rámci kulturní výměny té doby se na sympóziích,

přednáškách a podobně na mladé Francouze se zálibou k intelektuálství přenášelo

i nadšení okupantů pro nejasné koncepce svého mentora Martina Heideggera, které

pak prostřednictvím Jeana Paula Sartra a Alberta Camuse ovládly nejen francouzskou poválečnou literaturu, nýbrž vedly také k perverzi katolické pravověrnosti ve

vlivných dílech skupiny teologů, vedené Karlem Rahnerem SJ, žákem Martina Heideggera.

Vysoké školy byly středisky politické agitace i v mírových dobách. Je pak jen

přirozené, že na krakovské univerzitě v době války v tom směru také nenastal klid.

Následkem toho byla i s dalšími polskými univerzitami a semináři uzavřena až do

konce války. Studium pokračovalo soukromě, ale v žádné případě nijak skrývaně.

Není jasné, kdy přesně se Wojtyla rozhodl stát se knězem. V článcích a knihách

je neustále zmiňována malá skupina studentů, která se pravidelně setkávala u jisté-80

ho Jana Tyranowského. Stejně tak jako Karolův dědeček, byl i on povoláním krej-

čí. Malachi Martin o něm říká: „Tento nevzdělaný krejčí byl jediným větším faktorem vlivu ve Wojtylově životě.“ – Jiní tvrdí, že schůzky většinou pozůstávaly ze

studia Písma, ale M. Malinski v knize Můj přítel Karol Wojtyla trvá na tom, že jejich náplň nebyla religiózní, přinejmenším ne v katolickém smyslu. Přednost se

spíše dávala jistému druhu teosofické filosofie „poznej sám sebe“, zřejmě podle

myšlenkových pochodů Rudolfa Steinera, tedy myslitele, který tak fascinoval

mladého Angela Roncalliho.

Každopádně to bylo nejspíš někdy v roce 1943, kdy se Karol svěřil do ochrany

krakovského metropolity arcibiskupa knížete Sapiehy, který ho přidělil jednomu

tomistickému teologickému specialistovi za účelem soukromého studia, jež mělo

být prokládáno periodickými zkouškami.

Co se týče historek o „podzemním semináři“, je třeba na ně pohlížet jako na romantický výmysl. Arcibiskup Sapieha, vyburcován zprávami o ruském průlomu na

východě a chystaném ústupu německých okupačních sil, vyzval 7. srpna 1944 rozptýlené kandidáty kněžství své diecéze, aby postup sovětských vojsk přečkali v

relativním bezpečí arcibiskupského paláce, který za tím účelem přeměnil v dočasný

internát. Nebylo to tedy „pronásledování nacisty“, nýbrž naopak jejich hrozící odchod, co znamenalo konec improvizovaného semináře v Krakově.

Když pak Němci skutečně ustoupili a vydali celé Polsko na milost a nemilost

sovětské armádě, byly v pohybu obrovské masy lidí. Do paláce-semináře se sice

nikdo nepokusil vniknout, ale šest měsíců po ukončení první fáze nové okupace se

stal Krakov dějištěm rozsáhlých nepokojů. Před válkou tvořili Židé 25 procent

zdejšího obyvatelstva města. Nijak zvlášť vysoké číslo na Polsko, kde podle Židovské encyklopedie dosahoval jejich podíl na obyvatelstvu ve Varšavě 30 a v Lublinu

44 procent. Krakovští Židé, kteří na počátku německé invaze uprchli do ruské zó-

ny, se nyní roku 1945 vraceli zpět, mnozí z nich jako sovětští komisaři a milicioná-

ři. Nálada mezi Poláky byla roztrpčená, a 11. srpna se vybila ve velkém pogromu,

při němž bylo davem usmrceno 353 krakovských Židů.

V noci svého zvolení papežem vylíčil Jan Pavel II. sám sebe coby „muže, přicházejícího z daleka“. Ve skutečnosti je třeba už dávno pohlížet na Řím jako na

jeho druhou domovinu, neboť od r. 1946 do tohoto města opakovaně a stále častěji

zajížděl k různě dlouhému pobytu.

Metropolita Sapieha se ve styku s Rusy ukázal být stejně obratný, jako předtím

s Němci. V oněch hrozných měsících, poraženými nazývaných „rokem nula“, kdy

následkem pogromu byl Krakov prakticky v policejní svěrací kazajce a vycestování

ze země bylo dovoleno jenom Židům, obdržel právě na kněžství vysvěcený Wojtyla nějakým způsobem souhlas k cestě na Západ. Po dramaticky slátaných železnicích nakonec dorazil do Věčného města ještě včas k zahájení nového studijního

roku.

Ačkoliv byl Řím politicky otřesen až do samých základů, město přestálo válku

prakticky nepoškozeno s výjimkou několika ulic kolem nádraží Tiburtina, které

Američané bombardovali. Mladý kněz z Polska měl po dva roky studovat na „Angelicum“, dominikánské univerzitě, věnované svému velkému Tomáši Akvinskému 81

a postavené na strmém pahorku, vyčnívajícím nad Trajánovým fórem. Odtud Wojtylu dělila pouhá půlhodinka chůze živými ulicemi přes tiberský most na Piazza di

San Pietro, kde mohl naslouchat slovům Pia XII.

Aby měl mladý kněz možnost číst v originále dílo Svatého Jana z Kříže, které

bylo předmětem jeho doktorské práce, začal studovat španělštinu a tvrdí se, že byl

tehdy také rozhodnut bydlet v Belgické koleji, aby se tam zlepšil ve francouzštině.

I když to jistě mohlo být také důvodem, přesto se nesmí zapomínat, že právě Belgie

se svou lovaňskou univerzitou a Lumen Vitae byla již od časů kardinála Merciera

vůdčím střediskem radikálního teologického odboje. Atmosféra Belgické koleje se

svými početnými návštěvníky z vlasti jistě musela na mladého Wojtylu působit

silným vlivem. V létě pak odcestoval autostopem do Belgie na setkání Mezinárodní

křesťanské dělnické mládeže (JCC). V Paříži často navštěvoval Mission de France,

ústředí hnutí dělnických kněží. – M. Malinski v rámci svého líčení onoho léta popisuje Mission jako „středisko pro mladé kněze, kteří ve službě lidem podle Kristova

svědectví usilovali o navrácení liturgie ke svému prapůvodu a věnovali se vytváření nových struktur kolektivních modliteb“. Roku 1947 vystupoval Wojtyla jako

polský delegát na kongresu Mezinárodní křesťanské dělnické mládeže v Ženevě.

Roku 1948 bylo v Polsku zatčeno na sedm set kněží a ještě větší počet řeholní-

ků. Přesto byla Wojtylovi, který se toho roku vrátil do vlasti, přidělena fara ve vesnici Niegonic. Následujícího roku byl přeložen do Krakova, kde vykonával farní

pastýřskou činnost a současně zastával i vládou povolené místo kaplana na své ně-

kdejší univerzitě. Z vlastního popudu pořádal každé léto víkendové pěší túry se

svými studenty. Někdy tou dobou také vydavateli časopisu Tygodnik Powszechny

Jerzy Turowitzovi, který ho později zpovídal pro vatikánskou televizi v noci po

zvolení papežem, nabídl k otištění pod pseudonymem své první básně. Časopis byl

brzy nato zahrnut do provládního hnutí Pax pod vedením Boleslawa Piaseckého a

Turowitz pak spolu s Jerszy Zablockim spolupracoval s katolickou tiskovou sítí

Znak, propojenou s hnutím Pax. Zablocki sám později od komunistického šéfa

Gierka dostal místo ve vládním kabinetu.

Skutečnost, že Wojtyla jak Znak, tak i jeho redaktora Turowitze i nadále podporoval, dosvědčuje dr. George Hunston Williams z Harvardské univerzity. Když

podle jeho líčení dokonce i Pavel VI. považoval články Znaku ohledně Církve na

Ukrajině za příliš daleko zacházející, Wojtyla papežovi prohlásil, že podlamování

tamější Církve ve prospěch sovětské pravoslavné církve je hlavním bodem Casaroliho východní politiky, a tedy něčím, co by měl Svatý Otec podporovat.

I když se zdá, že „Angelicum“ Wojtylovu doktorskou práci o svatém Janovi

z Kříže akceptovalo, nenacházíme žádnou zmínku o předcházejícím akademickém

stupni. Aby mohl vyučovat v Polsku, musel strávit další dva roky vypracováním

druhé akademické práce. Vzdal se tedy fary, začal znovu studium filosofie a napsal

práci o díle fenomenologa Maxe Schelera. Roku 1953 se stal docentem teologie

morálky na univerzitě v Lublinu a v následujícím roce k tomu přibyly další podobné přednášky v Krakově, což od něj vyžadovalo neustálé noční cestování mezi

oběma městy.

Koncem roku 1953 zrušila varšavská vláda veškerá teologická studia v Krakově

a ponechala Lublin jako jedinou „katolickou“ univerzitu za železnou oponou. Insti-82

tuce měla opravdu kuriózní historii. V jistém smyslu děkovala za svůj původ Leninovi. Před r. 1918 bylo východní Polsko ruské a v pravoslavné carské říši byly římsko-katolické semináře pokládány za ohniska neklidu, zvláště škola ve Vilnu, které

konečně bylo nařízeno přesídlení do Petrohradu, kde měla být sloučena s tam už

existující malou teologickou akademií. Počítalo se s tím, že takto bude snáze mož-

né držet katolické seminaristy pod dohledem. Bezprostředně po revoluci byl rektor

Idzi Radziszewski přijat Leninem, který přivítal knězovu nabídku zbavit ho starostí

o celou záležitost tím, že by toto kombinované učiliště bylo přeloženo do Polska.

Nová Polská republika se tehdy honosila papežským nunciem, který se jistě na

ujednání o přemístění institutu nějakým způsobem podílel. Nebyl jím nikdo jiný,

než msgre Achille Ratti, pozdější Pius XI. Nesnadným úkolem byl převoz rozsáhlé

knihovny, nábytku a dalšího vybavení, nemluvě už o problémech se zakoupením

přiměřených přístřeší v Lublinu. Nezbytné peníze k tomu přišly ve válkou poničeném Polsku téměř okamžitě od dvou polských milionářů, o nichž se kupodivu vě-

dělo, že byli zednáři.

Dalším z pozdějších papežů, který udržoval příležitostné kontakty s lublinskou

univerzitou, byl mladý Don Montini. Když byl roku 1922 služebně přikázán do

Polska, vyprávěl později přátelům v Římě, že se mezi radikálními mladými intelektuály na univerzitě cítil mnohem více doma, než mezi diplomaty a aristokraty v

hlavním městě.

Pokud jde o práci potomního Jana Pavla II. v Lublinu, jeho přednášková činnost

zde pokračovala ještě celé desetiletí a přesáhla i do doby, kdy už byl biskupem.

A dokonce je skutečně známo, že tam ještě přednášel i tedy, když byl zvolen pape-

žem. Wojtylovo učitelské působení začalo již roku 1953 a vábilo k sobě jak v Krakově, tak i v Lublinu masy zájemců, a to bez ohledu na skutečnost, že právě tato

léta byla v Polsku poznamenána tvrdým pronásledováním Církve. Kardinál Wyszynski byl v domácím vězení, platil zákaz výuky náboženství na školách, pod

smyšleným obviněním byli zatýkáni kněží a nemocnice, starobince i další charitativní zařízení režim nuceně vyjmul z církevní působnosti.

Když o tři roky později přišel k moci Gomulka, nastala jistá obleva. Kardinál byl

propuštěn na svobodu a Církvi se v ohraničené míře dostalo prostoru. Psal se rok

1956 a kněz Wojtyla byl vysvěcen na biskupa. O dva roky později jej papež udělal

světícím biskupem v Krakově s právem následnictví.

Blížila se konkláve a přípravy na koncil. Wojtylovi vydali dvě knihy, práci o

Maxi Schelerovi a spis o manželství s titulem Láska a odpovědnost. Jejich rychlé-

mu vydání v několika překladech napomohl rostoucí zájem Říma o mladého polského biskupa s tím výsledkem, že byl vyzván k účasti na přípravných pracích –

jak musíme předpokládat – koncilních „insiderů“, neboť pozvání přišlo od biskupa

Garonneho z Toulouse, který se později stal hlavním „inkvizitorem“ francouzského

arcibiskupa Lefebvra.

Krátký biografický přehled, vydaný vatikánským tiskovým oddělením po papež-

ské volbě r. 1978, označuje Wojtylův přínos ke Gaudium et Spes za „rozhodující“.

Uveřejněno pod titulem „Církev v dnešním světě“ se Gaudium jeví jako obšírné

pojednání o tom, jak se podvrací tradice. Stejnou měrou typický jako strašný je

„rozhodující přínos“ arcibiskupa Wojtyly, jako např. tento: „Není úlohou Církve 83

poučovat a přesvědčovat nevěřící. Spolu s našimi bližními se nacházíme na cestě

hledání… vyhýbejme se moralizování a vyvolávání dojmu, že bychom snad měli

monopol na pravdu.“

Při dnešním pohledu je nápadné, že jeho intervence během koncilu znamenala

podivnou obhajobu statu quo ve Východní Evropě, zvláště pokud jde o nepřítomnost návrhů koncipování konzervativního odporu a odsouzení marxismu nebo alespoň ateismu. Skupina autorů, která si říká „Xavier Rynne“, ve své knize Dopisy z

Vatikánu

uvádí: „Obvinění rozhněvaného českého biskupa Hnilici ‚Říci o ateismu

pouze to, co uvádí schéma, je jako neříci vůbec nic’ arcibiskup Wojtyla v závěreč-

né debatě o Gaudium et Spes odmítl neurčitými slovy, ‚že ateismus může být koncilem projednáván pouze velice obtížně, protože otázka je komplexní’.“

Podle „Xaviera Rynne“ byla Wojtylova námitka rozumná a praktická, neboť ruš-

tí pravoslavní pozorovatelé pečlivě zvažovali každé zde pronesené slovo, protože

jejich přítomnost byla podmíněna naprostou zdrženlivostí v jakýchkoli koncilních

odsudcích směrem ven.

Papež Pavel VI. odměnil roku 1967 Wojtylovu účast na koncilu kardinálskou

hodností a současně jej jmenoval členem trojice kuriálních grémií a poradcem Rady pro laiky Rosemary Goldieové. Tím měl Wojtyla o celých jedenáct let předtím,

než se stal papežem, zajištěnu účast na všech vrcholných poradách a rozhodováních

ve čtyřech nejdůležitějších oblastech měnící se Církve, a také k její přestavbě znamenitě přispěl. Tedy vůbec ne žádný muž, „přicházející z daleka“.

Roku 1971 se mu dostalo mimořádné pocty, když byl Světovou biskupskou konferencí, zasedající toho roku v Římě, zvolen do nově zřízeného dvanáctičlenného

stálého ústředního výboru. Pouze tři evropští biskupové jsou členy tohoto elitního

grémia, které papeži připravuje teologické iniciativy a postupy pro celou Církev

prostřednictvím kontroly biskupských konferencí celého světa.

Na synodě r. 1974 s jejím voláním po „evangelizaci lásky“, mimochodem silně

upomínajícím na židovského „radikála z povolání“ Alinského, působil Wojtyla jako teolog, stejně jako hned následujícího roku při první mezinárodní konferenci

evropských biskupů pod předsednictvím pozoruhodně liberálního biskupa (nyní už

kardinála) Etchegaraye z Marseille. Z jeho zahajovací projevu „Biskupové jako

služebníci víry“ doslova vanul Maritainsův integrální humanismus.

Na další synodě o tři roky později sáhl – spolu s ostatními řečníky na téma „katechese“ – po myšlenkách rakouského jezuity Jungmanna, který již r. 1929 naléhal

na „odmítnutí sterilního podávání teologických vědomostí“.

Ve svých necelých šedesáti letech už Wojtyla patřil k vnitřním vatikánským kruhům. Na jaře 1977 vedl na přání Pavla VI. postní exercia pro papeže i jeho okolí a

současně připravoval devítiletý program přestavby pro vlastní diecézi v Krakově,

program, o němž sám řekl, že jeho cílem je zajistit laikům plnou spolupůsobnost.

Konečně večer 16. října 1978 dosáhl krakovský metropolita Karol Wojtyla po

pětatřiceti letech kněžství samého vrcholu svým zvolením na Petrův stolec.

V originále Letters from Vatican City. 84

SKUTEČNOST

DEVADESÁTÝCH LET 85

Dozor

Katolíci tradicionalistického ražení se přiklánějí ke konstatování, že bez zásahu

Satana by k revoluci nedošlo. Méně apokalypticky lze také říci, že i bez nadpřirozeného zásahu k ní dojít muselo, protože všechny karty ke hře už byly odpovídají-

cím způsobem rozdány. Bylo zde strukturální faktum absolutní papežské autority s

nezbytným protějškem poslušnosti bez jakýchkoli otázek. Existovalo zde neobvyklé spojení životních cest pěti mužů, kteří této autority užívali a konečně zde bylo

též dalekosáhlé odcizení katolíků společnosti, v níž žili. Podvrácení Církve, rozhodnuté jako hotová věc, se ukázalo být úkolem nijak herkulovských rozměrů.

Vzhledem k hierarchické struktuře katolické Církve je hladký výkon autority

stejně nezbytný jako v armádě. Ať už k dobrému nebo ke špatnému, je to římský

papež, který řídí Církev, a tedy jenom skrze papežství je možno měnit učení nebo

praxi. Teologové v tom mají jen podřízený význam bez ohledu na povyk, který

kolem nich dělají senzacechtiví novináři. Podle vzoru, vytvořeného tzv. modernisty

na přelomu století, diskutují mezi sebou rok co rok na příjemných a pohodlných

akademických zasedáních a sympóziích. Jen tu a tam se stane, že některá z jejich

myšlenek nalezne odezvu u zodpovědných vatikánských míst a nakonec od papeže

přes biskupy prosákne až k farářům a jejich ovečkám. Jestliže však papežství neprojeví zájem, v nejlepším případě pak teorie udělá okružní cestu odbornými teologickými časopisy, až nakonec zajde na úbytě. „Integrální humanismus“ Jacquese

Maritaina svého cíle dosáhl, „bod omega“ Pierre Teilharda de Chardin mířil chybně.

Jan Pavel II. byl sice postaven před skutečnost úbytku věřících a sílících protestů, avšak uvnitř jím vedené organizace zůstala jeho autorita nepopiratelná. Jeho

pevná ruka je znát za ustavením každého biskupa, za povoláním každého člena

římské kurie, každého kardinála, hlavy kteréhokoli sekretariátu teologických komisí i každého většího řeholního řádu stejně, jako za jmenováním nunciů pro více než

stovku diplomatických postů po celém světě. … Jeho ruka je cítit dokonce i v odmí-

tání, pokud je totiž rukou, která nedbá na nápravu.

Vzhledem ke svému významu pro Církev jako celek je bezpochyby rozhodující

papežova plná moc určovat, který kněz bude povýšen do biskupského úřadu. Jestli-

že je tato pravomoc užívána jako u posledních papežů, je schopna zajistit podporu

papežským rozhodnutím na všech úrovních podřízenosti.

Bylo řečeno, že moderní ráz a způsob jmenování biskupů by dělal čest leckteré

tajné společnosti. Prvotní impuls vychází jako dříve ze zájmu, který má úřadující

biskup na určitém knězi své diecéze. Prelát nejprve nějakou dobu pokračuje v nenápadném pozorování chování, sklonů a zálib svého podřízeného, než si vyslechne

názory kléru i laiků v naději, že jeho počáteční úsudek potvrdí. V měnící se Církvi

je ovšem třeba vycházet z toho, že zde jsou také proměnlivá kritéria pro výběr kandidátů a jejich způsobilosti. Administrativní schopnosti, které dříve byly jedním z

předních hledisek, musely udělat místo nadšení dotyčného kněze pro změny a jeho

ochotě připojit se vždy k rozhodnutí druhých. Mladý muž s intelektuálními vlohami 86

a se sklonem k jejich užívání si může nakonec najít místo i v některém jezuitském

časopisu, ale jeho šance stát se biskupem se rovná nule.

Papež začíná do výběrového procesu zasahovat ve chvíli, kdy se biskupova zprá-

va dostane do rukou apoštolského vyslance v příslušné zemi. Uhlazená osoba apoš-

tolského vyslance, přijímaná všude po světě, je téměř neznámou postavou pro prů-

měrného katolíka, který by upřímně žasl, kdyby věděl, jak hluboce role nuncia při

jmenování biskupů působí i na jeho vlastní náboženský život.

Po obdržení zprávy místního biskupa o jednom nebo několika kandidátech tedy

nunciovi přísluší druhá fáze zkoumání. V ovzduší nepřetržitého utajování se obrací

na pečlivě vybrané zdroje, aby mohl nakonec vypracovat pro Vatikán krátký seznam pravděpodobných biskupů s připojeným osobním doporučením. Na konci

všeho je papež, který na základě obdržených informací rozhodne, kdo má být povýšen do biskupské důstojnosti.

Dopisovatel londýnských Times, Clifford Langley, nás ubezpečuje o významu

role nuncia při sestavování vládního týmu papeže: „Vatikánskému vyslanci Bruno

Heimovi lze dosvědčit, že v relativně krátkém časovém období 1973-1985 uskutečnil ve Velké Británii pronikavou revoluci v katolické Církvi. Čtenáře při tom

jistě napadne další radikální převrat, jehož realizaci napomáhal prelát švýcarský.

Jako soukromý tajemník nuncia Angela Roncalliho v Paříži r. 1944 se podílel na

změně ideologie asi stovky francouzských biskupů, které de Gaulle obvinil

z kolaborace s Němci během okupace.

Každý kněz ve Spojených státech, který se v letech 1933-1958 stal biskupem,

děkuje za svou mitru souhlasu msgre Amleto Cicognaniho, progresivně zaměřené-

ho diplomata. Vzpomínáme si, že jej Pius XII. pověřil delikátní úlohou „nové interpretace“ antimarxistické encykliky Pia XI. Divini Redemptoris, aby tak r. 1940

americké katolíky, ještě šokované ze zpráv o bolševických ukrutnostech, získal pro

podporu boje ve válce na straně Sovětského svazu. O dvacet let později byl Cicognani (tehdy již státní tajemník Jana XXIII. dotázán jedním italským novinářem, co

si myslí o právě probíhajícím koncilu. Osmdesátiletý tajemník zvolal nadšeně: „Dě-

jí se velké věci!“

Přestože se biskupové následkem spolehlivého výběru mění v ponížený chór,

který aplauduje každé papežově iniciativě, stále ještě jim díky původní koncepci

biskupského úřadu přísluší velká individuální autorita. Znamená „plnost kněžské

moci“, tedy slovní obrat, který byl z nového ritu biskupského svěcení vyškrtnut.

Sám papež je biskupem, římským biskupem.

Plnost moci je pochopitelně to poslední, co by nová církev podporovala, pokud

se nejedná o plnost moci papežské. Jediný biskup, který vybočí z řady – viz arcibiskup Lefebvre – může být vážnou překážkou na cestě změn Církve. V polovině

třicátých let k tomuto problému přihlédl Pius XII., když jako tehdy teprve státní

tajemník začal experimentovat s myšlenkou sdružování biskupů do národních gré-

mií. Realizace plánů toho, co se později začalo nazývat „biskupskými konferencemi“, byla i během celých čtyřicátých let usilovně poháněna dopředu, takže dnes už

má v podstatě každá země svůj vlastní biskupský „klub“ a v určitých geograficky

rozlehlých oblastech také superkonference, jakou je např. jihoamerická CELAM. 87

Když v srpnu 1984 poskytl špičkový člen kurie Joseph kardinál Ratzinger italskému novináři svůj překvapující interview, nevyslovil ve stručném komentáři ke

„krizi v Církvi“ nic důrazněji, než právě to, co řekl k biskupským konferencím.

Prohlásil, že jsou zde „bez jakéhokoli teologického podkladu“ a pokračoval konstatováním, že „připravují jednotlivé biskupy o náležitou autoritu“. Kdo se zabývá

fenoménem podvrácení Církve, dospěje nutně k oprávněnému předpokladu, že prá-

vě to je záměrem.

Odedávna se biskup odpovídal výhradně papeži a mohl také počítat s tím, že své

problémy a prosby může předložit přímo Svatému stolci. V novém systému biskupských konferencí musí být každá jeho iniciativa předložena k úvaze kolegům v

úřadu biskupa, a její osud tedy závisí na tom, zda jej hlasováním schválí nebo zamítnou.

„Tato byrokratická struktura,“ říká Ratzinger, „je v podstatě beztvářná, anonymní, protože členové biskupské konference se prohrabávají stohy nekonečných pří-

pravných návrhů a nakonec vždy dospějí k rozbředlému a bezbarvému usnesení.

Takto je rovněž paralyzován Učitelský úřad, protože je závislý na velkém množství

organizátorů, které je poměrně snadné infiltrovat a ovlivňovat. Učitelský úřad biskupské konference může být průběžně manipulován k uvádění pochybností do kaž-

dého věroučného problému.“

Prefekt dále konstatuje, že mnohé konference prostupující „skupinový duch“

vzbuzuje u biskupů nechuť rušit navyklý klid „a z toho vyplývající konformistická

nálada pak vede většinu k tomu, že se nechává pasivně manipulovat směrem, který

určuje čilá menšina“.

Marcel Lefebvre, tehdy biskup v Dakaru a apoštolský zmocněnec pro Afriku,

cestoval koncem čtyřicátých let na pokyn Pia XII. v sutaně a slaměném klobouku z

Konga na Madagaskar a z Kamerunu do Francouzské západní Afriky, aby tam zří-

dil biskupské konference. Až o léta později sám nahlédl, jak velké škody tato fáze

jeho práce způsobila francouzsky mluvící Africe. Stejně jako Ratzinger, i on ozna-

čil „sjezdový učitelský úřad“ za likvidaci skutečné autority biskupa. „Dělá z něj

prakticky zajatce kolegiality. V řadě případů sice teoreticky může jednat proti vý-

sledku hlasování skupiny, ale v praxi se to ukazuje jako nemožné, protože rozhodnutí většiny bývá zveřejněno a rozšiřováno mezi kněží a věřící ihned po skončení

zasedání. Kdyby se jinak smýšlející biskup vzepřel závěrům většiny, musel by se

dovolávat autority shromáždění proti sobě samému.“

Pokud jde o kardinálem zmiňovanou „čilou menšinu“, její členové, kteří jsou

nepřetržitě voleni do předsednictví, se scházejí každé dva roky spolu s dalším prelátem své země v Římě, aby se tam účastnili tzv. Světové biskupské synody. Bě-

hem celého měsíce jsou každodenní římské porady stovek jejích účastníků doslova

pronásledovány pozorností reportérů mezinárodního tisku, kteří by vlastně mohli o

všem informovat své čtenáře, aniž by opustili kanceláře svých redakcí. Po shromáždění v roce 1971 si už i magazín Time postěžoval: „Tyto synody zřetelně ukazují vysokou cenu za ztrátu moci biskupů. Veřejnost začíná zívat. Pro nedočkavý

svět je nehybnost hierarchie prostě nevysvětlitelná.“

Nevysvětlitelná snad pro Time, ale ne pro toho, kdo aspoň trochu nahlédl do

procesu podrývání Církve. Jak je tento druh biskupské nehybnosti, tolik nudící svě-88

tový tisk, důležitý pro absolutní autoritu papeže, můžeme si snadno odvodit z řady

statistik. První vatikánský koncil navštívilo kolem 550 biskupů, tedy bezmála

všichni, které Církev měla roku 1870. Zatímco během následujících devadesáti let

počet biskupů průběžně stoupal, zvláště v Africe, vzrostl jejich celkový počet o

téměř pět set procent, takže II. vatikánský koncil měl k dispozici 2 500 prelátů. Za

další pouhé čtvrtstoletí od této události se množství praktikujících katolíků snížilo

na polovinu, nicméně počet biskupů se v podstatě zdvojnásobil na více než 4 000.

Aby bylo vůbec možné udržet tak velkou skupinu lidí v řadě, byť i byli sebepeč-

livěji vybíraní a od přírody nebo výcvikem dostatečně konformní, podnikly se za-

čátkem šedesátých let neobvyklé kroky. Protože rychle přibývající změny někdy

otřásly i těmi nejspolehlivějšími z nich, museli nositelé náprsního kříže, prstenu,

mitry a berly jít znovu do školy. Biskupové ze všech částí světa byli donuceni strá-

vit jeden letní měsíc v Římě, aby se tam podrobili intenzivním kursům z teologické

modernizace. Bylo možno každoročně vidět téměř stovku amerických biskupů, jak

na severoamerických univerzitách navštěvují přednášky pod vedením extrémního

biblického kritika Raymonda Browna a římského vůdce anglicky mluvících charismatiků Francise Sullivana SJ.

Hladké praktické fungování toho, čemu se důsledně říkalo biskupská kolegialita,

narazilo jen velice ojediněle na nějakou nečekanou překážku. Roku 1980 se v San

Salvadoru msgre Riva y Damas jako jediný ze čtyř biskupů této soužené a rozjitřené malé země zúčastnil pohřbu zavražděného biskupa Oscara Romera. Všem ostatním se výslovné Romerovo zavázání marxismu zdálo být neslučitelné s jeho úřadem. Protože se tou dobou pomalu blížil okamžik volby předsedy národní biskupské konference, předešel Jan Pavel zcela jistému zvolení jednoho z konzervativců

tím, že Rivu y Damase jmenoval apoštolským zmocněncem a tím mu propůjčil

přednostní postavení.

Předchozího roku zasáhl tentýž papež do biskupského problému opačného druhu. Msgre Johannes Gijsen z Roermondu, nejmladší z devíti holandských biskupů,

ztratil tváří v tvář pokoncilnímu rozmáhání se laických organizací ve své diecézi

trpělivost. Vedle obvyklého asi tuctu farních spolků, které převládaly ve většině

zemí, vycházeli Holanďané s vlastními třemi nebo čtyřmi. Gijsen je přemluvil, aby

se lokálně rozpustily a zaútočil na jeden významný problém. V biskupské konferenci bylo totiž rozhodnuto, že by vzhledem k otřesnému úbytku zájemců měly být

uzavřeny všechny kněžské semináře v zemi. Hrstce kandidátů kněžského úřadu se

měla dát volnost navštěvovat světské univerzity s „tou dodatečnou předností“, jak

jim bylo dáno na srozuměnou, „že se tím rozšíří jejich obzor“. Rozzlobený msgre

Gijsen udělal dramatický krok – zřídil vlastní malý seminář v Roermondu.

Papež Jan Pavel zasáhl okamžitě. Předvolal si devět členů holandské hierarchie

do Říma a nechal je absolvovat sedmnáctidenní přísně uzavřené porady pod dozorem nejpokrokovějšího periti lovaňské univerzity, přičemž byl osobně přítomen

všem zasedáním a dokonce do nich několikrát zasáhl.

Zpráva o holandské synodě ve Vatikánu se v konzervativních kruzích mnoha

zemí postarala o nadějí plné vzrušení. Svatý Otec se jistě rozhodl podniknout něco

ohledně radikálních holandských biskupů. Levice byla dotčena, a v důsledku toho

proudili reportéři a religiózní novináři z celého světa houfně do Říma. Ovšem jen 89

proto, aby se zde viděli konfrontováni s cenzurou, která byla pro ně čirým utrpením. Jestliže např. vatikánský tiskový úřad vydával v pravidelných odstupech bulletin, neuváděl vůbec žádná jména. Číst, že bylo řečeno to nebo ono, aniž by bylo

možno zjistit, kdo to řekl, zbavovalo celou práci smyslu. Tak se nakonec stalo, že

znepokojení progresivisté i v naději žijící konzervativci opouštěli Řím stejně chytří,

jako do něj přijeli – totiž s domněnkou, že papež svolal holandské biskupy do Vatikánu, aby je pokáral za jejich radikálnost.

Pravdou byl pravý opak. Zmíněných sedmnáct dní schůzování skončilo tím, že

mladý biskup Gijsen byl řádně vyplísněn, a zbývajících osm holandských biskupů

v závěrečném prohlášení společně s papežem Janem Pavlem uvedlo, že bohudíky

dospěli k úplnému communio.

Řím promluvil, případ – stejně jako Gijsenův seminář – skončil.

Anathema

Bylo to v příjemném horském městečku Brixenu, které dostali Italové roku 1919

jako válečnou kořist spolu se zbytkem Jižního Tyrolska a nazvali je Bressanone,

kde prefekt Svaté kongregace pro věrouku Joseph kardinál Ratzinger trávil svou

letní dovolenou 1984 v obrovském, nyní však téměř vylidněném barokním klášteře.

Právě tam udělal kardinál překvapující průlom do tradiční kuriální rezervovanosti i

totální obrat ve způsobu chování Svatého Officia poskytnutím interview milánské-

mu novináři Vittorio Messorimu. Navíc to nebylo žádné běžné interview. Tři dny

vždy po šesti hodinách zodpovídal přívětivý Bavorák s fotogenickou bílou kšticí

reportérovy otázky, pravý opak Velkého inkvizitora.

Dvacet let předtím skončil II. vatikánský koncil a kardinál byl ochoten tazateli

připustit, že v tomto mezidobí upadla Církev do krizového stavu. Mohl snad kardinál ve svém vysokém postavení ve Vatikánu, zeptal se Messori, něco proti tomu

udělat?

Ratzinger se usmál: „Víte, v našem tzv. někdejším Svatém officiu je nás pouze

deset, tedy trochu málo na provedení státního převratu. I kdybychom tomu chtěli,

sotva by se nám podařilo nastolit diktaturu.“

Ne, že by nevěděl, co říká. Všechno, co během rozhovorů v Brixenu zaznělo,

bylo jistým způsobem pohřební písní Církve jako instituce. Od začátku do konce

panovala smuteční nálada. Kardinál zašel dokonce tak daleko, že použil dramatického označení Pavla VI. „autodestrukce“. Zatímco však Pavel VI. chtěl v této souvislosti naznačit, že jistá skrytá moc podvrací Církev, byl Ratzinger opatrnější. Vina je na těch, které střídavě označoval za „jisté teology“, „některé intelektuály“ a

„nejednoho periti“. Nepadlo žádné jméno.

Novinář věděl velice přesně, že Joseph Ratzinger byl již ve svých třiatřiceti letech jedním z nejprominentnějších mladých teologických periti II. vatikánského

Kletba, prokletí; pozn. překl. 90

koncilu. Jeho úloha spočívala v přivedení sedmasedmdesátiletého kolínského kardinála Fringse k novému myšlení. Tím, že mu neustále předkládal spekulace svého

učitele Karla Rahnera, který býval sám žákem rakouského existencialisty Martina

Heideggera, udělal mladý kněz ze starého kardinála předáka ultraprogresivní společnosti mezi koncilními Otci, známé jako „rýnská aliance“. Když měla roku 1963

smrt papeže Jana

za následek vynucenou přestávku mezi koncilními periodami,

využil Ratzinger spolu s dalšími avantgardními teology času k vytvoření radikální-

ho časopisu Concilium. I s vědomím toho všeho se však Messori nedokázal zdržet

otázky: „Eminence, nedíváte se nyní s časovým odstupem na Concilium jako na

hřích nerozvážného mládí?“

„Naopak,“ zněla přívětivá odpověď, „od začátku jsem trval na tom, že Concilium musí zůstávat v hranicích koncilu a nikdy ho nesmí předběhnout.“ – Když pak

časopis opravdu šokujícím způsobem začal koncilním idejím předbíhat a mimo jiné

navrhoval, aby papež jezdil veřejnou dopravou jako každý jiný, Ratzinger odešel,

aby založil jiný, přiměřenější časopis, jemuž dal název Communio.

Kde se kardinál v interview dostával k jádru současné krize, byl překvapivě

upřímný. „Katolíci ztratili své přesvědčení, že existuje pouze jediná pravda, která

se dá precizně definovat.“ – Vyslovil politování nad touto ztrátou i obavy, že se

nezbytně musí projevit i na šíření Kristova evangelia. V tomto bodě dokonce shrnul

svůj pohled na zhroucení veškerých misionářských snah do slov: „Mnozí teologové

kladou důraz na hodnoty nekatolických náboženství, jako by ukazovaly nikoli snad

zvláštní, nýbrž řádnou a jedinou cestu spásy, takže naši misionáři říkají: ‚Proč bychom měli nekřesťany znepokojovat přemlouváním k přijetí křtu a víry v Krista,

když vidíme, že jejich náboženství jim ukazuje cestu spásy i v rámci jejich vlastní-

ho náboženství a vlastního světadílu’.“

Mnozí teologové? Kteří? Jenom tak opovážliví muži, jakým byl svého času také

mladý Joseph Ratzinger, když psal: „V moderním vědomí jistota toho, že Boží milost transcenduje v zákonně ustanovené Církvi, činí tuto Církev pochybnou, proto-

že během půl druhého tisíciletí své nárokování být jedinou cestou ke spáse nejen

trpěla, nýbrž tuto ideu dokonce povýšila na podstatnou součást chápání sama sebe,

na řádnou součást své víry.“

Je-li pro Ratzingera pochybné, zda si Církve tento nárok měla a má i nadále podržet, pak je nutné ptát se, jak jinak by se víra při menším nároku na pravdu doká-

zala rozšířit z Palestiny do Říma a odtud pak na celý západní svět? Jak by mohl

islám zaplavit severní Afriku, Španělsko a Střední východ bez výhradního nároku

koránu na spásu s jeho zlověstnými slovy: „Ti, kteří trvají na tom, že Alláh je pouze jedním z trojice, se budou snažit ujít peklu, avšak jejich trest bude věčný“? –

Kdyby Židé ztratili své přesvědčení, že jsou „vyvoleným národem“ Božím, zachoval by si judaismus až dodnes své trvání?

Ohledně současných nepořádků Messori klade otázku, kde se stala chyba. Byl

začátek šedesátých let tím správným okamžikem pro svolání koncilu?

„Ale ano, jistěže byl! Právě v této době zde bylo silné očekávání.“ – Očekávání?

Bezpochyby zde byla netrpělivost ze strany mladých intelektuálních kněží, kteří

Tj. Jana XXIII. 91

procházeli kancelářemi miss Goldieové na Piazza San Calisto, aby si zde vyzkoušeli své čerstvě nabyté teologické vědomosti. Jistě však nepochybíme konstatováním,

že to úplně poslední, co obyčejný klérus, řeholníci i věřící obojího pohlaví ve farnostech očekávali, bude elitou zavedená změna postoje Církve a vyhození všech

článků víry na smetiště. Dokonce můžeme rozumně předpokládat, že kdyby věděli,

co se v kancelářích miss Goldieové děje a co z toho pro ně osobně vzejde, mnozí z

nich by napochodovali na náměstí San Calisto, aby proti tomu důrazně protestovali.

Očekávání katolíků se v šedesátých letech soustřeďovalo na jistotu, na trvalou

pomoc a ochranu, jež by jim od pradávna pevně semknutá instituce se svou všeobecně oblíbenou a ctěnou vznešeností poskytovala při jejich těžké úloze věřících.

Tou dobou ještě do Církve vstupovali houfně konvertité. Jedna z nich, britská vypravěčka Muriel Sparková na otázku jednoho reportéra, proč se vzdala judaismu ve

prospěch katolicismu, briskně odpověděla: „Kvůli svědomí! Je ho třeba mít!“

Tehdy jen málo věřících zaslechlo něco o liturgických experimentech, pokračujících v různých evropských střediscích, ale už začaly budit podezření. Byly zde

nikdy nevyhlášené uvolení postních příkazů i – byť nevýrazné – změny v liturgii

spolu s okolností, že děti se už najednou nepotřebovaly učit zpaměti odpovědi na

otázky katechismu. Ve skutečnosti již katechismy zmizely a tím se pak děti stávaly

značně vágními vůči všemu, co víra obsahovala.

Byl to papež Jan, který umožnil kardinálu Ratzingerovi přístup do vnitřních kruhů II. vatikánského koncilu, papež Pavel jej povolal do exkluzivní a radikální Papežské teologické komise, a byl to papež Jan Pavel, který ho jmenoval kardinálem

a přivedl do kurie. Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, že Ratzinger je mužem

oddaným papeži a papežské revoluci! Jak jinak by se mohl uskutečnit citovaný interview, který pak byl rozšířen v knižním vydání a v půltuctu překladů?

Při pohledu zpět se zdá být odpověď nasnadě. Dvacet let po koncilu začala všeobecná mizérie nabývat skutečně krizových rozměrů. Bylo zcela přirozené, že papež a jeho nejvyšší poradci akceptovali naléhavou potřebu urovnání situace. Připadli na postup, který je zkušenými politiky již dávno pokládán za účinný, totiž

vyprovokovat opozici k vystoupení z jejího úkrytu. Následkem toho provokační

gesto přišlo a muselo přijít úplně se shora. Žádná méně významnější osobnost by

nemohla propůjčit svůj hlas protestům věřících, zvláště když to znamenalo průlom

do dávné kuriální zdrženlivosti. V zájmu obrany Pia XII. byly otevřeny vatikánské

archívy. Co bylo dalším logickým krokem? Problémy a stížnosti musely vyjít na

povrch, aby byly kriticky přezkoumány, vážně probrány a politovány. Když se

však nevyhnutelně vynořily otázky viny, byly projednávány jen s největší obezřetností. Nebylo možno zmínit žádné jméno, přinejmenším ne jméno papeže. Musela

být připuštěna jistá míra zavinění, ale pouze anonymně, v nejlepším případě byla

přiřčena zapomenutým nebo zemřelým teologům.

Ratzingerova zpráva, jak nakonec Messoriho dílo otitulkovali, vyvolala stejně

mnoho obav progresivistů jako nadějí konzervativců, a vlna se pak znovu vzedmula, když papež Jan Pavel svolal koncem r. 1985 do Říma mimořádnou synodu.

Rozčilení bylo současně měřítkem převládající nevědomosti mezi katolíky i nekatolíky o tom, jak vypadají skutečné mocenské struktury v Církvi. Stačil necelý

měsíc poklidného synodního zasedání, aby už bylo zřejmé, že v Římě shromáždění 92

biskupové jsou nejen pečlivě vybraní a secvičení „přitakávači“ papeže, nýbrž že jde

dokonce o jejich vyslovenou elitu. Právě tyto lidi nazval prefekt Ratzinger „čilou

menšinou“, tedy těmi, jimž se vždy dařilo prosadit své zvolení do předsednictví

zhruba stovky biskupských konferencí celého světa. Výsledkem jejich shromáždění

bylo jakési jednoměsíční blahobytné pokračování II. vatikánského koncilu. Irský

primas O’Fiaich zde nazval koncil „Boží milostí, nejvýznamnější událostí století“,

kdežto jugoslávský kardinál Komarić neomaleně tvrdil, že je „dobrým stromem

s dobrým ovocem“. – Stručně řečeno, jednomyslným schválením v Římě zastoupeného světového episkopátu byl veškeré kritice udělán rázný konec. Nejprve byla

předložena veřejnosti, pak přiměřeně vyslechnuta, odkázána do patřičných mezí

a nakonec založena ad acta. Více k tomu není co dodat.

Abychom učinili kardinálu Ratzingerovi po právu, připusťme, že jeho představy

o interreligiózních vztazích skutečně v posledních letech doznaly změny. Proto nás

právem zajímá, co si myslel o „Dni míru“ papeže Jana Pavla ve městě svatého

Františka. Ráno 27. října 1986 začalo bouřlivými přeháňkami mokrého sněhu.

Kromě několika hospodyň, spěchajících za nákupy, a tří autobusů s gymnasisty,

dopravenými k chystané události do města Assisi z okolních míst, byly ulice liduprázdné. Vatikánské tiskové středisko očekávalo stejný nával novinářů, jaký byl při

vrcholové schůzce Reagan-Gorbačov, a vydalo k tomu účelu kontingentní průkazky na jednotlivé podniky dne. Těch poměrně málo zpravodajů, kteří se nakonec

ukázali, však dalo přednost sledování událostí na velké obrazovce v příjemně vyhřáté Cittadelle, tvořené komplexem budov s přednáškovými sály a tiskárnou, s

jehož výstavbou se začalo již r. 1939 jako s jistým druhem hlavního stanu pro chystané přeměny Pia XII. Právě zde vznikly studie, jakou bylo „vynalezení“ nové mše

Annibale Bugninim pro liturgickou konferenci v Assisi roku 1956. Novináři, kteří

navštívili „Den modliteb za mír“ 1986, obdrželi zdarma přehledy o nejnovějších

nakladatelských záměrech Cittadelle, tedy vesměs knih, sepsaných řadou „teologů

osvobození“, počínaje Leonardo Boffem až po Gustavo Gutierreze.

Z nečekaně malého počtu novinářů mohli být organizátoři mírového dne znepokojeni, ne však z nedostatku diváků. Spíše, než aby připravila událost jako televizní

reportáž, spolehla se inscenace na profesionalitu bývalého divadelníka, který se

řadou usilovných generálních zkoušek připravoval na svůj velký den. Tak např. to

bylo v Německu vřelé holdování památce Martina Luthera v Německu, v Maroku

omluva islámu za reconquistu Španělska, v římské Velké synagoze osobní papežův

přednes žalmů velkorabínovi, pak se papež zúčastnil na rituálu Velkého Valdese

v Togu, a v Indii si nechal na čelo udělat rituální znamení od hinduistické kněžky.

Lze říci, že Assisi jakožto divadelní inscenace mělo skvělý úspěch. Kdo se letmo

podíval na televizní obrazovku, mohl mít dojem, že přišel právě k poslednímu dějství Verdiho „Aidy“. Ztemnělý oblouk baziliky svatého Františka vytvářel působivé pozadí sněhově bílému rouchu hlavní star, v našem případě zástupce Krista na

Zemi, Svatého Otce. Sólista vystoupil v popředí půlkruhu nádherně oděných statistů, počínaje buddhisty, jejichž víra v Boha je libovolná, přes muslimy a židy, jejichž Bůh nemá Syna, šintoisty, jimž je Bůh hlavou státu, a konče animisty, kteří

mají za svá božstva hady. 93

Dokonce i jinak vždy odměřené New York Times byly zaraženy, že si „bohokrál“

dalajláma upravil pro svůj kult hlavní oltář kostela v Assisi, zasvěcený svatému

Petrovi, když na tabernákl postavil sošku Budhy a obklopil ji vonnými tyčinkami

a rodokmeny předků. Protestantský fundamentalista Carl McIntyre nazval papežův

Den míru „největší hanebností v dějinách Církve“. Pro arcibiskupa Marcela Lefebvra byla tato událost „vrcholnou urážkou našeho Pána“.

I takto neobvykle tvrdé výroky jsou ovšem zcela pochopitelné. Stačí si připomenout hlubokou úctu ke svátostem, která vládla v katolických stáncích Božích před

podvrácením Církve. Za starých časů mívala v každém chrámu i kapli Nejsvětější

svátost oltářní, tj. tabernákl v hedvábné a často pozlacené schránce, své místo uprostřed oltáře. Tam byly v umělecky vypracovaném a mnohdy drahokamy posázeném

kalichu pečlivě uchovány konsekrované hostie, které zbyly po mši. Dnes už bohu-

žel není nadbytečné připomenout, že pro věřícího katolíka nejsou hostie ničím

menším než tělem a krví Ježíše Krista. Jeho opravdovou přítomnost v oltářním tabernáklu pak naznačovalo tlumené rudé světlo věčné lampy, která visela poblíž. A

byla to znovu reálná přítomnost, která vyzývala věřící muže a ženy pokleknout na

kolena dříve, než přistoupili k přepážce, zřízené spolu s klekadlem k příjímání. Byla to reálná přítomnost, která od přijímajícího vyžadovala, aby se od půlnoci až po

mši se svatým přijímáním postil. Katolíci, kteří byli ve čtyřicátých a padesátých

letech dětmi, si ještě dobře vzpomínají, jak si před půlnocí pozorně čistili zuby, aby

při tom omylem nepolkli doušek vody. Roku 1953 rozhodl Pius XII., že tříhodinový půst před svatým přijímáním postačuje. O čtyři roky později přišel na myšlenku,

že jednohodinový půst je až dost. Ale i v tom byl překonán svým délesloužícím

spolupracovníkem, Pavlem VI., který stanovil směšných patnáct minut.

Tajemná skutečná přítomnost také v každou denní hodinu vedla klečící postavy

k tichu a příležitostnému ponoření do modliteb ve zšeřelých chrámech. Tito lidé

přicházeli „na návštěvu“ z hluku ulic, aby zde alespoň chvilku v přítomnosti Boží

rozjímali. Jim všem přinášelo klid, některým z nich tušení – lhostejno jak intenzivní – toho, co zažívají mystikové. „Návštěvy Nejsvětější svátosti“ byly druhem soukromého rozjímání. Avšak v nové, v kolektivní communio přeměněné církvi, je

soukromé rozjímání zapovězeno! Již r. 1943 pojal Pius XII. ve své encyklice Mystici Corporis otázku soukromého rozjímání negativně a pokrokovým teologům byl

pohled na osaměle se modlící osobu vysloveně protivný. Joseph Ratzinger byl jedním z nich!

Ve svém díle Sakramentální odůvodnění křesťanské existence

prohlašuje: „Eucharistické uctívání, jak je známe z tichých návštěv věřících v kostele, si nelze

představit jinak než jako hovor s Bohem. Předpokládat něco takového znamená, že

by tam Bůh byl místně a omezeným způsobem přítomen. Přisvědčování takové

představě dokazuje nedostatek pochopení christologických tajemství, správného

pojmu Boha. Odporuje to současně opravdovému myšlení toho, kdo ví o všudypří-

tomnosti Boží. Jít do kostela s odůvodněním, že lze navštívit Boha, který je tam

přítomen, je nesmyslným počinem, který moderní člověk právem odmítá.“

V originále Die sakramentale Begründung christlicher Existenz. 94

Zde se již Ratzinger dotýká skutečné podstaty katolické Církve, Nejsvětější svá-

tosti, její přítomnosti v tabernáklu, jak ji Církev po staletí uchovávala a chránila

nejen vůči nekřesťanům, nýbrž i proti zhruba sedmi tisícům sektám, které si ponechávají název křesťanské.

Kniha Sakramentální odůvodnění je ještě dnes na pultech německých knihkupectví. Její teze nebyly nikdy odmítnuty, ani podrobeny cenzuře. Přestože však dekrety Tridentského koncilu byly zanedbávány tak dlouho, že jsou dnes prakticky

zapomenuty, neztratily nijak svoji závaznost. Čtvrtý kánon, stanovený v polovině

šestnáctého století na obranu proti útokům Martina Luthera a Jana Kalvína na reálnou přítomnost Nejsvětější svátosti, zní takto: „Kdyby někdo prohlašoval, že po

dokonání konsekrace není tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista přítomno ve svá-

tosti Eucharistie… a že nezůstává pravé tělo a pravá krev našeho Pána v konsekrované hostii nebo částicích, které jsou uchovávány (v tabernáklu), budiž proklet.“

Anathema je řecké slovo, které jednoduše znamená „to, čeho se nedbá“. Anathema, namířené proti Svatému Officiu, uzavírá kruh vatikánské revoluce.

Diaspora

Tak jako někteří Židé, žijí i všichni katolíci světa v podmínkách diaspory. Zatímco však Židé, pokud by si přáli, mohou bydlet v Izraeli, katolíci žádnou vlast

nemají. Ani jediná ze stovek zemí, v nichž žijí, se nemůže nazývat „katolickou“.

Už před sto lety vyložil anglický kardinál Manning, co to znamená: „Po tři sta

let byli katolíci ve styku s korupční a zkaženou civilizací starých, tzv. katolických

zemí a s protikatolickou civilizací států, jež se nacházely v otevřeném schisma. Intelektuální tendence těch prvních nezadržitelně upouštěly od jednoty víry a Církve.

S postupujícím úpadkem pravdy se katolický instinkt oslaboval a postoj katolíků

byl stále silněji ovlivňován atmosférou, v níž žili.“

Kardinál považuje za začátek neblahé situace rozklad středověkého křesťanství,

když řečeno s Milanem Kunderou „Bůh ponenáhlu ustupoval z trůnu, z něhož kontroloval vesmír a hodnotový řád, rozhodoval mezi dobrem a zlem a všemu dával

jediný smysl.“ – Pius XI. v encyklice Quas Primas připomenul, jak staleté popírání

práva Církve na zákonodárné rozhodování vedlo ke „snížení katolicismu na úroveň

falešných náboženství“ a pod panováním světských států „náboženství dospělo již

tak daleko, že je podle chuti a nálady vládnoucích jen více či méně snášeno“.

Když přišla Francouzská revoluce, stal se v jejím důsledku katolicismus předmě-

tem pouhého trpění i v demokratických zemích. S výjimkou Církevního státu ve

střední Itálii a středoevropské habsburské říše vzrůstalo po celé devatenácté století

napětí ve většině zemí, v nichž žili katolíci. Nikde však nebylo větší, než v obou

zemích, o nichž už byla výše řeč, tj. ve Francii a v Mexiku. Vzhledem k rychle se

střídajícím vládám, které se chlubily svou oddaností zásadám „volnosti, rovnosti a

bratrství“, bylo vždy otázkou na ostří nože, zda zůstanou otevřené konventy, kláš-

tery, semináře a dokonce i samotné kostely, nebo zda budou přeměněny na poštov-95

ní úřady či kasárna. V obou zemích připravil revoluční princip odluky státu a Církve téměř veškeré obyvatelstvo jako katolíky o jakýkoli vliv.

Achile Ratti jako Pius XI. byl posledním, kdo se proti této odluce vyslovil. Jeho

encyklika Quas Primas byla ohlasem ještě přísnějšího varování Pia X.: „Je absolutně falešnou a navíc mimořádně nebezpečnou tezí domnívat se, že by Církev a

stát měly být odloučeny. Taková teze je veřejným popřením nadpřirozeného řádu.“

V novější době nedávala vládychtivost na levici najevo o nic větší snahu po odmítnutí odlukového principu než pravověrnost na pravici. Na závěr návštěvy arcibiskupa Casaroliho v Československu r. 1975 napsala bratislavská Pravda v úvodníku: „Socialistický stát se nemůže spokojit s tím, že vyznavačům náboženské víry

prostě poskytne svobodu bohoslužeb, ani s tím, že ateistům přizná svobodu projevu. Stát má povinnost formovat vědomí lidí v souladu se socialismem, aby byli

schopni chápat svět i sebe sama v něm jako aktivní účastníky tak velkého historického procesu, jakým je vybudování komunistické společnosti.“

Za všemi boji jak Action Française tak i Cristeros z počátku dvacátého století

stála snaha vrátit věřícím ochranu katolického státu. Proč by stát s rozhodující vět-

šinou katolíků, argumentovali jejich vůdci, neměl být katolický? Zjevně jen proto,

že katolický stát je to jediné, s čím se revoluce nemůže smířit. Okolnost, že vládci

Vatikánu dávali v době francouzské i mexické krize najevo, že se s tím také nemohou smířit, je jen dalším dokladem toho, kde už tehdy státní tajemníci Gasparri a

Pacelli stáli. Fakt, že se nejprve zastávali věci premiéra Poincarého a potom prezidenta Callese, vypovídá docela jasně o jejich zájmech.

Francouzské i mexické hnutí bylo následkem po desetiletí trvajícího zklamání,

vyvolaného tzv. antiklerikálními, ve skutečnosti však protikřesťanskými vládami.

Není jisté, zda by Francouzi nebo Mexičané našli bez této dlouhé a rozhořčené

zkoušky sílu k obraně víry, jakmile se objevilo vedení. Kdyby na druhé straně nebyl Řím obě hnutí násilně potlačil, mohla by Francie a snad i Mexiko konečně znovu dobýt své katolické identity.

Ve dvacátých letech již věřící obou těchto národů pohlíželi na antiklerikalismus

jako na důvěrně známého nepřítele. Už se naučili jak s ním jednat, takže v polovině

desetiletí sílila ve Francii víra ve vítězství a koncem desetiletí mělo už Mexiko

úspěch na dohled. Bez jakéhokoli varování byl však náhle v obou zemích postaven

scénář na hlavu. Rázem to už nebyly staré zednářské vlády, které se jim stavěly na

odpor – nýbrž Řím, Vatikán, Svatý Otec, kdo se rozpřáhl, aby je skolil. Připraveni

kdykoli za Řím a Svatého Otce zemřít – a tisíce Mexičanů už také skutečně zemřely – jim byl jedinou odměnou za veškeré utrpení a námahu hlasitý papežský polí-

ček.

Byla to encyklika Pia XI. Quas Primas se svým nařízením svátku k uctění „Krista Krále“, která mexickým povstalcům dodala bojové heslo „Viva Cristo Rey!“

Řekla jim, že „je zbabělostí od dobra, leká-li se boje“, čímž jen dodává nepřátelům

Církve smělosti, a vyzývala věřící ke „statečnému boji pod korouhví Krista Krále“.

Mexičtí univerzitní studenti nedočkavě hltali každé slovo papežova poselství, aby

je pak dávali dále rolníkům na bitevním poli. Proto také do konce roku 1928 stálo

několik tuctů nadějných mladých mužů před vládními popravčími četami, ovšem

ještě mnohem více jich padlo kulkami režimních ostrostřelců poté, co se podrobili 96

vatikánskému rozkazu ke složení zbraní. Tímto nařízením se něco zlomilo i v srdcích těch nejvěrnějších z věrných. Biskup Gonzales Valencia novému státnímu tajemníkovi v Římě Eugenio Pacellimu sdělil: „Tradiční hluboká úcta, kterou Mexi-

čané vždy chovali ke svým biskupům, je jednou provždy pryč. Říkám vám s velkou

obavou, že šok tohoto skandálu s jeho zřejmou spoluvinou ze strany Vatikánu se

dotkne i samotného Svatého stolce, a je mi opravdu zatěžko, že lze tedy předpoví-

dat velkou ztrátu víry.“

Šok ze skandálu, vyvolaného Vatikánem, vehnal ve Francii přinejmenším jednoho z předních bojovníků za katolický stát do opačného tábora. Profesor filosofie

Jacques Maritain se po návratu z Říma pustil do práce a rozvinul svůj „integrální

humanismus“, usilující o jakousi vyklestěnou Církev, „která nepožaduje nic jiného

než vydávat svědectví tím, že se bude věnovat službě lidstvu v nové společnosti“.

Dnes, o šest desetiletí později, je už nová společnost zde a svědectví vydávající

Církev, která nic nepožaduje, také nic nedostala – s výjimkou pokračujícího nepřá-

telství silně politikařících světských států. Zatímco vzorná společnost se rozplynula

v „církvi sloužící“, dosáhlo odcizení na Západě a útlak na Východě stupně, o němž

se kardinálu Manningovi ani nesnilo. Z „církve sloužící“ se zatím vlivem kléru

podporovaných guerillových band stala „církev chudých“. V den, kdy byl nikaragujský Daniel Ortega přijat Janem Pavlem II. v soukromé audienci, vytruboval vatikánský rozhlas oblíbenou „hymnu“ sandinistů, tj. cosi o „Kristu, který se plahočí

ulicemi a chodí si pro mzdu jako my všichni“.

Bohabojní staromódní katolíci, setrvávající v přesvědčení, že by ke zkáze nemohlo dojít bez přítomnosti ďábla, nacházejí odvahu v Kristově příslibu, že s nimi

bude „až do konce světa“. Není pochyb o tom, že stará víra nějakým způsobem

přetrvá, nelze však odhadnout, zda se uznávaný sbor po staletích vzrůstu a posléze

úpadku vrátí jako současné nepatrné tradicionalistické hnutí nebo prostřednictvím

náhlého prozření někoho z nitra Vatikánu à la Gorbačov naruby. Kdyby si však

měl nějaký budoucí papež uvědomit, že Církev skutečně stojí před vyhasnutím a

chtěl by proti tomu něco podniknout, pak by nemohl udělat nic lepšího, než se pou-

čit u veteránů přežívání, u vůdců židovského národa.

Že jim vyznání víry přetrvalo proti veškerému očekávání šest tisíc let, toho nebylo dosaženo kapitulacemi, kompromisy, očerňováním vlastní minulosti, odstraněním posvátných rituálů a přáním „pouze vydávat svědectví“. Stejně tak, jako se

Židé nikdy nevzdali svého nároku být „vyvoleným lidem“ Božím, musejí i katolíci

– pokud chtějí jako takoví přežít – nabýt opět své identity Církve bojující. Tato

pouhá dvě slova jsou schopna její příslušníky povzbudit k tvrdošíjnému odporu,

byť se výraz nevztahuje na sílu vojenskou, nýbrž na boj, který podstupují věřící zde

na Zemi, pokud kráčejí cestou spásy s dilema volby mezi dobrem a zlem.

Stoupenci „církve lásky“ Montini/Alinského nenávidí již samotné označení

„Církev bojující“ a z toho pak plynoucí „Církev vítězící“, které se vztahuje na ty,

kdo již mají cestu do nebe šťastně za sebou. Takové označení musí být již v zájmu

smyslu pro skutečnost znovu zavedeno. Ani židovští rádci by tomu nemohli odporovat – neznamená snad jméno „Israel“ v překladu „Bůh bojuje“? Židé se nestydí

bojovat za to, co považují za posvátné, za svou vlast s jejími zákony, za svoje pra-97

staré Písmo, posvátnou liturgii a za tabernákl s vlastní Nejsvětější svátostí. Naproti

tomu katolíci nejprve ztratili vlastní křesťanskou společnost a pak se v tomto století

dokonce nechali připravit také o svou posvátnou liturgii, bohoslužebný jazyk, o

vlastní posvátnou věrouku a v mnoha statisících kostelů dokonce i o tabernákl,

svou Nejsvětější svátost.

Sionističtí vůdci, kteří vycházeli z toho, že jejich vznikající národní domovina

přivábí osadníky z cizích národních států, mluvící tuctem různých jazyků, rozhodli

před více než půl stoletím s podivuhodnou prozíravostí o tom, že všeobecnou

a úřední řečí bude hebrejština. Bylo to smělé rozhodnutí. Šlo o jazyk, který nebyl

již po staletí před Kristovým narozením prakticky užíván, běžně se mluvilo aramejsky a hebrejština přežívala pouze ve spisech rabínských učenců. Je to řeč, která

nevykazuje naprosto žádnou příbuznost s jiddiš, španělštinou, němčinou, francouz-

štinou, angličtinou, polštinou, ruštinou či maďarštinou, jimiž mluvili přistěhovalci

při svém příchodu do Izraele. Navíc vzhledem k okolnosti, že pro většinu z nich je

písmo tóry stejně exotické jako čínské znaky, bylo zavedení hebrejštiny jako ofici-

ální řeči v Izraeli asi vůbec tím nejpřekvapivějším výsledkem celého sionistického

hnutí.

Jistě by bylo mnohem snazší zavést místo toho např. esperanto, jedním židovským vědcem vymyšlenou mezinárodní řeč, založené na latině, která byla tak dlouho jazykem celé Evropy a dodnes se projevuje v řadě jak francouzských, italských,

španělských a portugalských slov, tak i v dobré polovině slov anglických a mnoha

německých. Sionističtí průkopníci však toto jednoduché řešení zavrhli ve prospěch

obtížnějšího řešení bohoslužebného.

Stejně snadná jako i bohoslužebná je latina pro křesťany pokladem, který papež-

ská revoluce promarnila. Je ovšem zapotřebí mít zde stát, který má zájem na použí-

vání společného jazyka a dohlíží na jeho užívání. Židé, kteří se domáhali práva na

vlastní domovinu, toho schopni byli. Katolíci po svém ustoupení od práva na vlastní katolický stát už takovou možnost neměli, avšak tato okolnost není žádnou

omluvou pro staleté zanedbávání latiny Církví. Kdyby byl býval Vatikán dohlížel

na to, aby každé katolické dítě přinejmenším znalo snadno vyslovitelná slova mše,

požehnání a křtu, a naučilo se třem nebo čtyřem nejběžnějším latinským modlitbám, dostalo by se každému z nich na celý život nezcizitelného osobního bohatství,

které by mu bylo na prospěch v čase příchodu revoluce.

Když pak přišel drtivý úder a v polovině šedesátých let byla všem vnucena nová

mše, byli si za dané situace věřící už jen nezřetelně vědomi toho, co se jim vlastně

bere. Právě naopak, chladná kalkulace Říma mnohým z nich přinesla pocit jistého

ulehčení, když latina z liturgie zmizela. Bylo to během koncilu, kdy kongregace

dostaly neočekávaně pokyn, aby z tak dlouho opomíjené dialogové mše Missa Recitata udělaly obyčej; zatím ještě všechno v latině. Lze si jen sotva představit chaos, který následkem toho povstal mezi miliony laiků. Po tomto časově krátkém

trauma pak byla nová mše v zemských jazycích věřícími uvítána jako jistý druh

vysvobození.

Pro Církev znamenala latina vždy stabilitu. Jako tzv. mrtvý jazyk se denním uží-

váním nemohla měnit, a tudíž bylo spolehnutí na to, že liturgie ve všech dobách

a na všech místech zůstane stále stejná. Latina znamenala také pospolitost. Angli-98

čan v Bolívii nebo Bolívijec v Anglii, kteří se zúčastnili mše, se mohli v každém

kostele cizí země cítit jako doma. Ale snad nejdůležitější ze všeho byla na latině

vznešená posvátnost jejího hlasu. Sionisté věděli velice přesně, že liturgie tak znít

musí.

Věděli rovněž, jak důležití jsou pro vyznání víry mučedníci. Židé nejenže sami

uctívají své mrtvé z koncentračních táborů, nýbrž naléhají i na ostatní svět, aby je

ctil také. Hlavním světovým stanem tohoto nátlaku je Ústředí pro výzkum holocaustu newyorské Ligy proti pomluvám!

Toto ústředí produkuje nepřetržitý proud

působivě dojemné literatury a nabízí bohatý katalog materiálů, které jsou zde líčeny

jako „vhodné k používání v kostelech, školách, občanských spolcích i knihovnách“. Autorem předmluvy katalogu je nositel Nobelovy ceny Elie Wiesel. Existuje třísvazkový Průvodce nezveřejněného materiálu o holocaustu o dnešních už

čtyřech stech stranách, šestadvacet filmů k televiznímu použití a řada hodinových

zvukových záznamů, namluvených předními židovskými intelektuály. Jsou také

masově produkovány knihy s názvy jako Genocida národa a Anna Franková, Anatomie nacismu, Ghetto v plamenech, Křišťálová noc či Průvod smrti.

V katastrofálním protikladu k velebení mučedníků, které provozuje židovská Liga proti pomluvám, by si mediální experti ve Vatikánu spíše zasloužili označení

„Sebepomlouvací liga“. Dokonce i když mladí mexičtí studenti podstupovali smrt

kulkami popravčích čet podobně, jako se kdysi římská mládež nechávala raději

rozsápat lvy, než by se odřekla křesťanství, vyvinul Vatikán mimořádné úsilí, aby

tyto události před světem utajil. Není pak divu, že když byla před několika lety

jedna profesorka texaské univerzity dotázána, co soudí o hnutí Cristeros, přiznala

se, že o něm nikdy neslyšela. Je nutné upozornit, že jde o katoličku, která psala pří-

spěvky pro konzervativní náboženské časopisy, a přesto nic nevěděla o regulérní

občanské válce, která v sousední zemi sice nezuřila za jejích dnů, ale v době života

jejích rodičů. Že nepochybně slyšela o tom, jak Hitler zavraždil šest milionů Židů,

není nutné vůbec zmiňovat.

V knize Vzdálení sousedé

o 563 stranách, která je jinak téměř úplnou analýzou

mexických reálií, si její autor Alan Riding dovolil pouhých sedmatřicet slov k vylí-

čení katolického povstání: „… Vedeni konzervativními kněžími, zahájili zfanatizovaní rolníci guerillové války s heslem ‚Viva Cristo Rey’, které jim vyneslo označení ‚cristeros’. Jménem Krista se dopouštěli vražd, žhářství a sabotáží.“

Tato nevraživě stručná zmínka je tedy všechno, co anglo-brazilský korespondent

New York Times ze sebe dokázal dostat o mexickém holocaustu za léta svého pobytu v Mexiku. Může se nám jistě zdát neuvěřitelné, že sám Vatikán vyhlásil válku

Cristeros za přísně tajnou věc. To však ještě pořád není všechno. I samotná památka na jejich boj musí být v historii zahlazena. Mladý profesor jihofrancouzské univerzity v Perpignanu, Jean Meyer, který navštívil Mexiko v sedmdesátých letech

a narazil na tuto neuvěřitelnou skutečnost, strávil potom prázdninová volna šesti

následujících let pátráním po bojích. S jeho výsledky se pokusil předstoupil před

V originále „Anti-Defamation League“ (ADL), výkonná složka židovského zednářského řádu

B’nai B’rith.

V originále Distant Neighbors. 99

veřejnost s třísvazkovým dílem, jemuž dal titul La Christiade. Totální cenzura však

vládla již v době samotných bojů hnutí Cristeros. Britský novinář Francis McCullough narazil na velký zájem newyorských šéfredaktorů o své mexické reportáže;

ovšem jenom proto, aby je vydavatel pohřbil v redakčním archívu: „Nedotýkejte se

toho!“

„Proč ne?“, zeptal se tehdy r. 1929 McCullough. „Proč je pořád rozruch jenom

kolem pronásledování Židů v carském Rusku a proč nikde nenajdeme ani sebemen-

ší zmínku o pronásledování křesťanů v Mexiku, kde bylo od srpna r. 1926 popraveno 4 047 lidí, mezi nimi také šestnáct žen?“

Ocitujme si zde alespoň krátký výňatek z Meyerovy předmluvy ke knize La

Christiade: „Od r. 1929 Vatikán zakázal veškeré psaní, mluvení a dokonce i pouhé

uvažování o Cristeros, když všem seminářům, kolegiím a školám zapověděl zabý-

vat se tímto tématem. Ještě horší to bylo po r. 1968, kdy Církev zcela propadla

komplexu sebepronásledování. Každý učitel nebo kazatel, který by se jen zmínil

o Cristeros, byl ihned označen za fanatika nebo buřiče.“

Když se krátce po podpisu tzv. „vyrovnání“ chopil státní tajemník kardinál Pacelli svých povinností, uložil všem mexickým biskupům pod nejpřísnějšími tresty

zákaz přístupu k podkladům a archivním materiálům z období cristreros. Církevní

autority v Guadalajaře z poslušnosti nechaly spálit ve své diecézi všechny příslušné

dokumenty stejně, jako byly v hlavním městě zničeny doklady o činnosti brigád

Johanky z Arku a studentských organizací. Naštěstí, říká Meyer, je (nebo přinejmenším ještě v době jeho práce na knize byla) důležitá dokumentace biskupa Gonzaleze Valencii uložena v katedrále v Durangu pod příslovečnými sedmi pečetěmi

a tedy v bezpečí.

Podobně jako Církev uvalila klatbu, byla rovněž i mexickým státem uvalena

cenzura. V sedmdesátých letech se u mexické vlády naráželo na stejnou nechuť

a odpor uvolnit jakékoli informace o potlačení vzpoury stejně tak, jako jsme si uká-

zali na příkladu Vatikánu. Okolnost, že může existovat tak perfektní shoda mezi

dvěma institucemi, které, jak známo, nejsou žádnými přáteli, pobízela Meyera ke

zjištění pravdy, o níž správně předpokládal, že je ukryta do začarované skříňky.

Profesor Meyer rok co rok znovu odjížděl do Mexika a nakonec se dostal do

kontaktu s držiteli soukromých sbírek dokumentů, písemností i dalších materiálů,

stejně jako si našel přístup k cennému materiálu v několika jezuitských knihovnách. Ve Washingtonu měl po uplynutí padesátileté utajovací lhůty možnost nahlédnout do písemností vojenské zpravodajské služby. Nápomocny mu v tom byly

i univerzity v Yale a Amhurstu, avšak největším úspěchem všech let jeho práce

bylo objevení starých rozptýlených válečných veteránů a vyslechnutí jejich příbě-

hů, jimiž naplnil více než sto hodin magnetofonových nahrávek.

Pro Jeana Meyera je vatikánský příkaz utajení čímsi téměř neuvěřitelným a zcela

nepřirozeným. Vzhledem k tomu, že právě Jihoameričané tvoří na konci tohoto

století pravděpodobně polovinu všech katolíků světa, je pro ně obrovská újma, že

nic nevědí o bojovnících a mučednících za víru z vlastní krve. Meyer čtenářům nabízí dosti chabý pokus o vysvětlení domněnkou, že Vatikán pociťoval úzkost z toho, že by zbožné a statečné katolíky vědomě vydával na pospas viditelně nepřátelské vládě. 100

Že „vyrovnání“ vyhovovalo právě této vládě, o tom je zbytečné se znovu zmi-

ňovat. Tehdejší mexický prezident Emilio Portes Gil oslavil Vatikánem zaranžovanou kapitulaci Cristeros slavnostním projevem ke svým lóžovým bratřím, kteří se

shromáždili k obvyklému letnímu banketu: „Milí bratři, můžeme už nyní potvrdit

skutečnost, že klérus u nás plně uznává zákon. Jsou tomu už čtyři roky, co se stát

a zednářstvo staly jedním a tím samým, útvary, které kráčí bok po boku. Tento boj

není nový. Začal před dvěma tisíci lety a bude pokračovat až do konce věků.“

Noví katolíci, staří katolíci

Stejně jako revoluce v carském Rusku, ve výmarském Německu, a dokonce

i v somozovské Nikaragui, tak i revoluce v katolické Církvi se vylíhla ponejprv

v hlavách několika důvtipných pánů, sedících s perem v ruce za psacím stolem.

Tito lidé vymýšlejí, navrhují a plánují to, co je podle jejich přesvědčení lepším druhem a způsobem dalšího postupu. Své plány však musejí podržet jenom v hlavách

a na papíře, pokud nemají k dispozici absolutní moc nebo jí bezprostředně mít

nebudou.

V případě Církve byla taková absolutní moc k dispozici, ale protože je z povahy

věci spíše duchovní a psychologická než politická a vojenská, potřebovala půl století k tomu, aby mohla účinně ovlivnit život stovek milionů věřících. Nový způsob

katolictví mohl být uveden v život teprve poté, co byli věřící připraveni o své věroučné pravdy, tradice a praktiky, které v nich průběhem dvou tisíciletí zakořenily.

Že si podvratný proces s touto úlohou poradil v rozmezí pouhých pěti nebo šesti

desetiletí, to jistě patří k nejpodivuhodnějším skutečnostem našeho tak podivuhodného století.

Otázka zní: Mohlo být tomuto procesu zabráněno? Vzhledem k daným okolnostem, které byly již výše označeny jako „rozdané karty“ ve prospěch změny, je naše

otázka téměř zbytečná. Zmaření přestavby nebo alespoň její odložení by ze strany

katolíků všude vyžadovalo vědomé vážení si svátosti, která jim byla darována.

Kdyby tomu tak bylo, pak by – jak potvrzuje kardinál Manning – nebyl „katolický

instinkt oslaben“ a každá ze srdce vycházející zbožnost by napomáhala k onomu

druhu bdělosti, k jakému nabádal Rafael Merry del Val a s nímž Vatikán tak břitce

nesouhlasí. Takto sotva přišlo na mysl některému z laiků, kněží a dokonce i samotných biskupů, že je zde něco, nad čím se musí ostražitě bdít. Teprve r. 1963, když

II. vatikánský koncil vystoupil v plném světle internacionálních masmédií, bylo

světu dovoleno pochopit, co se po tak dlouhou dobu připravovalo za scénou.

A teprve poté, co povolná světová hierarchie připojila své biskupské podpisy

pod koncilní dokumenty, začaly se znenáhla postupně objevovat další následky.

Hlavní je, že zde byly následky i výsledky, ale žádné příčiny. Všechno, k čemu od

II. vatikánského koncilu došlo, lze dovodit z věcí, které se dávaly do pohybu už

léta, ba desetiletí dříve. Úžas a zděšení vyvolávající „mírový den“ Jana Pavla II. v

Assisi sahá zpět až k mechelnským rozhovorům kardinála Mercierse. K prostodu-101

chému otevření se Latinské Ameriky „teologii osvobození“ by nedošlo, kdyby mexickým Cristeros bylo dovoleno využít svého tvrdě dobytého vítězství. Svolení

uspořádat pro pět tisíc účastníků rockový a marihuanový festival v katedrále, v níž

bývali korunováni francouzští králové, vychází logicky z Ratzingerovy premisy, že

idea přítomnosti Boží mimo ohraničený prostor tabernáklu je nesmyslná. Každý

další takový jev byl pouze následkem, nikoli příčinou.

Když zmíněné důsledky narazily na jen nepatrný nebo dokonce vůbec žádný odpor, musely nutně pokračovat. Je jenom velice málo těch, kteří se postupujícímu

zániku vzepřeli. Existuje okamžik, který při ohlédnutí vypadá až magicky, a v

němž věřící ve všech dílech světa mohli náhle nahlédnout, že to právě oni sami,

muži a ženy v kostelních lavicích, mohou provést „kontrarevoluci“. Na hnutí

Cristeros se ostatně také podílelo jen poměrně málo kněží. Začalo to krátce po

vnucené Bugniniho mši, rovnající se úderu do hlavy. Valný počet katolíků se dal

do pohybu. Hrnuly se protesty, články, knihy, otevřené dopisy, a byly také podniknuty tři poutní výpravy na Svatopetrské náměstí. Počátek sedmdesátých let zažil

období vzrušení, interpelací i nadějí. Ale trvalo to ještě hluboko do roku 1974, než

vystoupil jeden z mála biskupů, zastávajících na koncilu pravověrnost, Marcel Lefebvre, aby rozptýlenému odporu dodal jistou formu soudržnosti.

Arcibiskup Lefebvre, narozený v nejzazším jihovýchodním výběžku Francie,

a po třicet let působící jako misionář v černé Africe, který nebyl s to zajistit svému

projektu založení tradičního kněžského semináře přijetí v některé z diecézí svých

francouzských biskupských kolegů, našel nakonec r. 1970 útočiště ve francouzsky

mluvícím Švýcarsku. Msgre Nestor Adam, sittenský biskup, dovolil pořádání přednášek ve staré selské usedlosti jménem Ecône, která dosud sloužila jako starobinec

pro vysloužilé strážce blízkého Svatobernardského průsmyku.

Vatikán se nakonec začal o věc zajímat a roku 1974 poslal papež Pavel do Ecône

visitátory, dva přední teology z vždy tak pokrokové lovaňské univerzity, kteří měli

vypracovat pro Řím zprávu. A právě tato inspekční cesta byla rozbuškou, která dodala hnutí odporu msgre Lefebvra vedoucí postavení. Sotva oba Belgičané vstoupili do přednáškových prostor semináře, hned se snažili shodit ze stolu stav věcí, který byl po všechna křesťanská staletí akceptován jako dogma. Přesvědčovali např.

mladé muže, že ženatý kněz je v budoucnosti něčím nevyhnutelným. Dokonce prohlašovali, že Kristovo tělesné zmrtvýchvstání není ničím jistým, a že ani pravda

není „čímsi, co je možné večer uložit do zásuvky a nalézt tam totéž, když ji ráno

opět otevřeme“.

Studenti byli opravdově překvapeni a arcibiskup doslova rozhněván. Neprodleně

předal visitátorům své „vyhlášení víry“ ve formě otevřeného dopisu Vatikánu. Text

začínal takto: „Celým srdcem a celou duší lneme ke katolickému Římu, strážci ví-

ry, k věčnému Římu, učiteli moudrosti a pravdy. Na druhé straně ale odmítáme a

vždy jsme odmítali následovat Řím neomodernistických a neoprotestantských snah,

které se zřetelně ukázaly na II. vatikánském koncilu i po něm ve všech reformách,

jež z něj vycházejí.“ – Prohlášení brzy začalo kolovat všude tam, kde jsou katolíci.

Protirevoluce se dala do pohybu.

Začínal svatý rok 1975 a papež Pavel, který jako jeho vyvrcholení umožnil zaznít bezbožnému poselství z Michiganu na svém vlastním oltáři v Petrově chrámu, 102

obeslal do Říma také msgre Lefebvra, aby ho podrobil neformální inkvizici ohledně jeho „vyhlášení víry“. Od tohoto okamžiku sledovala mezinárodní masmédia

celou záležitost krok za krokem. Ecône dále vzkvétalo a znovu bdělí věřící si pronajímali jeden obrovský stadion za druhým, aby mohli pozdravit „rebelujícího biskupa“ vděčným potleskem, když pro ně sloužil mši podle tradičního, starobylého

způsobu. Po Ženevě následovaly Besançon, Lille a Friedrichshafen se stále větší

účastí věřící veřejnosti a mezinárodní televizní stanice přenášely Lefebvrovo poselství do celého světa.

Na konci léta 1976 však Lefebvre, místo aby korunoval Friedrichshaven ještě

mohutnějším shromážděním, změnil poněkud kurs a přijal pozvání státního tajemníka kardinála Benelliho do Castel Gandolfo k soukromé audienci Pavlem VI.

Dlouhému rozhovoru byl přítomen pouze Benelli a o jeho obsahu nebyla dovolena

žádná informace sdělovacím médiím. Následkem toho se začaly o audienci šířit

fantasticky smyšlené zprávy a v tisku se dokonce objevily zfalšované fotografie.

Ať už bylo řečeno cokoli, konfrontace každopádně ustala. Již se nepořádala žádná

„masová shromáždění“, papež vládl, masmédia ztratila zájem a Lefebvrovi přívr-

ženci byli zmateni.

Arcibiskup pokračoval ve výchově seminaristů a nadále světil kněze, přestože

mu to Vatikán zapověděl. Stejně jako předtím vzpurní abbé De Nantes a Coache,

byl i on suspendován a divinis. Nicméně jeho Kněžské bratrstvo Pia X. mohlo bě-

hem příštích deseti let hrdě poukázat na prioráty, konventy, semináře a kaple ve

dvaceti zemích i na sbor více než dvou set nově vysvěcených kněží. Během těchto

let procestoval stárnoucí Lefebvre všechny kontinenty, aby tam dohlížel na svá po-

četná zařízení a udělil tisícům mladých lidí svátost biřmování. Konečně pak na jaře

1988 ve věku osmdesáti dvou let učinil nejdůležitější krok a vysvětil čtyři biskupy,

takže ordinace kněží ve staré víře mohla i po jeho smrti pokračovat.

Lze tedy říci, že „lefebvristické hnutí“ v hranicích kléru dosáhlo svého záměru.

Co se týče jemu oddaných laiků, mezitím nazývaných „tradicionalisty“, Lefebvrovo váhání je zanechalo vyděšené a opuštěné přesně v tom okamžiku, kdy jejich

řady vzrostly na čtvrtinu či dokonce na třetinu z tehdejších osmi set milionů katolí-

ků. Po Friedrichshavenu začal úpadek, a od té doby znovu jenom velice skromný

vzrůst. Přesto však v mnoha zemích rebelové energicky a obětavě pracují na zaklá-

dání mešních středisek v hotelových sálech, nepoužívaných stodolách a opuštěných

protestantských modlitebnách. V Paříži obsadili a dodnes drží St. Nicolas-du-Chardonnet, velký chrám v Latinské čtvrti. V současné době je ve Francii kolem tisí-

covky oltářů, na nichž se přináší tradiční mešní oběť, a asi přibližně polovina jich

je ve Spojených státech, kde byly také za obrovských obětí zřízeny malé školy.

Návštěvník dnes může být přítomen staré mši v Tokiju, celé Latinské Americe, na

tichomořském ostrově Nové Skotsko i mezi Zuly v Jihoafrické republice. Ne

všichni tito kněží jsou kněžími Lefebvra, a protože arcibiskup omezoval svou autoritu jen na vlastní společnost, jsou zde značné názorové rozdíly. Nikoli snad v učení a praxi, zato téměř ve všem ostatním. Bez Lefebvrových vůdcovských kvalit se

protirevoluce postupně roztříštila.

Kladou se přirozené otázky, proč Marcel Lefebvre vyčkával po koncilu ještě

téměř deset let, než zaujal veřejný postoj? Proč se pak ze svého postavení stáhl zpět 103

právě ve chvíli, kdy se hnutí blížilo dosažení toho, co on sám svým postojem symbolizoval? Těžko říci, ale snad ze stejných důvodů, které vedly Eugenia Pacelliho

a Giovanni Battistu Montiniho k tomu, aby své životy věnovali přestavbě Církve,

tzn. kvůli tlaku, vycházejícímu z rodinného pozadí, z výchovy v mládí a pozdější-

mu silnému přemlouvání od spolubratrů.

V msgre Lefebvrovi musel nejspíš být ještě další Lefebvre, který ho zadržoval

a srážel. Jeho rodina dala za poslední století Církvi jednoho kardinála, jednoho biskupa a řádku kněží, mnichů a jeptišek. Církev jako instituce byla jedinou životní

náplní rodiny, tedy čímsi, co na Marcela působilo rozporuplně. Když sledoval, jak

revoluce boří posvátnou budovu Církve, nutilo ho to k povstání na její obranu, zatímco na druhé straně pro něj bylo nemyslitelné porušení slibu celoživotní posluš-

nosti. A právě chvíle, kdy mu počáteční úvahy dovolily vyrovnat se s tím, byly

oním magickým okamžikem velkého a spontánního celosvětového návratu k pravověrnosti. Nicméně revoluce si své postavení udržela.

O papeži Pavlovi se ví, že před smrtí zaplakal, když spatřil výsledky změn, které

zavedli on, Gasparri, Benedikt, Pius a Jan. Při pohledu na hromadný odpad řeholníků, kněží i laiků, sám označil dosažené za „autodestrukci“. Na druhé straně je pro

nekatolíky obtížné zjistit, do jaké míry bylo půl století podvracení Církve úspěšné.

Na obrazovkách vidí nepřehledné zástupy lidí, aplaudující papeži, a také vědí, že

stále ještě jich každou neděli chodí tisíce do kostelů. Jestliže řekněme sotva milion

katolíků setrvává ve věroučných pravdách, ritech a praktikách, jimž Církev po dva

tisíce let zůstávala věrná, pak tradicionalismus živoří ve srovnání s několika stovkami milionů laiků, kteří navštěvují farní kostely, aby tam byli přítomni Novus Ordo Missae, všeobecně známému jako mše Pavla VI.

Co vidí vnější pozorovatel, je ovšem jen pouhá skořápka, jakési lešení, podpírané bujícím systémem diecézí, obsazených Vatikánu poslušnými biskupy. Ti pak

svým ovečkám nabízejí pestrou směs pozemských povinností, zahalenou do pohodlného žargonu sociologů. Typické jsou v tomto ohledu např. cíle, které formulovala chilská biskupská konference pro svou „Novou evangelizaci 1990“. Jsou to

jmenovitě: „Solidarita s chudými v celé Latinské Americe a vytrvalé úsilí za lidská

práva“, stejně jako oddanost tomu, co je nazýváno „novou kulturou“ a vylíčeno

jako „nový způsob nazírání, vnímání, myšlení a lásky celoplanetárního řádu, skvěle

technického, vědeckého a bohatého na znamení naděje“.

Jestliže ještě na přelomu 19. a 20. století byla Jižní Amerika domovem padesáti

procent všech římských katolíků, pak dnes toto číslo můžeme snížit bez přehánění

na polovinu. Jihoameričané, ať už evropského, indiánského nebo smíšeného původu jsou realisty, vědomými si své smrtelnosti. Jestliže snad mohou intelektuální

církevníci se svou podvrácenou vírou nacházet útěchu v „bohatých nadějích

celoplanetárního rozměru“, průměrný Jihoameričan se obrací k víře o radu, jak se

má se svou vlastní smrtelností vyrovnat. Jestliže jim chilští i ostatní biskupové z

CELAM na to zapomněli odpovědět, často přecházejí k protestantům, byť to i pro

ně také znamená vzdání se svých nejmilejších svátostí, svaté mše a kultu Panny

Marie. Například v Brazílii je dnes již více protestantských pastorů než katolických

farářů, a třiatřicet procent obyvatel Guatemaly přestoupilo k fundamentalistickým

sektám. Když kdejaký potulný kalifornský kazatel, zvěstující Jihoameričanům 104

Když kdejaký potulný kalifornský kazatel, zvěstující Jihoameričanům Evangelium,

nahradí vizi o hypoteticky lepším světě nebem, peklem, hříchem a vykoupením,

může se směle pochlubit optimistickými prognózami růstu asi podobně, jako obchodník s auty v čerstvě sjednoceném Německu.

Mimo Latinskou Ameriku se však noví katolíci – stejně jako chilští biskupové –

vyrovnali s krásnou Novou církví, která si troufá obcházet nepříjemné staré pravdy.

Oloupen o učení a podstatnou část praktik, jež charakterizují víru, klame se nový

katolík představou, že se chtě nechtě nachází na cestě ke stavu blaženosti. Nemůže

totiž dělat nic jiného než tam jít, a rovněž tak nemůže nic jiného, než tam i dojít,

pokud žije a zůstává součástí masy. Tato cesta je totiž podnikána výhradně kolektivně. Cesta se nazývá „dějinami“, a době se říká „změna“. Obojí je nevyhnutelné

a člověk tomu podléhá. Papež Pavel říkával: „Velká naděje v lidský pokrok, o který

usilujeme, spočívá v dějinách zakotvených, nepřetržitých změnách,“ a pro bývalé-

ho generála jezuitů P. Pedro Arrupa byla středem všeho „nekonečná změna, závrať

vyvolávající proces proměny, jemuž je všechno podrobeno“.

Takto podřízen se nový katolík vyvíjí v souladu – jak je ujišťován – s „Božím

záměrem“ a stává se skutečně „stále více humánnějším“. Je přesvědčován o tom, že

všechny těžkosti, dokonce i bezuzdná kriminalita, se dají vyřešit v lásce. Ohledně

jeho budoucího stavu blaženosti však přicházejí matoucí signály. Mohl by jím být

lepší svět, který Jan Pavel II. nazývá „civilizací lásky“. Mohl by se jím stát také

klasický židovský „příchod mesiáše“, favorit tolika pokrokových teologů, nebo by

to dokonce mohlo být i staromódní nebe. Typickými známkami nového katolíka

jsou nezlomný optimismus a podivuhodná manipulovatelnost. Zcela jinak je tomu

se stoupenci tradice. Jako by byli součástí jiného světa, považují se za údy Církve

bojující. Pro ně je život skutečný, vážný, a každý je věcí o sobě samé. Účastníkem

zde není lidstvo, nýbrž „každý“, a měřítkem je středověké drama. Každý člověk je

hlavním představitelem a má svobodu konat dobro nebo zlo. Vyvolává změny, formuje dějiny a ví, že za všechno, co udělá, bude volán k odpovědnosti.

Oba modely jsou tak diametrálně protichůdné, že se nový a starý katolík v zásadě vzájemně odcizili. Propast je hluboká. Současné spory o rituálech, liturgickém

jazyku a výchově kněží jsou jen výsledkem, nikoli příčinou, která leží hlouběji a je

závažnější. Šest desetiletí neúnavného podvracení převážily tři desítky let krize,

avšak úhrn toho sahá mnohem dále zpět. Byl to nejspíše záblesk historické intuice,

když mexický prezident Emilio Portes Gil řekl svým kumpánům na již zmíněném

banketu v létě 1929: „Tento boj není nový. Začal před dvěma tisíci lety a bude pokračovat až do konce věků.“

* * * 105

Doslov

Interesovaný čtenář by se mohl právem podivit, že kniha s tak významným té-

matem vychází bez obvyklých vysvětlivek, poznámek a příloh dokumentů. Může

však být ujištěn, že si autorka pro svoji práci přivezla z Říma do Mexika stovky

kilogramů dokladového materiálu ve formě slušné knihovny v pěti jazycích, stohu

krabic novinových článků i výstřižků a nespočetného množství vlastnoručních poznámek a zápisků z období pětadvaceti let. Pramenného materiálu tedy není nedostatek; právě naopak. Kdybych bývala podlehla pokušení odchýlit se od daného

úzkého tématu „podvracení“ nebo použít i další materiál, o jehož závažnosti nemám ani nejmenších pochyb, byla by tato kniha dvakrát či třikrát objemnější.

Objeví-li čtenář v díle nevyhnutelný smysl pro realitu, pak je jen výsledkem

zkušenosti, jedinečné zkušeností patnácti let života a práce akreditovaného člena

vatikánského tiskového sboru.

Toto členství – jak si mnozí představují – ještě neznamená být zaměstnancem

Vatikánu. Spočívá v podávání zpráv časopisu, který vatikánskou tiskovou kancelář

požádal o akreditaci a umožnění práce své dopisovatelky. Pracovní podmínky představují místo za psacím stolem a telefon v komplexu budov na okraji Svatopetrské-

ho náměstí. Znamenají také trvalý přístup k bulletinu papežových jmenování, audiencí a projevů, častá pozvání na tiskové konference vedoucích církevních představitelů – dodnes si vzpomínám na svou otázku kardinálu Wojtylovi – a konečně také

výhodu každodenního kontaktu s italskými i zahraničními novináři. V průběhu jednoměsíční Světové biskupské synody, pořádané v Římě každý druhý rok, zažívá

město nápor religiózních spisovatelů z celého světa. Objevují se zde staří přátelé

i slavná jména. Moje roky vaticanisty zahrnují práci v bezprostřední blízkosti pěti

synod, dvou konkláve, dvou zvolení i dvou pohřbů papežů.

V tak výhodném postavení pak mohou nabýt překvapivé reálnosti i události,

k nimž došlo ještě před mým narozením. Kdyby se podezíravý čtenář například

zeptal, jaké důkazy mám o stycích rodin Pacelli a Rothschild, musela bych připustit, že jsem o věci četla v několika rozšířených biografiích ještě mnohem dříve, než-

li jsem začala pomýšlet na sepsání této knihy. Mohu jej však také odkázat na jeden

nepříliš vzdálený den, kdy jsem chtěla převést své úspory do Mexika, a za tím účelem bylo nutné obejít italská devizová omezení. Tehdy jsem o věci mluvila s vedoucí oddělení Banco di Roma na Via del Corso. Na můj zdánlivě okrajový dotaz

po zakladateli banky padla odpověď: „Ale ovšem, byli to Pacelliové, rodina Pia

XII. Kompletní dokumentaci můžete vidět v naší pobočce E.U.R.“

Nebo vezměme si například stále bolestnou otázku tendencí Tovaryšstva Ježíšova. O jednom mimořádně úděsném příkladu vývoje bych mohla citovat literární

doklad, odstavec ze strany 94 pozoruhodné knížky, kterou jsem objevila u antikvá-

ře v jedné zastrčené římské uličce. Uvedu zde alespoň její titul Preghiera dei Massoni („Modlitby zednářů“), jejího autora, který se jmenoval „Fratello Ignoto“, dále

skutečnost, že knížka vyšla pod copyright r. 1961 v nakladatelství Editori Nazionale, a nakonec ocituji odstavec, který v překladu zní: „Jeden ještě velice nový a originální podnik je ten, který postupně dostává svou podobu mezi jezuity ve Villa 106

delle Rose v Římě. Je to pokus o založení katolického zednářstva, které se nazývá

Moderním Univerzálním Zednářstvím pod zkratkou ‚MUZ’ a jehož stanovy jsou

postaveny na staletých počestných duchovních tradicích jezuitských Otců.“

Tolik tedy dostatečně průkazný tištěný doklad. A důkaz z vlastní zkušenosti?

Když jsem jednou přijala pozvání dr. Aldo Testa a jeho ženy k večerní návštěvě

v jejich elegantním obydlí ve čtvrti Parioli, dostala jsem se do společnosti několika

stovek hostů, kteří si sem přišli vyslechnout přednášku jednoho z obyvatel zmíněné

Villy delle Rosa, P. Giovanni Caprileho SJ, šéfredaktora „Civiltà Cattolica“, tzv.

„neoficiálního hlasu Vatikánu“. P. Caprile právě vykládal, jak se průběhem let za-

čal považovat za „učedníka“ dr. Giordana Gamberiniho, a když pak svůj výklad

ukončil, pokročil vpřed, aby mohl přátelsky obejmout Gamberiniho, velmistra Velké italské lóže.

Dalším obyvatelem Villy delle Rose byl historik Robert Graham, přítel a kolega,

který byl radostí bez sebe, že mohl napomáhat tomuto „originálnímu podniku“.

Jako jeden z jezuitů, pověřených dozorem nad otevřením oddělení druhé světové

války ve Vatikánském archívu, P. Graham přezkoušel a potvrdil všechny údaje k

tomuto období, které se nacházejí v mojí knize.

Během šestnácti let v Římě člověk ledacos zažije. Ve své předchozí knize From

Rom Urgently („Z Říma, pilně“) vysvětluji, co znamená prožít anni di piombo, polovinu šedesátých let, kterým dnes Italové říkají „roky olova“. Nebyl ani jeden

školní den, v němž bych měla jistotu, že se můj dospívající syn vůbec vrátí domů

živý. Třikrát jsem se s kolegy účastnila requiem za mladíky, které jejich socialisty

navedení spolužáci utloukli k smrti nebo je zastřelili. Strany této knihy dokládají

příčiny utrpení, do něhož byla země vtažena: Washingtonem schválená svěrací kazajka, nasazená postfašistické Itálii tak, jak to navrhli Pius XII. a Stalin prostřednictvím svých pověřenců Gianbattisty Montiniho a Palmira Togliattiho.

Dva muži, jejichž jména jsou neodmyslitelnou součástí každé sbírky materiálu

o podvracení Církve, přišli jednoho dne osobně do „Minervy“, hlavního stanu dominikánů v Římě, kam je pohřbena sv. Kateřina ze Sieny a kde během posledních

dní koncilu dva ještě pravověrní teologové přepracovávali jednotlivé drobnosti tzv.

spisu Ottaviani-Bacci o platnosti nové mše. Těsně předtím, než novinář hrabě Guglielmo Rospigliosi začal svůj výklad o „Církvi za železnou oponou“, zavládl sálem

neklid, když přítomní zpozorovali vysokou postavu Alfreda Ottavianiho, a pak vzá-

pětí znovu při spatření muže středního věku v klerice. Všichni povstali, aby mohli

pokleknout a políbit jeho prsten. Věděl vůbec přítomný sedmaosmdesátiletý a

téměř již slepý kardinál, že příchozím byl arcibiskup Annibale Bugnini, „architekt“

nové mše?

Jestliže závěrečné stránky této knihy vyznívají v bolestném tónu, pak proto, že si

ještě dobře vzpomínám, jak bezmezně na počátku Lefebvrovy rebelie vyhlížely

naděje na obnovení Církve, a jak téměř neuvěřitelně vypadá to, co se stalo onoho

květnového odpoledne r. 1975, zvláště v dnešním světle zmatení, roztříštění a zdě-

šení: Nic menšího, než neohlášené, nepovolené, ale také nebráněné obsazení jednoho ze čtyř hlavních kostelů Říma katolickou tradicí.

Nečekaně a mlčky se shromáždilo asi sto mladých lidí v sutanách a rochetách ze

semináře v Ecône na širokém vstupním schodišti kostela Santa Maria Maggiore 107

a chystali se vejít slavnostním procesím do mohutného portálu, zatímco arcibiskup

poklekl na stupni hlavního oltáře, aby zahájil mši, jedině pro níž byl tento oltář

zbudován. Tři tisíce míst v chrámu se pozvolna plnilo poutníky z Francie. Odpoledne, nezapomenutelné mezi tolika jinými v Římě. Řím… Caput Mundi.

Mary Ball Martínezová

Mexico City, srpen 1991

* * * * * 108

REJSTŘÍK OSOB

Adam, N.

Alinsky, S. D.

Andreotti, G.

Andrieu, M.

Arrupe, P.

Askenazy, V.

Augustimus

Baggiani

Baker, K.

Barth, K.

Baum, Gr.

Bea, A.

Beaudouin, L.

Bellarmin, R.

Benedikt XV.

Benelli, G.

Benigni, U.

Bergman, E.

Bernardini, G.

Bittlinger, A.

Blavatská, H.

Boff, L.

Bonhoeffer, D.

Bonneterre, D.

Bony, M.

Borges, J. L.

Boudrillat

Boyer, Ch.

Brady, N.

Briand, A.

Brown, R.

Buckley, W. F.

Bugnini, A.

Buñuel, L.

Camara, H.

Camus, A.

Capistrán Garza, R.

Caprile, G.

Carpi, P.

Casaroli, A.

Casini, T.

Ciano, G.

Cicognani, A.

Clément, M.

Clinton, F.

Coache, L.

Colombo, C.

Confalonieri, G.

Congar, Y.

Cooper, G.

Cornwell, J.

Cox, H.

Cranmer, Th.

Crétineau-Joly, J.

Crowley, A.

Čičerin, G. V.

Dalajláma

Daniélou, J.

D’Arcy Osborne, F.

Daudet, L.

De Corte, M.

De Gaulle, Ch.

De Lubac, H.

De Nantes, G.

De Quarto, A.

Dezza, P.

Diaz Baretto, P.

Dior, Ch.

Döpfner, J.

Dreyer, L.

Dubois

Dubois-Dumée, F.

Ducaud-Bourget, F.

Dulles, A.

Du Plessis, D.

Elias Calles

Eppstein, J.

Etchegaray, R.

Feltin, M.

Flores, R.

František Josef, císař

Franzoni, G.

Fraser, H.

Friedländer, S.

Frings, J.

Garibaldi, G.

Garonne, G.

Gasparri, P.

Gerstnerová, E.

Gibbons, J.

Gierek, E.

Gijsen, J.

Gilson, E.

Glorieux, A.

Goldieová, R.

Gomulka, W.

Gonzalez Valencia, J.

Graham, R.

Graves, R.

Gröber, K.

Guitton, J.

Gutierrez, G.

Halifax, E.

Häring, B.

Harnack, A.

Harper, M.

Hartmann, F.

Heenan, J.

Heidegger, M.

Heim, B.

Hitler, A.

Hnilica, P.

Hochhuth, R.

Holmes, D.

Charest, J.

Christie, A.

Churchill, W.

Illich, I.

Innitzer, Th.

Jan XXIII. (Angelo

Roncalli)

Jan Pavel I. (Albino

Luciani)

Jan Pavel II. (Karol

Wojtyla)

Jouin, E.

Jungmann, J. A.

Kallay, F.

King

Kluger, J.

König, F.

Krol, J. 111

Komarić, F.

Kundera, M.

Küng, H.

Kydrynski, J.

Landazurri Ricketts,

Langley, C.

Larraona, A.

Le Caron, H.

Lefebvre, M.

Legorreta, A.

Leiber, R.

Lenin, V. I.

Lev XIII. (Gioacchino Pecci)

Lercaro, G.

Liénart, A.

Loisy, A.

Longo, L.

Lorenzi, D.

Lovatelli, C.

Lowell, R.

Luce, C. B.

Luciani, E.

Madiran, J.

Magee, J.

Maglione, L.

Malinski, J.

Manning, R.

Manríquez Zarate, J.

Maritain, J.

Martin, Malachi

Maugham, S.

Mauriac, C.

Mauriac, F.

Maurras, Ch.

McCroryová, M.

McCullough, F.

McIntyre, C.

Menuhin, Y.

Mercier, D.

Merry del Val, R.

Mersch, E.

Messori, V.

Meyer, J.

Molinari, P.

Monteuil, J.

Montini, Giorgio

Montiniová, Giuditta

Morgenthau, H.

Moro, A.

Morrow, D.

Müller, J.

Murdoch, I.

Mussolini, B.

Mussoliniová, R.

Nenni, P.

Niehans, P.

Nikodim, M.

O’Connell, W.

O’Fiaich, M.

Oram, J.

Ortega, D.

Ottaviani, A.

Paccini, G.

Pacelli, C.

Pacelli, E.

Pacelli, F.

Pallenberg, C.

Panciroli, R.

Pasqualina, Sr.

Pavel VI. (Giovanni

Battista Montini)

Pétain, H.

Piasecki, B.

Pignedoli, S.

Pius IX. (Givanni

Mastai-Ferretti)

Pius X. (Giuseppe

Sarto)

Pius XI. (Achille Ratti)

Pius XII. (Eugenio

Pacelli)

Poincaré, R.

Portes Gil, E.

Potter, Ph.

Purdy, W. A.

Radini-Tedeschi, G.

Radziszewski, I.

Raffalt, R.

Rahner, K.

Rampolla del Tindaro, M.

Ratzinger, J.

Ready, M. J.

Reuss, Th.

Riding, A.

Riva y Damas, J.

Roche, G.

Röding, J.

Romero, O.

Roosevelt, F. D.

Rosenberg, J.

Rosenbergová, E.

Rotondi, V.

Ruiz Flores, L.

Rynne, X.

Řehoř XVI. (Bartolomeo Cappelari)

Salleron, L.

Samoré, A.

Sanders, M. K.

Sangnier, M.

Sapieha, A.

Sartre, J. P.

Scheler, M.

Segovia, A.

Silva Henríquez, R.

Siri, G.

Smith, R. H.

Sparková, M.

Spellman, F.

Stalin, J. V.

Stehle, H.

Steiner, R.

Stepellone, A.

Suenens, L.

Suhard, E.

Sullivan, F.

Tanenbaum, M.

Tardini, D.

Taylor, M. C.

Teilhard de Chardin,

Testa, A.

Thibon, G.

Tisserant, E.

Togliatti, P.

Tomko, J.

Torres, C.

Trethowan, I.

Tucci, R.

Turowitz, J. 112

Tyranowski, J.

Tyrell, G.

Vanoni, G.

Viktorie, královna

Von Mackenson

Waugh, E.

Wiesel, E.

Wiesenthal, S.

Willebrands, J.

Williams, G. H.

Williams, R.

Wiltgen, R.

Wojtyla, Edv.

Wojtyla, J.

Wright, J.

Wyszinski, S.

Yallop, D.

Zablocki, J. 113

Číst celý článek »

Lži z Medžugorje

Johannes Rothkranz

LŽI Z MEDŽUGORJE

„Pokolení mužů, jak dlouho bude čest má na potupu? Proč máte zálibu ve věcech marných, a proč honíte se za lží?“ (Ž 4,3)

„A povstane mnoho proroků nepravých a svedou mnohé.“ (Mt 24,11)

1. NEPOHODLNÝ BISKUP

Od června 1981 se hodně mluví o malé chorvatské obci Medžugorje. Skupině dětí se tam od té doby údajně každý den zjevuje Matka Boží, a zjevením i poselstvím se ani po deseti letech nedá předvídat nějaký konec. A přestože řečené jevy stále ještě trvají, pokoncilní církev až dosud nechtěla a nechce k nim zaujmout definitivní postoj. Ten je rozumný a dokonce přikázaný v případě, že od počátku nic závažného nemluví proti pravosti nějakého zdánlivě nadpřirozeného fenoménu. Jakmile však dostačující příznaky nebo dokonce důkazy mluví pro podvod buď že strany ďábla nebo na událostech účastných lidí, pak přirozeně nemá smysl připouštět podvodu nějakou ochrannou lhůtu, kterou by pak on sám mohl podle libosti protahovat. Vlastně by mělo být samozřejmé, že právě řečené musí být každému normálnímu člověku snadno pochopitelné. Jenže tomu tak ani zdaleka není! A přesto má pro Medžugorje kompetentní diecézní biskup z Mostaru, Msgre Pavao Zanić, nejpozději od roku 1983 nesporné důkazy, že se v Medžugorje od samého počátku lhalo. Když však poté považoval za nezbytné s podvodem skoncovat a své materiály předložit veřejnosti, nestáli náhle na pranýři „vizionáři“ a muži za nimi, nýbrž on sám! Namísto vyhodnocení biskupovy dokumentace jím řádně ustavenou vyšetřovací komisí a vyvození nevyhnutelných závěrů si Řím raději zakryl oči i uši. „Svatý Stolec“, říká sám biskup Zanić ve svém prohlášení z 9. února 1990 (č. 24), „…tříletou práci komise nikdy neviděl, nemluvě o jejím posouzení.“ Ani to však pořád ještě není všechno. Bez udání důvodů vzal Řím biskupovi všechny doklady z rukou. „Jím svého času ustavená vyšetřovací komise na diecézní úrovni byla roku 1985 rozpuštěna. Vatikán nařídil svolání nové komise (1986) pod patronátem chorvatské biskupské konference (BKJ) a ke komisi byla přiřazena lékařská sekce. Biskupu Zanićovi byla současně uložena zdrženlivost na veřejnosti. Zanić se však příkazu nedržel.“ (medjugorje aktuell č. 13/červen 1990, str. 3.)

Biskup Zanić skutečně o jemu nejlépe známých událostech vydal 9. února 1990 prohlášení, v němž se pod titulem „Pravda o Medžugorje“ v 29 bodech vysvětluje, z jakých důvodů nemůže být ani řeč o skutečném mariánském zjevení. Důležité biskupovo prohlášení pak bylo v květnu 1990 (str. 16-25) kompletně přetištěno v angličtině americkým katolickým časopisem „Fidelity“, z něhož je zde citováno. Biskup, jemuž nesmírně záleželo na zachování věrnosti Římu a papeži („ohledně své biskupské služby jsem ještě nikdy od Svatého stolce nedostal výtku nebo výstrahu“ – č. 12), zjevně Římem uloženou „zdrženlivost“ nedodržel, protože nemohl nadále přihlížet, jak se mu každodenně přímo před očima odehrává nestydatý

podvod. Mocná internacionální medžugorská lobby si ovšem zjevně nepřála vzít na vědomí jako taková jím předložená tvrdá fakta.

Příkladně viditelné to bylo třeba v generálním prohlášení „Medžugorského centra Německa“ z 30. května 1990, kde se pod bodem 1 lapidárně konstatuje: „Odmítavý postoj pro obec Medjugorje kompetentního biskupa z Mostaru k událostem není nový. Přichází v odstupech a z různých pohnutek.“ – Méně zdrženlivějšími slovy se tam přece neříká nic jiného, než „biskup Zanić pořád mnoho mluví; měl by se prostě nechat povídat“. – Nakonec se z celého biskupova prohlášení nepřímo reaguje na jediný bod č. 4: „Podnětem k obratu původně k zjevení pozitivně se stavícího biskupa byl spor s mladým knězem, kterého postihl nejpřísnějšími církevními tresty. Zmíněný konflikt nebyl v žádné příčinné souvislosti se zjevením. Mladý duchovní se v důsledku tvrdého postupu svého nadřízeného lidsky zhroutil. Pod nátlakem se tenkrát jedna z vizionářek ptala Madony po příčině konfliktu. To mělo být biskupovi důvodem k větší trpělivosti, ale vedlo to jen k utvrzení jeho postoje vůči Medžugorje a k formulaci: ‚Madona, která kárá kompetentního biskupa, nemůže být Madonou.‘“ (Tamtéž.) Kromě toho se citovaný bod prohlášení Německého medžugorského centra jen hemží nepravdami, polopravdami a zkreslováním, k čemuž se na svém místě ještě vrátíme. Zde si pouze k pochopení věci objasníme následující:

Nešlo o „jednoho duchovního“, nýbrž o dva, a konkrétně o dva františkány. Že místní františkáni byli již od počátku „zjevení“ ve „sporu“ s biskupem Zanićem, k tomu dostatečně přispěly zprávy médií o Medžugorje a dodnes to fanatickým stoupencům Medžugorje slouží k vysvětlování odmítavého postoje biskupa osobní nechutí Msgre Zaniće k františkánům, kteří jsou duchovními pastýři Medžugorje i přilehlých obcí a zjevení od počátku velice horlivě propagovali. Věc však tak jednoduchá zdaleka není. Již zde narážíme na první ze lží, uvedené v titulu této knížky:

O „sporu“ resp. o „střetu“ mezi biskupem a františkány se v tomto případě podle katolického pojetí nedá vůbec mluvit. Bude to okamžitě jasné, přečteme-li si Zanićovo vylíčení příčiny napjatých vztahů mezi vrchním pastýřem a františkány (č. 23 jeho prohlášení):

„Vztah mezi františkány a diecézním klérem ohledně pastýřských povinností ve farnostech Hercegoviny byl v souladu s návrhy samotných františkánů i biskupa Buconjiće OFM v roce 1899 upraven rozhodnutím Svatého Stolce. Podle řečeného rozhodnutí mají být farnosti rozděleny na dvě stejné skupiny věřících mezi františkány a světské kněžstvo. Protože však tehdy nebyl dostatek diecézních duchovních, byly jim zákonně příslušející farnosti roku 1923 předány františkánům ‚ad nutum Sanctae Sedis‘ (‚k dispozici Svatému Stolci‘). Msgre Cule, první diecézní biskup z Mostaru, byl roku 1948 (komunisty) odsouzen na jedenáct a půl let vězení. Po odpykání osmi a půl let trestu byl propuštěn. Poté začal počet diecézních světských kněží vzrůstat. Proto v roce1968 Svatý Stolec františkánům přikázal přenechat pět farností diecéznímu

kléru. Františkáni však předali pouze dvě farnosti. Po dlouholetých rozhovorech a vyjednávání vyšel roku 1975 dekret Svatého Stolce o rozdělení farností v Hercegovině. Františkáni však dekret otevřeně odmítli, přestože pečovali o více než 80 procent věřících. Za neposlušnost byla poté roku 1976 sesazena celá hierarchie františkánské provincie včetně tehdejšího provinciála Siliće, a od té doby není provincie samostatná, nýbrž je přímo řízená řádovým generálem ‚ad instar‘. Dodatečný trest spočíval v tom, že se františkáni Hercegoviny nesměli účastnit volby řádového generála v roce 1979. První, co nový generál řádu kladl na srdce spolubratrům v Hercegovině, byla ‚poslušnost vůči hercegovskému biskupovi a dobrá spolupráce s ním‘. Přesto tam neposlušnost vládne dnes stejně jako dříve, a ‚Naše Paní‘ vzpurnost františkánů od počátku

chránila. Vicka ve svém deníku zjevení píše, že Naše Paní jí řekla, že vinu na všech nepořádcích v Hercegovině má biskup (viz výše č. 9!). A to jí bylo mnohokrát opakováno. Sami františkáni jsou rozhádáni. Františkánské opozici, obhajující Medžugorje, se podařilo porazit svou vlastní vrchnost ‚ad instar‘, usilující o dobré vztahy s biskupem, a dokázala etablovat skupinu, obhajující

zjevení. Nový provinciál ‚ad instar‘, P. Jozo Vasilj, nedokázal nastolit smír a pořádek mezi svými bratry, takže se nakonec raději uchýlil na misii v Zairu a nechce se odtamtud vrátit! (Není také to jeden z ‚dobrých‘ plodů pokoncilního vývoje?) Byl nahrazen viceprovinciálem a řádový generál vyzval všechny k poslušnosti; v opačném případě bude nucen provincii zrušit. ‚Je na čase, aby každý převzal osobní odpovědnost dříve, než budou vyneseny tresty nebo provincie zrušena.‘ Provincie nedostane vlastní hierarchii dříve, než uposlechne dekret. Tři vizitátoři františkánského řádu, kteří r. 1988 provincii navštívili, shodně prohlásili, že tam není ani jediný františkán, který by byl ochoten dekret uposlechnout. Toto konstatování je sice poněkud přehnané, a le současně výmluvné.“

Je právě citované podání Msgre Zaniće hodnověrné? Nepochybně, protože biskup je přitlačen ke zdi a nemůže si dovolit sebemenší chybu např. nějakou nepravdou. Jeho protivníci, kteří mají k dispozici mohutný blok církevních a dokonce i mimocírkevních médií a za sebou miliony zfanatizovaných stoupenců, by to tím měli jen snazší. Co je však na vývodech Msgre Zaniće tak pozoruhodné? Nuže, tzv. „spor“ mezi biskupem a františkány se vybarvil jako jasná a neustálá neposlušnost chorvatských františkánů vůči římskému dekretu, za jehož uposlechnutí

se mostarský biskup musí svým úřadem zasazovat. Jestliže se františkáni vzpírají Římu i kompetentnímu místnímu biskupovi jako svému představenému a správci, pak to není žádná „rozmíška“ mezi rovnoprávnými stranami, nýbrž vzpoura podřízených proti právoplatnému nadřízenému. Totéž platí o „sporu“ biskupa ne s jedním, nýbrž s dvěma mladými františkány, kteří navzdory manifestačnímu těžkému provinění proti řádové kázni (slib čistoty) odmítají akceptovat kompetentním biskupem uložené důsledky (suspendování)!

Otevřenou a troufalou vzpouru františkánů vůči biskupovi vydávat za (neutrálně znějící) „rozmíšku“ resp. za (stejně neutrálně znějící ) „spor“ totiž neznamená nic jiného než lhát. Tato lež jistých stoupenců Medžugorje je jen tak říkajíc posledním článkem dlouhého řetězu lží, který se spojil podle známých Schillerových slov: „Je prokletím zlého skutku, že musí znovu a znovu plodit zlo.“

2. SMÍCH „VIZIONÁŘŮ“

Na první zjevnou lež jedné z údajných vizionářek narazil Msgre Zanić již na samém počátku aféry. „Měsíc po začátku ‚zjevení‘, sděluje biskup (č. 5), ‚jsem se odebral

do Medžugorje vyslechnout ‚vizionáře‘. Každého z nich jsem vyzval složit přísahu na kříž a žádal mluvit jen pravdu. (Rozhovory i přísaha byla nahrány na magnetofon.) První byla Mirjana: ‚Šli jsme hledat naše ovce, když tu náhle…‘ (Farní kaplan ji přerušil a řekl mi, že ve skutečnosti si šli zakouřit, což před rodiči tajili.)‚Moment, Mirjano, jsi pod přísahou. Šli jste ven hledat své ovce?‘ Mirjana si stydlivě dala ruku před ústa: ‚Odpusťte, šli jsme si zakouřit,‘ řekla. Poté mi ukázala hodinky, na nichž se udál ‚zázrak‘, protože ručičky byly do sebe zaklesnuté. Vzal jsem hodinky k znalci, který prohlásil, že velmi pravděpodobně byly poškozené pádem. Vrátil jsem je Mirjaně a napomenul ji, aby nadále nemluvila o zázraku. Ale na později nahrané kazetě dál vyprávěla, jak se stal zázrak s hodinkami a také že tehdy vyšli hledat své ovce.“ Kromě později znovu tvrdohlavě opakovaných nepravd, které Mirjana sama již předtím odvolala v přítomnosti biskupa i svědků, je zde velmi zarážející okolnost, že by se Královna Nebes měla zjevit právě takovým mladistvým, kteří se chystali udělat něco zapovězeného.

Na oprávněnou domněnku, že šest „vizionářských dětí“ si příběh o zjevení vymyslelo, ukazuje ostatně i lež o ovcích, která podvědomě připomíná zjevení v Lourdech, La Salettě a Fatimě. Američan E. Michael Jones, jeden z mála, kteří si dali práci posvítit si kriticky na Medžugorje z pohledu věřícího katolíka, si pozorně vyslechl zvukový záznam, na němž je nahrán první výslech „vizionářky“ zpočátku ještě skeptickým medžugorským farářem P. Jozo Zovkem OFM. Z dotazování 30. června 1981, sedmého dne údajných zjevení, k němuž došlo v 18.30 hod., cituje následovně (str. 116 ad.):8

„‚Neruší vás,‘ ptá se P. Zovko vizionářky, ‚že jsou při tom Ljubica Vasilj-Gluvićová a Mica Ivankovićová?‘ – ‚Ani v nejmenším,‘ odpovídají děti a rozesmějí se.

Pak říká Mica: ‚Zapomněla jsem je (vizionáře) poprosit, aby se zeptali Panny Marie, zda se nehněvá ani na nás.‘ – Děti se znovu rozesmějí. P. Zovko se je snaží přivést k vážnosti. ‚Kdy jste se rozhodli odjet z vesnice?‘ – ‚Byly tři hodiny.‘ – ‚To je ale zajímavé. Máme zde obrovský zástup a vy se klidně někam ztratíte a nahoře na kopci si děláte z lidí legraci.

‘P. Zovko vypadá rozzlobeně. V průběhu dalšího vyptávání se však situace uklidňuje a P. Zovko podléhá náladě. Děti se najednou hlásí, že mají hlad. …A co chcete pít,‘ pokračuje P. Zovko, ‚třeba něco silnějšího?‘ – ‚Otče, copak nevíte, že jsme tu autem? Ljubica na to musí myslet, když řídí,‘ žertuje Mica a znovu se všichni rozesmějí. ‚Nedělejte si starosti,‘ namítá jim P. Zovko, ‚vy jste andělé a těm se nemůže nic stát,‘ a znovu všichni propukají v záchvat smíchu. ‚Andělům se nic nestává,‘ opakuje P. Zovko. ‚Zeptejte se Gospy, co se mnou udělá za to, že jsem vás unesla,‘ říká Ljubica. ‚Bude ti za to vděčná,‘ opáčí Jakov

a opět propuká bouřlivé veselí. Záchvaty smíchu jsou asi následkem duševní úlevy. Všichni se cítí volněji, protože se zdá, že klíčová postava je mimo nebezpečí. Bylo stanoveno, že zjevení by měla skončit v pátek v kostele, jak si to přál P. Zovko. Mlčenlivý ústupek dětí v dotazování ze 30. 6. mu ovšem měl podezření jen potvrdit. Přesto je však na jeho reakci udivující, že souběžně s rostoucí skepsí sílilo i Zovkovo přání po řízení zjevení. Místo jeho odhalení jako podvodu má podle všeho spíše zájem, aby je dostal pod kontrolu, a děti se mu v tom jen až příliš ochotně podřizují. Poznaly už, že P. Zovko jejich historku prohlédl. Současně jsou si i vědomy toho, že stále roste počet přicházejících lidí i jejich netrpělivost.“ Pak, říká Jones dále, již prostě nevědí, jak se zase dostat z hloupé historie, do níž se tak lehkomyslně pustili. Doufají jen, že pater dovede k dobrému konci trapnou aféru, která již v krátkém čase přilákala mnoho set lidí z širokého okolí. Avšak pater, za nímž se velmi pravděpodobně skrývají další spolubratři, o nichž si později promluvíme, se rozhodl dětmi z žertu vymyšleného „zjevení“ využít pro účely svého řádu v jeho obtížích. Od toho dne je uzavřeno mlčenlivé spolupachatelství na život a na smrt ve velkém podvodu z Medžugorje mezi zúčastněnými patery a „vizionáři“. „Zjevení“ pak přirozeně neskončí v pátek 3. července 1981 ve farním kostele v Medžugorje.

3. KONEC „ZJEVENÍ“

Tím je již zpečetěna další velká lež z Medžugorje. Podle slov „vizionářů“ z 30. června 1981 jim Královna Nebes sdělila, že se bude zjevovat už jen příští tři dny. Kdyby to Maria bývala skutečně řekla, pak by se až do dnešního dne sama usvědčovalaze lži! Biskup Pavao Zanić o tom píše (č. 11) takto:„Crnica je vesnice poblíž Medžugorje. Osmý den po začátku zjevení v Medžugorje bylo i ‚zjevení‘ blízko Crnice. ‚Vizionáři‘ ještě ten večer o události vyprávěli pateru Jozo Zovkovi, tehdejšímu faráři v Medžugorje. Prohlásili, že Naše Paní jim čtyřikrát nebo pětkrát řekla, že se bude zjevovat už jen po příští tři dny, tedy 1. až 3. července. Pater Ivo Sivrić jejich sdělení nahrál na kazetu a zveřejnil. O několik let později vydal P. Janko Bubalo knihu s titulem ‚Tisíc setkání s Naší Paní‘. Jsou v ní mj. rozhovory s Vickou. Vicka událost v Crnici nezmiňuje a proto se jí P. Bubalo ptá, zda Naše Paní řekla nebo neřekla ‚již jen tři dny‘. Vicka odpověděla, že si již nevzpomíná! – Protože zjevení pokračovala, snažili se obhájci Medžugorje najít různé výmluvy k vysvětlení, proč vizionáři řekli ‚už jen tři dny‘. Ordinariát vlastní protokol svědků zjevení z 3. července 1981. Toho dne řekl jeden z františkánů věřícím: ‚Budete velkými hříšníky před Bohem, jestliže se zjevení přeruší.‘“ Poslední věta je jistě mimořádně poučná poznámka. Co však mohlo děti přimět, aby omezily „zjevení“ jen na tři dny? Trojka je přirozeně číslo, které je jako první napadlo. Trojka je archetypické číslo, jakési pračíslo: „Do třetice všeho dobrého!“ O skutečném autorství údajného sdělení Panny Marie ovšem nelze pochybovat jen ze zmíněné číslice. Michael Jones (str. 114 ad.) doslova cituje z biskupem zmíněné zvukové kazety a současně nám dodává jediné srozumitelné zdůvodnění pro svévolné prohlášení „vizionářů“. „Údajná zjevení,“ říká Jones, „nyní (30. června 1981) trvají již šestý den a každým dnem také přichází stále více nedočkavějších lidí. Chtějí vědět, co se zde událo a ovšem zda také mohou něco uvidět. Začíná strašit legenda, že prý děti berou drogy. Tlak doléhá na každého a situace se stává hroznou až nesnesitelnou. Lidé věří, že si z nich děti dělají blázny. Vicka už nemůže v noci spát a prosí Svatou Pannu o zastavení znamení, což se jí v této kritické době zdá být pro děti nejlepší, aby se dostaly z tísnivé situace.“ Sám Zovko si klade otázku, jak dlouho má ještě celá záležitost pokračovat. V hovoru s Mirjanou, která je zjevně hlavou celé skupiny, se jí ráno toho dne ptá: „‚Jak dlouho, myslíš, že budete mít ještě vidění?‘ načež dostává pozoruhodnou odpověď: ‚Něco mi v nitru nepřestává říkat: Ještě dva nebo tři dny.‘ Mirjana: ‚Ptala jsem se Jí, kolik dní se nám ještě bude zjevovat, tedy kolik dní přesně, a Ona odpověděla: Ještě tři dny’. ‚Ještě tři dny,‘ opakuje P. Zovko slavnostně. Mirjana: ‚Ještě tři dny, to znamená do pátku. Pak jsme se zeptali, zda by Jí hněvalo, kdybychom místo na Podbrdo chodili za Ní do kostela. Při otázce nám připadala být poněkud nerozhodná. Zdálo se, jako by se Jí ta myšlenka nelíbila, ale nakonec řekla, že se nezlobí.‘ – Gospa byla nejen nerozhodná, ale zmýlila se i ve věci doby trvání zjevení. Možná se později rozmyslela jinak, resp. vizionáři neříkali pravdu. Každopádně

to všechno nevypadá příliš logicky – nebo snad přece jen ano? Hledí-li se na výpovědi dětí očima psychologa, pak jasně vyvolaly zmatek, překračující jejich nejdivočejší fantazii. Nyní však již nezvládají břemeno a nejraději by se vším skoncovaly. Proto zvěstují, že do tří dnů bude po všem. To je, psychologicky nahlíženo, zcela evidentní. A pokud obhájci pravosti zjevení věří, že náš psychologický výklad zachází příliš daleko, mohli by nám snad oni vysvětlit, proč by Matka Boží mě la vůbec říkat, že se bude zjevovat ještě po tři dny?“ Přijít s takovým prohlášením asi nebylo snadné. Proč děti svou předpověď nemohly dodržet, bylo již naznačeno výše. Někteří františkáni si říkali, že příznivé okolnosti by se mělo řádně využít a na dětmi podpáleném ohni si přihřát svou polívčičku. Lze ovšem pochybovat, že by již tenkrát pomýšleli na více než desetileté trvání své akce. Můžeme mít za to, že i oni byli překvapeni stále ještě podceňovanou vlastní dynamikou pokračujícího podvodného manévru, a E. Michael Jones může mít docela dobře pravdu citováním starého čínského přísloví: „Kdo se veze na hřbetě zuřivého tygra, tomu se těžko sestupuje.“ – Dodnes ani páteři, ani vizionáři nenašli způsob, jak se zbavit duchů, které sami vyvolali. V tom je také důvod, proč své klamané publikum nechávají již desátý rok čekat na slíbené „velké znamení“, o němž sami nejlépe vědí, že se nikdy nedostaví!

4. „VELKÉ ZNAMENÍ“

Když už se jednou rozhodlo nechat Gospu zjevovat se i nadále, bylo nutné dětmi dosti břídilsky započatou věc co nejrychleji profesionálně vylepšit. Ve Fatimě, posledním velkém a církevně uznaném zjevení Panna Maria roku 1917 před zhruba 70 000 lidmi způsobila proslulý „sluneční zázrak“, který vizionáři předem správně ohlásili jako „znamení“. V časopisu katolické mládeže „Komm mit“10 vypráví jistá Angelika Eckardtová o návštěvě Medžugorje. Říká se tam: „Matka Boží ostatně dala vizionářským dětem naději na velký zázrak, který brzo nastane. Děti také vědí, kdy přijde, ale nechtějí to prozradit.“ – Mezitím uběhlo dobrých sedm let, ale „velké znamení“ na sebe stále ještě nechává čekat…

„V prvních měsících,“ vysvětluje biskup Zanić (č. 19), „děti často říkaly, že ‚velké znamení‘ přijde hodně brzy, rychle, atd. Když skončil první rok, začaly mluvit jinak. Cílem je udělat ze všech blázny, dost naivní na to, aby čekali na slíbené znamení do konce světa. Již dříve jsem řekl a znovu v tomto prohlášení opakuji: Když nám Naše Paní zanechá znamení, o němž mluví ‚vizionáři‘, poputuji po kolenou z Mostaru do Medžugorje (30 km) a poprosím františkány i ‚vizionáře‘ o odpuštění.“

Biskup dobře ví, proč si může být tak jistý svou věcí. Vždyť on sám i první komise

již roku 1985 jednoznačně usvědčili „vizionáře“ Ivana Dragiceviće ze závažné lži ohledně „velkého zjevení“. Dejme znovu slovo Msgre Zanićovi (č. 16): „Pokud jde o ‚velké znamení‘, Vicka je třináctkrát zmiňuje ve svém deníku, čtrnáctkrát se o něm mluví ve farní kronice a dvaapadesátkrát je o něm řeč na kazetách i v mnoha rozhovorech s biskupem. Na jaře 1982 jsem ‚vizionáře‘ vyzval napsat všechno, co o ‚znamení‘ vědí, a to otevřeně a bez jakéhokoli ‚tajnůstkářství‘. Navrhoval jsem, aby informace napsali na papír s kopií. Poté se vše vloží do uzavřených obálek; jeden exemplář si ponechají oni, druhý biskup. Kdyby se pak ‚znamení‘ událo, obě obálky se otevřou a uvidí se, zda tam bylo skutečně takto předpověděno nebo ne. Pater Tomislav Vlasić, tehdy ještě farář v Medžugorje, ‚vizionáře’ pověřil prohlásit, že jim Naše Paní zakázala něco psát a proto také nic nenapsali. Ivan Dragicević byl ovšem tou dobou ve františkánském semináři v bosenském Visoku a nebyl o (údajném zákazu psaní) informován. Dva členové první vyšetřovací komise, dr. M. Zovkić a dr. Z. Puljić (dnes dubrovnický biskup) odjeli Ivana do Visoka navštívit. Předali mu zelenavý papír s předtištěnými otázkami. Ivan sepsal obsah ‚znamení‘, dokument v jejich přítomnosti datoval a podepsal beze slov nebo známek obav. O několik let později Laurentin uvádí, že mu Ivan osobně sdělil, že tehdy nic na žádný papír nepsal a oba členové komise že se mýlí. 7. března 1985 vyhledali Ivana tři členové komise s dotazem, zda je pravda, co Laurentin uvedl. Ivan řekl, že je to pravda a oni že mohou klidně jít a obálku v biskupské kanceláři otevřít, protože v ní najdou jen prázdný list papíru. Vrátili se tedy do Mostaru, kde právě komise zasedala, a v přítomnosti všech členů obálku otevřeli. Našli v ní zelenavý papír s napsaným obsahem ‚znamení‘: ‚Naše Paní řekla, že nám zanechá znamení. Jeho obsah vám s důvěrou oznamuji. Znamením je, že v Medžugorje bude velká svatyně ke cti mého zjevení, svatyně pro můj obraz. Kdy se tak stane? Znamení přijde v červnu.‘ datum: 9. květen 1982 vizionář: Ivan Dragicević.

Poté, co vyslechli takovou lež, chtěli členové první komise zastavit všechny další práce, ale nakonec přece jen pokračovali. Několik dní po zmíněné události si P. Slavko Barbarić OFM vzal ‚vizionáře‘ včetně Ivana někam stranou a všem poradil sestavit prohlášení, že Ivan znamení neprozradil!“

Na jiném místě svého prohlášení (č. 2) biskup říká, že má „nejméně dvacet důvodů“ nevěřit v pravost zjevení v Medžugorje, „přičemž již jediný z nich čestným a

ve víře poučeným lidem postačuje k závěru, že zjevení nejsou nadpřirozeného původu“.

Zde máme jeden takový důvod. I kdyby všechno ostatní v Medžugorje bylo perfektní, i kdyby Ivan komisi nelhal o „velkém znamení“, které se pak v červnu roku 1982 nedostavilo, i přesto by katolické učení o rozlišování duchů znamenalo pro Medžugorje „konec“. V knize Deuteronomium (18,21 ad.) čteme: „‚Kterak mohu poznati slova, kterých Hospodin nemluvil?‘, budiž ti toto znamením: Nevyplní-li se, co prorok ten ve jménu Hospodinově předpověděl, to Hospodin nemluvil, ale prorok ve své opovážlivosti si to smyslil.“ – Tím je již vynesen definitivní soud nad Medžugorjí.

5. DVA PATEŘI V TÍSNI

To nám ovšem nebrání důkladně se podívat i na další lži z Medžugorje, abychom

si mohli udělat co možná nejúplnější obrázek o velkém podvodném manévru. Jak jsme se již výše dozvěděli z prohlášení Německého medžugorského centra ze 30. května 1990, „konflikt“ mezi biskupem Pavao Zanićem a jedním (ve skutečnosti dvěma) mladými kněžími údajně neměl „žádnou příčinnou souvislost se zjevením“. Ze strany autorů prohlášení nemusí jít o vědomou lež, ale objektivně to neodpovídá pravdě. „Vizionáři“ se totiž již v prvním roce „zjevení“ marně snažili oklamat biskupa Zaniće bezostyšným lhaním ohledně velmi těsné příčinné souvislosti mezi „zjevením“ a osobními problémy jistých františkánů.

„14. ledna 1982,“ tedy něco přes půl roku po začátku aféry, píše Msgre Zanić (č. 7), „přišli mne navštívit Vicka, Marija a malý Jakov. Vicka začala mluvit poněkud nervózně, protože mi vyprávěla lži: ‚Poslala nás Naše Paní říci vám, že s františkány jednáte příliš přísně…‘ ‚Jak přísně?‘ ‚To nevíme!‘ Dva františkánští kaplani v Mostaru, Ivica Vego a Ivan Prusina, které se biskup snažil z města vzdálit, protože vyvolávali neklid a neposlušnost mezi věřícími nově zřízené místní kapitulní fary, se svému nadřízenému bránili tvrzením, že Mostar nemohou opustit, protože Naše Paní jim skrze Vicku řekla, aby zůstali. Informaci mám od člena provinciální františkánské rady. Při našem setkání jsem se Vicky zeptal: ‚Zmínila se naše Paní o mostarských kaplanech Vegovi a Prusinovi?‘ ‚Ne, nezmínila. My je (kaplany) vůbec neznáme,‘ odpověděli všichni tři. Náš rozhovor trval 30 minut a celý jsem si nahrál na magnetofon. Opakoval jsem otázku ohledně mostarských kaplanů, a znovu odpověděli pouze: ‚Neznáme je.‘ Později jsem na základě Vicčina deníku zjistil, že kaplany velice dobře znali. Bylo mi jasné, že děti lhaly, ale nic jsem neřekl, abych během našich rozhovorů neztratil jejich důvěru.“ O necelé čtvrtletí později, pokračuje biskup ve své zprávě (č. 8), „mne 4. dubna 1982 přišli Vicka s Jakovem ‚navštívit z pověření Naší Paní‘. Mostarští kaplani Vego a Prusina byli v lednu tohoto roku svými nadřízenými vyloučeni z františkánského řádu. Zapuzené kaplany hájilo mnoho apoštolů Medžugorje i ‚Naší Paní‘. Vicka začala náš rozhovor velice rozčileně: ‚Když jsme u vás posledně byli, všechno jsme vám nevyprávěli, a proto nás Naše Paní pokárala. Mluvili jsme o tolika věcech a proto jsme tehdy na to zapomněli…‘ ‚Co jste zapomněli? ‚Naše Paní nám přikázala říci vám, že kaplani Vego a Prusina jsou kněží a proto mohou sloužit mši stejně jako ostatní duchovní.‘ ‚Moment. Mluvila Naše Paní také o našem posledním setkání?‘ ‚Ano, a právě

proto nás k vám poslala. Ale posledně jsem mluvila o mnoha jiných věcech a zapomněla jsem to zde zmínit.‘ Během předcházejících setkání jsem se několikrát přímo zeptal, zda Naše Paní říkala něco o obou kaplanech. Bylo zcela jasné, že Vicka lhala, a to byl důvod nevěřit ani jejich ostatním tvrzením. Marija a Jakov se na lži ostatně také podíleli.“ A pak se biskupovi dostaly do ruky Vicčiny zápisky (č. 9): „Koncem ledna 1983 za mnou přišel P. Grafenauer, kněz jezuitského řádu, se záměrem vyšetřit fenomén Medžugorje. Vyslechl si zhruba 20 kazet hlasových záznamů a následně prohlásil, že do Medžugorje nepůjde, protože došel k závěru, že se tam Naše Paní nezjevuje. Na mé naléhaní se tam přesto vydal a po několika dnech se vrátil jako ‚konvertita‘ patera Vlasiće. Přinesl s sebou několik dokumentů, hodil mi je na stůl a řekl: ‚Zde je to, co vám Naše Paní chce sdělit!‘ Chápal jsem to jako intriku, zaměřenou na znemožnění biskupa s pomocí Naší Paní. Přinesené dokumenty byly kompilací z Vicčina deníku, farní kronikya rukopisných listin. Proto je těžké zjistit, kdo je jako první zkoncipoval. Vickai obhájci Medžugorje tyto podklady před biskupem tajili více než rok. Uvádím zde z nich několik citátů:

19. prosinec 1981: ‚Naše Paní řekla, že biskupa je třeba pokárat za nepořádky v Hercegovině. Také řekla, že P. Ivica Vego nemá být pokárán, protože veškerou autoritu má právě biskup. Naše Paní dále řekla, že (Vego) má zůstat v Mostaru a neodcházet.‘ 3. leden 1982 ‚Všichni vizionáři se společně ptali Naší Paní na P. Ivicu Vegu. Naše Paní odpověděla: Ivica je nevinen. Pokud jej vyhodí z františkánského řádu, ať zůstane statečný… Ivica je nevinen.‘ Naše Paní to pak opakovala třikrát.

11. leden 1982: ‚Ptali jsme se znovu na dva kaplany z Mostaru, a Naše Paní po dvakrát opakovala, co k tomu řekla již dříve.‘“ Pouhé tři dny po této poznámce v deníku, tedy 14. ledna, pak byla Vicka u biskupa v jeho kanceláři a tvrdila, že jména Vego a Prusina vůbec nezná! Ovšem 4. dubna 1982 (v souladu se svým deníkem, který Msgre Zanić ještě neměl v ruce) přiznala, že oba kaplany již tehdy znala! Že to nemohla být „Naše Paní“, která ustavičně opakovala „Ivica je nevinen“, vyplývá z následujícího pikantního detailu, který by biskup v zájmu P. Vegy raději zamlčel, kdyby to bylo bývalo možné (č. 2): Pater Ivica byl „pro neposlušnost z příkazu papeže svým řádovým generálem propuštěn z řádu, vyvázán ze slibů a suspendován ‚ad divins‘. Ivica však nařízení neuposlechl, zůstal v klášteře, pokračoval v sloužení mší, udělování svátostí a žil se svou milenkou. Je velice neutěšené o tom vůbec mluvit, ale současně je to nezbytné, abychom viděli, kdo se staví za Naší Paní. Podle Vicčina deníku i výpovědí ‚vizionářů‘ Naše Paní třináctkrát tvrdila, že Vego je nevinný a viníkem je biskup. Když jeho milenka, jeptiška jménem sestra Leopolda, otěhotněla, opustili oba Medžugorje i řádový stav a začali spolu žít v nedaleké obci, kde se jim později narodilo dítě. Modlitební knížka Ivici Vegy se pak v Medžugorje i jinde stále ještě prodávala ve statisícových výtiscích.“

Jak vidno, neměli oba páteři v tísni (do níž upadli vlastní vinou) sebemenší zábrany

naléhat na biskupa vymyšlenými „poselstvími“, aby zrušil uvalené tresty. Biskup byl ovšem dost moudrý a připomněl si, že ani sám Ježíš o cizoložnici neřekl, že je „nevinná“ (srv. J 8); jak by potom Ježíšova Matka z Medžugorje mohla nepravdivě tvrdit, že ve smilstvu žijící řeholník je „nevinen“?

6. „ZÁZRAČNÁ“ UZDRAVENÍ

„Na medžugorské faře,“ sděluje Angelika Eckardtová v září 1983, „bylo ohlášeno

již více než 150 uzdravení nemocných na základě přímluvy Marie.“ – Zázračná uzdravení samozřejmě patří k místu mariánského zjevení, které se má chápat jako Lourdy nebo Fatima. Děti i páteři nejspíš s touto věcí neměli příliš mnoho práce: Jedním z nejpřitažlivějších a nejčastějších motivů k pouti do Medžugorje bylo od počátku a je dodnes samo se vnucující přání i poslední naděje mnoha nevyléčitelně nemocných lidí, dočkat se tam uzdravení na přímluvu Královny Nebes. Sugesce (známá z mnoha lékařských experimentů) může někdy vyvolat účinky, podobné zázračným (ale právě jen podobné!). A protože lidé pod silným vlivem přání jako otce myšlenky jsou až příliš snadno ochotni k posouvání hranice mezi přirozeně vysvětlitelným a zázračným, bylo od začátku jasné, že touha po zázracích si v Medžugorje také své „zázraky“ najde.

Co však Církev (v souladu s přírodními vědami) rozumí pod zázrakem? Striktní porušení přírodního zákona! V lékařské rovině se však skutečné porušení přírodních zákonů nechá logicky a nesporně prokázat jen tehdy, jsou-li současně splněny tři předpoklady: (1) Nemoc musí být podle posudku kompetentních lékařů skutečně nevyléčitelná, (2) k uzdravení musí dojít „na místě“, tedy během nejkratší doby, kdy by sugesce nebo autosugesce nemohla v žádném případě docílit ani přibližně podobného výsledku, (3) uzdravení musí být naprosté a trvalé. Chybí-li jen jediný z těchto předpokladů (jejichž přítomnost mohou ve většině případů vědecky nesporně zjistit jen odborní lékaři), pak nelze v přísném slova smyslu mluvit o zázračném uzdravení. Co se však stalo v Medžugorje?

„Byla řeč o 50 zázračných uzdraveních,“ říká biskup Zanić (č. 4), „potomo 150, 200, 300 a tak pořád dál. Laurentin vybral 56 materiálových souborů a zaslal je ‚Lékařskému úřadu v Lourdech‘. Dr. Mangiapan v bulletinu z dubna 1984 odpověděl, že zaslané materiály jsou bez praktické ceny a nemohou být považovány za seriózní důkazy pravosti jevů v Medžugorje. Mnoho se napsalo o uzdravení Diany Basileové. Zaslal jsem její materiálový soubor dr. Mangiapanovi, který případ prostudoval a zaujal k němu následující stanovisko: ‚opinion plus que reservée‘ (‚můj názor je více než zdrženlivý). Jedná se o případ komplikované sklerózy. Více o něm bude v chystané knize.“ Avšak jednou rozjetá mašinérie lží láká mezitím miliony důvěřivých poutníků do Medžugorje zdánlivou vyhlídkou na zázračné uzdravení. „Většina zbožného lidu,“ stěžuje si Msgre Zanić (č. 21), „padla ve své naivitě za oběť masivní propagandě i povídačkám o zjeveních v Medžugorje. Tito lidé se dokonce sami stali nejhorlivějšími propagátory událostí. Vůbec ni kdy je nenapadlo, že pravda může být překryta dobře promyšlenou lží. Vůbec nevědí, že se nikdy nestalo ani jediné zázračné uzdravení, které by nebylo potvrzeno kompetentními experty a institucemi jako je např. ‚Bureau medical de Lourdes‘. V celé Hercegovině nikdo neví o nějakém skutečném uzdravení. Každý tam však ví, že malý Daniel, starý Jozo Vasilj, Venka Brajcićová a další, uvedení v prvních knihách o Medžugorje, rozhodně uzdraveni nebyli.“

V této souvislosti je zvláště poučný následující případ, vylíčený biskupem Zanićem

(č. 22): „Bylo mnoho slibů, které skončily tragicky. Nás však pouze zajímá, zda tyto sliby dala nebo nedala ‚Naše Paní‘, resp. zda byly nebo nebyly vymyšlené ‚vizionáři‘. Tragický konec Marko Blazeviće, jak jej popsal bývalý bělehradský arcibiskup, Msgre Turk, říká prakticky všechno o ‚slíbených‘ uzdraveních. Arcibiskup 22. května 1984 napsal, že byl přijat jako pacient na kardiologické oddělení bělehradské nemocnice. Obdržel lůžko, na němž před ním ležel Marko Blazevič z Buny u Mostaru, který se právě měl podrobit operaci. Pan Blazević vyprávěl svůj příběh arcibiskupovi, mnoha dalším pacientům, lékařům i pomocnému personálu. Naše Paní mu prostřednictvím ‚vizionářů‘ slíbila, že se operace zdaří. Řádová sestra, která asistovala na operačním sále, mi později napsala, že Blaževićova žena i dcera jí dávaly najevo fanatickou víru v ‚příslib Naší Paní‘. Jistý lékař byl rovněž slibem přesvědčen. Během operace se skupina pacientů před operačním sálem vroucně modlila. Nicméně pacient se po operaci již neprobral k životu. Později se mnoho mluvilo o události, která mnohé silně zklamala a zahanbila v očích jinověrců a ateistů. Podle svého zvyku zahalovat pravdu dokázal P. Vlasić dceru zemřelého pana Blazeviće přemluvit, aby vyhledala biskupa a řekla mu, že Naše Paní jim pouze přikázala modlit se, ale nepřislíbila zdar operce! Řekl jsem jí, aby nedělala lháře ze svého zemřelého otce ani z ostatních, s nimiž o tom mluvila.“

7. VICČIN DENÍK

Ve své zde již zmiňované knize (str. 96 ad.) cituje E. Michael Jones vydavatele kanadského katolického časopisu „Challenge“, Lary Hendersona, který na základě vlastních pozorování v Medžugorje došel k přesvědčení, že „vizionáři“ jsou manipulováni

františkány a zvláště P. Vlasićem. Na otázku, zda podle jeho mínění pocházejí „poselství“ od kněží, Henderson v rozhovoru s Jonesem odpověděl takto: „To je jiná věc, která by si zasloužila prozkoumat. Protože poselství byla směřována odděleně na každé z dětí, byla všeobecná tendence mezi lidmi shromažďovat se kolem nich, a všech šest dětí říkalo zcela různé věci, což je opravdu hrozné. Ale v době mé přítomnosti v Medžugorje se všechno zastavilo, děti vyšly z dveří sakristie a protože se každou chvíli mělo pokleknout ke mši, děti odešly, aniž by mohly být dotazovány. A když se lidé chtěli později něco dozvědět, museli jedno z dětí doslova obstoupit a dostali odpověď: ‚Ó, to se musíte zeptat patera Vlasiće!‘“

Jones dále (str. 97 ad.) píše: „Mnichovský fotograf Walter Fürhoff, který byl v Medžugorje již vícekrát, dospěl k podobnému závěru poté, co si všiml, jak Marija Pavlovićová něco v sakristii opisuje. ‚Jednou jsem zpozoroval,‘ vypráví Walter, ‚jak si Marija zapisovala poselství. Protože byli v sakristii přítomni ještě jiní lidé, obrátila se k nim zády. Náhle zastrčila do kapsy kabátu další list papíru, ale tvářila se, jako když vytahuje kapesník. Ve skutečnosti se však jednalo o list papíru.‘ ‚Ale proč by to dělala?‘ ‚Zřejmě šlo o předlohu, z níž opisovala. Proč by se jinak snažila nechat papír potají zmizet v kapse? Tvářila se, jako by zapisovala poselství, a pak prostě nechala předlohu po opsání zmizet. Později v kostele už předčítala z listu, který nesl známky jejího rukopisu.‘

Když Fürhoff jindy přišel do sakristie, vyfotografoval Mariji, jak píše skloněna nad dvěma listy papíru. Jeden z listů s jejím vlastním rukopisem byl čtvercový, druhý s rukopisem dospělého obdélníkový. Fürhoff se ptal sám sebe, proč Marija ještě po začátku mše opisovala poselství. ‚Opravdu neměla žádný důvod opisovat je pro někoho z přátel nebo poutníků, protože bylo tak jako tak tištěno a rovněž vyvěšováno před kostelem. A proč tedy potom bylo nutné poselství ještě opisovat v sakristii při zahájení mše, když po bohoslužbě bylo k tomu dost času? Podle Gospy je p řece mše důležitější než všechno ostatní.‘“

Týden poté, co Fürhoff učinil svá pozorování, byly sakristie i místo zjevení pro veřejnost uzavřeny. Fürhoff to spíše připisuje experimentu Francouze Jeana-Louise Martina než svým vlastním poznatkům. Poté, co se doslechl, že děti se během zjevení nacházejí mimo čas i prostor (pozn.: tedy ve stavu skutečné extáze, kdy všechny normální smyslové vjemy mizí!), Martin se k Vicce přiblížil a udělal náhlé gesto, jako by se chystal vrazit jí prsty do očí. Vicka instinktivně ucukla a byla paterem Vigem rychle odvedena z místnosti. Po chvíli se znovu vrátila a prohlásila, že když se dívala na milostiplnou Pannu, vypadalo to, jako by Jí Ježíšek padal z náruče. Reakce, kterou si Martin vykládal jako snahu uhnout vypíchnutí očí, byl ve skutečnosti pokus o zachycení padajícího Ježíška, tedy alespoň podle Vicčina vysvětlení. Později stál Fürhoff venku u okna kaple zjevování a sledoval Mariju s Vlasićem, kteří tam seděli u harmonia a opisovali poselství. O deníku Vicky Ivancovićové zde již byla řeč. Údajně obsahuje doslovné znění poselství matky Boží, kterých se Vicce mělo každý den dostávat. Proč však nebyl deník nikdy předán biskupské vyšetřovací komisi? Biskup Zanić (č. 19) o tom píše: „Vicka během půl druhého roku zapsala ‚život Naší Paní‘ a bylo to údajně velké tajemství, které má být zveřejněno až poté, ‚co to Naše Paní dovolí‘. Komise si deník o Naší Paní vyžádala, ale ‚Naše Paní‘ požadavku nevyhověla. Smí komise deník alespoň vidět, aniž by jej otevřela nebo vzala s sebou? Ne, ani to nesmí!“

Děti i jejich instruktoři mohli přirozeně počítat s chápavým porozuměním veřejnosti

odmítnout vydat deník jménem „Gospy“, protože téměř každý zná příběh proslulého „třetího tajemství“ z Fatimy, jehož vydání vizionářské děti jménem Panny Marie neústupně odmítaly, až bylo nakonec se souhlasem Matky Boží předáno kompetentnímu biskupovi v Leirii, který je pak doručil papeži. Celkem 60 (!) „tajemství“ z Medžugorje ovšem podle informací Msgre Zaniće (č. 19) nesmí být předáno ani komisi, nýbrž výhradně františkánským paterům z Medžugorje, čímž by se řečená „tajemství“ velmi pravděpodobně jen vrátila ke svým skutečným autorům. Vicčin „deník“, vydávaný rovněž za „tajemství“, obsahuje nejspíš tak nehotové věci, že jí páteři jeho vydání zakázali. Byli ovšem tak pošetilí, že P. Grafenauerovi (viz výše) z něj přenechali výtahy, jež pak roku 1983 přinesl biskupu Zanićovi, který ovšem chtěl vidět celý „deník“. – „Během následujícího roku,“ píše dobře informovaný Jones (str. 27), „biskup několikrát přijal P. Vlasiće a Vicku, přičemž oba střídavě biskupa prosili o zveřejnění výňatků z deníku, a hned zase jeho existenci popírali! Jednou dokonce Vlasić biskupovi přísahal na kříž, že žádný takový deník není. Poté, co se biskup osobně dostavil do kostela svatého Jakuba, aby si od něj deník vyžádal, mu Vlasić nakonec předal svou vlastní ‚kroniku zjevení‘. Při

jejím pročítání biskup narazil na místo, datované 16. 3. 1982, kde Vlasić osobně zmiňuje rozhovor s Vickou o deníku, který podle jeho přísahy ze 16. 10. 1983 nikdy neměl existovat! Jinými slovy to znamená, že P. Vlasić lhal.“

To ostatně nebyla jediná lež v souvislosti s neblahým deníkem. Další lež Vicky i patera Vlasiće byla pro biskupa dostatečným důkazem, že Vicka i její duchovní vůdcové texty v „deníku“ nepřijali od Matky Boží, ale naopak že si je napsali sami: „Ivan si řadu let vedl svůj vlastní deník zjevení. Nikdy nebyl zveřejněn stejně jako Vicčin deník nebo písemnosti ostatních. Jde o originální prameny událostí v Medžugorje, ale jsou také plné naivních tvrzení, jasných nepravd a vyslovených absurdit. Jsou znamenitým důkazem skutečnosti, že ‚vizionáři‘ Naší Paní ani neviděli, ani od ní nepřijímali poselství. Zmíněná poselství byla napsána někým jiným a předána Ivanovi, který je pak podepsal jako svá vlastní. Když mi P. Grafenauer přinesl výtahy z Vicčina deníku, následně jsem ji o deník požádal. 7. května 1983 mi napsala: ‚Zjistila jsem, že výtahy z mého deníku se rozšiřují na veřejnosti…‘

To byl velice důležitý bod, který komise považovala za podstatný důkaz, že deník sepsala sama Vicka nebo že jej považovala za své (duchovní) vlastnictví. Později dospěl pater Vlasić ke stejnému závěru a proto před komisí i přede mnou v roce 1984 prohlásil, že zmíněný dopis nepsala Vicka, ale spíše jeden z františkánů (pravděpodobně sám P. Vlasić) a pouze ji nechal dopis podepsat! V celé věci je mnoho podobných případů manipulace, ale žádný z nich není tak jasně prokázán jako právě tento.“

8. PODVOD PATERA VLASIĆE

Mezitím je přinejmenším stejně jasně dokázán další případ zjevné lži. Také zde sehrál hlavní roli P. Tomislav Vlasić OFM, kterého Msgre Zanić ve svém prohlášení několikrát označil za „iniciátora Medžugorje“. V tomto případě musíme zajít poněkud

dál do minulosti. Pater Ivica Vego OFM není bohužel jediný františkán, který porušil svůj slavnostní slib věčné čistoty. Ve svém prohlášení to biskup Zanić jen mlhavě naznačuje:

„Pater Vlasić se představil samotnému papeži v dopise ze 13. května 1984 těmito slovy: ‚Jsem P. Tomislav Vlasić, který podle Boží prozřetelnosti vede vizionáře v Medžugorje.‘ Rozhodně by však udělal lépe, kdyby se stáhl na ‚poušť‘ a mlčel, protože jeho minulost o něm mluví dostatečně jasně.“

Nad čím zde biskup šetrně rozprostřel pláštík křesťanské lásky k bližnímu, to E.

Michael Jones považoval za potřebné odhalit, protože bez toho by nebylo jasné,proč se právě Vlasić stal „iniciátorem Medžugorje“. Jones na str. 83 až 93 své knihy podrobně dokládá následující: V polovině sedmdesátých let v Záhřebu se Vlasić ve skandálně smíšeném (mužském i ženském!) „klášteře“ seznámil s jistou řeholnicí jménem Rufina. Koncem roku 1976 bylo její těhotenství již zřejmé; z donucení opustila řád a odešla do bavorského Sternbergu, kde pod jménem Manda našla útočiště u pana Aloyse Otta, františkánům zavázaného lidumila ve věku mezi 80 a 90 lety. Tam pak v lednu 1977 porodila syna, trvale si dopisovala s paterem Vlasićem a jako otce svého dítěte se jej všemožně snažila přimět k vystoupení z řádu a ke sňatku, ale bezvýsledně. Příslušnou korespondenci má biskup Zanić k dispozici, a její autenticita je zcela jistá. Roku 1984 však Manda i se synem, který pana Otta miloval jako vlastního dědečka, náhle beze slova odešla. Pan Ott našel v jejím pokoji dopisy a „poslal jejich kopie kardinálu Ratzingerovi, kterého z dřívějších dob znal jako mnichovského diecézního biskupa. Ratzinger zaslal materiál Zanićovi, který s ním Vlasiće konfrontoval v přítomnosti jeho řádových představených. Podle biskupa Zaniće Vlasić nikdy nepopíral, že je otcem (Mandina syna)“ (Jones, str. 88), což mu však nijak nevadilo později otcovství podsunut jinému z řádu odpadlému františkánu v Americe a navíc biskupa Zaniće – s horlivou podporou mezinárodní medžugorské lobby – veřejně obvinit z pomlouvání. Velká lež se však zhroutila poté, co byl bývalý Vlasićův spolubratr objeven na západě USA a podsouvané

mu otcovství přesvědčivě vyvrátil.

Vraťme se však k P. Vlasićovi v květnu 1981. Tou dobou kromě Mandy a Vlasiće

ještě nikdo nevěděl, že pater je otcem nemanželského dítěte. „Je zde totiž fascinují spojitost s Medžugorjí v tom smyslu,“ píše Jones (str. 56), „že sestra McKennová se na římské konferenci charismatických vůdců v květnu 1981 modlila za P. Vlasiće, pozdějšího duchovního důvěrníka medžugorských vizionářů – a to všechno měsíc před tím, než začala zjevení. Sestra McKennová P. Vlasićovi řekla, že jej viděla sedícího na trůně, kolem nějž proudila živá voda a říkajícího P. Emilia 23 Tardifa MSC: „Neboj se, pošlu vám svou Matku“. – To byl podle všeho vlastní startovní výstřel k „událostem“ v Medžugorje. Jones psychologicky vnímavě a současně přesvědčivě rekonstruuje, co se tenkrát muselo v P. Vlasićovi odehrát (str. 128 ad.): „29. června 1981 přišel Vlasić do farnosti svatého Jakuba ještě v čerstvé paměti s proroctvím, že Bůh pošle svou Matku vyřešit paterovy problémy. Konference charismatických vůdců zasedala v Římě počátkem května a pater odjížděl s nadějí, že najde řešení nepříjemností s místním biskupem a velmi pravděpodobně i svých osobních potíží. Narození syna v roce 1977 uvrhlo jeho život do krize. Nyní byl zmítán mezi dvojí odpovědností, aniž by dokázal najít nějaké uspokojivé řešení. Když jako františkán zůstane věrný svým řádovým slibům, obrátí se zády k synovi a matce dítěte. Jestliže na druhé straně opustí řád, což od něj podle všeho Manda očekávala, ukáže zase záda slavnostním slibům, které dal Bohu. A jako většina lidí, nedokázal v takových situacích ani on zvolit jednu z obou variant. Nechal se prostě unášet proudem. Jako charismatik musel zprávu o římské konferenci přijmout s pocitem očekávání. Pak přišla proroctví a 24. června zjevení. Člověku s charismatickým duševním stavem se to muselo jevit jako spolehlivé znamení od Boha. Vlasić, který měl pověst, že umí na lidi působit přesvědčivě, spěchal 29. června do Medžugorje a můžeme právem předpokládat, že o situaci dlouze mluvil se Zovkem. Nemáme žádné záznamy jejich rozhovorů, ale jeho psychologický stav nám sám nabízí motiv k přijetí zjevení za pravé. V pozdějších dopisech Mandě Vlasić vysvětluje, že Gospa zachránila jeho povolání ke kněžství. A 15. prosince 1981 Mandě píše, že je nyní kaplanem v Medžugorje a ptá se, zda již slyšela o zjeveních. „Jsem šťastný, že mohu být zde, přestože je hodně práce a nemohu ani na chvíli vypřáhnout. Považuji za štěstí, že jsem františkán a že sloužím Bohu.“ Nicméně, říká Jones, žádný psycholog by asi nebyl překvapen zjištěním, že Pater Vlasić se ani v Medžugorje natrvalo necítil dobře. Tuto nejnovější část příběhu si podáme ve vylíčení Msgre Zaniće:

„Původce Medžugorje, pater Tomislav Vlasić, publikoval mj. v mnoha jazycích sedmnáctistránkovou brožuru s názvem Zvolání v mariánském roce (Milán, 25. 3. 1988). Týká se založení modlitební skupiny pro mladé muže a ženy (cosi neslýchaného v dějinách Církve!), kteří chtějí společně žít v italské Parmě. Mají být těmi, kdo zachrání svět. Údajně Naše Paní vnukla pateru Vlasićovi a Agnes Heupelové (Němce, která prý byla v Medžugorje uzdravena) myšlenku na založení skupiny i na její společné vedení; podle slov P. Vlasiće podobně jako svatý František a svatá Klára. Pro zajištění úspěchu celého podniku požádal P. Vlasić Mariju, aby na třech stránkách připojila k brožuře své ‚svědectví‘. Marija je rovněž členem skupiny a 21. dubna 1988 napsala: ‚Sento il bisongo… cítím tužbu…‘ A jak se ani nedalo jinak čekat, dala Naše Paní společenství ‚Královny míru‘ základní program, vede je dál skrze P. Vlasiće a Agnes Heupelovou, a nadále mu dodává poselství. ‚Jsem již půl druhého měsíce ve společenství. Mívám zjevení, a Naše Paní mě uvádí do tajemství utrpení, které je základem našeho společenství. Musím všechno napsat a uveřejnit, jakmile mi to Naše Paní přikáže. Pochopila jsem Boží plán, který skrze Marii začal v medžugorské farnosti.‘ Tento citát je na str. 15 a 16 textu P. Vlasiće. Obhájci Medžugorje velmi rychle pochopili, že společnost mladých mužů a žen, žijících, pracujících, modlících se a spících v témže domě, by mohla rychle i v samotné Medžugorji upadnou do špatné pověsti. Proto poslali do Parmy svého provinciála, P. Jozo Vasilja. Ten se pak spolu s parmským biskupem, Msgre B. Cochim, a P. Vlasićem odebral do Říma ke kongregaci (pro řeholníky). Bylo jim řečeno, že Církev takové společenství nemůže povolit, a P. Vlasić poté dostal příkaz k rozpuštění spolku a k návratu do Hercegoviny. Vlasić ihned neuposlechl, ale nakonec se vrátil. Takto mi to oznámil P. Jozo Vasilj ohledně zmíněného společenství. Tatáž Marija Pavlovićová vydala 11. července 1988 další veřejné prohlášení. Na jediném listu papíru a stejným způsobem jako dříve píše: ‚Cítím morální povinnost před Bohem, Naší Paní (Madonou) i Církví prohlásit…:

Z textu Zvolání vyplývá, jak jsem předala odpověď Naší Paní na otázku P. Vlasiće, atd. Nyní prohlašuji, že jsem Naší Paní (Madonu) nikdy nežádala o souhlas s dílem P. Vlasiće a Agnes Heupelové. Moje první prohlášen neodpovídá pravdě. P. Vlasić mi několikrát dal na srozuměnou, že jako ‚vizionářka‘ bych měla (a teď pozor!) napsat prohlášení, na které čeká celý svět. … Nic z toho, co jsem tam řekla, neodpovídá pravdě. To prohlašuji před nejsvětější svátostí.‘ Pod prohlášením byl podpis ‚Marija Pavlovićová‘.

Marija nepopírá vydání prvního prohlášení. Pater Vlasić se častokrát snažil získat od ní takové prohlášení, což zjevně naplňuje skutkovou podstatu manipulování s ‚vizionářkou‘. Z toho můžeme právem soudit, že Marija buď poprvé, nebo podruhé řekla vědomě nepravdu. Lhala, a lež navíc vložila do úst Naší Paní.“

9. „GOSPA“ SPÍLÁ BISKUPOVI

Zjevení nebo poselství Boží nebo Matky Boží, která Bůh občas nechává předat méně milostí obdařeným osobám, podle všech učitelů mystické teologie nikdy nemůže vyzývat ke vzpouře proti zákonné církevní vrchnosti nebo k ní dávat podnět. Nikdy také nemůže veřejně blamovat ještě žijící osoby, protože to neudělal ani vtělený Boží Syn, který svého zrádce Jidáše kryl až do konce a neprozradil jeho jméno, když se jej apoštolové večer v den zrady ptali: „Pane, kdo je to?“ Naproti tomu údajná Gospa z Medžugorje si s hanobením biskupa Zaniće hlavu nedělala. Následují tři „deníkové zápisky“ Vicky, které se Msgre Zanićovi dostaly do ruky a on z nich cituje:

„‚20. leden 1982: Děti se ptaly, co nyní mají dělat P. Ivica Vego a P. Ivan Prusina, protože byli propuštěni z řádu. Naše Paní odpověděla: ‚Jsou nevinní. Biskup byl příliš tvrdý ve svém rozhodnutí. Mohou zůstat.‘

15. duben 1982: Vicka se Naší Paní otázala: ‚Můžeš mi zcela obecně říci všechno o Vegovi a Prusinovi?‘ Naše Paní se nejprve usmála a poté řekla: ‚Jsou nevinní.‘ Pak dvakrát opakovala: Biskup udělal chybu… Nechť zůstanou v Mostaru… Mohou tu a tam sloužit mši, ale měli by dbát na to, aby na sebe příliš neupozorňovali, než se bouře utiší. Oni žádnou chybu nemají…‘

26. duben 1982: Naše Paní: ‚Biskup nemá ve svém srdci opravdovou lásku k Bohu. Ohledně biskupa mohou být Ivica a Ivan klidní. Co biskup činí, je proti Boží vůli, ale ať si dělá, co chce. Však on nadejde den spravedlnosti, jaký jste ještě nikdy neviděli.‘“

Pod č. 12 svého prohlášení uvádí Msgre Zanić doslovné znění dalšího poučného dokumentu, kterým je „přepis nahraného rozhovoru mezi P. Grafenauerem a Marijou:

„Grafenauer: Řekla Naše Paní, že je třeba biskupa pokárat?

Marija: Ano.

Grafenauer: Pokud Naše Paní říká, že je třeba biskupa pokárat, pak to okamžitě vypadá podezřele a my z toho můžeme soudit, že to zde nemluví Naše Paní. Vizionáři zjevně všude roztrušují řeči o nutnosti pokárání biskupa.

Marija: Naše Paní nám to řekla.

Grafenauer: To však vyvolává vzpouru v Hercegovině, a to není žádné dobré ovoce. Lidé se budou na biskupa hněvat a poškozovat jeho dobrou pověst. Jak by Naše Paní mohla chtít takové věci? Církev naprosto přesně ví, že Naše Paní je dobrá a nikdy by nic takového neudělala.

Marija: Naše Paní nám to řekla.“

A dále (č. 16):

„Ivan zaslal biskupovi poselství Naší Paní. 24. 1984 dubna. Naše Paní ohledně biskupa údajně řekla: ‚Můj Syn se za něj modlí, aby (biskup) uvěřil na události v Medžugorje a poté se lépe věci zastával.‘ Pak ještě dodala: ‚Jak bude reagovat, až se můj Syn objeví na zemi? Uvěří v Něj?‘“

A ještě nehoráznější (č. 15):

Jednou „Marija viděla, jak Naše Paní pláče, když kdosi při modlitebním setkání zmínil biskupa: ‚Z očí Naší Paní kanuly velké slzy. Stékaly jí po obličeji a mizely v obláčku pod jejíma nohama. Pak se Naše Paní plačky vznesla do nebe‘ (22. srpen 1984). Zjevný výmysl patera Vlasiće k zastrašení biskupa.“ O něco takového se již P. Vlasić pokusil dříve, jak informuje biskup (č. 17): „‚Řekni biskupovi, že od něj požaduji rychlý obrat postoje k událostem v Medžugorje, dokud není pozdě. Nechť je přijme s plností lásky, porozumění a jasného vědomí odpovědnosti. Chci, aby se vyhýbal vyvolávání konfliktů

mezi kněžími, a aby přestal vynášet na veřejnost své slabosti. Svatý Otec všem biskupům dal za povinnost plnit ve své diecézi uložené úkoly. A k tomu také patří odstraňování všech problémů a sporů. Biskup je duchovním otcem všech farností v Hercegovině. Proto také očekávám jeho změněný postoj k událostem. Tímto mu posílám předposlední varování. Pokud se tak nestane, čeká biskupa můj soud i soud mého Syna. To znamená, že nenašel cestu k mému Synovi. Naše Paní mi přikázala předat Vám toto poselství.‘ – Poselství bylo podepsáno ‚s pozdravem‘ a datováno ‚Bijakovici, 21. června 1983‘. Pater Tomislav Vlasić mi osobně doručil dokument, který více než pravděpodobně sám sepsal v momentě vzrušeného uchvácení.“

A skutečně se zlá slova „Naší Paní“ až příliš viditelně shodují se slovy jistých františkánů a především P. Vlasiće, který biskupovi nemohl odpustit pevné odmítání přistoupit na jeho špatnou hru. „Bylo řečeno,“ konstatuje biskup Zanić (č. 20), „že ‚zpočátku i biskup věřil (ve zjevení).‘ To není pravda! Dokud komunisti pronásledovali františkány, ‚vizionáře‘ i poutníky, všechny jsem hájil, a tudíž jsem také nezměnil své smýšlení ‚kvůli hrozbám ze strany státní komise nebo proto, že to po mně žádali diecézní kněží‘. To je zkrátka a dobře jen mnohými lidmi vymyšlená pomluva. Zatímco jsem veřejně hájil zatčené františkány, P. Jozo Zovko během (státního a soudního) vyšetřování řekl, že jsem ‚vlk‘ a ‚pokrytec‘. To jsou přesně jeho slova. Zovkův advokát Vuković se mne prostřednictvím svých kolegů zeptal, co zlého jsem Zovkovi udělal, abych si zasloužil tak těžké obvinění.

Podobně i P. Vlasić často taková slova ‚Naší Paní‘ vkládal do úst ‚vizionářů‘, že prý tím Satan (v tomto případě biskup) chce zničit jejich plán. Ještě jednoznačněji to Vlasić napsal v dopisu svým přátelům ve Vatikánu. Stěžoval jsem si na Vlasiće u jeho provinciála ohledně označení biskupa za satana. Vlasić to nepopřel a ospravedlňoval svá slova tvrzením, že psal pod vlivem silného pohnutí mysli. Každý může v afektu ledacos říci, ale ne v afektu něco takového napsat a přeložit do cizích jazyků.“

Biskup má přirozeně pravdu, když se v prohlášení (č. 12) plným právem pohoršeně

ptá: „Jaký druh teologie může akceptovat – v prohlášeních ‚vizionářů‘ učiněné – výroky Naší Paní, že učitel, pastýř a liturgický představený, tedy biskup, který své úřední povinnosti právoplatně přijal od Krista skrze Církev, prý nemá v srdci lásku k Bohu, že byl před celým světem prohlášen za hříšníka, že by se měl obrátit a že by se v Medžugorje měli za ten úmysl modlit?“ Odpověď je zcela jasná: Žádná katolická teologie nemůže omlouvat takové výroky jako pravá slova Matky Boží. I kdyby všechny ostatní lži z Medžugorje zůstaly utajené, již jen tyto opakovaně tvrzené výroky by plně postačily k odhalení fenoménu Medžugorje jako kompletního podvodného manévru. Že se v Medžugorje opravdu nejedná o nadpřirozená poselství, je podle biskupa Zaniće (č. 10) „nejlépe potvrzeno kazetou, kterou nahrál P. Grafenauer při rozhovorech s Vickou a Marijou. Kopie kazety zanechal Grafenauer na faře Medžugorje, u biskupa i u biskupské konference v Záhřebu. Stačí si jen kazetu poslechnout!

Vicka: Může si o tom soudit co chce, ale já vím, že je to Naše Paní.

Grafenauer: Církev učí, že ti, kdo důvěřují pouze sami sobě, už jen tím ukazují, že Naše Paní zde rozhodně není přítomná.

Vicka: Jen nechte pochybovače klidně pochybovat; já nepochybuji.

Grafenauer: To není dobré znamení… Jednou jsi biskupovi řekla, že by měl poslouchat víc Naší Paní než papeže.

Vicka: Ano, přesně tak.

Grafenauer: To znamená, že biskup by měl poslouchat víc tebe než papeže.

Vicka: Ne, mě ne.

Grafenauer: Ale biskup neví, oč se u fenoménu jedná, a možná to vůbec není Naše Paní.

Vicka: Ale ano, je to Naše Paní.

Grafenauer: Řekla jsi biskupovi, že by měl být pokárán, a že ti dva (Vego a Prusina) jsou nevinní a mohou se věnovat svým kněžským povinnostem.

Vicka: Ano, přesně tak.

Grafenauer: Mohou také zpovídat? Řekla to tak Naše Paní?

Vicka: Ano.

Grafenauer: Když to říká Naše Paní, a papež říká, že nesmějí…

Vicka: Papež si může říkat, co chce, já to říkám tak, jak to je!

Grafenauer: Vidíš, to je právě cesta, po níž se může dojít k závěru, že to vůbec není Naše Paní… Když papež říká: Ne, nesmějí celebrovat mši ani zpovídat!, a na druhé straně Naše Paní říká: Oba to mohou dělat!, pak nic takového přece nemůže být.

Vicka: Vím, co je správné (co řekla Naše Paní).

Grafenauer: To nemůže být pravda. Dám ruku do ohně za to, že zde nemluví Naše Paní.“

Jak výstižná je u Jonese (viz výše) charakterizace P. Vlasiće jako „velmi přesvědčivě působícího“ člověka, vyplývá asi nejlépe z toho, že tentýž P. Grafenauer po několikadenním pobytu u Vlasiće v Medžugorje opustil své dosavadní správné náhledy a budoucně se hlásil k pravosti zjevení!

„Každý v hloubi srdce se zamyká“ (Ž 63,7).

10. ZAKRVAVENÝ KAPESNÍK

Jako příklad absurdity údajných poselství, z nichž mnohá se zdají být výplodem

chorého mozku, si zde ještě z prohlášení Msgre. Zaniće (č. 6) uvedeme následující (což ostatně E. Michael Jones slovo za slovem potvrzuje): „Vicka toho řekla i napsala hodně, a zapletla se při tom do mnoha rozporů. Profesor Nikola Bulat, člen první komise, se Vicky vyptával a napsal o ní šedesátistránkovou studii. Vypočítává tam všechny nelogické a nepravdivé údaje jejího deníku. Zmíním zde jen případ se zakrváceným kapesníkem. Mluvilo se o tom, že jistý taxikář narazil na krví potřísněného muže. Muž dal řidiči krví

prosáklý kapesník a přikázal mu ‚hodit jej do řeky‘. Taxikář pokračoval v cestě a potkal černě oděnou ženu. Zastavila jej a požádala o kapesník. Náš řidič jí zdvořile nabídl svůj vlastní, ale žena chtěla jen ten zakrvácený. Když jí ho řidič podal, podotkla: ‚Kdybys býval kapesník hodil do řeky a nedal mi jej, byl by teď konec světa.’ Vicka Ivankovićová ve svém deníku píše, že se Naší Paní ptala, zda se ta příhoda skutečně stala, a ona řekla ‚ovšemže ano‘ a ještě dodala: Ten krví pokrytý muž byl můj Syn Ježíš a já (Naše Paní) jsem byla ta černě oděná žena.‘ – O jaký druh teologie se zde jedná? Ježíš chce svět zničit, pokud nebude nějaký kapesník hozen do řeky, a Naše Paní svět zachrání!“… Jestliže v tomto případě nesmyslnost údajného poselství z Medžugorje doslova bije do očí, pak z naprosté většiny ostatních textů, publikovaných jako „poselství Matky Boží“, je jasně znát přinejmenším jejich bezvýznamnost. Banalita textů údajných nebeských „poselství“ byla ostatně od samého počátku charakteristická. Ve zde citované dvoustránkové zprávě o Medžugorje v časopise Komm Mit ze srpna/září 1983 je již tehdy nesmírně početným a rozsáhlým poselstvím příznačně věnován jen následující odstavec: „Co do obsahu jde v poselstvích Marie hlavně o to, aby se lidé navrátili k Bohu a zaměřili se na desatero přikázání. Gospa stále znovu vyzývá k modlitbě a dodržování půstu. Jako minimum pro každodenní modlitbu doporučuje vyznání víry a pokaždé sedmkrát Otčenáš a Ave Maria.“

Ano, to je všechno! Třemi stručnými větami je téměř vyčerpána podstata všech „poselství“ z Medžugorje, která se tam již téměř deset let odehrávají. Nevyplatí se zde doslovně citovat ty které texty údajné Gospy (na rozdíl od Lourd, La Saletty nebo Fatimy). Všechny jsou doslova nic neříkající. Jako příklad si zde přesto uvedeme z (vždy na titulní straně „medjugorje aktuell“ uváděných a komentovaných) údajně „zvláštním způsobem celému světu určených“ poselství vždy 25. v měsíci alespoň doslovné znění „poselství“ z 25. března 1990:

„Milé děti, jsem s vámi, i když si to možná neuvědomujete. Především vás chci chránit před tím, co vám satan nabízí k vaší zkáze. Jako jsem nosila ve svém lůně Ježíše, chci i vás, mé milé děti, donosit k svatosti. Nechť vás Bůh zachrání a pošle vám poselství skrze lidi, přírodu i mnohé věci, které vám pomohou pochopit, že máte změnit směr svého života. Proto, mé milé děti, pochopte také velikost daru, který vám Bůh skrze mne dává, že vás svým pláštěm ochraňuji a vedu k radostem života. Děkuji vám, že následujete mého volání!“ (medjugorje aktuell, č. 12, duben 1990, str. 1.)

Žádná věta citovaného „poselství“ není sama o sobě špatná. Ale všechno jsou to jen otřepané citáty, slovní dekorace a fráze. Čteme-li postupně mnohá každoměsíční poselství (nebo jiné podobné texty z Medžugorje), snadno získáme dojem, že jejich autoři měli k dispozici jistý počet prefabrikovaných vzorů větných staveb, které se – s mírnou obměnou – stále znovu vzájemně kombinují. Že by Matka Boží jen kvůli takovým nicotnostem každý den působila velký zázrak a zjevovala se na Zemi, to mohou mít opravdu za možné jen lidé, kteří se zjevně nezamysleli nad tím, že Bůh nepotřebuje chodit s kanónem na vrabce a tedy že to ani nedělá! Tak

křiklavá nepřiměřenost prostředků by nekonečně vznešeného Boha i všechny jeho anděly jen vydala posměchu.

Ctihodné služebnici Boží, Marii z Agredy (1602-1665), se Královna nebes zjevovala ve vizích po celý život a vyjevila jí mnohá skutečně úžasná tajemství ze svého pozemského života i ze života Spasitele. Na rozdíl od Medžugorje byly vize v přísné poslušnosti svých řádových představených i duchovních vůdců v tichosti zapsány a publikovány až po její smrti. Dílo vizionářky, sestávající z osmi knih, bylo věřícím příležitostně doporučováno ke čtení; naposled papežem Piem XI. Dílo je i po více než 300 letech například jen v němčině dostupné v nejméně třech vydáních. Jeho význam je nepomíjející. O „poselstvích Gospy“ z Medžugorje, podvodně

slátaných zkorumpovanými duchovními, nebude po stejné době ani slechu. Autentická zjevení Marie svaté španělské abatyši byla tisíci katolíky vysoce ceněna, horlivě čtena a zúrodněna pro věčný život. Naproti tomu banální „poselství“ z Medžugorje jsou miliony lehkověrných lidí dychtivě hltána a – jak jinak! – okamžitě zase zapomínána, aniž by zanechala hlubší dojem. Nemusí si snad Bůh, náš Pán, a s ním i královna Nebes, vzhledem k tomu postěžovat ještě trpčeji než kdysi: „Praví Hospodin… neboť dvojí zlo spáchal můj národ: Mne opustili, pramen vody živé, a kopali sobě cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou držeti vody“ (Jr 2,13).

Ve svém proslulém díle „Úvod do mystické teologie“ vypočítává jezuita Giovanni Battista Scaramelli (1683-1752) příznaky niterných oslovení (tedy „poselství“), která mohou pocházet od Boha, samotných lidí, nebo i od ďábla. Nás zde přirozeně zajímá, co říká o „osloveních“ lidského původu: „Vycházejí-li však taková slova z čilosti rozumu, pak nepřinášejí řečenou lásku, ale nanejvýš přirozenou lásku, která zdaleka není tak niterná, pokorná ani uctivá, a nakonec zanechává duši ve stavu lhostejnosti, neklonící se ani k dobrému, ani k zlému, sice bez velké ješitnosti, bez pokory, bez povzbuzování k ctnosti, avšak také bez podněcování k nepravosti. Jestliže zdroj, z něhož taková slova vyšla, je přirozený a lhostejný, musejí být lhostejné i účinky.“ V originále Anleitung in der mystischen Theologie. Zde citováno z novotisku němec. vyd. Regensburg 1855/56 im Georg Olms Verlag, Hildesheim – New York 1973, Teil 2, S. 132f.

Pokud právě citovaný princip uplatníme na „vizionáře“ z Medžugorje i na jejich zjevný spirituální stav, pak je zcela zřejmé, že všechny jejich „vize“ i všechna „poselství“ mohou být jen lidského původu. V početných rozhovorech byli vizionáři stále znovu dotazováni, zda a jakým způsobem „události“ jejich život změnily. Aby nevypadli z role, vždy přitakávali, a když museli mluvit konkrétněji, říkali, že jsou „více věřící“, religióznější“, „uvědomělejší“, nyní se „modlí víc než dříve“, atd. Avšak kupodivu právě ti nejvlídnější pozorovatelé vizionářů docházeli shodně

k závěru, že na nich žádnou nadpřirozenou změnu nevidí. V již zde několikrát citované zprávě Angeliky Eckardtové v KOMM MIT (č. 8-9/1983) se říká: „Františkánský pater, který mladistvé psychologicky zkoumal, dokonce řekl, že jsou ‚až k zklamání normální‘.“ Totéž ostatně tvrdí i proslulý propagátor Medžugorje, R. Laurentin: „Jejich život neukazuje ani náznak zvláštní svatosti, ani pohoršení nebo skandálu. Jsou prostí, zdvořilí a sympatičtí. Jsou zcela jednoduše normální.“ Téhož názoru jsou i sestra Lucy Rooney SND a P. Robert Faricy SJ, jak uvádí Jones (str. 6 ad.): Ve své nejnovější knize líčí chování dětí při mši před Štědrým večerem r. 1985: ‚Marija přichází po zjevení do sakristie, aby se účastnila mše svaté. Poté, co měla Vicka zjevení ve svém domě, přichází obvykle na večerní mši. Jak se zdá, po zdravotní stránce se jí vede lépe. Poslední večer zde byl i Jakov, jak se nyní častěji stává. Choval se naivně až hloupě a dobíral si Mariju. Je mu již čtrnáct let, ale na svůj věk působí nezrale. Z pouhé rozputilosti si omotal hlavu šálou na způsob turbanu. Často jsem se za něj modlila. Ivan je téměř jeho opakem: mlčenlivý, tvrdohlavý, občas nevlídný až příkrý, vážný a zdrženlivý. Jakov je čilý, uličnický, otevřený a vždy ochotný k žertování. Oba jsou naprosto normální.‘“ Jones k zajímavé očité svědecké výpovědi ještě připojuje poznámku: „Je však normální, aby se čtrnáctiletý mladík takto choval při mši svaté? Když byl můj starší syn v jeho věku, nikdy nic takového neprováděl; již jako dvouletý se při bohoslužbě choval přiměřeněji. Avšak otázka nebyla správně postavena. Rozhodující zde není, je-li takové chování normální u čtrnáctiletého, nýbrž zda odpovídá člověku, jemuž se v posledních čtyřiadvaceti hodinách dostalo návštěvy Svaté Panny! Může se tak chovat člověk, který zažil osobní setkání s Královnou nebes večer 23. prosince, právě před nocí narození Jejího Syna? P. Faricy je patrně toho názoru. Čím déle se však zabýváme daným tématem, tím je zřejmější, že děti, zvěstující nám údajná poselství, nevystupují před světem samy. Je zde totiž až příliš mnoho lidí, kteří je následují a vysvětlují nám, co vizionáři svými výpověďmi vlastně míní, a to bez ohledu na absurdnost řečeného.“

Cit. podle Hermanna Weinzierla, in: „Mitteilungsblatt der Priesterbruderschaft St. Pius X.“, 5 a

6./1987, str. 21-33 a 15-24.

11. KDO VYDĚLÁVÁ NA MEDŽUGORJE?

Až dosud zcela opomíjeným, ale přesto velice významným aspektem, pod nímž je třeba Medžugorje sledovat, je stránka finanční. Je nespornou věcí, že kdysi svatým Františkem jako vzor nejpřísnější (nejen osobní, nýbrž i společenské) evangelické chudoby založený františkánský řád je dnes nejbohatším řádem Katolické církve. Odkud takové bohatství pochází? V posledních staletích františkáni dokázali jako konkurenti především benediktinů vzít postupně pod svá křídla většinu nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších poutních míst celého světa. A právě tam, jak

známo, plynou dary mimořádně bohatě a vytrvale. Bylo by asi nesprávné předhazovat P, Vlasićovi a jeho spolubratrům v Medžugorje, že velkorysý duchovní podvod zinscenovali pouze nebo převážně z „nízkých pohnutek“. Nikdo však také nebude vážně tvrdit, že by snad byli nešťastní z finančního požehnání, které přichází s rychle rostoucím počtem poutníků. Přesto však nejsou františkáni rozhodně jediní, kteří z velkého obchodu s Medžugorje profitují. „Více než deset milionů lidí z celého světa,“ říká se triumfálně v prohlášení „Medjugorje-Zentrum Deutschland“ z 30. května 1990, „již navštívilo toto místo. A proud poutníků stále sílí.“ – Deset milionů lidí již chtělo být dopraveno do Medžugorje a zpět domů letadlem, lodí, železnicí nebo autobusem. Mnozí tam také chtějí přenocovat. Původně v Medžugorje zcela nepřítomná hotelová a pohostinská branže již mezitím zažila skutečnou konjunkturu. Komunistická vláda Jugoslávie urychleně zastavila pronásledování vizionářů a ochraňujících je paterů, jakmile pochopila, že vzhledem k chronickému nedostatku deviz je Medžugorje opravdovým „darem shůry“. V Rakousku, Německu, Francii, Itálii, Kanadě, v USA i jinde se již dopravní firmy a cestovní agentury specializovaly na pouti do Medžugorje a ty dnes tvoří značnou část jejich obratu. Vydělává dokonce i pošta. V Rakousku, Německu a ve Švýcarsku již stoupenci Medžugorje zřídili „nahrávkovou telefonní službu“: Pod heslem „Od 26. každého měsíce nejnovější poselství Matky Boží“ si může ve Vídni, Lucernu, Mnichově, Kolíně i čtyřech dalších německých městech každý poslechnout, co si má o Medžugorje myslet. A není pochyb o tom, že z čile využívané nabídky se těší i pošta. Kromě toho vznikly i nové časopisy, zabývající se výhradně tématem „Medžugorje“, jako například šestnáctistránkový měsíčník „medjugorje aktuell“, nebo katolickým nakladatelstvím vydávaný měsíčník „‚Echo‘ von Medjugorje“, kde jsou také recenze nejnovějších knih na dané téma. Celosvětově také expanduje trh příslušných knih i audio a videokazet, přiživovaný příslušnými vydavatelstvími i obchodně zdatnými autory, kteří rychle pochopili, že zde snadněji než kde jinde mohou své povrchně slátané reportáže prodávat za drahé peníze v desetitisících exemplářích. Samotné nakladatelství Miriam-Verlag v nejnovějším seznamu z 1. Září 1990 nabízí na téma „Medžugorje“ 4 modlitební knihy, 15 audio a 4 videokazety. Na své si přijdou také prodejci medžugorských devocionálií. Podle údajů biskupa

Zaniće (č. 4) byla „Medžugorská modlitební kniha“ obou odpadlých františkánů Vegy a Prusiny přeložena do několika jazyků a dosud prodána v 600 000 exemplářích! Do kalného obchodu však od samého počátku vstoupil ve velkém stylu nejznámější a nejcitovanější propagátor Medžugorje, francouzský kněz a teolog René Laurentin.

„Navštívil mě,“ uvádí Msgre Zanić (č. 3) „o vánocích 1983, a já jsem jej pozval k večeři. Když se mne dotázal, proč nevěřím na zjevení, vyprávěl jsem mu, že podle Vicčina deníku i podle slov ostatních ‚vizionářů‘ jejich ‚Madona‘ mluvila proti biskupovi. Laurentin rychle opáčil: ‚Nepublikujte to, vždyť je tam spousta poutníků a konvertitů.‘ Postoj známého mariologa jsem cítil jako skandální! Bohužel, Laurentinův postoj se nezměnil: skrývat pravdu a hájit nepravdy. Napsal kolem deseti knih na téma Medžugorje, a téměř ve všech ostře kritizuje pravdu i biskupa Zaniće. Přesně ví, na co lidé slyší. Proto také poměrně snadno nachází lidi, kteří mu věří.

‚A veritate quidam auditum avertent, ad fabulas autem convertentur – Od pravdy sluch svůj odvrátí a obrátí se k bájím“ (2 Tm 4,4).

„Vizionáři“ a zastánci Medžugorje pod Laurentinovým vedením od samého počátku pochopili, že dnešní věřící velmi rychle uvěří všemu ‚podivuhodnému‘, že uvěří zázračným uzdravením i zdánlivým poselstvím ‚Naší Paní‘.“ Laurentin tedy okamžitě pochopil, že „zjevení“ a „poselství“ nemohou být nic nadpřirozeného, pokud napadají legitimního místního nejvyššího pastýře. Přesto však nepovažuje za nečestné, nadále s pomocí fingované „Gospy“ lákat do Medžugorje lidi a tam je nechávat se obracet, zpovídat a modlit růženec. Jemu prostě účel světí prostředky. A aby z celé věci sám také nepřišel zkrátka, zrealizoval poněkud nekalé „aranžmá“ s „Gospou“, která má zase dělat trochu reklamu jeho medžugorským literárním výrobkům, tak říkajíc jakožto dík za jeho angažovanost v její prospěch!

Ruka ruku myje… Biskup Zanić tento pikantní detail dokládá (č. 15) ze dvou důvěryhodných zdrojů: „Laurentin ve své knize ‚Jüngste Neuigkeiten 3‘ na str. 27 píše, že jistý

biskup Mariju vyzval, aby na naší Paní vymodlila poselství pro její kněze. Marija poté odpověděla: ‚Naše Paní řekla, že lidé mají číst Laurentinovu knihu a šířit ji.‘“

12. PLODY MEDŽUGORJE

Když všechna ostatní munice mine cíl, zůstává posledním šípem v toulci přátel Medžugorje: „Ale co plody!“ – Proslulé plody Medžugorje! P. Andreas Hönisch SJ je ve své zprávě líčí takto: „Zdejší večerní bohoslužby jsou již po dva roky. Lidé v 16 hodin přestávají s prací a poté se umytí a převlečení do svátečního odebírají do kostela; většinou pěšky. Kolem 22. jsou zase doma. Spolu s cestou tam i zpět tedy Matce Boží a jejímu božskému Synovi každý den věnují asi pět hodin. A dozvídám se ještě něco: Matka Boží vizionářské děti prosila vyhledávat mladistvé, kteří by se zavázali denně se modlit tři hodiny a každý pátek se postit o chlebu a vodě. Taková prosba není nová. Na zmíněný podnět se našlo v okolí asi šedesát mladistvých, ochotných převzít takový závazek. Také vizionářské děti se postí o chlebu a vodě přinejmenším každý pátek, a často i dvakrát týdně. A před velkými svátky také dodržují novénu, tj. postí se devět dní. Pouze nemocní mají jako úlevu občas trochu ovoce.“ – A dále se tam ještě říká: „V Medžugorje je tedy zjevně mnoho modlitby i pokání. Také je zde častá zpověď. Neznám žádné jiné poutní místo, kde by se v poměru k počtu poutníků tolik zpovídalo jako v Medžugorje, ani

v Lourdech ne.“ Tyto věci jsou nepochybně působivé a nelze nad nimi bez rozmýšlení mávnout

rukou. My se však ztotožňujeme s diferencovaným názorem E. Michaela Jonese (str. 80), který píše: „Jestliže jsou zbožní lidé falešným zjevením uvedeni do bludu, Boha to nezavazuje. Má jejich modlitby vyslyšet a vyplnit jejich prosby s vědomím, že tito lidé propadají něčemu falešnému – nebo má jejich upřímné prosby odmítnout jen proto, že je klame šarlatán? S ohledem na skutečnost Boží lásky bych si troufal říci, že je možné obojí, a že dobré ovoce může vyrůst i ve spojení s něčím falešným.“ – Tak daleko lze v nejlepším případě ještě zajít. Avšak Jones dává

současně (str. 18) na uváženou, že františkáni z Medžugorje (a nejen oni!) mluví o ovoci, jako by bylo něčím, co může vyrůstat bez stromu, který musí být zakořeněn v tvrdé realitě skutečnosti. ‚Poslyšte,‘ vykládá mi P. Barbarić vážně, ‚jen v samotném Rakousku je na pět set medžugorských modlitebních sdružení.‘ – ‚To je všechno dobré a pěkné,‘ odpovídám, ‚ale pokud ta modlitební shromáždění nemají kořeny v pravém zjevení, mohlo by zde nakonec být také ohromné množství rozčarovaných a zklamaných lidí.‘“ – A dále (str. 80): „Rozhodující otázkou je, zda děti říkají pravdu. Pokud lžou nebo jimi příslušní kněží manipulují, pak údajná obnova, vycházející z Medžugorje, je domem postaveným na písku. A co je ještě horší, z toho vyrůstající zbožnost by se mohla stejně tak rychle změnit ve zklamání z Církve a náboženství.“ A takový skutečně bude nevyhnutelný důsledek „podvodu století“ v Medžugorje, jakmile se jako takový dostane do širšího povědomí, a velmi mnozí z těch, kteří své „obrácení“ postavili pouze na sypkém písku údajných zjevení a poselství „Gospy“, rychle ztratí půdu pod nohama. Vatikán by tedy měl raději ještě dnes než zítra s nešťastnou aférou rychle skoncovat. Jestliže se to i přes zjevné podvádění dosud nestalo (dokonce kolují pověsti, že prý vatikánská vyšetřovací komise má vynést pozitivní soud o zjeveních a poselstvíchv Medžugorje), pak to má důvody, jichž se Římu věrný mostarský biskup ve svém prohlášení odvážil dotknout jen zcela okrajově. (Spur, 9/1983, str. 2-5.)

Mazaní redaktoři nespočetných poselství „Gospy“ totiž do svých textů vložili výroky, které v uších rozhodujících vatikánských kruhů musejí znít jako rajská hudba. Papež spolu s nejvlivnějšími kardinály již po léta s odvoláním na II. vatikánský koncil praktikuje a káže stále otevřeněji splývání katolické Církve nejen s ostatními křesťanskými sektami, označovanými dnes za „církve“, ale dokonce i s nekřesťanskými náboženstvími. „Sílící jednota rodiny lidstva“ i „ohrožený světový mír“ údajně vyžadují semknutý postup velkých světových náboženství k prospěchu celého lidstva. Bdělí pravověrní katolíci i v evangelium pevně věřící protestanti s až překvapující shodou stále houfněji a znepokojeněji odmítají novou římskou linii staletého programu světového zednářstva, který v osobě amerického prezidenta George Bushe seniora v září 1990 ohlásil nadcházející uskutečnění „nového světového řádu“. Jak známo, „Nový světový řád“ zahrnuje vytvoření protikřesťanského světového státu i protikřesťanského světového náboženství, v němž jsou „překonány“ všechny vzájemné „rozdíly“. V Římě přirozeně neradi slyší, když se o tom takto mluví, a proto muselo připadat jako dar z nebe, když „Gospa“ v Medžugorje osobně legitimovala sjednocovací náboženský kurz z Assisi 1986! Biskup Zanić (č. 5) v této souvislosti pouze nesouhlasně zmiňuje Mirjanu, která tvrdila: „Naše Paní řekla, že všechna náboženská vyznání jsou si rovná“. – A Mirjana takové zednářské fráze skutečně několikrát vložila do úst Naší Paní. Na dotaz svého mentora P. Vlasiće prý podle Mirjany Matka Boží řekla: „Katolíci se příliš separují od pravoslavných a musulmanů. To není správné… Především na vesnicích schází jednota mezi náboženstvími.“ A jak Mirjana dále ujišťuje, měla Naše Paní říci i následující: „Musíme respektovat každého člověka v jeho víře… Jestliže si nevážíte ostatních náboženství, pak sami opravdově nevěříte. Nejste křesťané, pokud si nevážíte pravoslavných i musulmanů.“ – Nebo jinde: „Bůh řídí všechna vyznání tak, jako král své poddané.“ – A pak znovu: „Řekni všem, že jste to vy, kdo vás separoval zde na zemi. Musulmani, pravoslavní i katolíci si jsou před mým Synem všichni rovni, protože jste všichni moje děti.“

Co tedy Jan Pavel II. udělal 27. října 1986 v Assisi, když pohany všech odstínů vyzval „podle své religiózní tradice“ modlit se za mír k „jednomu Bohu“, to v Medžugorje „Gospa“ plně ospravedlňuje! Jaký zájem by potom mohl mít Řím na tom, aby „zjevení“ v Medžugorje bylo předčasně odhaleno jako podvod, kterým skutečně je? To je tedy zcela jiný druh „ovoce“, které se v Medžugorje tak masově sklízí. Nekritičtí poutníci jsou vynálezci údajných poselství s tichými souhlasem Říma zatahováni do velkého „náboženského míru“ Antikrista, který se již začíná rýsovat na horizontu budoucnosti. Zbožní poutníci se zatím mohou zpovídat a modlit – „Otec lži“ přijde navzdory všemu a k jejich vlastní škodě. Je to snad přehnané tvrzení?

K velké nelibosti Msgre Zaniće (srv. č. 4, 12, 25!) je vedle Laurentina jedním z nejhorlivějších podporovatelů Medžugorje bývalý arcibiskup ze Splitu, Msgre Franjo Franić. Podle listu „Zpravodaj arcibiskupství Split-Makarska“ řekl doslova: „V Medžugorje se potvrdily závěry vatikánského koncilu o ekumeně. V Katolické církvi se kdysi někteří stavěli proti ekumenismu. Jiní se mu vzpírají dodnes jako ‚bludnému učení‘ druhého vatikánského koncilu. Nicméně poselství z Medžugorje mezitím již potvrdila výroky koncilu. Naznačují v praxi místo, kde se katolická i pravoslavná církev setkávají s islámem i marxismem. Je zapotřebí jen trochu

dobré vůle k poznání, že zde působí Duch Svatý, který před našima očima vytváří novou církev ducha.“ – K tak sebeodhalujícímu prohlášení není třeba nic dodávat.

Dodatek

Řím, 23. května 1990

Piazza del S. Uffizio, 11

Excelence!

Veledůstojný pane biskupe!

Činitelé „Medjugorje Deutschland e.V“ se sídlem v Beurenu (biskupství Augsburg) vydávají již nějaký čas časopisy „Echo von Medjugorje“ a „medjugorje aktuell“. Jak vyplývá z čísla 12 „medjugorje aktuell“, pořádá společensky prospěšná organizace pravidelná procesí do Medžugorje i pod duchovním vedením kněží. Jak je Vám, Excelence, o té věci známo, uveřejnila vatikánská tisková služba již 10. listopadu 1984 komuniké jugoslávských biskupů z 12. října 1984, podle nějž je organizování oficiálních poutí do Medžugorje zakázáno. Kromě toho zveřejnil list L’Osservatore Romano 14. února 1987 tiskovou zprávu předsedy jugoslávské biskupské konference, kardinála Franjo Kuhariće, a biskupa Pavao Zaniće z 29. Ledna 1987, v němž je znovu prohlášeno za nedovolené organizování procesí i jiných religiózně motivovaných manifestací. Tímto byla Vaše excelence upozorněna na dosud platné předpisy, a se srdečným přáním požehnání a pozdravů zůstávám v Pánu Váš

Joseph kardinál Ratzinger

V originále „Vjesnik Nadbiskupije Splitske-Makarske“, 1/1985, cit. podle Weinzierla.

Z německého originálu Johannes Rothkranz, Die Lügen von

Medjugorje, Verlag Anton A. Schmid, Durach 1991

Garabandal ohlášení zničení Fatimy – Tomasz Grzybowski

Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

Garabandal je malá vesnice čítající ani ne 300 obyvatel, ležící v provincii Santader, ve španělských Pyrenejích. Od neděle 18. června 1961 do 18. června 1965 skoro v dokonalém čtyřletém cyklu zde docházelo k událostem, které se do té doby dočkaly jednoznačně negativního stanoviska všech po sobě nastupujících diecézních biskupů, podporovaných i svatým Oficiem (Oficium) a později i Kongregaci Doktríny Wíry. Zjevení, o kterých hovoříme, jsou nejčastěji nazývána „zjevení Matky Boží z hory Karmel a sv. Michaela Archanděla“ a udála se za účasti čtyř holčiček-vizionářek ve věku od 11 do 12 let: Conchity Gonzalez, Marii Doloros (Marii-Loli) Mazon, Hiacynty Gonazalez a Marii Cruz Gonzalez.

Stanovisko Církve ve věci garabandalských událostí bylo od začátku vedeno tak jak v případě Medžugorie. Tvrdí, že všechna fakta, která se stala na zmiňovaném místě, se dají se vysvětlit přirozeným způsobem. V období sedmi let, od 17.srpna 1961 do 8. května 1967 santanderský ordinariat vydal na toto téma pět informačních zpráv – každá z nich vyvracela nadpřirozený charakter událostí. Toto stanovisko získalo také podporu kardinála Ottavianiho, proprefekta Kongregace sv. Oficia, který oficiálně uznal výsledky práce santaderského ordinariátu za plně uspokojivé a dále pak nenašel důvody pro bezprostřední intervenci sv. Oficia Zde je úryvek dopisu kardinála Ottavianiho adresovaný současnému ordináři Santanderu, biskupovi Vincente Puchol Mantis:

Excelence,

V dopise z minulého listopadu poslala Excelence této Kongregaci dokumenty sebrané diecézní komisí a normy vydané přes Excelenci na téma „Zjevení“, která se měla údajně stát v Garabandalu.

Sv. Kongragace pečlivě a pozorně prozkoumala celou dokumentaci i včetně té z jiných míst a došla ke konečnému závěru, že celá záležitost už byla sama důkladně prozkoumaná a zařízena Excelenci. V důsledku toho není důvod, aby sv. Kongregace sama intervenovala.

Děkuji Excelenci za starost a moudrost, která byla impulsem pro vyřízení této záležitosti. Mám radost, že můžu při této příležitosti projevit Excelenci osobní úctu a oddanost.

(-) A. Kard. Ottaviani

pro-prefekt

Řím, dne 7. března 1967

V prosinci roku 1977 nový biskup Santanderu Juan Antonio del Val potvrdil rozhodnutí svých předchůdců a v roce 1985 stanovil komisi pro opětovné kanonické probadání garabandalských případů. Zkoumání bylo ukončeno sestavením oficiální dokumentace, která byla na konci listopadu 1991 zaslána do Říma. Závěr komise byl shodný s předešlými závěry. Nástupce biskupa del Val, bp José Vilaplaua se po získání santanderské diecéze 29. září 1991 obrátil na Kongregaci nauky víry s prosbou o stanovisko ve věci „zjevení“ v Garabandalu. 28. listopadu 1992 dostal odpověď, ve které tato kongregace sdílí stanovisko sv. Oficia z šedesátých let, tj. uznává všechny předcházející výroky a výsledky prací komise za uspokojivé a nenachází důvody k bezprostřednímu zaujmutí hlasu v této věci. Biskup José Vilaplaua připomněl v dopise z 11. října 1996 všechny dosavadní výroky ve věci událostí garabandalských případů a své stanovisko, tentokrát definitivní, uzavřel v krátkém potvrzení předcházejících rozhodnutí: „Sdílím a akceptuji rozhodnutí mých předchůdců a také stanovisko Apoštolského stolce. Co se týče Eucharistických celebrací v Garabandalu zastávám názor mých předchůdců a nařizuji, aby byly mše slouženy jen ve farním kostele, při tom jsou nepřípustná spojení k domnělým zjevením (…)“7.

Garabandalská zjevení byla podrobena důkladné teologické analýze mimo jiné i nedávno zemřelým knězem Josefem Warszawským 8, polským jezuitou, který se na jaře roku 1965, ihned po zastavení cyklu zjevení, vydal do Garabandalu. Důkladně prozkoumal „zjevení“ a výsledky své práce zahrnul v knize „Garabandal – Boží zjevení nebo satanovo mámení“ (Řím, 1970, nakladatelství Autora). Protože jsou u nás výsledky analýz kněze Warszawského málo známé, rozhodli jsme se, že je přiblížíme našim Čtenářům, tím spíše, že charakter, symboly a především cíl garabandalského případu velmi připomíná dnešní „zjevení“ v Medjugorie. Druhý důvod, proč se vracíme do Garabandalu, je metodologie přijatá knězem Warszawským při zkoumání zmiňovaných zjevení – podle nás je vzorem správné, katolické analýzy všech případů, které se ucházejí o to, aby byly uznány jako Boží zjevení.

Garabandalské „mensaje“

Garabandalská zjevení začala 18. června 1961 v 19.30 hodin. Tehdy se nejdříve Conchitě a potom všem čtyřem děvčatům-„vizionářkám“ zjevil „anděl“, který nepromluvil ani slovo. Tři dny později se zjevil opět. Na radu místního faráře se děvčata zeptala: „Kdo jsi a proč jsi přišel?“, ale nedostala žádnou odpověď. Než „anděl“ promluvil, zjevil se děvčatům ještě dvakrát, přičemž pod jeho postavou byl nápis z písmen a římských číslic, které byly pro vizionářky nesrozumitelné. Teprve 1. července „anděl“ začal mluvit – představil se jako „Sv. Michael“ a předpověděl příchod „Panny“ – „z hory Karmel“. Následujícího dne v 18.00 hodin se poprvé zjevila „Panna“ ve společnosti dvou andělů – dvojčat – sv. Michalů“. V trojúhelníku na jasně červeném pozadí – dívající se oko a text z východních písmen“9.

Od té doby se děvčatům různě zjevovala a její zjevení byly doprovázeny nadpřirozenými událostmi popsanými v další části článku. Teprve 18. října roku 1961 přišel první odkaz – tzn. „poselství“ garabandalské „Panny“: „Dávejte hodně milodarů! Čiňte velká pokání! Navštěvujte často Nejsvětější svátost! A především buďte dobří! Jestli toto nebudete činit, budete potrestáni. Kalich se naplní! Jestli se nezměníte, dopadne vás Boží trest!“10.

Na druhé „poselství“ „Panna“ nařídila děvčatům čekat až do 19. června 1962: „Panna nám sdělila poslání pro celý svět. Tady je: Panna nám řekla, že se nebojíme trestu, když jsme vzali její první odkaz na lehkou váhu a žili tak, jak by ho nebylo. Teď přijde trest, protože se svět nepolepšil; teď když už Panna podruhé zopakovala odkaz a my jsme ho ignorovali. Svět je čím dál tím horší, bohužel se nic a nic nemění“11.

O dva dni později přichází další třetí odkaz s velmi podobným obsahem jak předcházející. „Panna“ dává signál, že kalich se naplnil a trest je stále blíže. Vidina trestu způsobuje u děvčat křik a zděšení a návrat mezi věřící. 29. června se zjevuje „anděl“ a předpovídá zázrak. Pro jeho datum posílá děvčata k „Panně“. Ta se zjevuje a posílá vizionářky do neosobního „hlasu“, který stanovuje datum 18. července. Toho dne nastává „zázrak“ viditelného „vykomunikowanie“ Conchity „andělem“.

Příští a zároveň poslední „mensaje“ pro celý svět předpovídá „Panna“ samotné Conchitě teprve na 1. ledna 1965. To se událo v neděli 18. ledna ve 23.45 hodin v přítomnosti davu.

Za překvapení všech přítomných předavatelem tohoto „poselství“ (které zní dost prostě pro uši tradičních katolíků) není „Panna“, ale „anděl“. „Protože moje zjevení z 18. října 1961 nebylo vyplněno a předáno světu, říkám Vám, že tento odkaz je už poslední. Tak jak se předtím kalich naplnil, tak teď přetéká. Hodně kardinálů, hodně biskupů a kněží je na cestě k zavržení, stahují za sebou hodně duší. Stále menší a menší část se odevzdává Eucharistií. Měli bychom unikat Božímu hněvu a dělat dobré skutky. Jestli budete s upřímným srdcem prosit Boha o odpuštění, odpustí vám. Já, vaše matka, vás prosím skrze mého posla sv. Michaela, abyste se polepšili, protože to je poslední výstraha. Hodně vás miluji a nechci vaše zavržení. Proste nás – my vám UZYSKAMY . Měli byste dávat hodně milodarů/ofěr. Rozjímejte nad utrpením Ježíše“.14.

Už po zakončení celého zásadního cyklu zjevení se „Panna“ zjevila jen Conchitě a vysvětlila proč ne ona sama, ale „anděl“ ohlásil poslední „poselství“: “Víš Conchito, proč jsem nepřišla osobně, abych Ti oznámila zjevení pro celý svět. Příliš jsem cítila bolest, abych tak učinila…“.15

„Panna“ během jednoho ze svých výroků předpověděla poslední zázrak, který bude zakončením zjevení. Datum zázraku zná jenom Conchita. „Panna“ zakázala dívce sdělit datum. Je jen více méně známo, že to bude velký znak na nebi, „větší než ve Fatimě“ a stane se ve čtvrtek mezi 7. a 17. dubnem v 18.30. 16 Bude to den svatého mučedníka za Eucharistii. Když se ji otec Warszawský zeptal, zda ještě dlouho budeme čekat na znamení (byl to rok 1965), Conchita odpověděla: „Spíše ne“.

Překvapující proroctví

Během několika „extází“, obdržela Conchita Gonzales od garabandalské „Panny“ překvapující poslání, podle kterého, po Janu XXIII „zůstávají ještě 3 papežové a potom přijde konec Časů“17. (Papež Benedikt XVI. je již papežem čtvrtým! Pozn. redakce.) Je „Konec časů“ totožný s koncem světa? Vizionářka neuměla odpovědět na tuto otázku, avšak vždycky opakovala, že slyšela od „Panny“ o „Konci časů“ a ne o konci světa. Stoupenci pravdivosti garabandalských událostí se pouštějí do pokusu objasnit toto záhadné proroctví. O. Eustabio Garcia de Pesquera, velký stoupenec zjevení z Garabandalu mimo jiné píše: „Jestliže třetí papež po Janu XXIII bude <<poslední>>, jak bude moci existovat Církev bez Svatého Otce? Jestliže nebude papež, vrátí se pak Ježíš na zem?“.18

I přes (nepříliš časté) pokusy o objasnění, zůstane garabandalské proroctví týkající se papežů do dneška tím, čím bylo na začátku – tajemství. Překvapující je také hodnocení II. vatikánského koncilu, které provedla „Panna“ těsně před jeho slavnostním otevřením. Zde jsou slova Conchity, sepsané ze záznamu z magnetofonového pásku pořízeného během „extáze“ dne 26. září 1962 (zahájení koncilu bylo 11. října): „Koncil bude největší ze všech…? Bude úspěšný…? Ach, jak dobře! Tímto způsobem budeš lépe poznána a budeš více spokojena…“.19

Samotného rána inaugurace koncilu se Conchitě zjevila „Panna“ a smála se. „Usmívala se rozjímajíc budoucnost Církve (…)?“ – zamýšlí se o. de Pesquera. Je to možné, ale jak si spojit předpověď krize kněžství obsaženou v posledním „poselství“ s radostí vůči ceremonii otevření Vaticana II.?

„Nikdo neodolá této vizi“

Bez ohledu na odkazy zanechané „Pannou“ určené pro celý svět a také těch určených jen pro vizionářky, byl během garabandalských zjevení zaznamenán ohromný počet událostí, které svoji katolickou výmluvnosti mohou přesvědčit o pravdivosti zjevení dokonce i největší skeptiky. Všechna ta zázračná zjevení byla potvrzena věrohodnými svědky, mnoho z nich bylo zaznamenaných a jejich pravost není možné zpochybnit. Zde jsou jen některá z nich:

Židovský křest

Během jedné z vizí se obyvatelé Garabandalu rozhodli verifikovat pravdivost zjevující se „Panny“. Doporučili Marií-Loli, jedné z vizionářek, vylít na „Matku Boží“ obsah nádoby se svěcenou vodou. Zde je zpráva jednoho z očitých svědků: „Během tohoto zjevení byla přítomna jedna mladá Židovka. Měla kolem 20 let. Nebyla v Garabaldu poprvé a nebyla také katoličkou. Zvláštní shodou náhod svěcená voda vylitá Mariolou na Matku Boží nespadla bezprostředně na zem, tak jak by měla dle fyzikálních zákonů, ale nepochopitelným úkosem spadla právě na onu, ještě nepokřtěnou Židovku. Všechny to zarazilo. Židovka si to vysvětlila jako znamení z nebe a po návratu domů se nechala v kostele pokřtít“ 20.

Políbení pudřenky

Během zjevení děvčata dávala často v extázi „Panně“ různé věci k políbení; nejčastěji to byly růžence, obrázky, kříže a medailky. Po jejich políbení „Pannou“ je vizionářky v transu vracely svým majitelům, přesto že předtím nevěděly, od koho jsou. Jednou chtěl někdo vyzkoušet zjevení a dal na tác mezi ostatní předměty dámskou pudřenku. S jistotou očekával, že „Panna“ vizionářku, která ji podala tuto věc prázdnoty a nadbytku, pokárá. Nic takového se nestalo. První předmět, o který „Panna“ požádala k políbení, byla právě tato pudřenka. Když se ji děvče zeptalo, proč právě tento předmět, „Panna“ odpověděla: „Protože je mého Syna“ 21. Později se ukázalo, že během komunistické revoluce ve Španělsku byl v pudřence přenášen Nejsvětější svátost.

Navrácení protestanta

Německý protestant, Maxim Foerschler-Entermann se obrátil potom, když mu jedna z vizionářek, Hiacynta, v extázi podala kříž, který „Panna“ políbila. Zde jsou úryvky jeho vyprávění:

„Otec Ramon se právě chystal do Loyoly – ví, že je to místo navrácení vašeho sv. Ignáce. Měl mít duchovní cvičení. Chtěl, aby jsem jel s ním. Já jsem si zase pomyslel: Co já tam budu dělat, já protestant. Tam všechno dýchá papeženstvím. (…) Ale potom se ve mně něco hnulo a řekl jsem si: Pojedu do Garabandalu a poprosím – tak jsem si to v hlavě říkal – onu „Pannu“, že jestli je to opravdu Ona, aby mi dala znamení, že chce, abych jel na duchovní cvičení. A jak jsem řekl, tak jsem i učinil. Bylo to asi kolem půl čtvrté ráno, to jsem si uvědomil později. Šla v extázi. Vešla mezi přítomné, kteří náhle umlkli a jako by neviděla nikoho jiného než mne – šla přímo ke mně. Když přistoupila, podala mi kříž k políbení. Podala ho jen mně jedinému nikomu více!. Co jsem si měl myslet?! (…) Sbalil jsem se a 19. března jsem začal ony duchovní cvičení“.22

Zázračné uzdravení

Španělský jezuita, o. Ramon Andreu, velký odpůrce „zjevení“měl cestou do Garabandalu automobilovou nehodu. Po příjezdu lékaři na místě zkonstatovali zlámaní PISZCZELI a minimálně podélné prasknutí kosti. V tu stejnou noc navštívila v extázi Hiacynta nemocného o. Andreu, dala mu kříž k políbení a řekla mu: „Otče – „Panna“ mi řekla, že se cítíte moc špatně a mám vyřídit, že všechno bude v pořádku, odsloužíte i mši svatou.“ 23. Následující den ráno lékaři s překvapením zkonstatovali, že se otok zmenšil a pacient přestal cítit bolest. O.Andreu se vydal na vlastních nohách do místního kostela, aby odsloužil Mši svatou.

Smrt v extázi

Bratr zmiňovaného o. Andreu a zároveň jeho spolubratr v řeholi Luis Maria byl profesorem dogmatiky. V roce 1961 při svém pobytu v Garabandalu byl svědkem jedné z extází. V jedné chvílí uviděl to co děvčata, tedy zjevení „Panny“. Následujícího dne, když jel autem s dalšími čtyřmi osobami, byl hodně klidný a zároveň dojatý zjevením, které viděl předcházejícího dne. V určitém momentě zastavil a zopakoval: „To je nejšťastnější den mého života“ a poté dle vyprávění o. Ramona Andreu: „Majitel vozu – zdálo se mu, že slyší jakoby sténání – se znepokojeně zeptal: Co je Otci? Řidič dívajíc se bratrovi do očí zavolal: S otcem je zle! Zavezli ho na místní kliniku. Tady už jenom konstatovali smrt…“. 24

Levitace

Během vizí se děvčata často stávala předmětem událostí, které byly v rozporu s fyzikálními zákony. Existuje hodně svědků, kteří říkají, jak se Conchita vznášela nad zemí. Tyto případy byly ostatně zachycené na fotkách i video záznamech. Během jedné z levitací se jeden „střízlivý“ svědek snažil pohnout z místa vznášející se nad zemí holčičku – bezúspěšně. Jeho závěr byl: „Toto ta malá nedělá“.25

Kritérium hodnocení zjevení

Při analýze jakýchkoliv zjevení vždycky užívala Katolická církev proces postupné eliminace. Při hledání hlavní příčiny daného zjevení postupně vyloučil všechny možné hypotézy až do momentu, kdy zůstala ta jediná přijatelná.

V souladu se zmiňovaný procesem začal otec Warszawský svou analýzu od prozkoumání možnosti přirozeného původu událostí. Po vyslechnutí názorů lékařů mnoha specializací, kteří byli zaangažovaní ve vyšetřování garabandalských zjevení, potvrdil, že zjevení, jež se zde udála, nemohou přičítat k eventuálnímu psychopatologickému a nemocnému podloží děvčat. Nedá se také přijmout hypotéza o autosugesci dětí nebo také o hromadné sugesci. Lékaři mimo jiné konstatovali, že celý soubor parapsychických zjevení, jako je telepatie, vidění budoucnosti, znalost minulosti, poznání svědomí, přenášení se a levitace, které doprovázely extázi, proběhly za zcela absolutní somaticko-psychické normálnosti děvčat“. 26

Bylo nutné také vyloučit možnost podvodu. V této fázi zněl závěr o. Warszawského následovně: „Nadpřirozenost těchto zjevení, jako třeba fyzická síla, která se v nich objevuje a která přerůstá přirozenou sílu, především pak intelektuální dominanta přerůstající zároveň psychické síly vizionářek, tak i davu lidí kolem, přikazuje označovat tento faktor jako prvek nejenom neslýchané fyzické síly, ale především neobyčejné inteligence. Nepřetržité výzvy k činitelům a nadpřirozeným otázkám, které se stávaly údělem jejich účastníků během těchto události-zjevení, nás až příliš nutí – především, když bereme v úvahu jejich charakter přerůstajícího známé přirozené příčiny – vyhledávat v tomto činiteli faktor prvku s nadpřirozenou sílou, tj. sestupujícího ze světa neobyčejných jevů.“27.

Jestli byl příčinou garabandalských zjevení nadpřirozený faktor, pak přichází do úvahy jenom jedna alternativa: buď je za těmito událostmi dobrý duch nebo duch zlý. Metoda, která dovoluje vyřešit toto dilema, spočívá na posouzení kvality účinku o kvalitě příčiny.

Toto pravidlo, nazývané katolickými mystiky „pravidlo rozeznávání duchů“, bylo charakterizováno sv. Ignácem z Loyoly: „Taktikou zlého anděla je se vplížit dovnitř nábožné duše ve shodě s jejími přesvědčeními, aby ji pak takto „omámenou“ přetáhnul na svou stranu a mohl navést ke svým cílům… Pro rozpoznání typu působícího ducha musí duše bedlivě obrátit svou pozornost na všechny myšlenky, které jí jsou sugerované duchem v ní působícím. Jestli si všimne, že sugerovaná myšlenka byla složena na začátku, uprostřed tak i na konci jen z dobrých prvků směřujících k dobru, pak to bude znak toho, že tam působí dobrý duch; jestli že se ale objevil třeba jen stín zla, bude to znamení působení ducha zlého.“.28

Zmiňovanou zásadu použil kněz Warszawski ke garabandalským zjevením. Sledoval okolností jejich začátků, prozkoumal charakteristické rysy celého jejich průběhu a cíle, ke kterému směřují a zároveň sugesce, které obsahují.

Okolnosti začátku

Jak už bylo výše zmiňováno, první zjevení „anděla“ probíhalo beze slov. Překvapující jsou okolnosti této první vize, která se stala v nedělní večer po právě ukončených nešporách v místním kostele. Tehdy se čtyři děvčata-vizionářky vydala krást jablka do sadu. Když jedla ovoce krádeže, povídala si: „Udělaly jsme radost satanovi.“ To, co ihned upoutá pozornost, v případě těchto okolností, je skoro stejná analogie se začátkem „zjevení“ v Medžugorie – tam měly děti první vize, když šly kouřit cigarety. Je to velký kontrast ve srovnání s okolnostmi prvních Fatimských zjevení – František, Hyacinta a Lucie poprvé uviděli Anděla Míru, když pásli ovce a přitom se modlili růženec. Tak tedy okolnosti, které doprovázely garabandalská zjevení „anděla“, byl hřích vizionářek: „Bylo to kolem 19.20. Pokušitel je začal opravdu pokoušet, když nastávala temná noc. Garabandalské zjevení si vybralo jako „svůj čas“ ne jasnost poledne, ale nadcházející soumrak dne (…). Navádět a svést k hříchu – zároveň si zvolit právě takovou chvíli, kdy byl hřích spáchaný, jako moment zjevení se a započetí sérii zjevení varující před hříchem – toto vypadá jako zcela satanský nápad.“ 29

Ještě více jsou překvapující znaky a vzhled zjevujícího se „anděla“. Dle vyprávění děvčat uslyšely „šramocení“ v blízkém kamení, který je vylekalo. Nedaly se však hned na útěk, ale jednohlasně potvrdily: „To je ďábel!“ a pak začaly směrem k šramocení házet kameny. Není jasné, zda si instinktivně uvědomovaly skutečnost zjevení, ale vypadá to, že zmiňované zvuky, které byly vždycky znakem zlého ducha má mnoho jednoznačné historické analogie: „Mimovolně totiž toto zjevení připomíná podobný šelest, které zažil zakladatel protestantství Martin Luther a to také v pro něho kritických momentech, když byl na wartburském zámku. Večer a v noci se šramot ozýval v jeho pokoji, při posteli, nakonec i na schodech a to tak hlasitě, jakoby někdo shodil celou hromadu beček. Chování Luthera je v této chvílí velmi podobné k chování děvčat: neutíkal. A i když neházel opravdovými kameny, vyšel na schody a začal „házet“ na adresu satana slovy: „Jsi, tak si buď.“ A potom – podobně jako garabandalská děvčata – v sobě probudil „náboženské myšlenky.“ 30

Vzhled „anděla“ byl asi nejvíce překvapujícím prvkem této počáteční vize. Garabandalský „sv. archanděl Michael“ se zjevil děvčatům jako devítiletý chlapeček strašné tváře (terrible – tak ji popisovaly vizionářky), křídly stojícími odděleně, jako kdyby byly na bocích figurky a dlaněmi umístěnými hřbety k divákovi s nehty „ostříhanými tupě jako lopaty“. Trochu zvláštní vlastnosti na Knížete nebeské armády. Každá vize anděla je samozřejmě vizí pseudotělesnou, protože andělé nemají tělo, nicméně je těžké si představit, aby jim Pan Bůh, chtíc promluvit do představivosti děvčat, poslal archanděla Michaela v takovéto podobě. Katolická církev si představuje sv. archanděla Michaela jako postavu rytíře ve zbroji, který drtí hlavu satana. Odráží to zásadní vlastnosti tohoto archanděla Božího. Znaky garabandalského „anděla“, které odráží sílu (nehty), hrůzu (tvář) a ZABAWNOŚĆ (věk, „křídelka“) jsou nanejvýš parodii a výsměchem postavy Knížete nebeské armády.

Text z písmen a římských číslic, který se objevil jak pod postavou „anděla“, tak i později pod „Pannou“, zůstal do dnešního dne tajemstvím. Děvčata se mnohokrát ptala na jeho význam, ale nikdy nezískala odpověď. „Anděl“ je posílal k „Panně“ a „Panna“ k „Andělovi“, zvětšující jedině zvědavost vizionářek. „Hledajíc podobnost k tomuto zjevení, píše kněz Warszawski, obracíme se stále přeci k předpokladu působení zlého ducha – nacházíme pouze jednu, tj. podobnost kabaly.“31

Podivné jsou také znaky spojené s první vizi „Panny“: „Trojúhelník s hledícím okem je zobrazení starce věků STARCA WIEKOW – určitě, ale ne opravdové Matky Boží. Z daleka poutá pozornost turisty na věži londýnské svatyně zednářů. Figuruje pod ním také text jednoho z nejváženějších z orientálních jazyků, i když nesrozumitelného pro obyvatele tohoto města a kraje, tj. hebrejského. Symbol červeného ohně nebo plamene to je zase typický symbol, který zdobí mnohokrát malovanou postavu zlého ducha.“32

Charakteristické rysy průběhů zjevení

Jeden z nejvíce charakteristických rysů garabandalských zjevení je fakt, že se skoro vždy udály ve večerně-nočních hodinách. Je to rys precedensu v historii pravdivých zjevení Matky Boží a těžko ho můžeme uznat za skutečný znak pro Ducha světla. Dalším očividným rysem zjevení je jejich scéničnost. Očití svědci extází děvčat shodně potvrdili, že se děvčata pohybovala s charakteristickou automatičností „jako by byla na jevišti, stejně zpívala a stejně se modlila“, měla stejně srovnané ramena „jako loutky“. Zmiňované „jeviště“ není metaforou: byl to doslova ohraničený prostor, kde se zjevení konala. Stávalo se, že když některá z děvčat vypadlo ze „scény“, ihned také vypadlo i z extáze, natož se vracelo zpátky, jako by bylo vtaženo nějakou velkou sílou zpátky na „scénu“. Garabandalská zjevení byla kromě již výše zmiňovaných také plná parapsychologických jevů – odhadování minulých a budoucích událostí, bezchybné vrácení nalezených předmětů jejich majitelům, levitace, MATERIALIZACJA („zázrak“ viditelného „WYKOMUNIKOWANIA“ Conchity), kluso-běhy MARSZO-BIEGI, „houpání- KOLYSO-SPADY“. Všechny tyto prvky ve spojení s fakty, že u děvčat byly zjištěny nepravděpodobné přímo MEDIUMISTYCZNE schopnosti, ukazují, že garabandalská zjevení měly charakter spiritistický – výše zmiňované jevy poměrně dost často doprovázejí spiritistické seance. Spiritistický duch, který stál za těmito událostmi, se zjevoval „za zvláštních efektů“, které vyvolal, jako duch neklidu, zmatku a násilí: „Chytal vyhlédnutou čtveřici děvčat do svých spárů takzvaných extází, které byly obyčejnými FLUIDALNYMI PETANIAMI snůtky/svazky, i dalej nimi obracac dowoli, bez logiky, bez posledního pomazání a bez klidu, jenom pro to, aby je za chvíli vypustil z transu a opětovně je dostal do okruhu bezvýhradné poslušnosti/povolnosti ULEGLOSCI. (…) Dále jim pak obracel hlavu dozadu v hrozném zakřivení, přímo strašným tahem krk, známým z tolika jiných metapsychických úkazů – NAKLADAJAC IM DLA ZMYLENIA I NIEPOZNAKI ANIELSKIE TWARZE. kterým dával andělskou tvář, aby byly k nepoznání a mátly. Rozháněl je na všechny strany, rozkračujíc nohy ne zrovna nejvhodněji a hnal je před sebou jako už na půl posedlé lidí, jakoby byl sám posedlý: jednou dopředu, jednou dozadu, jednou na kolenou, tu zase v sedě, chybělo jenom chození na hlavě. Nechyběly ovšem fotografie, které byly pořízené během levitace a publikované v pařížském Machu. K dovršení všeho začal házet děvčaty o zem, jakoby se vztekal nezkrotným vztekem. Pořád na kolenou, klečící před nimi. Z donucení. A když ne klečící, pak tedy hlavou o dlažbu. A všechno za hřmotu a třeskotu. Ať se rozbije, to co je katolické. Opravdu obcházející řvoucí lev hledající někoho, koho by sežral (1 P 5, 8)“ 33.

Hlubší analýza struktury garabandalských zjevení přivádí k ještě více překvapujícím závěrům: stejně jako na základě „poselstvích“ namířených do celého světa, tak i na základě samostatných „výroků“, které předala děvčata, je těžko definitivně říci, kdo byl skutečným předavatelem poslání: „anděl“ nebo „Panna“? Nejvíce do očí bijící je fakt, že „anděl“, který dorazil do Garabandalu 18. června 1961, aby oznámil příchod „Panny“ spolu s posláním pro celý svět, nejenom, že po splnění tohoto poslání neopustil místo událostí, ale byl tím, který o čtyři roky později, na konec „zjevení“ ohlásil vrcholné poselství! Dějiny pravdivých mariánských zjevení neznají podobný případ: nebeská hierarchie zde zůstala evidentně zničena.

Jak bychom si mohli představit, že ten, jehož posláním je ohlášení příchodu Nebeské Královny, definitivně zaujal místo této Královny a ohlásil Její poslání, použil pro to formulaci plnou pokrytectví: „Prosté nás – my Vás UZYSKAMY“? Autorem takového scénáře může být jedině zlý duch, plný nenávisti k Nejsvětější Matce, která potřela jeho hlavu. , ve své perverzní ambici touží zaujmout její místo. Tento duch, ať pod postavou „anděla“ nebo „panny“ se od samého začátku dožadoval víry – od děvčat, od svědků, od celého světa. Nechtěl se podrobit zkoumání Církve. „Věříte?“ – ptal se bez přestávky. Neudělal žádný zázrak, který by stanovil definitivní „Boží podpis“ pod zjevením, mimo ujištění, že se stane zázrak a bude „větší“ než ten ve Fatimě“. Místo toho „obdařil“ děvčata ujištěními a rozkazy: „Já jsem Marie, Panna (…), a existuje jenom jedna Panna. (…). Setrvejte s Bohem – ale také se mnou“ 34. Předával proroctví týkající se papežství a konce světa, vůči kterým se věřící dodnes ztrácí v dohadech. Během spiritistického „WYKOMUNIKOWANIA“ Conchity se zase domáhal úcty náležící samému Bohu: „Odříkej Confiteor a zvaž koho přijímáš…“. Pýcha, základní vlastnost „Panny“ a „anděla“, odhaluje více než cokoliv jiného toho, který se ukrýval za postavami a byl skutečným původce garabandalských událostí. Je třeba přiznat, že se mu povedlo (a stále se mu to daří) svést z cesty hodně zbožných duší. Zdá se, že tímto je nutno vysvětlovat i „hlasitý smích“ garabandalské „Panny“. Zvlášť výmluvný smích vůči inauguraci Vaticana II, největší katastrofy v historii Církve. Neboť podle výpovědi jedné z děvčat – „se smála hodně…“ 35.

Cíl – zničení Fatimy

Nejvíce tajemným aspektem celého garabandalského případu je cíl, který doprovázel zlého ducha při realizaci tohoto prapodivného scénáře. Charakteristické pro satana záměr imitovat Boží díla, který je zapříčiněn touhou po odebrání Boží úcty třeba jen na nějakou dobu?

Zdá se, že by to bylo dostačujícím zdůvodněním pro „ústupky“, které zlý duch učinil během sérii zjevení (křest židovky, navrácení víry, pobídnutí k modlitbě a k pokání). Avšak hlubší analýza událostí jako celku, jak i jeho zásadních detailů nutí ke konstatování, že nadřazeným cílem ďábla zde byla imitace, zesměšnění a nakonec zničení poslání Nejsvětější Marie Panny z Fatimy v duších katolických věřících. Toto poslání, které je za jedno se slovy samé Matky Boží, „jedinou záchranou pro svět“. Garanandal a Fatima si jsou velmi podobné, zároveň jak v obecném obrysu tak i v nejdrobnějších detailech. Všímá si faktu, že obsah garabandalských „zjevení“ vůbec nestanoví dodatek ani doplnění poslání Naší Paní z Fatimy, právě naopak výmluvnost garabandalských „poselství“ je mnohem slabší. Za to smyslové dojmy, které doprovázely garabandalské zjevení, jejich nepravděpodobné nahromadění, všechno zachvacující všeobecná bezmezná atmosféra neobvyklostí, množství „zvláštních efektů“ přímo „poráží na hlavu“ autentické Fatimské zjevení.

Zdá se, že toto vše ještě stále nestačí, autor garabandalských událostí se snaží vsugerovat už samotným faktem nových „zjevení“, jakoby něco chybělo poslání z Fatimy, proto je nutné jeho doplnění. Mluví při tom přímo o novém zázraku, který bude „větší než ve Fatimě“. Spolu s tímto zázrakem má přijít „nová éra v dějinách spasení“36. Éra Fatimy, říkají stoupenci Garabandalu, skončila spolu s koncem studené války, teď jsme v „éře Garabandalu“37. Tady je proto zásadní cíl garabandalského ducha: místo aby lidstvo splnilo požadavky Nejsvětější Panny Marie z Fatimy má čekat na zázrak, který vyznačí „novou éru“. Dnes tedy nechybí „šířitelů“ Garabandalu, kteří byli doopravdy poblouznění PRZEJELI SIE ďábelským vábením „Panny“ a „anděla“ – do dnešního dne působí mezinárodní Garabandalské Centrum Sv. Michala pro Naší Paní z Hory Karmel38 (název dokonale vystihuje schizofrénii garabandalského ducha!) založené v roce 1964 a australské garabandalské centrum oznamuje, že se v prosinci 1998 bude v Melbourne konat už osmá z řady konference věnovaná garabandalským „zjevením“39. 18. července 1991 se Conchita González setkala v New Yorku s pravoslavnou hysteričkou Vassulou Ryden, která je zanícenou stoupenkyni Garabandalu, což se odrazilo v její nekončící se epopeji „zjevení“ Pravdivý život v Bohu – sepsané podle autorky automatickým písmem, jako odkaz údajně od samotného Pana Ježíše Krista. Na hodně místech tohoto rouhavého díla najdeme jednoznačné potvrzení pravdivosti „zjevení“ v Garabandalu a na některých přímo vyzývání k „posvěcení“ Garabandalu“40.

Nezávisle na tom existují celé davy aktivních „stoupenců“ Medjugorje, které jako parodie autentických zjevení Nejsvětější Matky zdá se, že dnes zaujímá místo Garabandalu. O. Eusebio Garcia de Pesquera o tom píše přímo: „Tyto událostí (z Medjugorje – red. „Vždycky věřící“) jsou tak podobné garabandalským, že – podle jednoho vynikajícího portugalského kaplana, dobrého znalce dané věci – může jít o to stejné zjevení ve dvou fázích. Dále také soudí, že by možná nebylo Medjugorje, kdybychom lépe přijali Mariino poselství v Garabandalu“41.

Garabandalské a medjugorské událostí mimo mnoha zásadních podobenství mají jeden společný prvek: míří ke zničení Fatimy přes její obyčejnou REDUPLIKACJE.

Už dnes, v pozadí opakujících se už od 15 let den co den charismatických ekumenických „zjevení“ medjugorskiej Gospy, se poslání Matky Boží Fatimské zdá být něčím vzdáleným a méně zřejmým. Ať nám historie Garabandalu dovolí získat zdravý odstup od Medjugorie a mnoha jiných současných událostí, které přitahují svojí nezvyklostí a zázračnosti „aby uvedli v omyl, jestli je to možné i vyvolených“ (Mt 24,24).

Potvrzuje Bible a církevní kalendář teorii mladé země?

Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

Potvrzuje Bible a církevní kalendář teorii mladé země?

Když se pozorně zadíváme na některé antimensiony(2) východních kněží, brzy zjistíme, že u některých z nich je uveden zvláštní letopočet při příležitosti roku, kdy byl vydán knězi k používání při svaté liturgii. Je to datum od stvoření světa. 1. září 2009 jsme oslavili rok 7518 od stvoření světa. Ve Východní Církvi je tento den začátkem církevního roku a původně v byzantských dobách byl začátkem určitého časového období, kdy se označovala doba pro začátek sklizně, případně výběru daní. 1. září dostalo příznačně název Indictus. Tento kalendář začal být používán od roku 691 a jeho užívání přetrvalo v tzv. pravoslavných denominacích i v době po Velkém schismatu až do roku 1728. Byl odvozen ze Septuaginty (Gen. kap. 5., kap. 11.), řecké verze Starého Zákona, která stanovuje datum stvoření do roku 5509 před Vtělením Ježíše Krista, našeho Spasitele. Navazuje tak na starobylou tradici Židů, kteří dle Písma určili tento letopočet od založení světa (latinsky Annus mundi/ Ab origine mundi, dále jako „AM“). Tudíž první den stvoření byl dle východního kalendáře 31. srpna až 1. září 5509 před narozením Krista. Řecké slovo „od založení světa“ (Apo Kataboles Kosmou) se objevuje na několika místech v Novém Zákoně (Mt 25:34, Lk 11:50, Židům 4:3, 9:26, Zjevení 13:8, 17:8.) Ne vždy byl indikt počítán od 1. září. V roce 462 byl přesunut z 23. září na 1. září. V roce 537 císař Justinián rozhodl, aby datování kalendáře začínalo indiktem a tento počátek byl vztažen i na církevní kalendář. Ve spise „Epocha země“ mnicha a kněze Georgia (A.D. 638-39) se objevuje poukaz na tendenci stanovit v tehdejším byzantském kalendáři nějaký „startovní“ počátek astronomického lunárního a slunečního cyklu. Bylo to důležité nejenom pro stanovení počátku církevního roku, ale také i s ohledem na tzv. computus velikonoční Paschy, která měla pohyblivé datum. Právě soustava 19 – letých lunárních a 28 – letých solárních cyklů umožnila tehdejším učencům stanovit vlastní datum historických událostí jako bylo narození Kristovo, nebo Ukřižování. Tento způsob počítání byl znám nejenom na Východě, ale byl běžně užíván s příchodem křesťanství i na vzdálených britských ostrovech. Křesťané přejali židovský způsob počítání času na základě řecké verze Písma, tzv. Septuaginty. Na tento způsob počítání času později navázal systém počítat čas od narození Krista a vynechat tak starozákonní dobu. Proto se dnes běžně užívá datum od narození Krista Pána – dále jako „A.D.“.

Prvokřesťanské počítání času

Nejranější zmínky biblické chronologie a počítání času dle Písma je možné nalézt u Theofila z Antiochie (A.D. 115-181) „šestého biskupa od Apoštolů“ v městě Antiochie v jeho polemickém díle „Autolykovi“ a u Julia Africana (A.D. 200 – 245) v jeho „Pěti knihách chronologie“. Oba dva byli starokřesťanskými autory a vycházeli ze Septuaginty.

Dokonce i současní židovští vědci jako Dr. Ben Zion Wacholder poukazují na mistrovství církevních Otců v určování času a poukazují na plnou shodu s autentickým zněním Septuaginty, který shodně vyznívá i ve srovnání s hebrejským textem. Mezi další učence, kteří jsou ve shodě s církevními otci patří Eratosthenes z Kyreny (275-194 před Kr.), který byl členem řecké školy v Alexandrii za vlády Ptolemaiovců, dále Eupolemus, palestinský Žid a přítel Judy Makabejského, který psal v letech kolem roku 158 před Kristem a byl prvním, který dal do souladu mojžíšovské počítání času a řecké. Dalšími učenci, kteří synchronizovali řecké a židovské počítání času byli: Alexander Polyhistor (85-35 př. Kristem); Varro (116-27 před Kristem); Ptolemaios z Mendes (50 př. Kristem), kterého cituje Tacián (Oratio ad Graecos, 38); Apion (1 stol. A.D.); Thrasyllus (36 před Kristem); a Thallus (1. století A.D.) – Všichni stanovují nezávisle na sobě přesný čas a) potopy za časů Noeho, která nebyla lokální povodní, ale celosvětovou katastrofou neuvěřitelných rozměrů a b) doby vyvedení Izraelitů z Egypta. (exodus) (viz Dr. Ben Zion Wacholder. Biblical Chronology in the Hellenistic World Chronicles. in The Harvard Theological Review, Vol.61, No.3 (Jul., 1968), pp.451-452.) Potopa světa byl děj nadpřirozený a mnozí národové o tom tradují své tradice. (dr. J. Kašpar, Obecná katolická apologetika, nakladatelství Michael s.a., str. 54.) Na základě těchto zpráv národů se jedná o celosvětovou potopu, která zachvátila celý svět.

Je zde jasně vidět, že nejenom Židé, ale dokonce i pohané měli ohledně počítání času podobné informace a nezávisle na náboženských kulturách stanovili stvoření země a potopu. Je totiž dnes stále více evidentní křesťanské potvrzení přesného výpočtu potopy na základě údajů z pohanských národů, které hovoří o potopě, aniž by byly v kontradikci s křesťanským kalendářem. Totéž potvrzuje i Tacián z Antiochie (kolem roku 180 A.D.), Klement z Alexandriae (+ 215), Hippolytus Římský (+ 235), Julius Africanus z Jerusalema (+ 240), církevní historik Eusebius z Caesareje v Palestině (260-340) a Pseudo-Justin. Helenistický učenec Demetrius Chronograf (221-204 před Kristem) napsal dílo „O králích Judeje“, kde přesně datuje velkou potopu, narození Abraháma podobně jako Septuaginta a poprvé stanovuje tzv. Rok Adamův – Éra Adamova a vypočítává čas stvoření světa.

Je třeba poznamenat, že na Éru Adamovu – první počítání času – navazuje Alexandrijská éra a následně Byzantská éra. Všechny tyto tři způsoby počítání času na sebe navazují a nejsou v kontradikci, pokud se týká počítání času od začátku stvoření. Mezi sebou mají nepatrné odlišnosti. Liší se v rozmezí plus mínus desti až dvaceti let. Rozdíl v antiošském počítání času (5492 před Kristem) a v alexandrijském (Κόσμου ετη κατ‘ Αλεξανδρεις – 5502 před Kristem) je patrný. Tento výše zmíněný rok je rok narození Krista od počátku země.

Alexandrijské měření času spatřilo světlo světa v roce 412 A.D. a dosvědčují jej Hyppolyt a Klement z Alexandrie. Indictus, začátek roku, začínal původně 25. března. Datum 25. března 5493 bylo přejato i církevními Otci. Zmiňme sv. Maxima Vyznavače a Theophana Vyznavače.

Velmi zajímavý doklad počítání času od stvoření času nám podává kronika světa, která se jmenuje „Kronika paschálního okruhu“, vytvořena v roce 630 AD antiošskými učenci. Popisuje dějiny světa od stvoření až do roku 627 po Kristu. Chronologie dějin začíná 25. března 5507- dnem narození Krista Pána našeho.

Hebrejský text, Septuaginta a tzv. samaritánský text se liší v dataci skoro o 500 let. (viz Catholic Encyklopedia, heslo: biblical chronology)

Církevní Otcové – zdroj inspirace pro katolickou Tradici a nauku o stvoření

Sv. Jan Zlatoústý ve své homilii „O Kříži a zloději“ hovoří o tom, že Kristus otevřel pro nás Ráj, který byl pro nás uzavřen po dobu 5000 let. (St. John Chrysostom. Homily „On the Cross and the Thief“ 1:2.)

Sv. Izák Syrský napsal v jedné své homilii toto: …před Kristem, po dobu 5500 a několik dalších let, opustil Adam (a lidstvo) Boha…. (St. Isaac the Syrian. Homily 19, Russian edition, pp. 85 [Homily 29, English edition, p.143].

Sv. Augustin hovoří ve svém díle „O Boží obci“ (AD 413-426) v kapitole 12:10 o mnohých tisících let, přesně 6000 letech, existence lidského rodu. Sv. Augustin hovoří zcela jasně o tom, že posvatné texty jsou posvátné natolik, že se liší od textů řeckého počítání času, ale že je třeba dát za pravdu textům Písma, před profánnním počítáním. Odlišnost mezi oběma je však vzhledem k času zanedbatelná. Sv. Augustin byl zastáncem teorie jednoho stvořitelského aktu, který proběhl najednou.

Sv. Hippolyt z Říma (cca 170-235) byl přesvědčen o tom, že narození Páně se událo 5500 let od stvoření světa. Podává nám následující časové intervaly: „…od Adama k potopě 2242 roku, potom k Abrahamovi 1141 roků, potom k Exodu 430 let, potom k Jozuovi 41 let, od něho k Ezekiášovi 864 let, od něho k Josiášovi 114 let, od něho k Ezrovi 107 let a od něho k narození Ježíše Krista 563 let.“ (George Ogg. Hippolytus and the Introduction of the Christian Era. in Vigiliae Christianae, Vol.16, No.1 (Mar., 1962), pp.4-6)

V jeho komentáři na knihu Daniel se dozvídáme, že přijímá rok 5500 AM jako rok narození Krista. Hyppolyt stanovuje, že Ježíš se narodil ve 42. roce vlády císaře Augusta a tudíž se narodil v roce 5500 od stvoření světa. Samozřejmě nestanovuje přesný den a měsíc narození našeho Pána Ježíše Krista.

Velmi pozoruhodnou zmínkou je dodatek koncilu v Trullo (692), který měl být dodatkem k pátému (553 A.D) a šestému ekumenickému koncilu (681 A.D), svolaného císařem Justinánem II., který nebyl uznán římskou Církví jako ekumenický koncil, kde se uvádí datum zasedání tohoto shromáždění na rok 6190 od stvoření světa. Tento koncil ve většině svých kánonů neodporoval kánonům 5 a 6. ekum. koncilu a pochvalně se o něm zmínil Papež Jan VIII: „který přijal všechny kánony, které neodporují pravé víře, dobrým mravům a rozhodnutím Říma.“ Pro nás není důležité, že tento koncil nebyl schválen Římem, ale pro zmíněnou ukázku chronologie počítání času, která byla všeobecně přijímána jak na Východě, tak na Západě.

Někdo by mohl namítnout, že i první protestanté učili stvoření světa v šesti dnech. Ano, Luther, odchován ve středověkém duchu, navazující na spisy svatých otců, zvláště sv. Augustina, podržel nauku o stvoření v šesti dnech.

Ikonografie stvoření a počítání času

Ve východní Tradici se ikonopisectví ubíralo směrem zobrazit stvoření jako akt celé Nejsvětější Trojice a zobrazuje se například Ježíš Kristus , který tvoří Adama. Ježíš Kristus, jako nový Adam tvoří starého Adama jako obraz Boží. Tento obraz Boží je korumpován hříchem ze strany samotného Adama. Jsou známé i ikony, které zobrazují Ježíše Krista jako stvořitele země a všeho živého. Ikonopisci dávali přednost zobrazovat Boha v osobě Ježíše Krista, který jediný z Nejsvětější Trojice vzal na sebe podobu člověka. On je obraz neviditelného Boha, pravý Adam, prvorozený všeho tvorstva. Tím je svým způsobem jasně zobrazitelný a je odbourán příliš naturalistický obraz Boha Otce jako stařečka, který tvoří zemi. Spasitelný motiv stvoření je vyjádřen obratem, že vše bylo stvořeno „skrze Ježíše Krista“ (Ef 3,9) a „pro něho“ a „v něm“. (Kol 1,16) Kristus byl tedy počátkem, cílem i vzorem stvoření, pro něhož vše bylo stvořeno. Jiné ikony zobrazují například motiv seslání svatého Ducha, kde uprostřed pod apoštoly je zobrazen Chronos jako čas, který byl posvěcen sesláním Ducha svatého a symbolizuje začátek nové éry vykoupeného lidstva.

Problematika kolem tzv. kreacionalistického hnutí

Kreacionalistické hnutí, které podporuje mimo jiné teorii o tzv. mladé zemi, tj. že země byla stvořena Bohem před 7518 lety není protestantským výmyslem. Musíme rozlišovat jednotlivé teze, které radikální kreacionisté předkládají. Protože obsahem tohoto článku je pouze téma počtu let od stvoření, resp. stáří země a způsobu, jakým Bůh stvořil zemi, budeme se dále zabývat pouze těmito dvěma tezemi, které zastává i kreacionalistické hnutí.

Kreacionalistické hnutí je nadkonfesijní záležitostí a proto se mohou v něm uplatnit nejrůznější názory a omyly, které kreacionalistickou myšlenku znehodnocují. Předně bychom měli říci, že každý věřící je kreacionalista v obecném smyslu, protože ve shodě s Církví se drží dogmatu o stvoření universa Bohem z ničeho (ex nihilo). Sami církevní Otcové Západu a Východu takto smýšleli a jejich interperatce stvořitelského díla se odehrávala nikoliv v rovině přesného stanovení času, i když se tomu také nevyhýbali, ale v rovině toho, zda šlo o skutečných 6 dní 24 hodinového cyklu, nebo o jednorázový etapový stvořitelský akt Boží, který netrval více než okamžik. O miliardách let nikdo nikdy nehovořil. Miliardy let staré země přišly na svět s Darwinem a jeho učením o vývoji druhů, která se dnes běžně vyučuje na školách. Je to vědecká fabulace, která nemá se skutečným stvořitelským aktem nic společného a odporuje novým vědeckým poznatkům, které samy o sobě se mění skoro každý den a tudíž se o ně nikdy nebude moci katolická Církev opřít. Tudíž platí, že se i v kreacionalistickém hnutí mohou objevit omyly závažného charakteru. O tom ale tato práce není.

Bible a historické události

Je však také zřejmé, že Bible sama o sobě nemusí hovořit o vědeckých tématech (není k tomu ani určena, viz Pius XII, enc. Divino afflante Spiritus – biblické knihy nejsou primárně knihami dějepisnými ani přírodovědnými), přesto se jeví jako zcela přijatelné, že Bible popisuje historické události, osoby a děje. Na druhou stranu to ovšem neznamená, že se v Písmu nehovoří o historických událostech a skutečně existujících osobách. O jejich historičnosti mohou pochybovat dnes už jenom modernisté. Začíná se zpochybňováním existence potopy za časů Noeho a nakonec se odmítne i vzkříšení Kristovo třetího dne dle Písem. Proto sv. Pius X. správně odsoudil dekretem Lamentabili teze modernistů, které začaly podkopávat pevné body biblické zvěsti a víru v zázraky. Nakonec modernisté skončili u humanistického náboženství, které deklarovalo pouze určité morální apely bez zázraků a nadpřirozena a Kristus byl degradován na pouhého filosofujícícho potulného rabína. Podobně se vydal i R. Bultmann se svou demytologizací Písma a otcové druhého vatikánského koncilu, když začali tzv. demytologizovat církevní tradici a vyřazovat z ní vše, co již bylo „přežité“, nebo neodpovídalo tzv. „vědeckému“ pojetí, či bylo „výtvorem“ staletí. Polemiky ohledně některých aspektů stvoření jdou ze strany radikálních teistů a racionalistů cestou totálního agnosticismu, které odsoudil sv. Pius X. blahé paměti a který hlásá, že lidský rozum je omezen pouze na oblast jevů, jsou mu přístupné jen věci vnímatelné smysly, a to ještě pouze do té míry, do jaké jsou pozorovatelné. Rozum nemá sílu ani právo překračovat tyto limity. Z tohoto důvodu není člověk schopen pozvednout se ani k Bohu a poznávat jeho existenci, byť jen z řádu viditelných věcí“ (Denzinger, č. 3475).

Nauka Církve o stvoření – závazné učení

Při této příležitosti je možné vzpomenout nauku Církve o stvoření. Některé pravdy byly dogmatizovány a neomylně rozhodnuty Církví římskou, které je nutné příjmout vírou svatou a katolickou, např.:

Bůh stvořil svět hmotný i duchový z ničeho. (ex-nihilo) (Dogma, 4. Lateránský koncil, I. Vatikánský koncil) Tvorové byli stvořeni jako tvorové dobří. Zlo má svou příčinu v tom, že tvorové zhřešili. (Dogma) Bůh stvořil anděly, tj. duchové, člověku svou dokonalostí převyšující bytosti. (Dogma, 4. Lateránský koncil) Andělé byli stvořeni ve stavu nadpřirozené milosti, nikoliv však ve stavu blaženosti. (Bohovědná jistota) Někteří andělé zhřešili. (Dogma, 4. Lateránský koncil) Každý pokřtěný člověk má vlastního anděla strážného. (Jistota) Každý člověk a každá společnost (Církev, národ atd.) má anděla strážce. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. (Dogma) Každá lidská duše je Bohem stvořena. (Bohovědná pravda) Lidská duše je nesmrtelná. (Dogma, 5. Lateránský koncil) Všichni lidé pocházejí z Adama a Evy. (Bohovědná jistota) První lidé byli ve stavu spravedlnosti a svatosti (Dogma, Tridentinum), tento stav byl nadpřirozeným a svobodným darem Božím. (Jistota, sv. Pius V., 1567) První lidé byli nesmrtelní, (Dogma, Tridentinum) byli prostí nezřízené žádostivosti (Jistota), nebyli podrobeni bolestem a nevědomosti. Tyto dary byly jim Bohem dobrovolně uděleny a převyšovaly stvořenou přirozenost. (Jistota) První lidé těžce zhřešili, přestoupivše Boží příkaz. (Dogma, Tridentinum) Všichni lidé, přirozeným způsobem z Adama pocházejí (vyjma Matku Boží), přicházející na svět obtíženi vinou: hřích dědičný. (Dogma, Tridentinum) Hřích dědičný má za následek ztrátu milosti posvěcující. (Dogma, Tridentinum) Tento zaviněný nedostatek milosti posvěcující tvoří podstatu hříchu dědičného. Kdo v hříchu dědičném zemře, nemůže dospěti k patření na Boha. (Dogma, Florentinum)

Diskuze o stvoření povolena v určitých případech

Na druhou stranu existují teze, které nejsou chráněny neomylností a věřící je mohou zkoumat, o nich diskutovat, dokud Matka Církev nerozhodne neomylným způsobem. To se týká i vědeckého fóra. Do konečného verdiktu Církve svaté je možné o nedogmatizovaných tématech polemizovat a zastávat je jako teorie. (viz Pius XII., enc. Humani generis) Pius XII. hovoří o tom, že evoluce nebyla spolehlivě dokázána a evolucionismus se stal (filosofická aplikace modelu evoluce na lidskou společnost) zbraní dialektického materialismu a podkládá teze o evoluci celého světa. Papež zdůrazňuje opatrnost při přijímání hypotéz dosud neprokázaných a dodává, že je vyloučeno přijímat ty hypotézy, které odporují nauce Bohem zjevené, a že zjištěná fakta musí být konfrontována a vykládána v souladu s katolickou naukou.

Mezi tématy, které nebyly dogmatizovány je například počítání času od stvoření světa, stáří světa, nebo způsob, jakým Bůh stvořil svět, případně jakým způsobem došlo k velké povodni za časů Noeho. Není možné vytvářet dogma z něčeho, co dogmatem není a nebo nemá ani kvalifikaci nějaké bohovědné závaznosti. Tento článek by chtěl ukázat zcela odlišný a legitimní pohled na proces stvoření. Pokud někdo zpochybňuje historické události Bible, měl by vědět, že tím může zpochybnit i samotné vykoupení a vzkříšení Krista Pána.

Je tudíž velmi podivné, pokud se někdo domnívá, že:

1/ církevní Otcové neznali počátek stvoření světa a dataci jednotlivých historických událostí.

2/ je projevem modernismu a racionalismu se domnívat, že Bůh nemohl stvořit svět v 6 dnech, které trvají 24 hodin tak, jak je popisuje v doslovném smyslu Bible. Jak jsme ukázali výše, šest 24 hodinových dnů stvoření nedrží jenom někteří protestanté, ale i církevní Otcové.

3/ Rovněž není herezí – bludem, pokud se někdo domnívá, že Bůh stvořil svět v šesti 24 dnech přesně dle doslovného výkladu Písma a Otců nebo, že Bůh stvořil vše na ráz v jednom okamžiku a svatopisec tento okamžik rozdělil do šesti stvořitelských okamžiků. (aktů)

4/ Je proti mínění svatých Otců, zdroji neomylné Tradice, že vývoj země trval miliardy let. Je to hrubá urážka Boha. Je to projev nevěry v dogma o Všemohoucnosti Boží. Je to projev liberálního racionalismu, který chce být spíše zadobře s moderními omyly a pa-vědeckými naukami, než s Tradicí katolické Církve. Z příkladu nešťastného P. Teilharda de Chardin (a jemu podobných „vědců“) by se měli někteří poučit. Je nanejvýš podivné, že v době, kdy křesťanská víra je vystavena neuvěřitelným útokům, se někdo odváží zabývat se tématem, které jenom na oko souvisí se spásou duší a spíše se zdá, že téma samo odvádí věřící k nepodstatným bodům nauky skoro akademického typu. Qui bono?

5/ Není herezí – bludem, když se někdo domnívá, že svět vznikl před přibližně 7800 lety. Naopak je to ve shodě s míněním svatých Otců. To, zda toto mínění jednou potvrdí Církev svatá, je otázkou budoucnosti. Je rovněž otázkou, zda vůbec k tomu ze strany Církve dojde a zda téma nějakým způsobem souvisí s vírou a s mravy, na které se vztahuje případné vyhlášení neomylného rozhodnutí.

6/ V theologicko-filosofickém dokazování nám mohou posloužit vědecké objevy, ale protože věda sama o sobě neustále přehodnocuje výsledky svého bádání, je zcela jasné, že objevy v tomto smyslu nebudou trvalé a nebudou mít závazné průkazní hodnoty, leč pouze doporučující, a budou exaktním způsobem podávat ten či onen výklad. Na druhou stranu platí známa definice, že víra nemůže být v rozporu s rozumem a s vědou, která exaktním způsobem zkoumá stvořený svět. Tudíž v budoucnosti by věda měla sekundárně potvrdit jakým způsobem došlo ke stvoření, případně k dalším mimořádným jevům jako byla potopa za časů Noeho a najít vysvětlení ze svého pohledu. Na problematičnost vědeckého dokazování a proměnnost platnosti věděckých teorií poukázal Pius XII. ve výše zmíněné encyklice Humani generis.

7/ V květnu 1877 papež Pius IX. pochválil francouzského lékaře Constantina Jamese za publikaci, známou v angličtině pod názvem On Darwinism or the Ape – Man, která popírala evoluci a zastávala se zprávy o stvoření obsažené v první knize Mojžíšově. Pius IX. ji dokonce označil za duchovní četbu. První fáze konfliktu mezi katolickou Církví a evolucionismem dosáhla svého vyvrcholení řadou dopisů, jež v letech 1905 až 1909 vydala Papežská biblická komise. V jednom z nich komise prohlásila, že první kapitoly 1. knihy Mojžíšovy jsou historické a měly by být chápány jako „skutečná historie“. Pozorný čtenář však při bližším studiu tohoto boje mezi vědou a vírou a o doslovný výklad Geneze pozná, že v průběhu následujících padesáti let papežové začali ochabovat v absolutním odmítnutí evoluce a za Pia XII. již vidíme skoro neutrální postoj k evoluci, která vrcholí za papeže Jana Pavla II., který prohlásil, že evoluce je více než jenom hypotéza. Tato liberalizace uvnitř Církve probíhala i před II. Vatikánským koncilem na všech úrovních. Je nutné na tento nebezpečný trend upozornit!

Zdroje dalších informací:

Papežská biblická komise (PBK)

Lev XIII. založil PBK, jejímž úkolem je studovat biblické problémy a zaujímat k nim úřední stanovisko. Tato komise vydává dekrety, které obsahují úřední směrnice pro katolické vykladatele Písma svatého. Nejsou to neomylné a neměnné výnosy, ale je to projev řádného učitelského úřadu Církve, který je závazný pro katolické badatele a přitom jim nebrání dál pracovat na určitých problémech. Poslední důležité dekrety a instrukce PBK jsou „odpověď kardinálu Suhardovi“ o prvních kapitolách Geneze z 16.1.1948 a Instrukce o historické pravdivosti evangelií z 21.4.1964.

Papežské encykliky

Důležité jsou biblické encykliky posledních papežů, na které se často odvoláváme:

Providentissimus Deus Lva XIII. z 18.11.1893,

Spiritus Paraclitus Benedikta XV. z 15.9.1920,

Divino afflante Spiritu Pia XII. z 30.9.1943.

A také můžeme přiřadit encykliku Pia XII. Humani generis z 12.8.1950.

Společný souhlas Otců a analogie víry

Vedle již uvedených úředních prohlášení učitelského úřadu Církve, která jsou kritériem výkladu, máme další kritérium, a to je společný souhlas Otců. Jedná se o výklad biblických míst, který nalézáme u významných církevních Otců a učitelů v dějinách Církve. Tento výklad nemusí být jednohlasný, ale jedná se často o morální většinu. Toto kritérium výslovně cituje Tridentský koncil. Na prvním místě musíme užívat ta díla Otců, která se přímo zabývají výkladem Bible. Dalším posledním principem při výkladu Písma se používá tzv. analogie víry, tj. řádná interpretace ve shodě s naukou Církve; žádný biblický text nemůže být v rozporu s celkem pravd víry (naukou Církve).

(1)Představa o tzv. mladé Zemi, stvořené během šesti dnů před 6000 – 10000 lety.

(2) Antimension / Antimins / Αντιμενσιον – je obdélníkový textilní šátek (v praxi cca 70×50 cm) používaný ve východní křesťanské liturgii. Je na něm zobrazeno snímání Krista z kříže. V rozích jsou zobrazeni evangelisté. Antimins světí biskup výhradně při svěcení nového oltáře (množství, které předpokládá, že bude výhledově potřebovat pro distribuci po svém biskupství, např. pro výměnu starých antiminsů), mj. pomazává svatým myrem. Biskup podepisuje, eventuálně i razítkuje (ale to je nejspíš velmi mladá praxe), uvádí datum svěcení a následně chrám a město, kam je antimins určen. Ve slovanské praxi je ze zadní strany kapsička s uloženou částicí svatých ostatků, pokud možno mučedníka. Bez antiminsu nelze konat božskou liturgii. Nahrazuje vlastně starověký hrob mučedníka (kde se slavila eucharistie), proto ty ostatky.

Převzato z: www.monarchiacatholica.blog.cz

GLOBÁLNÍ OCHLAZOVÁNÍ VÍRY od předpovědí k současné realitě

Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

GLOBÁLNÍ OCHLAZOVÁNÍ VÍRY od předpovědí k současné realitě

svatý Nilus

Byl jedním z mnoha žáků a horlivých následovníků svatého Jana Zlatoústého, původně důstojníkem na dvoře císaře v Konstantinopoli, ale stal se mnichem v klášteře na Sinaji. Jeho spisy a korespondence měly ve své době významný. Zemřel pravděpodobně kolem roku 430, jeho svátek byl slaven 12. listopadu, v římském martyrologiu tentýž den.

„Po roce 1900, kolem poloviny 20. století, lidé té doby budou nevyzpytatelní. Když se přiblíží čas pro příchod antikrista, jejich mysl se zatemní tělesnými vášněmi, nezákonnost a neúcta vzroste.. Pak i svět se stane nepředvídatelným. Zevnějšek lidí se změní, bude nemožné rozlišit ženy od mužů pro nehanebnost v oblékání a úpravě vlasů. Tito lidé budou krutí a budou jako zdivočelí živočichové, zcela otevření pokušením antikrista. Nebude úcty k rodičům a starším lidem, místo lásky bude jen vášeň a bezohlednost. Kněží a biskupové se stanou prázdnými lidmi, naprosto neschopní rozeznat pravici od levice. V té době se také změní morálka a tradice Církve, slušnost a respekt zmizí, rozkol bude vládnout všude. Faleš a chamtivost dosáhne obrovských rozměrů, ale běda těm, kdo budou hromadit poklady. Společnosti bude vládnout rozkoš, smilstvo, homosexualita, tajné spolky a vraždy.

V budoucnosti, pro následky velkých zločinů a nespoutanosti, budou lidé zbaveni milosti Svatého Ducha, který jim byl darován při svatém křtu, právě tak jako výčitek svědomí. Církev Boží bude bez bohabojných a zbožných pastýřů – běda těm, kdo se ponoří do ducha světa, protože zcela ztratí svou víru, jelikož nebudou mít žádnou příležitost zahlédnout světlo poznání od kohokoliv. Ti, kteří se od světa oddělí v hledání svatého útočiště, aby si ulehčili svá duchovní soužení, všude budou narážet na překážky a omezení. To vše se stane, protože antikrist chce být pánem nade vším a stát se vládcem kosmu. Bude produkovat zázraky a fantastická znamení.

Ubohý člověk v době nevídaného technického pokroku spojí vědu s ješitností, takže sejde se správné cesty a ztratí víru v existenci Boha.Tu dobrotivý Bůh uvidí úpadek a bídu lidstva a zkrátí dny soužení pro záchranu těch, kteří mají být spaseni, protože nepřítel chce uvést i vyvolené do pokušení…Meč trestu se náhle zjeví a zahubí převrácence a jejich posluhy.“

Hildegarda z Bingenu

„Přichází doba, kdy vladaři a preláti opovrhnou autoritou svatého Petra. Mocná smršť se zvedne na severu, nesouc s sebou těžká mračna a záplavu prachu. Na Boží příkaz ten naplní hrdla a oči lidí, takže ustanou ve své divoké nezkrotnosti a budou zasaženi velkým děsem. Dříve, než přijde kometa, mnohé národy, dobré vyjímaje, budou pustošeny zemětřesením, nedostatkem a hladem. Velký národ v oceánu, který je obydlen lidmi různých kmenů a jejich potomstvem, bude zpustošen zemětřesením, cyklony a přílivovými vlnami. Bude rozdělen a z velké časti zaplaven. Tento národ prožije mnoho neúspěchů na moři a ztratí všechny své osady na jiných kontinentech.“ Kometa ohromným tlakem vyžene mnoho vln z oceánu a zaplaví mnohé země, zapříčiní všeobecný nedostatek a mnoho soužení. Všechna pobřežní města budou žít ve strachu a mnoho z nich bude zničeno přílivovými vlnami, množství živých bude zabito a i ti, kdo vyváznou, budou umírat na hrozné nemoci, protože v žádném z těchto měst nebyl nalezen nikdo, kdo by žil podle zákona Božího.“

Anna-Maria Taigi

„Bůh sešle dva tresty: jeden ve formě válek, revolucí a dalších násilností – ty vzniknou na Zemi. Druhý bude mít svůj původ z nebe: na celou Zemi padne naprostá temnota, která potrvá tři dny a tři noci. Nebude možno nic vidět a vzduch bude otráven, což postihne – nikoli výlučně, nýbrž hlavně – nepřátele náboženství. Nebude možné užít jakékoli přirozené světlo během těchto událostí, nýbrž jen posvěcené svíce. Kdokoli ze zvědavosti otevře okno nebo opustí dům, padne na místě mrtev. V těchto třech dnech lidé ať zůstanou ve svých domech, modlí se růženec a prosí Boha o slitování.“

„Všichni nepřátelé Církve, známí či skrytí, zahynou po celé Zemi během této všeobecné temnoty, s výjimkou mála těch, které Bůh brzy obrátí. Vzduch bude plný démonů, kteří se ukáží pod všemi možnými příšernými podobami.“

„Lidé říkají, že čas papežů už minul, Kristův Zákon a samotný Kristus je na vymření, že věda brzy odsune takzvaného Syna Božího do říše pohádek..To bude Boží odpověď na růst bezbožnosti a nevěry.“

„Celé národy se vrátí zpět do Církve a tvář země bude obnovena. Rusko, Anglie a Čína se vrátí zpět do Církve“.

sestra Jeanne le Royer

„Hrozné události začnou, jakmile se podaří bezbožníkům šířit nemravné a prostopášné knihy. Vláda antikrista je na dosah. Temné výpary, které jsem viděla vystupovat ze země a zastiňující sluneční světlo, jsou falešné ideály bezbožectví a svévolnictví, které matou všechny zdravé zásady a šíří všude takovou temnotu, že ohrožuje víru a dokonce i rozum. Jedné noci jsem slyšela hlas, který říkal: ,nová liturgie se bude zdát mnohým něčím úplně jiným, než ve skutečnosti je. Mnozí ji budou prohlašovat za dar nebes, ačkoli pochází z pekel a má volnou cestu od Boha jako projev Jeho hněvu a zklamání nad vývojem v Církvi a národech. Ale výsledek bude, že lidé poznají, že je to rudý drak, který chce zničit všechno a pohltit všechny.´“

(srv. výrok svatého Jana Eudese – „když se Bůh rozhněvá na svůj lid, pošle mu ničemné kněze a biskupy).

předpověď sv. Františka z Assisi

Před smrtí svolal sv. František své bratry a povzbudil je k vytrvalosti v budoucích bouřích a útrapách, řka: „Bratří, jednejte mužně, buďte silní a vytrvalí. Nastanou veliké útrapy a svízele, kdy bude mnoho tělesných i duševních bouří a rozbrojů, kdy zchladne láska mnohých a nabude převahy hřích a neřest. Moc zlých duchů se netušeně rozpoutá, neposkvrněná čistota našeho i jiných řádů bude znečištěna a jen málo křesťanů zůstane věrno pravému papeži a Církvi římské. Papež bude zvolen nesprávnou volbou a v tom bouřlivém čase bude podávati mnohým klamné a smrtonosné své učení. Pohoršení budou rozmnožena, náš řád bude rozdvojen, mnozí budou ztracení, protože nebudou odporovati bludu, nýbrž slouhlasiti s nimi. Bude tolik mínění a bludných rozkolů u lidu, u řehlolníků i u duchovních, že kdyby nebyly zkráceny ty dni, dle slov evangelia, byli by uvedeni do bludu i vyvolenci, a kdyby je neřídilo nezměrné Boží milosrdenství v takovém zmatku. Na naši řeholi a náš život budou mnozí krutě útočiti. Přijdou nesmírná pokušení.

Kdo však obstojí, obrdží korunu života. Ale běda těm, kdo ztratí důvěru ve svůj řád a nebudou pevně státi proti pokušením, která jsou seslána na vyzkoušení vyvolenců. Kdo pak zůstanou věrni zbožnosti a zachovají plamen lásky, budou pronásledováni a tupeni jako neposlušní a rozkolní. Jejich pronásledovatelé oklamání zlým duchem budou se domnívati, že slouží Bohu, když je zabijí a vyhubí ze země. A tehdy bude Pán útočištěm trpících a spasí je, budou-li v něho doufati. Aby se stali podobnými svému pánu, dá jim sílu, že zůstanou věrni, že získají za život časný život věčný, poslechnouce více Boha než lidi. Raději než souhlasiti s klamem a lží podstoupí smrt. Tehdy bude od některých kazatelů pravda zahalena mlčením, od jiných zapřena a zavržena. Svatost života bude mnohým pro smích, proto jim sešle Pán Ježíš nikoli hodného pastýře, nýbrž velikého škůdce.“ (Spisy a myšlenky sv. Františka z Assis, 1915)

z vidění sv. Anny Kateřiny Emmerichové

Viděla jsem obrovské množství lidí, kteří byli zaměstnáni bouráním dómu svatého Petra, ale také jiné, kteří se pokoušeli o jeho stavbu ‑ spojení všech jejich pomocníků obepínalo celý svět a já jsem žasla nad spojitostmi. Ničitelé strhávali celé kusy zdiva a byli mezi nimi obzvlášť přívrženci různých sekt a odpadlíci.

Jako podle plánu a příkazů bourali ti lidé, kteří byli oblečeni v bílé zástěry s modrým lemem a kapsami. Měli zednická kladívka zastrčena za pasem, ale na strhávání zdí se sami nepodíleli, nýbrž jen kladívky na zdivu naznačovali, kdo, kde a jak má vybrat kus zdiva. Jinak byli oblečeni v šatech různého typu. Byli to velcí, tlustí, vážení lidé i v uniformách s hvězdičkami, ale ti sami nepracovali, jen řídili celou akci. K mému zděšení jsem viděla mezi těmito zednáři i katolické kněze ‑ někdy hned nevěděli, kde bourat dál ‑ aby si byli jistí, vyhledali jednoho ze svých, který měl velkou knihu, jakoby zakreslenou plány stavby a postupu ničení. Potom narýsovali zednickým kladívkem přesně, kde se má bourat dál ‑ a hned bylo zdivo dole. Tito lidé bourali s naprostým klidem a jistotou, ale utajeně a byli stále jako na číhané.

Celou noc jsem se musela dívat, jak nepřátelé vláčí Pána Ježíše na Kalvarii a trýzní jej! Vidím takovou spoustu zrádců! Oni nesnášejí, když se jim říká, že je něco špatně. Všemu a každému dají za pravdu, jen aby se mohli dát oslavovat světem, nepřítelem Krista!

Budovali velikou a bláznivou církev, kde by si byli všichni rovni, a tam, kde stál oltář bylo pusto a strašlivo…

Mělo to být pravé společenství nesvatých, jedno stádo pod jedním pastýřem, katolíci, evangelíci a všechny sekty se stejnými právy…

María Julia Jahenny

Privilegovaná mystička María-Julia Jahenny, velice přiléhavě považovaná za nejvíc omilostněnou a stigmatizovanou mystičku v dějinách Církve. Narozená 12. února 1850 v malé vesnici v Bretoňsku – Blain. Nejstarší z pěti dětí, byla vychována katolickými, prostými rodiči v živé víře, kterou jsou lidé z Bretaně pověstní. Ježíš ji vyznamenával mnoha milostmi již od dob jejího prvního přijímání, milostmi, na něž odpovídala rostoucí zbožností a úctou. Přidružila se k třetímu řádu svatého Františka již před dvacátým rokem života, aby se mohla posvěcovat účinně ve světě. Od svých 23 let až do své smrti o šedesát let později, měla na svém těle stigmata mnohem viditelnější, než je známo u předchozích stigmatiků. K pěti ranám na rukou, nohou a boku, María Julia trpěla též ranami od trnové koruny, od kříže na svém boku a rovněž i ranami od bičování, i od provazů, jimiž byl Ježíš spoután, jakož i dalšími mystické povahy.

Žila svůj život jako obětovaná, aby vyhověla přání Krista, konat smír za hříchy Francie a světa. Měla hojná zjevení Ježíše a svaté Panny, mnoha prorocká osvícení. S neomylnou přesností předpověděla dvě světové války, zvolení svatého Pia X., různá pronásledování Církve, tresty za odpad Francie od víry – mnoho zůstalo ještě nepublikováno. Byla příkladně poslušná svých duchovních vůdců, prostá a čestná. Její varování o posledních dobách by měli číst všichni, kdo „mají uši“.

María Julia byla nepřetržitě sledována vědci – pro některé byla zázrakem, zažila i jízlivost nevěrců, obdiv svého dlouholetého přítele Msgr. Fouriera, biskupa z Nantes, a okruhu těch, kteří šířili její sdělení nevděčnému a mdlému světu. Odešla do nebes 4. března 1941. Střídavě slepá, hluchá, ochrnutá a němá, žila po mnoho let svého života pouze z nebeského chleba. Nelze tedy ignorovat, poselství Ježíšem jí svěřené pro naše kritické dny ohledně tzv. nové liturgie.

„Sděluji vám následující výstrahu: učedníci, kteří nejsou v souladu s mým evangeliem, nyní usilovně pracují, aby podle svých vlastních idejí a pod vlivem nepřítele duší, předělali mši, která obsahuje slova, ohavná v mých očích. Když ta osudová hodina nastane, bude to zkouškou víry mých kněží. V prvním období bude jediné mé vlastní kněžství, které má svůj počátek ode Mně. Druhé období bude období perzekuce, kdy nepřátelé víry a svatého náboženství vnutí své formulace do knih jiného celebrování. Mnoho mých kněží odmítnou novou knihu, pečetěnou slovy propasti, jiní ji však přijmou. “

10. května 1904 naše Paní popsala nové kněžstvo a jeho liturgii:

„Oni se nezastaví na své svatokrádežné a nenávistné cestě. Budou dále podvracet všechno jedním rázem – svatou Církev, kněžstvo a víru mých dětí“. Madona oznámila rozptýlení pastýřů samotnou Církví, pastýřů věrných, kteří budou nahrazeni jinými “formovanými peklem“, kteří budou hlásat nové evangelium, nové svátosti, nové chrámy, nové křty, nová společenství.“

sestra Mariana de Jesús Torres – Quito

vize profanace svatých svátostí

Dne 20. ledna 1610 se jí opět zjevila Matka Boží a řekla mimo jiné: „Věz, že konec 19., a zvláště století 20., bude ve znamení exploze náruživosti a dojde k úplnému zničení morálky. Protože satan tehdy bude celkově panovat skrze zednářské sekty. Aby k tomu mohlo dojít, soustředí se zejména na děti.

Běda dětem v těchto časech! Bude těžké přijmout svátost křtu i biřmování. Podmaněním si osob, majících moc rozhodování, bude ďábel usilovat o zničení svátosti pokání, a bohužel stejně tak i svátosti Eucharistie. Jak velmi mě zarmucuje, že ti musím oznámit tyto tak ohavné svatokrádeže! Jak skrytou, tak i veřejnou; páchanou se záměrem celkového profanace Nejsvětější svátosti oltářní. V těchto časech nepřátelé Ježíše Krista, svedení ďáblem budou krást z kostelů konsekrované hostie aby znesvětili jejich božskou podstatu. Můj Nejsvětější Syn vidí sebe samého hozeného na zemi a pošlapaného nečistýma nohama.“

Matka Boží dále hovořila o zlehčování svátosti posledního pomazání, z důvodu kterého, se nedostane mnohým duším v rozhodujících okamžicích smrti potřebné milosti a útěchy.

Svátost manželství, symbolizující svazek Krista s jeho Církví bude předmětem útoků a rafinovaného rozkladu v tom nejhorším slova smyslu. Zednářstvo, které v tomto čase bude řídit vlády, ustanoví nespravedlivé zákony, mající za cíl zničit tuto svátost. To umožní každému nevázaný život v těžkém hříchu a zároveň způsobí vzrůst počtu dětí narozených v nelegálních svazcích mimo církev. Křesťanský duch rychle upadne, drahocenné světlo víry pohasne do té míry, že nastane téměř úplné zkažení mravů. Následky nemorální výchovy se zanedlouho projeví a způsobí nedostatek kněžských i řeholních povolání. Svátost kněžství bude zesměšňována, hanobena a pohrdána. Ďábel bude pronásledovat služebníky Pána všemožným způsobem a svou ukrutnou i lstivou prohnaností odvede mnohé od zasvěceného povolání. Demoralizovaní duchovní, jež pohorší křesťanský lid, vyvolají nenávist vlažných věřících a ti spolu s nepřáteli římské apoštolské Církve se obrátí proti kněžím všem.

Tento zdánlivý triumf satana způsobí ohromné utrpení dobrým pastýřům Církve. Kromě toho v onom nešťastném čase propukne nezastavitelná záplava nečistoty, která vžene zbytek lidí do hříchu a následně stáhne nesčetné lehkomyslné duše do věčného zavržení. Nebude možné nalézt nevinnost u dětí, ostýchavost u dívek. V těchto chvílích největších potřeb Církve ti, jenž mají mluvit budou mlčet.

POTOPA SVĚTA VE SVĚTLE SOUČASNÉ VĚDY – Henry M. Morris

Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

POTOPA SVĚTA ve světle současné vědy

Henry M. Morris

V knize Genesis čteme, počínaje 6. kapitolou, o největší přírodní katastrofě, jaká kdy postihla Zemi – o potopě celé Země za dnů Noeho. Všichni lidé i všechna suchozemská zvířata, vyjma těch, které Bůh vybral, aby je zachránil v arše Noemově, byla zničena vodami potopy zaplavivšími celou Zemi. Potopa byla seslána jako Boží trest, „…všichni lidé totiž na zemi byli porušili své mravy…“ „Naplnili zemi zločiny, proto je zničím i se zemí.“

Biblická zpráva mluví jasně o velké potopě, která zcela zaplavila celou Zemi. Někteří autoři soudí, že potopa celého světa, jak ji podává Bible, je v rozporu s poznatky geologie a archeologie, a trvají na tom, že potopa byla záplavou omezenou pouze na určitou oblast, nanejvýš na tehdy známy svět. Většina kritiků Bible odbyla cely tento příběh jako pouhou legendu. Avšak necháme-li mluvit Bibli samu za sebe, pak nepředpojatý čtenář jistě porozumí, že pisatel tu vypráví o potopě, která postihla celý svět. Vždyť čteme-li následující pasáže, nelze jim a-ni jinak rozumět:

Hle, já uvedu vody potopy, na zemi, abych zahubil každé tělo, ve kterém jest dech života pod nebem; všecko, co jest na zemi, bude zničeno.“ (Genesis 6, 17)

„….vyhladím z povrchu země všecky bytosti, které jsem učinil.“ (Genesis 7, 4)

„Tak se vody na zemi rozmohly, že přikryty byly všecky vysoké hory pod celým nebem. O patnáct loket byla voda výše než hory, které pokrývala.“

(Genesis 7, 19-20)

„Každou bytost, která byla na souši, Bůh vyhladi; od člověka až po dobytek, jak plazivci, tak nebesští ptáci byli se země vyhlazeni; jediný Noe zůstal, a ti, kdož byli s ním v arše.“ (Genesis 7, 23)

„Uničím s vámi smlouvu, že nikdy již nebude vyhubeno veškero živočišstvo vodami potopy, poněvadž nebude budoucně potopa pustošící zemi.“ (Genesis 9, 11)

Jednu nebo dvě takovéto pasáže bychom snad mohli přejít jako symbolické či jako ukázku přehánění hebrejské literatury, avšak jestliže se na četných dalších místech Písma znovu a znovu zdůrazňuje všeobecný charakter potopy a zkázy, která ji doprovázela, pak by bylo jistě nerozumné snažit se vtisknout tomuto líčení jiný význam, než jaký chtěl autor sdělit, a tím bezpochyby byla katastrofální potopa, která jako trest Boží postihla celý svět.

Je docela pravděpodobné, že při tehdejší dlouhověkosti, jak ji popisuje Bible, se musela světová populace tak rozrůst, že v té době (podle Ussherovy chronologie více než 1600 let po stvoření Adama) by vlastně musela být větší část světa již osídlena. Jestliže tedy mělo být lidstvo zničeno, musela potopa nutně zasáhnout celý svět.

A dále, jestliže byly všechny hory, byť i jen v nejbližším okolí, zatopeny – a to se týká evidentně i pohoří Ararat, kde archa nakonec přistála a jehož jeden vrchol přesahuje 4800 metrů nad mořem – bylo by jistě zcela nemožné, aby hladina potopy nedosáhla stejné výšky i v jiných oblastech Země, trvala-li aspoň 150 dní, jak uvádí biblický záznam.

Avšak co je ještě důležitější: kdyby byla potopa pouze lokální událostí, byl by celý biblický příběh o potopě plný zjevných rozporů. Pečlivé a důkladné přípravy pro zachování života v korábu by byly zcela zbytečné a neopodstatněné. Bůh by přece mohl Noeho upozornit na hrozící nebezpečí a říci mu, aby se odstěhoval jinam, do oblasti, kam už potopa nedosáhne -což by bylo snadnější a rychlejší než postavení a vybavení archy. Totéž platí pro zvířata, která, jak praví Bible, Bůh přiměí k tomu, aby sama vešla do archy; zvláště ptáci by mohli klidně odletět na suchou zemi. A konečně Boží slib, že tak zhoubná potopa již nikdy zemi nepostihne (Genesis 9,11), by se ukázal jako falešný, neboť od té doby došlo k mnoha záplavám přinejmenším tak velkým jako ta, kterou si představují zastánci teorie místní potopy.

Charakter potopy, jak vyplývá z biblického líčení, byl takový, že vody se valily jak shora, tak zdola. Takováto obrovská katastrofa musela podstatně změnit geografické a stratigrafické poměry zemského povrchu, takže dnes je již naprosto nemožné geologicky zjistit, jaké byly tyto poměry v dobách před potopou. Jestliže tedy k světové vodní katastrofě, jak to popisuje Bible, skutečně došlo, pak všechny fosilní nálezy ztrácejí jako důkazy evoluce na ceně. A jak jsme viděli, právě ony jsou jediným důkazem, o který se může opřít evoluční teorie a její interpretace historie světa.

Navzdory přesvědčivým etnologickým, filologickým, archeologickým a geologickým důkazům, že k všeobecné potopě skutečně došlo, evoluční vědci dogmaticky trvají na tom, že biblický příběh o potopě je čistě legendární. Vyznáním většiny geologů za posledních více než sto let je takzvaný uniformitarismus. Tato teorie „předpokládá předpoklad“, že vznik a vývoj všech jevů, které můžeme pozorovat v přírodě, ať živé či neživé, lze vysvětlit čistě na základě přírodních zákonů a procesů. Aplikujeme-li to na geologii, znamená to, že všechny hory, řeky, velké stratigrafické formace, jedním slovem všechny útvary zemského povrchu, je možno vysvětlit jako výsledek pomalých procesů sedimentace, eroze, smršťování, radioaktivity a jiných účinků přírodních sil působících téměř nekonečně dlouhou dobu. Tato teorie se nezakládá ani tak na objektivních důkazech jako spíše na myšlenkové racionalizaci – pokládá se za nevědecké odvolávat se na události, které nemají přirozený charakter, jako na stvoření či potopu, když jevy, které pozorujeme, lze vysvětlit v souladu s přírodními zákony.

Popularita uniformltarismu se datuje od vystoupení sira Charlese Lyella, tedy již hezkou řádku let předtím, než se objevila Darwinova práce, která byla Lyellovou hluboce ovlivněna. Tento přístup však není nijak nový; v té či oné formě se s ním setkáváme již od starověku. Přestože s renesancí se obnovuje zájem o vědu, v geologii až do Lyella a Darwina převládala teorie potopy. Tento názor, který nevycházel z nějakého filosofického postoje či víry, ale zakládal se na tisících faktických pozorování, zastávalo mnoho znamenitých badatelů. Je pravda, že někteří z nich vysvětlovali některé z těchto jevů poněkud bizarním způsobem, mnoha jejich spisům však nelze upřít zdravou logiku.

Páteří uniformitaristického pojetí geologie je geologická časová stupnice, o které jsme se již zmínili. Byla vypracována již dávno, hlavně podle uspořádání fosilií, jak bylo pozorováno v malém koutu západní Evropy a ve státě New York. Předpokládá se pět velkvch ér:

1. Prahory, které se často člení na dvě periody, archaikum a proterozoikum (starohory), o nichž se předpokládá, že představují dobu před vznikem jakýchkoli forem života na Zemi. Jsou charakterizovány horninami, které obsahují málo fosilií či vůbec žádné, a předpokládá se, že představují nejstarší horniny vůbec.

2. Prvohory neboli paleozoikum, které se vyznačují horninami obsahujícími fosilie nejnižších forem života, zejména bezobratlých, ryb, hmyzu, obojživelníků. Člení se dále na několik větších útvarů podle forem života nalezených v horninách. Těmito útvary jsou: kambrium, ordovik, silur, devon, karbon a perm čili dyas. Každý útvar se pochopitelně člení ještě dále.

3. Druhohory čili mezozoikum, o nichž se předpokládá, že jsou érou plazů, a dělíme je na tři základní útvary: trias, juru a křídu.

4. Třetihory (terciér) neboli kaenozoikum, známé také jako éra savců. Dělí se na dva útvary – paleogén a neogén. Paleogén dělíme na tři oddělení (epochy): paleocén, eocén a oligocén, a mladší neogén dělíme na miocén a pliocén.

5. Poslední érou jsou čtvrtohory (kvartér), které nazýváme také antropozoikum, neboť se předpokládá, že v starším útvaru čvrtohor, diluviu (lépe plistocénu), se objevil člověk (i když mnoho paleontologů nyní tvrdí, že se musel objevit již mnohem dříve, ve třetihorách – mnoho koster a předmětů pravých lidí se totiž našlo pravděpodobně již ve třetihorních útvarech) Mladší čtvrtohory, holocén (nesprávně aluvium) trvají doposud a často jsou nazývány věkem člověka.

Většina učebnic má své čtenáře přivést k názoru, že toto uspořádání vrstev – nejen geologických ér, ale i útvarů, oddělení či dokonce stupňů /etáží/ – zůstává zachováno a můžeme je pozorovat všude po celé Zemi; je nedotknutelné a nelze o něm pochybovat. Tuto myšlenku – v poněkud odlišné formě – rozvinul nejprve německý profesor Werner, který učil, že stratigrafické.nánosy se vyskytují vždy ve stejném vertikálním uspořádání podle své minerální a litologické povahy – žuly, vápence, břidlice, pískovce atd. Tato teorie byla označována jako „teorie cibulových slupek“ a dlouho ji široce zastávali materialističtí geologové. Minerální nebo litologická povaha hornin se nyní považuje za nahodilou, přičemž věk a chronologickou polohu určují nakonec obsažené fosilie.

Hned by mělo být jasné, že jde o argumentaci kruhem. Sestavení geologických časových stupňů nutně předpokládá evoluci; horniny obsahující jednodušší fosilie se označují jako staré a horniny obsahující složitější a specializovanější formy se označují jako mladé. A takto sestavené paleontologické stupně se pak považují za důkaz evoluce.

Tuto metodu určování hornin nelze přeceňovat. Při určování stáří hornin se téměř nepřihlíží k fyzikálním vlastnostem horniny, ba ani k její stratigrafické poloze. Celá věc závisí téměř výlučně na fosiliich v hornině obsažených a obvykle o ní rozhodují pracovníci laboratoří, kteří vlastní místo nálezu a jeho geologickou polohu snad ani nikdy neviděli.

I když takovýto postup skrývá mnohá úskalí, zdá se, že alespoň v Severní Americe a v Evropě odpovídala tato klasifikace skutečným poměrům. Nicméně stále jsou zde problémy s tím, jak tyto závěry uvést v soulad s geologickými poměry v jiných částech světa. Zdá se, že obecně je časový sled ukládání vrstev geologickou časovou stupnicí, jak byla sestavena, poměrně dobře reprezentován. To, v čem se liší běžně přijímaná geologie od geologie potopy, není relativní čas ukládání různých horninových vrstev, nýbrž celkový čas, který během ukládání těchto vrstev skutečně u-plynul. Nejprve však bude vhodné si ukázat, že obecně uznávaný stratigrafický řád a celý systém není zdaleka tak jistý a nedotknutelný a že je zde mnoho výjimek a anomálií, které nelze jen tak vysvětlit.

Za prvé celková hloubka všech vrstev obsahujících fosilie se předpokládá asi 160 kilometrů. Avšak největší dosud zjištěná hloubka výskytu fosilií byla 3-5 kilometrů. Zatím nebylo při žádném výzkumu odhaleno více než dvě nebo tři souvislé geologické formace. Nikde na světě se dosud nepodařilo odhalit kompletní geologický sloupec, ani zčásti úplň“ /jak jej předpokládá současná geologie/ a je otázka, zda vůbec takovýto geologický profil existuje. Byl sestaven pouze na základě takzvaného principu superpozice /tj. Předpokladu, že nižší vrstvy musejí být nutně starší než vrstvy vyšší/ podle nánosů na různých místech po celém světě.

Zjistilo se také, že mnoho různých formací, které se velmi lišily svým geologickým věkem, bylo nalezeno přímo na nejstarších horninách. V Americe bylo pozorováno mnoho případů, že i ty nejmladší čtvrtohorní horniny spočívají přímo na prahorách, přičemž všechny časové mezičlánky chybějí. Totéž se dá říci snad o každé význačnější formaci. Ve skutečnosti často najdeme nejstarší horniny /tj. Neobsahující žádné fosilie/ na samém povrchu a z fyzikálního hlediska se jeví jako horniny mladé, tj. Měkké a ne-stmelené. Naproti tomu mladé horniny mohou být stejně krystalické a metamorfované jako horniny nejstarší, a často také jsou.

V geologii se také všeobecně uznává, že kterákoli formace obsahující fosilie nuže ležet přímo na kterékoli jiné formaci, ječ má v sestaveném sledu místo pod ní, a že vůbec nelze očekávat, že daná formace musí ležet přímo na té, která ji z hlediska geologického věku bezprostředně předchází. Jestliže nějaké mezistupně scházejí, předpokládá se, že v tomto období došlo místo usazování k erozi. Tyto chybějící periody však často nejsou fyzikálně vůbec zjistitelné a jsou odvozeny pouze na základě toho, že jisté druhy fosllií se v těchto místech nenacházejí. Taková souvrství se nazývají diskordance neboli diastémy – jestliže podloží se jeví z obou stran jako normálně uložené, bez deformací. Často dochází k tomu, že dvě podloží jsou paralelně a nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nanesením jedné a druhé vrstvy uplynula nějaká větší doba nebo že by mezi nimi došlo k erozi. Na diskordance se v takovýchto případech usuzuje pouze na základě obsažených fosilií. Nebýt apriorních představ o evolučním sledu fosilií, nebylo by žádného důvodu tvrdit, že mezi uložením takovýchto podloží musela uplynout velká časová mezera. Nejde zde o nějaký ojedinělý jev; takovýchto příkladů bychom mohli uvést mnoho.

Co však překvapuje ještě více, geologům je dnes známo mnoho případů souvrství, která k sobě podle geologické stupnice časově naprosto nepatří, a je zde přitom zcela plynulé a nepřetržité ukládání vrstvy na vrstvu během usazování obou souvrství, tj. Dokonalá konkordance /opak diskordance/. Nacházíme tedy rozsáhlé areály, kde „staré“ fosilie spočívají zcela přirozeně na horninách obsahujících „mladé“ fosilie. Někdy jsou takovéto inverze zcela evidentně způsobeny normálním vrásněním a lámáním hornin zemské kůry, o nichž máme nesčetná svědectví. Často však naprosto chybí jakékoli fyzikální indicie, že by se určitá podloží mohla dostat do své polohy jinak než přirozeným ukládáním. To však nelze připustit, poněvadž by to nutně dokazovalo, že „mladší“ fosilie jsou, alespoň pokud jde o dobu ukládání, starší než „staré“, což by ovšem nutně vyžadovalo vzdát se představy organické evoluce. Abychom se něčemu takovému vyhnuli, máme tu znamenitou teorii horizontálních přesmyků, podle níž byly velké masy hornin odděleny ze své původní formace a jakýmsi způsobem vyzdviženy a přesunuty na sousední areály; ihned následovaly věky povrchové eroze, která odstranila horní vrstvy – a nakonec zbyly jen staré horniny ležící na mladých, které se octly pod nimi.

Jestliže k takovým věcem na naší planetě skutečně došlo, pak se to muselo stát působením sil daleko větších, než jaké byly v tomto věku kdy zaznamenány. S největší pravděpodobností nebudeme mít nikdy empirické ani experimentální důkazy pro toto vysvětlení, což je ovšem v naprostém rozporu s tak okázale proklamovaným dogmatem uniformitarismu. Geologové se zde odvolávají na takzvané geotektonické hypotézy o stěhování pevnin a o rozšiřování dna oceánu. Obě tyto hypotézy vycházejí z rozdílných předpokladů a jde do značné míry o nepotvrzené dohady. Avšak i kdybychom je přijali k vysvětlení oněch sil, zůstává velmi pochybné, že by tyto síly mohly vést k tak složitým přesunům. I taková autorita jako William Bowie, dlouholetý ředitel amerického Ústavu pro výzkum geodézie a mapování, jedna z největších kapacit v tektonice a otázkách rovnováhy zemských ker, považoval takovéto horizontální přesouvání „z technického hlediska za absurdní“.

Nicméně příkladů tohoto jevu existují desítky. Ve všech velkých světových pohořích, která jsou dostatečně prozkoumána /a nejdůkladněji byla prozkoumána právě horská pásma/ byly objeveny rozsáhlé oblasti těchto převrácených vrstev. Rozsáhlé oblasti v Montaně a Albertě zahrnující celý Národní ledovcový park obsahují fosilie prvohor či ještě starší překrývající kosti dinosaurů a jiné fosilie křídového útvaru. Tento region je předělem nejen povodí Atlantského a Tichého oceánu, ale také Hudsonova a Mexického zálivu. A tak se nejvyšší oblast Severní Ameriky skládá z vrstvy prekambrického vápence spočívajícího zcela přirozeně na křídovém podloží. V Tennessee a Georgii najdeme velký „pře-smyk“ zabírající stovky kilometrů, který obsahuje kambricke nánosy spočívající zcela přirozeně na karbonu. Velký bannocký přesmyk ve státě Utah a přesmyk hory Heart Mountain ve Wyomingu spolu s dalšími příklady ve Skalnatých horách jsou dalšími ukázkami toho, jak obrovské masy hornin musely být vyzdviženy a pak přesunuty na sousední areály, aniž by zanechaly na takzvaném přesmykovém dislokačním švu nebo kdekoli jinde nejmenší stopu o svých neuvěřitelných cestách. V tomto převráceném seskupení je velká část švýcarsko-alpského regionu. Totéž platí o Skotské vysočině a horách v Indii. Jedna z těchto dislokací v severní Číně byla sledována více než 800 kilometrů. Podobná oblast o rozloze 220 000 km‘ je známa ve Skandinávii. Mohli bychom uvést ještě další příklady ze všech části světa.

Avšak i kdybychom považovali geologickou časovou stupnici, co se týče relativní polohy různých vrstev, za správnou, pak teorie potopy. Vysvětluje ukládání těchto vrstev stejně uspokojivě jako teorie dlouhých věků, ne-li ještě lépe.

Je nepochybné, že i v předpotopních dobách žilo mnoho nejrůznějších forem živočichů a rostlin. Tak jako dnes, nežili všichni tito živočichové a rostliny ve stejném prostředí, ale každý druh žil v prostředí, pro něž byl zvlášť uspůsoben. Nelze tedy očekávat, že i taková katastrofa, jakou popisuje Bible, mohla všechny formy dokonale promísit a roznést je rovnoměrně po celé Zemi. Spíše bychom čekali, že zničí určitá společenství forem žijících ve stejném prostředí. Proudy vod by unášely celá tato společenství, až by je nakonec jako celek někde pohřbily. To ovšem nelze pokládat za nějaké skálopevné pravidlo, i když globálně to platí. A tak dvě nebo tři vrstvy mohly být naneseny téměř současně, i kdyby – vzhledem k tomu, že pocházejí z různých zdrojů, směrů transportu a byly nakonec naplaveny na různá místa – obsahovaly zcela odlišné skupiny budoucích fosilií.

Na druhé straně evoluční geologie učí, alespoň implicitně, že v určité historické době žilo pouze jediné společenství organismů, a že tedy těchto organismů lze použít k rozlišení každé horninové vrstvy, která se během tohoto věku utvořila. Tato domněnka se může zakládat jen a jen na předpokladech evoluce, neboť v současném světě, o němž se tvrdí, že je „klíčem k minulosti“, nic takového neplatí.

Biblická potopa měla charakter jak tektonický, tak atmosférický. Obrovské masy vod se valily z nebe po čtyřicet dní a nocí. Současně „se protrhly všechny studnice propasti veliké“, což bylo s největší pravděpodobností provázeno velkými podzemními a podmořskými seismickými poruchami, které vyvolaly ohromné vlny a vyvrhly ohromná množství juvenilní vody. Mocné víry hydrodynamických proudů a sil pak naplnily ono poslání, které jim dal Bůh – zničit a očistit svět.

Takováto potopa by nepochybně nejprve zasáhla a pohřbila hloubky oceánů a teprve později tvorstvo mělčích vod. Vody a rozvířené sedimenty by pak zaplavily obojživelníky a tvorstvo pobřežních oblastí. Nad nimi by pak byli pohřbeni tvorové močálů a bažin a různí živočichové říčních úvalů a nížin, zejména plazi. Vyšší savci by obyčejně byli schopni do jisté míry před stoupajícími vodami ustupovat, avšak i oni by byli nakonec zatopeni a pohřbeni v sedimentech. Nakonec by byl vodami dostižen a pohlcen člověk, hlavní cíl-potopy. Pak tu jistě v různých výškách bylo i mnoho vnitrozemských moří a vodních cest. Pohřbení tvorstva v těchto vnitrozemských pánvích by pak vysvětlovalo existenci mořských vrstev v naplaveninách ve vyšších polohách. Tak zřejmě docházelo k utváření právě takových vrstev a v právě takovém sledu, jak se to snaží interpretovat geologická věková stupnice. Tyto vrstvy by snad v mnoha případech byly později vodami ustupující potopy přeformovány a znovu usazeny; to mohlo probíhat i v následujících staletích. V tomto polotvárném stavu v době potopy a brzy po ní tyto vrstvy zřejmě podléhaly nejrůznějším deformacím v důsledku velkých sil vyvolaných hydrostatickými a hydrodynamickými tlaky vod a novým uspořádáním geografických poměrů. To by mohlo zčásti vysvětlit existenci velkých přesmyků a vrás v sedimentárních horninách zemské kůry.

Dalším faktorem, který napomáhal k ukládání vrstev v pořadí, v jakém je nacházíme, by mohlo být to, že při proudění vody docházelo k jakémusi „třídění“, při kterém se vyčleňovaly částice stejné velikosti a tvaru, ať už organického či anorganického původu, do jakýchsi velkých shluků. I rychlost usazování těchto částic mohla být alespoň zčásti ovlivněna jejich měrnou hmotností. Mořské organismy, které mají obvykle větší měrnou hmotnost, by tedy měly tendenci u-sazovat se nejdříve, pak by následovali obojživelníci, savci apod. To je ovšem jen velmi hrubý nástin toho, co se z hlediska geologické aktivitv asi dělo při potopě, k další geologické činnosti na povrchu zemském docházelo, když vody ustupovaly a objevovala se země. Abnormální geologické a meteorologické podmínky převládaly snad ještě po staletí, než se opět vytvořila rovnováha mezi zemskou kůrou a atmosférou.

Zdá se tedy, že teorie potopy dává dostatečný prostor k vysvětlení oněch nesčetných sporných otázek, na které geologie hledá odpověd. Kritika se vždy týkala hlavně aspektu času. Těch několik geologů, kteří se teorií potopy vážně zabývali a pak ji zamítli, tvrdí, že nesmírné sedimenty horninových vrstev s bohatstvím fosilií nelze vysvětlit pouze nějakou velkou katastrofou, nýbrž že k jejich zformování bylo zapotřebí celých věků. Jak již vyplývá ze samotné podstaty věci, toto tvrzení nelze dokázat. Zakládá se na pojetí uniformitarismu, které – jakkoli logické se snad jeví – nemůže obstát, jestliže k potopě skutečně došlo.

V knize tohoto rozsahu není pochopitelně možno podat vyčerpávající výklad všech geologických stadií z hlediska geologie potopy, a vysvětlit tak všechny geologické jevy a formace, které se zdají z tohoto hlediska na první pohled nevysvětlitelné. Odkazujeme však čtenáře na publikaci „The Genesis Flood“, na níž se autor podílel, a kde čtenář najde důkazy, o které se opírá geologie potopy, a souhrnné pojednání o nejdůležitějších problémech a otázkách s tím souvisejících.

Ve skutečnosti není ortodoxní geologie svým pojetím o mnoho uniformitarističtější než geologie potopy, je-li vůbec. Hlavním heslem uniformitaristického pojetí geologie je, že „současné je klíčem k minulému“. Nemusíme však zacházet ve studiu historické geologie, jak je dnes interpretována, příliš daleko, a uvidíme, že uniformitarismus vlastně není příliš vhodným označením pro to, co měli jeho stoupenci na mysli. Předpokládá se, že současné geologické pochody jako eroze, usazování, sopečná, pevninotvorná a horotvorná činnost zemské kůry, zalednění atd. Mohou vysvětlit všechny stratigrafické a geofyzické jevy. Avšak máme-li považovat projevy těchto procesů, jak probíhají v současné době, za typické a obecně platné, pak je jasné, že takovéto ohromné stratigrafické a geofyzické jevy nemohou ani vyvolat.

V posledních letech i mnozí geologové poznali omezenost důsledného uniformitarismu, jak byl zastáván prakticky všemi geology od dob Lyella. Poznali, že má-li být mnoho geologických jevu přijatelně vysvětleno, jsou nutné značné extrapolace od současných geologických procesů. Kdy v historii byl například zaznamenán tak obrovský výlev vulkanické lávy, aby vytvořil formaci rozkládající se po celém severozápadním Tichomoří či na mnoha jiných částech světa? Bylo snad někdy někde pozorováno, že by se hora zvedla proti obrovským silám gravitace a tření? A co ohromné horninové zlomy, o nichž se předpokládá, že daly vznik mohutnému Východoafrickému příkopu, mohutné terase ve východní části pohoří Sierry Nevady či terase, která utvořila Velkého Tetona, nebo tisícům dalších útvarů neméně obdivuhodných? Spekulativní geologická historie je plná erozí, rozsáhlých parovin, avšak kde najdeme něco takového v současném světě? A jak vysvětlit v duchu uniformitarismu ohromná ledovcové příkrovy stovky metrů silné, které prý v minulosti mnohokrát pokrývaly Evropu a Severní Ameriku, na základě současných pozorování? A co uhelná ložiska, která prý vznikla za milióny let střídavého zaplavování a vynořování rašelinných slatin, v cyklech opakujících se na stejném místě asi padesátkrát nebo stokrát, a to navzdory tomu, že bylo nalezeno mnoho zkamenělých kmenů stromů rozkládajících se přes několik uhelných slojí, z nichž každá se prý utvořila za jeden takový cyklus, a navzdory tomu, že se laboratorně, zuhelňováním za zvýšené teploty, podařilo vyrobit látku podobnou antracitu v několika minutách, přičemž většinu potřebného tepla poskytoval samotný celulózový materiál? Kdo kdy sledoval hloubení obrovských kaňonů do tvrdé horniny do hloubky stovek metrů či nanášení ohromných kvant prachu o velikosti částic 0,1 -0,01 mm stovky metrů vysoko na velikých plochách periglaciálními větry nebo formování ohromných holocenních /tj. Již současných/ plošin o rozloze stovek kilometrů čtverečních a hlubokých stovky metrů nějakou souvěkou řekou? S jistotou lze říci, že takovéto a mnohé jiné děje, jimiž se zabývá historická geologie, není možno adekvátně popsat ani vysvětlit analogiemi ze současnosti. V mnoha případech se nelze odvolat ani na obvyklý argument ohromných věků času. Současné sopky by nikdy nemohly vytvořit vulkanické formace mnohých částí světa, nemluvě o hlubokých vulkanických vyvřelinách, které zformovaly ohromné žilné stěny, mohutné batolity atd.; nic takového člověk nepoznal v procesu tvoření. Z mírných pohybů zemské kůry, jak je pozorujeme, a to ani těch, které doprovázejí velká zemětřesení, nelze v žádném případě regulérně extrapolovat, že by mohly uvést v činnost ony gigantické a nesmírně složité pohyby, které se musely na Zemi udát někdy v minulosti. Pokud jde o eroze hlubokých úžlabí v tvrdé hornině normálním působením říčního toku nebo eroze rozsáhlých parovin v blízkosti hladiny moře normálním působením říčního proudu, nejenže se zde nemůžeme opřít o žádné pozorování, ale zdá se, že je to vyloučeno i z hlediska základních zákonů proudové mechaniky.

Je nutno uznat, že k výkladu oněch gigantských dějů minulosti nejsou současné jevy prostě přiměřené. To rovněž uznává teorie potopy. Zastává pouze jednu jedinou obrovskou přírodní revoluci v podstatě diluviálního charakteru, nutně doprovázenou také velkými vulkanickými a tektonickými pohyby, která daleko překračuje vše, co se na Zemi předtím i potom odehrálo,“ a po níž snad také následovalo zalednění velkého rozsahu.

Takzvaná uniformitaristická teorie se myšlence obrovské geologické katastrofy otevřeně posmívá, i když sama se musí uchylovat k mnoha geologickým příhodám a jevům, které daleko překračují rámec všeho, co kdy bylo v tomto věku pozorováno. Jak je vidět, teorie potopy odpovídá základnímu schématu uniformitarismu stejně dobře jako teorie, která si tento název přisvojila, ba v mnoha ohledech ještě lépe. Navíc se může opřít o skutečné památky a ústní podání, což o interpolacích současné historické geologie vůbec nelze říci. Autor zde zajisté nemá v úmyslu popírat schopnosti ani motivy současných geologů. Většina z nich jsou schopní a upřímní lidé, usilovně, obětavě a čestně se věnující vědeckému studiu pro vědu samu. Autor se vážně zabýval geologií a pracoval v tomto oboru na vysoké škole; přitom poznal některé vynikající odborníky a pracoval pod jejich vedením. Většina z nich se hlásí k uniformitaristické teorii nikoli pro své náboženské zaměření, nýbrž proto, že ji skutečně považují za nejvědečtější metodu poznání geologie. Je však velmi pravděpodobné, že dlouholetá vědecká průprava v duchu uniformitarismu spolu s převládajícím geologickým názorem jim zabránila, aby vůbec o diluviální teorii a jejích přednostech uvažovali.

Většina výsledků geologického výzkumu za posledních sto let bude jistě platit, a to bez ohledu na to, která teorie je správná. Ani jediného pozitivního poznatku, ani jedné užitečné metody geologie se nemusíme vzdát, přijmeme-li teorii potopy. Museli bychom obětovat pouze evoluční implikace a časový aspekt, avšak ani jedno ani druhé není pro vlastní geologický výzkum nejdůležitější. Pokud jde o evoluční dedukce, pochybným charakterem celého pojetí progresivní evoluce jsme se již zabývali. Přísně vzato, vycházíme-li ze skutečnosti, že důkazy ve prospěch evoluce jsou důkazy geologické a že veškeré biologické změny lze daleko věrohodněj i interpretovat jako důkazy o zhoršování, znamená to, že celá koncepce evoluční geologie je nanejvýš pochybná. Druhou zásadní otázkou geologie, kterou je nutno přehodnotit, je problém času tvoření vrstev. I čas představuje velmi pochybný článek ortodoxní geologie. O metodách měření geologického času a jejich spolehlivosti pojednáme ještě v této kapitole.

Je to právě geologie, kde najdeme nejpřesvědčivější důkazy potopy. Snad nejnápadnějším je existence obrovských hřbitovů fosilií po celém světě. Uvážíme-li vzhled těchto fosilií a způsob, jakým jsou téměř bez výjimky uchovány, vše nasvědčuje tomu, že byly pohřbeny náhle; dnes však nic takového nepozorujeme. Je známo, že ryby těch několika druhů, které hynou přirozenou smrtí bývají brzy celé nebo zčásti pozřeny jinými živočichy. V žádném případě se neusa-zují na dně oceánu ani řeky, ale plují po vodě, dokud se nerozloží nebo nejsou pozřeny jinými organismy. Současná ryba uložená celá v sedimentu, který se normálně ukládá, by byla vskutku unikátním exemplářem. Uhyne-li suchozemský živočich, jeho zbytky se rychle rozkládají. To jasně dokládá i skutečnost, že je prakticky nemožné najít kosti současných zvířat v procesu fosilizace.

Jak tedy vyložit předvěké fosilní usazeniny na základě uniformitarismu? Rozsah a hojnost těchto usazenin jsou jedním z divů geologie. Tato skutečnost je natolik známa, že jistě není zapotřebí se o tom šířit. Byly nalezeny nánosy fosilních ryb sahající na kilometry v každém směru, které obsahovaly ryby pohřbené v celých hejnech po miliónech. Vše nasvědčuje tomu, že tyto ryby byly pohřbeny zaživa, a to velmi náhle. Totéž platí o druhohorních usazeninách Skalnatých hor, Black Hills a mnoha dalších. Úžasné naplaveniny slonů na Sibiři, hrochů na Sicílii, koní ve Francii a jinde v Evropě, nemluvě o lasturách a ulitách mořských organismů tvořících pravděpodobně většinu sedimentárních nánosů Země, to vše ukazuje na ohromnou světovou katastrofu, při které „onen první svět vodou jsa zatopen, zahynul.“ Jinak nelze vysvětlit náhlé vyhynutí dinosaurů a velkých savců, kteří obvývali svět v minulosti. Jistě nebyli v existenčním boji o přežití vytlačeni tvory daleko slabšími.

Měli bychom si blíže všimnout usazenin slonů či mamutů na Sibiři. V rozlehlých pustinách Sibiře jsou pohřbeny doslova milióny těchto zvířat. Někteří badatelé uvádějí, že zejména na některých ostrovech na severu je země tvořena téměř výlučně mamutími kostmi. Pokud víme, nejméně od roku 900 n. l. Poskytoval pravidelný obchod s fosilní slonovinou živobytí místnímu obyvatelstvu. V severnějších oblastech Sibiře, kde je země stále zmrzlá, byla tato zvířata zachována celá, dokonce i s neporušenou kůží a srstí. Z nahromadění krve v cévách takto konzervovaných zvířat vědci vyvozují, že zvířata musela uhynout utopením, přestože sloni jsou velmi zdatnými a vytrvalými plavci. V jejich předža-ludcích byly nalezeny zbytky posledního žrádla – orobinec /Typha elephantina/ a jiné rostliny, které jsou dnes v této oblasti zcela neznámé. To, co jsme řekli o mamutech, platí také o mnoha dalších zvířatech, jejichž fosilie byly úžasným způsobem konzervovány na Sibiři, i když ne v takovém rozsahu jako mamuti. To se týká zvláště nosorožců, kteří jsou na Sibiři stejně neobvyklí jako slon. Je jisté, že tato zvířata žila na území s mírným podnebím umožňujícím hojnost vegetace. Pro výživu stád zvířat, jaká tam tehdy žila, byla hojná vegetace nezbytně nutná. Avšak dnes tu není po takovém podnebí či vegetaci ani známky. Stejně tak je jisté, že tato zvířata zahynula v důsledku ohromné katastrofy, při níž došlo k náhlé a převratné změně klimatu.

Žádné postupné pronikání doby ledové ani žádná jiná hypotéza evoluční geologie nejsou s to vysvětlit tyto senzační nálezy. Sibiřské mumie jsou zvlášť názornou ilustrací toho, co jednoznačně odhalila paleontologie – že totiž v určité době v minulosti bylo po celé Zemi mírné klima. Zbytky korálových útesů vytvořených mořskými živočichy, kteří mohou žít jen v teplých vodách, byly nalezeny tak daleko na severu, že dnes máme za to, že leží i pod samotnými póly. Zkameněliny tropických živočichů byly nalezeny ve velkých množstvích nejen na Sibiři, ale i v Grónsku, na Aljašce a prakticky všude po celém světě. Podobně byly v polárních oblastech nalezeny ve velkém množství i zkameněliny kapradí a jiných rostlin tropického a mírného pásma. Dokonce i v té nejchladnější oblasti Země – na velkém kontinentu Antarktidě – byly nalezeny rozsáhlé uhelné sloje zasahující téměř pod samotný Jižní pól.

Geologové také soudí, že v historii Země byla jedna nebo více period, kdy rozsáhlé oblasti Země byly překryty obrovskými ledovcovými příkrovy. Otázka vzniku této ledové doby či ledových věků nebyla zatím vysvětlena, a tvoří jednu z největších záhad geologie. Je zde dobrý důvod pro předpoklad, že právě působením vody lze nejlépe vysvětlit to, z čeho se usuzuje na existenci těchto ledových dob, zejména starších. Od ostatních se liší pouze till z posledního zalednění, který snad skutečně ukazuje na pravé glaciální podmínky. Zdá se, že teorie uniformity zde nemůže poskytnout odpověď. Mírné klima, které bylo po celém světě před potopou, a zalednění, jež následovalo po potopě, však velmi dobře zapadají do pojetí diluviální geologie /geologie potopy/.

Jiným geologickým důkazem potopy je existence výše položených pobřežních pásů a teras, které ukazují, jak vysoko kdysi sahala voda. Tato zvýšená pobřeží a terasy se nacházejí po celém světě, často stovky či dokonce tisíce metrů nad dnešní hladinou vody. Nacházíme je podél pobřeží, na úbočích říčních údolí a při břehu velkých vnitrozemských pánví, vskutku po celém světě. Geologové předložili k výkladu těchto teras celou řadu hypotéz, ovšem proti -většině z nich lze vznést vážné námitky. Snad nejlogičtějším vysvětlením zde je /aspoň pro většinu těchto teras/, že byly utvářeny vodami potopy, snad mnoho let, přitom, jak souš vystupovala a vody ustupovaly. Řekami tehdy protékalo daleko větší množství vod a oceány měly daleko vyšší hladinu než dnes. Tato fakta je možno jistě daleko lépe pochopit z hlediska přírodních podmínek po potopě.

A konečně sama skutečnost, že většina sedimentárních hornin země – a to se týká i vrcholů nejvyšších pohoří – byla zřejmě uložena pod proudícími vodami, silně svědčí pro potopu, třebaže právě na tomto účinku vod staví evoluční geologie. Pokud jde o objasnění fyzikálních příčin a charakteru potopy, snad se budeme muset jednou provždy spokojit jen s určitými dohady. Záznam Genesis o stvoření a potopě nám však nabízí některé velmi zajímavé možnosti, kterých si nyní blíže všimneme.

V Genesis 2 se praví, že v době před potopou nebyl žádný déšt, alespoň ne takový, jak jej známe dnes. Později se Bible zmiňuje výslovně o duze jako o znamení, které dal Bůh Noemovi po potopě; to by ukazovalo na to, že pokud byla před potopou v atmosféře obsažena voda, pak pouze ve formě páry, a nemohla tedy vytvořit duhu. Z výroku Genesis 1, že vody, které byly nad oblohou /nebeskou klenbou/, se při stvoření oddělily od vod, které byly pod oblohou, bychom mohli soudit, že v době před potopou obklopovala Zemi nad atmosférou obrovská sféra vodní páry. Slovo přeložené jako „obloha“ zde znamená doslova „rozpínání“, a zdá se, že popisuje atmosféru nebo aspoň troposféru /což je část atmosféry, kde dochází ke konvekčním proudům, bouřím, kde se tvoří oblaka atd./. O velmi neobvyklých atmosférických a klimatických podmínkách by svědčila i mimořádná dlouhověkost předpotopních obyvatel Země. Že zde byly zcela neobvyklé atmosférické a klimatické podmínky, lze soudit i z biblického záznamu o velikém dešti trvajícím čtyřičet dní a čtyřicet nocí jako o jedné z příčin potopy. Již jsme se zmínili o tom, že Bible jasně praví, že potopa měla celosvětový charakter, a z tohoto hlediska nutno také hledat její fyzikální příčinu. Pouze místní bouřka, byť jakkoli silná, by nikdy nemohla způsobit biblickou potopu. Je jisté, že za dnešních atmosférických a meteorologických podmínek by k celosvětové bouři trvající čtyřicet dní nemohlo nikdy dojít. Dnes je v atmosféře jen tolik vodních par, že by vody mohly zaplavit zemi jen do výšky několika centimetrů. Avšak dosti vody k zaplavení celé pevniny – až do výšky 3 km, uvažujeme-li vyrovnanou zemskou topografii – je ve světových oceánech. Lze si představit, že velká část vod vyplňujících dnešní oceány tvořila před potopou obrovský baldachýn páry obklopující Zemi. Tento baldachýn snad zaujímal prostor stratosféry a ionosféry /ionosféra představuje velkou sféru nad stratosférou, která obsahuje nesmírné množství atomů a molekul v ionizovaném stavu, kde dochází k mnoha pozoruhodným elektrickým jevům/ či snad dokonce hranice těchto sfér značně přesahoval. Dokonce si lze představit, že značná část těchto vodních par byla ve formě disociovaného kyslíku a vodíku. O horních vrstvách atmosféry toho zatím mnoho neznáme, a to ani o současné, a je jistě možné, že v minulosti převládaly zcela odlišné atmosférické poměry, jak to také naznačuje Bible. V době potopy muselo tedy dojít k tomu, že tento obrovský baldachýn páry nějakým způsobem kondenzoval a klesl k zemi. Písmo neříká, co bylo bezprostřední příčinou kondenzace tohoto baldachýnu, ani tu nenajdeme nic, co by nám pomohlo zjistit, jak k tomu došlo. Dá se snad uvažovat o možných fyzikálních příčinách o průchodu Země chvostem komety či rojem meteoritů, o rozsáhlých sopečných erupcích, o posunu zemské osy atd. Jsou to však jen spekulace. Jistě není nerozumné předpokládat, že zde šlo o přímý zásah samého Boha – vždyt z Bible víme, jak velice mu na této věci záleželo /Genesis 6,17/.

Existoval skutečně tento baldachýn páry? Jisté je, že v tom případě by musely nastat právě takové fyzikální poměry, o nichž geologie soudí, že převládaly před potopou, jak to také naznačuje Písmo. Pro obyvatele tehdejší Země byl tento baldachýn pravděpodobně neviditelný, avšak zachycoval a filtroval by velkou část krátkovlnného záření, které dnes dopadá na Zemi, včetně ultrafialových a rentgenových paprsků a záhadného pronikavého kosmického záření. Právě tento filtrační účinek neviditelného obalu vodních par, které jsou i dnes v atmosféře v důsledku vypařování vod zemského povrchu, vlastně umožňuje život na Zemi: kdyby ultrafialové a kosmické záření dopadalo na Zemi v plné síle a nebylo filtrováno vodními parami, rychle by zničilo veškerý život na Zemi. To znamená, že předpotopní „vody nad oblohou“ by umožňovaly zdravější životní prostředí, než jaké máme na povrchu Země dnes. Navíc by tento baldachýn páry pravděpodobně tlumil extrémní výkyvy teplot, což by vedlo k teplotně vyrovnanému klimatu /pravděpodobně subtropickému/ po celé Zemi. O tomto jevu jsme se již zmínili v souvislosti s geologickými objevy v polárních oblastech, které přinesly mnoho důkazů o tom, že zde kdysi převládaly teplé klimatické podmínky. Toto stejnoměrné klima by spolu s pravděpodobně zcela odlišným jemnějším uspořádáním topografických poměrů vedlo k značně odlišným meteorologickým poměrům. Silné větry, prudké bouře atd. By byly prakticky vyloučeny, poněvadž tyto vznikají na základě teplotních rozdílů. A snad by ani nemohl vzniknout déšť, alespoň tak, jak jej známe dnes, i když by i zde docházelo k neustálé výměně vody transpirací a vypařováním z povrchu do vzduchu a zpět na zem v noci ve formě rosy a mžení. Pro tento závěr také svědčí tvrzení Genesis 2, 5-6: „… nebo ještě byl nedštil Hospodin na zemi, … aniž pára vystupovala ze země, aby svlažovala všechen svršek.“ A stejně tak nemohla být známa ani duha, uvážíme-li, že ve vzduchu nebyla, až na průsvitnou vodní páru, žádná voda. A právě když se poprvé objevila duha, bylo to krásné a výmluvné znamení Božího slibu Noemovi, že již neuvede více na zemi vody potopy.

Písmo také mluví o „vodách nad oblohou“ a o tom, jak se při potopě „otevřely studnice propasti veliké“. Z toho se dá soudit, že pod zemí byly ohromné rezervoáry vod pod tlakem. Tyto „studnice“ v některých místech vyvěraly buď na povrch nebo vytékaly v podzemí a udržovaly tak vodní hladinu řek a podzemní vody, a tím i hojnou vegetaci.

Zdůrazňujeme, že jde pouze o hypotézy; Písmo nic takového výslovně neuvádí. Nicméně známá fakta z geologie a meteorologie i různé biblické výpovědi týkající se předpotopních jevů jsou v nápadné shodě s teorií, kterou jsme zde nastínili, či s nějakou její modifikací.

Genesis barvitě popisuje, že „se otevřely průduchy nebeské“ a současně se „protrhly všecky studnice propasti veliké“, což znamenalo nesmírný příval a vzedmutí „vod, které byly pode vším nebem“. Nyní si snad dokážeme alespoň zčásti představit, jaká ohromná a ničivá katastrofa to byla. Nepochybně ani na čtverečním metru zemského povrchu nezůstal kámen na kameni. Všichni tvorové, s výjimkou vodních živočichů a rostlin a tvorů, které Bůh zachoval v arše Noemově, museli zahynout náhlou a násilnou smrtí, přičemž mnoho z nich bylo zaživa pohřbeno do rozvířených sedimentů a sutin. Když o rok později Noe se svou rodinou vyšel z korábu, spatřili naprosto jiný svět. Nebyl tu již baldachýn. Páry, který filtroval a rozptyloval sluneční paprsky, a na nebi se objevila duha jako Boží znamení, že již nikdy nebude seslán na zem soud potopy /a ani to nebylo možné, když tu již nebylo „vod nad oblohou“/.

Jak jsme viděli v předchozí kapitole, moderní genetický výzkum prokázal, že odchylky od genetického kódu jsou způsobeny hlavně genovými mutacemi. Tento výzkum také prokázal, že tyto změny jsou téměř vždy zhoršením a že výskyt těchto odchylek se řídí zákonitostmi pravděpodobnosti. Zdá se, že jsou způsobeny určitým destrukčním médiem, zejména krátkovlnným zářením pronikajícím do chromozómů zárodečných buněk. Četnost mutací u určitého druhu tedy závisí na intenzitě, s jakou tyto paprsky pronikají do zárodečných buněk, což je opět závislé na intenzitě radiace v určitém prostředí. V prostředí antediluviálního světa /světa před potopou/, jak jsme je zobrazili, by měla být radiace daleko nižší, než je tomu dnes. To znamená, že mutací muselo být méně. Byly tu ty nejpříznivější podmínky pro nerušené plození velkých, zdatných a dlouhověkých jedinců všech druhů tvorstva. A jak jsme viděli, právě tomu nasvědčují fosilní nálezy. Podle Bible mnoho lidí dosahovalo věku přes 900 let. Když pak v době potopy došlo k vysrážení baldachýnu páry, četnost mutací se zvýšila, velikost a vitalita průměrných jedinců se snížila, mnoho druhů vyhynulo a délka života se zkracovala. Tyto tendence jsou patrné i dnes, i když moderní lékařské vědě se daří u člověka tento trend do značné míry zastírat.

Je nasnadě, že došlo-li k potopě, pak musela zanechat stopy nejen v horninách, ale musela se také zachovat v historii a tradicích lidstva. A každý student etnologie ví, že tomu tak také je. Prakticky každá země a etnická skupina má svůj příběh o potopě, mnohokrát až překvapivě podobný příběhu Bible, a to i v takových|detailech, jakými jsou vyslání holubice a krkavce, aby pátrali po suché zemi, a obětování božstvu, když vody opadly. Tyto podobnosti však zase nejsou takové, abychom se mohli domnívat, že líčení Genesis nějak proniklo ke všem národům rozptýleným po celé Zemi. všechny tyto příběhy /s výjimkou Genesis/ byly zkresleny všelijakými všemožnými a fantastickými představami. Přesto všechny zřejmě vzešly ze stejného původního zdroje. Poněvadž se předávaly ústním podáním, nic jiného ani nemůžeme očekávat. S příběhy o potopě se setkáváme v tak od sebe vzdálených a rozdílných zemích jako jsou Čína, Babylón, Wales, Rusko, Indie, Amerika /prakticky u všech indiánských kmenů/, Havajské ostrovy, Skandinávie, Sumatra, Peru, Polynésie a vlastně v každé oblasti světa, vyjma určitých částí Afriky. Geologové, kteří dogmaticky tvrdí, že potopa celého světa je pouhou legendou, jakoby naprosto ignorovali tento pádný etnologický důkaz.

Kromě toho samy národy a různé populace světa přinášejí přesvědčivá svědectví o společném rodovém původu z doby a místa, které přibližně odpovídají biblickému záznamu. Archeologické nálezy nepochybně ukazují na nějaké místo v oblasti východního pobřeží Středozemního moře jako na kolébku civilizace. Historie národů z jiných částí světa, ať už podložená záznamy či jinak věrohodně zachovaná, vždy buď ukazuje na migraci z této oblasti nebo se ztrácí v době, o níž víme, že Chaldea a jiné východní národy byly na pokročilém stupni civilizace.

Předpokládáme-li, že současné lidstvo vzešlo ze dvou lidí, zjišťujeme, že to byli spíše Noe a jeho žena než například dawnský muž a jeho družka. Odhaduje se, že v roce 1800 bylo na světě 850 miliónů lidí. Nyní jsou to asi tři miliardy. Můžeme říci, že za posledních sto let se lidská populace přibližně zdvojnásobila. Není důvodu předpokládat, že se v jiných obdobích světové historie tato rychlost populačního růstu /tj. Zdvojnásobení populace za sto let/ nějak podstatně lišila. V roce 1650 bylo na Zemi přibližně 400 miliónů lidí. To znamená, že v současné době při této rychlosti populačního růstu přibývá obyvatel mnohem více. Nuže, byla-li původní populace tvořena dvěma lidmi, můžeme logaritmicky vypočítat, že k dosažení současného počtu obyvatel se musel počet lidí na Zemi zdvojnásobit třicetkrát. Jestliže původní pár žil například před 500 000 lety, což je značně méně, než činí průměrný evoluční odhad, pak průměrný interval zdvojnásobení počtu lidí by činil 16 667 let, což je absurdní. Směšný by se tedy jevil názor, že dnešní lidé pocházejí kupříkladu z dawnského člověka a jeho družky. Jestliže na druhé straně všichni lidé pocházejí z Noeho a jeho ženy, kteří podle některých biblických chronologů museli žít před 4 500 lety, pak průměrný interval zdvojnásobení populace činí 150 let, což je zcela přijatelné.

Zastavme se ještě nad jiným aspektem příběhu o potopě. Často se setkáváme s pochybnostmi, zda je vůbec možné, aby se do Noemovy archy vešlo po dvou jedincích ze všech druhů zvířat. Ovšem měli bychom si uvědomit, že Noe měl za úkol obstarat po dvou zvířatech z každého „pokolení“ /a po sedmi jedincích z tzv. Čistých zvířat, určených k obětování/. Jak jsme se již zmínili, biblický pojem „pokolení“ není zřejmě tak úzce vymezen jako náš pojem „druh“, a je jisté, že původních „pokolení“ nebylo tolik /podle Genesis 2, 20 byl Adam schopen dát jim všem jména za necelý den/. Rozumí se, že do archy byla vzata pouze suchozemská zvířata a velkých suchozemských zvířat není tak mnoho. Většinu savců, ptáků a plazů bylo možno umístit v klecích, a ty postavit do řad. Rozměry archy jsou udány v loktech, které tehdy měli asi 46 cm. Je-li tomu tak, můžeme snadno vypočítat, že archa měla kapacitu takových 43 500 metrů krychlových, což odpovídá kapacitě přes 500 železničních vagónů pro dopravu dobytka. Rozměry korábu byly ideální jak z hlediska skladování, tak z hlediska stability v rozbouřených vodách potopy. Geografické rozšíření zvířeny bylo před potopou patrně zcela odlišná. Noé však v každém případě nemusel zvířata shánět a přivádět ke korábu; Bible praví, že Bůh sám je přiměl, aby vešla k Noemovi do korábu, jako by instinktivně tušila blížící se katastrofu.

Na závěr této kapitoly je třeba se ještě krátce zastavit nad otázkou věku Země. Čteme-li pozorně Bibli, dojdeme k tomu, že naše Země je stará pouze několik tisíc let. Geologové naproti tomu odhadují věk Země na několik miliard let. Otázka geologického datování je velmi důležitá, a to jak pro odhad stáří Země, tak pro stanovení absolutního data uložení různých formací. Je to však otázka velmi komplikovaná, a v rámci této práce o ní nelze adekvátně pojednat.

Určování věku Země bylo nejčastěji založeno na rychlosti ochlazování Země, rychlosti ukládání sedimentů při ústí řek ve srovnání se sedimentárními nánosy zemského povrchu, na rychlosti eroze zemského povrchu, na množství soli a jiných chemických látek v oceánu a na radioaktivitě. Vědci dnes uznávají, že žádné z těchto metod /snad s výjimkou radioaktivity/ nelze vůbec důvěřovat, a co se týče výpočtu stáří Země, jsou tyto metody prakticky bezcenné. K tomuto doznání by jistě nedošlo, nebýt toho, že odhady získané na základě těchto metod se nakonec vždy ukázaly jako příliš nízké, chceme-li chápat dnešní organický svět jako výsledek evoluce. Kupříkladu snad nejlepší a nejspolehlivější z těchto metod byla metoda založená na množství soli v moři. Množství soli v moři je vcelku dobře známo a stejně tak známe i rychlost, s jakou světové řeky ukládají sůl do moře. Vycházelo se z toho, že tato rychlost byla vždy stejná a že původně v moři vůbec žádná sůl nebyla. Na základě těchto předpokladů, které ovšem jsou zcela nepodložené, byl věk Země odhadnut na nejvýše sto miliónů let. Poněvadž je nanejvýš pravděpodobné, že moře od samého počátku obsahovalo velké množství soli a že řeky byly kdysi mnohem mohutnější a eroze působila daleko rychleji než dnes, považujeme tento odhad za příliš vysoký. Evolučním geologům je však příliš nízký, a proto tuto metodu odložili.

Jediná metoda, která evolucionistům dosud vyhovuje, je metoda radioaktivní. Je známo, že kovy o vysoké atomové hmotě jako thorium a uran se neustále štěpí na rádium a nakonec na izotop olova. Předpokládá se, že rychlost tohoto rozkladu je konstantní. To znamená, že najdeme-li horninu obsahující uran, thorium nebo rádium a olovo, pak relativní množství těchto dvou kovů se bere jako index stáří těchto hornin. Nemáme však spolehlivý způsob, jak stanovit kolik uranu a thoria se mohlo ze zkoumané horniny vyloučit. Jde o běžný jev – a většina ložisek radioaktivních minerálií byla vyřazena z chronologického datování právě proto, že se má za to, že k tomu zde došlo. Nemůžeme také nijak zjistit, kolik olova nacházejícího se v hornině pochází z radioaktivního uranu, a kolik se do horniny dostalo odjinud.

Je vlastně v naprostém rozporu s celkovým tónem historické geologie tvrdit, že by ložisko radioaktivního kovu mohlo zůstat po stamilióny let nedotčeno všemožnými účinky tellurických pohybů, vulkanické činnosti, spodních vodních proudů, chemického působení atd., abychom je dnes objevili blízko zemského povrchu. Jestliže však některý z těchto účinků na ně po tuto nepředstavitelně dlouhou dobu působil, pak zřejmě nebude velmi spolehlivým měřítkem času. Chceme-li, aby odhad stáří měl vůbec nějaký význam, museli bychom znát přesně původní množství kovu a stejně tak přesné množství látky vytvořené radioaktivním rozpadem během celé této doby. Avšak mělo by již být jasné, že nejenže je naprosto nemožné vědět, že zde nikdy žádné destrukční účinky nebyly, nýbrž zdá se, že jich naopak muselo být mnoho.

Dále by mělo být jasné, že nikdy nebude spolehlivě prokázáno, že rychlost rozpadu se během těchto nesmírných časových údobí nikdy nezměnila. A jestliže se změnila, pak dokud nebudeme přesně vědět, jak tato změna probíhala, bude nějaké spolehlivé datování zcela vyloučeno. Jistě, je známo, že rychlost rozpadu se nedá měnit extrémními teplotami ani tlakem, ani žádným jiným umělým zásahem. Avšak to samo ještě nedokazuje, že její změnu nemohl přivodit jiný, dosud neprozkoumaný faktor. V období před potopou vládly na zemi naprosto odlišné fyzikální poměry. Ohromné atmosférické a geofyzikální změny v roce potopy jistě mohly ovlivnit rychlost i intenzitu všech geofyzikálních pochodů včetně radioaktivního rozpadu. Pokud jde o povahu radioaktivního rozpadu a jeho příčiny, máme se stále ještě mnoho co učit, a to i z toho, jak probíhá dnes. Vlastně již víme, že určité typy radioaktivního rozpadu je možno značně urychlit, což je základem atomové bomby. Dále máme závažné důkazy, že rychlost radioaktivního rozpadu může být ovlivňována kosmickým zářením a snad i jinými vlivy, které nelze simulovat v laboratořích.

Vzhledem k těmto a mnoha dalším potížím spojeným s radioaktivní metodou, které bychom tu mohli jmenovat, ani nepřekvapuje, že výsledky získané touto metodou jsou tak nejednotné a nesoustavné. Je zcela běžné, že vzorky ze stejné lokality dávají diametrálně odlišné výsledky. Ze stovek chronologických datací získaných touto metodou je na celém světě sotva dvanáct, které jsou považovány za dostatečně spolehlivé a které solidně zapadají do uznávané geologické časové stupnice. Většina těchto datací byla z toho či onoho důvodu zamítnuta, často jen proto, že byla v rozporu s geologickou časovou klasifikací vypracovanou již na základě obsažených fosilií.

Vezmeme-li v úvahu všechny tyto okolnosti, byla a je tato metoda odhadu geologického stáří /stejně jako metody předcházející/ značně přeceňována a na ní vytvořená nadstavba geologických, astronomických a filosofických interpretací zachází příliš daleko.

To znamená, že zatím nemáme žádný skutečně vědecký důkaz o tom, že Země je velmi stará; opravdu objektivní geologie by nijak neutrpěla, kdyby místo pojetí uniformitarismu přijala hypotézu potopy.

Existuje řada přirozených chronometrů, které jsou mnohem spolehlivější a které vedou k daleko kratším odhadům. Patří sem například množství hélia v atmosféře, množství materiálu pocházejícího z meteorů spadlých na Zem a množství juvenilní vody z vulkánů či horkých pramenů. všechny tyto metody ukazují, že ve srovnání s odhady evolucionistů je Země velmi mladá.

Diskusi na toto téma bychom mohli ještě hodně rozšířit, ale úhrnem je možno zodpovědně konstatovat, že není žádného pravého důkazu, že Země je velmi stará. všechny běžně používané metody měření času se zakládají na teorii uniformity a zcela přehlížejí možnost stvoření na počátku a důsledky potopy, k níž došlo za Noeho. Z hlediska vědeckého můžeme trvat na tradičním stanovisku, že Země není starší než několik tisíc let.

V 2. epištole Petrově 3, 3-6 je zaznamenáno pozoruhodné proroctví o naší době: „V posledních dnech přijdou se svým posměchem posměvači žijící, jak jim to kážou jejich špatné žádosti, a budou říkat: ´Kdepak je ten jeho slibovaný příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření!´ Úmyslně nechtějí vědět, že nebesa byla již dávno učiněna slovem Božím, i země upevněna z vody a na vodě; proto i tehdejší svět zanikl, byv zatopen vodou.“ Toto proroctví prostým způsobem ukazuje na soudobou doktrínu biologické uniformity. Všimněte si, že tato doktrína učí, že „všechno zůstává tak nikoliv o d konce stvoření, nýbrž od počátku stvoření,“ zdůrazňujíc, že stvoření samo nutno připsat přírodním zákonům a dějům, které probíhají dosud. A je to právě toto pojetí, které je základem evoluční teorie. Všimněte si také, že zdánlivě vědecký základ tohoto uniformitaristického principu by musel být postaven na svévolném popření dvou velkých historických faktů – stvoření a potopy. Alespoň v těchto dvou zásadně důležitých periodách v historii Země by tento princip uniformity samozřejmě nemohl fungovat. Stvoření bylo uskutečněno naprosto jinými prostředky, než jaké Bůh používá nyní, aby milostivě držel tento svět, a jedině tyto prostředky můžeme dnes zkoumat. Potopa také znamenala katastrofický zásah do běhu normálních přírodních procesů. Proto jakákoliv aplikace principu uniformity založeného na měření současných procesů nemůže jít v žádném případě dále než přinejlepším do doby potopy. Z toho vyplývá, že poznat historii před potopou se zcela vymyká možnostem geologie; geologie zde nedává žádnou záruku, zde je třeba zjevení.

Toto proroctví také ukazuje, jaké ovoce toto neospravedlnitelné užití principu uniformity dnes přináší – vyústilo v evoluční teorii, a tak dnes rozšířené popírání nadpřirozena, zejména odmítnutí blízkého příchodu Pána Ježíše Krista a nastávajícího soudu.

Z knihy “ Bible a současná věda“

Pán světa (Msgr. R. H. BENSON,)

Tento článek lze stáhnout zde.

Encyklika Pia X. Pascendi

Tento článek lze stáhnout zde.

Encyklika Pia XI. Ardenti Cura

Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

70. výročí encykliky Pia XI. Ardenti Cura (Mit brennender Sorge)

Letos slavíme významné výročí vydání encykliky papeže Pia XI. Ardenti cura (v německém jazykové oblasti známé jako Mit brennender Sorge). Pro 20. století je to stěžejní encyklika, která rozhodla na politickém kolbišti dějin o vyloučení dalšího víře nepřátelského směru a promlouvá k nám stále se svou naléhavou palčivostí, neboť obsah této prozřetelné encykliky je neustále aktuální. Byla vydána 14. března 1937 a zavrhuje nacionální socialismus v Německu. Je jednou z mála encyklik, které nebyly napsány v latině, ale v německém jazyce a byla čtena ve všech kostelích v Německu. Velkou zásluhu na obsahu encykliky měl kardinál Eugenio Pacelli, pozdější Pius XII. Řadí se mezi další velmi významné encykliky, které by měl každý katolík znát: Odsouzení italského fašismu v encyklikce Non abbiamo bisogno (1931) a odsouzení komunismu v encyklice Divini redemptoris (1937). Tyto všechny papežské dokumenty hovoří o hlavních politických omylech, které na začátku 20. století sužovaly a dodnes velmi bolestně sužují celý svět: Komunismus, fašismus a nacionální socialismus. Jestliže Pius IX. a Lev XIII. odsoudili politický neopohanský sekulární liberalismus a liberální demokracii, potom Pius XI. k liberalismu odsuzuje navíc fašismus a nacismus s komunismem. Již ve 20. letetch mnozí katolíci koketovali s italským fašismem a také s německýcm nacismem a římský pontifik tyto tendence musel odsoudit. Papež však názorně ukázal, že jakýkoliv režim, který vychází z komunistických, liberálních, fašistických, či nacionálně sociálistických idejí, jde proti katolické Církvi i její víře. Encyklika Ardenti cura, podobně jako encykliky proti komunismu jsou naléhavě aktuální. Omyly již odsouzené se neustále vrací pod jinou rouškou, byť umírněnější.

Neuvěřejněná encyklika Humani generis Unitas

Je jistě škodou, že papež Pius XI. již nestačil uveřejnit encykliku Humani Generis Unitas (O jednotě lidského rodu), která byla plánována k vydání na rok 1939. Smrt papeže však navždy tuto encykliku uložila do archivu. V Encyklice byl zavržený anti-judaismus, rasismus a pronásledování Židů. V červnu 1938 papež Pius XI. požádal jezuitu Johna LaFargeho SJ, aby vytvořil návrh encykliky . Americký jezuita se pustil do práce spolu se svými spolubratry Gustavem Gundlachem SJ a G. Desbuquiosem SJ a tento návrh obsahoval asi 100 stránek. Jiný jezuita přeložil tento návrh do latiny a předložil jej generálovi jezuitského řádu P. Vladimirovi Ledochowskému ke schválení. Encyklika byla poslána v září 1938 do Vatikánu. Dnes je encyklika k dispozici ve Vatikásnkém archivu. Prvních 70 stránek předlohy obsahuje kritiku theologického modernismu, nekatolické interperatce Písma svatého, odmítnutí nacionalismu a rasismu. Tuto část sepsal jezuita Gundlach. (Georges Passelecq and Bernard Suchecky. 1997. The Hidden Encyclical of Pius XI. Harcourt, Brace, and Co.) (http://www.bc.edu/research/cjl/meta-elements/texts/cjrelations/resources/education/humani_generis_unitas.htm)

Encyklika tak měla být završením konečného odsouzení rasismu a německého nacionalismu a zároveň se měla stát první, která by kritizovala Nouvelle Theologie a druhou fázi modernismu v katolické Církvi ve 30 a 40. letech 20. století.

Nacionalismus a neo-imperialismus – Omyly par excellence

Encyklika Ardenti cura odsouzuje nacionalismus. Nacionalismem nazýváme „každou nauku, která pokládá národ za východisko, za střed a za nejvyšší měřítko, k němuž se vztahují a jimiž se měří všechny ideové hodnoty a všechno jednání.“ (Folliet J., Morale internationale, str. 72.) V nacionalismu bývá obyčejně zastoupen trojí prvek : 1/ předně absolutní oddanost svému národu, vystupňovaná až k nesnášenlivosti a odmítání jiných národů, 2/ vědomí povýšenosti nad ostatní národy, pýcha, považování jiných národů za méněcenné a jejich konečné podrobení silou, 3/ pohanské náboženství, které zbožňuje vlastní národ a jeho vlády a klanění se jim. Nacionální sobec myslí, že jeho země je vždy v právu, myslí si, že je sladké umírat za svou zem, i když umírá nespravedlnost. Myslí si, že všechno, co si jeho země přeje, je právo, a že co krajané nebo velká část jeho krajanů činí, je správné. Nacionalismus není jenom nějakým snivým národním mesianismem, který se oddává sladkým snům, že z jeho národa všem národům příjde obrození. Nacionalismus překonává toto mythologické stádium, byť v něm může být nějakým způsobem obsaženo a rozpracováno. Jeho nejvyšší zásadou je, že právo je to, co prospívá národu. Podobně jak se vyjádřil Bismarck: „Kde běží o zájem Německa, tam již neznám práva.“ Prostě ve jménu hesla „Cizí nechceme, svoje nedáme.“ Tato podoba je vlastní radikálnímu nacionalismu. Ale existuje i umírněná verze tohoto omylu, která sice není tak křiklavá, ale obsahuje stejné principy, byť v mírnější formě. Nacionalismus nevytvořila fašistická, či nacistická mašinérie, ale jeho dějiny mají kořeny již v době Reformace v Německu a všude tam, kde ustoupil katolický universalismus a křesťanská víra. Radikální nacionalismus ústí do imperialismu a destabiliazci mezinárodního řádu. Vede k válce a do mnohých konfkliktů mezi národy. Na počátku 21. století je situace politiky v Evropě nanejvýš katastrofická. Evropa je bez Krista, nenáboženská, nekatolická, sekulární, již neexistují tradiční katolické státy. Před čím varovali papežové po celá staletí, se stalo skutečností: Liberalismus a liberální demokracie ve všech odstínech pronásleduje nacionalisty a nacionalismus, který je rovněž Církví odmítnut jako zhoubný blud, pronásleduje a kritizuje liberální sekulární demokracii. Blud pronásleduje blud. Omyl pronásleduje omyl. Fanatismus pronásleduje fanatismus. Zkřivený globalismus pronásleduje zkřivený partikularismus. fanatický internacionalismus pronásleduje fanatický nacionalismus. Je to úsměvný boj. Dvě šelmy se utkávají v boji na život a na smrt. Přijetí Turecka do EU potom bude korunou neudržitelnosti liberálních idejí, které se nepodařilo udusit v 18. a 19. století silou katolického utramontanismu a integralismu.

Současné úskalí nacionalistické a tzv. konzervativní politiky – Pokřivený nacionalismus –

Mýtus národa a fanatické lásky k vlasti

Jak kdysi napsal Hillaire Belloc o nacionalismu: „Tato nauka je jednou ze sekulárních vyznání víry, existuje pouze v náhodném vztahu k víře, ujímá se s velkou silou vlády v Evropě jako jedna z mnoha materialistických teorií.“ Nacionalismus sám o sobě vycházel z romantismu a byl založen na romantickém pohledu na národní dějiny jednotlivých národů, na folklóru a regionální etnické kultuře jednotlivých oblastí. Nezanedbatelnou roli ve vývoji nacionalismu má Darwinovská teorie o původu druhů, která nepřímo z „vědeckého“ pohledu ukázala na možnost neustálého vývoje nejenom člověka, ale i celých národů a nebylo daleko od toho povýšit jeden národ nad druhý s odůvodněním, že jeden z nich je lépe „vyvinutější a dokonalejší než druhý“. Vývoj národů a ras, spojený s „biologickým výzkumem“ nepřímo podpořily tyto nezdravé tendence a propukly naplno v době nacismu. Odpad od katolické víry celých národů znamenal podporu nacionalismu, rasismu, totalitarismu, liberální demokracii, komunismu, socialismu a anarchismu. „Dnešní nacionalismus, po své stránce brutální a nerozumný, je zjevem s náboženskou podstatou a zaujal v moderní duši místo, které patří víře ve vlastním slova smyslu.“ (L. Romier, Explication du notre temps, str. 157, in: Le Fur L., Les grands problémes du droit, str. 443)

Neschopnost vyrovnat se s katolickou historií evropských národů – špatná definice pojmu křesťanská tradice

Jedním z problémů, které krystalizují uvnitř nacionalistického proudu politických stran v Evropě, je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, zvláště s obdobím, kdy národy byly křesťanské. Je neutuchající, nudně opakovanou písničkou jak byly národy těžce zkoušeny, jak byl násilně pokatoličťovány apod. Nacionalismus nedokáže interpretovat objektivně evropské dějiny, sklouzává do politických a dějinných frází, zkratek, zkreslování. Bude vždycky řečnit proti universalismu katolické Církve, proti jiným nacionalistům z jiných zemí. Je paradoxní, že tzv. čeští nacionálové málo doceňují úlohu Rakousko-Uherska v rámci dějin středoevropského prostoru a jeho katolické orientace. Byla to poslední katolická bašta, byť už formální, skutečně poslední katolický stát mezi tzv. tradičně katolickými národy. Úlohu habsburské monarchie si uvědomovali i římští papežové a snažili se udržovat nejlepší styky s touto monarchii. Uvnitř monarchie však brzy začaly převládat liberální, nacionalistické a zednářské tendence na jedné straně a vliv pravoslavných nacionalistů na Východě monarchie spojený s nekritickým a scestným panslavismem na straně druhé, to vše bylo na úkor universální říše mnoha národů, které mohly žít pod jedním císařem. Právě skupiny exilových Poláků, Čechů a Slováků či jiných národů byly zdrojem nacionalismu, partikularismu, prosyceného liberalismem a v posledku vedly k rozbití celé monarchie. Jeho poslední obětí se stal bl. Karel I. Nacionalistické řinčení zahubilo poslední katolickou monarchii, byť katolicismus byl pro mnohé již formální záležitostí. Liberalismus a romantismus byly zdrojem nacionalismu, emancipace národů od universálních hodnot katolicismu. Nacionalismus v jakékoliv podobě je subjektivní. Povyšuje ideu národa nad Boží autoritu, kochá se kulturní tradicí, chce vytvořit „zdravý“ stát, který by byl tvořen super uvědomělými občany národa, chce budovat „zdravou“ rodinu na národním principu a dříve nebo později taková rodina bude zase jenom vyumělkovaným svazkem bez náboženství, bez křesťanské víry, úplným převrácením pojmu rodina. O tom, co je správné a špatné bude rozhodovat nacionalistická strana. Správně Církev odmítla zvrhlou ideu nacionalismu a jeho pojetí státu, národa, nebo rasy apod., prostě absolutizaci dílčích hodnot přirozeného řádu na úroveň nadpřirozenou.

Navíc dochází k tomu, že nacionalistické strany se někdy dovolávají ve svých programech své návaznosti na křesťasnkou tradici, z ní chtějí vycházet. Čtenář se však oprávněně zeptá, jakou křesťanskou tradici mají nacionálové na mysli, zda svatováclavskou tradici, některou z protestantských tradic, nebo husovskou tradici.

Kolaborace s nekatolickými principy a jejich implementace do společnosti

Katolík se nemůže spolčovat ve veřejném životě s nekatolíky a bylo to mnohokrát výslovně Církví před koncilem řečeno. Katolík zakládá, či se účastní pouze a jedině fungování katolické strany (či strany, která není k náboženství neutrální, či nábožensky nespolehlivá) a je mu zakázáno spolčovat se a stávat se členem protikatolických politických, či jinak protinábožensky orientovaných spolků. Katolík by si měl být vědom moudrého hlasu papeže Lva XIII., který prohlásil v encyklice Sapientiae christianae, že Církev není pouze náhodným sdružením křesťanů, nýbrž societas perfecta společností dokonalou, „jež jest na svém jí vlastním poli působnosti stejně samostatná a suverénní, jako stát na tom, jež je mu vyhrazeno. Církev jako společnost nevzniká z volného sdružení se, nýbrž jest bytostně společností do níž se jednotlivec zařazuje. Církev je nejvyšší učitelkou pravdy všech národů.“ (srv. Lev XIII. Encyklika Aeterni Patris ze 4. 8.1879) Co to znamená? Je učitelkou pouze v tajemstvích víry? Nikoliv. Také ve věcech morálky. Morálka, jež je opravdovou soustavou, upravuje veškeré poměry jednotlivců k jednotlivcům, ale i společnosti k jednotlivcům a jednotlivců ke společnosti. Vše čemu říkáme politika, nachází ohlasu v ní a řešení. A katolík, pokud se chce účastnit veřejného života politiky, musí být poslušný hlasu Církve ve věcech víry a mravů. Musí šířit pouze katolické principy do společnosti. Citujme několik slov, které kdysi pronesli vůdcové katolíků na sjezdu ve Stuttgartu v roce 1921. „Tážeme-li se po příčinách této katolické neotřesitelnosti, nalezneme je v ucelenosti světového názoru katolické Církve, která se neomezuje na to, vychovávat a vyučovat jednotlivce, ale která vystupuje jako učitelka národů, panovníků a vládců. Katolická Církev zaujímá stanovisko ke všem otázkám, jež se dotýkají světa a hospodářství. Vydala programová prohlášení o poměru jednotlivce ke státu, stejně jako poměru státu k církvi a škole. Vyjádřila se k sociální politice, o kapitálu a práci, o majetku a hospodářské svobodě stejně zřetelně, jako o poměru národů mezi sebou…Sestavení nauk katolické Církve o státu, o kulturní, sociální a hospodářské politice poskytuje politický program.“ (Dr. Ludwig Baur a Dr. Karl Rieder: Päpstliche Enzykliken und Ihre Stellung zur Politik.)

Politické programy bez Boha

Kolik tady bylo už politických programů bez Boha! Pokud se v programech neobjeví zmínka o Bohu jako původci nejenom tohoto světa, ale i národů a států, potom takový program může být ztěží věrohodný. Dříve nebo později aktéři takového programu místo Boha dosadí rasu, nebo národ, nebo rodinu, resp. lidská práva a náboženství úplně vymizí. Jestli je někdo hrdý na to, že je nacionalistou, tak potom katolík je hrdý na to, že může proti nacionalismu bojovat nikoliv jinými subjektivními, či národními zájmy, ale universálně platnými – totiž katolickými principy, které jsou určené pro všechny časy, národy a rasy! U Boha má větší cenu zachování poslušnosti Jeho víře, třeba i v malém počtu, než se spolčovat s jinými hnutími a stranami, které jsou nekatolické, ba dokonce odporují katolické víře svým zaměřením. Nestačí tedy vkládat slova o Bohu do programů, ale skutečně jim věřit. „Katolíci by se prohřešili proti své těžké povinnosti, kdyby se podle svých schopností nezajímali o politické otázky v obci, zemi a ve státě….Když oni budou netečně státi, řízení veřejných záležitostí snadno přejde do rukou těch, jejichž smýšlení nevzbuzuje velké důvěry.“ (Pius XI., list k litevskému episkopátu, 24.6. 1928.) A to se bohužel již plně naplnilo. Dnes je stát a politika v rukách nepřítele s protikatolickým smýšlením, velmi obezřetného, který inklinuje k nějakému, římskými papeži zavrženému politickému proudu: ke komunismu, k socialismu anebo liberalismu, resp. liberální demokracii. Cílem politiky je, aby bylo zabezpečeno obecné blaho a rozšířeny hranice sociálního království Ježíše Krista. Je tedy zvrácenou politikou taková politika (péče o polis), pokud je cílem dosažení pouze osobních zájmů nebo zájmů strany, resp. sociální třídy. To není politika, to je sobectví. Na druhou stranu katolík myslí skutečně universálně. Katolickému politikovi jde o sociální spravedlnost a obecné blaho všech vrstev společnosti. Neupřednostňuje tu či onu třídu, rasu, názor. A přesto, pokud katolík nebuduje Království Krista Pána na zemi, potom nikdo na světě jeho úlohu nepřevezme. Pokud katolík nechce bojovat za universální hodnoty katolicismu, není se potom divit, že situace naší země je neutěšená a podobá se okupovanému městu, ve kterém vládne nejistota, strach a nemorálnost, chcete-li chaos. Takový národ potom nemůže jenom lamentovat na pořádky po hospodách a nebo u televize. Království Ježíše Krista je spojeno s konverzí lidské bytosti, s konverzí starého člověka ve zcela nového. Pokud se nezmění přístup lidí k Bohu, potom evropské národy stojí před svým vlastním zánikem a nemá smysl vstupovat do politiky a bojovat za národní práva, když národy samy budou chtít spáchat řízenou sebevraždu popřením Boha a křesťanské víry.

Reakce Církve na omyly 20. století

První reakcí Církve byla obrana proti tomuto trendu společnosti 20. století. Jsem přesvědčen o tom, že Církev si velmi vážně uvědomovala ohromné riziko, které plyne z nástupu moderní doby a z konkrétních problémů, které při tomto zrodu přicházely. Církev stála na počátku tohoto století mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně se začaly vytvářet první demokratické režimy, které byly v podstatě ovlivněny osvícenskými idejemi a a rozpracovány v liberalní pojetí státu. Na druhé straně stály totalitní režimy, které dokázaly popřít hodnotu člověka na minimum a znehodnotit pojem lidství. Pokrokové myšlenky, které stojí na počátku se mohly a také se staly velmi snadno lacinými hesly nastupující diktatury a byly špatně pochopeny. V praxi byly velmi nedbale aplikovány. Dvě světové války o tom mluví jasnou řečí. Církev odmítla obě tyto varianty jako zcela scestné. Tklivý a kritický hlas papežů moderní doby se začíná ozývat už daleko dříve nejprve v encyklice Pia IX. Quanta cura, později v encyklice Lva XIII. Tametsi futura ([1]), který ukazuje jedinou možnost záchrany před moderní dobou ve zpětném pohledu na Vykupitele, který je zachráncem před konečným zánikem lidstva. Papežové této doby, konce 19. století a počátku 20. století, varují před odklonem lidstva od Boha. Moderní doba s sebou jistě přináší velkolepé vynálezy a objevy v nejrůznějších oblastech přírodních věd, ale na druhou stranu se v ní stále více objevuje odcizenost a atheismus, který vzrůstá nejenom v oblasti, kde vládne diktatura, ale i v tzv. svobodných demokratických státech.

I v encyklice Libertas Praestantissimum[2] Lva XIII. poukazuje na nebezpečí liberalismu, který je věrným společníkem moderní doby. Lev XIII. byl jedním z papežů, který si uvědomoval, že je třeba nikoliv překotného vědecko-technického vývoje, ale sociálních jistot a sociální spravedlnosti mezi společenskými třídami. Všimněme si, že na konci minulého století, po pádu posledních feudálních režimů, vzrůstá liberalismus, modernismus a socialismus, který vyustí do komunismu. Tyto –ismy se stanou nástupcem feudálního hierarchického uspořádání společnosti a povedou v budoucnosti k demokracii a k moderní lidské společnosti. Lev XIII. burcuje lidskou společnost i encyklikou Immortale Dei, ve které se zmiňuje o křesťanském státním zřízení a povinnostech občanů. I sv. Pius X. předkládá ještě křesťanské Evropě svůj návrh, jak obnovit vše v Kristu v encyklice E supremi apostolatus a Acerbo nimis. Pius XI. ještě důtklivěji varuje v encyklikách Ubi arcano Dei, Quas Primas a Divini Redemptoris Evropu a celý svět před zhoubou atheismu a komunismu na jedné straně a liberalismu a stále klíčícímu modernismu na straně druhé. Evropa však volala: „Volumus Novus Ordo saeculorum et novus ordo mundi.“

Dnes s odstupem můžeme říci, že Evropa byla prozkoušena vznikem totalitních režimů a skoro celé století v Evropě vládla komunistická diktatura, která byla ztělesněním zla na světě a rozdělovala Evropu po mnoho desetiletí. Papež Pius XI. varuje také před změnou poměrů a náhledů na rodinu a kněžství, které by hrozilo, kdyby se přistoupilo na tzv. moderní dobu a na její nové požadavky změnit základní uspořádání společnosti.

Jak jsem již řekl, moderní doba, má své vyvrcholení ve dvou světových válkách. Tam je vyvrcholena krize evropské moderní společnosti 20. století, která započala anglickým empirismem a osvícenství. Od té doby je Evropa a Amerika svědkem neustálých revolucí, které se střídají a pokaždé mají jiné politické zabarvení. Můžeme hovořit o jedné permanentní revoluci, která během 400 let stále znovu probíhá a jenom prohlubuje krizi evropské moderní společnosti. Největším přelomem však byla II. světová válka, která ukázala moc moderní doby a vědeckého pokroku nad nepřipraveným světem. Nacistická Třetí říše dala pocítit všem národům Evropy svoji drtivou převahu v prvních fázích války, kdy 90% Evropy bylo v moci německé říše. Německá ocelová lavina dokázala převálcovat všechny tzv. demokracie a znovu se ukázalo, že světem vládne vojenství. Synonymem pro 20. století jsou pojmy jako Osvětim, Treblinka, Dachau nebo sovětské vyhlazovací tábory, které byly středisky lidské bestiality. Pojem lidské důstojnosti se rozplynul. Přestal jednoduše existovat. Ukázalo se, že pojem tzv. svobody může být velmi snadno zneužit k prosazování nejhorších lidských deviací. Ještě v roce 1943 upozorňuje Pius XII. ve své encyklice Mystici Corporis na možnost návratu ke Kristu a znovu chce Církev v těchto těžkých chvílích posílit. Zvláště se to objevuje v novoročních projevech jednotlivých válečných let. Po II. světové válce nastalo ohromné nadšení pro budování zničené Evropy. Studená válka však klepala na dveře. Evropské národy se dostaly z jedné krize válečné do jiné, která uvrhla lidské pokolení do vnitřních pochybností a skepsí. Snad nejlepší diagnózu moderní Evropy provedl Max Weber, který hovoří o společnosti plné neoblomnosti a stísněnosti, vědecky naprogramované, o zamřížované kleci, doprovázené zánikem kultury a smrtí každého autentického lidského snu o konci utopie.[3]

Krize moderní doby je mimo jiné krizí komunikace.[4] Ta se projevuje v důsledku jako ztráta důvěry jednoho vůči druhému. Jak mohlo dojít k tomu, že zmizela veškerá jistota? Odpověď je jednoduchá. Lidstvo přerušilo vztah k Bohu a pohrdlo jím. Můžeme říci, že došlo k druhému pádu člověka. První se udál v ráji, druhý ve 20. století. Pýcha se stala módou, která v podobě jablka vědeckého a technického pokroku zapříčinila kolaps veškerého lidství. Člověk se postavil na roveň Bohu a ovládl vesmír. Moderní člověk nepotřebuje Boha, protože si myslí, že on sám je bůh a že on je měřítkem a středem celého světa. A znovu se opakuje ona Satanova nabídka „A budete jako bohové“. Otřeseny jsou samotné základy moderní civilizace, a to nezávisle na politickém systému, neboť je stále nemožnější vymyslet si takovou budoucnost, která by byla dosažitelná a zároveň žádoucí, budoucnost, na kterou by člověk z přesvědčivých důvodů čekal a o níž by ze stejně dobrých důvodů věřil, že bude v mnoha, ne-li ve všech ohledech lepší než přítomnost.[5] Sám Pius XII. varoval ve vánočním poselství z 24.12.1953, že technika se může stát nebezpečnou pro stav společnosti. Odsoudil zaslepení technickým pokrokem. Pravý technický pokrok pochází od Boha, ale to, co se v moderní době myslí technickým vývojem vede od Boha a důsledkem je atheismus. V roce 1957 poukázal ve velikonočním poselství, že svět prožívá svoji nejhlubší noc, kterou může zahnat pouze světlo Zmrtvýchvstalého. Už ve třicátých letech se formujke uvnitř Církve tzv. nová theologie, na kterou naváže bezprostředně II. vatikánský koncil (viz. níže) a nový poválečný pohled na světa člověka.[6]

Církev zavrhla nacionalismus, totalitarismus, rasismus a liberalismus –

Bl. Pius IX., Lev XIII., Pius XI. a Pius XII.

Církev katolická se vždy snažila ukázat ve vztahu k národům a státům, že její moc překračuje národní i státní limity, hranice každého národa, protože je nadnárodní institucí, která je nezávislá na státní moci, která má právo hovořit do zákonů jednotlivých států, pokud spadají do sféry víry a mravů. Papež Bonifác VIII. ve své bule Unam Sanctam ve sporu s francouzským králem Filipem Sličným poukazuje na tuto supremaci Církve nad časnou mocí panovníků. Papež cituje proroctví proroka Jeremiáše, který hovoří o Církvi, která je postavena nad národy, nad všechna království. A jestliže se státní autorita mýlí, potom je souzena duchovní mocí, a jestliže se menší duchovní moc mýlí, potom je souzena vyšší duchovní mocí, která se mýlit nemůže. (ve věcech víry a mravů) Církev odsoudila za pontifikátu bl. Pia IX. názory liberálů, kteří říkali, že práva státu jakožto zdroje a původu veškerých práv je takovou plností moci, která je téměř neomezená. (Syllabus errorum, č. 39), že při sporu zákonů a ustanovení obou mocí, (rozuměj státních a církevních zákonů) má přednost a právo občanské nad církevními. (Syllabus, č. 42), že králové a knížata (i ostatní představitelé států) jsou nejen vyňati z veškeré církevní pravomoci, nýbrž že dokonce stojí nad Církví v rozhodování otázek o pravomoci a příslušnosti. (Syllabus č. 54) Liberálové byli vždy proti světskému panství, které podržuje Svatý Stolec a tvrdili, že by jeho ztráta vedla k větší svobodě a blahu Církve. (Syllabus, č. 76.) Bl. Pius IX. Rovněž zavrhl větu, která tvrdila, že prý synové katolické Církve o slučitelnosti světského a duchovního panování papeže nesmýšlejí jednotně. (Syllabus č. 75) Ve své encyklice Quanta cura bl. Pius IX odsuzuje tvrzení, že „vůle národa ustanovuje tak svrchovaný zákon, že ten není omezený ani Božím právem ani lidským, ani veřejným míněním.“

Lev XIII. správně rozpoznal ve svých encyklikách zhoubnost liberalismu a také názor těch, kteří byli předchůdci nacionalistů a tvrdili, že „chtějí posadit na vrchol všech věcí člověka a tvrdí, že lidské přirozenosti vždy a všude náleží panství.“ (encyklika Tametsi futura z roku 1900)

Církev odsuzuje a zavrhuje jakýkoliv projev nacionalismu, rasismu a nesnášenlivosti, který se neslučuje s křesťanskou zvěstí. Jeho Svatost Pius XI. tváří tvář nacionalistickému nacismu staví slova odsouzení. Nejprve odsuzuje fašismus a jeho zbožštění státu v encyklice Non Abiamo Bisogno z 29.června (1931), která měla hájit katolickou akci v Itálii proti útokům fašistické strany. Konkrétně kap. 44. a 50. této encykliky hovoří o zavrženíhodném bludu státolatrie, adorace státu, jako modly. (kap. 52) Není možné pro katolíka akceptovat tyto zhoubné teorie o státě a nacionalismu. Takový katolík, který podporuje nacionalismus a idolatrii státu je katolíkem už jenom podle jména (kap. 55) a odporuje Ježíši Kristu. V kapitole 66. hovoří Svatý Otec o roli Církve. Církev nechce zavrhnout nějakou stranu samu pro sebe, ale odsoudit v jejím programu ty body, které odporují katolické Církvi a její nauce.

V okružním listě Ardenti cura – Mit brenneder Sorge ze 14. března 1937 Svatý otec jménem celé Církve odsuzuje nacionalismus a zbožštění rasy, národa, a rovněž myšlenky na vytvoření německé nacionální církve oddělené od Říma. V 8. kapitole okružního listu Pius XI. píše: „Kdokoliv tedy povyšuje rasu, nebo národ, nebo stát, nebo nějakou formu státu, nebo nějakou moc, nebo jiný fundament společnosti – jakkoliv může být dobrý a ctnostný ve fungování tohoto světa, kdokoliv tedy povyšuje tyto standardní hodnoty a zbožšťuje je k modlářství, popírá a znesvěcuje řád světa, který byl stvořen a naplánován Bohem, je daleko od pravé víry v Boha a od pravého, pojetí života , který víra podporuje.“

Je skutečně projevem pohanství podporovat nacionalistické tendence a spojovat s nimi katolické principy státu, které Církev katolická obecně doporučuje aplikovat. Pius XI. odmítá i v následujících kapitolách nacionalismus a jeho konkrétní dopady do společnosti. V 11. kapitole prohlašuje, že nacionalismus a rasismus odmítá Boha jako Stvořitele všech národů a ras a činí z Boha, Boha národního, z universální Církve, národní Církev a vše ohraničuje do nacionálních limitů. Papež pokračuje dále: „Bůh stanovil svá přikázání ve svrchovaném rozhodnutí. Přikázání proto platí nezávisle na prostoru a času, na zemi a rase /…/ Jen povrchní duše mohou upadnout do bludu, kdy hovoří o národním Bohu a národním náboženství, jen povrchní duše se mohou pustit do bláznivého pokusu uvěznit Boha, Stvořitele veškerého světa, do hranic jednoho národa, tělesné omezenosti jedné jediné rasy /…/ Biskupové musejí bdít nad tím, aby tyto zničující omyly, které mívají za následek rozpoutání ještě více zničující praxe, nezískávaly půdu mezi věřícími.“

Pro Pia XI. a samozřejmě celou katolickou církev je jakákoliv forma nacionalismu perverzí, která se Bohu hnusí, je projevem pohanství a nacionalisty přiřazuje k největším odpůrcům Božím na této planetě. „Odchýlení od tohoto řádu podrývá základy, na kterých spočívá společnost, a ohrožuje tak klid, jistotu, ano existenci společnosti samé“. Možná by někdo mohl namítnout, že Pius XI. kritizuje pouze podmínky v Německu, kde vládla nacistická strana. Ale Svatý Otec píše nejenom pro německý národ, který přijal světlo katolické víry od sv. Bonifáce, ale má na mysli obecné principy, které povyšují dobré a přirozené věci na úroveň Boha, který tyto věci stvořil. Katolík nechce zdravou rodinu, chce katolickou rodinu, nechce bezpečný stát, chce katolický bezpečný stát, nechce národní Církev, chce katolickou universální Církev. Ve 29. kapitole výše uvedeného okružního listu papež hovoří o tom, že jestliže člověk ztratí víru, smysl pro nadpřirozený řád, potom jakýkoliv jeho zájem o obecné dobro se zákonitě korumpuje a on začne povyšovat tato přirozená dobra na úroveň nadpřirozenou, zaměňuje řády a výsledkem je odpad od Boha.

Pro Pia XI. a Pia XII. byl nacionalismus jedním z velkých omylů mezi mnohými jako byl liberalismus, liberální demokracie, komunismus a socialismus. Oba dva papežové museli čelit největším omylům 20. století, které shodně odsoudili:

1/ odsoudili názor těch, kteří popírali existenci nadpřirozeného řádu,

2/ odsoudili zbožštění státu, národa, rasy a nacionalismus ve své obecnosti,

3/ odsoudili rasismus, který byl prodchnut neopohanskými mytologickými teoriemi o čistotě rasy. Podle papežů tyto tři omyly odstraňují Boha a Jeho stvoření a znetvořují lidstvo a lidskou bytost v moderní společnosti. Bůh byl nahrazen státem, resp. národem. Hlavní prohřešky nacionalismu můžeme ještě doplnit: nacionalismus mnohdy překonává mytologický národní mesianismus, který zůstává pouze u snů o výtečnosti národa, nebo že z jeho řad vzejde pro ostatní národy obrození a štěstí. Dává založení národa mytologický nádech mýtů božských praotců, kteří byli božského původu. Tyto představy však tuhnou pod pěstmi bojovných nacionalistických šiků, které trhají pokojný světový mírový řád. Nacionalismus sám vede k rozvrácení mravnosti. Nejvyšší zásadou nacionalismu je: „Právo je to, co prospívá mému národu.“[7] S nacionalismem je úzce spojen i imperialismus, který vede k vnějšímu rozpínání národa a rasismus. Je zajímavé, že právě pravý pojem vlastenectví se zaměňuje za nacionalismus a kdo se dnes hlásí k vlastenectví velmi často běží po cestě nacionalisty. Je třeba podotknout, že skutečné vlastenectví není možné bez křesťanství. Jak správně zhodnotil nacionalismus Pius XI. v předvečer vypuknutí II. světové války: „Nacionalismus je kletbou. Je proti apoštolské práci. Překáží spáse duší. Buduje přehrady mezi národy…..Rozpor mezi nacionalismem a katolickou naukou je zřejmý: duch nacionalismu je proti duchu Credo, je protikladem víry.“[8]

Rasismus odsoudila Kongregace pro záležitosti seminářů a katolických universit v roce 1938 a odsoudila tyto teze [9]:

1/ Lidské rasy svým vrozeným a nezměnitelným rázem se liší od sebe tak , že rozdíly mezi nejnižší a nejvyšší lidskou rasou jsou větší než rozdíly mezi touto nejnižší lidskou rasou a nejvyšším zvířecím druhem.

2/ Zdatnost rasy a čistotu krve nutno udržovati všemi možnými prostředky . Cokoliv vede k tomuto cíli, je již samo sebou čestné a dovolené.

3/ Z krve, která je nositelem rázu rasy, vyplývají jako ze svého nejvýznačnějšího zdroje všecky rozumové a mravní vlastnosti člověka.

4/ Hlavním cílem výchovy je vypěstování rasové rysy a rozmnožit v duších plamennou lásku k vlastní rase jakožto nejvyššímu statku.

5/ Náboženství je podřízeno zákonu rasy a musí se podřídit.

6/ Předním zdrojem a nejvyšším příkazem veškerého právního řádu je rasový instinkt.

7/ Neexistuje nic leda jen Kosmos neboli Vesmír, živá bytost , všechny věci –nevyjímaje ani člověka – jsou jenom rozmanitými formami žijícího Vesmíru, postupně narůstajícími v dlouhých obdobích .

8/ Jednotliví lidé existují toliko kvůli státu a pro stát, nemají nejmenšího práva, leda pokud jim bylo propůjčeno státem.

G.Bernoville, šéfredaktor francouzské revue „Lettres“ již ve 20. letech minulého století napsal: „ Ve společnosti, která se nejvíce vzdaluje tradičních forem náboženského cítění a která se víc a více blíží materialismu, člověk hledá instinktivně náhražky za náboženské cítění v nových náboženských formách kultu, v nových náboženstvích…člověk vlast nejenom miluje, ale klaní se jí.“ (Bernoville G., in: Vaussard M., Enquete sur la Nacionalisme, Paris, 1924, str. 133-134.) Slavný morální filosof V. Cathrein píše o nacionalismu následující: „Nikdy nenávist mezi národy by nebyla tak veliká a nikdy by nedosáhla takového stupně vývoje, ani by nikdy nemohla vyvolat tak hluboká nepřátelství, kdyby se napřed nebylo zdařilo úplně zfalšovat názor na tuto otázku. Ve školách, v literatuře, v denním tisku, na veřejných schůzích a ve sněmovnách, zájem státu a vlasti byly líčeny jako zájem nejvyšší. Tak všemi tóny byla vlast vychvalována a velebena, používalo se všech prostředků a vší chytrosti, aby myšlenka vlasti byla v nejvyšší míře vypjata…( Cathrein V., in Vaussard M., ibidem., str. 346-347) Švýcarský jezuita pokračuje dál ve své filosofické morálce: Principium nationalitatis quod vocant, sive sensu illimitato et absoluto sive sensu aliqo restricto intelligitur, falsum et perniciosum est. (Moralphil. II, 698.) Český universitní profesor v Brně dr. Rostohar o problému rozkvětu nacionalismu říká: „Národnost je pro ty tisíce intelektuálů, již nemají žádného náboženství, jediným pevným podkladem života.“ (Rostohar M., Národnost a její mravní význam., str. 3)

Don Luigi Sturzo kdysi prohlásil: „ Monarchismus prohlásil za Boha krále, Liberalismus prohlásil za Boha individuum. Demokracie prohlásila za Boha lid. Syndikalismus prohlásil za Boha třídu. Socialismus prohlásil za Boha stát. Nacionalismus prohlásil za Boha národ. Náboženská apostaze a mravní zvrácenost v kolektivním životě přiostřují formy politického egocentrismu, přenášejí pojem absolutna na sílu nebo na vládnoucí organismus, jemuž se připisuje charakter prvního principu v morálce a v politice…(Don Sturzo L., in: Vaussard M., ibidem., str. 273)

A přesto nás budou nacionalisté přesvědčovat, že jejich nacionalismus je umírněný, nebo, že jejich národní cítění není ncionalistické, že jejich požadavky jsou spravedlivé, že jejich nacionalismus se poučil z chyb minulosti a je zcela zušlechtěný, nebo že za všechno neštěstí národa může šovinismus a nenávist sousedů, či EU. Správně se vyjádřil arcibiskup Chollet, když říká na adresu nacionálního cítění: „ Národní cítění je síla oprávněná a nutná, ale je to síla nebezpečná. Hnáno do krajností nebo svedeno na bludnou cestu, může být principem útlaku, kvasem nenávisti, zdrojem podezřívavosti a bezdůvodného opovrhování…“ (Chollet Jean – Arthur, in: Vaussard, ibidem., str. 8) Každý exklusivismus, každý partikularismus, každé neustálé zamykání se před světem zúžuje rozhled. A to platí o nacionalismu. Na nabezpečí nacionalismu mnohokrát upozornil belgický universitní profesor Vermeersch, když ve třicátých letech prohlásil: „V mé vlasti (v Belgii) zničil krajní nacionalismus jednotu katolických sil. Svedl z pravé cesty kněžská povolání, pomohl protiklerikalismu k rozmachu, zchladil náboženské nadšení…Jinde vyvolává loupeže, vraždy a plenění. Na Východě vznikem národnostních sekt znemožňuje církevní jendotu Evropy a civilizace. Zápasy chtivosti, jež zapálil, umožnily bolševismu upevnit své tyranství….( Vermeersch in Vaussard M., ibidem., str. 181) Nacionalismus, ať už umírněný, či radikální, dusí veškerý náboženský život, protože sám je ve své podstatě pohanský. Hovoříme-li o bludu nacionalismu, hovoříme zvláště o jeho největším prohřešku a to neutuchajícím boji proti katolické Církvi a křesťanských principech. To je totiž jeho největší prohřešek: prohřešek proti nadpřirozeným principům a z toho plynoucím problémům na poli přirozeném. Pius XII. uzavírá: „ Zůstává jen jediná cesta spásy: definitivně se vzdát modloslužby absolutním nacionalismům, pýchy rasy a krve, touhy po nadvládě v majetku pozemských statků a rozhodně se obrátit k duchu upřímného bratrství, které se zakládá na úctě k božskému Otci všech lidí a ve kterém pojmy, které již dlouho stály proti sobě, pojmy práv a povinností, výhod a závazků, jsou uváděny v soulad spravedlností a láskou.“ (Pius XII., Mír ze spravedlnosti, řeč z 18. března 1945, Praha, 1947, str. 207-8)

Pravé vlastenectví – Amor Patriae

Oddanost vůči národu může být různé intenzity a různé mravní čistoty. Když jsme v předcházející části zavrhli falešné pojetí a zhoubné pojetí radikálního nacionalismu, kterou tak hlasitě zavrhují římští papežové, potom jistě smýšlíme tak, jak smýšlí katolická Církve. Katolík zavrhuje to, co zavrhuje Církev a nacionalismus a totalitarismus jakékoliv podoby mezi to patří. Skutečné vlastenectví však spočívá na zcela jiných principech, které jsou dnes devalvovány a hodnota pojmu vlastenec je úspěšně vyprazdňována. Jednou je devalvováno fanatickými zastánci bezbřehého kosmopolismu a globalismu, který nezná ani morálních, ani politických a hospodářských hranic a na druhé straně nacionalistickými šovinisty, kteří vše ohraničují do národních, rasových a jiných mantinelů. Láska k vlasti je zvláštní druh blíženecké lásky, která pojí lidského ducha s jeho vlastí, národem, rodnou půdou, ke svému jazyku, kulturnímu dědictví předků, k národním zvykům, k historii národa. Moderní doba zneuctila i pojem vlastenectví – lásky k vlasti. Je možné definovat pojem vlastenectví na základě učení katolické Církve? na jakých principech je postaveno? Aby vlastenectví bylo posaveno na katolických principech je třeba, aby:[10]

1/ nevylučovalo lásku ke všem lidem, národům , státním útvarům a nesmí být postaveno na protikřesťanských postojích.

2/ Vlast je pozemská veličina, která nesmí být na překážku v dosažení nebeské vlasti, do které má přístup pouze ten, kdo spravedlivě žil a zemřel podle učení Kristova v Kristově Církvi.

3/ Vlastenectví nesmí být nepřítelem výsad Církve. Je řečeno, že stát je sice od Boha, ale pouze pro pozemské blaho, ale výsadou státu není vést lidi ke spáse k dosažení věčného cíle.

4/ Vlastenectví musí vést člověka k poslušnosti vůči vrchnosti a k poslušnosti vůči zákonům, které se slušují s přirozeným a nadpřirozeným řádem stanoveným Bohem.

5/ Vlastenectví může být nazváno pravým jenom tehdy, pokud není jenom laciným sentimentalismem a romantismema. Musí se vyvarovat dvou výstřelků, které byly zavrženy Církví: kosmopolismem a nacionalismem.

Chvála pravého vlastenectví ze strany Církve

Jak nás učí sv. Tomáš Akvinský[11]: „Člověk různým způsobem se stává dlužníkem jiných, vzhledem na různou vznešenost a různorodost darů, které od nich přijal. V obojím ohledu je Bůh na prvém místě, jeho vznešenost je nejvyšší a od něho máme bytí i řízení, na druhém místě však zdrojem našeho bytí a řízení jsou rodiče a vlast, z nichž a v níž jsme zrozeni a vychováni.“ Papež Lev XIII.: „Přirozený zákon nám ukládá, abychom své horoucí city a svou oddanost zasvětili své rodné zemi, takže dokonalý občan neváhá jíti i na smrt pro svou vlast.“[12] Sv. Pius X. několik dní po prohlášení Johanky z Arku za blahoslavenou prohlásil: „Kdyby byl katolicismus nepřítelem vlasti, nebyl by náboženstvím Božským. Ano, vlast je hodna lásky, a zvláštní lásky , její posvátné jméno probouzí ve vašem duchu nejdražší vzpomínky a rozechvívá každou strunu vašeho srdce. V této zemi (Francii) stávala vaše kolébka, k ní vás poutají svazky krve a společné city a tradice.“[13] Pius XI. zase prohlásil: „Láska k vlasti je mocným zdrojem různých ctností a hrdinských skutků, je-li řízena křesťanskou věrou.“[14]

Církev je nad státem a společností

Římská Církev, zejména pak její hlava – papež, si přisuzuje právo soudit světské zákony svým měřítkem a odsuzovat to, co se příčí jejich zásadám. (srv. Hoensbroech: Der Ultramontanismus und seine Bekämpfung) To je např. pro nacionalistu nepřijatelné vměšování. Kdysi napsal kardinál státní tajemník Antonelli v depeši ze dne 19. 3. 1870 papežskému nunciovi v Paříži, msgr. Chigimu: „V pravdě neměla církev nikdy v úmyslu, provozovat nějakou absolutní moc nad politickými státními právy. Poněvadž obdržela od Boha vznešenou úlohu vést lidi, ať jednotlivce, ať společnost k věčnému cíli, obdržela tím zároveň autoritu a povinnost soudit mravnost a spravedlivost všeho jednání – ať je vnitřní či vnější – s ohledem na jejich souhlasnost s přirozenými a božskými zákony. Poněvadž však žádné jednání, ať od nejvyšší moci nařízené, nebo svobodného individua vycházející, nemůže být prosté rozhodujících známek mravnosti a spravedlnosti, tu stává se také, že soud církve, ačkoliv se přímo vztahuje pouze na mravnost jednání, týká se také nepřímo věcí všech, které s ní souvisí. Avšak toto není stejného významu s direktivním vměšováním se do politických záležitostí, které jak skrze pořádek, Bohem zřízený, tak také skrze učení církevní, náleží světské moci bez jakékoliv odvislosti od nějaké autority. Církev neprovozuje přímé vměšování, ani tím nejsou postiženy konstituční principy vlád, formy občanského pořádku, politická práva občanů a povinnosti státu. Avšak, poněvadž žádná občanská společnost nemůže obstáti bez nejvyššího principu, řídícího mravnost, jejího jednání a jejich zákonů, obdržela právě církev od Boha toto vznešené poslání, které má za účel štěstí národů, aniž by v nejmenším zadržovala prováděním tohoto úřadu svobodnou činnost vlád a neznemožňovala ji.“

Stát je tedy vykonavatelem katolického učení v praxi a příkazů katolické Církve, neboť stát neexistuje sám pro sebe, ale je Bohem chtěným nástrojem k dosažení vyššího cíle. Tento cíl ovšem zase určuje jen katolická Církev sama. Úkolem a povinností státu je tedy, podle katolické nauky o státu, obstarávat kromě každodenních úkolů ještě vše, co je nutné, aby byly plněny předpisy katolické morálky. Je zcela pochopitelné, že cílem katolíka je katolický stát, jako je přeci cílem liberála liberální stát a jako se snaží vytvořit socialista stát socialistický. Nacionalismus žene model státu k teoriím, které jsou v rozporu s cílem národa i státu. Nezná nadpřirozené hodnoty a principy, které hlásá katolická nauka. Zná pouze v přirozeném řádě jediné těžiště, totiž národ a některé části národa, které ho konstituují: rodina a společenské vztahy. Původ státní moci je pro nacionalismus národ sám o sobě a jeho lid. Taková nauka je v jasném protikladu ke katolické nauce, která původ státní moci vidí u Boha. Nerozhoduje státní forma zřízení, ale poměr státu ke katolictví. (viz. Srv. Lev XIII. Sapientiae christianae z 10. ledna 1890.)

Není již Čecha, Němce, Američana, bohatého, ani chudého je zde věřícího katolíka v Kristu Ježíši. Mohli bychom parafrázovat svatého apoštola Pavla, který hovoří o duchovních darech. „Neboť my všichni, ať Češi či Němci, ať chudí či bohatí, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme napojeni týmž Duchem.“ (srv. 1Kor 12.13) Neboť Církev káže Krista ukřižovaného (srv. 1Kor 1,24) Nekáže nacionální individualismus a minimalismus. Církev káže universální nauku pro národy ve stejném smyslu v různých jazycích. Proto nacionalismus a falešné vlastenčení je proti Evangeliu a celé Boží zvěsti. Církev káže Krista celého, ne víc českého, ne víc německého, ne víc bohatého, ne víc chudého, ale takového, který byl, jest a bude navěky. Kristova Církev je universální. Boží svatí jsou vyznavači celého Krista, nikoliv Krista oblečeného v národní vlajku. Svatý Václav i svatí v českém prostředí byli katolíky a křesťanské principy jim byli svaté bez ohledu na jazyk, národ, kulturu, rasu, státní formu, protože vedli ke Kristu jim svěřené stádo. Nejprve byli svatými katolíky, potom příslušníky konkrétního národa, Uvědomovali si, že češství je nespasí, že je spasí pouze universální katolická víra a příslušnost k Církvi Boží a jednání dle jejích principů. Sv. Václav nebyl nacionalistou. Kdyby byl, zradil by universální víru, ve kterou věřil. Misionáři v Jižní Americe, v Africe, v Asii nebyli Italové, Španělé, Francouzi, Němci ale byli to hlavně katolíci, kteří šli nikoliv jako vyslanci své země a svého národa, ale jako vyslanci Církve Boží. Nekázali Krista nacionálního, ale celého a nestranného.

Moderní liberální stát stíhá projevy nacionalismu pravicové i levicové orientace. Je paradoxní, že liberální stát a liberalismus 19. století, který zplodil nacionalismus a další omyly moderního světa, stíhá své dítě, plod svých vlastních principů. Katolík proklíná bludy, které proklíná jeho milovaná svatá Církev ve své Boží neomylnosti. A proto my proklínáme s Kristem a Jeho Církví nacionalismus. Nemohou socialisté, nacisté, komunisté pochodovat pod praporcem nejsvětějšího Srdce Ježíšova. To je protimluv. Nemůže zavládnout Božské Srdce tam, kde jsou hlásány nepřátelské principy a nejasně promíchány s katolickou naukou. Nemůže vládnout Ježíš Kristus Král ve straně, jejíž názory a postoje jsou proti katolické Církvi, nebo neutrální k náboženství. Lev XIII. v encyklice Libertas za celou Církev odmítl názor liberálů, kteří tvrdili, že Církvi nepřísluší vydávat zákony, vynášet rozsudky a postihovat někoho tresty, nýbrž má prý dávat jen napomenutí, rady, směrnice, kterým se máme podrobovat jen z vlastního popudu a dobrovolně. Lev XIII říká, že takový názor je pošetilostí, protože je jím znetvořena podstata Církve jako Božské společnosti, oslabena a omezena její autorita, učitelský úřad a celá její působnost a zároveň se nebezpečně rozšiřuje mocenská oblast světského zákona natolik , že Církev Boží je podrobována vládě a moci státu.

Pius XI. píše ve své encyklice Ubi arcano Dei o hodnotě Církve pro celé národy: „Existuje ale ještě nyní Božské zřízení, které je schopno bránit posvátná práva národů, zřízení, které proniká do všech národů a přece národy přesahuje, a které je vybaveno nejvyšší autoritou a je úctyhodné náplní svého učitelského úřadu- Církev Kristova.“

Katolík může dělat pouze katolickou politiku pro blaho společnosti

Jistě není sporu o tom, že je proti křesťanské morálce, aby se katolík choval k politice netečně. „Účastnit se politického života náleží mezi povinnosti křesťanské lásky, neboť každý občan má, pokud je možné, přispívati k blahu svého národa.“ (Pius XI., list k portugalskému episkopátu dne 10.11. 1933) Katolík by si měl uvědomit, že jeho stabilním ideovým nepřítelem je jak komunismus, tak i nacionální socialismus a liberalismus. Má usilovat o eliminaci těchto nepřátelských zhoubných směrů, které rozleptávají stát i národ. Měl by usilovat o zákaz činnosti socialistických hnutí a stran, komunistických zločineckých organizací, měl by bojovat proti nacionalistům pravicového zabarvení, proti liberální demokracii ovládané revolučním liberalismem. Papež Pius XI. v listě k argentinskému episkopátu z 4. 2. 1931 hovoří o tom, že „katolíci mohou bez jakýchkoliv námitek vstoupiti do politických stran, jen když tyto dávají bezpečnou záruku, že dbají práv Božích a že zachovávají zákony katolické Církve.“

Je jistě možné, aby se katolická strana spojila v koalici se stranou nekatolickou, která chce podpořit nějaké přirozené dobro jako je třeba zákaz potratů, eutanázie apod. Ale není možné ji podporovat v jiných záležitostech, které jsou na škodu přirozenému dobru a mravnosti. Není ani možné, aby se katolíci účastnili zakládání stran, kde není jasně formulována křesťanská orientace strany. Zmínka o křesťanských kořenech v programu strany je příliš málo. Je poté těžko určitelné, zda se křesťanskými kořeny myslí reformace a její odkaz, nebo svatováclavská tradice. Lev XIII. ve své encyklice Immortale Dei píše: „Když se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to a ani nesmí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je nedobrého ve státním zřízení samo, nýbrž aby, pokud je to jen možno, přizpůsobili státní zřízení samo, se vší upřímností a opravdovostí, veřejnému blahu , a sice tím, že budou se snažit vlíti moudrost a sílu katolické víry jako účinný lék do všech žil státního života. …Kdo chce být hoden jména katolík, musí být nejprve oddaným synem Církve a podle toho se chovati, vše, co se s touto slavnou ctí nesrovnává, musí bez váhání odvrhnout, a státního zřízení musí užívat …k ochraně pravdy a spravedlnosti, …, musí pracovat k tomu, aby se stát (celá společnost) stále víc a více přibližoval a zpodoboval s onou křesťanskou formou života, o níž jsme hovořili.“

Katolík není nacionalistou!

Katolík si je vědom toho, že stát (i národ) podléhá pravomoci římské Církve ve všech věcech, které se týkají víry a mravů. To znamená skoro ve všech.Tuto pravomoc není možné na druhou stranu chápat v přímém smyslu, že by Církev sama chtěla vydávat zákony a diktovat státu, či dosazovat své zástupce, ale že Církev stanoví zásady, jež mají být podkladem státních zákonů. Nacionalista nezná práv Církve, spíše jsou mu svým universálním duchem a platností na obtíž. Neobstojí tedy názor, že katolík se může podílet i na politice, která je lhostejná vůči katolickým principům či náboženství. Nebo dokonce tvrzení, že se doba natolik změnila, že je třeba nebýt důsledný v uplatňování katolických principů do politiky a do společnosti, nebo dokonce, že je třeba se spojovat s nekatolíky a snažit se strhnout stranu, či politický klub pozvolna ke katolické víře. Jakmile dojde ke spojení katolíků s nacionalistickou, vlasteneckou stranou, dochází k profanaci pojmu katolický a křesťanský. Dějiny často hovoří o tom, že katolíci ve snaze provést tuto infiltraci nacionalistických stran katolickými sociálními principy zklamali a nakonec přijali stejně vůli světa a socialismu, či jiných nepřátelských nauk. „Církev nezavrhuje právě žádný druh a způsob státu, jen když sám o sobě je prospěšný blahu občanů, ale chce, jak to i poroučí přirozenost, aby byly ustanoveny bez jakéhokoliv narušování práv, a obzvlášť za plného zachování práv církevních. (Lev XIII., encyklika Libertas) První je Církev, druhý je stát. První je věrnost Církvi a jejím principům, druhá je věrnost státu.

I když klesáme pod tíhou lidské slabosti, přece se za pomoci svátostí a modlitby znovu pozdvihujeme a bereme do rukou dvojsečný meč Písma a štít celé katolické Tradice a vycházíme znovu ze skály Církve Boží, abychom bojovali za našeho Spasitele a získávali pro Něho duše. Když je město na skále, tj. Církev, napadáno nepřáteli ze všech stran, přece je vítězství na Boží straně. Nechvějme se, nebojme se, ale věřme Evangeliu, kde je napsáno, že pouze Církev vystavěná na Petrovi je ta pravá. Je to pro nás tak povzbudivé, že čerpáme mnoho sil z této zvěsti, ze svátostí a z katolického triumfu Římské Církve s papežem v čele, že si musíme býti jisti, že zvítězíme. I kdyby celé evangelium obsahovalo pouze tuto větu zaslíbení, potom je to věta, která nás musí naplňovat radostí. Cele a totálně nasazeni pro Krista a Jeho Církev, Jeho bohoslužbu, pro starobylou katolickou nauku, za svatý růženec, za svatou Tradici bojujme a již se nechvějme, protože máme velkou naději. Kristus a svatá Panna již zvítězili. Nestojí totiž na straně, která prohrává. Nemůžeme nikdy prohrát, protože Bůh a Jeho svatá Matka již „ porazili nepřátele své“. Klenba basiliky je prodchnuta jasem Božího světla a Božské Srdce Ježíšovo tepe jasně a klidně. Nechvěje se. Není proč. Kristus zahanbil všechny nepřátele svým křížem, dal jim nemilosrdně najevo, že kříž je to, co je rozdrtí a jehož tíhu nemohou snést. Ano, nepřátelé Církve nenávidí kříž, je jim nesnesitelným znamením podobně jako démonům, protože prohráli spolu se Satanem, který byl vládcem tohoto světa. Prohráli, i když se na oko zdá, že dnes opět vyhrávají nejenom uvnitř Církve. Jak kdysi napsal P. Mäder: „ V rozhodném světovém boji, který, jak se zdá, na Církev čeká, bude záviset náš katolický lid – jak je vidět např. v Rusku, Mexiku a Španělsku – v poslední řadě na mši svaté. Mohou nám naše chrámy a kláštery pobořit, mohou nám zničit náš tisk a naše spolky, mohou nás zatlačit zpátky do katakomb, ale my nezhyneme, pokud budeme mít mši svatou a pokud bude prolévána na našich oltářích drahocenná krev. Pokud budeme mít mši svatou, budeme mít mučedníky a pokud máme mučedníky, budeme mít budoucnost. Proto budiž našim heslem: Ať žije mše svatá!“ (P. R. Mäder, Zpět ke mši svaté, Praha, 1938, str. 84)

Návrat katolíků ke katolickým principům v politice – Vítězství Ježíše Krista ve společnosti

Stále jsme svědky toho, jak je katolická Tradice a katolické náboženství devalvováno a ničeno postojem mnohých katolíků, kteří ztratili z očí principy sociální nauky Církve a jejich věrnost Tradici je zakalena jinými omyly, stejně hroznými jako je modernismus a liberální demokracie. Nepotřebujeme fanatický a ubohý nacionalismus, nepotřebujeme být falešnými vlastenci, potřebujeme být nejprve skutečnými a důslednými katolíky a poté vlastenci. Vlastenectví je pouze partikulární věcí, katolická víra je věcí universální a tudíž to, co je geograficky, místně a časově ohraničeno, nemůže být povýšeno nad to, co je universální a obecné pro všechny rasy, národy světa i pro všechny časy. Nepotřebujeme budovat nacionalistické Babylony a politické kluby!! Je Třeba milovat vlast pouze a jedině ve světle katolické víry a vzhlížet k věčnému, pravověrnému Římu a k papeži. Bez toho není možné být katolíkem, ale jakýmsi nedělním průměrným katolíkem! „My jsme katolíci, stranou katolickou a proto vlastně žádnou stranou. Strana katolíků musí být katolická. Co v srdci plane, musí zářit na čelech a v rukou po činech dychtivě hořet. Ať ví celý svět, kdo jsme. Máme toho dost, hráti pořád hru němých, s neskonalou opatrností mlčet, nebo jinak mluvit než smýšlíme, a jinak jednat než věříme. My chceme být stranou stoupenců Božích. Veliký Pius to žádá. Naším programem je Bůh, program svatého Michaela. Žádáme práva Boží na jeho svět a bojujeme proto v jednotě se všemi papeži posledních sto let proti liberálním moderním právům lidským, která ve skutečnosti nejsou nic jiného než právo falše proti pravdě, špatnosti proti dobru, revoluce proti pořádku, hříchu proti Nejvyššímu. Jsme tedy proti všemu, co jest proti Bohu. Vypovídáme válku zákonům bez Boha, manželství bez Boha, vědě a škole bez Boha, obecnému zisku bez Boha, práci bez Boha, slovem laicismu ve všech oborech.“ (P. Mäder, Kristus – Král)

Přestaňme už zasedat v kandidátkách s nacionálními nevěrci všeho zabarvení, kteří rozbili křesťanskou civilizaci. Jsme synové Říma a ne bezcharakterních státních laicismů a nacionalismů! Jsme stranou synů pravověrného Říma. Tam kde vládne Kristus Král!

Nemůže být tedy pochybností, že politický program katolíka, právě tak jako jeho vědecký a kulturní program, se podstatně liší od onoho, k němuž se přiklání všechny politické strany a hnutí v této zubožené zemi. I z pouhé logiky věci plyne, že se katolík nemůže spojovat se stranami, jejichž cíle jsou protichůdné tomu, čemu věří a co vyznává. Pro katolíka plyne důsledek: je třeba úplné věrnosti víře, chce-li zůstat katolíkem a ne kolaborantem, zrádcem universálních hodnot katolicismu. Demokracie k vytvoření katolické strany skýtá pramálo možností. Katolický žurnalista Veuillot pronesl větu na adresu nekatolických stran: „Žádáme od vás svobodu ve jménu zásad vašich a odpíráme vám svobodu ve jménu zásad našich!“ To je pravá katolická morálka a politika!

Naší politikou je kříž a proto se vrháme do boje za tohoto Krista Krále! Kristus nám říká, že nepřinesl na zem pokoj, ale meč rozdělení. Všude je třeba otevřít nové fronty lásky: v rodinách, ve státě, na pracovištích, ve školách, v dopravě, v hospodářství, v průmyslu, v zemědělství, všude je třeba bojovat za vítězství Ježíše Krista a srazit na kolena tento liberální a socialistický svět. Jako oni celá staletí neúnavně pracovali na povalení křesťanského řádu formou revolucí, tak my budeme zase pracovat na povalení jejich bezbožné anarchie nikoliv revolucemi, ale sladkým jhem Ježíše Krista, aby se společnost stala opět křesťanskou. „Království Ježíše Krista má svou moc a podobu božské lásky, svatá a spořádaná láska je jeho podstatou.“ (Lev XIII. encyklika Tametsi futura) Katolické převraty jsou opakem revolucí: my kácíme nenávist, abychom na její místo postavili lásku. (R. Mäder) Trpělivost je nutnou ctností v nastalém boji. Tichá, trpělivá válka začala! Začala již ve chvíli, když Satan prohlásil, že nebude sloužit Bohu. Od té chvíle sbírá své přívržence, Kristus zase své bojovníky. „O tzv. lidských právech slyšel lid již dosti – měl by konečně slyšet o právech Božích.“ (Lev XIII., encyklika Tametsi futura) A jak je nám posilou příklad svaté Panny Bohorodičky, této naší něžné Neposkvrněné Panny, která svou nohou rozdrtila zpupnost Hada – Satana a svým FIAT uzamkla peklo. Její křehkost, tichost a trpělivost je pro nás příkladem, že porazíme tohoto Prince světa za Její pomoci. Ano, Madona s děťátkem v náručí poráží všechnu moc zlých lidí a démonské šiky. Něco tak něžného a křehkého má tak ohromnou a smrtonosnou sílu pro síly zla. A pokud jejich bezbožný řád nebude povalen v této generaci, potom přijdou další a další generace skrytých mariiných bojovníků, které svět nezná, neboť jsou mu skrytí, a ti budou bojovat pod praporcem Věčného Krále, onoho Rex regum, Krále všech králů! Budeme pracovat neúnavně a nepozorovaně, abychom rozdrtili za pomocí nožky betlémského dítěte a Svaté Panny jejich úhelnice, zástěry, nacionalistické keltské kříže, srpy s kladivem a ozubená kola. Chceme následovat tichost a skrytost betlémské Rodiny, aby jednoho dne sám Kristus přišel a zvítězil. Skoncujme s nacionalismem a zednářským globalismem a přimkněme se ke katolickým universálním hodnotám Božího náboženství. A ten den vítězství Krále všech králů přijde! Panno Maria, která jsi svou nohou rozdrtila hada – Satana a všechny hereze, dej nám zvítězit a pozdvihnout slavnou gloriolu římského katolicismu a papežství, které hájí ortodoxní nauku svěřenou Bohem. Ano, vyjdeme s Kristem z tichého Betléma a budeme oslavovat TRIUMF Božího vjezdu do Jeruzaléma a Jeho Vzkříšení. Jak kdysi prohlásil sv. Pius X.: „Naší politikou je kříž!“Končíme slovy mexických mučedníků Cristeros: „Viva Cristo REY!“ Sláva Kristu Králi! KRISTUS KRÁL, to je naše cesta!

[1] Lev XIII., encyklika Tametsi et futura z 1. 12. 1900, překlad provedl autor práce podle německého překladu edice „Freude an der Wahrheit“, Nr. 68, editor Karl Haselböck, Austria, Wien, 1983. Papež Lev XIII. hovoří v této encyklice o tom, že je třeb anávrat světa k Ježíši Kristu a úlohou Církve je v tom, aby pomáhala rozšiřovat a zachovávat království Syna Božího na zemi a rozdílením božských milostí, kterým by lidé dosáhli spásy. . Tento motiv království Syna Božího je pozoruhodný a zároveň typický pro pontifikát Lva XIII., Pia X., Pia XI., a Pia XII. „První, absolutní a podstatná pravda je Kristus: neboť On je Slovem Božím, téže podstaty a stejně věčný jako Otec; On a Otec jedno jsou. Proto musí lidský rozum, když hledá pravdu, následovat především Ježíše Krista a spolehlivě důvěřovat jeho učitelskému úřadu: právě proto, že skrze hlas Kristův mluví sama pravda… syn Boží jako stvořitel a Vykupitel lidstva je králem a vládcem nad celou zemí, Jeho moci podléhají všichni lidé.“

Tato myšlenka o Kristu Králi se objevuje i v okružním listě Lva XIII. Annum sacrum z 25. Května 1899, kterým byl celý svět zasvěcen Božskému Srdci Ježíšovu (Dz 3350- 3353) Kristus je také původcem a zachovavatelem víry a je také Tím, který udržuje a podporuje mravní život. Papež odsuzuje obecný názor liberálů, že občanská společnost prý má dostatečnou oporu sama v sobě, a že prý může být blahobytná bez pomoci křesťanského zřízení a může dosáhnout svého cíle svým vlastním úsilím. Papež radí, aby křesťanský duch ve státě byl zachován a tím utichne spor mezi nižšími a vyššími stavy, a práva obou zůstanou zajištěna vzájemnou ohleduplností. Stát i rodina budou mít úctahodný respekt před Božím zákonem. Je nutné se vrátit tam, odkud se lidstvo vzdálilo. Ke Kristu. Už hodně slyšelo lidstvo o tzv. právech člověka, teď je třeba slyšet také o právech Božích, které jsou postaveny nad práva člověka.

[2] Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum, překlad provedl autor práce podle německého překladu edice „Freude an der Wahrheit“, Nr. 73, editor Karl Haselböck, Austria, Wien, 1984: Papež říká, že svoboda je nejpřednější mezi tzv. přirozenými dobry. Je vlastní jen rozumným bytostem a propůjčuje lidské bytosti důstojnost. Již dříve papež kritizoval v encyklice Immortale Dei názor o tzv. moderním pojetí svobody. „Svoboda však není nic jiného, jestliže uvažujeme o její podstatě, než schopnost volit to, co slouží účelu: neboť kdo má moc zvolit mezi vícero možnostmi jednu z nich, ten je pánem svého jednání.“

[3] Srv. Ambros P. – Křesťan a život ve světě, VUP, Olomouc, 1998, str. 17.

[4] Ambros P.- ibidem, str. 18.

[5] Citace K Pomiana in: Ambros P. –ibidem, str. 19.

[6] „Program otevřenosti vůči světu započal v roce 1947, kdy pařížský arcibiskup kardinál Suhard napsal pastýřský list, kterým vyhlásil program otevřenosti vůči světu.“ (Ambros P. ibidem, 49.) Je to první krok k tomu, aby se katolická Církev otevřela novým trendům ve světě, které byly například ve Francii poznamenány nápadným odkřesťanštěním . Tento manifest se otevřeně ptá, zda nejde zkloubit prvky integralismu s modernistickými a zahájit bud obnovu Církve a nebo zvolit zánik Církve. Již se objevuje první velmi silný nedostatek, který zvítězí na koncilu. Můžeme s kardinálem říci: Ano, obnova Církve, ale ne její zničení v úplném otevření se.“ Kardinál se ptá, jak transformovat moderní civilizaci, která je tak vnitřně rozporuplná a zároveň se jeví jednotně. Kardinál postupuje dobrým směrem, kydž hovoří o syntéze vitality moderního světa a vitality křesťanství, ale ztrácí dech ve chvíli, kyd je třeba pojmenovat jak tuto syntézu uskutečnit. Moderní svět je odkřesťanštěn a neopohanství proniká do nejzažších koutů lidské společnosti. Důraz se klade na novou evangelizaci, na novou misii a to hlavně evropských národů. (srv. Ambros P., ibidem, str. 45-54.) Pátěří této evangelizace se má stát laikát. A zde narážíme na problém kolem nových úkolů laikátu v moderním světě. Může laikát mít větší pravomoci v církvi, aby se tak dostal k novým úkolům, které jsou vyhrazené duchovní moci?

[7] Pius XI., enc. Ardenti cura – Mit brenneder Sorge, 14.3. 1937, český překlad str. 63.

[8] Pius XI., proslov 15. července 1938, La documentation Catholique z 5. září 1938, 1055.

[9] List Kongreagce seminářů a katolických universit ze 13. dubna 1938, Překlad Acta Curiae Olomucensis z 1. června 1938, str. 82.

[10] Srv. Kadeřávek Eugen, Soustava filosofie křesťanské, III. díl., 1920, Hradec Králové, str. 294-297

[11] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica II., II., q. 101. art.1

[12] Lev XIII., enc. Sapientiae Christianae, 10. ledna 1890.

[13] sv. Pius X., proslov 19.dubna 1909, ve sbírce La Patrie et la paix, Paris , 1938, str. 46

[14] Pius XI., enc. Ubi arcano Dei, 23. prosince 1922.

Pravá a nepravá obnova (Georg May)

Poznámka: pro lepší čitelnost stahujte tento článek zde (obsahuje stránkování, odstavce a zvýraznění)

Průvodní slovo

Od vydání spisu „Pravá a nepravá obnova“ uběhlo čtvrt století. Procházíme-li jeho stránky, můžeme poznat, že nic nebylo špatně diagnostikováno, vše se potvrdilo, nic není třeba odvolat nebo některá tvrzení zeslabit. Následující události naopak vše zdůraznily a je třeba říci, že situace se ve všech oblastech náboženského života zhoršila a přiostřila. Otřesný proces autodestrukce Církve trvá, dokonce se zrychlil.

Podněty a návrhy pro skutečnou obnovu mají stále svou platnost, jen jejich provedení se stalo mnohem naléhavějším. Toto zjištění pro mě není vůbec zadostiučiněním, nýbrž naopak důvodem k hluboké bolesti, neboť pro tuto Církev jsem více než padesát let pracoval, bojoval a trpěl.

Papežem, který vedl Církev při vydání této knihy, byl Pavel VI. Při veškeré slabosti, která ho provázela, lze přesto tvrdit, že situaci pokoncilní Církve rozpoznal a popsal správně. Hovořil o nebezpečí sebezničení Církve a o dýmu Satanově, který pronikl do Církve. Toto realistické posouzení situace postrádám u Jana Pavla II. Zastřené oko papežovo už skutečnost nevidí. Množí pozornost budící akce, které ale na zlepšení vnitrocírkevní situace nemají nijaký vliv. Osudná vůdcovská slabost Pavla VI. se za jeho druhého nástupce ještě zvětšila. Chybí mu síla k důslednosti a stálosti. Následky tohoto nedostatku jsou zjevné. Řád a pořádek Církve existují už jen na papíře. Jen pro ilustraci křiklavý příklad papežských „přehmatů“ – biskupové stojící v čele procesu likvidace Církve jsou papežem jmenováni do kardinálského sboru. Těžce omezen nemocí, budí Jan Pavel II. dojem, že předčítá a podepisuje vše, co mu je agilními spolupracovníky předloženo.

Jako hlavní viníci a nejvíce odpovědní za církevní pohromy se dají určit dvě skupiny: velká většina biskupů a velká většina teologů. Selhání sboru biskupů je všeobecně známé. Krize episkopátu se všem stala zjevnou skandály, které sahají od USA přes Irsko až do Austrálie a otřásají Církví. Ovšem ještě horší než pohoršení vzbuzující případy je všeobecný postoj většiny biskupů činících ústupky povolnosti. Příklad z poslední doby: německá biskupská konference vyhlásila multireligiózní slavení s nekřesťanskými náboženskými společnostmi, jenom aby snad nezůstala stát stranou. Tento záměr je fatální. Již desetiletí mezi biskupy rozšířené mínění, že Církev musí ustupovat stále více přáním a představám dnešní nemocné společnosti, aby měla nějakou budoucnost, se ukázalo jako zcela mylný odhad. Církev se tímto jednáním dostala na okraj společnosti. Správný by byl opačný postoj. Kdo se chce prosadit v tomto světě, musí své vlastní hodnoty zastávat jasně a přesvědčivě a vůči ostatním skupinám se zřetelně a odlišitelně vymezit. To však chybí už celá desetiletí. Především ekumenická činnost Církev doslova vyluhovala, zbavila ji věroučné podstaty a zničila její profil. Člověku se jeví jednou náboženskou společností mezi jinými – a jako jsou mu tyto stále lhostejnější, tak je mu lhostejná i Církev.

Situace v teologické oblasti se ještě více zhoršila. Víře a pořádku protiřečící vyjádření z úst či pera „katolických“ teologů se staly běžným jevem. Někteří zvláště „pokrokoví“ teologové se proměnili v apostaty naplněné nenávistí. Pro teology je „manifestační přísahou“ poslední vydání Lexikonu pro teologii a Církev (Lexikon für Theologie und Kirche). Není přeháněním, když se řekne, že toto dílo znamená náboženskou a vědeckou katastrofu. Odhlédne-li se od čistě informativních článků, v základě zde stojí modernismus jako souhrn všech odchylek a zbloudění. Tento lexikon ovšem podnikne svou cestu kolem světa a všude bude působit svým rozkladným účinkem.

Právě tak se zostřila situace kněží. Stav kléru je poznamenán nepřestávajícím odpadem, všeobjímající rezignací a ničivým nedostatkem dorostu. Nemorální kněží podkopávají onen zbytek důvěry, který je ještě kněžstvu prokazován. Poblouznění tzv. „svěcením“ žen způsobuje další těžkou ránu vážnosti Církve před veřejností. Nedostatek kněží a krize kněžského stavu nezměřitelně narostly. Systém (farních) rad urychluje osudné následky, již dříve předpověděné. Dnes už to došlo tak daleko, že zcela bezúhonní kněží, kteří se úzkostlivě přesně drží platných předpisů Církve, jsou farní radou souladu s ordinariátem) zlikvidováni, tj. donuceni vzdát se svého místa. S nepochopitelnou omezeností se kněžím, kteří neprošli školou progresivistické a modernistické teologie, brání v práci s dušemi. Němečtí biskupové dávají přednost bohoslužbám bez kněze před mší svatou slouženou podle ritu Pia V.

Situaci mezi křesťany poznamenal trvalým početní pokles a náboženské vyprázdnění. Odpad od víry a od Církve nabyl dramatických rozměrů. V Německu se bez přestání odvracejí statisíce od svaté víry civilním vystoupením z Církve. O nové evangelizaci nemůže být řeči ani v náznaku. Protestantské náboženské společnosti, ekumeniky označované jako sekty (aby nemuseli přiznat, že se jedná o uskupení, která se dají přiřadit k protestantismu), dosahují obrovských úspěchů v Latinské Americe. Morálku většiny lidí určuje hédonismus a neochota mít děti. Svádění mládeže k sexuálním praktikám se ještě více rozšířilo. Neřest homosexuality vystupuje drze na veřejnost a získává stále nové adepty. Dorost pro duchovní povolání chybí.

Úplně otřesná je nerozumnost, s níž se před rozpoznáním pravých příčin vnitřního zhroucení Církve schovávají ti, kteří nesou odpovědnost. Němečtí diecézní biskupové mě sice opakovaně mezi čtyřma očima ujistili, že mé analýzy a návrhy jsou správné, ale nemají odvahu s tímto poznáním vyjít na veřejnost. Takže vyznání viny a obrácení se nedostavily. Přesto však dna propasti pádu, zániku a ztrát ještě nebylo dosaženo. Rozklad a odpad budou pokračovat, ale naše věrnost nesmí kolísat. My, katoličtí křesťané, nemáme jinou volbu, neexistuje pro nás jiná alternativa: musíme vytrvat v jediné Církvi Kristově, jakkoli je nemocná a zpustošená. Musíme být připraveni na onu hodinu, v níž začne obnova. Tento čas přijde; avšak jen Bůh sám ví kdy a po jakých ztrátách.

Buddenheim, 1. prosince 2002

Georg May

část

Pojem a vývoj obnovy

1. kapitola

POJMOSLOVÍ

Už roky jsou úřední vyjádření Církve a katolická publicistika zaplněny slovem obnova. Perioda církevních dějin po II. vatikánském koncilu bude označována jako epocha obnovy. Závažné proměny církevního zřízení a jednání členů Církve budou vydávány za obnovu. Vzhledem k nadmíru častému používání slov „obnova“, „reforma“ a „reformy“ zdá se být na místě, abychom se ptali po jejich významu.

Pod slovem obnova (reforma) v jednotném čísle rozumím plánovité, kontinuitu zachovávající přetváření a vylepšování zřízení, poměrů a smýšlení, které potřebují obnovit, napravit. Pak je třeba podle objektu, na nějž je obnova zaměřena, rozlišovat mezi obnovou institucí, obnovou poměrů a obnovou osob. Pod reformami (v množném čísle) rozumím jednotlivá opatření zákonného či faktického charakteru, jimiž je obnova (reforma) prováděna.

Obnova je ve své podstatě zdokonalení a znamená, že nějaké osobě, věci či zřízení bude vrácena její pravá podoba. Církevní reforma předpokládá, že Církev není ve stavu, v němž by, podle Boží vůle, měla být. Toto zaostávání Církve za podobou, kterou chce Bůh, existuje více či méně stále. Pouze to není vždy stejně vnímáno. Pokud se sejdou lidé, kteří trpí rozporem mezi příkazem, jejž Církev dostala, a mezi její skutečnou činností, může povstat reformní hnutí. Pravá obnova přináší církevním institutům podobu, jež odpovídá jejich povaze a účelu lépe než předtím. Vytváří stav, který je vůli Boží přiměřenější než ten, který dosud převládal. Obnova a reformy jsou proto v Církvi něco více než jen změny; jsou návratem k poslání Církve nařízenému Bohem. Kdo chce reformovat, musí znát cíl, který chce obnovou dosáhnout, případně se k němu přiblížit.

Přednost při všech změnách poměrů a institucí má obnova člověka. Pokud nebudou vnitřně přetvořeny údy Církve, nemůže být o pravé obnově ani řeči. Pouhá reorganizace struktur si toho jména nezaslouží. Skutečná obnova proměňuje členy Církve tak, aby věrněji plnili přikázání, měli blíže k Bohu a byli naplněni činnou láskou k bližnímu. Opravdová obnova vychází z horoucí, stravující horlivosti pro Boží čest a slávu a pro obrácení a záchranu lidí. Rozvíjí neúnavnou činnost ve službách Božích a plodí apoštolského ducha a misionářský zápal, vůli odhodlanou všude nastolit panování Boží a království Kristovo. Pravá obnova vzbuzuje větší věrnost vůči Boží vůli, větší přísnost v následování jeho přikázání, neúnavné usilování o získání věčné blaženosti, horlivost v pokání a odříkání se, přísnost vůči sobě samému a umrtvování špatných náklonností. To vše z lásky k Bohu a k bližním. Obnova v pravém slova smyslu znamená rozhodné předsevzetí obnovit vše v Kristu, napnout vůli k zasvěcení svého srdce Bohu a k vyhýbání se příležitostem ke hříchu a vše zaměřit k dobru, prospívat ve ctnostech a překonávat všechny překážky na cestě k nim. Obnova je bojem proti průměrnosti a polovičatosti, obnova je vůlí po maximu. Skutečná obnova proto nesnese jakoukoli změkčilost a pohodlnost. Je bezohledná vůči sobě samé a, je-li to nezbytné, neústupná i vůči druhým. Opravdová obnova vyžaduje mnoho a nenechá se uspokojit málem.

2. kapitola

PRŮBĚH REFOREM

Církev v průběhu svých dějin prožívala opakovaně reformy. Připomínám například karolinskou, clunyjskou, řehořskou a tridentskou obnovu. Bude užitečné si tato reformní hnutí připomenout. Neboť se z nich lze mnohému přiučit pro posouzení přítomnosti a plánování budoucnosti. Jednotlivá reformní hnutí se jistě od sebe liší podle chyb, které bylo třeba uzdravit. Nicméně je spojují společné momenty, podstatné rysy, které nacházíme u každé obnovy.

Všem reformám církevních dějin je vlastní přesvědčení, že obnově druhých musí předcházet obnova sebe sama. Obnovovat nemůže nikdo, kdo sám není vnitřně proměněn. Pro vznik reformy jsou proto nezbytné Bohem uchvácené, svaté osobnosti. Obnova bez světců neexistuje. Svatý je ten, kdo má hrdinské ctnosti. Ctnost je hrdinská, pokud silou a vytrvalostí daleko převyšuje míru průměrnosti.

Vůle k obnově vzniká zpočátku v jednotlivých osobách a malých kroužcích. Jedná se přitom o křesťany, kteří pod vlivem milosti měli hluboce pronikavý, proměňující a ve svých účincích dlouhodobý prožitek obrácení. V samotě a ve sjednocení s Bohem v nich roste zbožné zanícení pro dům Boží, které je stravuje. Ve své velkomyslné lásce k Bohu se cítí voláni k tomu, aby věc Boží vzali zcela za svou, aby se vyznamenali v jeho službách. Čest a sláva Boží se stávají zářivým cílem jejich života a námah. Nemohou snést, že Boží jméno není uctíváno a oslavováno správným způsobem. Všude kolem sebe vidí průměrnost a prostřednost, malátnost, únavu, lenost ve službě Bohu, spokojenost, pohodlnost a prospěchářství, podbízení se světu, který je v nepořádku, přizpůsobení se mravním zásadám těch, jejichž bohem je břicho. Toto pozorování je nenechává v klidu, nutí je k činu. Začínají hledat stejně smýšlející a nakazí svým nadšením lidi ve svém okolí. Žár jejich horlivosti zapaluje ostatní. Ti pak zas dál předávají tuto pochodeň. Vznikne hnutí, proudění, bouře – a duší toho všeho je Duch Boží.

Tito přívrženci reformy přitom sledují jistý program, souhrn požadavků, které musí být uvedeny do života, pokud má být Církev obnovena. Tento program je celkově stručný, ale konkrétní a jednoznačný. Za prosazení jeho jednotlivých bodů probíhá nekompromisní boj. Z vnějšku i vnitřku se pozvedají síly, které chtějí záměr obnovy oslabit a zredukovat. Nositelé obnovy nicméně nedopustí, aby reformou něco otřáslo. Dobře vědí, že rozředění by bylo počátkem konce jejich hnutí.

Protože ti, kdo jsou uchváceni vůlí po obnově, jsou silněji věřící, zbožnější, ochotnější ke službě, pokornější, zapálenější a rozhodnější než ostatní křesťané, stávají se pro ostatní lidi jakýmsi prubířským kamenem, na němž dochází k rozdělení. Jedni se nechávají uchvátit, jdou do sebe a připojují se k nim. Druzí je odmítnou, snaží se je zlehčovat, znevážit, dokonce se proti nim pokoušejí zmobilizovat církevní vrchnost, neboť cítí, že tito reformátoři je znepokojují, vyrušují z užívání života, plaší z děsivého klidu znetvořeného svědomí. Tak dochází ke konfliktu, který je nevyhnutelný při každém reformním hnutí. Na jedné straně stojí Duchem svatým zapálení, hluboce kajícní průkopníci a přívrženci obnovy, na straně druhé vlažní, rezignovaní zastánci dohody, kompromisu s tímto světem. Ti ovšem nedokáží zabránit běhu reformy, pouze ji brzdí. Rozdíl mezi představiteli pohodlného kompromisu a bojovníky za skutečné následování trpícího Pána Ježíše Krista je totiž tak nápadný, že ti, kdo mají dobrou vůli, jej nemůžou nevidět, a rozvine svou probouzející se sílu. Pozvolna vznikne mezi klérem a laiky široké hnutí, které je tak silné proto, že je neseno duchovními podněty. Toto hnutí vytvoří atmosféru, klima, veřejné mínění, které jsou nepříznivé lenivému setrvávání a pohodlnosti. Ti z arcipastýřů, kteří se nechtějí k obnově přidat, se před zraky věřících ukazují v neprávu, protože odmítají kráčet od nižšího k vyššímu. Trvale si takovýto odpor nemohou dovolit, protože by jim jinak vyklouzly otěže z rukou a hnutí by je nechalo za sebou. Tak se postupně připojují k oné menšině arcipastýřů, kteří byli reformě od začátku příznivě nakloněni.

Když už pak reforma zasáhne zákonodárné instance Církve, snaží se své cíle stabilizovat a institucionalizovat. To se uskutečňuje pomocí práva. Namísto dosavadní laxnosti ve vnímání zákonů přichází přesnost a poslušnost do detailů. Je-li to potřeba, je i dosavadní právo nahrazeno právem novým, které v tu chvíli odstraní nánosy a zákonodárně zviditelní původní ideu určitého zřízení v její čistotě. Reformní hnutí tedy z určitého pohledu kulminuje v právu.

Bez práva se neobejde žádná obnova. Ovšem právo stojí na vrcholu, nikoli na počátku reformy. Obnovitelská vůle se projeví (také) v právu, ovšem teprve když reformní ideje dokončily své vítězné tažení.

Vůle po změně a velká úcta k církevnímu právnímu pořádku jsou nerozdělitelné. Zamýšlená obnova se může všude prosadit jen tehdy, když její cíle kodifikuje a všem je závazně uloží všeobecný zákon. Proti lenosti, setrvačnosti a nerozumnosti nezmůže samotné apelování na to, co je v člověku vyššího, nic. Musí jej podpořit moc zákona. Reforma se pak musí snažit o to, aby se prosadila proti všem. Pokud by došla cíle jen u některých, zůstala by zachována rezistentní ložiska nákazy, z nichž by se nemoc mohla znovu rozšířit. Tím by se úsilí reformy zmařilo. Aby byly zasaženy prvky reformě se vzpírající, sahají nositelé reformy i k donucovacím prostředkům a trestům.

Reforma nekončí v tu chvíli, kdy jsou vydány reformní zákony. Naopak, normy nutno uvést do života. K provedení toho je zapotřebí přísnosti, opakování, dohledu a revize. „Reformy získávají na trvalosti jen kontrolou“ (F. Pauly). Kontrola probíhá především hlášeními a vizitacemi.

2. část

hodnocení ii. vatikánského koncilu

a pokoncilního hnutí z pohledu reformy

1. Oddíl

II. VATIKÁNSKÝ KONCIL

Toto je tedy krátké načrtnutí podstaty a cesty reformy. Nyní je třeba se tázat, zda jsme v současnosti svědky reformy, která se uskutečňuje v Církvi. Údajně má tato obnova vycházet z II. vatikánského koncilu. Je tedy třeba tuto událost přezkoumat, zda odpovídá oněm náležitostem, které je nutno od reformy vyžadovat.

1. kapitola

ROZHODUJÍCÍ OSOBY KONCILU

Pohleďme nejdříve na osoby, které podstatně určovaly průběh II. vatikánského koncilu. Byli to oni svatí, horlivostí pro Boží dům stravovaní muži, kteří mohou být postaveni do jedné řady s velkými postavami reformních hnutí?

I. Koncilní otcové

Nositeli koncilních rozhodnutí byli koncilní otcové, tzn. především biskupové z celého katolického světa, k nimž je nutno přičíst určitý počet řádových představených. Není nejmenší pochyby o tom, že podíl jednotlivých koncilních otců na vytváření koncilních textů byl mimořádně rozdílný. Byli mezi nimi mnozí, kteří k formulaci koncilních dokumentů nepřispěli skoro ničím, a jiní, kteří při tom hráli vedoucí úlohu. Pokud se tedy tážeme, zda na koncilu působila pravá vůle po obnově, půjde nám o ty druhé.

Rozhodující vliv na II. vatikánský koncil měla, jak známo, takzvaná rýnská aliance, tj. sdružení biskupů ze zemí, jimiž protéká řeka Rýn. Mezi nimi to pak zase bylo několik málo, kteří udávali tón: z Německa kardinálové Joseph Frings a Julius Döpfner, z Holandska Bernard Jan Alfrink, z Belgie Josef Suenens, z Francie Achille Liénart a z Rakouska Franz König. Jsem dalek toho, abych zpochybňoval morální či charakterovou integritu byť jediného z koncilních otců. Byli to jistě bez výjimky úctyhodní muži. Avšak při veškeré úctě k těmto koncil rozhodným způsobem ovlivňujícím mužům je možno s dobrým svědomím říci, že se žádný z nich netěšil a ani netěší pověsti nositele heroických ctností. O žádném není známo, že by měl, nebo má, víru hory přenášející. Ani o jediném z těchto vůdčích aktérů koncilu nelze prokázat, že by v něm byla ztělesněna ona vůle po obnově, která například byla na tridentském koncilu zřetelná u takových osobností, jako byli Karel Boromejský, Giovanni Morone, Reginald Pole nebo Otto Truchseß z Waldburgu. Ani jejich zápal pro Boží dům je zjevně nestravoval, ani jejich přísnost vůči sobě samým nepřesahovala výrazně průměr. Veřejné mínění, jež jim bylo příznivě nakloněno, je vnímalo jako liberální křídlo koncilu. To, v čem byli napřed před ostatními, bylo disponování silným teologickým aparátem, vysokými finančními příjmy a mocnými propagandistickými prostředky.

Moc a vliv těchto (a jiných) mužů a jejich vyzvednutí papežem měly ovšem nyní pro koncil osudný význam. Tím, že Pavel VI. učinil moderátory koncilu tři liberální biskupy (Döpfnera, Suenense a Lercara) s jedním slabým mužem kurie (Agagianian), vložil jeho vedení do rukou progresivistické strany. Ta pak koncil ovládla. Vzhledem k neprokazatelnosti toho, že vůdčí mužové této strany byli vedeni reformátorskými touhami, které by si takové jméno zasloužily, musíme bohužel říci, že nějaké reformě, která snad měla vycházet z koncilu, chyběli její nositelé. Na koncilu byli jistě přítomni mnozí biskupové, kteří byli naplněni touhou po opravdové obnově, ale ti neměli na toto shromáždění žádný rozhodující vliv.

I když odhlédneme od tohoto nedostatku, vyšly o tomto koncilu najevo skutečnosti, které niternou horlivost četných koncilních otců nepředstavují právě v nejlepším světle. Od účastníků koncilu, kteří mají široký přehled, se dozvídáme, že by se našlo mnoho biskupů, kteří si předlohy, o nichž měli hlasovat, ani jednou nepřečetli; jednoduše se spolehli na mluvčí mezi koncilními otci. Tito však patřili k progresivistickému křídlu. Na koncilu se za pravdu jen nemodlilo a nebojovalo s nejvyšším nasazením. Také cestování a výlety hrály u koncilních otců nepřehlédnutelnou roli. Někteří nezůstali přítomni dokonce ani tehdy, když to bylo zapotřebí. Marně kupříkladu hledali moderátora Döpfnera, když se jednalo o důležité otázky vedení koncilu; pobýval právě na ostrově Capri. Ani pastýřskou starostlivost leckterých koncilních otců nelze prokázat nad každou pochybnost. Anglický kardinál Heenan poukázal na zarážející skutečnost, že pro mnohé biskupy ze zámoří by býval koncil mohl trvat déle, tak dobře se cítili v Evropě při pohostinnosti svých evropských kolegů. Každý věřící se bude ptát: kde zůstala starost o svěřená území? Cožpak se pastýř naplněný horlivostí o duše necítí stísněn, když musí nechat své stádce po dlouhé měsíce osiřelé? Od biskupů, kteří by chtěli být nositeli obnovy, se ale očekává jiné jednání.

Právě vlivní středoevropští biskupové se o skutečné potřeby obnovy nezasadili. Naopak! Na koncilu hráli velikou roli zrovna ti holandští biskupové, kteří, nejpozději po jeho skončení, odhalili své smýšlení, jež se projevilo v povážlivém Holandském katechismu, ve skandálním pastorálním koncilu v Noordwijkerhoutu a v požadavku na zrušení celibátu. Biskup, který se výslovně zasazoval za to, aby půst byl omezen na Popeleční středu, Velký pátek a dopoledne Bílé soboty, byl německý biskup Pohlschneider z Cách. Finanční síla a mocný teologický aparát katolické Církve v Německu jim umožnil na koncilu převahu, neodpovídající jejich duchovní síle. Vzhledem k rozložení sil na koncilu je nutno se ptát, zda si všichni biskupové uchovali vnitřní svobodu a věcnou nezávislost. Bylo by například velmi poučné dozvědět se, kolik z biskupů přítomných na koncilu přijalo podporu od německé biskupské konference. Převzetí automobilů, peněz a věcných darů mohlo v obdarovaných snadno vyvolat pocit závislosti, který by je mohl vést k dojmu, že na oplátku mají vyhovět dárcům v jiné oblasti, tzn. následovat při koncilních hlasováních tyto finančně silné mluvčí. Záležitostem obnovy by se tím jistě neposloužilo.

Ohledně II. vatikánského koncilu vychází tedy najevo nedostatek, který byl přímo osudový: nepřítomnost mužů – minimálně na rozhodujících místech koncilu, které by naplňoval svatý zápal pro reformu a svým životem, blížícím se svatosti, by představovali ztělesnění církevní obnovy. Kde byla na II. vatikánském koncilu mezi biskupy udávajícími tón osobnost jako arcijáhen Hildebrand, pozdější papež Řehoř VII., skutečný asketa, přísný vůči sobě, vidící jasně a kupředu, muž nezlomné vůle a plný stravující horlivosti pro Boha a jeho Církev? Nedaří se mi mezi nimi takové rozpoznat.

II. Koncilní teologové

Biskupové byli při svých koncilních zásazích většinou závislí na teolozích, kteří na koncilu působili jako úřední experti nebo jako soukromí poradci. Není nejmenší pochybnosti o tom, že ne málo biskupů bylo pouze hlásnou troubou teologů, kteří jim údajně stáli po boku jako rádci, ve skutečnosti však je řídili. Přitom se ukázal charakteristický násobný efekt: když se nějakému teologovi podařilo ovlivnit některého mocného koncilního otce, pak jím byly získány celé biskupské konference. Ralph M. Wiltgen píše, že jezuita Karl Rahner duchovně ovlivňoval německy mluvící biskupy. Ovšem názory německy hovořících biskupů všeobecně akceptovala rýnská aliance a mínění rýnské aliance obvykle sklízelo potlesk koncilních otců. Tak se rozhodující osobou koncilu stal Rahner. Během koncilu pořádali biskupové finančně silných zemí přednášky liberálních teologů, aby koncilní otce získali pro své názory. Kromě toho tito teologové uplatňovali svůj vliv svými publikacemi, přednáškami a tiskovými konferencemi. Jména rozhodujících koncilních teologů jsou známa. Jmenuji hlavně tyto: Yves Congar, Henri de Lubac, Karl Rahner, Hans Küng, Josef Ratzinger, Bernhard Häring a Edward Schillebeeckx.

Je tedy třeba položit si ohledně těchto teologů stejnou otázku jako v případě biskupů. Zda totiž byli osobnostmi pevně zakotvenými ve víře Církve svaté, nadprůměrně duchovními a naplněnými stravující horlivostí pro pravou obnovu. O jejich agilnosti a pracovním nasazení nelze pochybovat. Jinak je tomu ovšem, pokud jde jejich teologické názory. K tomu, aby načrtli vůdčí myšlenku obnovy, byli tito teologové nevhodní už jen proto, že se v některých ohledech vzdálili oficiálnímu učení Církve, nebo že se v podstatných věcech zaměřili na proměnu struktur a nikoli lidí. Jak známo, pronásledovali strašidla, která sami vytvořili, jmenovitě římskou kurii. Až dodnes není doloženo, že by byli křesťany proniknutými touhou po obnově, kteří by chtěli ze svatého nadšení pro Boha – sdílet s druhými obrácení, jež by předtím sami prožili. Pokud vím, nikdo dosud pro tyto teology nepožadoval veřejné uznání toho, že by svatostí svého života představovali pro okolí pravý mravní vzor nebo že heroickým způsobem vynikali v ctnostech. Ani oni tedy nenaplňují ty předpoklady, jež jsou potřeba pro nositele reformy, hodné toho jména.

Pro posouzení koncilu a jeho činnosti by bylo velmi poučné se dozvědět, jaký byl další církevní osud teologů, kteří rozhodným způsobem určovali průběh koncilu, ať už jako oficiální, či soukromí poradci biskupů. Tedy například kolik koncilních teologů následovalo anglického teologa Davise, který Církev opustil, a kolik z nich se nachází v pozici švýcarského teologa Künga, který jako bludař podrývá Církev zevnitř (pozn. překl. – dnes už také mimo Církev). Před nějakou dobou prošla např. tiskem zpráva, že americký koncilní teolog Gregory Baum se nechal laicizovat. Výstřednosti koncilního teologa Karla Rahnera byly vícekrát výrazně kritizovány, omyly koncilního teologa Edwarda Schillebeeckxa odhalil Leo Scheffczyk. O koncilním teologu Bernhardu Häringovi je známo, že co se týče mravnosti v pohlavní oblasti, je jeho život zcela v protikladu k učitelskému úřadu Církve. Tito a i jiní, stejného zaměření, byli muži, kteří rozhodovali o směřování koncilu. Nikdo nemůže doložit, že na koncilu uvažovali ještě správně a teprve po něm sešli na scestí.Oni a jejich názory rozhodným způsobem působili na koncilu. Především však platí, že nemohli koncilu předat ducha pravé obnovy, když jej v sobě nenesli. Tím se také II. vatikánský koncil podstatně liší od pravých reformních koncilů v dějinách. Například na tridentském koncilu byl jako papežský teolog přítomen svatý Petr Kanisius. Kdo z koncilních teologů udávajících tón druhého vaticana se s ním může měřit ve ctnosti, pastoračním zápalu a reformním duchu?

III. Novináři kolem koncilu

Kromě biskupů a teologů byl II. vatikánský koncil ovlivňován i jinými silami. Velký vliv měla masová média, především tisk a televize. Progresivistické koncilní křídlo je umělo šikovně využít ve svůj prospěch. Od samého začátku se navzdory všem předpisům o zachování tajemství, dopouštělo četných indiskrecí a vypouštělo do médií zprávy, aby si zajistilo podporu. Současně ale také bylo pod jejich stálým vlivem, či dokonce tlakem. Jeden koncilní teolog mi řekl, jistě trochu s nadsázkou: „Koncil je řízen tiskem.“ Nikdo samozřejmě nebude tvrdit, že by lidé od novin, z rozhlasu a televize byli, ve své většině, nábožensky nadprůměrné osobnosti, uchvácené Bohem a nadšené katolickou vírou. Obecně se z jejich strany, pokud se podílu na obnově Církve týká, nedalo nic očekávat. Většina z nich naopak naléhala na koncil s cílem odstranit vpravdě katolická ustanovení a přizpůsobit se nekatolickým náboženským společnostem a sekularizovanému světu. Pravá obnova jim byla naprosto cizí.

IV. Koncilní pozorovatelé

Ke II. vatikánskému koncilu patří i nekatoličtí pozorovatelé. Dění na shromáždění nejen pozorně sledovali, ale – úplně v rozporu s tím, co by naznačovalo jejich pojmenování – také na ně působili. Byli to především protestantští zástupci, kteří ve značném rozsahu spoluurčovali běh událostí na koncilu a to nejen cestou přes německé biskupy a teology. To je něco zcela nového, ba neslýchaného. Není mi znám jediný všeobecný koncil, na němž by bylo dovoleno jinověrcům mít vliv na porady a na formulace textů. Zůstalo vyhrazeno II. vatikánskému koncilu, aby toto základní pravidlo prolomil. Působení nekatolických pozorovatelů pochopitelně katolické věci neprospělo, a už vůbec ne nějaké skutečné obnově. Oni naopak tlačili koncil směrem k reformaci ze šestnáctého století, která – jak je věřícímu katolíkovi známo – nepřinesla obnovu, ale zničení katolické Církve v zemích reformací zachvácených. Z tohoto důvodu je nutno rovněž tyto pozorovatele vyloučit z okruhu těch, kdo by přicházeli v úvahu jako nositelé obnovy.

V. Existence stranictví

Nakonec je třeba poukázat na další jev koncilu, který obnově Církve stojí závažně v cestě. Koncil stvořil v Církvi partajnictví. Na něm se vytvořila médii hýčkaná progresivistická strana, která, jak už tak vývoj dnes vypadá, se okamžitě rozpadla do několika křídel. Toto rozdělení přetrvalo koncil. Stranické myšlení je charakteristickou známkou pokoncilního hnutí. Jednotlivé strany se perou o přízeň člověka. Zpravidla se tak děje přísliby. Ty se však v Církvi mohou v podstatě zaměřit jen na úlevy. Všechno obtížné a nepohodlné v životě křesťanav oblasti věrouky i bohoslužby, v oblasti morálky i náboženské praxe, se má odstranit. Kdo však činí život pohodlným a křesťanství laciným, ten koná pravý opak toho, co vyžaduje opravdová reforma. Takže existence stranictví je nutně v rozporu s každou pravou obnovou.

VI. Světci

Koncil neznamená jen biskupy, teology a novináře. Jeho cesta a působení jsou neviditelným způsobem požehnány životem, modlitbou a pokáním kněží a řeholníků a všech věřících, především svatých. Naopak koncil, jemuž tyto síly požehnání chybějí, se těžko stane plodným, obnovujícím, reformním. Neboť obnovení povstane jen tam, kde zapálení muži a ženy volají k obrácení a u sebe samých tuto „metanoiu“ – změnu smýšlení – uskutečňují. Průměrnost a minimalismus nemohou vyvolat a povzbuzovat reformu. Zářivým příkladem reformy, živené vnitřním pulsováním síly, je tridentský koncil. Doba, v níž zasedal, je údobím církevních dějin, jež se může prokázat řadou světců. Žil tehdy Michele Ghislieri – sv. papež Pius V. (1504- 1572). Zatímco se koncil zabýval rokováním, modlila se a konala pokání za koncilní otce v Avile sv. Terezie (1515-1582). Ignác z Loyoly se spojil se svými prvními druhy 15. srpna 1534. Když umřel 31. července 1556, čítal již jeho řád dvanáct provincií s více než stem domů a asi tisíci bratry. Současníky tridentského koncilu kromě jmenovaných byli následující kanonizovaní svatí: Karel Boromejský (1538-1584), Tomáš z Villanovy (1488-1555), Jan z Avily (1499-1569), Kajetán z Thiene (1480-1547), František de Borja (1510-1572), Petr Kanisius (1521-1597), Stanislav Kostka (1550-1568), Robert Bellarmin (1542-1621), Felix z Cantalice (1515-1587), Filip Neri (1515-1595), Jan z Boha (1495-1550), Petr z Alcantary (1499-1562), Jan od Kříže (1542-1591) a František Xaverský (1506-1552).

Tito světci působili bezprostředně či zprostředkovaně na toto shromáždění, případně usilovali o uvedení jeho rozhodnutí do praxe, aby se tak stalo plodným. Hubert Jedin správně napsal: „Tridentský koncil vděčí za to, že rozhodně ovlivnil celou epochu a světské dějiny, skutečnosti, že na něm a na jeho uskutečnění pracovali mužové jako blahoslavený Juan z Avily.“ (Jedin, Kirche des Glaubens II, 331). Když hledíme na soupis svatých, který jsem právě uvedl, pak vidíme, že po bok II. vatikánského koncilu nemůžeme postavit nic srovnatelného. Nechci tvrdit, že dnes nežijí žádní svatí. Určitě jsou mezi námi, ale každopádně byli bez jakéhokoli rozhodujícího vlivu na koncil a na pokoncilní zákonodárství. Také nelze říci, že by u zmíněných mužů a žen nebylo už za jejich života známo, že jsou světci. Například u Filipa Neriho byl proces jeho svatořečení započat už dva měsíce po jeho smrti a skončil roku 1622. II. vatikánskému koncilu nechybí zjevně jen svatí. Současně s tímto církevním shromážděním začaly i masivní odpady kněží a řeholníků, pokles přísnosti a horlivosti v Církvi, zavádění takzvané pokrokovosti coby měřítka posuzování osob a institucí v Církvi namísto víry a zbožnosti. Nikdo nepochybuje o tom, že II. vatikánský koncil uvedl do chodu jakýsi pohyb. Protože se mu ale nedostávalo svatých nositelů, nestala se z něj reforma, obnova.

Ve shrnutí musíme konstatovat: II. vatikánskému koncilu chyběli k tomu, aby byl koncilem obnovy, asketičtí a reformě naklonění muži a ženy, prostě světci. Hodní a dobře to myslící lidé nemohou jejich absenci nahradit. To byl ten nejpovážlivější nedostatek koncilu, totiž že mu neasistovalo žádné mocné hnutí obnovy v lůně Církve, jehož ideály by mohl vzít za své, formulovat je a učinit je závaznými. Právě ony kruhy, které udávaly tón a byly určující na koncilu, pocházely ze středoevropského katolicismu, který se stále více nechával vtahovat vírem mentality blahobytu, a jehož představitelé neprokázali, že se od tohoto trendu distancovali svým osobním svědectvím a teologickými názory.

2. kapitola

VÝROKY A NAŘÍZENÍ KONCILU

Pokud na II. vatikánském koncilu chyběli mezi rozhodujícími koncilními otci a teology muži s heroickými ctnostmi a železnou vůlí k obnově, pak tato skutečnost musela zanechat své stopy v textech, které vznikly pod jejich rozhodujícím působením. Charismatické osobnosti a svatí mívají jiné představy o institutech a poměrech, které jsou přiměřené pro Církev, a právě tak i o nárocích, které je třeba mít, než jaké mají průměrní křesťané. Nebyl to nikdo jiný než Karl Rahner, kdo napsal tuto větu: „Je-li toto charisma dnes slabé, projeví se to i v dogmatických dekretech koncilu dnešní doby“ (Schriften zur Theologie V, 3. vydání, Curych, Einsiedeln, Kolín 1968, 295). A to se projevilo zcela nepochybně. Dříve, než přistoupím k tomu, abych odhalil některá slabá místa koncilních dokumentů, budiž učiněna následující předběžná poznámka. Vůbec nechci zpochybňovat postavení a závaznost II. vatikánského koncilu, jak to odpovídá pravému učení Církve. Není možné vyškrtnout tento koncil z řady všeobecných koncilů. Bylo by také nesprávné prohlásit jej za bezcenný. Tento koncil nepochybně učinil řadu nápomocných, prospěšných a krásných prohlášení. Důsledkem koncilu jsou i různá užitečná nařízení. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že všechny výnosy uskutečněné v posledních letech je nutno připsat na vrub koncilu nebo hnutí, které následovalo po něm. Církev spíše byla v pohybu i před koncilem, a vyvíjela by se i bez něj. Tak například změny obřadů Bílé soboty a zavedení dalších prefací nastalo už za Pia XII. Koncilu nelze upřít dobrou vůli. Na mnoha místech dal na srozuměnou, že by chtěl aktivovat poslání Církve, posílit její účinnost. Jím schválené texty mohou z podstatné části přispět k zdárnému životu Církve, jejích kněží, řeholníků a laiků. Pouze se domnívám, že nepředstavují program obnovy, který by chtěl na místo špatných nebo méně dobrých postojů dosadit postoje lepší. Na podstatné části koncilních textů lpí povážlivé formální a obsahové nedostatky. Na některé bude na následujících stránkách poukázáno.

I. Formální nedostatky

1. Mnohomluvnost. II. vatikánský koncil schválil šestnáct konstitucí, dekretů a deklarací o 103 014 slovech (Rahner-Vorgrimmler, Kleines Konzilskompendium, 35n.). Tato děsivá mnohomluvnost je už od začátku pochybná, neboť množství látky ubírá koncilním pokynům na koncentraci a průbojnosti. II. vatikánský koncil málo dbal na základní zásadu: Ne simus faciles in verbis (Nebuďme lehkomyslní při používání slov). Právě při reformách je záplava slov nebezpečná, neboť, jak je ověřeno zkušeností, když je vedle sebe uvedeno důležité a nepodstatné, lidé se zaobírají věcmi lehkými a příjemnými a obtížné a namáhavé aspekty zanedbávají.

2. Nepřesnost. Koncilním textům se na velkém prostoru nedostává přesnosti. Texty nejsou dostatečně propracované. Pro konkrétně míněnou věc není zvoleno nejvýstižnější slovo. Velké části koncilních textů jsou pojaty ve stylu (špatného) kázání. Texty se častokrát opakují. Částečně jsou nedostatečně rozčleněny a od sebe navzájem ohraničeny. Myšlenkový pochod často není konsekventní, je přerušován vysvětlivkami a připomínkami. Tyto vážné nedostatky stojí skutečné reformě v cestě. Neboť jestliže zákony, které chtějí vyvolat změny, jsou dvojznačné, pak existuje nebezpečí, že lidé dají přednost tomu výkladu, který je bližší jejich pohodlnosti. Reformní zákony musí být jednoznačné a jasné. Když se dnes, dvanáct let po koncilu, tvrdí, že koncil byl špatně pochopen, pak tato výtka patří z velké části koncilu samotnému. Proč tedy nehovořil naprosto srozumitelně? To přece byla právě velká přednost dřívějších koncilů, že usilovaly o preciznost svých výroků. K tomu ovšem dospěly tím, že hleděly pouze na předmět samotný. II. vatikánský koncil se příliš ohlížel na aplaudující či rozhořčující se tisk, a to nemohlo jasnosti jeho výroků prospět.

3. Nehomogenita. Jednotlivé koncilní dokumenty nejsou samy o sobě homogenní. Četné závěry jsou jen kompromisy. Kompromisy jsou však smrtelným nepřítelem jakékoli pravé reformy. Deformují to, na čem reformě záleží, a oslabují ji. Mezi rozličnými výroky koncilu existuje silné pnutí. V četných případech byly zvoleny formulace, které měly překonat rozdíly mezi koncilními otci. Následkem takovéto volby slov je ambivalence textů: jsou dvoj- či víceznačné, dovolují všem stranám, aby se na ně odvolávaly při zastávání svých názorů. Nemohu sice sdílet názor evangelického teologa Ernsta Benze, podle něhož „závěry ukazující novým směrem“ měly být „tak formulovány, aby v případě nouze mohly být zpětně interpretovány zcela tradicionalisticky“ (Ernst Benz, Das Zweite Vatikanische Konzil in protestantischer Sicht: Ökumenische Rundschau 15, 1966, 137-161, zde 144), nicméně lze z tohoto vyjádření vyrozumět, že podstatné výroky koncilu nejsou jednoznačné. To poznamenávají i jiní autoři. Např. Hans Barion konstatoval „náramně velkou dovednost koncilu umět se vyhnout výrokům, které by byly už předem jednoznačné“ (Barion, Das konziliare Utopia, 194). Lovaňský profesor Phillips se proslavil tím, že prý vyvinul „obzvláštní obratnost v nalézání formulací, na nichž se mohli shodnout zástupci různých, od sebe se i poněkud lišících názorů“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 268). Tato sjednocení však byla pouze fasádou a rozpadla se ve chvíli, kdy ony texty měly být uvedeny do praxe. Všeobecně známým případem je rozdílnost interpretace koncilních textů ve věci ochranných prostředků proti početí, kdy se přívrženci i odpůrci encykliky „Humanae vitae“ odvolávají na příslušné pasáže pastorální konstituce „Gaudium et spes“. Jsem sice toho názoru, že pro uvolnění používání ochranných prostředků se odtamtud nedá vybrat nic, ale skutečností je, že prostě koncil nemluvil tak nedvojznačně, aby to v budoucnu vylučovalo jakýkoli pokus protivníků neměnného učení Církve tyto texty si osvojit.

4. Neurčitost. Koncil se zpravidla vyjadřoval všeobecně, tj. spokojil se s vyslovením základních principů a hlavních pokynů. Tento postup v sobě skrýval značnou nejistotu, protože přenechal výklad jím schválených nařízení budoucímu rozložení sil v Církvi. Ovšem celá koncilní konstelace byla zaměřena k tomu, aby se moc progresivistické strany pevně etablovala v orgánech a grémiích Církve. Tímto způsobem bylo jednostranné „přebásnění“ závěrů koncilu přímo předprogramováno. Pro tyto nedostatky koncilních textů chci uvést pár příkladů. Když se například v dekretu o ekumenismu píše, že „všichni v Církvi, při zachování jednoty v nutných věcech […], ať respektují patřičnou svobodu jak v různých formách duchovního života a kázně, tak v různosti liturgických obřadů, ano i v teologickém zpracování zjevené pravdy“ (čl. 4), pak je otázkou, co tedy ony nezbytné věci vlastně jsou. V čl. 38 konstituce o liturgii je ponechán prostor oprávněným rozdílům a přizpůsobením v liturgii „při zachování podstatné jednoty římského ritu“. V čem spočívá tato podstatná jednota, nebo, jak by se také mohlo říci, tato jednota v podstatném? Jaká je podstata římského ritu, v níž musí zůstat zachována jednota? V čl. 50 je něco podobného řečeno o změně mešního ritu – také zde má být svědomitě zachována podstata. Co je substancí například modliteb při obětování? Na to existovaly a existují značné názorové rozdíly. A protože nebyly odstraněny, je formulace o nutném zachování podstaty nepoužitelná a nebezpečná. Nepoužitelná, pokud zakrývá neslučitelné, nebezpečná, pokud se určitá strana dostane po pozice, v níž může své představy prosadit. Svými vágními příkazy „změnit“ a „obnovit“ vyvolal koncil neklid a nejistotu, stejně tak jako uvedl do chodu rozklad a výprodej, které od té doby v Církvi vládnou. Svými nepřesnými, vágními, gumově pružnými formulacemi dal progresivismu volnou ruku. Není pochyb, že koncil nabízí permisivní teologii mnoho výchozích bodů. Kdyby všechna vyjádření teologů, přizpůsobujících se člověku, byla jednoznačně a lehce rozpoznatelná jako neslučitelná s texty koncilu, pak by se nemohli na koncil odvolávat. Avšak právě koncilní dokumenty často připouštějí více výkladů. Kdo je pevně zakořeněn v ryzí katolické víře, ten je jistě schopen najít v nich leccos užitečného pro upevnění a hlásání víry. Ten však, jehož katolická víra se v důsledku protestantizující teologie stala nejistou, může naopak, byť jen zdánlivě oprávněně, opírat své scestné názory o leckterá místa koncilních dokumentů.

5. Právní nedostatečnost. Také z právního hlediska jsou koncilní texty zpravidla neuspokojující. Druhý vatikánský koncil se vůbec nevyznamenal nějakou zvláštní úctou a vážností ke kanonickému právu nebo jeho dovedným používáním. S právem se naopak zacházelo macešsky a bylo odsunuto stranou, ve prospěch jakéhosi mlhavého „pastorálna“ – jako by mohla existovat osvícená pastorační péče bez dobrého církevního práva! Tím koncil znovu potvrzuje, že nebyl koncilem obnovy, reformy. Scházely mu k tomu konkrétní právní normy Je toliko pouhým uzákoněním programu a základních principů, pouhým morálním apelem. Tam, kde se očekává náprava, chybí právní ustanovení, jdoucí do podrobností.

II. Obsahové nedostatky

Vedle formálních nedostatků, které lpí na koncilem schválených dokumentech, vystupují i obsahově povážlivé výroky koncilu. Jak k tomu mohlo dojít? Hlavní důvod je následující. Koncilní otcové se chtěli zavděčit co možná nejvíce lidem uvnitř Církve i mimo ni, především protestantům. Četná koncilní rozhodnutí nebyla poměřována úkolem Církve, ale byla utvářena s pohledem upřeným na svět, tzn. aby byla příznivě přijata médii a nekatolickými náboženskými společnostmi. Oportunismus je ovšem smrtelným nepřítelem jakékoli reformy. Nedělá to, co je třeba, ale co slibuje potlesk. Ještě nikdy nebyly v Církvi uskutečněny opravdové reformy obrácením se k širokým masám nebo k nespokojeným, okrajovým skupinám. Teologie laskavosti a úslužnosti, která na koncilu převládala, vytvořila nešťastné, částečně zavádějící formulace – především vůči těm, kteří stojí mimo Církev.

Kromě toho hrály na koncilu velkou roli touha po moci a podvědomý odpor. Především u mnoha rozhodnutí působila nechuť vůči kurii. Na koncilu se nebojovalo proti zlořádům, ale proti osobám, které nebyly údajně pokrokové. Mnohé z takzvaných reforem nevyrostly z věcných potřeb, nýbrž byly svévolným překročením jakýchkoli zábran. Koncil byl dohnán k zasedáním, které by na počátku nikdo nebyl považoval za možné. Ustanovení a principy vyplývající z prověřených zkušeností staletí se odvrhly s bezmyšlenkovitostí, která je nepochopitelná. Z obsahových nedostatků v textech II. vatikánského koncilu jsou na následujících stránkách zmíněny alespoň některé.

1. Deklarace o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím

V deklaraci o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím se říká o buddhismu, že s jeho pomocí mohou lidé dospět k nejvyššímu osvícení (čl. 2). Pokud by to byla pravda, vyvstává otázka, jaký je pak ještě rozdíl vůči křesťanství, ba proč by toto mělo být vůbec nezbytné. Nebo když je o islámu řečeno, že si cení morálního života (čl. 3), pak zde postrádáme bližší vymezení toho, co mohamedán pod morálním životem rozumí, je-li snad míněna oficiální nauka islámu o pohlavním životě. Lze o ní říci, že by měla ve velké vážnosti mravnost? Koncilní otcové chtěli zjevně každému říci něco milého. Podlehli přitom dvojí chybě: že sáhli příliš vysoko a že zkreslili skutečnost. Pravoslaví podotklo k deklaraci o nekřesťanských náboženstvích, že je „příležitostí k zatemnění určitých rysů křesťanské pravdy“ (Stimmen der Orthodoxie, 201). Negativní stránky nekřesťanských náboženství – jejich protikřesťanský postoj a démonické prvky – byly jednoduše zatajeny. Deklarace by byla musela alespoň uvést, že tato náboženství se „nenacházejí na správné cestě“. Musela by v ní nalézt své místo citace Sk 4, 12, kde je jasně definována Kristova jedinečnost („V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“). A právě tato jedinečnost Krista a jeho zjevení vůči ostatním náboženstvím není dostatečně zdůrazněna. Tomu také odpovídají praktické následky, které jsou z takovéto dikce vyvozeny. Neobsahují žádné specifické křesťanské pokyny, především odkaz na povinnost misií.

Když pak deklarace o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím vyzývá, aby se s nimi vedl dialog (čl. 2, 4), vyvstává otázka: „Přišel Kristus proto, aby s lidmi vedl dialog, nebo jako učitel naplněný mocí? Viděl křesťanský věrozvěst všech dob v člověku mimo ovčinec pouze partnera pro dialog – nebo mnohem spíše osobu, jež potřebuje vykoupení? Nebo je, řečeno jinými slovy, křesťanství jen ideovou stavbou, která povzbuzuje člověka k pátrání a zkoumání, anebo je živým svědectvím a povoláním k pokání?“ (Stimmen der Orthodoxie, 223). Samozřejmě že křesťan musí vést rozhovory i s nekřesťany. Avšak nesmí přitom nikdy vznikat dojem, že by pohledy obou partnerů stály na stejné úrovni. Jinak vyjádřeno: když mluví křesťan s nekřesťanem, pak jako svědek své víry a tím jako posel svého Pána, kterému je uloženo učinit ze všech lidí učedníky Kristovy. Od nekřesťanských účastníků dialogu je však třeba očekávat pokání, obrácení a souhlas a doufat v ně. O tom všem se ve zmíněné deklaraci nenachází ani slovo.

Nikde v deklaraci nakonec nelze rozpoznat, že by postihovala skutečný postoj nekřesťanských náboženských společností. Ten se přece vyznačuje protivenstvím vůči zjevení Kristovu a nepřátelstvím vůči křesťanským misiím. V Egyptě například konvertuje při uzavření sňatku každý rok na 5000 křesťanů k islámu. V mnoha zemích ukazuje mohamedánství své staré nepřátelství vůči křesťanství. Libyjská hlava státu Kaddáfí se znovu začíná pokoušet šířit islám ohněm a mečem a pohnout křesťany k odpadu od jejich víry (uplácením pomocí ropných miliard). O této skutečnosti si v deklaraci o nekřesťanských náboženstvích nepřečteme nic.

2. Deklarace o náboženské svobodě

Deklarace o náboženské svobodě si protiřečí. Tvrdí, že nechává tradiční katolickou nauku o morální povinnosti člověka a společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově nedotčenou (čl. 1). Tato (tradiční) nauka se ale dá shrnout slovy: svoboda a podporování pravého náboženství; trpění jiných náboženství podle požadavků obecného blaha, zatímco deklarace o náboženské svobodě žádá úplně rovnocenné zacházení se všemi náboženstvími bez rozdílu, při jejich soukromém, ale i veřejném výkonu (čl. 4). To je jednoznačně rozchod s dřívější naukou Církve, a žádná myšlenková operace to nemůže zamaskovat. Deklarace požaduje, aby ani ve státech převážně katolických neměla katolická Církev přednostní postavení, jaké mají zcela samozřejmě, třeba ve skandinávských zemích, společnosti protestantské, a co teprve islám v zemích mohamedánských (čl. 6)! Lze se tedy ptát, jak se za těchto okolností ještě mohou katolíci snažit o vytváření státních zákonů a institucí podle zákona Božího. Nezávislost Církve na státu a ve státě, o níž deklarace hovoří (čl. 13), je nepochybně velkou hodnotou ale panování Boží a království Kristovo nejsou omezeny jen na Církev, naopak chtějí obsáhnout také stát. Je pak otázkou, jak to má být umožněno, když stát už nemá žádné závazky, aby poskytl před všemi ostatními náboženskými systémy přednost a podporu Církvi Boží, jako jediné Bohem chtěné duchovní autoritě na zemi. Účinky této deklarace jsou vidět všude, od Irska přes Španělsko až v Jižní Americe a na Filipínách. Všude je Církev ze svých dosavadních pozic vytěsňována a vytváří se základny jiným náboženským společnostem pro propagandu (i) mezi katolíky. Je to následek této deklarace, když mohamedáni staví v evropských zemích jednu mešitu za druhou a žádají navrácení mešity přeměněné v křesťanský chrám v Córdobě ve Španělsku. O nějaké přiměřené reciprocitě není ani řeči. V Arábii se nestavějí žádné katolické kostely a v Libyi byly ty, které existovaly, zavřeny.

3. Dekret o ekumenismu

Snad největší škody způsobil II. vatikánský koncil dekretem o katolickém ekumenismu. V něm bylo opuštěno tradiční zdrženlivé stanovisko vůči heterodoxním křesťanům. Hovoří se v něm ve prospěch takové promiskuity, že každý, kdo trochu rozumí pastoraci a psychologii, musel být navýsost překvapen. Vždyť Církev má v zacházení s jinověrci zkušenost mnoha staletí. Každý pastýř ví, že většina jemu svěřených duší nemá příliš silnou víru a ještě méně mravní síly, tak že se snadno přizpůsobí nekatolickému prostředí a podlehnou jeho vlivu. Proto velmi záleží na tom, aby věřící byli vyzbrojeni proti pokušení a cítili se doma v katolickém prostředí. To všechno koncil neviděl, anebo lépe řečeno, se k tomu nevyslovil. A že nepatrné pojistky, které koncil proti bezbřehému ekumenickému pohybu přidal, se nebudou nakonec brát v úvahu, bylo jasné už při schválení dokumentu.

To, co II. vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu říká o nekatolických náboženských společnostech, je jednostranné a odcizené realitě. Vůbec se zde nebere v úvahu nebezpečí, které tyto společnosti znamenají pro katolickou Církev a ještě víc pro jednotlivého katolického věřícího a jejich negativní stránky zamlčuje téměř úplně. Když je například řeč o lásce a úctě, které protestanti chovají k Písmu svatému (čl. 21), pak by snad bylo také třeba hovořit o díle zkázy, které psanému slovu Božímu způsobily racionalistická biblická kritika a program demytologizace. Podle veškerých historických zkušeností není Písmo svaté, jak tvrdí koncil, hlavním prostředkem k dosažení jednoty křesťanů (čl. 21), ale předmětem sporů o jeho výklad. Ovšem dnes pozorovaný příklon četných katolických teologů k protestantské linii interpretace Písma sv. je schvalován nositeli církevního učitelského úřadu.

V tomto dekretu konečně stojí ona nejvýš mylná věta, že Duch svatý neodmítá používat odloučené „církve“ a společnosti jako nástroj spásy (čl. 3). Tento neslýchaný výrok může být přinejmenším chápán tak, že katolická Církev už není jediným institutem spásy, nýbrž že takových existuje mnoho, že jediná Církev Kristova neexistuje jen v katolické Církvi, nýbrž že všechny tyto takzvané církve tvoří jednu Církev Kristovu. Jistě je zmíněný obrat zeslaben následující vedlejší větou, že síla těchto prostředků spásy se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, jež jsou svěřeny katolické Církvi. Ovšem takto vzniklá korektura je nedostačující. Bůh nepotřebuje odloučené „církve“ a společnosti jako prostředek spásy, založil jen jeden univerzální nástroj spásy, katolickou Církev. Spíše je třeba říci, že i po jejich odloučení je účinné to, co v těchto „církvích“ a společnostech ještě existuje ve zlomcích a prvcích pravdy a milosti, které jsou svěřeny katolické Církvi. To, co má spásnou sílu, jsou vestigia Ecclesiae, stopy Církve, dobra z Církve pocházející a jí právoplatně patřící, nikoli organizace, které se jich zmocnily a používají je. Paul Hacker správně poznamenal, „že protestantské společnosti jako takové žijí z odporu proti katolické Církvi, jinak by neměly žádné ospravedlnění své existence. Proto jako takové nemohou zprostředkovat spásu“ (Zur Protestantisierung in der Kirche heute: Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 231-245, zde 234 A.1).

4. Dekret o katolických východních církvích

Co lze vytknout dekretu o ekumenismu obecně, to platí o dekretu o katolických východních církvích zvlášť. Od svého počátku varovala Církev před nebezpečími, které tkví v neopatrném a nerozlišujícím kontaktu s jinověrci. Tato varování koncil obratem ruky odsunul stranou. Církev vždy odmítala společné konání bohoslužeb s nekatolíky. Koncil to v určitém rozsahu povolil. Dekret o východních církvích svolil ke communicatio in sacris, společenství ve svátostech mezi katolíky a pravoslavnými (čl. 26). Toto nešťastné rozhodnutí je zodpovědné za to, že se počet východních katolických křesťanů v pravoslavných zemích stále snižuje, takže lze předpokládat dobu, kdy katolíci budou asimilováni. Pravoslavné církve naproti tomu vůbec nepomýšlejí na to, aby povolily svým příslušníkům bohoslužebné společenství s katolíky. Věrni svému postoji zaujali pravoslavní koncilní pozorovatelé k této praxi stanovisko ve velmi ostré formě. Odpovídající text u nich zanechává „dojem, jako by nestál na teologických základech, ale spíše sloužil církevní politice, která by křesťanské jednotě mohla způsobit víc škody než užitku“ (Stimmen der Orthodoxie, 127).

5. Věroučná konstituce o Božím zjevení

Konečný text dogmatické konstituce o Božím zjevení se odchýlil od původního znění, aby vyšel vstříc protestantismu (Stimmen der Orthodoxie, 14, 17). Odklon se týká většího důrazu na Písmo svaté a současného odsunutí posvátné tradice do pozadí. Tak je jejich význam nevyvážený a věcně neodpovídá. Protestantský princip sola scriptura není dostatečně jednoznačně zavržen. V šesté kapitole konstituce čteme, že „je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým“. Jeden pravoslavný kritik na to navazuje otázkou, čím se tento výrok liší od protestantského principu sola scriptura (Stimmen der Orthodoxie, 45). Kardinál Frings uvádí jedno místo dogmatické konstituce o Božím zjevení, které „později bylo také vyhodnoceno nešťastným způsobem“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 297).

6. Věroučná konstituce o Církvi a dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi

Dogmatická konstituce o Církvi prohlásila v čl. 8, že jediná Církev Kristova „subsistuje“ (subsistit in) v katolické Církvi. Zde je před námi klasický příklad dvojznačnosti formulací II. vatikánského koncilu. Kdyby byl prohlásil, že katolická Církev „je“ (est) ona Kristem založená Církev, pak by to byl jednoznačný výrok. V prvním návrhu konstituce o Církvi stála slova: sola iure Catholica Romana nuncupatur Ecclesia (čl. 7).

Ale většina koncilních otců se od tohoto jasného výroku odvrátila a na jeho místo vložila onu formulaci, která je obecně chápána jako rozvolnění exkluzivity ztotožnění Církve Kristovy s Církví katolickou – se všemi následky, které musí takovéto vyklizení pozic mít. Zdravému katolickému sebevědomí se tím zasadila těžká rána, byl postižen misijní elán, vůli po obnově vzata hybná síla.

Koncilní otcové pak myslili příliš na sebe. Oč mnohým biskupům, především většině těch, kteří měli rozhodující vliv, šlo v první řadě, bylo vlastní povýšení, více moci a rozšíření možnosti vlivu. Proto se koncil rozhodl dát jim principiálně zplnomocnění, aby mohli dispenzovat od každého obecného zákona. Tím bylo naprogramováno ochromení veškeré církevní disciplíny. Jakákoli povolnost, slabost či zbabělost se teď dá ospravedlnit poukazem na využití rozsáhlé dispenzační moci. Obnova, jež by měla být provedena bez nedostatků a nekompromisně, se takto nedá uskutečnit. Koncilní otcové museli přece vědět, co činili, když pro sebe žádali toto právo. Měli ve vší pokoře dospět k náhledu, že nejsou pro tak dalekosáhlou pravomoc dorostlí. Náchylnost biskupů podlehnout tlaku zdola, jejich notorická závislost na (progresivistických) poradcích a jejich (z historie známá) minimální schopnost odolat státní moci nebyly vzaty v úvahu.

Dohled římské kurie a papežských vyslanců byl pro mnohé biskupy nepohodlný (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi, čl. 9 a 10). Proto měli být do úřadů římské kurie přibráni diecézní biskupové (Dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi, čl. 10). Když si uvědomíme, že kongregace jsou instancemi pro podání stížností na správní akty biskupů, je nutno se ptát, jak jsou zde ještě vůbec zachovány právní garance podavatele stížnosti, když stížnost na jednoho diecézního biskupa převezmou jiní diecézní biskupové. Pravé reformě se takto cesta nepřipravuje, je naopak ztížena.

Za zvlášť ceněnou vymoženost koncilu platí proklamace o kolegialitě biskupů. Princip kolegiality se ale hodí k tomu, aby umenšil vědomí zodpovědnosti jednotlivého biskupa. Sotva si ještě nějaký biskup dovolí jednat sám a samostatně. Téměř každý se ohlíží po druhých a čeká na příští zasedání biskupské konference. Tam platí princip většiny, což, jak známo, nahrává odstranění toho, co by nějak „přečnívalo“. Profilované osobnosti jsou přehlasovány, v nejlepším případě se prosadí kompromis, což tam, kde se jedná o pravdu, vždy kompromituje. Byl to jistý biskup Lefebvre, který jako první rozeznal na koncilu ono nebezpečí, které představují biskupské konference pro autoritu učitelského úřadu a pro pastýřskou zodpovědnost jednotlivých biskupů. Ale ani obnova se tím neulehčila, naopak! Po obnově toužící biskupové to budou mít od nynějška těžší, aby se prosadili.

Přenesením dalekosáhlých zákonodárných pravomocí na biskupské konference byla ohrožena nezbytná jednota v Církvi, zavedeno roztříštění jednolitosti práva, vyvoláno nebezpečí vzniku národních církví a ohrožena čistota víry. Vlastní liturgické knihy, vlastní katechetická centra a vlastní kompetence v otázkách víry vedou k tomu, že tyto národní církve se ve věcech víry pomalu osamostatňují. Zavedení ženatých jáhnů byl úder proti celibátu kněží, jak už přímo na koncilu řekl např. kardinál Bacci. Hans Barion každopádně správně poukázal na to, že takzvaná obnova diakonátu jako samostatného stupně svěcení byla progresivistickými kruhy myšlena jako útok na celibát. „Nešlo přitom o jáhna, nýbrž o ženatého jáhna“ (Hans Barion, Das Zweite Vatikanische Konzil. Kanonistischer Bericht (11), Der Staat, 341-359, zde 350). To ovšem není reforma, ale ústupek duchu doby, od něhož si mnozí lstivě slibovali, že dřív či později povede k pádu kněžského celibátu.

7. Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě

Koncil byl nesen velkým optimismem, který se projevuje ve všech textech, zvláště však v takzvané pastorální konstituci Gaudium et spes. Vzniká otázka, co tento optimismus vyvolalo: důvěra ve vlastní zdatnost či v milostiplné účinky změn schválených koncilními otci, nebo naděje chovaná k teologům? Skutečnost stavu člověka, institutů jako manželství a rodina, společnosti a státu, ale i pokoncilní Církve tento optimismus neospravedlňují. Stav světa byl už v první polovině šedesátých let všechno jiné než nadějný. Od té doby se poměry ještě podstatně zhoršily. Křesťan je ale biblickou antropologií a křesťanskou eschatologií chráněn před přílišnou důvěrou v rozumnost, sílu a dobrotu člověka. Ví, že na světě, čím více se blíží ke svému konci, to nebude lepší, ale horší. S křesťanskou ctností naděje však koncilní optimismus nemá nic společného. Jeden evangelický autor se zřetelem na pastorální konstituci Gaudium et spes píše: „Pojetí člověka jako politicky jednající bytosti je ve schématu 13 neseno takovým optimismem, že sotva odpovídá biblickým výpovědím o zajetí člověka hříchem“ (Heinz Eduard Tödt, Kirche und Gesellschaft im Dialog zwischen Protestanten und römischen Katholiken, Ökumenische Rundschau 16, 1967, 33-64, zde 42). Toto pojetí je „navrženo ve zcela optimistickém obrazu moderního světa, který neodpovídá ani pavlovskému či janovskému chápání světa, ani není oprávněný vzhledem k faktickým problémům a nebezpečím dnešní civilizace“ (tamtéž, 42). Co se týká Církve a její funkce ve společnosti, bylo možno již během koncilu poznat, že se v ní chystá zhroucení obrovského rozsahu, které ji, minimálně řečeno, učinilo neschopnou, aby šla za svým posláním v plném rozsahu.To vše by muselo být realisticky posouzeno. I kardinál Frings vícekrát ostře kritizoval schéma o Církvi v dnešním světě (Frings, Für die Menschen bestellt, 288-290, 293). Obával se, že leccos z toho, co je v pastorální konstituci uvedeno, „nebude příliš dlouho udržitelné“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 300).

III. Opomenutí koncilu

Každé pravé reformní hnutí se vyznačuje silným mravním nábojem. Je třeba zlepšení ve víře, ve službě i v životě člověka. Škody mají být napraveny, omyly odstraněny, chyby zkorigovány. Byl tento aspekt na II. vatikánském koncilu pronikavě přítomen? Obávám se, že na tuto otázku nelze jednoznačně kladně odpovědět. Na příliš mnoha místech se koncilní otcové skutečným problémům Církve a světa vyhnuli. II. vatikánskému koncilu je nutno přičíst na vrub celou řadu zanedbání.

1. Ohledně víry. Opodstatnění víry a její obhajobě nevěnoval koncil téměř žádnou pozornost. Nejistota ve víře a skepse vůči zjevení by ale bývaly naléhavě volaly po tom, aby se pracovalo a argumentovalo na bázi fundamentální teologie. Ke své škodě nepokračoval II. vatikánský koncil v linii nastoupené I. vatikánským koncilem. Koncil také dostatečně nerozpoznal strašné nebezpečí náboženského relativismu, který pohlíží na všechna náboženství, nebo přinejmenším na křesťanské konfese, jako na více-méně stejně oprávněné a platné formy bohopocty, a nic proti tomu nepodnikl. Bylo by to bývalo dvojnásob zapotřebí, vzhledem k proklamování dialogu a ekumenismu. Ani na jednom jediném místě koncil neuvedl, jakým konkrétním způsobem má být v Církvi chráněna neporušenost víry a jejího hlásání. Ukázat cesty a uvést pro to prostředky by bylo pravé a nutné reformní opatření. Už léta předkládají pomýlení teologové opovážlivý optimismus ohledně spásy s tím, že žádné věčné zavržení neexistuje nebo alespoň že mu nikdo nepropadne. Toto bludné učení má psychologicky a pastoračně zhoubné účinky. Ovšem pastorační koncil nepovažoval za nutné chybné pojetí korigovat.

Výrazy apostaze, hereze a schizma se v mnohomluvných dokumentech koncilu vůbec nevyskytují. Vyhnutí se těmto termínům jistě není náhodou, ale úmyslem. Nebyly použity, protože jimi označené skutečnosti už nikdo nechtěl vidět. Takové jednání je však opakem reformy. Ta chce víru ukazovat a obnovit v její čistotě. Proto musí být bludy pojmenovány a odsouzeny. Byl to přece právě onen velký čin tridentského a téměř všech ostatních koncilů, že jasně oddělily pravdu od omylu. Patří k nejzávažněj-ším opomenutím posledního koncilu, že zanedbal nezbytná a příslušná odsouzení. Na četných místech mluví koncil o communio, ale ani v jediném textu nenajdeme s tímto výrazem korespondující protiklad – excommunicatio. Ještě nikdy v dějinách se nevyskytly reformní synody, které by nehrozily tresty za účelem prosadit odstranění nepořádků a mravní obnovu. Vzdálit se od tohoto principu zůstalo vyhrazeno II. vatikánskému koncilu. Jistý pravoslavný teolog konstatoval, že zanedbání koncilu v odsouzení bludných nauk „ukazuje na absenci pravého církevního života“ (Stimmen der Orthodoxie, 149).

2. Ohledně mravní nauky. Mravní rozklad a narušení byly v dobách zasedání II. vatikánského koncilu již zjevné. Především v severní a střední Evropě a ve Spojených státech mravní úroveň hluboce poklesla. Koncil selhal při úkolu vložit katolíkům do rukou duchovní zbraně a praktické pokyny k jednání ve společnosti, v níž je téměř vše dovoleno a která odstranila Boha jako dárce nenarušitelných norem. Tváří v tvář nemocnému okolí nelze přece v žádném případě vyhlašovat hesla o „otevření se“. Co se týká krize manželství, jež má rozličné příčiny a aspekty, a rozpadu rodiny, koncil se jimi nezabýval žádným způsobem, který by odpovídal skutečnosti a závažnosti těchto jevů. Nenabídl účinnou pomoc proti pansexualismu dnešní doby. Toto hrozivé nebezpečí pro mládež, manželství a rodinu, stejně jako pro kněžství se deklamacemi nepřekoná. Je známo, že stále více takzvaných katolických morálních teologů popírá, že existují způsoby jednání, které jsou špatné samy v sobě, které jsou vždy a za všech okolností mravně nedovolené. Tito teologové tedy popírají existenci absolutních norem. Koncil se tímto nebezpečným jevem nezabýval. Tím se vzdal možné opravdové reformy v rozhodujícím momentě.

3. Ohledně pastorace. V pastoraci začala už během koncilu vleklá krize. V pozadí stály hlavně tyto dva důvody: postavení progresivistických teologů a mentalita blahobytu. Počínající krize pastorace nebyla koncilem podchycena.

Zánik praxe pokání byl již během koncilu v obrysech rozeznatelný. Také zde to byly bludné nauky často uváděných teologů, které podkopávaly vědomí hříšnosti a potřebnost spásy. A tendence ke shovívavosti k protestantismu měla za následek snahu odstranit zpověď. Koncil se tomuto nebezpečí nevěnoval a každopádně nic nepodnikl proti vývoji, jenž se dal očekávat. Zdá se mi zrádné, že se vůbec zevrubně nezabýval svátostí pokání. Vidím v tom příznak toho, jak mentalitě mužů, kteří ovládali koncil, byla cizí myšlenka pokání, obrácení a zlepšení mravů.

Výše zmíněná jednostrannost při popisu nekatolických náboženských společností nutně uspíšila zlé důsledky pro pastoraci. Varování na koncilu nechyběla. Koncilní otce upozornil kardinál de Arriba y Castro, že všude narůstají protestantské proselytské pletichy mezi katolíky. Ovšem pro koncil takové upozornění nebylo důvodem k tomu, aby podnikl účinná opatření. Naopak, proklamací katolického ekumenismu vytvořil ve vlastním táboře alibi pro pohodlnost a strach z boje.

Obrovský reformátorský a pastorační deficit lze konstatovat u projektované obnovy bohoslužebného řádu Církve. Cílem změn mělo být, „aby se neustále prohluboval křesťanský život věřících“ (Sacrosanctum Concilium, čl. 1). Tohoto záměru se ale nedalo dosáhnout zeslabením a umenšením obsahu a formy liturgie. Koncilním otcům uniklo, že např. požadavkem jednoduchosti, stručnosti a srozumitelnosti obřadů dali (Sacrosanctum Concilium, čl. 34), v důsledku progresivistického proudění, které začalo ovládat Církev, volnou ruku k boření a výprodeji. Je příznačné, že tam, kde konstituce o liturgii vysvětluje mši svatou (čl. 47), ani slovem neodkazuje na definice tridentského koncilu, které mešní oběť označují jako pravou a vlastní oběť a jako oběť smírnou (Denzinger, 940 a 948). Právě ale o těchto pravdách se už v době, kdy koncil zasedal, vedly spory a hrozilo nebezpečí, že se uklidí stranou. Celá takzvaná liturgická obnova se vyčerpala změnami forem, gest a textů, účastník liturgie se ale nezměnil. Pozornost otců byla upřena na vnějšek, na znamení. Niterné záležitosti, zbožnost, víra a úcta – se naproti tomu zanedbaly. Souvislostem mezi liturgií a vírou, mezi změnou liturgie a otřesem pro víru nebyla věnována dostačující pozornost. Důležité předměty bohoslužby zůstaly nepovšimnuty. V konstituci o posvátné liturgii není například ani slovo o úctě k Nejsvětější svátosti oltářní. To zcela určitě není náhoda. Touto vynechávkou začalo potlačování úcty k eucharistickému Spasiteli, čehož osudné důsledky jsou dnes všude zjevné.

O skutečně rovnoměrné rozložení břemen v Církvi se koncil nepokusil. Jistěže vydal různá napomenutí, např. ohledně rozmisťování kněží. Ale ta zůstala vězet v rámci nezávaznosti a jsou tím více paralyzována, čím více pokračuje vytváření národních církví a centrální instance Církve je oslabována. Bohem daná jednota Církve nebyla využita, aby se (energicky) aktivovala solidarita mezi církvemi jednotlivých zemí. Všechny tyto a i jiné, mnou nezmíněné záležitosti by byly musely být opravdovou obnovou zasaženy. Neboť takto popsanými neduhy trpí Církev i společnost. To, že se jim koncil nevěnoval, odhaluje, že mu chyběla skutečná vůle po obnově.

Shrnutí

„Vždyť strom se pozná podle ovoce,“ říká Pán [Mt 12, 33]. Také strom koncilu lze poznat po jeho ovoci. Prvními plody koncilu byly jím schválené dokumenty. Mnoho z toho je nápomocné, užitečné nebo použitelné. Ale nedokáže to vyvolat skutečnou obnovu. Jasně cílená vůle po obnově nebyla na koncilu rozpoznatelná. Neukázalo se žádné pravé reformní hnutí v Církvi, které by svůj program mohlo vnést na koncil. Tímto nedostatkem trpí koncilem schválené texty. Jakákoli obnova, jak zmíněno výše, se nedá provést řečmi a papíry, předpokládá naopak Bohem uchvácené a naplněné, horlivostí pro něj se stravující svaté osoby. Tyto ale koncilu scházely. Tak změnil koncil pouze instituty, ale neobnovil člověka, k obrácení nepřivedl nikoho. Láska k Bohu, věrnost evangeliu a horlivost o Církev působením koncilu nevzrostly. Spíše koncil probudil síly (a dovolil jim, aby se prosadily), které pak Církví otřásly až do základů. Nastolil převahu (progresivistických) teologů a vytvořil jim v různých grémiích prostor pro jejich neblahou činnost. Pravá obnova se za těchto okolností nemohla uskutečnit.

2. oddíl

POKONCILNÍ HNUTÍ

1. kapitola

„DUCH KONCILU“

I. Deficit reformátorství v pokoncilní době

Před II. vatikánským koncilem a během něj neexistovaly žádné opravdové podněty k obnově v Církvi. Koncil ovládali progresivisté, nikoli obnovitelé Církve. Pokud na koncilu zjevně nepůsobilo žádné opravdové reformní hnutí, pak je už předem nepravděpodobné, že by se nějaké takové mohlo prosadit v po-koncilní době. Neboť s rostoucím působením hnutí, které vyvolal II. vatikánský koncil, se Církev dostávala stále více do stavu, ve kterém naopak obnovu nesmírně naléhavě potřebovala. Četné zlořády působením těchto hnutí teprve vznikaly a duchovní síla Církve se plynule zmenšovala. Popravdě řečeno byl koncil mnohem lepší než to, co přišlo po něm. Pokud např. na koncilu bylo přece jen v mnohých předlohách a hlasováních vidět vůli dojít k určitému vyrovnání mezi rozcházejícími se proudy, tak v čase po koncilu se všude prosadila jedna strana – progresivistická, a to v takové míře, že nad tím žasli dokonce i její přívrženci. Vzdálenost pokoncilního hnutí od OBNOVY, která by si toho jména zasloužila, je proto ještě markantnější než tomu bylo u koncilu. A protože pokoncilní doba neměla k dispozici žádné opravdové, Duchem svatým nesené reformní hnutí v Církvi, nemohly ani dobré vklady koncilu přinést plody. Pokoncilní normy a zřízení přispěly k obnově Církve ještě méně než koncil sám. Samozřejmě není nutno zavrhnout vše, co se vytvořilo nebo nařídilo v pokoncilní době. Rozhodně existují jednotlivosti, které si zaslouží ocenění. Myslím např. zjednodušení a urychlení manželských procedur, určité změny ve vztazích mezi členy řádů a řádovými představenými. To všechno ale nestačí k tomu, aby nastala obnova.

II. Zfalšování vůle koncilu

Výše zmíněné nedostatky koncilních textů se v pokoncilní době rychle projevily. Když jsou pokyny dvojznačné, tak ani jejich výklad nemůže být jednoznačný. Tato skutečnost se výrazně potvrdila i v případě dokumentů II. vatikánského koncilu. Všeobecnost, nejasnost a povrchnost koncilních textů přivodily interpretační zmatek, svým rozsahem v dějinách Církve ojedinělý. Zcela neslučitelná stanoviska se odvolávají na závěry koncilu. Téměř každý si z nich vyčetl to, co odpovídalo jeho představám. Dallaský biskup z Texasu, Thomas K. Gorman, mluvil o „velkém zmatení ve výkladu koncilních reforem“ (Mann in der Zeit č. 4 z dubna 1966, 13). Na nesprávném výkladu koncilu mají značný podíl také úřední ustanovení, která byla údajně určena k tomu, aby sloužila k uskutečnění vůle koncilu. Mnohá z nich se ale nedají na doslovné znění koncilních dokumentů jednoznačně vztáhnout, a mnohá od nich představují dokonce zjevné odchýlení.

Texty koncilu ale nejsou pro pokoncilní hnutí směrodatné. Pro ně je směrodatný takzvaný duch koncilu nebo to, co je za něj vydáváno. Pod tím je třeba rozumět souhrn postojů, náhledů a praktik. K duchu koncilu patří svěže radostný optimismus, že všechno bude zase v pořádku, jen když se udělá co možno nejrychleji, nejbezmyšlenkovitěji a co nejvíc změn v institutech Církve. K duchu koncilu patří velkorysost v takových formulacích vyjadřujících víru, které se distancují od pojmů, vytvořených nebo sankcionovaných dřívějšími koncily, ať již tridentským nebo chalcedonským. Duchu koncilu také odpovídá averze vůči právu, právním předpisům a konkrétním normám. Jako projev ducha koncilu platí neustálé opakování zásady, že všechno v Církvi musí být podřízeno pastoračním potřebám, pod čímž se obvykle rozumí ustupování téměř všem přáním, které po Církvi vyžaduje „duch doby“. Koncilu se připisuje, že chtěl odstranit vše nepohodlné a obtížné v životě křesťana, zvláště kněze, a vytvořit mu snadnější, život. Od koncilu jsme se prý naučili rozdělovat katolíky na pokrokové a konzervativní, tedy již nikoliv na věřící a nevěřící, zbožné a bezbožné. S odvoláním na ducha koncilu byla Církev zavlečena do krize, která přinejmenším dosahuje úrovně podobné situaci v šestnáctém století.

2. kapitola

ÚPADEK TEOLOGIE

I. Destrukce víry a vědecká nedostatečnost

Pokoncilní scénu ovládly různé skupiny progresivistických teologů. Jejich moc byla založena na II. vatikánském koncilu. Teď přistoupili k tomu, aby moc, která jim byla poskytnuta, využili k prosazení svých představ konkrétními opatřeními. Výsledek převahy těchto teologů známe. Stav katolické teologie je dnes katastrofální. To, co se zde v širokém rozsahu děje, není hloubavé úsilí o poznání zjevení Božího a o víru Církve, ale nevědecké tlachání, mělká ideologie, zrazování pravdy. Teologie se napříště stala rejdištěm pro povrchní povídálky. Určitý způsob progresivistické teologie dokonce ničí víru a tím podklad pro mravní život a bohopoctu. To není přehánění. Při současných sporech nejde jen o tu či onu pravdu víry a její interpretaci, dnes se již jedná o celý obsah křesťanství, tedy zda vůbec existuje neměnná, nadčasová pravda, zda je zde Bohočlověk, zda je zde závazné společenství víry – Církev.

Progresivismus znamená vládu liberalismu v Církvi. Tato teologie nevyvolává žádnou obnovu, ale deformuje Církev nedozírným způsobem. Progresivismus je zásadně rozkladný, nikoli konstruktivní. S progresivistickou teologií může Církev jen zahynout, nikoli žít. Na ní se ukazuje správnost výroku: Kdo přenechá Církev teologům, vydá ji všanc zničení.

Už samo nemístné bujení teologické činnosti v pokoncilní době je znamením, které prozrazuje nepřítomnost pravého ducha obnovy. Obnova totiž znamená změnu života a nikoli teologické povídání. Zástup takzvaných teologů, docentů a profesorů se dá sotva přehlédnout. Erupce takzvané teologické literatury nabrala gigantických rozměrů. Počet takzvaných teologických akcí – konferencí – dosahuje obrovského množství. To všechno ale z největší části neslouží k posílení víry a zbožnosti, ani k upevnění mravnosti, nýbrž právě naopak. Obnovy se takto nedosahuje, její potřeba v Církvi jen vzrůstá.

II. Ideologie místo teologie

Mnoho progresivistických teologů má narušený vztah k pravdě. Teologie je pro ně nástrojem, jímž se chtějí prosadit, dosáhnout blahobytu, vlivu a prestiže, ale neznamená pro ně službu pravdě. Teologie se u nich proměnila v ideologii. Z vážné vědy se stala myšlenková stavba, která má schvalovat obvyklé praktiky a způsoby chování zcela rozložené společnosti. Poskytuje lidem představy, jež jsou jim příjemné, místo aby je formovala podle Božích záměrů. Papež Pavel VI. ve své promluvě 24. května 1976 zřetelně označil tento ideologický rys dnešní teologie. Prohlásil, že takzvaná moderní katecheze hluboce zkresluje křesťanskou zvěst, aby se vyšlo vstříc zájmům člověka a ustoupilo jeho tlaku. Co dnes nabízejí katoličtí moralisté jako katolickou nauku na poli sexuální morálky, není nic jiného než prostá zrada víry (Gerhard Fittkau, Das gefügige Gewissen, Theologisches April 1976, č. 72, 1926; Roger Wildenberg, Johannes Gründel, Briefwechsel zu einigen Fragen der Sexualmoral, Theologisches Mai 1976, č. 73, 1449-1954; Gustav Ermecke, Moral und Moraltheologie in der Entscheidung, Theologisches März 1977, č. 83, 2251-2285; Gustav Ermecke, Was sagen die Kritiker von „Humanae Vitae“ heute?, Theologisches Mai 1977, č. 85, 2333-2338). Hrozivý příklad: známý katolický teolog prohlásil, že je-li muž na cestách a má potřebu pohlavního styku, má tak učinit; necizoloží tím a nenarušuje manželství, neboť v něm chce pokračovat dál (Theologisches Mai 1977, č. 85, 2335).

Mínění, že by vědecké výklady mohly učinit nějaký dojem na většinu přívrženců progresivistické strany v Církvi, je mylné, protože před vědou nemají žádnou úctu. Jediné, co na ně dělá dojem, je moc a jediné, před čím uhýbají, je tlak veřejnosti. Budou po vůli každému, kdo dokáže za sebou strhnout lidi, kdo umí hrozit a vyjednávat.

Nic není u progresivistů oblíbenější než ekumenismus. Pod tímto zastřešením lze s nevinným výrazem odmítnout všechno, co je na katolicismu nepohodlné a obtížné. Ekumenická činnost prospívá kariéře a napomáhá, aby se jméno objevilo na seznamech kandidátů na významné posty. I ten, kdo, vědecky viděno, je úplná nula, doufá, že svou ekumenickou činností něčeho dosáhne. Jen nepatrná část z teologů, kteří se na ekumenické činnosti podílejí, má důkladné znalosti nekatolické teologie. Ovšem ty, při způsobu, jímž je ekumenismus praktikován, nejsou vůbec zapotřebí. K protestantizaci katolické Církve není zevrubné studium protestantismu nutné. Je jen třeba sloužit jako hlásná trouba pro známé protestantské požadavky, a to obstarává většina progresivistických teologů velmi přičinlivě. Že se tím dosahuje opaku obnovy Církve, je nabíledni.

Permisivní teologie určitou část katolické věrouky a mravouky zatajuje. Papež Pavel VI. už 8. prosince 1970 prohlásil, že „jisté základní pravdy křesťanského náboženství se přešly mlčením“. To se stalo buď ze zbabělosti a strachu před lidmi, protože tyto pravdy jsou nepohodlné a nerady se poslouchají, nebo pro ztrátu víry, neboť mnoho přívrženců této teologie se v menším či větším rozsahu zřeklo víry Církve. Koncil například na více místech jednoznačně prohlásil existenci osobního zla (Ad gentes, čl. 9; Gaudium et spes, čl. 22; Lumen gentium, čl. 17), ale dnes, při zvěstování, nehraje toto téma již téměř žádnou roli. Dokonce existují takzvaní prominentní teologové, kteří tvrdí opak toho, co učí koncil.

Jistý směr progresivismu představuje nebezpečí nejen pro Církev, ale také pro svobodu. Od určité části progresivistů se dá očekávat, že by se v případě vpádu např. bolševického režimu hned nabídli jako ochotní přisluhovači. Už dnes vykazuje jejich chování podezřelé rysy zpětných pojistek pro takový eventuální případ. Nedělají nic pro zachování bezpečnosti a jistoty v naší zemi, spíše obojí oslabují jak svou činností, tak tím, co opomíjejí.

III. Náboženský deficit

Mnohým progresivistickým teologům se také nedostává zbožnosti. Pro tento nedostatek je k dispozici tolik vnějších známek, že úsudek o jejich duchovním stavu mysli nemůže být nazván ukvapeným. Většina takzvaných reformátorů se nevyznamenává příkladným následováním chudého a poníženého Spasitele, ale dogmatickým a etickým minimalismem, přizpůsobováním mentalitě blahobytu a nekritičností při obětování katolických zájmů a osvědčených katolických ustanovení. Progresivismus je hnutím sytých, pohodlných a unavených katolíků. Progresivistická teologie – ať už jí je kolik chce odrůd – má obvykle jedno společné: základní rys poraženectví. To znamená: zoufá si nad Kristovým příkazem učinit ze všech lidí jeho učedníky. Chybí jí jak odvaha, tak i elán a důvěra. Nezřídka se pojí tento nedostatek s lehkovážností vůči posvátnu. Joseph Ratzinger řekl k teologickému dění v posledních letech: „V koncilní a pokoncilní literatuře existuje nepřehlédnutelný druh posměchu, s nímž jsme se chtěli, jako dospělí žáci rozloučit se zastaralými učebnicemi. Ale mezitím nám do uší a do duše pronikl jiný posměch, který se vysmívá více, než jsme mysleli a chtěli“ (Ratzinger, Der Weltdienst der Kirche, 52).

Viděno vcelku, působí celá pokoncilní teologická činnost deprimujícím dojmem. Je to jedna z hlavních příčin všeobecného úpadku církevního života. Je veliký nedostatek vynikajících teologů. Kde je dnes nějaký teolog, který by se mohl srovnávat s Petrem Kanisiem, mohutným světcem, který jako učenec a lidový misionář, jako katecheta a kazatel, jako vyslanec papeže a rádce císaře rozvinul tak široce svou činnost, že je právem označován jako „druhý apoštol Německa“? Já neznám žádného.

3. kapitola

ROLE PAPEŽE

Papežství hrálo vedoucí úlohu při nejednom reformním hnutí v dějinách Církve. Mezi nástupci Petrovými je značný počet reformních papežů. Může být dnešní držitel primátu mezi ně počítán?

I. Povolnost

Současný papež (Pavel VI. – pozn. překl.) není schopen vinou nedostatku vůle i v důsledku mnoha zábran vykonávat svůj nejvyšší pastýřský úřad s potřebnou rozhodností. Jeho počínání poznamenává otálení, váhání a shovívavost vůči silám, které způsobují Církvi nezměřitelné škody. Už mnoho let si stěžuje na známky rozkladu v Církvi, které neunikly ani jemu. Ale mnoha slovům, které pro tento jev našel, odpovídá jen málo skutků. Především nedal znát, že jsou mu známy skutečné příčiny všeobecného zhroucení.

Na rozdíl od dřívějších papežů nezdůraznil Pavel VI. dostatečně jasně své postavení jako „biskupa biskupů“. V mnoha případech papež uhnul tlaku vlivných biskupů či biskupských konferencí a ustoupil proti svému lepšímu přesvědčení. Připomínám například přijímání na ruku, které si od něj vynutili Alfrink a Döpfner. Nebo jiný příklad z poslední doby: prefekti dvou římských kongregací, kardinálové Šeper a Garrone, opakovaně vyzývali holandské biskupy, aby propustili z teologických učilišť ženaté a laicizované kněze. Holandští biskupové ale nechtěli uposlechnout. Papež proti této otevřené neposlušnosti nepodnikl nic. Nový předseda holandské biskupské konference kardinál Willebrands ho naopak přesvědčil, aby dal tomuto skandálu schválení. Nikdo přece nemůže tvrdit, že tímto způsobem byla Církev obnovena.

Jak zcela odlišně se chovali skuteční reformní papežové! Ani dříve nebylo lehké prosadit opravdovou obnovu. Reforma Řehoře VII. vyvolala u kléru silný odpor. Mnoho biskupů vytvářelo pasivní odpor, odpíralo spolupůsobení při realizaci přísných předpisů. Tu a tam došlo k vyloženým revoltám duchovních. Ale papež Řehoř VII. ani nepomyslel na to, že by povolil. S železnou vůlí udržel svá rozhodnutí v platnosti. Biskupům, kteří by svým duchovním tolerovali konkubinát, pohrozil roku 1078 suspenzí.

II. Nedostatečná informovanost

Kdo chce uskutečnit obnovu, musí mít přesnou znalost situace a ta mu umožní, aby provedl odpovídající opatření. Musí sledovat, jak se schválené příkazy projevují v praxi, aby v případě potřeby mohl pootočit kormidlem. Poučování vůdců při současném zachování věrnosti pravdě není ovšem snadnou záležitostí. Jen velmi málo lidí ve vysokém postavení má takovou vnitřní svobodu, aby vůči nepříjemným sdělením projevilo stejnou otevřenost jako vůči zprávám milým. Většina z nich si přeje, aby se jim oznamovalo to, co rádi slyší. Přejí si, aby se jejich názory a orientace zprávami, které dostávají, jen potvrzovaly. V tom spočívá velké nebezpečí. Zpravodajové tak mohou cítit pokušení své informace přikrašlovat a něco z nich vypouštět a příjemci jejich zpráv mohou pozvolna ztratit přehled o realitě.

Pochybuji, že papež Pavel VI. je v plném rozsahu zpraven o situaci v Církvi, především o důsledcích koncilních reforem. Na podporu tohoto mínění mohu uvést příklad. Jistý německý biskup se objevil v Římě, aby vykonal svou povinnou návštěvu u Svatého otce. Den před audiencí sdělil jednomu známému, že má před sebou těžkou cestu, protože bude muset informovat Svatého otce o vysokém počtu kněží ve své diecézi, kteří v minulém roce složili svůj úřad. Když se druhého dne vrátil z návštěvy u Svatého otce, vyptával se onen známý, jak návštěva proběhla.

Biskup mu řekl: „Nedokázal jsem přenést přes srdce, že bych to Svatému otci sdělil.“ Takovýto postoj stojí pravé obnově v cestě. Pokud papež není pravdivě informován o selhání takzvaných reforem posledních let, pak se o skutečnou reformu ani není možno vážně pokoušet.

III. Absence přívrženců pravé obnovy

Jednotlivec, i kdyby to byla třeba sama viditelná hlava Církve, nemůže obnovu uskutečnit sám. Potřebuje pomocníky, rádce a spolupracovníky, kteří s ním musí být zajedno v zápalu a horlivosti. Papežové, kteří byli skutečně reformními papeži, si k sobě povolávali přísné a asketické duchovní. Zde několik historických příkladů: Papež Lev IX. (1049–1054), předtím biskup v Toul, byl reformní papež. V jeho reformě je vidět síla a důslednost. Biskupy, kteří se provinili simonií, sesadil. Když v 52 letech umíral, věděl, že jeho dílo je v dobrých rukou, neboť si jako spolupracovníky povolal horlivé a ocelové muže, jako byli Hildebrand, Humbert da Silva Candida, Hugo de Remiremont a Friedrich von Lothringen. Papež Štěpán IX. (1057–1058), nepochybně reformní papež, jmenoval asketu a poustevníka Petra Damianiho kardinálem. Papež Urban II. (1088–1099), rovněž reformní papež, jmenoval rádcem snad nejpřísnějšího a nejzbožnějšího ze svých současníků, svatého Bruna z Kartouzy.

Dnes je situace evidentně jiná. Postrádám v papežově okolí muže, kteří by byli prokazatelně naplněni svatou horlivostí po obnově. Kde spatříme mezi rozhodujícími muži kolem papeže podobné osobnosti jako ty právě jmenované? Já nevidím ani jednoho.

IV. Povinnost věřících vůči papeži

Nikdo ať nezpochybňuje naši oddanost Svatému otci. Jsme papeži věrni a ctíme ho. Ale vidíme jako svou nevyhnutelnou povinnost vycházející z věrnosti papeži upozornit ho na chybné trendy, které jsou, jednoznačně jako takové, rozpoznatelné. Přitom nemůže být z posouzení vyňata ani posvěcená osoba papeže. Neboť z církevních dějin nám plyne poučení, že ani nositelé primátu nejsou ochráněni před špatným hodnocením skutečnosti a chybami. Je samozřejmě mnohem méně nebezpečné posuzovat zemřelé papeže, jak se dnes vydatně děje, než podrobit kritice současného nástupce Petrova. Ovšem to druhé je mnohem nutnější, protože lze doufat, že může být ovlivněn ještě probíhající vývoj. To je právě služba, kterou jsme Svatému otci dlužni. Při tomto postoji víme, že jsme v jedné řadě s nejlepšími muži a ženami všech údobí církevních dějin. Přátelé obnovy z šestnáctého století se kupříkladu nerozpakovali jasně označit chybný postoj držitele primátu. Když se papež Pavel III. (1534–1549) zdráhal přeložit znovu koncil z Boloně do Tridentu, poznamenal kardinál Otto Truchseß z Waldburgu: „Řím jde cestou své vlastní zkázy.“ Jezuita Bobadilla psal v té době papeži z Německa: „Dvořané, kteří se starají u Vaší Svatosti o německé záležitosti, zničí za jediný den více, než my zde můžeme vybudovat za celý rok.“

V žádném případě není odůvodněná výtka, že někdo chce být papežštější než papež. Nutnost držet se svého vlastního lepšího přesvědčení proti papežskému rozhodnutí se v průběhu církevních dějin vyskytla už nejednou. Připomínám třeba otázku přijímání pod obojí. Papež Pius IV. je povolil proti názoru většiny otců tridentského koncilu. Němečtí biskupové, první mezi nimi kardinál Otto Truchseß z Waldburgu, ale setrvali převážně v opo-zici. Viděli dál než papež a pochopili, že na cestu ústupků nelze vstoupit, zvláště když s požadavkem přijímání pod obojí byl úzce spojen i požadavek zrušení celibátu. Nakonec muselo být toto povolení brzy zrušeno kvůli škodám, které způsobilo. Také při urovnávání kulturního boje (Kulturkampf) podrobili němečtí biskupové a vedoucí katoličtí laikové ostré kritice nešikovný postup Lva XIII. (1878–1903).

4. kapitola

JEDNÁNÍ BISKUPŮ

Kdo chce přezkoumat pokoncilní situaci ohledně otázky reformy, nevyhne se posouzení jednání arcipastýřů. Neboť oni jsou vladaři, které Pán povolal, aby vedli Církev. Toto postavení biskupů nelze zpochybňovat. Úcta a poslušnost vůči biskupům jsou samozřejmostí. Ani jedno však nevylučuje možnost upozornit je na nedostatky. Kdo prokáže biskupům tuto službu, nedělá nic jiného, než že následuje pokyn sv. Tomáše, podle nějž biskupové, kteří tváří tvář nebezpečí pro víru nenaslouchají tajným varováním, musí být napomenuti veřejně (S.th. II, II, q. 33, a. 4, ad 2, § 2).

I. Slabost vedení

Úloha, kterou většina biskupů ve vývoji posledních let sehrála, nebyla rozhodně šťastná. Pokoncilní činnost episkopát v podstatě neřídil, spíše jí byl „převálcován“. Došlo k tomu proto, že biskupové a biskupské konference se příliš odevzdali do vleku jistých teologů. Biskupové se stýkají hlavně s progresivisty různých zaměření, neprogresivní osoby k nim mají přístup velmi zřídka, obvykle jen tehdy, když jsou podrobeni nějakému výslechu. O tom je k dispozici bohatý materiál, který, kdyby byl zveřejněn, by pravděpodobně vzbudil nějaký rozruch. Když ale biskupové hovoří o situaci v Církvi téměř výlučně s nekompetent-ními a církevnímu liberalismu nakloněnými osobami, nelze se divit, že nemohou poznat skutečnost, a když ještě nechávají tyto lidi hovořit na synodách, zasedáních a konferencích a umožňují jim převahu v komisích a poradních grémiích, je jasné, že vývoj bude směřovat jedním směrem a že skutečná obnova se nemůže dát do pohybu.

Biskupské konference prokázaly, že pro úkoly jim kladené ještě zdaleka nedorostly. Nebyly například schopné zajistit ryzí hlásání víry. Naopak v podstatě nečinně, každopádně bez radikálních zásahů, snášely, aby věřící byli mateni pochybnými vyjádřeními. Pro to, že trpí teology, kteří popírají trojiční učení a božství Kristovo, nesmrtelnou duši a věčný život, neexistuje žádná omluva a žádné polehčující okolnosti. Neboť zde se jedná o bytí a nebytí Církve. Je to zřejmě zcela ojedinělý případ, kdy nějaká organizace ponechává na vysokých postech a dobře platí osoby, které ji rozkládají. Biskupské konference také dodnes nedokázaly nechat sestavit bezchybný katechismus. Celé ročníky dětí vyrůstají, aniž by byly důvěrně seznámeny s katechismem jako nejdůležitější knihou pro svůj náboženský život a mohly si jej zamilovat.

Takzvané překlady liturgických knih, za něž nesou biskupské konference odpovědnost, jsou na mnoha místech nedostatečné, dokonce zavádějící, a představují přinejmenším částečně nebezpečí pro zachování celistvosti a neporušenosti katolické víry. Biskupskými konferencemi Německa a Rakouska zavedená modlitební kniha „Gotteslob“ znamená duchovní katastrofu. Dále nebyly biskupské konference schopny zajistit, aby se všude konaly bohoslužby bez závad – i kdyby to bylo jenom podle nového ritu. Už roky jsou na mnoha místech při oficiálních bohoslužbách pošlapávány víra a úcta a působí se tak enormní škody celé pastoraci. Materiál, který se o této okolnosti nashromáždil, stačí na celé svazky a tvoří otřesnou chronique scandaleuse. Také to, co se děje ve jménu biskupy důsledně vyžadovaného takzvaného ekumenismu, je nepředstavitelné, rozkládá víru katolíků a činí je náchylné k protestantismu. Paul Hacker dochází k názoru, že k ekumenické aktivitě ve smyslu koncilu v Německu vůbec nedochází (Zur Protestantisierung in der Kirche heute, Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 231-245). Všechny tyto jevy nejsou obnovou Církve, ale jejím opakem.

Projevují se již také neblahé důsledky principu kolegiality. Málokterý biskup se ještě odváží z vlastní odpovědnosti sáhnout k nepopulárním, ale nutným opatřením. Každý se dívá po sousedovi, čeká na příští zasedání biskupské konference. Tam se ovšem, nikoli zřídka, zrodí jen kompromisy a polovičatosti. Nerozhodnost před usnášením má svůj protějšek v chování po rozhodnutí plenárního zasedání. Sotva který biskup má sílu – nebo jenom možnost –, aby závěry, usnesené většinou, neprovedl, protože šalba většinového principu a rezignace na disciplínu vedly k tomu, že zdráhající se biskup musí počítat s tím, že bude rebelujícími duchovními a laiky s poukazem na většinové rozhodnutí biskupské konference postaven před hotovou věc. Kardinál Frings přiznal ohledně biskupských konferencí, že práce probíhá „hlavně v komisích a subkomisích“, které jsou ale obsazeny tak početně a silně, že sotva existuje někdo, kdo by ještě „měl přehled o celku“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 275). Hans Urs von Balthasar hovořil o „slabosti vůdcovství“ biskupů a biskupských konferencí. Připomíná „tlak, abychom neřekli přímo teror“, který vyvíjí kancelář francouzské biskupské konference na jednotlivé francouzské biskupy, „kteří se sotva ještě odváží provádět vlastní zodpovědné úkony, aniž by je nejdřív nepředložili této kanceláři“. Jistě musí všichni biskupové jednat pro dobro celku, mají brát vůči sobě navzájem ohled a jsou povinováni být vzájemně v souladu.Tento soulad však musí mít hranici tam, kde je shoda možná jen u nejmenšího společného jmenovatele. Neboť pak by byl minimalismus povýšen na princip církevního vedení.

Najdou se biskupové, kteří si stěžují, že je katolíci věrní víře jenom kritizují. Nerozumím této výčitce zcela. Pokud vystupují biskupové stále jako celek, pak si musí nechat líbit, že jsou také společně posuzováni. Pyšní se přece svými údajnými vymoženostmi, jako je biskupská konference, nové uspořádání a společná synoda. Když tedy jsou v těchto grémiích vysloveny povážlivé závěry, nechápu, jak by vůbec bylo možné vynechat jednotlivé biskupy z kritiky, dokud nebudou mít odvahu distancovat se od osudných rozhodnutí většiny. Katolíci věrní víře budou rádi rozlišovat mezi nevinnými, viníky a hlavními viníky na pohromě, která postihla Církev. Nejdřív ale musí obránci pravdy a práva na biskupských konferencích vystoupit z anonymity. Dokud není na veřejnosti rozlišitelné, kdo se tomuto dopuštění vzpírá, bude posouzení biskupů nutně paušální, tzn. zahrnující všechny.

Nevidím také, kdo jiný by měl být v prvé řadě odpovědný za dnešní poměry v Církvi než Bohem dosazení vladaři, biskupové. Kdo má moc, nese i odpovědnost, a kdo je odpovědný, může se i provinit. Kdo má větší moc, nese i větší zodpovědnost a má případně i větší vinu. Právě tak jako si biskupové nárokují právo na úspěch a rozvoj, musí jim být připočítávány i porážky a rozklad. Ve vojenské oblasti platí pravidlo: porážky jsou výtkou pro velení. Neměla by i pro Církev platit tato zásada s obměnou, že odpady jsou obžalobou pastýřů Církve?

II. Dvojznačnosti ve věrouce a mravouce

Kdo pozorně pročítá prohlášení biskupů, jejich pastýřské listy, kázání a promluvy, přestane mít iluzi o tom, že zmatek v hlásání nauky Církve je možno přičíst jen působení určitých teologů. Ve vyjádřeních biskupů se totiž nachází tolik nejasností, zkratů, vynechávek, polopravd a omylů, že názor o nenarušenosti hlásání církevních pastýřů v podstatných věcech je neudržitelný. Na důkaz tohoto tvrzení je možno doložit obsáhlý materiál. Poukazuji zde pouze na jeden markantní případ s rozsáhlými následky na otázky sexuální mravnosti. Jedná se přitom o jednu z nejtemnějších kapitol církevních dějin po II. vatikánském koncilu, které prý mají být časem reformy, obnovení. Neblahá synoda ve Würzburgu – rozvinutím povážlivé „Königsteinské deklarace“ německé biskupské konference – zfalšovala katolickou nauku a znetvořila svědomí. II. vatikánský koncil prohlašuje: „Manželství ovšem nebylo ustanoveno jen kvůli plození; ale […] aby se (tím) rozvíjela a zrála i vzájemná láska manželů“ (Gaudium et spes, čl. 50). Würzburgská synoda naproti tomu říká: „Sexuální setkání v manželství je ale zaměřeno nejen k zdokonalení manželů […] nýbrž také k vzbuzení nového života“ (Christlich gelebte Ehe und Familie, 2.2.1.1). To znamená, že synoda otočila pořadí cílů manželství! V tom ale spočívá závažné porušení církevního učení. II. vatikánský koncil říká k ochranným prostředkům proti početí: „Ať si však jsou křesťanští manželé vědomi toho, že způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždy musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu Církve, který tento zákon autenticky vykládá ve světle evangelia“ (Gaudium et spes, čl. 50). Würzburgská synoda naproti tomu prohlašuje: „Rozhodnutí o metodě plánování početí spadá do rozhodnutí manželů“ (Christlich gelebte Ehe und Familie, 2.2.2.3). Přitom by měly být vzaty v úvahu (miteinbeziehen) předpisy učitelského úřadu Církve. „Vzít v úvahu“ ale znamená zvážit, nikoliv, že tyto předpisy jsou směrodatné, přestože koncil řekl, že „děti Církve […] nesmějí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad Církve, vykládající Boží zákon“ (Gaudium et spes, čl. 51). To znamená, že würzburgská synoda stojí v otevřeném protikladu ke koncilu a papeži. Že se při tomto převrácení církevní nauky jedná vyloženě o podání, které chce zavést změněnou morálku a důsledně ji prosazovat, vyplývá ze zarputilého setrvávání u tohoto názoru, navzdory všem papežským direktivám. Už k poměrně opatrnější „königsteinské deklaraci“ německých biskupů řekl Gustav Ermecke, že „musí být stažena, neudává totiž směr, ale mate svědomí katolíků“ (Was sagen die Kritiker von „Humanae vitae“ heute?, Theologisches Mai 1977, č. 85, 2333-2338, zde 2335). Tím spíše platí tento požadavek pro zmíněný závěr würzburgské synody. Podobné jednání německých biskupů pokračovalo i v jiných oblastech sexuální morálky. Pastýřskému listu německých biskupů z 15. března 1973 k otázkám lidské sexuality musel Leo Scheffczyk vytknout závažná posunutí akcentu, nejistotu teologického přístupu, pragmaticko-sociologickou argumentaci, dvojznačnost a deficit právních norem („Synopse“ der gegenwärtigen kirchlichen Sexuallehre, Klerusblatt 56, 1976, 229-235, 275, zde 233n.). Činnost tohoto druhu nemá nic společného s obnovou, která není uskutečnitelná bez věrnosti mravnímu zákonu. Libovůle ve výkladu Božího mravního zákona, jak je zde doloženě proklamována, je závažným krokem na cestě ke zničení Církve. Přitom samotní biskupové vzbuzují dojem, jako by uvnitř Církve existovala legitimní možnost odvolávat se na svědomí proti konečnému vyjádření jejího nejvyššího učitelského úřadu. Ve skutečnosti jsou přece v Církvi shromážděni ti, jejichž svědomí se kryje s definitivním výrokem nejvyšší církevní autority. To je přece právě podstata katolické víry a církevního učení, že zavazují ve svědomí. Proti nim se nikdo, pokud chce zůstat katolíkem, nemůže odvolávat na svědomí. Proto byla Církev založena, aby hlásala mravní zákony. Pokud by se etické normy vnucovaly lidskému duchu s myšlenkovou nezbytností jako matematické zákony, pak by nemusely být zjeveny Bohem a předkládány učitelským úřadem. Protože však nemohou být dokázány po způsobu společenskovědních objektů s nutnou nezbytností, je zapotřebí jejich autoritativního vyhlášení. Pokud Církev už nezavazuje ve svědomí, pak se sama činí, jako orgán hlásání Božího zjevení, přebytečnou. Neboť pak předkládá jen bezzásadová pravidla a nevynáší už žádná rozhodnutí o pravdě. Takovéto pojetí poslání Církve, jaké se objevilo v Königsteinu a Würzburgu, se také nemůže omezit jen na oblast mravnosti. Jestliže přirozený zákon, tak jak jej vykládá Církev, neplatí na poli ochranných prostředků před početím, pak nelze porozumět, proč by měl být závazný v oblasti přerušení těhotenství. Nevznášejme námitku, že se jedná o rozdílný předmět. Jistěže je různý, ale tertium comparationis, o něž se zde jedná, je totožné, totiž bezvýjimečná vázanost každého svědomí na přirozený mravní zákon, který zakazuje zlé za všech okolností. Propagování, případně trpění přirozenosti se protivících, tzn. nemorálních metod ochrany před početím německými teology a biskupy má proto rozkladný účinek na věřící v měřítku dalece přesahujícím rámec tohoto předmětu. Zde je svědomí vyloženě mravně kaženo. O tom však platí slova: Když „po úplném otupení svědomí již není špatné jako takové rozpoznáno, ba přímo je vychvalováno jako dobré, pak mizí naděje na obnovu a reformu.“ (Heinrich Denifle).

III. Odklon od koncilu

Současný kardinál Ratzinger prohlásil před pár lety, „že skutečná recepce koncilu ještě vůbec nezačala. Co pustošilo Církev posledních desetiletí, nebyl koncil, nýbrž odmítnutí jej přijmout“ (Der Weltdienst der Kirche, 49). Příslušní pro přijetí koncilu jsou ovšem na prvním místě biskupové. Že se tedy koncil neuplatnil ve svých nejlepších záměrech, spadá na prvním místě do jejich odpovědnosti. Ratzinger tedy rozhodným způsobem vznesl závažnou výtku proti většině corpus episcoporum. Bylo ale již výše doloženo a bude dokládáno i v dalších řádcích, že nejlepší podněty koncilu nebyly podchyceny vůbec. Odklon od pokynů koncilu se dá dokázat na mnoha záležitostech. Na koncilu například zaznělo, že sněmu „dává Duch Svatý důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, bude-li o něj pokorně a vroucně prosit […] i celá Církev“ (Presbyterorum ordinis, čl. 16). Tato důvěra ale neměla zjevně pevné základy, neboť už na II. vatikánském koncilu se hlasitě ozvaly ojedinělé hlasy proti celibátu. Na okraji koncilu a po jeho skončení vzniklo dokonce mocné proticelibátní hnutí a jako jeho mluvčí vystupovalo nemálo koncilních teologů, ba i někteří koncilní otcové. Vyvstává otázka, za co tedy mají koncilní otcové své vlastní závěry, když pár let poté, co je na slavnostním shromáždění světového episkopátu vyhlásili, požadují jejich změnu. Dostávají se tím do rozporu se skutečnou obnovou. Pravá reformní hnutí se vyslovovala právě pro obnovu kněžské zdrženlivosti, celibátu, čistoty a rozhodnosti. Lateránská synoda v r. 1059, která byla opravdovou reformní synodou, hrozila nezdrženlivým kněžím exkomunikací a zakázala laikům účastnit se jejich mší. Jak velký je odstup hnutí, jehož jsme půldruhého desetiletí svědky, od reformy v pravém slova smyslu!

IV. Absence vůle po obnově

O nekompromisní vůli po obnově, která by si toho jména zasloužila, nemůže být mezi episkopátem ani řeči. Aniž bychom se chtěli pokoncilních biskupů v sebemenším dotknout, je přesto možno konstatovat, že, každopádně ve středoevropském a severoamerickém prostoru není vidět nikoho, kdo by mohl být postaven po bok světců katolické obnovy šestnáctého století. O Karlu Boromejském bylo například známo, že jeho duchovní život byl cele zaměřen na následování Krista, rozjímání jeho utrpení a významu jeho smírné oběti. Z toho rostlo jeho rozhodnutí následovat svým životem Pána na křížové cestě. Z tohoto základního postoje rozvinul svoji neúnavnou, stravující, požehnání nesoucí činnost. Věděl, tak jako všichni skuteční reformátoři, že je zbytečné vydávat dekrety ke zlepšení situace, když se jejich uskutečnění nebude neúprosně a vytrvale provádět. Jako důležitý, ne-li rozhodující prostředek obnovy vnímal vizitaci, tj. návštěvu farností muži, kteří jsou věrohodní svým rozhodným křesťanským životem, neúplatní a nepřístupní jakémukoliv přítelíčkování, aby se tak vymýtily zlořády, byl znovu nastolen pořádek, pozvedla se mravnost, rozdmýchala horlivost a povzbudila zbožnost. Právě tak reformní papežové vysílali legáty, aby důrazně naléhali na provádění předpisů. Není mi známo, že by se v pokoncilní době takovýto vizitační systém někde dal do pohybu. O nějaké účinné, pronikavé vizitační činnosti biskupů v současnosti není ani stopy. Co se dnes nazývá vizitacemi, to jsou zpravidla bezelstné návštěvy, které k pozvednutí mravnosti, odstranění zlořádů a povzbuzení víry nepřispívají ničím rozpoznatelným.

5. kapitola

SITUACE V KLÉRU

I. Úbytek ducha kněžství

Také mezi pokoncilním klérem se mi nepodařilo rozeznat nějakou energickou vůli po vnitřní a vnější obnově. Svatě žijící, přísní, palčivou horlivostí pro věc Boží naplnění kněží jsou nejvýš vzácní. Skleničce holdující nebo nedbalý typ kněze, se značnými nároky na život a částečně bez bázně Boží ovládl široce dnešní scénu. Ony mnohé dobře míněné texty II. vatikánského koncilu o úřadu, službě a životě kněze nenalezly mezi duchovenstvem žádnou trvalou odezvu. Abychom zmínili některé příklady, kdy zůstal koncil bez povšimnutí: II. vatikánský koncil naléhavě kněžím doporučil denní slavení nejsvětější oběti mše svaté (Presbyterorum ordinis, čl. 13). Dnes, několik let po vydání odpovídajícího dokumentu, se stále zvětšuje počet kněží, kteří slouží mši svatou nepravidelně nebo jen zřídka. Dokonce jsou biskupové, kterým, jak se zdá, tak málo záleží na přinášení mešní oběti, že ji příležitostně vynechají, v ojedinělých případech dokonce ve prospěch návštěvy protestantské bohoslužby, aby tam seděli někde stranou. Dále požadoval koncil od kněží časté přijímání svátosti pokání (Presbyterorum ordinis, čl. 18). Není žádným tajemstvím, že mnoho kněží přistupuje ke svátosti smíření jen zřídka.

V důsledku koncilu nastala vyložená krize kněžství. Rozvrat kněžského stavu v Církvi je dvojnásobný. Na prvém místě je to úpadek víry a potom rozbití způsobu kněžského života. Určití teologové společně s takzvanými reformátory znejistili mnoho kněží a připravili je o správné chápání kněžství, dokonce částečně otřásli jejich vírou. To, jaká vyjádření o závazné nauce Církve lze slyšet, soukromě i při veřejném kázání, od nemála kněží, ukazuje na hluboko sahající zmatení. Není se čemu divit, je-li vzduch plný choroboplodných zárodků, lidé se snadno nakazí. Nelze po desetiletí nechat bujet v Církvi falešné nauky, aniž by se tím nezpochybňovala víra služebníků Církve. V naší Církvi vznikají poměry jako v protestantismu, kde v určitém rozsahu stojí nevěřící nebo napůl věřící pastoři proti věřícímu jádru farnosti a stávají se učiteli nevěry. Takzvané reformy ulehčily kněžím v určitém ohledu život. Výsledkem ale není to, že kněží nyní s rozmnoženou horlivostí vykonávají svůj Bohem daný úkol, ale naopak, že mnozí si to teprve nyní zařídili opravdu pohodlně. Zanedbávají modlitbu a slavení mše svaté, upouštějí od zpovědi, odkládají duchovenský oděv a konají svou službu jako (špatní) úředníci, tj. bez vnitřního uchvácení a posvátného vzletu. Tento nedostatek je snadno vysvětlitelný. Nadšení je plodem přesvědčení. Kdo už není přesvědčen o vyvolení Kristem, o svrchovanosti křesťanského náboženství, o jedinečnosti katolické Církve, ten také nemůže být naplněn posvátným plamenem a nedokáže se už stravovat pro Boží království. Lidé už necítí u služebníků Božích onu železnou vůli a úžasnou důslednost, které jediné jsou schopny budovat Boží dílo, jak je svěřeno do lidských rukou. A protože kněží už zdaleka nejsou vpravdě horlivými apoštolskými muži, nedokáží zapálit pro Boží království ani druhé.

II. Rozklad v pastoraci

Pravá reforma chce službu Církve v díle spásy zintenzivnit. Po tom dnes není ani stopy. Pastorační práce je po koncilu výrazněji horší než před ním. Se zarputilou zuřivostí žádali a žádají mnozí duchovní novoty, které údajně mají být pastoraci nápomocné. Vlastní neschopnost vybudovat s již existujícími prostředky kvetoucí pastoraci vede tyto duchovní, aby volali po změnách, které by jim ubraly práci a nasazení. Po novém nejvíc volají právě ti, kteří nevěděli, co si počít již se starým. Takzvané reformy jsou mezi klérem podporovány hlavně třemi skupinami kněží, totiž nic netušícími, pak jejich původci a nakonec těmi, kdo si jich chtějí užívat. První skupina neví, co činí, druhé dvě skupiny to vědí až moc dobře.

Pokoncilní novinky byly většinou duchovních přijaty s hor-livostí nebo alespoň bez rozeznatelné kritiky a prakticky všemi v poslušnosti uvedeny v život. Stav farností se ale zavedením změn nezlepšil. Naopak! Málokdy byla duchovní péče tak nízko jako teď, v této epoše takzvané obnovy. I zde se dá snést přebohatý důkazní materiál. Pro ilustraci jeden příklad: V četných textech II. vatikánského koncilu se požaduje misijní pastorační práce, tedy snaha získat pro Krista a jeho Církev ty, kteří se životu Církve vzdálili, odpadli anebo stojí mimo ni. Kam ale paměť sahá, nikdy se tomuto požadavku nedostálo tak málo jako dnes. Jmenované okruhy lidí nejenže nikdo neprobouzí a neobrací, ale často se v nich podporuje pocit dobrého svědomí pro jejich chování. Místo toho, aby počty katolických křesťanů rozmnožovali, vypadá to, že mnoho mužů Církve se soustředí spíše na to, aby lidi od připojení k Církvi odradili. Mnoho katolíků se odcizilo Církvi teprve novotami zaváděnými bez ohledu na ztráty.

Příliš mnoho duchovních jde v pastoraci cestou nejmenšího odporu, milují pokoj víc než kříž. To vysvětluje například zhroucení katolické pastorace v oblasti smíšených sňatků a rostoucí nechuť mít děti. Velká část kléru ztratila smysl pro řád v otázce uspořádání hodnot. Co je důležité, s tím se zachází jako s nepod-statným, s nezávažnými věcmi pak jako s důležitými. Někteří faráři (a pastorační referenti) vidí, jak se zdá, svou hlavní úlohu v tom, aby ve své farnosti vybudovali zábavní podnik a zařízení pro vyplnění volného času. Namísto výkonů, které by měli podávat, dělají opičiny, které mají zakrýt jejich neschopnost. Přitom náboženské požadavky jejich služby ustupují do pozadí.

Zvěstování v naší Církvi, o němž se v pokoncilním hnutí tolik mluvilo, je v úzkých. Mnoho kázání progresivistických duchovních je jen rozbředlým řečněním. Chybí jim přesné teologické výpovědi a konkrétní mravní poučení. Tento nedostatek je pochopitelný, protože zmínění duchovní, případně autoři předloh kázání, které používají, se ve značném rozsahu odpoutali od víry a morálky Církve. Mnoho pravd a příkazů už pro ně neexistuje. Aby tuto ztrátu, která nemůže být ještě zcela otevřeně proklamována, zakryli, mluví o věcech jen tak dokola a namísto jednoznačného zvěstování nastupují nejasné řeči a líbivé klábosení. Takové zmatené vylíčení, kdyby stálo ve školní slohové práci, by žádnému žákovi neprošlo. V katolické Církvi jsou touto „slámou“ odbývány tisíce a tisíce věřících každou neděli. Nejsou to jen ojedinělí kazatelé (a učitelé náboženství), kteří přednášením hloupostí se odklánějí od oficiální věrouky a mravouky Církve a nesprávně vychovávají, ba svádějí ty, kdo jsou jim svěřeni a které by měli ve víře vést a posilovat.

III. Odpad od kněžství

Reformní hnutí dřívější doby se pochopitelně obracela vždy nejprve na klérus, očišťovala jej od zlořádů a naplňovala novou horlivostí při vykonávání jeho služby. Progresivistická vlna, jejímiž jsme současníky, duchovenstvo neobnovila, ale strhla do krize, jakou naše Církev už od šestnáctého století nezažila. Čísla i zde hovoří jasnou řečí. V Holandsku počet svěcení diecézních kněží spadl ze 60 v roce 1967 na 4 v roce 1976 a počet vysvěcených řeholních kněží z 226 v roce 1960 na asi 18 v roce 1976. V celé Církvi se mělo mezi lety 1962 až 1972 na základě laicizace vzdát svého svatého povolání údajně 21 320 kněží. V církevních dějinách se nevyskytuje, odhlédneme-li od katastrofy v šestnáctém století, žádná epocha, v níž by byla zaznamenána podobná čísla vzniklá z vnitřních důvodů.

Jestli něco dovede demaskovat progresivistické hnutí přítomné doby, pak je to skutečnost, že kněze nenaplnilo novou radostí z jejich poslání, ale výraznou měrou spoluzodpovídá za to, že mnozí kněží jsou unavení, rezignovaní a zatrpklí a že desetitisíce z nich opustily svůj posvátný stav. Ať už se na objasnění masové laicizace minulých let říká cokoli, jedno je jisté: hlavní vinu na tom nese progresivistické hnutí, ať již zaváděné mocí úřední, nebo nastolené na vlastní pěst. Sebralo kněžím jistotu a pocit bezpečí, naplnilo je pochybnostmi a nejistotou. Odpad tolika kněží od jejich svatého povolání je pravým soudem nad progresivistickým hnutím a odhaluje jeho bídu, co se síly k obnově týká.

IV. Škody a nedostatky v kněžské výchově

Velká reformní hnutí viděla bez výjimky rozhodující moment obnovy kléru ve zlepšení kněžské výchovy. Na nejpřednějším místě přitom mělo stát usilování o svatost jednotlivce. Také v této naléhavé záležitosti progresivismus žalostně selhal. Koncil vypracoval vlastní dekret o výchově kněží. Avšak, kam až paměť sahá, nebyla výchova kněží na tom tak zle jako dnes, v době realizace koncilu. Nikdy na tom nebyla intelektuálně a nábožensko-asketicky tak špatně jako nyní. Mezi mně známými učilišti a kněžskými semináři není ani jeden jediný institut, který by dostál potřebám ryzího, duchovního a asketického vzdělání. Navíc se staly teologické fakulty většinou téměř neschopnými formovat dobré a zbožné kněze. Studium teologie utrpělo škodu v mnoha ohledech. Požadavky se snížily, neoblíbené, avšak potřebné obory ustoupily do pozadí, nadpřirozené víry a solidních věroučných znalostí se už sotva dosahuje (Johannes Stöhr, Überlegung zur „Reform“ der theologischen Studien, Theologisches Juli 1976, č. 75, 2010-2012; August 1976, č. 76, 2053-2059). Jako univerzitní učitel teologie musím konstatovat, že stupeň schopností teologických učitelů a studentů v posledních patnácti letech nepřetržitě klesal. Tento úpadek výkonnosti začíná benevolencí při vyučování klasickým jazyků a končí poklesem požadavků na promující. Především však progresivistická teologie zasévá do srdcí mladých mužů nejistotu a pochybnosti. Proto často nejsou ani věřící, ani nevěřící. Nacházejí se v onom mezistavu, kdy nejsou schopni se rozhodnout ani pro jednu, ani pro druhou stranu, ve stavu ambivalence a skepse, stavu, který zabraňuje každému nadprůměrnému angažování se pro Boha, náboženství a Církev. V dnešních seminářích, v nichž vládne povolnost, není věnována, nebo alespoň ne dostatečně, pozornost nabytí stabilní zbožnosti a obecně vlastnostem a postojům, kterých je knězi zapotřebí. Zvláště je ohrožena formace k životu v celibátu. V koncilním dekretu o výchově kněží je požadováno, aby kandidáti kněžství byli s pečlivou starostlivostí vychováváni k celibátu (čl. 10). V pokoncilní Církvi jsou mnohdy vzděláváni učiteli, kteří buď celibát odvrhli, případně na něm ztroskotali před svěcením, nebo provádějí skrytou i veřejnou agitaci proti celibátu. Nemohu vidět obnovu ve faktu, že např. v Holandsku, s povolením Svatého otce, učí teologii a vychovává kandidáty kněžství přes dvacet čtyři laicizovaných duchovních jako profesorů a docentů! Není pochyb o tom, že se zde, na poli kněžské výchovy, prezentuje jev, jenž zvlášť zřetelně odhaluje obnovitelský deficit progresivismu, jeho odstup od skutečné obnovy.

6. kapitola

Úpadek klášterních společenství

Ozdobou, ale také jedním ze zdrojů síly pro Církev byla až do koncilu klášterní společenství. Od jejich členů očekávali věřící zvlášť hlubokou spiritualitu a vyhraněný asketický postoj. Při dřívějších reformních hnutích byla živá řádová společenství obnovitelským silám vždy k dispozici. Připomínám podněty, které za reformy Řehoře VII. vzešly z Cluny a Gorze, u tridentské obnovy nové řády theatinů a jezuitů. O tom dnes nemůže být ani řeč. Koncil opakovaně obrátil svou pozornost ke klášterním společenstvím a nalezl mnoho krásných slov pro řádový život, evangelní rady a následování Krista. Pokoncilní stav je však poznamenám úbytkem, částečně dokonce zhroucením téměř všech klášterních společenství v Církvi.

I. Změny stanov

Klášterní společenství prodělala v pokoncilní době silné změny. Jen v několika málo případech se jednalo o opravdu oprávněné potřeby. Nelze například nic namítnout proti rozšíření práv laických členů v kněžských společenstvích. Ale většina pokoncilních změn v řádovém životě nepředstavují skutečnou obnovu,slouží převážně ulehčení, pohodlnosti a příjemnému životu. Upozorňuji například na nové předpisy o noviciátu a klausuře. Ludwig Volk říká o změnách stanov v jezuitském řádě v pokoncilní době, že dosavadní předpisy se odstranily, ale po nich vzniklý prázdný prostor byl zaplněn jen „módou a libovůlí“. Řádová disciplína byla ochromena nepřetržitými experimenty. Tímto způsobem dostal život bez pravidel volný průchod a zhroucení pořádku se chatrně zakrývalo. Ludwig Volk mluví o tom, že „četná jezuitská společenství vyvěsila vlajku experimentování, aby v prostoru bez pravidel pod ní… mohla jít vlastními cestami“. V klášterech jsou dnes kněží, bratři i sestry, kteří se doslova k smrti trápí kvůli rozpadu, jenž v jejich okolí probíhá ve jménu „obnovy“.

Novinky, které byly dnes v klášterních společenstvích zavedeny, jsou většinou škodlivé a zkázonosné. Chtějí učinit řádový život lehčím a příjemnějším, a to se děje tím, že se zeslabuje vážnost evangelních rad a zmírňuje přísnost řádových pravidel. Nikde není přitažena uzda, komunitě, jež je úplně vykolejena, není nabídnuto svědectví společenství, které odolává tlaku konzumního smýšlení a které je rozhodnuto získat pro sebe království Boží. Opravdová obnova řádů v pokoncilní době nenastala.

Právě na poli klášterního života jsme díky přebohatým historickým pramenům v situaci, kdy můžeme posoudit, jak musí být uspořádána pravá reforma. Zmíním několik případů. Když opatská synoda v Cáchách v letech 816–17 chtěla obnovu mnichů, tak požadovala přísné odloučení od světa a zpřísnila povinnost manuální práce. Když se z Cluny obnovovalo mnišství, dělo se tak díky zostření askeze, kázně, mlčení a odloučenosti vůči světu, zatímco na první místo mnišských povinností se znovu vrátilo důstojné slavení bohoslužby a zbožné konání chórové modlitby. Papežové, kteří byli rozhodujícími nositeli velké církevní reformy jedenáctého století, byli osobně uchváceni clunyjskou klášterní reformou, dokonce dva z nich, Řehoř VII. a Urban II., byli sami mnichy v Cluny, předtím než nastoupili na papežský trůn. Když trapisté reformovali cisterciácký řád, tu obnova spočívala v návratu k počáteční přísnosti. Žádali slavnostní bohoslužbu se sedmi hodinami modlitby denně, ruční práci pro všechny mnichy, zřeknutí se masa a ryb, přísné mlčení a společný život, odloučení od světských záležitostí a život v samotě. Také se dočteme, jak kardinál Mikuláš Kusánský, jako legát papeže Mikuláše V. (1447–1455), provedl klášterní reformu v Německu. V důsledku tridentského koncilu řádový život rozkvetl. Připomínám obnovu starých řádů, cisterciáků, benediktinů, františkánů a karmelitánů a založení nových řádů či řádům podobných společenství, oratoriánů, kamiliánů, piaristů, otců křesťanského učení, lazaristů, vincentinek a anglických panen. V žebravých řádech dělali generální představení, zapálení pro obnovu, co bylo v lidských silách, aby obnovili svá společenství. Zmiňme představené, jako byli Seripando (1538–1551) u augustiniánských eremitů, Nikolaus Audet (1523–1563) u karmelitánů, Laurerio (1535–1542) a Bonuccio (1542–1553) u servitů, Francesco Romero di Castiglione (1542–1553), Usodimare (1553–1558) a Vincenzo Giustiniani (1558–1582) u dominikánů. Když srovnáme tuto obnovu s tím, co se dnes děje v řádech, pak vidíme onu propast, která zeje mezi skutečnou obnovou a změnami současnosti.

II. Rozvrat kázně

Řád a disciplína se v četných klášterech rozpadly. Poslušnost zůstala pouze a jen na papíře. Na mnoha místech si řeholníci pořídili zvláštní majetek nebo nakládají a disponují se společným majetkem, jako kdyby patřil jim. Chudoba se žije přesvědčivě jen velmi zřídka. Společný život je na tom zle, ať už se to týká účasti na bohoslužbách nebo na společném jídle. Na klausuru se sotva ještě dbá, styk se světem je rozšířen nad všechnu nutnost. Mnohým obyvatelům klášterů, ale ani mládeži se nezdá smysl řádového života rozumný. Řeholníci už nemají žádnou sebedůvěru.

Ludwig Volk, prominentní člen řádu, který kdysi platil za výraznou osobnost katolické Církve, jezuitů, realisticky vylíčil situaci ve svém společenství. Píše, že v současnosti byl jezuitský řád postižen „nejtěžší krizí ve své více jak čtyřsetleté historii“. Čísla hovoří jasnou řečí. V roce 1966 měl řád kolem 36 000 členů, v roce 1973 to bylo již sotva 30 000, tedy úbytek o více než patnáct procent za pár let. Volk hovoří o procesu rozkladu u jezuitů. Řád nabral podobu, která vyvolává pochybnost, zda je ještě identický s ustanovením Ignáce z Loyoly. „Nikoli nepatrná menšina“ členů řádu se neúčastní denní mše svaté. Ti, kteří se ještě modlí breviář, dostávají „nádech bigotních podivínů“. Na konci svého příspěvku staví Volk otázku, zda Tovaryšstvo Ježíšovo „chce i nadále sklouzávat po dráze nadšené sebevraždy“. V jiných řádech ale není situace o moc lepší. Pater Ansgar Stöcklein popsal ve své knize „Zerbrochene Synthese“ („Rozbitá syntéza“, Salzburg 1972) zdrcujícími příklady rozpad jednoho benediktinského opatství. Na základě svých rozsáhlých znalostí, jako exercitátor „téměř ve všech frankofonních provinciích svého řádu“, dochází jeden francouzský kapucín k úsudku, že po údajné obnově není ani stopy, že však lze všude konstatovat neuvěřitelný rozklad (Der Fels 6, 1975, 205). Zvláště stojí za povšimnutí, co říká o vizitacích, o tomto prastarém a nepostradatelném prostředku každé obnovy: kanonické vizitace „se bohužel staly už jen příležitostmi k cestování, slavnostním hostinám, k jednoduchým formalitám“ (Der Fels 6, 1975, 203). Francouzský kardinál Daniélou prohlásil, že dnes se nemůže hovořit o obnově řádového života, nýbrž o jeho úpadku (Deutsche Tagespost 145 z 5. prosince 1972, 5). Velmi opatrně posuzující dominikán Magnus Beck v Mnichově píše: „Obecně viděno, obnova (tj. řádů) zevnitř se nepodařila“ (Klerusblatt 54, 1974, 266). Když shrneme tato libovolně rozmnožitelná zjištění, dojdeme k závěru, že řády vězí v krizi obrovského rozsahu. Zatím nelze dohlédnout, jak by se dala překonat. Tento úpadek je následkem hesla o aggiornamentu a progresivistického hnutí. Reformní řády, jako kamaldulští mniši a vallumbrosiáni, které vznikly v jedenáctém století a prozářily svoji dobu přísným kajícím duchem, dnes už neexistují vůbec.

III. Početní úbytek

Statistika klášterních společenství potvrzuje výše uvedený závěr. Úbytky v důsledku smrti, odpadu nebo vystoupení z řádu skoro všude převyšují přírůstky. Desetitisíce řeholníků opustily od koncilu kláštery, prchly z misijního pole Církve, mají děti, zanechaly bez pomoci nemocné a zanedbané, aby hledaly ubohé štěstí v náručí ženy nebo muže. Koncem roku 1976 bylo zveřejněno, že během posledních pěti let bylo zbaveno svých slibů 25 000 řeholnic. Pozoruhodné je, že právě ženská klášterní společenství, věnující se sociální službě, mají ten nejhorší nedostatek dorostu, zatímco situace v rozjímavých klášteřích je jakž takž únosná. Z toho lze vyvodit, že pokoncilní hnutí selhalo i v poslání povzbudit blíženeckou lásku – navzdory všem řečem o lidské vzájemnosti. Tam, kde pravá reformní hnutí obnovila víru a pořádek v Církvi, tam také znovu vykvetla díla blíženecké lásky. Ne náhodou vznikli milosrdní bratři a amiliáni současně s tridentskou reformou. Pro obnovu řádového života bylo vždy charakteristické spojení zbožnosti a živé blíženecké lásky. Společnost sv. Filipa Neriho (1515–1595) šla do špitálů a uliček Říma, aby navštěvovala nemocné a chudé a pečovala o ně. Katolická obnova devatenáctého století nám darovala četné charitativně činné společnosti řeholnic, jejichž otřesného úpadku jsme v současnosti svědky.

To vše se dalo předvídat. Když je lidem slibováno nebe, aniž by museli přinášet oběť a projevit hrdinství, pak chybí k úplnému se odevzdání v řeholním životě rozhodující motiv. Také nelze dát podnět k tomu, aby se řádový život přizpůsobil době, a současně se divit, že toto přizpůsobení přejímá ducha doby, tj. pohodlnost a nechuť k oběti. Přístup, kdy v době povolnosti se popustí otěže a současně se chce stavět na tom, že všichni zachovají pořádek jenom sami od sebe, je nereálný. Člověk je slabý a nakloněný pokušení, a kdo s tímto dědictvím Adamovým nepočítá, ten se svými „reformami“ ztroskotá.

7. kapitola

OSLABENÍ A ZTRÁTA VÍRY

Každá obnova, kterou dosud Církev zažila, přesvědčila o významu víry jako existenčním základu Církve a vynaložila nejvyšší péči na její povznesení a ochranu. V současnosti je stav podstatně jiný.

I. Nedostatky v hlásání víry

Velice mnoho, snad většina takzvaných pokoncilních reforem pochází zřejmě z jakési víry zacházející na úbytě, neboť vedou k znejistělé víře. Není pochyb o tom, že v oficiálním hlásání nauky je v pohybu jakési převrstvování, nová akcentace a změna širokého rozsahu. Sahá od věrouky obsažené v liturgii až po mravouku. Co je znuděnému člověku žijícímu v blahobytu na obtíž, to se zmírní nebo se nechá „padnout pod stůl“. Několik příkladů pro ilustraci. Víra v ďábla a soud, v peklo a zavržení je nepohodlná. Tak ji oficiální Církev nechala rozsáhle ustoupit do pozadí. Připomínám texty při udělování křtu a při svěcení kostela, právě tak nový misál. V novém křestním ritu jsou vymýceny exorcismy, a při předávání bílého roucha odpadla narážka na „Kristovu soudcovskou stolici“. Nepohodlné byly pravdy o dědičném hříchu a očistci. Jsou tedy v nauce nebo v liturgii a v náboženské praxi potlačeny, případně eliminovány. Poukazuji na téměř úplný zánik praxe získávání odpustků i na to, co mohou slyšet věřící od leckterých kněží, když chtějí nechat sloužit mši svatou za ty, kteří zemřeli již před delším časem. Holandští biskupové vydali jakýsi katechismus, v němž jsou podstatné pravdy katolické víry deformovány nebo vynechány. A právě tato kniha nastoupila vítězné tažení téměř všemi zeměmi. Zpustošení, které napáchala v duších, není dosud nikde podchyceno. V pokoncilní době probíhá dokonce generální útok na svátost eucharistické mešní oběti. Sahá od nové mše až po zwingliánské chápání eucharistie některými teology. Papež Pavel VI. upozornil 24. května 1976 na teology, kteří, jdouce cestou údajně nové interpretace, oloupili eucharistii o její vnitřní obsah. Paul Hacker sestavil přehled o nakládání s naukou o eucharistii v dnešních německých náboženských knihách a opatřil tento přehled názvem: „Zur Vernichtung des Meßopfers- und Altarssakramentglaubens, insbesondere bei den Kindern“ („Ke zničení víry v mešní oběť a ve svátost oltářní, zvláště u dětí“, Theologisches September 1977, č . 89, 2449-2467).

Všechny tyto skutečnosti a zjištění ukazují, jak je pokoncilní hnutí vzdáleno od pravé obnovy. Žádná obnova v církevních dějinách nikdy nedopustila, aby pravdy víry ustoupily do pozadí. Právě naopak – z rozjímání o posledních věcech čerpala pravá reformní hnutí svou vzrušující sílu. Připomínám například, že Terezie z Avily byla přivedena k obrácení, které z ní učinilo největší reformátorku jejího řádu, mimo jiné také vizí pekla.

II. Krize víry

Koncil a pokoncilní hnutí selhaly při nejvyšším a o všem rozhodujícím úkolu. Ten spočívá v tom, aby katolický křesťan byl naplněn neotřesitelnou vírou, která jej činí schopným vést svůj život ve službě Bohu. Právě to se nestalo, spíš opak je skutečností. Nesčetní věřící jsou ve své víře zvikláni. Papež Pavel VI. prohlásil 8. prosince 1970, že „mnozí věřící“ jsou „zmateni v pod-statných pravdách víry množstvím dvojznačností, nejistot a pochybností“. Jmenoval přitom mimo jiné věroučné pravdy o Nejsvětější Trojici a o Kristu, o eucharistii a Církvi. U nesčetných, i „praktikujících“ katolíků existuje již jen zcela tenký katolický „nátěr“. Pod ním se nalézá bludná víra, případně nevěra. Biskup z Tarbes zcela správně spojil zmenšující se počet zázračných uzdravení v Lourdech s prudkým poklesem víry. Ve většině farností se nachází nemálo „katolíků“, kteří se vnitřně (i navenek) vzdálili od pravé katolické víry a ve stejné míře se přiblížili k protestantismu. Nadšení pro ekumenismus narostlo mezi katolíky stejnou měrou, jakou upadl jejich vztah k víře. Velké části kléru a ještě větší části laiků, kteří se podílejí v církevních službách na zvěstování, chybí pevné přesvědčení o pravdách víry a pravé nadšení pro víru. Sám papež Pavel VI. řekl 13. října 1977 bavorským biskupům: „Vnitřní krize víry, v níž se dnes nachází nemálo křesťanů, a postupující sekularizace mohou obnovení, zamýšlené II. vatikánským koncilem, značně ztížit, ne-li dokonce znemožnit.“ Sebevědomé, konkrétní zvěstování požadavků Božích už nikdo nevyžaduje, naopak budí podrážděný odpor. V důsledku progresivistické činnosti v Církvi přišla doslova doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši [2 Tim 4, 3]. Na mnoha místech stojí ještě fasády, ale základy jsou už podemlety. Připomínám například úctu k Nejsvětější svátosti oltářní. Na některých místech se ještě udržela, ale víra ve skutečnou přítomnost Bohočlověka byla v nemálo věřících zničena právě teology. Otevřený i plíživý odpad od víry a Církve nabral v posledních letech strašlivých rozměrů. Je příznačné, že statistiky o těchto procesech nejsou snadno dostupné, nebo jim, při jinak přece tak vzrušených diskuzích uprostřed schůzovního katolicismu, sotva kdo věnuje pozornost. Celé farnosti, ba celé země jsou vychovávány v jiné víře, než odpovídá oficiálnímu hlásání nauky Církve. Začíná se rýsovat vznik národních církví. Jsou sice ještě ve volném spojení s papežem, ale nenechají si už od něj nic vážnějšího říci. Tyto národní církve rozvíjejí vlastní (redukovanou) věrouku, vlastní (lacinější) morálku, vlastní (protestantizující) liturgii a vlastní právo (plné ústupků). Je nutno mít odvahu vyslovit nahlas: Katolická Církev už není od koncilu a pokoncilních reforem jednotou ve víře. Zdá se, že papeži a biskupům jde více o vnější jednotu než o víru. To znamená, že snášejí v Církvi i takové osoby, které s vírou veřejně skoncovaly, pokud dají najevo alespoň jakousi vůli, že chtějí k Církvi patřit. Bludař jako Küng se dokonce chlubí svým přátelstvím s biskupy. Tím vydávají pastýři Církve napospas základní princip příslušnosti k Církvi, ano, samotný základ Církve. Pravda, která dosud v Církvi panovala, postoupila, jak se zdá, svou vládu prospěšnosti, ať už skutečné či domnělé.

8. kapitola

OCHABNUTÍ ZBOŽNOSTI

Obnova chce prohloubit vztah k Bohu, zbožnost věřících. To je jedna z jejích nejhlubších tužeb. Také v tom pokoncilní hnutí žalostně zklamalo. Nikde se neprohloubila zbožnost, všude v pokoncilní Církvi zjišťujeme jen alarmující úbytek oddanosti Bohu a života modlitby u katolíků. Vlažnost a lhostejnost, dokonce pohrdání pravou zbožností se rozšířily v neslýchané míře.

I. Úloha takzvané liturgické obnovy

Za úpadek náboženského života je na prvním místě odpovědná takzvaná liturgická obnova. Jistě nejsou všechny změny na poli liturgie škodlivé; některé jsou naprosto přijatelné. Kupříkladu, nic proti větší obměně při čteních, proti většímu počtu prefací a proti umírněnému použití lidového jazyka. Ale proti těmto vymoženostem stojí tolik závažných zhoršení, že tato takzvaná liturgická obnova musí být vcelku označena jako opravdové dopuštění pro katolickou Církev. Shrnu zdůvodnění pro tento úsudek do několika krátkých vět. Jednak takzvaná liturgická obnova představuje na četných místech oslabení, posun a ohrožení katolické víry. To platí pro texty i úkony. Pravá obnova chce víru učinit zřetelnější. Takzvaná liturgická obnova ale víru zatemnila, například ohledně úlohy kněze při mešní oběti. Také nový formulář kněžského svěcení neukazuje dost zřetelně podstatné pravomoci kněze. Není neslýchanouprovokací pro věřící, když v novém misálu je v textech mší za zemřelé pojem duše beze zbytku vymýcen? To není ani obnova, ani navázání na koncil, neboť ten učí, že všichni lidé mají nesmrtelnou duši (Gaudium et spes, čl. 29). Klaus Gamber právem konstatoval, že takzvaná liturgická obnova „vedla na mnoha místech i ke změněnému chápání eucharistie“ (K. Gamber, Komunionempfang in jeder Messe?, Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 267-271, zde 269).

Je směšné odkazovat studenty teologie ve věcech prohloubení víry na liturgii, když tato liturgie je systematicky „očišťována“ od podstatných předmětů víry, případně v ní stále více ustupují do pozadí. Co již není v liturgii vyřčeno vůbec, nebo už ne zřetelně či v náležitém rozsahu, to jí také nemůže být zdůrazněno. Jinými slovy: Okleštění liturgie vede ke zmrzačení víry. Proti tomuto zjištění nepomůže ani poukaz na to, že se takzvaná liturgická obnova vrátila ke starším textům. To je spíše třeba kritizovat, neboť jestliže se víra v Církvi vyvíjí, musí tomu odpovídat i liturgie, která nemůže zaostat za tímto vývojem. Je nemožné chtít v r. 1965 vytvořit liturgii, která odkazuje do třetího století a počítá s mnohem méně rozvinutou věroukou.

Z jiného pohledu je takzvaná liturgická obnova převzetím protestantských zásad a způsobů, a to v širokém rozsahu. Představuje děsivou protestantizaci. Tím opětovně ohrožuje víru, základ Církve. Liturgie musí respektovat církevní dějiny a Církev se nemůže ve své liturgii chovat, jako by nikdy nedošlo k rozkolu s pravoslavnými a k odpadu protestantů. Nemůže se znovu ujat liturgie, která se nijak nevyrovnává s těmito hroznými skutečnostmi, ale upřímně a bezelstně počítá s jednotou křesťanů. Církev musí utvářet svou liturgii především ve vazbě na skutečnosti, jako jsou Církev, kněžství a Svátost oltářní tak jednoznačně, aby nebyla možná záměna s heterodoxními společnostmi a jejich pojetím. Způsob, jak pokoncilní katolicismus zachází např. s Nejsvětější svátostí oltářní, se nedá před autentickou katolickou naukou o svátosti eucharistické oběti vůbec zodpovědět. V nové liturgii jde spíše o přizpůsobení protestantskému (velmi blízko Zwingliho) pojetí poslední večeře. Tváří tvář zarážejícímu zacházení s Nejsvětější svátostí, které se stalo po koncilu běžným, ptají se stále častěji pochybující (a postupně si zoufající) věřící: Je to ještě Tělo Páně, které je nám zde podáváno a poskytováno k uctívání?

Takzvaná liturgická obnova je neúspěch. Nevede lid snáze k mystériu, k oběti kříže, ale tento přístup ztěžuje. Toto ztížení vychází především z vypuštění sakrálních prvků. Obrácení kněze k lidu, odstranění četných posvátných gest, zrušení mnoha předpisů, které sloužily hluboké úctě, neblahé přijímání na ruku, odstranění latinského jazyka – to vše se projevuje v oslabení charakteru tajemství eucharistické oběti a svádí k záměně s nějakou profánní vzpomínkovou slavností. Když se již obsah eucharistické oběti jednoznačně a účinně neprezentuje ve slovech a úkonech, pak už není věřící lid sycen tím nejlepším možným způsobem.

Konečně, nová liturgie povzbuzuje zbožnost kněží a lidu méně nežtak činila stará. Její texty a formy jsou chudší, obsahově prázdnější, její gesta méně výmluvná, osobní, niterná účast je ztížena. Takzvaná liturgická obnova jedná s křesťany jako s nezletilci, lépe řečeno jako s analfabety. Od začátku do konce mše se mluví, předčítá, přednáší. Zjevně se katolíkovi nedůvěřuje, že by se mohl samostatně modlit, je považován za neschopného, aby osobně dosáhl spojení s posvátným děním, není mu dopřána tichá zbožnost a brání se mu, aby se spolu modlil ze své modlitební knížky.

V rozsáhlých oblastech není takzvaná liturgická obnova v souznění s koncilem, ale stojí vůči němu v protikladu. Tento odklon od koncilu je potvrzen samotnými koncilními otci. Kardinál Frings píše, že „v duchu koncilu“ bylo vytvořeno leccos, „na co koncilní otcové ani ve snu nepomyslili“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 302). Jako příklad zmiňuje takzvanou liturgickou obnovu. „Netušil jsem ovšem tenkrát, kam až později ustanovená komise pro uskutečnění konstituce s obnovou liturgie zajde.“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 257). „Obnovení liturgie bylo značně rozšířeno a vzbudilo u některých starých a konzervativních katolíků pohoršení“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 302). Totéž konstatoval kardinál Heenan (May, Die alte und die neue Messe, 31).

Změny liturgie z větší části nepředstavují zlepšení, ale zhoršení a ani silná podpora papežské autority ve prospěch nové mše nemůže udělat ze špatné věci věc dobrou. Doba duchovní chudoby takového rozsahu, jako je ta naše, není vůbec schopná a ani nemá povolání k tomu, aby vytvořila použitelnou liturgii.

II. Pocit vyděděnosti mnohých katolíků

Takzvanou liturgickou obnovou se mělo údajně vyzvednout velikonoční tajemství, eucharistické slavení, mše svatá. Nastoupil ale takový pokles vnímání hodnoty největšího pokladu Církve, jaký zde ještě nikdy nebyl. Ještě nikdy v průběhu církevních dějin nebylo podniknuto za tak krátkou dobu tolik a tak pronikavých změn v oblasti svátosti eucharistické oběti, nevydalo se tolik instrukcí, dekretů a oznámení ve vztahu ke mši svaté a svatému přijímání. Ještě nikdy ale, nakolik vím, nebyly láska a úcta vůči posvátnému dění tak pramalé jako dnes. Takzvaná liturgická obnova lidi nepřitáhla, ale odpudila. Statistika zde hovoří zřetelně. V roce 1961 navštěvovalo nedělní mši svatou 34 % francouzských katolíků, v roce 1974 už jich bylo pouze 16 %, tedy ani polovina. Na otázku položenou při průzkumu mezi mládeží ve Farancii, proč nechodí do kostela, odpovědělo 15 % dotazovaných, „protože nevěřím v Boha“, a 20 % „protože mše mě nudí“. V roce 1967 to byly 3, resp. 10 % (Der Fels 8, 1977, 350). Kdo si uchoval schopnost pamatovat si a myslet, ten se bude se zřetelem k těmto číslům tázat, zda se před takzvanou liturgickou obnovou neříkalo, že mše je nesrozumitelná, musí být učiněna průzračnější a pak že už se nikdo nebude nudit? Jak to přijde, že teď, po zavedení údajně mnohem lepší mše, se nudí dvakrát tolik mladých než za časů mše staré?

Úbytkem není postižena jenom nedělní mše svatá. Návštěva mše svaté ve všední den poklesla také citelně. Mnoho věřících, kteří dříve navštěvovali mši svatou denně, s tím přestalo. Dovolení přijímat vícekrát za den je výplod oné ideologie, která ve mši svaté vidí hostinu. Proti tomu totiž existují podstatné teologické a pastorační pochybnosti. Reformním předpisem to určitě není. Možnosti a skutečnosti nehodného svatého přijímání se skoro vůbec nevěnuje pozornost. Kardinál Döpfner jednou prohlásil, že dnes mnozí přijímají Tělo Páně, jako dřív používali svěcenou vodu, to znamená nepozorně, ze zvyku, bez vnitřní přípravy a opravdové touhy. Nikdo nebude tvrdit, že to je obnova.

Bohoslužba Církve je dalekosáhle desakramentalizována. Studené osekání oficiální bohoslužby může za to, že mnoho věřících se jí účastní s nechutí. „Kam mám jít?“ řekl mi jeden živnostník v Bordeaux. „Je to tak ve všech kostelích, a pokud chci vůbec ještě být na mši, musím si to nechat líbit.“ Skutečně věřícím katolíkům tyto bohoslužby vůbec nevyhovují, kolísajícím připadají, že po náboženské stránce zachází tento styl na úbytě, a přestávají je zcela navštěvovat. Jeden katolík, který žije ve velkém hesenském městě s více katolickými farnostmi a který se dotázal na biskupském ordinariátě v Limburku, kde v tomto městě je ještě vůbec přinášena nejsvětější oběť mše svaté, vyjádřil touto otázkou svůj pocit, podle kterého v místě jeho bydliště obvyklá „slavení eucharistie“ už nemohou být označena za oběť mše svaté. Takzvané reformy nesčetné katolíky rozhněvaly, roztrpčily, odcizily je náboženskému životu anebo vyhnaly z Církve. Nová mše je snášena, ale nikoli přijímána (Lucia Strootmann). Ani jediná ze změn nebyla tak závažná nebo nutná, aby musela být provedena bez ohledu na ztrátu nebo i jen odpor věřících.

K nepříjemným oficiálním změnám v liturgii přistupují banální nápady a odpuzující nechutnosti duchovních i laiků, kteří ztratili orientaci. Zaměňují bohoslužbu se skupinovou terapií nebo vyučováním, promítají diapozitivy na zeď, rozdělují dětem stojícím kolem oltáře čokoládu, nechávají luštit křížovky, pořádají mše s karetními hrami či vsedě na zemi atd., atd. Často se snoubí pořádání bohoslužeb v duchu ústupků s propagací marxistických hesel. Přímluvy při bohoslužbách slouží v nemalém počtu farností k politické indoktrinaci, k polemice proti „nepříteli“ a ostouzení jinak smýšlejících. Na posvátných místech se roztahují ti, „co vědí všechno nejlíp“ a dělají se důležitými. Scestné a pochybné subjektivní názory jsou věřícím předkládány jako modlitba Církve. Ve Wiesbadenu se stalo, že jistý lékař, který pobýval ve městě u příležitosti nějakého kongresu a zúčastnil se „moderní“ bohoslužby, zavolal později faráři a ptal se ho, jestli to byla katolická bohoslužba. Papež Pavel VI. hovořil 24. května 1976 o lidech, kteří vytvářejí „svou vlastní liturgii“ a přitom velmi závažným způsobem překrucují oběť mše svaté a svátosti.

Konstituce o Církvi opravňuje všechny křesťany, aby vyjádřili své potřeby a přání členům hierarchie s otevřeností a důvěrou (čl. 37). Konstituce jim tak ukládá povinnost takovéto petice přijímat s respektem, zvážit je a odpovědět na ně. Mnoho věřících se na biskupy obrátilo s prosbou, aby byla zachována mše svatá tak, jak vzešla z reformy tridentského koncilu. V mnoha případech nedostali ani potvrzení o přijetí, nemluvě o tom, že by jejich naléhavá prosba byla projednána s vážností, kterou si zaslouží. Rádo se dnes zapřísahá „církevním společenstvím“, aby se mohla tato snažná prosba milionů věrných katolíků přejít. Po dlouhá léta zaváděli progresivistévšeho postavení svévolně liturgické novoty a nikdy ani papež či některý biskup neřekli, že se vzdálili z církevního společenství. Teď, když se prosadili, je přívržencům úctyhodné katolické mše předhazováno, že se vzdalují církevnímu společenství. Takovéto oznámkování je ale nevěrohodné. Církevní společenství je nadevše jednotou ve víře. A protože tato víra je vyjádřena mnohem zřetelněji ve mši Pia V. než ve mši nové, stojí přívrženci té první přímo v centru církevního společenství.

Nejdřív se prohlašovalo, že liturgii je nutno změnit, protože to lidé chtějí. Když ale teď mnozí změněnou liturgii kritizují, dostává se jim drsných výtek. Jeden z těchto dvou způsobů jednání ale nemůže být v pořádku. Buď lidé nechtěli vůbec žádnou změnu, anebo je jejich kárání nespravedlivé.

Také se říká, že při takzvané liturgické obnově se změnily jen vnější a nepodstatné prvky. Ptám se: Proč se s tím potom začínalo? Nač takové mrhání silami? Proč tyto rozmíšky? Proč tato štěpení? Proč tato netolerance? Bylo-li změněno jen vnější a nepodstatné, nejednalo se pak lehkomyslně, ba nezodpovědně vzhledem ke zmatení, mrzutosti, roztrpčení a rozhořčení tolika věřících, což se dalo předpokládat? Změnilo-li se jen vnější a nepodstatné, proč jsou pak odpůrci těchto změn pronásledováni? Proč nejsou necháni na pokoji, když tedy údajně to, co je niterné a podstatné, mají s progresivisty společné? Souhrnně je třeba ohledně bohoslužby v Církvi konstatovat, že koncil a pokoncilní hnutí zapříčinily stav, v němž se nesčetní katolíci – dobří, věřící, ne snad okrajoví – už necítí ve své Církvi dobře, ba ztratili pocit, že jsou v ní doma. Málokterými opatřeními přepjal progresivismus luk tak jako odstraněním dosavadní mše. Leccos se dá strpět, protože se zdá, že to nezasahuje podstatu víry, tento úder však již pro svědomí věřících snesitelný nebyl.

III. Zničení lidové zbožnosti

Také v oblasti mimoliturgické zbožnosti lze pozorovat bolestný rozklad. Ve jménu „liturgických“ zásad se odstranila četná tradiční zbožná cvičení, která byla mezi lidem hluboce zakořeněna. A to ne snad proto, že by nebyla slučitelná se zásadami zdravé bohopocty, nýbrž proto, že liturgickým ideologům a protestantizátorům se zdála příliš katolická. Tak např. mnohem řidčeji se modlí modlitba Anděl Páně, modlitba před jídlem a růženec. Byly zrušeny nebo omezeny četné průvody a prosebná procesí. Průvod Božího Těla je na mnoha místech již jen stínem sebe sama, pokud nebyl odstraněn zcela. Výstav Největější svátosti k ustavičné adoraci ztratil enormní počet návštěvníků. Ve svatostánku přítomný Pán ustoupil do pozadí jak prostorově, tak v chování návštěvníků kostela i v bohoslužbě Církve. Je přítomen v jakési skříňce, kdesi ukryté, ten, který je náš Emanuel, náš Bůh s námi, a většina kolem něj prochází bez povšimnutí. Jen málokteří se u něj v tichosti zastaví a kněží zřídka svolávají, skrze znamení kříže činěného monstrancí, požehnání z oběti našeho Pána na lidi, jejich domy, dílny a pole. Vzhledem k tomuto rozvratu doznává dokonce i jeden ze spoluzodpovědných za takzvanou liturgickou obnovu, že „nezřídka se jako bezvýznamné a bezcenné sprovodilo ze světa všechno, co v dobách cizojazyčného slavení bohoslužby vyrostlo v okruhu liturgie a lidé to měli rádi“ (Rainer Kaczynski, Münchener Theologische Zeitschrift 28, 1977, 310).

Zavedení modlitební knihy a zpěvníku „Gotteslob“ nutno označit kvůli jeho rozmanitým nedostatkům přímo za katastrofu. Tato kniha představuje v určitém ohledu provokaci pro katolický lid a atentát na práci v pastoraci. O jeho neuspokojivosti jsou k dispozici smutné podklady, mezi jejichž autory patří právě tak známý duchovní spisovatel Wilhelm Schamoni, jako i bavorský ministr kultury Hans Maier. V této pozoruhodné modlitební knížce například nikde není řeč o tom, že ve mši svaté je přinášena pravá oběť chvály a díků, pravá prosebná a smírná oběť a že toto se děje skrze kněze. Namísto takovéhoto naprosto srozumitelného výroku Církve nastoupilo mlhavé povídání. Paul Hacker jasně dokázal, že víra je zde zkreslena, znetvořena a zastřena (Die Eucharistie im neuen Gesang- und Gebetbuch, Theologisches März 1976, č. 71, 1895-1902). Tímto způsobem se Církev neobnovuje, nýbrž se způsobí spoušť, jejíž následky budou znát ještě celá desetiletí.

IV. Tragédie latiny jako liturgického jazyka

Tragédií v pokoncilní epoše je téměř úplná eliminace latiny jako liturgického jazyka. Koncil jednoznačně požadoval, aby zůstalo zachováno užívání – nikoli pouze právní existence – latinského jazyka jako hlavní řeči latinského ritu (Sacrosanctum concilium, čl. 36 §1). Všichni víme, že bylo jen málo nařízení koncilu, kterých se nedbalo takovým způsobem jako tohoto. Jestliže tedy v liturgické konstituci stojí, že lidovému jazyku má být ve mších s lidem dán přiměřený prostor (čl. 54), a přitom dnes i kněz, který celebruje bez lidu, smí používat lidový jazyk, pak z toho vyplývá, že pokoncilní zákonodárství stojí v rozporu s koncilem. Je jen málo nařízení koncilu, ke kterým papež a biskupové, neustále se odvolávající na koncil, zaujali tak protikladný postoj. Stojí-li v čl. 76 liturgické konstituce, že při svěcení kněžstva mohou být proneseny úvodní proslovy biskupa na začátku samotného svěcení v národním jazyce, pak je jasné, že ostatní části obřadu nebyly koncilem uvolněny pro lidový jazyk a mají být pronášeny latinsky. Když je tedy dnes v lidovém jazy celý obřad, pak je to proti vůli koncilu. Každopádně to není odchylka svévolně jednajících duchovních, ale pohrdání koncilem od těch, kteří jsou odpovědni za uskutečňování jeho ustanovení. Jak málo pomýšlel koncil odstranit latinu jako hlavní liturgický jazyk, vyplývá konečně z pokynu dekretu o výchově kněží, podle nějž kandidáti kněžství musí studovat liturgický jazyk odpovídající jejich vlastnímu ritu (čl. 13). Tento závazek je samozřejmě uložen s úmyslem, aby se budoucím kněžím stala důvěrně známou řeč, kterou mají po svěcení používat při přinášení nejsvětější oběti a při modlitbě breviáře. Odklon od koncilu v otázce kultovního jazyka doznávají i koncilní otcové. V otázce mateřského jazyka byla podle Fringse „vlastně řeč jen o epištole a evangeliu jako vlastních částech zvěstování ve mši svaté. Pak se ale šlo dál a nakonec bylo dovoleno celebrovat v mateřském jazyce celou mši“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 257). Liturgická konstituce také požaduje, aby gregoriánskému chorálu bylo zásadně přiznáno první místo jako zpěvu, který je vlastní římské liturgii (čl. 116). Kam až ale mohu dohlédnout, zůstal tento předpis zcela bez povšimnutí. Osud sakrální hudby obecně je v pokoncilní době podobný osudu latiny.

Vyhnanství latinského jazyka z bohoslužby začíná odkrývat své osudné účinky. Misály v národních jazycích se odchylují na četných místech od latinské předlohy a tak zakládají vlastní víru pro každý jazykový okruh. Ani v praxi se fetišismus národních jazyků neosvědčil. Pro ilustraci příklad z poslední doby. Kněz z mohučské diecéze se po cestě do Krakova zastavil ve Vratislavi. Přespal v kněžském semináři. Příštího dne chtěl sloužit nejsvětější oběť. Požádal o latinský misál. Nenašel se žádný, k dispozici byly jen polské misály. Onen kněz ale nerozuměl polsky ani slovo. Nakonec mu podala jedna řeholnice svého starého německého Schotta (německá obdoba českého Schallera, česko-latinského misálku, pozn. překl.) a s touto pomocí celebroval mši svatou. Univerzalita katolické Církve je zničena na jednom velmi důležitém poli. S latinou se už nepočítá ani u kněze, který slouží sám, a tak v kostele sv. Františka v Assisi přijali s velkým údivem, když jsem si vyžádal latinský misál. Neobstojí námitka, že v německy mluvících zemích není něco takového možné, protože v novém dvoudílném německém misálu jsou vytištěny i latinské texty. Jistě, latinské texty tam jsou, ale jen pro neděle, nikoli pro všední dny. Kromě toho chybí v tomto misálu čtení, a pro ty sotva kde existují latinské knihy, naopak jsou prakticky všude jen v národním jazyce, které kněz z ciziny nemůže použít. Zkázonosný proces eliminace latiny jako jazyka kultu tedy také nepředstavuje žádnou obnovu. Znamená kulturní pokles, teologické nebezpečí a náboženské ochuzení.

9. kapitola

NECHUŤ K OBĚTI

Pravé reformy bolí, neboť jdou proti příjemnému šlendriánství, proti pohodlné prostřednosti a proti zbabělé nedůslednosti. Je tomu tak při dnes probíhajících změnách?

I. Pohodlnost jako hnací síla „reforem“

Ke svému politování nemohu na tuto otázku odpovědět kladně. Pro většinu takzvaných reforem, které jsme v posledních letech zažili, je naopak příznačná tendence k ulehčení, k větší lacinosti, pohodlnosti. Připomínám například nová církevní nařízení ohledně smíšeného manželství a téměř odstraněný eucharistický půst. V obou případech to pro věřící ve velké míře znamená méně úsilí, námahy a nutnosti se přemáhat. Tak se ale nedělá žádná reforma. Připomínám dále pozměněnou podobu přikázání o svěcení neděle. Mše svatá v sobotu v předvečer byla zavedena kvůli pohodlnosti a turismu. Zde je protiklad k pravé obnově, která chce vést nazpět k jádru věci, očividný. Asi nikdo nebude chtít tvrdit, že neděle jako den Páně se zdůrazní tím, že se teď může účast na mši svaté absolvovat v předvečer a neděle pak strávit bez eucharistie. Breviář se musel zkrátit, obřady velikonoční vigilie byly zkráceny rovněž. Lidé pokoncilní doby, jak se zdá, mají čas na vše kromě Boha. Zástupy mimořádných udělovatelů sv. přijímání zajišťují, aby se nedělní bohoslužba, kvůli velkému počtu přijímajících, snad o něco neprotáhla. Kdo by si myslel, že čas ušetřený zkrácením bohoslužby bude snad využit pro jiné, osobní modlitby, zjistí, že se ve svém očekávání mýlil. O získaný čas se naopak pravidelně dělí televize a fotbal, schůze a párty. Klečet je obtížné, sedět a stát je příjemnější. Takže pokoncilní katolík už neklečí skoro vůbec, dokonce ani při přijímání Těla Páně. Sedí nebo stojí. Osobní vyznání vin bylo pro mnohé obtížné a tak se, namísto zpovědi jednotlivce široce prosadila společná kající pobožnost. Dnes je běžným jevem masové udílení posledního pomazání, nazvaného pomazání nemocných. Děje se tak mnohdy i osobám, které nejsou vůbec nemocné a tím pádem se u nich nedá svátost ani uskutečnit. Ušetří to ale obtížné pochůzky se zaopatřováním.

Nepohodlní byli také světci. Jejich život byl prostě až příliš silnou obžalobou mravně zesláblého křesťanstva dneška. Proto úcta ke svatým byla drasticky omezena, svátky svatých zredukovány, z bohoslužebných prostor se vyhání jejich zpodobení, jejich příklad ve zvěstování a při výchově už nehraje skoro žádnou roli. To vše odhaluje skutečnos, že progresivistům chybí duchovní síla. Progresivisté žonglují se slovníkem reforem a přitom obnovu zrazují. Mluví o obnově a zapomínají přitom na její základní požadavek, totiž na obětavost. Již se neodvažují vložit záležitosti své a těch, kteří jsou jim svěřeni, do rukou Božích. Naopak usilují o pozemské zajištění. Přestali stavět na odměně nebeské, ale chtějí mít pro sebe co možná nejvíc z dober pozemských. Mluví o reformách, ale spojených s udržením svého dobrého bydla.

II. Mizející připravenost k oběti

Každá pravá reforma slouží cti a slávě Boží. Opravdoví reformátoři byli pohnuti naléhavou touhou povzbudit větší úctu k Bohu. Avšak hnutí posledních patnácti let nemůže před tímto měřítkem obstát. Boží čest nerozmnožilo, nýbrž umenšilo. V důsledku celkové pokoncilní činnosti, především kvůli znetvoření zvěstování, nehraje oslava Boží v životě průměrného katolíka skoro žádnou roli. Vlastního významu své existence a bohoslužby je si sotva vědom. Z horlivosti pro Boží věc toho u pokoncilních katolíků zbylo málo. Příliš mnoho jich už neví, že jsou Božími služebníky, že zachovávání přikázání, návštěva bohoslužeb a přijímání svátostí jsou jejich povinností. Naopak si myslí, že tím prokáží Bohu laskavost a že se toho všeho mohou zříci, když jim Církev nebude (dalšími úlevami) po vůli. Průměrný pokoncilní katolík je vůči Bohu naplněn blahosklonnou mentalitou rekreanta. Připravenost k oběti, věrná, pravidelná, dobrovolná a bezplatná služba při těžkých, nepohodlných a trýznivých úkolech v pokoncilní době v silné míře ochabla. Dnes nejčastěji používané módní slovo „dialog“ je příznačné pro to, že největší část katolicismu právě v Německu již jen mluví, ale nekoná. Umrtvování špatných náklonností, překonávání zlých vášní, odřeknutí se dovoleného pro Krista a bratry – to jsou postoje, které koncil a pokoncilní hnutí nerozmnožily, ale umenšily. Velký počet těch, co dnes mají službu v Církvi jako hlavní povolání, je daleko vzdálen idealismu a nadšení. Pracují jako (špatní) úředníci a je jim vlastní odstrašující světský a konzumní způsob myšlení. Jako na osudové znamení nedohlédnutelného dosahu je třeba nazírat na proměnu smýšlení katolického lidu ohledně ochoty přijmout děti. Je všeobecně známo, že od počátku koncilu drtivá většina morálních teologů učila nesprávnou nauku, pokud se týká ochrany před početím, a učí tak doposud. Činí tak s povolením nebo benevolencí biskupů. Ti sami církevní nauku neobhajovali ani jasně, ani pevně. Následkem tohoto selhání je stále větší pokles vůle mezi věřícími k tomu, mít děti. Trend mít jen dvě děti je dnes obvyklý i mezi katolíky. Rodiny s mnoha dětmi na sebe přitahují posměch progresivních katolíků. Nedostatek dětí má ale četné zlé účinky. Neustálá, nepřirozená ochrana proti početí je zpravidla výrazem sobectví, které sama zároveň rozmnožuje. Smysl pro oběť vymírá. Duchovní povolání jsou stále řidší, farnosti stárnou, Církev chřadne. Nelze pochybovat o tom, že pokoncilní katolicismus je dalekosáhle vysátý, bez síly a sterilní. Tento vývoj se dal předpokládat. Je následkem jevů a změn, které jsme zažili v posledních letech, především znejistění ve víře vyvolaného teology. Kdo se chce ještě namáhat a vydávat pro Boha a jeho Církev, když nebe a peklo, nesmrtelnost a věčný život se staly pochybnými nebo jsou přímo popírány?

III. Ubývání kajícího ducha

K reformám patří vzbuzení kajícího ducha. Pokání je dokonce nejzákladnějším požadavkem evangelia. Obnova a pokání, obnova a zadostiučinění za vlastní i cizí hříchy patří neoddělitelně k sobě. Každé opravdové reformní hnutí v Církvi si vzalo za svůj program pokání, smíření, překonávání sebe sama, odříkání a sebezápor. Pomysleme třeba na dílo obnovy irských a anglosaských mnichů na evropské pevnině, které postavilo pokání na nejpřednější místo. Karolínská obnova začala tím, že znovu zavedla veřejné pokání, které se předtím přestalo praktikovat a prosazovala se při něm co největší přísnost. Z toho se ve vývoji, který ovládá Církev již patnáct let, nedá vysledovat nic, spíše pravý opak. Hřích se bagatelizuje nebo rovnou popírá. Pokud již ale neexistují hříchy, zaniká také potřeba vykoupení, dokonce se, v určitém smyslu stává Církev přebytečnou. Následkem tohoto vývoje na mnohých místech v Církvi téměř ustalo pokání, pravé dostiučinění za těžké hříchy. Pokání a přijetí svátosti pokání nejsou zajisté jedno a totéž, ale obecně platí zásada, že kde mizí svátostné pokání, tam přestává i mimosvátostné pokání. Již teď ale existují farnosti, kde se udělování svátosti pokání téměř vůbec nepraktikuje. V jednom listu duchovním a rodičům doznává mohučský biskup, kardinál Volk, že také u nás rozšířené oslabení vědomí hříšnosti ztěžuje zpovídání a působí zdání, jako by bylo zbytečné“. V tom se podobá naše doba úpadku v šestnáctém století. V mnoha farnostech se tehdy lidé nezpovídali buď vůbec, nebo konali všeobecné vyznání bez jmenování jednotlivých hříchů. Následky těchto poměrů jsou zjevné. Lidé již nejsou očišťováni od hříchů, jejich svědomí promlouvá stále řidčeji, stávají se vlažnějšími, stále více zapomínají na Boha a nakonec se zatvrdí v hříchu.

Stejnou měrou, jak mizí přijímání svátosti pokání, se snižují nároky potřebné pro svaté přijímání. Stále častěji se propaguje a praktikuje připouštění osob, které žijí ve stavu těžkého hříchu, k obětní hostině. Těm, kteří se proviňují tímto pochybením, budiž řečeno: Kdo připouští nekající k eucharistii, podílí se na hříchu, který je spáchán nekajícným přijetím eucharistie.

Také jiné cesty vnitřní obnovy, které souvisejí s pokáním a obrácením, se dnes široce zanedbávají. Jak mdlou a vlažnou se stala Církev v hojnosti kvetoucí části křesťanského západu, vyplývá i z úpadku předpisů o postě. V době, kdy odborníci na výživu, lékaři a pedagogové naléhavě doporučují střídmost v jídle a pití, vydala pokoncilní Církev páteční půst zdrženlivosti všanc. Zřetelněji kapitulace před duchem doby vyjít najevo nemohla. Ignác z Loyoly používal jako důležitý prostředek obnovy jednotlivce duchovní cvičení. Dnes se už jen zcela vzácně někde konají opravdové ignaciánské exercicie. Na místo cvičení v následování Krista nastoupily na mnoha místech zábava, rekreace nebo tlachání. K obrácení se tím duše nevedou.

10. kapitola

ÚBYTEK MISIJNÍHO DUCHA A UBÝVÁNÍ KONVERZÍ

I. Úbytek misijního ducha

Každá pravá reforma se chce rozšířit, naplnit ostatní stejným smýšlením, království Boží dostat na přední místo a shromáždit v něm lidi. Církev omlazená reformou Řehoře VII. ukázala svou sílu v misijním díle a křížových výpravách, ve výkonech teologie a mystiky, mohutnými románskými a gotickými církevními stavbami. Pomysleme dále na hnutí vyvolaná Františkem a Dominikem. Byla v nejvyšší míře apoštolská a misijní. Nikoli náhodou souvisí katolická obnova šestnáctého a sedmnáctého století s rozkvětem misií.

Z tohoto pohledu dnešní stav také o něčem vypovídá. Koncil označil katolické náboženství jako jediné pravé (Dignitatis humanae, čl. 1) a katolickou Církev za onu, do níž z Boží vůle musí vstoupit všichni lidé (Ad gentes, čl. 7). Tím doložil dogmatické základy misie. Koncil také schválil rozsáhlý dekret o misijní činnosti Církve. Ve stejnou chvíli ale také začal úbytek nadšení pro misie a pokles počtu misionářů, rostlo nepochopení pro misie a nezájem o ně v takové míře, jak tomu v dějinách Církve, pokud vím, ještě nikdy nebylo. Je známo, že ještě nikdy se tolik misionářů, kteří pobývali na dovolené ve vlasti v Evropě či USA, už nevrátilo na misijní pole Církve, jako je tomu od počátku koncilu. Ve Spolkové republice Německo jsou tisíce laických teologů, tedy mladých mužů a mladých žen, kteří mají ze sebou ukončené teologické studium, ale kteří buď nikdy neměli úmysl stát se kněžími nebo vstoupit do řádu, nebo se tohoto úmyslu vzdali. Nedostalo se mi žádných informací, že by se, třeba jen skromné procentní zastoupení z tohoto velkého zástupu chystalo jít jako misionáři do daleké země, aby tam šířili víru. To všechno je protikladem plodů obnovy. Jak k tomu mohlo dojít? Tyto jevy je třeba přičíst k tíži především teologii, která už nebere vážně Kristův misijní příkaz, která umenšuje nezbytnost Církve pro spásu, dokonce se odvažuje tvrdit, že věcí misionáře je, aby z buddhisty udělal dobrého buddhistu a z mohamedána dobrého mohamedána. Při takových představách nemůže vzniknout misijní nadšení a nikdo na sebe nemůže vzít bezpočetné obtíže a strádání. Není tedy žádný div, že na mnohých misijních polích Církve vládnou stagnace a ústup. K tomu dochází ve stejné době, kdy průbojnost islámu den ze dne roste a existuje nebezpečí, že z Afriky se stane mohamedánský kontinent.

II. Úbytek konverzí

S misiemi úzce souvisí konverze, návrat nekatolických křesťanů domů, do katolické Církve. Církev obnovená pravou reformou vždy přitahovala mnoho odloučených křesťanů a podněcovala je k tomu, aby se vrátili do jednoho stádce Páně. Sedmnácté století bylo například stoletím konverzí. Kardinál Heenan správně nazývá konverze „nejspolehlivějším znamením duchovního zdraví v každé náboženské společnosti“ (J. C. Heenan, A Crown of Thorns, Londýn 1974, 381). V protestantismu je počet přestupů do některé církve nahlížen jako neklamné znamení její vnitřní síly, a to právem. Použijeme-li toto měřítko na katolickou Církev, zpozorujeme celý ten osudový stav, který v posledních letech postihl naši Církev. Počet konverzí poklesl všude v nesmírném, zcela nenormálním rozsahu. Konverze z elitních vrstev národa se staly velkou vzácností. Tento úkaz se snadno vysvětlí. Zdánlivé reformy koncilu a pokoncilní doby neudělaly Církev přitažlivější a příjemnější, naopak ji z velké části oloupily o její přesvědčivou sílu. Rozhádaná, znejistělá, popíráním a ničením víry naplněná Církev není schopna přitáhnout hledající a zápasící lidi. Desakralizovaná, zprotestantizovaná, na svůj nárok na absolutnost zapomínající Církev již nemůže ukojit metafyzický hlad, touhu po Bohu. Neřízená, oportunistická, za duchem doby se ženoucí Církev není s to uspokojit touhu po pocitu bezpečí a opory. Pluralistická Církev už nedokáže utišit touhu po vzájemnosti. Velkou míru viny na úbytku konverzí má také rozpoutaný ekumenismus. Jestliže muži, kteří vyvolali rozštěpení Církve šestnáctého století, jsou oslavováni a současně jejich katoličtí protivníci odsuzováni, jestliže se budí zdání, že je jedno, zda je člověk katolík, nebo protestant, pak je pochopitelné, že se lidé takto uklidnění v pochybnostech o správnosti své příslušnosti k nekatolické náboženské společnosti už nevydají na cestu, aby hledali pravou Církev.

Právě tak jako za změn posledních let sotva ještě nacházejí jinověrci cestu do Církve, tak jsou mnozí z těch, kteří se k ní v dřívějších letech připojili, často po těžkém zápase a za velkých obětí hluboce zarmouceni, ba přímo zděšeni z vývoje, který naše Církev od koncilu nabrala. Cítí, že jim mizí půda pod nohama, a ptají se, zda je to ještě ta Církev, která je přitáhla. Většina konvertitů je trpce zklamaná z takzvaných reforem posledních let.

Upozorněme ještě na jeden do této souvislosti spadající jev pokoncilní doby. Výroky koncilu o poměru státu a Církve a jejich výklad uspíšily všude ničivé důsledky. Církev ztrácí nebo prohrává stále více podporu vlád při svém poslání pokřesťanštit národy a jejich mravy. Ústavy a zákony zemí se trvale vzdalují zjevení a nauce Církve. Takzvaný křesťanský Západ popírá Boha ve svých institucích stále víc. Katolická Církev se dobrovolně stahuje z pozic, které jí ústavy přiznaly. Naproti tomu v nekřesťanských zemích nastává opačný vývoj. V islámských státech, jako je Egypt, se objevují názory, zda by neměl hrozit trest smrti mohamedánům, kteří konvertují ke křesťanství.

11. kapitola

PROHŘEŠKY NA MLÁDEŽI

Reformní hnutí se vždy ve zvláštní míře věnovala mládeži. Připomínám například počínání Tovaryšstva Ježíšova v šestnáctém století. Všude se zakládaly kolegiátní školy, v nich se shromažďovala mužská mládež, jí se pak dostalo důkladného profánního a nábožensko-mravního vzdělání. Tak rostly síly, z nichž se mohly Církev a společnost regenerovat: věřící, zbožní, pro svaté náboženství nadšení křesťané. Vývoj, který probíhá v Církvi nyní už patnáct let, mládež pro křesťanství a Církev nezískal, ale vzdálil ji od nich.

I. Znejistění ve víře

Stav mezi mládeží budí úzkost. Na prvním místě u ní postrádám pevnou víru, precizní znalost této víry a vysokou úctu vůči této víře. Kdo není zakořeněn ve víře, kdo ji důkladně nezná, kdo ji opravdově nemiluje, ten pro víru také nic nedělá a nežije podle ní. Na tomto stavu mají natřesenou míru viny způsoby hlásání víry, vyučování náboženství a katolická práce s mládeží. To přiznávají i samotní biskupové na rozhodujících místech. Kardinálové Höffner z Kolína a König z Vídně podobně prohlásili, že pro rodiče dnes může být povinností z víry a ze svědomí odhlásit své děti z vyučování náboženství (Lothar Groppe, Das Ärgernis der Religionsbücher, Hans Pfeil (vydavatel), Unwandelbares im Wandel der Zeit. 19 Abhandlungen gegen die Verunsicherung im Glauben, Pattloch 1976, 405). V tomto prohlášení spočívá doznání, že biskupové nejsou buď ochotni nebo schopni vytvořit z výuky náboženství, za kterou jsou přece odpovědní, nástroj ke zprostředkování víry. Poměry jsou jinde sotva lepší než v Německu a Rakousku. Znalec situace ve Velké Británii kanovník George Talford označuje s pečlivým zdůvodněním tzv. moderní katechetiku za „teologicky zvrácenou a duchovně zbankrotovanou“ (The Wanderer z 21. července 1977, str. 4). Nikdo nebude chtít tento stav označit za rozmach nebo obnovení, ale naopak za to, co potřebuje důkladnou a rychlou reformu.

II. Absence vedení

Na druhém místě chybí mládeži pevné vedení vzornými osobnostmi. Mladý člověk instinktivně touží po vedení, ale musí to být vedení, kterého si může vážit, k němuž může s důvěrou vzhlížet. Když se dospělí projeví jako prospěcháři a zbabělci, když nejsou přísní sami na sebe a nevyžadují od sebe víc než od druhých, pak nebudou moci udělat dojem ani na mládež. Právě mnoho (vedoucích) dospělých se na mládeži provinilo pochybným podbízením a pohodlnou ústupností. Připomínám jen jednání početných duchovních a učitelů náboženství ve vztahu k požadavkům, které je třeba klást na mládež ohledně pohlavní mravnosti. Předmanželská sexuální aktivita ve formě sebeuspokojování a soulože se bagatelizuje, omlouvá nebo označuje za nezávadnou. Je pochopitelné, že mládež před „vychovateli“, u nichž lze vzpíráním se a nátlakem dosáhnout téměř všeho, nemá už žádný respekt a tlačí je stále dál. Tak došlo k tomu, že pastorace mládeže leží v troskách, dokonce že její povolná odnož mládež přímo kazí. Chtěl bych zdůraznit, že mládež samotná má na těchto poměrech nejmenší vinu. Není nic mimořádného, že mládež se bouří proti byť jakkoli oprávněným omezením, tak tomu bylo vždy. Jen dříve vychovatelé ani nepomyslili na to, aby jí byli po vůli v jejích neosvícených přáních.

III. Oslabení vztahu k Bohu

Na třetím místě je otřesně malá osobní vazba většiny mladých k Bohu, náboženství a Církvi, dokonce částečně chybí úplně. Náboženská situace mládeže se proti době před koncilem hrozivě zhoršila. Zbožní mladí lidé se stali velkou vzácností. Na mnoha místech se kupříkladu mládež dříve modlívala v sobotu večer kompletář (a zároveň přitom šla ke sv. zpovědi) a v neděli se účastnila mše svaté. Dnes kompletář obvykle odpadl a mnoho mladých absolvuje svou nedělní povinnost v sobotu večer. To, co se ještě nazývá organizovanou katolickou mládeží, je, co se apoštolátu týká,dalekosáhle poznamenáno duchovní neplodností a nečinností plynoucích z požitkářství, hnidopišství a z nezájmu. Jen na málo místech existují ještě nábožensky horlivé a mravně na výši stojící skupiny mládeže. Velmi značná část takzvané katolické „práce s mládeží“ je ovlivněna levicovou ideologií, politizuje proti tomu, co není nalevo, a polemizuje s tím, vyprazdňuje katolickou víru a církevní mravouku, dokonce toleruje a učí flirt. Ptám se, kdo má odvahu poměry takovéhoto druhu vydávat za „obnovu“.

IV. Duchovní úpadek katolických vzdělávacích zařízení

Mnoho institucí pro katolickou výchovu mládeže je buď odcizeno svému účelu a vnitřně vyprázdněno, nebo bylo úplně zrušeno. Deklarace koncilu o křesťanské výchově přiznávala katolickým školám největší význam (gravissimum momentum) a připomínala rodičům povinnost svěřovat své děti katolickým školám a ty podporovat (čl. 8). Po koncilu zatím došlo v mnoha zemích k úbytku nebo ke zhroucení katolického školství, v dějinách zcela ojedinělému. Koncil požadoval, aby v katolických školách bylo zaměřeno celé vzdělávání na zvěst spásy, aby žáci byli schopni šířit království Boží (Gravissimum educationis, čl. 8). Dnes se katolické školy už často ani neodlišují od škol nekatolických nebo profánních. O proniknutí celého výchovného programu křesťanským duchem nemůže být ani řeči.

Následný stav, v němž se dnes mládež nachází, není vůbec přehnán. Provinění, které se dnes na mládeži páchá, a to, co je promeškáno, se Církvi později určitě strašným způsobem vymstí. Nejhorší následky výchovy Hitlerjugend jsme v Německu také nepocítili ihned, ale až po mnoha letech, totiž potom, když generace, kterou se pokoušeli vychovat bez náboženství a proti náboženství, bez Církve a proti Církvi, sama zakládala rodiny a dostala a převzala zodpovědnost za výchovu. Podobné to bude s mladými lidmi, kteří v pokoncilních zmatcích vyrůstají a nadále budou vyrůstat. Jak mají zprostředkovat a předat svým dětem něco, co sami nedostali, totiž jasné a pevné katolické přesvědčení, bohatou a samozřejmou náboženskou praxi, pevné a každé diskuzi nadřazené mravní zásady?

12. kapitola

ZHROUCENÍ DISCIPLÍNY

I. Pohrdání právním řádem

Pravá reformní hnutí v Církvi byla vždy nakloněna právu. Ve spojení s průběhem reformních hnutí a v jejich průběhu vznikaly právní sbírky, církevní právo bylo zpřísněno a neúprosně praktikováno. Vývoj, který v Církvi už patnáct let probíhá, zanedbává a opomíjí právo a pohrdá jím. Široce propaguje nevázanost a obrací se proti přestoupení norem jen tehdy, když jsou nebezpečná novotám. Tím znovu progresivistické hnutí prozrazuje, že se nejedná o obnovu. K tomu mu chybí respekt vůči právu, snaha o zachování kontinuity a vůle k spravedlnosti.

Podceňování práva má v naší Církvi osudnější následky než v jiných náboženských společnostech. Kardinál Heenan kdysi řekl, že úspěchy katolické Církve spočívají, lidsky řečeno, na její disciplíně. Disciplína znamená úctu k normám, věrnost zákonu. Není přehnaným konstatování, že disciplína se v pokoncilní Církvi dalekosáhle zhroutila. Četné normy se beztrestně překračují, nepohodlné příkazy zůstávají nepovšimnuty. Agitace proti platným předpisům vedla ke změnám leckterých z nich. Zde připomínám především zahanbující události kolem zákonodárství ohledně smíšeného manželství. Četné z údajných reforem vzešly z neposlušnosti, rozšířily se a pak byly papežem a biskupy akceptovány, ti z nich udělaly zákony, které byly věrným věřícím uloženy s odvoláním na poslušnost. To platí především pro oblast liturgie. Na tomto procesu se podíleli biskupové i celé biskupské konference. Podávání na ruku, kázání laiků a obrácení pořadí první svatá zpověď – první svaté přijímání zavedli němečtí biskupové v otevřené neposlušnosti vůči Svatému otci. Mohlo by se stát, že takovéto praktiky dojdou hranice, kde už je nebudou moci strpět ani již tak shovívaví biskupové. Jak ale budou chtít učinit přítrž jednání, které tak dlouhou dobu trpěli, ba sami je používali proti Svatému stolci? Jak velká je právní nejistota, která vznikla díky koncilu a jemu následujícímu hnutí, vyplývá z upozornění papeže (v motu proprio „De episcoporum muneribus“ z 15. června 1966), podle něhož je dosavadní kanonické právo stále v platnosti, pokud je koncil výslovně nezrušil nebo mlčky nepozměnil.

Často se znevažuje církevní právo s odvoláním na pastoraci. Nedokážu odhalit protiklad mezi právem a pastorací. Vedení lidí ke spáse potřebuje normy a ty musí odpovídat právu a poslání Církve. Pokud určité zákony neodpovídají účelu získávat věřící pro život ke cti Boží, pak musí být nahrazeny jinými, které tomuto cíli odpovídají lépe. Ale svévolná nesmí být pastorace nikdy. Pokoncilní katolicismus se domníval, že pastoraci pomůže, když omezí církevní řád. S touto praxí žalostně ztroskotal.

II. Rezignace na církevní výchovné prostředky

Církevní hnutí obnovy, jak o nich byla řeč na začátku, vždy používala výchovné prostředky, aby prospěšně působila na zatvrzelé a na ty, kteří nebyli ochotni se polepšit. Především postupovaly přísně proti takovým, kteří ničili víru Církve. Úplně jiná situace je dnes. Pokoncilní doba je poznamenána ve všech oblastech náboženského života svévolí, zlořády a excesy všeho druhu. Zranění a zmatení věřící to znovu a znovu stavěli pastýřům Církve před oči, ale k nějaké reakci došlo jen v ojedinělých případech. Sotva kdy byli duchovní a laici, kteří se provinili vůči posvátným statkům Církve, pobídnuti k úctě před zákonem výchovnými prostředky, jež jsou Církvi vlastní. Tresty naopak byly obvykle uděleny těm věřícím, kteří se ve své vnitřní nouzi postavili proti novotám. Jim se nedostalo oné šetrnosti, kterou pastýři Církve zpravidla v přemíře dopřávají progresivistům všech odstínů.

13. kapitola

BYROKRATIZACE CÍRKVE

Obnova znamená pohyb, život a sílu. Upevňuje víru, zlepšuje mravy, obnovuje zbožnost, prohlubuje bohoslužbu, pozvedá rodinný život, probouzí horlivost, zapaluje nadšení. Obnova se nemůže zříci institucí a organizací. Ty však nestojí v popředí, ale jsou prostředkem pro dosažení účelu.

I. Horečná, nehospodárná činnost

Zcela jinak je tomu s progresivistickým hnutím. Naplňuje ho bezpříkladná upovídanost, produkuje neslýchané množství papírů, je úplně posedlé organizováním a vyvíjí horečnou činorodost v podružných záležitostech, aniž by tomu všemu odpovídal rozkvět církevně náboženského života. Naopak! Inflace církevního schůzování a zasedání a zveličování organizační činnosti jdou ruku v ruce s úbytkem hloubky víry u katolíků, scvrkáváním farností a rozpadem rodin. Církevní byrokracie v posledních letech bujela přímo jako rakovina. Byly zřízeny četné kanceláře, instalovány telefony, přijati správní úředníci, duchovní vyjmuti z pastorace. V době před koncilem se hledali muži a ženy na pracovní místa, v pokoncilní době se místa pro muže a ženy vytvářejí. Čím více kanceláří vzniká, čím více je ustaveno psacích stolů a sepsáno listin, tím bezpečněji se tento provoz udržuje při životě vlastním během naprázdno. S odkazem na tyto aktivity představují přičinliví opěvovatelé německý katolicismus jako živoucí, kvetoucí, ba vzorový. Ve skutečnosti ale to, co má navíc oproti katolíkům v jiných zemích, spočívá z 80 % na jeho penězích. S penězi se dají uskutečňovat všechny ony podniky a vytvářet fasády, které se pyšně ukazují cizincům. S reformou, obnovením a pozvednutím to všechno nemá nic společného, neboť drtivá většina těchto zařízení nepřispívá ani v tom nejmenším k obrácení jednotlivce, k upevnění jeho víry, k rozdmýchání jeho lásky k Bohu a člověku. A osoby, které v nich mají křesla, nejsou zpravidla obnovení křesťané, ale velmi často funkcionáři, kteří prostě jen vykonávají svoji profesi, svůj džob, neboť přinejmenším zčásti se v církevních službách – každopádně ve Spolkové republice Německo – za méně práce vydělá více než u jiných zaměstnavatelů. O velké, těžké úkoly, které jsou kladeny na Církev, na farnosti a jednotlivého křesťana se progresivismus stará málo. Zaměstnává se svými nenáročnými záležitostmi a šplouchá se ve svých mělkých vodách.

II. Systém rad

Za zvlášť vydařenou novinku v pokoncilní Církvi je vydávána takzvaná demokratizace Církve. Jejím nejnápadnějším znamením, každopádně v německých zemích, je s urputnou tvrdošíjností zřízený systém rad. Demokratizace a systém rad však neznamenají žádné reformy, ale jsou to prvky, jimiž duch doby vtrhává do Církve. Od roku 1949 je Spolková republika Německo demokratickým státem. Demokracie je určitý způsob, jak utvářet vůli státu. Němec však tíhne k doktrinálnímu. Neudivuje tedy, že se v Německu více než kde jinde udělala z organizačního modelu spásná nauka demokratismu. To platí především pro jisté teology. Nezkušení v otázkách státního práva a neznalí ve věcech dějin, jaké opravdu jsou, ukazují se přímo omámeni demokratickými myšlenkami. Aniž by zvážili slabosti a časovou podmíněnost demokratického modelu a aniž by respektovali rozdílnost mezi Církví a státem, přenášejí jej na Církev – „demokratizují“ Církev.

Přitom již kořeny demokratismu ukazují, jak málo je vhodný, aby se přenášel na Církev. Základem demokratismu je totiž ideologicky vzniklý optimismus, že každý člověk je naplněn pochopením, schopností se ovládat a dobrem a že diskusí a rozhodnutím většiny se dá nalézt pravda. Tento optimismus ale nepochází z katolické nauky, nýbrž z ideologického liberalismu. Výpůjčky z tohoto názorového proudu se Církvi ještě nikdy nevyplatily. Pro reformy se už nehodí vůbec.

Ohledně demokratizace se mohli nositelé odpovědnosti opřít o zkušenosti světských institucí. Demokratizující opatření se například nevyplatila univerzitám. Zapojení neoprávněných osob do zásadních rozhodnutí vedlo všude k poklesu úrovně. Při četných usneseních hraje rozhodující roli stranictví. Není přehnané, když konstatujeme, že v důsledku demokratizace ztratila německá univerzita onen věhlas, který kdysi ve světě měla.

Na demokratizátory v Církvi to ale nezapůsobilo. Navzdory všem zkušenostem se dali do díla, aby Církev zdemokratizovali. To znamená, že do Církve byly zavedeny parlamentární instituce a praktiky. Tento vývoj podle všeho pokročil v Německu dále než v jiných zemích, protože zde jej hnala kupředu německá důkladnost či lépe posedlost. Zřízení sytému rad ovšem neznamená, že věřící obdrží silnější podíl na odpovědnosti pastýřů. Masa lidí vedení potřebuje a také to ví. Podle „železného zákona“ oligarchie může vládnout a rozhodovat jen pár lidí. Kruhy, které volají po demokratizaci Církve, ovšem počítají s tím, že vládnutí v demokratizované Církvi připadne jim. Nepřepočítali se. Grémia, jež byla zřízena v průběhu demokratizace, stojí zpravidla pod rozhodujícím vlivem progresivistické strany. Působí v nich ve značném rozsahu lidé s emancipačními manýry, kteří katolickou víru ani důkladně neznají a ještě méně ji žijí, spíše svým velmi rázným vystupováním zastrašují prosté věřící a výmluvností vyvolávají zdání odborné erudice. Co se jich samotných týká, jsou řízeni publicisty, kteří platí za moderní, neboť jsou sympatizanty liberalizace. Jejich usnesení většinou odpovídají naukám, které převzali od těchto učitelů. Takže demokratizace v Církvi se nakonec projevuje tím, že dosavadní nositelé moci jsou jí zbaveni a na jejich místě se usadí jiní. Posvěcení pastýři postupují svou úlohu nevysvěceným pisálkům.

Proti demokratizaci stojí teologicky nesmírně silné argumenty. Farář totiž zastupuje jako učitel, kněz a pastýř Krista, hlavu každé farnosti. Na základě tohoto zastupování má autoritu a odpovědnost za farnost. Tuto odpovědnost a autoritu nesdílí s nějakým farním shromážděním nebo výborem farníků, ale jen se svými spolu-duchovními [1 Tim 4, 14; 5, 17nn]. Avšak knězi, který může být přehlasován nějakým laickým grémiem, je tato funkce reprezentování Krista, hlavy Církve, vzata.

Také v této oblasti nemůže být řeči o naplnění vůle koncilu. Kardinál Frings se k systému rad vyjádřil, že „později, po ukončení koncilu, se došlo mnohem dále, než koncilní otcové chtěli“ (Frings, Für die Menschen bestellt, 297). Koncilní teolog Klaus Mörsdorf k tomu píše: „Je možno mít jistotu, že koncil svým stručným poukazem na možné další rady ani ve snu nepomyslil na to, aby se přimlouval za výstavbu nějakého systému rad, který vychází od farnosti jako základny a zasahuje až na mezinárodní úroveň a má stát vedle hierarchické strukturální stavby“ (Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche, 73). Podle Mörsdorfa se v případě zřízeného systému rad, zvláště ve střední Evropě, jedná o „divoké výhonky“, které se velmi vzdálily koncilu. Německý systém rad je „pokusem o výstavbu jiné hierarchie“ a „výrazem demokratizace, která není slučitelná s koncilním sebeuvědoměním Církve jako nového lidu Božího“ (Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche, 73). S pravou obnovou nemá připuštění demokratizace nic společného, naopak pravé obnovení ztěžuje, protože jejím protivníkům vytváří základny pro agitaci a propagandu.

3. oddíl

ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ

1. kapitola

VZTAH KONCILU K POKONCILNÍMU HNUTÍ

Předcházející úvahy osvětlily, že v posledních patnácti letech se neuskutečnila žádná obnova Církve, ale že naopak došlo k rozvratům obrovského rozsahu. Není jednoduché určit, jak se na poměrech, které dnes v Církvi panují, podílí koncil a jak pokoncilní hnutí. Přesto je třeba se odvážit pokusu o vymezení, především proto, aby se koncilu dostalo spravedlnosti. Že koncily mohou být kritizovány, je samozřejmé. Dnes se přece napadají i neodvolatelná věroučná rozhodnutí koncilů, a jeden z předních důvěrníků německých biskupů dogmatik Walter Kasper z Tübingen přece dokonce prohlásil, že dogmata mohou být „hloupá“. Zde naproti tomu jde pouze o to, aby se pokyny pastoračního koncilu, které si nijak nenárokují neomylnost, přezkoumaly ve světle nepochybného učení Církve a podle užitečnosti pro pastoraci.

I. Odpovědnost koncilu

Pokoncilní hnutí je bez koncilu nemyslitelné. Koncilem bylo vyvoláno, na koncil si dělá právo a svou průbojnost vyvozuje z odvolávání se na koncil. Kořeny pokoncilního hnutí spočívají v koncilu. Koncil tedy za ně musí být zásadně volán k odpovědnosti. Na úrovni obecné Církve vydával papež Pavel VI. oficiální změny pokoncilní doby za uskutečňování závěrů koncilu. V Německu spojil kardinál Döpfner pokoncilní procesy – jako například würzburskou synodu – tak těsně s II. vatikánským koncilem, že pokus zprostit koncil obvinění nemůže z této strany dojít žádné podpory.

Vskutku začal s koncilem proces totální nejistoty. Od koncilních otců a teologů byla slyšet vyjádření, která znamenala konec jakékoli jistoty v oblastech práva, morálky a věrouky. Když jsem svého času upozornil jednoho arcibiskupa na nesprávné názory teologů, odpověděl mi rezignovaně: „Co chcete dělat, když se mylné názory předkládaly dokonce na samém koncilu?“

Někteří, aby zbavili koncil viny, tvrdí, že do Církve si našly cestu sporné situace, vzpoura proti autoritě a svévole z prostředí mimo ni a zde vyvolaly známé pokoncilní rozkladné jevy. Toto tvrzení se dá lehce vyvrátit. Pokud někdo chce vysvětlit tento úpadek proniknutím „světa“ do Církve, pak je to třeba označit za nepřípustný pokus odvrátit pozornost od vlastních příčin, protože „svět“ chtěl proniknout do Církve odjakživa, a je tedy otázkou, proč se mu to od doby koncilu tak skvěle daří. Pokud opravdu nalezly do Církve cestu zlé jevy ze světa, pak je třeba se tázat, jak se to mohlo stát. Na to existuje jediná odpověď: vpád rozkladných představ a praktik do Církve byl umožněn koncilem a procesy, které jej provázely. Zmatená řeč a rozepře koncilních otců, převaha nezodpovědných teologů a rezignace na kázeň v Církvi jsou odpovědné za to, že do Církve mohly vtrhnout poměry, jaké jsou na denním pořádku ve světě. Jak velmi je třeba i koncilu přičíst k tíži rozkladné jevy pokoncilní Církve, vyplývá ze skutečnosti, že náboženské společnosti, které nezažily srovnatelnou událost, nepociťují nic podobného katastrofálním otřesům, jimiž je zasažena katolická Církev. Nikde v oblasti protestantismu nelze pozorovat takový úbytek počtu návštěvníků bohoslužeb a duchovního dorostu jako v katolické Církvi. Zatímco katolické školství v USA zakouší katastrofální úbytek, protestantské zažívá fenomenální vzrůst. Konverze ke katolické Církvi se již skoro nevyskytují, zatímco počet přestupů k protestantismu se nezměnil. Tvrzení, že pokoncilní novinky by přišly i bez koncilu, je nejen nedokazatelné, nýbrž i nesmyslné. Pokud se však tyto novoty dají alespoň ve svém zárodku připsat koncilu, pak je také koncil za ně a všechny škody z nich plynoucí odpovědný. Není náhodou, že ti katolíci v Itálii, kteří při volbách v roce 1976 kandidovali na listině komunistů, byli horlivými přívrženci II. vatikánského koncilu a pokoncilního hnutí. Jistěže koncil byl a je neslýchaným způsobem zneužíván, když se na něj leckdo odvolává při zdůvodňování věcí a jevů, které mu byly cizí. Ovšem na tomto zneužití není sám bez viny. Je to následek chtěné či nechtěné dvojznačnosti jím přijatých textů. Pokud někdo říká, že ten, kdo činí koncil odpovědný za pokoncilní zhroucení, nečetl nikdy jeho dekrety, tak zapomíná, že koncil je víc než jím schválené texty. Ke koncilu také například patří roky trvající „puštění opratí“ z rukou na všech úrovních, v biskupstvích, v zemích a v celé Církvi.

II. Nerespektování koncilu

Je pravdou, že koncilem vyvolané hnutí přerostlo svého původce a nechalo jej daleko za sebou. To platí jak pro úřední uskutečňování koncilu, tak i pro svévolné interpretace teologů, biskupů a biskupských konferencí. Na mnoha místech se dá ukázat, že určitá pokoncilní usnesení nejsou slučitelná s texty koncilu. Podoba nové mše se například v žádném případě neshoduje s vůlí koncilních otců. To, co měli na mysli, bylo plně pokryto změnami rubrik z let 1962–1965. Na některé jiné případy hrubého odklonu od koncilu bylo poukázáno výše. Pokoncilní eklekticismus se svou slabostí pro pohodlnost a usnadnění nechával pravidelně „spadnout pod stůl“ všechny koncilní texty, které neodpovídaly duchu doby, a dotyčná prohlášení koncilu se tak povětšinou stala neplodnými.

Pastýři Církve by měli dokázat sebrat odvahu a přiznat, že na pokyny koncilu se ve velkém rozsahu nedbalo. Koncilu se neprokazuje žádná služba, když je pokoncilní hnutí co možná nejvíc s koncilem spojováno, dokonce je vydáváno za toho, kdo jeho závěry legitimně uvádí do praxe. Jsou totiž dvě možnosti. Buď se pokoncilní hnutí odvolává na koncil zcela právem a pak nemůže být koncil posuzován příznivěji než toto hnutí, nebo se pokoncilní hnutí odvolává na koncil neprávem a pak se musí konečně přestat se snahami umlčet kritiky tohoto hnutí, s odvoláváním se na koncil.

Pokud se tážeme, jak mohlo dojít k popsanému nerespektování koncilu, je třeba na prvním místě odpovědět takto: koncilu se nedostávalo pravého reformního hnutí v lůně Církve. Chyběli mu muži, kteří by s neochvějnou vírou, hlubokou láskou k Bohu a lidem přijali jeho pravé podněty a převedli je do praxe. Nemá smysl sepisovat byť sebekrásnější texty, když není nikoho, v němž by vzbudily živou odezvu.

III. Jednostranná realizace koncilu

Převedení koncilní vůle do konkrétních norem bylo jednostranné, v podstatě podléhalo příslušníkům progresivistické strany, jak to bylo zvlášť zřetelné u takzvané liturgické obnovy. Tyto kruhy využily málo precizních formulací koncilu k tomu, aby realizovaly své představy. Nesplnila se naděje mnohých takzvaných konzervativních koncilních otců, kteří přes velké pochybnosti dali svůj souhlas textům s tím, že provedení koncilních pokynů samotným Svatým otcem zabrání neštěstí.

Předkoncilní formy náboženského a církevního života nebyly, podle všech předpokládaných zásad, nahrazeny lepšími, ale byly bez náhrady odstraněny. Tento proces odstraňování probíhal často s bezpříkladnou lehkomyslností, domýšlivostí a cynismem. Pokoncilní hnutí vyvolalo v četných oblastech života Církve osudové změny. Co je dnes spojováno se jménem reformy, je v mnoha případech vnější činorodost, touha po novinkách a obrazoborectví. Ve srovnání s časem před koncilem se pokoncilní doba vyznačuje rozkladem, úbytkem, ústupem a ztrátou. Takzvaní reformátoři zapomněli na skutečnost, že tisíc novot nepředstavuje jedno jediné obnovení a že obnova znamená obrácení srdce. Po něčem takovém není v pokoncilním hnutí ani vidu, ani slechu, proto soud nad ním musí vyznít mnohem nepříznivěji než nad koncilem. Pokoncilní hnutí je zaměřeno na rozklad a boření.

2. kapitola

MOŽNÁ VYSVĚTLENÍ ZTROSKOTÁNÍ OBNOVY

I. Povinnost kritiky

Progresivistické hnutí zásadně neobnovovalo a nebudovalo, ale omezovalo a odstraňovalo. Nepředstavuje žádnou obnovu, nýbrž dalekosáhlou destrukci. Pokoncilní hnutí se skutečného ložiska nákazy v Církvi nedotklo, natož aby je vyléčilo. Naopak, už stávající nemoci zhoršilo a jiné vyvolalo. Z oprávněných důvodů je lze v určitém ohledu srovnat s protestantskou vlnou šestnáctého století. Hesenský luterán Franz Lembert položil v jednom dopisu Myconiovi otázku, prozrazující, jak viděl jejich situaci: „Velmi mnoho jsme zničili, ale co jsme vybudovali?“ Nositelé progresivistického hnutí si musí položit úplně stejnou otázku. Žádné chlácholení, ale ani žádné zapřísahání nemůže už dnes pomoci. Je třeba střízlivě pohledět do očí skutečnosti, že sůl se zkazila.

Při těchto zjištěních se nejedná o přehánění nespokojených „konzervativců“ – vše je možno doložit z oficiálních pramenů a vyjádření úředních osob. Každý úřední list kteréhokoli katolického biskupství v Německu je dnes zrcadlem rozpadu v Církvi, jen když jej umíme správně číst. Z progresivistické literatury se dá dokonce sestavit celý katalog rozkladných jevů vzešlých z důsledků koncilu a pokoncilního hnutí. Papež Pavel VI. konstatoval již v roce 1968, že Církev se nachází v hodině sebezničení. Kardinál Frings napsal v roce 1973 o koncilu a jím vyvolaném hnutí: „Naděje, kterou papež s nimi spojoval, totiž že se stanou novými letnicemi a přijde nové jaro do Církve, se dosud nesplnila“ (Frings, Für Menschen bestellt, 304). Současný mnichovský a freisingský arcibiskup kardinál Ratzinger prohlásil v roce 1975: „Je nesporné, že posledních deset let probíhalo pro katolickou Církev krajně negativně. Místo očekávaného obnovení přinesla tato léta postupný proces rozkladu, který se dalekosáhle odvolává na koncil a tak jej čím dál více diskredituje“ (Deutsche Tagespost č. 117 z 30. září 1975, 12). Kardinál Schröffer řekl 16. října 1976 při vzpomínkové bohoslužbě za kardinála Döpfnera, že se smrtí biskupa přišla hodina zúčtování: „Co odpoví biskup, když mu bude položena otázka: Za tvého času ubylo víry, její síla ochabla, kostely se vyprázdnily, věrnost k zákonům života byla otřesena, ochota mít děti mizela, mnoho dětí už nebylo pokřtěno, čísla rozvodů se zvýšila, kněží opustili řady svých spolubratří, odvaha a síla k úplnému odevzdání života do služby Bohu a bratřím v mládeži ochabla. Udělal jsi něco proti tomu?“ (Klerusblatt 56, 1976, 279). Podobných výroků je možno uvést celou řadu. Nikdo nemůže popřít děsivý úbytek náboženského života v katolické Církvi.

Nedělá mi žádnou radost, když musím učinit tato trpká zjištění. Ale kdo si je vědom svého dílu zodpovědnosti za Církev, nemůže nečinně přihlížet, jak je Církev likvidována. Dovolávám se slova Muratoriho: kdo miluje svou Církev, mluví o jejích chybách, kdo mlčí, chyby schvaluje. Jen bezohlednou pravdivostí můžeme připravit obrat k lepšímu. Rozdíl mezi kritikou, kterou činíme my, a kritikou progresivistů spočívá ovšem v tom, že my posuzujeme dle měřítek, jež nám vložila do rukou sama Církev, zatímco progresivisté používají cizí, částečně heterodoxní kategorie, aby odvrátili Církev od pravé cesty. Musí nejprve přehodnotit hodnoty, vydávat za bezvýznamné to, co ještě před pár lety za všeobecného souhlasu bylo hodnoceno jako významné, dřív než budou moci označit převraty přítomnosti za pokrok.

II. Nechuť k přiznání

Původci těchto zmatků ale až dosud nepřiznali, že se mýlili a nerealizovali žádnou obnovu. Umíněně a nepoučitelně trvají na tom, že jednali správně. Za projevy rozkladu, které se nedají popřít, činí zodpovědnými jiné osoby nebo záležitosti. Zajisté ještě nikdy původce zkázy nepřipustil, že on sám znamená úpadek, rozklad a zhroucení. Vždy se pokoušel klamat sebe i druhé. Tak je i dnes rozpad vydáván za přestavbu, změnu struktury, nový začátek atd. Všechna tato slova jsou klamná. Zastírají ono úděsné dění, jehož jsme svědky. Právě tato nechuť přiznat vlastní selhání činí pokoncilní konání nevěrohodným.

Psychologicky je pochopitelné, že ti, kteří spoluutvářeli II. vatikánský koncil, jenž vzbudil tak veliké naděje a pohltil tolik času, síly a peněz, nechtějí uznat, že celé to obrovské vynaložení sil nepřineslo žádné plody, že nenastal rozkvět, nýbrž úpadek bezpříkladného rozsahu. Nikdo nepřiznává rád, že se mýlil a zklamal, že jeho dílo se nepodařilo a navzdory všem dobrým úmyslům se úspěch nedostavil. Tak si lze vysvětlit ono křečovité úsilí odpovědných osob navzdory všem pozorováním, zkušenostem a statistickým důkazům trvat na fikci velkolepého a zdravého církevního sněmu, který pouze v důsledku nepříznivých dobových okolností nemohl dojít své plné účinnosti. Význam dávaný II. vatikánskému koncilu a úspěchy mu připisované jsou pak jen předpoklady, tzn. že spočívají na (nedokázaných) tvrzeních, že takový podnik a takové vynaložení sil nemohou selhat. Takovéto přesvědčení ale neobstojí před skutečností. Z dějin je známo, že koncily mohou zůstat neplodné a tím i ztroskotat. Například V. lateránský koncil v letech 1512-1517 vyslovil mnoho závěrů pro obnovu, které nebyly uskutečněny.

III. Utěšování se

Aby se ti, kdo nesou odpovědnost, nezhroutili z katastrofy, kterou způsobili, uklidňují se navzájem poukazováním na skutečnost, že novinky posledních let byly přijaty většinou kléru a masou laiků, z části byly dokonce výslovně přivítány. S tímto zjištěním je třeba v širokém rozsahu souhlasit, je to ovšem všechno jiné než důvod k uklidnění, spíše naopak. Co měl běžný duchovní a běžný laik dělat tváří v tvář autoritativně nařízeným změnám, které jim byly předkládány s bezpříkladným propagandistickým vynaložením sil a nasazením všech prostředků Církve? Když papež, biskupové a teologové téměř jednomyslně a bez ustání žádají poslušnost a mluví o pokroku, přizpůsobení se a pastorační nutnosti, pak se prostý věřící zpravidla uklidní, nebo je alespoň zticha. Tím podivuhodnější je, že výrazný počet laiků a také někteří kněží se nenechali zaslepit, začali novinky zkoumat a shledali je příliš lehkými. Argument o novinkách přijatých v podstatě shovívavě je navíc dvousečný a dá se obrátit i proti jeho autorům. Právě absence širšího odporu hovoří ve prospěch toho, že se nejedná o opravdovou obnovu. Víme totiž z dějin, jakou opozici vyvolávala mezi klérem a lidem skutečná reformní hnutí, jak se zainteresované strany semkly k obraně, aby nemusely vyměnit sladký život za přísnost, zdrženlivost a námahu. O všech (pravých) reformách slyšíme, že narazily na prudký a trvající odpor, odpor řeholníků, odpor biskupů, odpor světských autorit. Lidé si zvykli na pohodlnost („ruka ruku myje“), každý měl užitek ze zanedbávání náboženských povinností. Reformátoři se svým působením stávali neoblíbenými, protože rušili pohodlí. Jestliže je tomu u novátorů současnosti jinak, pak to pramení z toho, že nevytvářejí žádnou obnovu. Dnešní změny nacházejí souhlas u velkého množství lidí z toho důvodu, že slibují ulehčení a (falešný) klid. Odpor proti těmto údajným reformám přichází od oné menšiny rozumných věřících a zbožných mužů a žen, kteří si uchovali cit pro to, co je Božím právem. Situaci lze, poněkud zjednodušeně, vyjádřit větou: progresivistické hnutí v Církvi si získalo potlesk vlažných a pohodlných. Horliví a zbožní obžalovávají mnohé z takzvaných reforem, jimiž jsou ve skutečnosti rozklad a ničení.

Na to se pak říká, že zlořády v Církvi se zveličují, že to vůbec není tak zlé, že je také mnoho pozitivního atd. Jsem jiného mínění. Názor, že stav je líčen „konzervativci“ nepříznivěji, než je tomu ve skutečnosti, je vyvozen hlavně z nedostatečných informací nebo z úmyslné neochoty vidět skutečnost. Pokud by ti nesčetní překvapení, zmatení, zranění a rozhořčení věřící prolomili jednou své mlčení a shrnuli všechno to, co zažili v Církvi v posledních letech za nepřístojnosti a pohoršení, vznikl by dokument s otřesným obsahem.

Někteří pak spokojeně konstatují, že v Církvi již nyní nastalo klidnější klima. Bezpochyby už je klidněji, avšak proč? Protože progresivismus vládne téměř na všech úrovních. Protože dosáhl svých cílů anebo doufá, že jich v blízké budoucnosti dosáhne. Je klid, protože lidé si zvykli na popírání víry a ničení kultu. Je klid, protože už sotva kdo se vzrušuje nad odpadem kněží a nejistotou kandidátů kněžství. Lze si totiž zvyknout i na strašné věci. Tento klid je ale vykoupen tím, že Kristus je znovu křižován. Je také proto klid, že četní zarmoucení křesťané oněměli v zoufalé rezignaci. Od lidí a pozemských akcí už neočekávají nic.

IV. Chybějící předvídavost koncilních otců

Většině koncilních otců chyběla schopnost vidět dopředu. To byl velký nedostatek u mužů, kteří chtěli řídit světovou Církev a pohnout jí kupředu. Od vedoucích osobností se očekává, že předvídají, jak budou jimi v život uvedená opatření působit. Předvídavost, posouzení lidské psychiky, znalost psychologických zákonitostí, to jsou vlastnosti, které jsou nutně očekávány u nositelů vládní moci. Proto se dostali na svá místa, že tyto vlastnosti se u nich předpokládaly. Tato očekávání rozhodující síly II. vatikánského koncilu hanebně zklamaly. Způsobila to právě jejich popouzející slabost, že se vyvolala psychóza změn, aniž se tušilo, jaké otřesy se tím způsobí.

Většině koncilních účastníků nechyběla varování. Předvídaly se neblahé trendy, jež bude mít koncil za následek. Kdo čte protokoly II. vatikánského koncilu, tomu se úplně zatají dech, jak prozíravě a do detailů moudří koncilní otcové vytušili a popsali téměř všechny škody a zkázy, které lze dnes v Církvi pozorovat. To však byli oni biskupové, kteří byli označeni za „konzervativní“. Většina biskupů – a bohužel ani oba v úvahu přicházející papežové – varovným hlasům nenaslouchala, jejich původce naopak odsunula stranou jako „zvěstovatele pohrom“ a dala jim pocítit nemilost. Málokdy v dějinách se ale předpovědi splnily tak nepředstavitelně přesným způsobem, jako byly obavy těchto koncilních otců z důsledků koncilu. Nelze prostě vydávat hesla o přizpůsobení a slibovat si od toho obnovu, když se současně neřekne, že oním principem přizpůsobení může být jedině bezpodmínečná věrnost chudému služebníku Božímu Ježíši Kristu. Když se totiž tento princip opomine, naplňuje se přizpůsobení v opačném směru, tzn. světu v porušeném stavu, světskému duchu a knížatům tohoto světa. Kdo vyvolá hnutí, u něhož se na základě všech zkušeností dá předpokládat, že se vymkne kontrole nad jeho směřováním, jedná nezodpovědně.

3. Část

úkol budoucnosti

1. kapitola

NUTNOST A PŘEDPOKLADY OBNOVY

I. Nutnost obnovy

Současný kardinál Ratzinger před jistou dobou prohlásil: „Je třeba jasně říci, že skutečná obnova Církve předpokládá jednoznačný odvrat od mylných cest, jejichž katastrofální důsledky jsou mezitím nezpochybnitelné“ (Deutsche Tagespost č.117 z 24. září 1975, 12). Když mluví Ratzinger o nutnosti skutečné obnovy, připouští tím, že tato se zatím neuskutečnila. Přesně to je naše stanovisko. Co se doposud stalo, jsou v podstatě zdánlivé reformy, dokonce zhoršení, znetvoření. Změny posledních let Církev neobnovily, ale působí, že ona obnovu potřebuje se stále rostoucí naléhavostí. Jestliže to, co jsme v posledních letech v Církvi zažili, není obnova, ale její opak, potom z toho vyplývá, že zlepšení institucí a poměrů v Církvi a především obroda lidí je úkolem budoucnosti. Obnova Církve ještě nezačala.

Zde se ukazuje, jak nespravedlivá je výtka, kterou vznášejí mnozí na adresu katolíků věrných tradici, totiž že jsou proti reformám. Oni naopak touží po reformách s horoucím srdcem, avšak po reformách, které si toho jména zaslouží, tedy nikoli po rozkladu, nikoli po výprodeji nýbrž po obnově srdce, obrácení života, nápravě smýšlení a potom také, bude-li to nutné, po změně práva a institucí.

II. Předpoklady obnovy

Výše je ukázáno, jak obnova Církve v minulosti vždy začala tím, že povstaly osobnosti uchvácené Bohem a zahájily obrat svým příkladem radikálního následování Krista. I dnes musí každou změnu struktur předcházet obnova srdce. Také dnes se musí změnit člověk, aby mohl být změněn svět. Vždy a všude platí základní pravidlo: nejprve boj proti zlému v nás, pak proti zlu kolem nás; nejprve sebeobnova, pak obnova okolí.

Má-li přijít skutečná obnova, pak úplně ze všeho nejdřív musí povstat muži a ženy, kteří jsou skrze sjednocení s Kristem přesvědčeni o svatém náboženství a jsou jím nadšeni, je jim vlastní stravující horlivost pro Boží věc a z lásky ke Kristu v sobě nesou svatý nepokoj, aby podřídili celý svět královskému panování Kristovu. Musí to být lidé, kteří slučují víru, jež hory přenáší, se svatou bázní Boží. Muži a ženy, kteří mají způsobit obnovu, musí výše svého úkolu dosahovat mravně a asketicky. Musí mít janovskou vážnost, františkánskou pokoru a ignáciánsky jasně vytyčený cíl. Obrátit sebe sama. Stejně smýšlející shromažďovat kolem sebe. Stát se znamením, které září, jemuž ale také bude odporováno.

Bludné cesty musí být rozeznány, chyby a selhání musí být přiznány. Nevidím, jak by se mohli ti, co nesou hlavní odpovědnost na děsivém úpadku Církve, vyhnout otevřenému a veřejnému přiznání své viny. Měli by doznat, že v posledních letech se sice hodně přizpůsobovalo, obnovení Církve však nenastalo. Měli by přiznat, že to tak dál jako doposud jít nemůže. Čestné přiznání chyb nepodkope ničí autoritu. Naopak ctí ty, kdo toho dosáhnou.

2. kapitola

OBNOVA VÍRY A BOHOSLUŽBY

Až začne skutečná obnova, musí nám být v jednom jasno: ještě nikdy v průběhu církevních dějin nestála nějaká obnova před zpustošením a zkázou takového rozsahu. Rozklad v naší Církvi nabral apokalyptických rozměrů. Víra, základ všeho, není téměř nikde neporušená. Bohoslužba, sláva křesťanů, se závažným způsobem zdeformovala.

I. Obnova víry

Pravá obnova musí nejprve začít u obnovení katolické víry v její čistotě a plnosti. Neboť na víře závisí vše: Církev, kněžství a křesťanský život. Věřícím musí být vráceno vděčné vědomí, že jsou vyvoleni Kristem. Musí jim být znovu postaveno před oči, co to znamená být vykoupen a být shromážděn v Církvi Boží. Relativistickému tlachání o anonymních křesťanech a podobným jevům je třeba vypovědět rozhodný boj. Falešný ekumenismus, který není ničím jiným než irénismem a indiferentismem, musí přestat. Nekatolickým bratřím je třeba dosvědčovat katolickou víru bez škrtů a předkládat jim ji k přijetí. Protestantizaci Církve je třeba zastavit. Heterodoxní názory a instituty, které v posledních letech naše Církev přijala, musí být opět odvrženy. Katolická víra musí vytvářet měřítko pro to, co má v Církvi oprávnění na existenci a co nikoliv.

Neurčitost v hlásání musí opět ustoupit jasnosti a jednoznačnosti. Křesťanské tajemství spásy musí být zvěstováno podle své vnitřní struktury a ne podle opatrnických ohledů.

Je třeba skončit se stíráním rozdílů mezi katolickou vírou a naukami jiných náboženských společností. Lid musí být poučen o předmětech, které jsou mezi katolíky a ostatními křesťany kontroverzní, pokojně a v lásce, avšak také s otevřeností a poctivostí. Apologetika, obrana katolické víry, musí dojít opět cti. Věřící musí umět odpovídat na námitky.

Ve výuce náboženství se musí opět zjednat pořádek, aby si tento předmět zasloužil své jméno. Je při něm třeba přednášet nezkrácenou, nikoliv deformovanou věrouku a mravouku, a to osobami, které s přesvědčením za obojím stojí. Dětem a mládeži je nutno zprostředkovat jasné a současné vědomosti církevní nauky, uvést je do života Církve a náboženské praxe. Pochybné učebnice náboženství je třeba stáhnout. Je nutno s nejvyšším urychlením vytvořit použitelný katechismus.

Jedním z nejdůležitějších bodů je pak obnova nezávadného zvěstování katolické morálky. Oslabování a překrucování požadavků Božích na člověka pověřenými učiteli morálky musí skončit. Právě ve své mravouce má katolická Církev prostředek uzdravení pro společnost, která už nezná mezí. Pokud údy Církve budou podle ní žít, stanou se účinnými zvěstovateli katolické víry. Nic nepřesvědčí člověka víc než příklad.

II. Obnova bohoslužby

Bohoslužba musí být obnovena ve své důstojnosti a vznešenosti. Musí být proniknuta vírou a víru účastníků živit. Deformace tzv. liturgické obnovy se musejí zrušit. Dřívější liturgii, která zřetelněji vyjadřovala víru Církve, nutno obnovit. Je třeba se vzdát nové mše ve prospěch mše Pia V. Při udělování svátostí je nutno se vrátit k dřívějšímu ritu. V modlitbě breviáře se musí zrušit vynechávky a zkracování.

Jádrem bohoslužby je modlitba a každá další činnost z ní čerpá svůj význam. Ideologická indoktrinace už nadále nesmí mít místo v bohoslužbě. Blasfémie, nepřístojnosti, hrátky a experimenty musí být vymýceny. Farnost se musí naučit klečet před Bohem, ne pouze sedět či stát. Je nutno přivést nově k rozkvětu uctívání Pána ve svátosti eucharistické oběti. Bázeň před Pánem ve svátosti musí být obnovena. Kněží musí dávat najevo chováním, oblečením a jednáním, že vědí, kdo je zde přítomen. Je nutno přestat bezmyšlenkovitě připouštět kohokoliv k rozdílení sv. přijímání. Nesmírně důležité je, aby byl brzo vytvořen nový diecézní zpěvník, který bude víru a zbožnost věřících vskutku podporovat a živit. Některé předkoncilní modlitební knihy německých diecézí se nabízejí jako vynikající předlohy, po nichž lze sáhnout.

3. kapitola

MRAVNÍ OBNOVA

I. Závažnost křesťanského života

Obnova, která si má toto jméno zasloužit, musí znovu ukázat důležitost křesťanského náboženství pro spásu. V duších musí opět růst úcta, bázeň před nejsvětějším Bohem a zanícení pro něho. Katolíci si musí znovu uvědomit majestát a svatost, spravedlnost a velikost Boží. Nevážnost, frivolita a opovážlivost musí z náboženské oblasti zmizet. Posvátná bázeň Boží se opět musí stát pro každého katolíka samozřejmostí. Skutečná obnova musí znovu každému jednotlivci postavit před oči jeho odpovědnost za časnost i věčnost, přivést ho k živému spojení sjednocení s ukřižovaným Pánem Ježíšem Kristem. Věřící musí být znovu poučeni o smyslu a cíli svého života, totiž že jsme na zemi proto, abychom Pána Boha milovali a jemu sloužili a tak jednou do nebe přišli. Každý křesťan musí opět poznat svoji odpovědnost, kterou má za spásonosný běh dějin a za uchování pořádku na zemi. Musí mu být připomenuto, že každý jeho jednotlivý hřích ho činí spoluviníkem na neštěstí a katastrofách, a musí proto cítit svatou bázeň před hříchem. Kazatelé, učitelé náboženství a zpovědníci musejí upustit od praxe, při které používali lidskou slabost a Boží milosrdenství jako výmluvy k zanedbávání či oslabování zvěstování svatosti a majestátu Božího, vážnosti soudu a nebezpečí věčného zavržení Zvěstování nutno oprostit od jakýchkoli tabu. Velkým tématům – hříchu, soudu a věčnému zavržení – se musí opět dostat náležité důležitosti. Onomu právě tak směšnému jako i nebezpečnému žvanění, že všichni, všichni, všichni přijdou do nebe, se musí učinit přítrž.

II. Úcta vůči Božímu zákonu

Úcta vůči Božímu zákonu, jeho přikázáním, napomenutím a varováním, jeho přislíbením a hrozbám musí být u věřících obnovena. Výmluvy a omluvy, které jen chtějí zakrýt pohodlnost a neochotu k oběti, již nesmějí platit. Věřící musí opět žít Kristův zákon s plnou věrností, bez zjednodušování a vynechávání, jež do něj vnesl progresivismus. Ježíšovo učení prostě není pohodlné. V evangeliu naopak čteme hrozivé věty. Nikdo nemá právo je bagatelizovat. Kdo chce následovat Krista, musí na sebe vzít jeho kříž. Pravá obnova neusnadňuje křesťanský život, nýbrž jej činí obtížnějším, protože bere vůli Boží vážně. Láska mezi mužem a ženou musí být opět pozvednuta z prachu, musí získat znovu svou důstojnost tím, že dostane nazpět svou čistotu. Rodiče se musí znovu naučit chápat sebe sama jako spolupracovníky Stvořitele při velkém díle tvoření nebeských občanů.

III. Obnova postní kázně

Hřích a boj proti němu musí být opět brán vážně, příležitosti ke hříchu je třeba se opět rozhodně vyhýbat. Být křesťanem znamená být bojovníkem. Jistě, bude znovu a znovu přicházet pokušení a slábnout vůle. Ale k tomu, aby se uchránil před pádem, nebo aby po pádu opět povstal, existují prostředky, především modlitba a askeze.

Církevní postní kázeň je nutno energicky obnovit. Půst musí být opět zaveden v širším rozsahu. Pro duchovní osoby musejí být postními dny po celý rok středy a pátky, s odhlédnutím od svátků. Věřící je třeba opět zavázat k postu ve středy, pátky a soboty v době postní a o křížových dnech. Půst újmy a zdrženlivosti se nedá ničím nahradit, ani skutky zbožnosti, ani skutky blíženské lásky, tyto mají své místo vedle postu, nikoli místo něj.

Pro kněze se musí udílení svátosti pokání znovu stát nejdůležitější částí jejich pastorační služby, musí opět vést věřící k pravidelné dobré zpovědi. Přece víme, že nekoná-li se zpověď několikrát za rok, pak jedenkrát za rok je nezaručená. Zpovědníci se musí zase naučit umění vést duše, umění, skrze něž dokáží udělit na základě důkladné znalosti duchovního života a vlastních zkušeností kajícníkovi radu a pokyny. Svatostí proslulí kněží dřívějších staletí věděli dobře o nutnosti a požehnání svátosti pokání. V prvním životopise svatého biskupa Jana Nepomuka Neumanna z Filadelfie v USA čteme: „Žádný kněz v diecézi nestrávil více času ve zpovědnici než biskup sám.“ Obnovení svátosti pokání, jež zaslouží toho jména, musí být užito při skutcích pokání. Stále platný princip: lehké pokání za lehké hříchy, těžké pokání za těžké hříchy, musí opět dojít uplatnění. Tím bude věřícím zdůrazněna závažnost hříchu, velikost spásného díla Kristova a odpovědnost člověka. Směšné skutky pokání, které jsou ukládány už po mnoho let – a to nikoli až od koncilu –, působí, že svátost pokání je k smíchu. Místo nepatrného pokání ve formě modlitby se musí opět dostat do praxe namáhavější skutky pokání. Snad by mělo vykonání pokání (dostiučinění) opět předcházet rozhřešení. To by byla pravá obnova svátosti pokání. Již teď, před zahájením skutečné obnovy shora, bychom se měli obrátit a být přísnější vůči sobě samým. Nemůžeme se ve svaté proměnit ze dne na den. Ale něco můžeme, totiž při všem nebo při mnohém, co konáme, udělat něco navíc, než co chce pohodlnost a co koná průměr.

IV. Péče o misijního ducha

Znovu musí být obnoven misijní duch, horlivost a nadšení pro misie. Získávat duše, zachraňovat duše, šířit a podporovat Boží království, přivádět do Církve nové údy, to se musí opět jevit jako nejkrásnější úloha a nejvyšší povolání křesťana. Velká úcta k misiím se znovu vrátí, když relativistické řeči o Boží spásonosné vůli a o cestách spásy pohanů přestanou a opět se pozdvihne katolická nauka o Církvi, víře a spáse. Názory progresivistických teologů, které berou misiím půdu pod nohama, je nutno bez jakéhokoli ohledu zavrhnout.

Vedle vnějších misií nesmí být zanedbány ani ty vnitřní. Církvi vzdálení a odpadlíci nesmějí být ponecháni svému osudu. Je třeba jít za nimi a přivést je zpět do jedné Kristovy Církve. K tomu je třeba směrovat aktivitu laiků, rozhodnutých pracovat s kněžími na budování království Božího. Je nutno znovu obrátit pozornost k diaspoře. Musí se bojovat o každou jednotlivou duši, každou jednotlivou rodinu. Slabošská povolnost nemá žádné místo tam, kde jde o Boží čest, Boží království a Boží lid. Je nutno obnovit pastoraci smíšených manželství. Jejím cílem musí být sjednotit v katolické víře každou rodinu, jejíž jeden úd je katolický. Kapitulaci před nátlakem protestantismu a jeho katolických přívrženců je nutno zastavit. Duchovní pastýři a věřící musí s láskou, taktem a horlivostí usilovat o konverze. Každý si musí být vědom své odpovědnosti vůči svým příbuzným, sousedům a kolegům v práci.

4. kapitola

OBNOVA KLÉRU A V ŘÁDECH

I. Obnova biskupů

Ještě nikdy nedošla obroda v Církvi svého cíle bez spolupůsobení biskupů. Nástupci apoštolů proto musí předcházet obnovu příkladem. Obnova biskupů podmiňuje řadu nutných rozhodnutí. Biskupové musí vést příkladně přísný a jednoduchý život. Neúnavně musí být na cestách k prospěchu jim svěřeného stádce. Důvěrně známá jim musí být celá diecéze, nejen biskupská rezidence a biskupské město. Bez ohledu na chválu či hanu musí hledět na ukřižovaného Pána a vést své diecézany slovem, příkladem a jednáním k dokonalosti. Biskupové musí hledat, prosti ješitnosti a falešné shovívavosti, jen Boží uznání.

Za své poradce a důvěrníky by si měli biskupové volit samostatné, otevřené, odvážné a charakterově pevné muže, nikoli poddajné a servilní přikrášlovatele skutečnosti. Musí mít vnitřní jistotu, aby unesli odchylné názory. Při výchově teologů musí rozhodující měřítka posouzení vydávat vědeckost, pevnost víry a zbožnost, nikoli přizpůsobení se trendům, „modernost“ a umění držet směr. Biskupové se musí osvobodit od jednostranného dávání přednosti progresivistickým teologům.

Výběr biskupů je možno zlepšit a také je to zapotřebí. Biskupové by neměli být nadále vybíráni hlavně podle toho, jestli se bez sebemenších problémů zapojí do zástupu svých kolegů a přizpůsobí se právě platným proudům. Pro tento úřad by měli být vybíráni nezávislí, horlivostí pro slávu Boží a spásu duší se stravující muži, i když nejsou právě příjemnými představenými (případně podřízenými). Není zcela jisté, že ti, kteří jsou s to přizpůsobit se každému (vnitrocírkevnímu) proudu, jsou nejvhodnějšími kandidáty na obsazení biskupských stolců, neboť by kvůli této vlastnosti mohli být náchylní k neúnosným ústupkům. Měl by se klást větší důraz než dosud na schopnost dokázat energicky spravovat statisíce duší. Muži, kteří budou povoláni za biskupy, musí například umět předvídat, jaké budou výsledky vývoje, který započal, nebo který má být uveden do chodu. Biskupové by měli být také ihned anebo v prvních letech po svém jmenování školeni v umění vést lidi a v řízení. Pro obojí jistě existuje nadání, ale ne každý, kdo je povolán do biskupského úřadu, je má a přitom mnohé z toho se dá předat a naučit.

Musí se obnovit jmenovitá odpovědnost jednotlivých biskupů a zamezit schovávání se za různé výbory. Svatý otec by měl upustit od toho, aby biskupy – např. z jedné biskupské konference – považoval za jeden celek, jímž vůbec nejsou. Naopak by měl hierarchy rozhodnuté odvrátit blížící se ohrožení Církve povzbuzovat a podepírat, stejně jako se starat o to, aby se dostali do vedoucích pozic jednotlivých oblastí.

Biskupové by se měli konečně odvážně postavit na stranu renovačních sil v Církvi a poskytnout jim svou ochranu a podporu, místo toho, aby je nedůvěřivě pozorovali. Jsou biskupové, kteří si stěžují na „polarizaci“ mezi klérem a laiky a vyčítají obhájcům víry, že ji zostřují. Na to je třeba odpovědět, že protiklady v Církvi nevytvořili průkopníci pravé obnovy, ale ti, kteří na místo nezpochybnitelně katolických ustanovení dosadili poloprotestantské. Poté však, co vznikl tento rozpor, se musí říci, že rozdíl mezi pravdou a bludem, jasností a dvojznačností nemůže být dostatečně jasně vypracován. Toto jsou bdělí katolíci dlužni věřícím lidem i té části kléru, která zůstala věrná, právě tak jako Bohu.

II. Obnova teologů

Výchova kněží musí být podstatně obnovena. Věřící, zbožní a učení teologové musí vychovávat přesvědčené kněze s horlivostí pro duše. Ve výchově kněží nutno silněji rozvinout vlastnosti jako vedení lidí, vědomí vlastní zodpovědnosti a odvaha být nepopulární.

Teologie se musí opět ozdravit. Teologie je hlásání víry ve vědecké formě. Kdo chce v Církvi učit a šířit teologii, může tak činit, jen když hájí pravověrnou teologii. Kdo není schopen vidět ve zjevení Ježíše Krista absolutní, provždy platnou a neměnnou pravdu, nemůže být učitelem teologie v katolické Církvi. Zjevení a učení Církve, Písmo a tradice se musí opět stát nesporným základem katolické věroučné nauky. K zajištění tohoto principu je předcházející cenzura právě tak nezbytná jako index zakázaných knih. Neboť věřící musí vědět, na které teologické publikace se mohou spolehnout a na které nikoliv. Teologii je nutno osvobodit od ideologie. Musí jí být navrácen její vědecký charakter, to znamená na prvním místě závazek vůči pravdě.

Připuštění k akademické výuce teologie musí být ztíženo po věcné i po osobní stránce. Kdo nemůže prokázat důkladný celkový teologický přehled a vynikající znalosti a výkony na svém odborném poli, nemůže být učitelem teologie. Kdo není knězem a jako takový se neosvědčil ve zbožnosti, askezi a pastoraci, není vhodný pro vyučování teologie.

III. Obnova duchovenstva

Klérus se musí vrátit k ukázněnému, jednoduchému a přísnému životu. Tu nutno obnovit horlivost v modlitbě, lásku k pokání a zalíbení v samotě. Opět musejí být mezi kleriky mužové s vynikajícími duchovními zkušenostmi, nadpřirozeným životem modlitby a nadprůměrnou zbožností, jejichž světlo osvěcuje ostatní, jejichž žár ostatní zapaluje.

Pastoraci je třeba vrátit správné cíle. Těmi mohou být jen Boží sláva a spása duší. Rozhodující otázka, kterou si musí pokládat kněz při své pastorační práci, nezní: pobavil jsem dobře svou farnost?, ale: učinil jsem z těch, kteří jsou mi svěřeni, přesvědčené katolické křesťany?

Přemrštěnou byrokratizaci našich duchovních úřadů je třeba zrušit. Musí být zastaven únik k psacímu stolu od práce na konkrétních úkolech, od péče o duše. Stále ještě existuje značný počet kněží, kteří hledají takové místo, které je zbavuje pastorační práce, nebo takoví, kteří sice působí v místě spojeném s pastorační činností, avšak hledají únik ve všech možných zaměstnáních, jen aby nemuseli vykonávat tvrdou a na odříkání bohatou pastorační službu. Tady je nutno provést důkladnou léčbu. Pastorace je rozhodující úkol, pro nějž je svěcen každý kněz, a jakoukoliv jinou činnost je třeba předem pečlivě poměřit s touto úlohou.

Klérus se musí znovu naučit respektu před Božím slovem v bohoslužbě, při hlásání a při vyučování. Důkladné studium a dobrá příprava se musí opět stát samozřejmostí pro komunikaci i kázání. Na knězi musí být znát, že stojí za tím, co káže a učí. Jen to, co vychází z přesvědčení, může přesvědčit. Systém poradních sborů lze hodnotit jedině podle otázky, čím přispívá k posílení království Božího. Pokud omezuje roli duchovního představeného, je nutno jej odstranit. Místo platforem pro řečnění musí nastoupit činnost. Katolíkovým charakteristickým znamením se musí znovu stát to, že své náboženství žije, a ne, že o něm jen mluví.

IV. Obnova řeholního stavu

Obnovení řádů je doslova otázkou přežití Církve. Nutnost jejich obrody je neoddiskutovatelná. Neboť křesťanstvo, které odmítá brát vážně evangelní rady, bude brzo hledat cesty, jak se zbavit Božích přikázání. Jako první opatření je třeba předem stanovit rozdělení klášterních společenství na přísné a mírné observance. Tím už se nadále nebudou síly ochotné k obnově přehlasovávat. Druhé opatření musí spočívat v rozpuštění těch klášterních společenství, která se nedají obnovit. Řádům musí být opět dána pravidla a konstituce, která jim jednoznačně a konkrétně stanoví pravidla pro život s Bohem a ve službě Církvi. Ona mnohá ohebná ustanovení nejnovějšího řeholního práva, která otevírají dokořán dveře svévoli a nepořádku, nutno nahradit precizními, konkrétními předpisy. Členové řádů musí být vedeni k přesnému následování pravidel a konstitucí. K tomuto účelu je třeba podstatně obnovit institut vizitací. Noviciát se musí zase stát zřízením, které si zaslouží své jméno a naplňuje svůj účel. „Veškerý zdar a nezdar našeho řádu závisí na výchově noviců,“ prohlásil generální představený dominikánů Romeo na generální kapitule v Salamance roku 1551. To bychom si měli připomínat. Reformní hnutí pro kláštery zdůrazňovala příkazy mlčení a ruční práce. Jak by se toto hodilo i pro obnovu v naší současnosti, zaplavené dráždivostí, žvanivostí a tělesnou nečinností! Je nutno zarazit libovolné výlety, věčné potulování se všude možně a nespoutané ježdění sem a tam. Řády se musí vrátit k uzavřenosti před světem, pořádku a kázni. Z mužských ubytoven se musí opět stát kláštery. Duch a smysl evangelních rad musí být vzkříšen. Klášterní společenství se mohou vyhnout víru společnosti blahobytu a uhájit se jako duchovní společenství při následování Krista jen tehdy, když v přísné disciplíně a askezi vymezí zřetelnou hranici. Sv. Kajetán viděl jeden z klíčů k obnově dominikánského řádu v pěstování vědy, druhým klíčem pro něj bylo společenství jako předpoklad pro duševní a duchovní život. I dnes by mohl rozvinout své výchovné působení, vyčerpávající usilování o teologii a pravý, bratrský život ve společenství.

ZÁVĚR

V Církvi toho bylo v posledních letech zničeno a zkaženo tolik, že už nemůže být zachráněna a obnovena člověkem, nýbrž jen zázrakem všemohoucnosti Boží. V tento zázrak však smíme doufat, tento zázrak máme vyprošovat, tohoto zázraku se musíme stát hodnými. Očekávání Božího zásahu a Boží pomoci samozřejmě nenahrazuje lidskou činnost. Musíme napnout své síly, bez oddechu působit, být vyznavači bez bázně a neúnavně pracovat, abychom se alespoň nestali nehodnými mocných Božích skutků.

Je nezvratnou skutečností, že sotva existuje mezi lidmi vzácnější vlastnost než odvaha. Její nedostatek je největším nebezpečím pro všechno velké. Ernst Wiechert prohlásil 16. dubna 1935 v Auditorium maximum mnichovské univerzity, že nic nerozežírá duši muže a národa více než zbabělost. To samé platí i pro Církev. Bez srdnatosti se nezrodí žádná obnova. Z bázně a váhání ještě nikdy nepovstalo nic velkého. Proto se musíme pokoušet vzbudit v lidech odvahu.

Buďme připraveni na to, že ti, kteří chtějí způsobit pravé obnovení Církve, budou muset projít vnitřním i vnějším protivenstvím. Nositelé obnovy budou muset nejdřív vydržet těžký vnitřní boj, než získají jistotu, že je chce Bůh použít k záchraně Církve. Nezůstanou ušetřeni pochybností a malomyslnosti. Budou je označovat za povýšené, neposlušné a ustrnulé. Na začátku budou stát osamoceni a budou postrádat přízeň vysoce postavených. Pravá obnova pak narazí na rozhořčený odpor podílníků na laxnosti a liberalismu v Církvi a jejich poživatelů. Značnou část „katolíků“ popudí, když se jim bude chtít vzít to, na co nahlížejí jako na výdobytky hnutí posledních patnácti let, tedy všechna ta zmírnění, úlevy, uvolnění a příjemnosti, jež byly pod jménem „obnovy“ zavedeny. Nositele reformy budou pomlouvat, bojkotovat, budou se je pokoušet zničit. Za tímto účelem uzavřou spojenectví s bludařstvím a nevěrou a povolají státní moc. Budou hrozit věřícím svými mocenskými prostředky a podaří se jim mnohé zastrašit. Pokud však máme důvěru v Boha a pokoru, Pán bude naší práci a našemu zápasu žehnat. Snad nám není dáno, abychom se dočkali žně. Ale chceme být vděčni, že smíme zasévat.

Když papež Řehoř VII., velký katolický reformátor středověku, zemřel roku 1085 ve vyhnanství v Salernu, neviděl ještě žádné úspěchy svého boje za uzdravení Církve. Přesto byl přesvědčen, že jeho reformní dílo zvítězí v hodinu určenou Bohem, protože Duch Boží v tomto díle živě působil a protože stálo na půdě osvědčeného církevního práva.

Nevím, jak dlouho si progresivismus udrží své místo v Církvi. Je mocný, neboť disponuje aparátem, penězi a propagandistickými prostředky. Ale jedno vím: Doba progresivistů pominula, hodina věřícího katolického lidu udeřila.

Literatura

Hans Barion, Das Zweite Vatikanische Konzil. Kanonistischer Bericht (I) Der Staat 3,1964, 221-226; (II): tamtéž 4,1965, 341-359, (III): tamtéž 5, 1966, 341-352.

Hans Barion, Das konziliare Utopia. Eine Studie zur Soziallehre des II. Vatikanischen Konzils, in: Säkularisation und Utopie. Ebracher Studien. Ernst Forsthoff zum 65. Geburtstag. Stuttgart, Berlin, Koln, Mainz 1967, 187-233.

Robert Beauvais, Nous serons tous des protestants, Paris 1976.

Joseph Frings, Für die Menschen bestellt. Erinnerungen des Alterzbischofs von Köln Josef Kardinal Frings, Koln 1973.

Les fumées de Satan. Présentation de André Mignot. Conclusion de Michel de Saint Pierre, Paris 1976.

Klaus Gamber, Liturgiereform und Vaticanum II: Una Voce-Korrespondenz 7, 1977, 246-255.

Paul Hacker, Seelenmesse ohne Seele: Una Voce-Korrespondenz 5, 1975, 221-224.

John Carmel Heenan, A Crown of Thorns. An Autobiography 1951-1963, London, Sydney, Auckland, Toronto 1974.

Hubert Jedin, Kirche des Glaubens – Kirche der Geschichte. Ausgewählte Aufsätze und Vorträge, 2 Bde., Freiburg, Basel, Wien 1966.

François Louvel, Fallait-il un Concile? Les catholiques après Vatican II. Une enquête de la vie spirituelle, Paris 1966.

Gottfried Maron, Der römische Katholizismus nach dem Konzil. Grundriß einer Analyse: Materialdienst des Konfessionskundlichen Instituts des Evangelischen Bundes 17, 1966, 1-8.

Georg May, Die alte und die neue Messe. Die Rechtslage hinsichtlich des Ordo Missae (Schriftenreihe del Una Voce-Deutschland Heft 8/1975), 2. vydání, Düsseldorf 1976.

Georg May, Der Ökumenismus als Hebel der Protestantisierung der katholischen Kirche, Wien 1976.

Georg May, Priester und priesterliche Lebensform in der Kirchenkrise der Gegenwart, Wien 1977.

Klaus Mörsdorf, Das konziliare Verständnis vom Wesen der Kirche in der nachkonziliaren Gestaltung der kirchlichen Rechtsordnung: AfkKR 144, 1975, 387-401.

Damaskinos Papandreou (vydavatel), Stimmen der Orthodoxie. Zu Grundfragen des II. Vatikanums, Wien, Freiburg, Basel 1964.

Karl Rahner, Schriften zur Theologie 5. Bd., 3. vydání, Zürich, Einsiedeln, Köln 1968.

Karl Rahner, Herbert Vorgrimler, Kleines Konzilskompendium, Freiburg 1966.

Josef Ratzinger, Der Weltdienst der Kirche. Auswirkungen von Gaudium et spes im letzten Jahrzehnt, in: Zehn Jahre Vaticanum II. Mit Beiträgen von Julius Kardinal Döpfner, Franz Kardinal König, Klaus Mörsdorf, Josef Ratzinger, Johannes Kardinal Willebrands. Einführung und Diskussionsberichte von Michael Seybold, Regensburg 1976, 36-53.

Wilhelm Schamoni, Gehen viele ewig verloren?, in: Hans Pfeil (vydavatel), Unwandelbares im Wandel der Zeit II, Aschaffenburg 1977, 73-103.

Michael Schmaus, Leo Scheffczyk, Joachim Giers, Exempel Holland. Theologische Analyse und Kritik des Niederländischen Pastoralkonzils, Berlin 1972.

Ralph M. Wiltgen, The Rhine flows into the Tiber (Rýn se vlévá do Tibery) The Unknown Council, New York 1967.

Theologisches Beilage zur Offerten-Zeitung für die katholische Geistlichkeit Deutschlands, herausgegeben von Wilhelm Schamoni, Verlag Josef Kral, Postfach 1180, D 8423 Abensberg.

Una Voce-Korrespondenz, herausgegeben von Una Voce-Deutschland e. V., D 4 Düsseldorf-Gerresheim, Postfach 120307.

O autorovi

Prof. Dr. Georg May (1926) je kněz a emeritní profesor katolicko-teologické fakulty mohučské univerzity. Věnuje se problematice četných naléhavých církevně-politických témat současnosti. V přítomném díle zkoumá, zda katolická představa obnovy může být aplikována na II. vatikánský koncil, a dochází k jinému výsledku, než by se dalo očekávat podle požadavků moderních teologů, kteří donekonečna opakují, že „duch koncilu“ nevane ještě všude v katolické Církvi a že jeho výsledky je nutno uvést do praxe ještě lépe a důrazněji. Autor tu odhaluje jádro aktuální vnitrocírkevní problematiky a nastiňuje účinné, i když nikoliv bezbolestné řešení.

nakladatelství katolické tradice

BULA „UNAM SANCTAM“ BONIFÁCE VIII.

Brány pekelné Církev nepřemohou

Nedostatky nového ritu kněžských svěcení

Benedictus

Garabandalské „mensaje“

Překvapující proroctví

„Nikdo neodolá této vizi“

Políbení pudřenky

Zázračné uzdravení

Levitace

Kritérium hodnocení zjevení

Okolnosti začátku

Cíl – zničení Fatimy

Průvodní slovo

Pojem a vývoj obnovy

1. kapitola

POJMOSLOVÍ

PRŮBĚH REFOREM

2. část

hodnocení ii. vatikánského koncilu

a pokoncilního hnutí z pohledu reformy

1. Oddíl

II. VATIKÁNSKÝ KONCIL

1. kapitola

ROZHODUJÍCÍ OSOBY KONCILU

I. Koncilní otcové

II. Koncilní teologové

III. Novináři kolem koncilu

IV. Koncilní pozorovatelé

V. Existence stranictví

VI. Světci

2. kapitola

VÝROKY A NAŘÍZENÍ KONCILU

I. Formální nedostatky

II. Obsahové nedostatky

1. Deklarace o vztahu Církve k nekřesťanským náboženstvím

2. Deklarace o náboženské svobodě

3. Dekret o ekumenismu

4. Dekret o katolických východních církvích

5. Věroučná konstituce o Božím zjevení

6. Věroučná konstituce o Církvi a dekret o pastýřské službě biskupů v Církvi

7. Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě

III. Opomenutí koncilu

3. Ohledně pastorace. V pastoraci začala už během koncilu vleklá krize. V pozadí stály hlavně tyto dva důvody: postavení progresivistických teologů a mentalita blahobytu. Počínající krize pastorace nebyla koncilem podchycena.

Shrnutí

2. oddíl

POKONCILNÍ HNUTÍ

1. kapitola

„DUCH KONCILU“

I. Deficit reformátorství v pokoncilní době

II. Zfalšování vůle koncilu

2. kapitola

ÚPADEK TEOLOGIE

I. Destrukce víry a vědecká nedostatečnost

II. Ideologie místo teologie

III. Náboženský deficit

3. kapitola

ROLE PAPEŽE

I. Povolnost

II. Nedostatečná informovanost

III. Absence přívrženců pravé obnovy

IV. Povinnost věřících vůči papeži

4. kapitola

JEDNÁNÍ BISKUPŮ

I. Slabost vedení

II. Dvojznačnosti ve věrouce a mravouce

III. Odklon od koncilu

IV. Absence vůle po obnově

5. kapitola

SITUACE V KLÉRU

I. Úbytek ducha kněžství

II. Rozklad v pastoraci

III. Odpad od kněžství

IV. Škody a nedostatky v kněžské výchově

Úpadek klášterních společenství

I. Změny stanov

II. Rozvrat kázně

III. Početní úbytek

OSLABENÍ A ZTRÁTA VÍRY