Revoluce, která v průběhu minulých třiceti let zasáhla téměř všechny oblasti církevního života, nemá zcela jistě v historii Církve obdoby. Před zraky užaslých věřících všechno, co považovali za neměnné a neporušitelné, posvěcené staletou praxí Církve, lehlo popelem v době kratší než jedna lidská generace. Nový katechismus, nový rituál, nový kodex kanonického práva, nové ekumenické překlady Písma sv., nové řeholní stanovy, zreformované pobožnosti a především nová mše Novus Ordo Missae – nic neušlo fanatismu přívrženců aggiornamenta. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již po několika letech bylo možno pozorovat dramatický úbytek kněžských a řeholních povolání, odumírání náboženského života a postupný zánik identity katolíků. Ze všech změn, které přispěly k tomuto stavu věcí, je bez pochyby nutno připsat největší význam „obnovené“ teologii svátostí a reformě, která zasáhla jednotlivé obřady. Mnoho již bylo napsáno o osudu, který potkal největší poklad Církve, mši svatou. Poměrně málo úvah se týká otázky významu reformy ritu kněžského svěcení. Dříve než se budeme věnovat konkrétním úvahám o uskutečněných změnách, které se odehrály koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let, a jejich následcích, zastavme se na chvíli a připomeňme si nejprve několik základních pravd víry.

Co je to svátost?

Samotné slovo svátost označuje svatou věc nebo tajemství. Otcové tridentského koncilu ve shodě se sv. Augustinem prohlašují: „Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti ustanovená Kristem pro naše ospravedlnění“. Kard. Gasparri ve svém katechismu uvádí: „Svátosti nám udělují nebo v nás rozmnožují milost posvěcující a udělují nám milost pomáhající, čili právo na zvláštní pomoc, abychom mohli dosáhnout cíle jednotlivých svátostí“. Florentský koncil učí:„Sedm je svátostí nové smlouvy, tj. křest, biřmování, eucharistie, pokání, poslední pomazání, kněžství a manželství. (…) Z nich pět prvních je určeno k osobnímu duchovnímu zdokonalení jednotlivých lidí, poslední dvě jsou určeny k zajištění vlády v Církvi a k jejímu růstu. Křtem se totiž duchovně rodíme, biřmováním rosteme v milosti a posilujeme se ve víře; zrozeni a posilněni živíme se pak pokrmem svaté Eucharistie. Pokud  hříchem padáme do nemocí duše, tehdy skrze svátost pokání získáváme zpět duchovní zdraví a dokonce i zdraví fyzické, je-li to užitečné pro naší duši. Svátostí kněžství dostává Církev moc a duchovně se rozrůstá, svátostí manželství se rozrůstá fyzicky.“ Ve svátosti je milost Boží udělována mocí samotného posvátného obřadu (ex opere operato), její účinnost je nezávislá na morálním stavu nebo dokonce stavu víry udělovatele. Sv. Tomáš píše: „udělovatel udělující svátosti působí jako nástroj; nevykonává nic vlastní mocí, ale mocí Krista. K této vlastní moci člověka patří jak láska, tak i víra. Proto k udělování svátosti není požadováno, aby udělovatel měl lásku, odtud – ve shodě s tím, co bylo povězeno – také hříšníci mohou udělovat svátosti, nepožaduje se ani jejich víra. Nevěřící proto může udělit skutečnou svátost, pokud je vše k tomu nutné zajištěno.“ Nutná je však, kromě materie a formy, kterými se ještě budeme podrobně zabývat, intence udělovatele – „Jestliže někdo tvrdí, že u těch, kteří vykonávají funkci udělovatele a udělují svátosti není potřebná intence přinejmenším konat to, co koná Církev – anathema sit – budiž vyobcován“.

Materie a forma

Otcové tridentského koncilu si posloužili aristotelovskou terminologií, užitou již dříve velkými scholastiky (zvláště sv. Tomášem Aquinským), a definovali, že „každá svátost obsahuje dvě věci, materii, jež se nazývá věcí, a formu, která je obvykle nazývána slovem.“ Spojení materie a formy (res et verba) představuje vnější ritus, obsahující mocí Kristova ustanovení zvláštní skutečnost – schopnost k udělení a rozmnožení milosti. Tradičně je větší význam připisován formě (slovu), neboť skrze slova člověk projevuje svůj úmysl. „Verba inter homines obtinuerunt principatum significandi“ („Mezi lidmi mají nejdůležitější místo slova“) píše sv. Augustin. Rovněž materie může mít symbolický význam. Např. voda obmývající hlavu dítěte při křtu, nebo olej, kterým je mazáno čelo umírajícího – avšak slova určují konečný smysl. „Ve svátostech ze slov a věci vzniká jedno, tak jako z formy a materie, v tom doslovném významu, že jak bylo řečeno slova představují nakonec to, co věci naznačují.“ Přesto i materie i forma i intence jsou nutnými podmínkami k platnosti svátosti.

Podstatné prvky formy a materie jsou nenarušitelné a nemohou být nikým změněny – dokonce ani koncil, ani papež nemají takovou moc. Objasňuje to Lev XIII. v bule Apostolicae curae: „Církvi není dovoleno měnit ba dokonce ani dotýkat se materie nebo formy svátostí. Může měnit, rušit nebo zavádět něco do nepodstatných obřadů nebo do „ceremonie“ patřící k udílení svátosti, jako jsou např. procesí, modlitby, hymny před nebo po skončení vlastní formy.“Sv. Tomáš učí: „Je zřejmé, že pokud se opustí něco z toho, co představuje vlastní část formy svátosti (substantia formae sacramentalis), zaniká náležitý obsah významu slov a následkem toho se svátost neuskutečňuje.“ Ve stejném duchu se vyslovuje sv. Pius X.: „Je dobře známo, že Církvi nepřísluší právo zavádět něco nového do podstaty svátostí“ (Ex quo nono). Neznamená to, že Církev nemůže změnit formu nějaké svátosti, a nahradit dokonce její podstatnou část formulací stejného významu. Jak to vysvětluje sv. Tomáš, když odpovídá na obvinění, že někteří užívají jako formy svátosti biřmování slova: „Posiluji tě křižmem spásy“, jiní zase „posiluji tě křižmem posvěcení“: „Příčina spásy je svatost. Je tedy jedno, jestli se řekne křižmem spasení nebo křižmem vykoupení“. Rovněž Lev XIII. v bulleApostolicae curae (O neplatnosti anglikánských svěcení) připomíná: „Je známo, že svátosti Nového Zákona, jež jsou viditelnými znameními neviditelné milosti, musí současně označovat milost, kterou působí, jakož i působit milost, kterou označují. Tento význam, který i když musí být obsažen obecně v celém zásadním ritu, tj. jak ve formě, tak i v materii, je obsažen hlavně ve formě.“

V případě nastalých, oprávněných pochybností, co do platnosti udělované svátosti, jsou věřící vázáni povinností zákazu jejího přijímání. „Při udílení svátostí, podobně jako při konsekraci během mše, není nikdy dovoleno přiklánět se ke zdání pouze pravděpodobnému a odmítnout bezpečnější stanovisko. Opačný názor byl přímo odsouzen Lvem XII. (1670-1676). Takový postup by byl těžkým hříchem a pohrdáním tím, co ustanovil Kristus Pán. Bylo by těžkým hříchem proti lásce, tím, že by přijímající byl zbaven milostí a účinků svátosti. Bylo by také těžkým hříchem proti spravedlnosti, neboť přijímající má právo na platnou svátost.“

Svátost kněžství

Svátost kněžství má pro život Církve mimořádný význam. Skrze ni „Apoštolové a jejich nástupci v kněžství obdrželi moc konsekrovat, obětovat a podávat Tělo a Krev Páně, jakož i moc odpouštět a zadržovat hříchy.“

Nejstarší známé rity kněžských svěcení pocházejí ze 3. století. Jsou obsaženy v rituálu vzdoropapeže Hippolyta (Řím kolem r. 217), ze kterého později vycházel Pavel VI. při reformě obřadů biskupských svěcení, a v sakramentářích sv. Lva Velikého (461), sv. Gelasia (496), sv. Řehoře Vel. (604). Tyto obřady byly později právníky revidovány a staly se základem prvního tištěného pontifikálu vydaného v r. 1485. Papež Inocenc VII. nařídil jejich používání ve všech církvích, které jsou ve spojení s Římem. V západní církvi přetrvaly do roku 1968.

Podstatné prvky svátosti kněžského svěcení

V šesté kapitole Skutků apoštolských čteme o ustanovení prvních sedmi diakonů (jáhnů): „Postavili je před oči apoštolů a ti se nad nimi pomodlili a vložili na ně ruce.“ Můžeme zde rozeznat složky svátosti: modlitbu (formu) a vkládání rukou (materii). Až do konce XII. st. se teologové a církevní spisovatelé nezabývaly otázkou, v kterém přesně okamžiku je udílena svátost a jaká slova jsou nezbytně nutná k její platnosti. Tento problém nebyl tehdy ještě vyřešen slavnou definicí, takže po mnohá staletí existovala v této věci různice více názorů, i když se všichni shodovali v tom, že obřad uskutečněný v celku udílí s jistotou svátostnou milost. První dokument, který se zabývá poněkud přesněji formou a materií svátosti svěcení byl Dekret pro Armény, promulgovaný v roce 1439 Otci Florentského koncilu. Čteme v něm:„Šestou svátostí je svěcení. Jeho materie je to, co se kandidátu podává, aby se mu udělilo svěcení. Presbyter je označen tím, že se dotkne kalicha s vínem a patény s chlebem (…) forma kněžství je tato: «Přijmi moc přinášet oběť v Církvi za živé i mrtvé ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého».“ Tento dekret představující odraz názorů sv. Tomáše a neměnné praxe v římské Církvi, však nebyl dogmatickou definicí. Tu nakonec přinesl přesně o 500 let později papež Pius XII. v dekretu Sacramentum Ordinis (1947). Ve shodě s ní „charakter, milost a moc svátosti jsou udíleny  všechny současně skrze vložení rukou a slova Da quaesumus… (slova z preface zpívané během obřadu svěcení)  (…)ostatní obřady – oblékání, mazání olejem, předávání nástrojů a opakované vkládání rukou – nepůsobí to, co označují; označují zvláštním způsobem to, co již bylo vykonáno skrze materii a formu.“

Podle této neomylné definice „forma je obsažena ve slovech preface“. Zní (či spíše zněla) následovně:

Da quaesumus, omnipotens Pater, in hoc famulos tuos presbyterii dignitatem. Innova in visceribus tuorum spiritum sanctitatis, ut acceptum a te, Deus secundi meriti munus obtineat; censuramque morum exemplo suae conversationis insinuent.

(Vylij, prosíme Tě, Všemohoucí Otče, na tyto své sluhy kněžskou důstojnost, obnov v srdcích jejich ducha svatosti…)

Podle shodného názoru katolických teologů, pokud správně ustanovený udělovatel svátosti používá náležitou materii a formu s alespoň minimální intencí – činit to, co činí Církev – udělená svátost je platná, dokonce i tehdy, pokud udělovatel sám patří k otevřeně heretické sektě. Tytéž požadavky se vztahují na přijímatele svátosti.

Otázka anglikánských svěcení

V důsledku odpadu Anglie od všeobecné Církve v 16. století se velice rychle na tomto území objevil problém spojený se zachováním apoštolské posloupnosti. V r. 1550 byl násilím zaveden tzv. Ordinale Eduarda VI., sestavený „šesti preláty a šesti lidmi krále, sběhlých v Božském právu, potvrzen a podepsán Jeho Výsostí“. Dva roky poté byla v ritu provedena řada změn, byl k němu přidán přesnější popis udělovaných svěcení. Forma „reformovaného obřadu“ kněžského svěcení zněla: „Přijměte Ducha svatého. Kterým hříchy odpustíte, těm jsou odpuštěny, kterým je zadržíte, jsou jim zadrženy; buďte věrnými sluhy Slova Božího a Jeho svatých svátostí“. Dále byl těm, kteří dostávali Bibli řečeno: „Přijměte moc hlásat Slovo Boží a udílet svaté svátosti ve shromáždění, ke kterému budete určeni.“ Forma konsekrace biskupů zněla:„Přijměte Ducha svatého a pamatujte, že skrze toto vkládání rukou přijímáte Boží milost, neboť Bůh nám nedal ducha bázně, ale moc lásky a statečnosti“ a dále: „Pamatujte na to, abyste četli, napomínali a učili. Přemýšlejte o věcech obsažených v této knize (…) Buďte pro Kristovo stádo pastýři, ne vlky; krmte je, syťte je a nepožírejte; podporujte slabé, uzdravujte nemocné, spojujte, co je zlomeno, přijímejte vyhnané, hledejte ztracené (…)“.Jak je vidět, v těchto obřadech nejsou uvedeny stupně svěcení, což, Církev vždy považovala za nutné pro platnost této svátosti.

Teprve v r. 1662 byly do formy kněžského svěcení přidána (po vyzvání „Přijměte Ducha svatého“) slova: „pro vykonávání úřadu a kněžské práce v Boží církvi vám označeným nyní skrze toto naše vkládání rukou“.

Za více než 200 let později v r. 1896 papež Lev XIII. v bulle Apostolicae curae nakonec prohlásil (jako dogmatický fakt), že svěcení udělovaná anglikánským duchovenstvem „se stala zcela neplatnými a nemají žádný význam“nejen s ohledem na nedostatek posloupnosti (posloupnost všech anglikánských „biskupů“ se odvozuje od jakéhosi Mathiase Parkera, vysvěceného biskupem Barlowem v r. 1559 podle Ordinale Eduarda VI. ), ale také z důvodu absence formy a intence. V odůvodnění papež  potvrdil: „Slova, jež až do poslední doby anglikáni tu a tam považují za vlastní formu kněžského svěcení, jmenovitě «Přijměte Ducha svatého» naprosto jasně neoznačují svátost kněžství, která spočívá především v konsekraci a v obětování skutečného Těla a Krve Páně v oběti, která není jen pouhou připomínkou oběti uskutečněné na kříži.  Tato forma byla rozšířena slovy: „pro vykonávání úřadu a práce kněze“, ale svědčí jen o tom, že sami anglikáni zpozorovali, že předcházející forma byla nedostačující a neodpovídala skutečnosti.  Tento dodatek, i když by mohl dát skutečný význam formě, byl však zaveden až o sto let později po přijetí rituálu Eduarda VI.  Nastalo to navíc tehdy, kdy z výše uvedených důvodů  hierarchie již vyhasla a tím se stalo udělování svátosti kněžství neplatným (…) S tímto zásadním nedostatkem chybění formy, je spojený nedostatek intence, která je stejně nutně požadována, aby došlo ke svátosti“.Defekt vadné intence zde vyplývá ze zcela změněného způsobu chápání pojmů kněz a „biskup“. „V celém Ordinále již nejen že není výslovná zmínka o oběti, konsekraci, proměňování nebo o kněžství (sacerdotium)  a o moci proměňovat a přinášet oběť, ale jak jsme již uvedli, ani stopa po těch věcech, které existovaly v katolickém ritu. Pokud nebyly zcela odstraněny, byly promyšleně odsunuty nebo vyškrtnuty (…)“. Ale „svátosti Nového Zákona, které jsou viditelným znamením neviditelné milosti, musí současně označovat milost, kterou působí, jakož i působit milost, kterou označují.“

Protože se objevily náznaky toho, že v budoucnosti snad změní Církev své stanovisko, Lev XIII. v listě kardinálu Richardovi prohlásil, že jeho rozhodnutí je definitivním soudem v této otázce.

Nový ritus kněžského svěcení

Když Pius XII. končil v r. 1947 svou konstituci Sacramentum ordinis slovy „Ať se nikdo neopováží porušit, či změnit v čemkoliv tuto konstituci Námi vydanou nebo ji lehkomyslně odporovat, či zlehčovat“, zcela jistě neměl na mysli nějaké oprávněné změny, které by provedli jeho nástupci na Stolici Petrově. Přesto by se divil, kdyby tušil, že za pouhých dvacet let bude jeho prohlášení anulováno. A přesně to se stalo. 18. června 1968 papež Pavel VI. svou apoštolskou konstitucí Pontificalis Romani recognitio promulgoval nový ritus svěcení jáhnů, kněží a biskupů a čtyři roky poté zrušil tonsuru, nižší svěcení a subdiakonát. V prvním z těchto dvou dokumentů najdeme takovéto záhadné odůvodnění zmíněných změn: „Bylo nutné přidat, změnit a odstranit jisté věci, aby se původnímu textu vrátila jeho integrálnost, učinit formulaci více srozumitelnou a lépe vyjádřit podstatu svátosti.“ Znamená to, že po dobu téměř dvou tisíc let používala Církev v podstatě ritus zmrzačený, špatně nebo minimálně nepřesně vyjadřující skutečnost svátosti kněžství! A co víc, tento dokument je zaveden sotva dvacet let poté, co vyšla předcházející konstituce Pia XII., kterou nový dokument zcela pohrdá a zlehčuje ji.

V nové formě této svátosti se nacházejí malé, vpravdě nepostřehnutelné změny, jejichž zavedení však mělo přesto katastrofální následky. Biskupské konference si řekly: „pokud mohla římská kurie zavést změny v latinské verzi, proč bychom nemohli my (biskupská konference dané země) také zavést drobné změny v našem jazyce pro lepší srozumitelnost a pochopení svátosti?“ A tak např. oficiální anglický překlad schválený ICEL (International Committee on English in the Liturgy) hovoří o udělování „důstojnosti presbyteriátu“. V angličtině však termíny presbyter a kněz mají minimálně v obecném chápání, naprosto rozdílné významy. První z nich má konotaci rozhodně anglikánskou a je tradičně používán v High Church. To však není vše: slova „úřad kněžské služby druhého stupně“ byla nahrazena nejasným pojmem: „spolupracovníci biskupů“. Jak správně tvrdí kritici překladu, tento termín může označovat prakticky všechno, jenom ne to, co vyjadřují slova v původní verzi, a pravděpodobně způsobuje neplatnost svěcení udělovaného podle nového anglického rituálu. Dále byla například odstraněna pasáž citující a připomínající Melchisedecha, krále a kněze personálně představujícího Mesiáše.

Biskup již neříká kandidátům: „povinnost kněze je přinášet oběť, žehnat, vést, učit a křtít“; a místo modlitby: „Chléb a víno ať proměňují neposkvrněným požehnáním v Tělo a Krev Syna Tvého“, hovoří současný text pouze o „oběti přinášené Bohu“. Když srovnáme tyto dvě formulace, je možno se divit a ptát: Proč se nehovoří o přepodstatnění? Cožpak pro autory nového ritu již nemá význam?

Až dosud podával biskup novoknězi paténu a kalich s materií Svaté oběti, tj. chlebem a vínem, a říkal: „Přijmi moc přinášet oběť Bohu a sloužit mši svatou, za živé i mrtvé, ve jménu Pána“. Pokoncilní ritus místo toho zní: „Přijmi dar svatého lidu, abys ho přinesl Bohu“. A znovu se musíme ptát: Dostává ještě kněz moc přinášet božskou oběť, anebo – odvozeno ze slov – je i „svatý lid“ obětníkem? Cožpak při mši svaté již není obětování, pouze přinášení darů od lidu? Cožpak již mše svatá není neposkvrněnou obětí přinášenou za živé i mrtvé? Cožpak již nejsou v očistci trpící duše, kterým můžeme pomoci mší svatou? Nový ritus o tom neříká nic.

Na konci tradičního ritu biskup jasně uděluje knězi moc rozhřešovat: „Přijměte Ducha svatého, kterým hříchy odpustíte, těm jsou odpuštěny, kterým je zadržíte, jsou zadrženy.“ V novém ritu toto vůbec není. Proč? Má kněz ještě moc odpouštět hříchy? Dostává tuto moc během svého svěcení? A pokud ano, tak proč se to nezmiňuje?

Takže máme před sebou ritus, který již nevyjadřuje podstatu katolického kněžství: obětování mše svaté a udělování rozhřešení.

Zmizelo ještě mnoho jiných obřadů a modliteb, např. výzva z litanií ke všem svatým (zpívaných během obřadu): „Abys všechny bloudící k jednotě se svatou Církví přinavrátiti ráčil a nevěřící do světla evangelia uvésti ráčil.“ Rovněž bylo odstraněno požehnání světícím biskupem: „Požehnání Všemohoucího Boha nechť na Vás sestoupí a posílí vás v kněžském úřadě, abyste mohli přinášet Všemohoucímu Bohu smírnou oběť za hříchy lidu.“

Všechny tyto změny, i když se nedotýkají samotné formy svátosti kněžství, mají politováníhodné následky jak pro světitele, tak pro svěcence. I když je forma nového obřadu sama o sobě platná (minimálně v její latinské verzi), tak intence udělovatele i přijímatele, může být značně zdeformována.

Můžeme při udělování svěcení podle nového ritu rozlišit tři případy – a to podle toho, když světitel a svěcenec …

1. uchovali si (z důvodu katolické výchovy) tradiční pojetí kněžství, pak je svěcení platné, přesto jejich udělení/přijetí, zanechává bolestnou vzpomínku na celý život: udělil/přijal jsem platnou svátost podle špatného ritu, který nejen že je zbaven mnoha milostí plynoucích z tradičního obřadu, ale také současně představuje dvojznačným způsobem tajemství kněžství, přibližuje ho k funkci čistě přirozené.

2. mají již pokoncilní chápání kněžství, vyjádřené v novém ritu nebo v nových papežských dokumentech (např. Formace kněží Jana Pavla II.), ale požadovaná intence není změněna: chtějí konat to, co Církev vždy činila a činí dál – svěcení jsou také platná. Přesto tito kněží (podobně jako biskupové) mají často zcela jiné chápání své služby, než je tradiční pojetí a následně, podle stupně ignorance, pochybností nebo přímo popírání jistých kněžských funkcí, přijímají nebo udělují svátost nehodně a často i neplatně. Předávají zkažené učení a, místo aby vedli lidi k Bohu, stávají se příčinou záhuby mnoha duší. Tváří tvář osobním problémům nebo pokušením snadno ztrácejí kněžskou identitu, protože jejich představa o kněžství je příliš lidská.

3. důsledně a odhodlaně kráčí po cestě „koncilní obnovy“, přijímají celkově bludnou koncepci kněžství, v níž se sluha oltáře mění v protestantského pastora nebo předsedajícího shromáždění věřících. Často se kněz stává psychologem či politickým lídrem. To vše je ve výrazném rozporu se skutečnou podstatou kněžství a tento rozpor ničí požadovanou intenci jak ze strany udělujícího, tak přijímatele svátosti. Biskup již nechce dělat to, co koná Církev, a kandidát nechce přijmout to, co Církev uděluje. Kněžské svěcení je z toho důvodu neplatné.

Závěr

Není pochyb, že změny zavedené Pavlem VI. konstitucí Pontificalis Romani recognitio, měly  podobně jako v případě nového mešního ritu ekumenický charakter. Jejich cílem, jak dokazuje Michael Davies v knize Řád Melchisedechův, bylo vytvořit obřad svěcení, který by byl přijatelný jak pro protestanty, tak pro katolíky. Poukazuje rovněž na to, že se na výrobě zmíněného ritu podílela tatáž skupina heretických „pozorovatelů“, která se přičinila o zničení katolické mše svaté.  Tyto názory sdílí i znalec problematiky anglikánských svěcení  P. Francis Clark. Vzbuzuje to podezření, že teologické pojmy a termíny v těchto obřadech obsažené zde nevystupují v tom smyslu a významu, jaký jim dává katolická teologie. Je to spojeno také s novou pokoncilní koncepcí kněžství, které je v současnosti spíše chápáno jako služba spočívající v předsedání Božímu lidu, pomoc trpícím a utiskovaným, než služba prostředníka mezi Bohem a lidmi.

Situaci zhoršuje postupující krize víry mezi vyšším duchovenstvem, jehož představy o kněžství a biskupském úřadu, se značně blíží protestantskému chápání těchto funkcí. Svědčí o tom takřka všeobecné používání titulu biskup ve vztahu k luteránským superintendentům.

Tato skutečnost vrhá stín na intenci konsekrátora, která se tím stává pochybnou (dokonce i tehdy, když se vyžaduje minimální – virtuální intence k činění toho, co Církev koná). Stávající stav se dotýká rovněž věřících, kteří se účastní tzv. indultních mší – které často slouží kněží vysvěceni podle nového obřadu (v různých národních jazycích) a nezřídka i od biskupů, o jejichž intencích je možno mít vážné pochybnosti.

Jak se má v takové situaci zachovat katolík? Zná morální teologie odpověď, která by pomohla obyčejným věřícím ztraceným v uragánech zmítajících Církví najít pevný bod, o který by se dalo opřít? Připomeňme ještě jednou slova otce Daviese: „Při udělování svátostí, podobně jako při konsekraci během mše svaté, nikdy není dovoleno přiklánět se pouze k pravděpodobnému zdání a odmítat bezpečné stanovisko. Opačný názor byl naprosto jasně odsouzen papežem Lvem XI. (1670-1676). Takto postupovat by bylo těžkým hříchem, zlehčováním toho, co nám odkázal náš Pán Ježíš Kristus. Bylo by to těžkým hříchem proti lásce, protože přijímající by byl zbaven milosti plynoucí z účinku svátosti. Bylo by to skutečně těžkým hříchem proti spravedlnosti, protože přijímající má právo na platnou svátost.“ Katolík nikdy nesmí čerpat ze svátostí, u nichž jsou pochybnosti, co do platnosti. V současnosti se to vše vztahuje na svátosti, jejichž udělovateli jsou kněží vysvěcení podle nového obřadu. Bez toho abychom řešili otázku platnosti svěcení, můžeme s celou jistotou prohlásit, že v případě tak závažném a dalekosáhlém ve věci pochybnosti je vědomé využívání pastoračních služeb kněží, kteří zcela jistě patří do výše jmenovaných skupin 2 a 3, morálně nedovolené.

Zawsze wierni č. 50, leden-únor 2003

Překlad J.V.