REVUE

MEMORARE!
(ROZPOMEŇ SE!)

2

Nakladatelství MICHAEL S.a.

Frýdek-Místek A.D. 2007

AVŠAK I KDYBYCHOM MY NEB ANDĚL S NEBE KÁZAL VÁM PROTI TOMU, CO JSME VÁM KÁZALI, BUĎ PROKLET.

[Gal 1, 8]

Jacques Maritain

LUTHER

Nuž teda „nebo sa otvára“. Zbohom sa majte trápenia a výčitky! Absolútna nepotrebnosť skutkov, spasenie len skrze vieru, to znamená dôvery plné nadšenie. Pecca fortiter et crede firmius. Čím viac budeš veriť, tým skôr budeš spasený.

Luther má už teraz náuku; je už teraz šéfom školy, učiteľom a prorokom a môže privábiť k svojej teológii všetko, čo jestvuje vo vtedajšom Nemecku z dychtivosti, z netrpezlivej zmyselnosti, z hnilobného kvasenia, pomiešaného s nádejami po reforme, živenými viac humanizmom a vzdelanosťou ako nadprirodzenou vierou. Táto náuka, vidíme to dostatočne, sa zrodila predovšetkým z jeho vnútornej skúsenosti. Treba bezpochyby brať ohľad na zle pochopené čítanie svätého Augustína, na vplyv sporu, označený Grisarom, medzi konventuálnymi a zachovávajúcimi augustiniánmi a najmä na činnosť teologického smeru nazvaného augustiniánskym. Všetko toto je však druhoradé. Táto duša, nateraz znivočená, sa spolieha na vieru, ktorá spasí bez skutkov – na vieru, ktorá nie je už teologickou vierou, ale ľudským pohybom slepej dôvery, ktorá zúfalo napodobňuje čnosť viery, spolieha sa na vieru – dôveru, ktorá ma v budúcnosti zaistiť duševnú slasť, ktorá sa už nežiada od citových chúťok milosti, ktorá však ostáva stále podstatným predmetom. To, čo predovšetkým náuka Lutherova vyjadruje, sú vnútorné stavy, duchovné dobrodružstvá a osobné dejiny Lutherove. Neschopný premôcť seba samého, mení svoje potreby na teologické pravdy a svoj vlastný faktický stav vo všeobecný zákon ľudskej prirodzenosti. Túžiac pomocou tohto po istote a po vnútornom zadosťučinení, oslobodzuje sa – myslí, že sa oslobodzuje – od všetkého hryzenia svedomia, zúfajúc raz navždy nad všetkými skutkami a vrhajúc sa, no bez toho, žeby sa napravil, do dôvery v Krista. Je iba v inom smere zaujatým farizejom, oduzdeným škrupulantom.

Nešťastník si myslí, že sa nespolieha už na seba, ale že sa spolieha len na Boha. No odmietajúc pripustiť, že človek môže mať účasť na spravodlivosti Kristovej a na jeho milosti, ktorá podľa neho ostáva pre nás vždy vonkajšou a nemôže v nás vzbudiť živý akt, uzatvára sa navždy do svojho ja, zbavuje sa každej inej podpory okrem svojho ja. Vyhlasuje za náuku, čo bolo predtým len osobným hriechom. Umiesťuje stredisko svojho náboženského života nie v Bohu, ale v človekovi. Vo chvíli, keď po búrkach, rozvírených aférou odpustkov, dvíha vo svete svoje ja proti pápežovi a proti Cirkvi, jeho vnútorný život zavŕšil svoj rozvrat.

Následky sú známe a boli osudné. Uprostred náhlych precitnutí a búrok činnosťou zožieraného života, ktorý pozná neslýchaný úspech, spočívajúci v odpore proti moci Cirkvi a v úplnom rozvrátení Nemecka a kresťanstva, a ktorý sa tým živí, čo ja viem akou nostalgiou po lepšom živote, Luther povoľuje pudovým silám, podrobuje sa zákonu tela podľa istého postupu, ktorý možno zistiť na sérii jeho portrétov, z ktorých posledné sú prekvapujúcej zverskosti. Hnev, ohováranie, nenávisť a klamstvo, láska k pivu a vínu, posadlosť necudnosťou a oplzlosťou, to všetko sa prejavuje celkom neviazano a vždycky v „duchu“ a v „pravde“, v živote, v evanjelickej svätosti, vo vôni kresťanskej slobody. Káže teraz z kazateľnice: „Priam tak ako nie je v mojej moci nebyť človekom, tak isto nezávisí odo mňa, aby som žil bez ženy. Rozvirujúc všade zmyselnosť, rozširuje v ženských kláštoroch, aby povzbudil rehoľnice hľadať si mužov, povzbudzovania, ktoré pochádzajú z oplzlej predstavivosti a ktorú sa pero zdráha opísať. „Všetci sme svätí,“ dodáva. Predsa však, keď ide o modlitby, o posty a umŕtvovania, „tento druh svätosti môžu každý deň predvádzať aj psí a svine“. Či mu robí potom svedomie výčitky? Viera – dôvera má za úlohu uľahčiť mu ukončiť vzdorovanie, čo nie je vždy ľahké. Čo však robiť vo veľmi vážnych úzkostiach, keď prichádza diabol trápiť človeka, rozdúchajúc oheň svedomia? „Piť, hrať sa, smiať sa v takomto prípade tým viac a dokonca spáchať nejaký hriech, aby sme navykli vyzývať a pohŕdať satanom.“ – „Ach, keby som mohol konečne nájsť nejaký dobrý hriech, aby som dobehol diabla!“ Dráždiť v sebe zúrivý hnev, predstavovať si pápeža „s jeho vredmi a s jeho hmyzom“, a keďže v takomto rozpoložení nemožno sa modliť, teda aspoň preklínať.

Ale to, čo treba tuná uviesť, to nie sú následky, to je princíp: tento princíp je ukrytý v duchovnom živote Lutherovom a mohli by sme povedať, že nesmierna pohroma, ktorou bola pre ľudstvo protestantská reforma, je iba následkom vnútornej skúšky, ktorá sa skončila veľmi zle u mnícha bez pokory. Upadol najprv do výšok ducha, začal bojovať a bol porazený. In acie mentis, na najvyššom vrcholku ducha, sa zauzlila dráma. Luther rozpráva, že videl a vypovedal boj nespočítateľnému množstvu diablov, ktorí sa mu vyhrážali a dôvodili proti nemu. Pri svojich začiatkoch a vo svojom princípe dráma reformy bola duševnou drámou, duchovným bojom.

Patrilo sa, aby to tak bolo a aby sa uviedol zárodok protikresťanskej revolúcie do sveta skrze človeka, oddaného dokonalosti, zasväteného Bohu, ktorý bol na veky označený nezmazateľným znakom kňažstva a ktorý pokazí evanjelium. Accipe potestatem sacrificandi pro vivis et mortuis. Ach, rozumieme veľmi dobre, prečo v deň svojej vysviacky si pri týchto slovách biskupových želal, aby ho pohltila zem, prečo ho prepadla taká hrôza na začiatku omšového kánonu, že by bol ušiel od oltára, keby ho magister novicov nebol zadržal. „Jeho srdce krvácalo,“ hovoril, „po každý raz, čo čítal kánon omše…“ Od hlavy ryba smrdí, Maurras rád uvádza toto príslovie. Ak možno povedať so Seilliéreom vzhľadom na Jean J. Rousseaua, že moderný svet sa odvodzuje z mystického bludu, o koľko pravdivejšie je to o Lutherovi než o Jean Jacquesovi! Všetko začína duchom; na dne duše niektorých ľudí, v živote oného nous, ktoré, ako hovorí Aristoteles, nie je vôbec nič vzhľadom na obsah a váhu, vytvorili sa všetky veľké udalosti moderných dejín. Izbička, v ktorej sa Luther hádal s diablom, kozub Descartesov, ktorý mal svoj podivný sen, miesto v lese de Vincennes, kde Jean Jacques pri dube zmáčal svoju vestu slzami pri odhalení dobroty prírodného človeka, hľa, to sú miesta, na ktorých sa zrodil moderný svet.

Po tom, čo Luther zaujal stanovisko, že odmietne poslušnosť pápežovi a že sa rozíde so spoločenstvom Cirkvi, jeho ja, popri vnútorných úzkostiach, ktoré sa až do konca len zväčšujú, je odteraz nad všetko. Každé „vonkajšie“ pravidlo, každá „heteronomia“, ako povie Kant, stáva sa teda neznesiteľnou urážkou pre jeho „kresťanskú slobodu“.

„Nepripúšťam,“ píše v júni 1522, „aby moju náuku mohol posudzovať ktokoľvek, dokonca ani anjeli. Kto neprijíma moju náuku, nemôže dosiahnuť spasenia.“ „Lutherovo ja,“ napísal Möhler, „bolo podľa jeho názoru strediskom, okolo ktorého malo gravitovať celé ľudstvo; urobil zo seba typ všeobecného človeka, v ktorom všetci mali nájsť svoj vzor. Povedzme to rozhodne, postavil sa na miesto Ježiša Krista.“

Vo fyziognómii Lutherovej jestvuje iný frapantný rys. Luther je človekom úplne a systematicky ovládaným svojimi citovými a ba- živými schopnosťami; je to číre voluntarium, charakterizované najmä silou v činnosti.

Všetci historici kladú dôraz na jeho drsnú silu; Carlyle ho volá kresťanským Odinom, pravým Thorom.

Ach, pravdaže, tu nejde vôbec o vôľu, ak ju chápeme podľa toho, čo má v sebe najvýraznejšie ľudského a ktorá je tým živšia, čím hlbšie sa zakoreňuje do duchovnosti rozumu; ide o vôľu, ktorú starí volali všeobecne baživosťou, prameniacou z podráždenosti.

„Jeho reči sú polobitkami,“ povedali o ňom. Keď sa rozbesní, nič ho nemôže pristaviť. Poznáme skvelé rozhorlenie jeho vyzývavosti. „Keby bolo toľko diablov vo Wormse, koľko je škridlíc na strechách, išiel by som.“ – „Videl a vyzýval som nespočetných démonov. Vojvodca Juraj sa nevyrovná diablovi. Keby som mal čo robiť v Lipsku, vstúpil by som na koni, aj keby pršal deväť dní za sebou dážď vojvodcov Jurajov.“

So svojou nezvyčajnou predstavivou a slovnou silou bol iste fascinujúcim rozprávačom, divým rečníkom, bezpochyby často hrubým a podlým, ale neodolateľným. Bossuet to veľmi správne uviedol, „mal silu v géniovi, prudkosť vo svojich rozhovoroch, živú a drsnú výrečnosť, ktorá strhovala ľudí a oduševňovala ich; nezvyčajnú smelosť, keď videl, že s ním súhlasia a tlieskajú mu, s výrazom autority, ktorá naháňala strachu jeho žiakom, takže sa mu neodvážili protirečiť ani vo veľkých, ani malých veciach“. Bol súčasne obdarený vo výnimočnom stupni onou citlivosťou bohato naladenou, v kto-rej sa chvie hlboká symfónia podvedomých síl a ktorá spôsobuje básnické a srdečné kúzlo mysle, Gemüth. Máme o ňom množstvo ry-sov, predstavujúcich jeho srdečnosť, dobráctvo, sladkosť. Ako Jean Jacques a bezpochyby ešte viac ako Jean Jacques bol obdarený mocnou prirodzenou nábožnosťou; modlieval sa dlho, rád nahlas, s veľ-kým prívalom slov, ktorý omračoval ľudí; býval dojatý žatvami, nebeskou oblohou, malým vtáčikom, na ktorého pozeral vo svojej záhrade. Plače nad fialkou, ktorú našiel v snehu a ktorú sa mu nepodarilo oživiť. Ovládaný hlbokou melanchóliou, ktorá je bezpochyby tým, čo je najväčšieho a najľudskejšieho u neho – melanchóliou Saulovou, o ktorej je tak strašné rozjímať, pretože keby sme nevedeli, že večný osud Saulov, ako aj večný osud Lutherov je prenechaný nevyspytateľnému súdu Božiemu, boli by sme v pokušení vidieť v nej melanchóliu tých, pre ktorých by bolo bývalo lepšie, keby sa neboli narodili. Tento človek, ktorý rozpútal revolúciu na svete, uspokojil sa hudbou, utešoval sa hraním na flaute. Diabli, hovorí nám, utekali ďaleko od jeho flauty.

Všetko toto sa odvodzuje od toho istého princípu: absolútne prevládanie citu a chúťok. Ak tlak pudu a síl citu ostáva ovládaný duchom, poskytuje ľudskej bytosti neporovnateľné hmotné a citové bohatstvá, ktoré sú tiež použité pre život ducha. Takýto romantizmus, ak chcete, nachádzame už u takého Susóna – lenže v poňatí života, ktorý ostáva úplne rozumový, usporiadaný, katolícky. U Luthera je to ináč; vôľa má skutočné a absolútne prvenstvo, samotné poňatie života je zasiahnuté. Možno povedať, že je prvým veľkým romantikom.

Tento postoj duše musel byť celkom prirodzene sprevádzaný hlbokým protiintelektualizmom, favorizovaným ostatne occamistickou a nominalistickou formáciou, ktorú prijal Luther do filozofie. Nech mi je dovolené uviesť tu niekoľko charakteristických textov.

Počúvajme ho predovšetkým, ako hovorí o Aristotelovi a o svä-tom Tomášovi:

„Aristoteles je bezbožný val pápežencov. Je pre teológiu, čo je tma pre svetlo. Jeho etika je najhorším nepriateľom milosti, je to smradľavý filozof, nezbedné chlapčisko, ktoré treba zavrieť do chlieva alebo do maštale pre oslov, necudný ohovárač, komediant, najprefíkanejší kaziteľ duchov. Keby nebol naozaj jestvoval z mäsa a kostí, mohli by sme ho bez škrupúľ pokladať za stelesneného diabla.“

Čo sa týka svätého Tomáša, „nikdy neporozumel ani jednu hlavu evanjelia alebo Aristotela“. Luther plným právom, tj. so slobodou kresťana, ho zavrhuje a odrieka sa ho. – „Slovom, je nemožné zreformovať Cirkev, ak teológia a scholastická filozofia nie sú vytrhnuté od koreňa aj s kanonickým právom.“

„Sorbonna, táto matka všetkých omylov,“ povedal v r. 1539, „definovala tak zle, že už horšie ani nie je možné, že ak nejaká vec je pravdivá, je pravdivou aj pre filozofiu, aj pre teológiu; je to bezbožnosť s jej strany, že odsúdila tých, ktorí tvrdili opak.“ Preto je parížska fakulta „synagógou zatratenou diablovi; najohavnejšou rozumovou pobehlicou, aká sa len kedy pod slnkom zjavila, ozajstnou bránou pekla atď.“ Teológovia z Louvainu nie sú lepšie traktovaní, sú to „hrubí oslí, prekliate svine, bohorúhavé bruchá, epikurejské prasce, heretici a modloslužobníci, stojaté kaluže, prekliaty pekelný var“.

Hnevá sa na nejaký osobitý systém? Nie. Na samotnú filozofiu. Je to pocta, ktorú, tak sa domnieva, vzdáva Bohu, keď šteká proti filozofii… Máme sa „učiť filozofiu iba tak, ako sa učíme zlé umenie, tj., aby sme ho zničili; ako sa poúčame o omyloch, tj., aby sme ich podvracali“.

Už v roku 1518 si od neho vypožičal Carlstadt peknú myšlienku, že LOGIKA NIE JE NIKDE POTREBNÁ V TEOLOGII, PRETOŽE KRISTUS NEPOTREBUJE ĽUDSKÉ VYNÁLEZY. Nuž čo! Odvážili by sme sa spútať takého slobodného kresťana, ako je doktor Luther, princípom protirečenia? Dôvodenie bolo mu vždy iba pästiarskym zápasom, v ktorom bol majstrom. Usiloval sa v ňom zraziť protivníka hocakými prostriedkami. „Keď sa mi bude chcieť písať,“ povedal cynicky Filipovi Hessenskému, „budem sa vedieť dobre vytiahnuť z kaše a nechať Vašu milosť v blate.“ Reformátor napokon nevyhlasuje vojnu len filozofii, ale podstatne aj rozumu. Rozum platí iba v poriadku výlučne empirickom, pre potrebu zemského života. Boh nám ho dal iba preto, aby nás ovládal tu na zemi, to znamená, že má moc vynášať zákony a nariadenia vo všetkom, čo sa týka tohto života, ako pitie, jedenie, šaty, taktiež v tom, čo sa vzťahuje na vonkajšiu disciplínu a na statočný život. Ale vo veciach duchovných je nielen „slepý a temný, je naozaj diablovým kokotom. Môže sa iba rúhať alebo zneucťovať všetko, čo povedal alebo učinil Boh“. „Anabaptisti hovoria, že rozum je pochodeň… Rozum rozširovať svetlo? Áno, také svetlo, aké by rozširovala špina vložená do lampáša.“ A v poslednej kázni, povedanej na sklonku svojho života vo Wittenbergu: „Rozum, to je najväčší kurva diablov; je to prostitútka, kokot patriaci diablovi, k… zožieraný svrabom a malomocenstvom, ktorý by bolo treba rozšliapať a zničiť, jeho a jeho múdrosť. Hoď mu hnusu do tvári, aby si ho urobil mrzkým. Je a má sa utopiť
v krste… Zaslúžil by si, ohavník, aby sme ho odpratali na najšpinavšie miesto domu, do záchodov.“

Lutherovo pohŕdanie rozumom sa ostatne zhoduje s jeho vše-obecnou náukou o ľudskej prirodzenosti a o dedičnom hriechu. Podľa Luthera hriech pokazil samotnú podstatu našej prirodzenosti a toto zlo je definitívne, milosť a krst prikrývajú, no nezmývajú dedičný hriech. Bude teda najviac možné prideliť rozumu celkom praktický zástoj v živote a v ľudských transakciách. Je však neschopný poznať prvé pravdy, celá špekulatívna veda, celá metafyzika je klam: Omnes scientiae speculativae non sunt verae… scientiae, sed errores a uží-vanie rozumu v otázkach viery, úsilie vytvoriť uvažovaním a použi-tím filozofie súvislú vedu dogmy a zjavenej danosti, slovom, taká teológia, ako ju ponímali scholastici, je ohavný škandál.

Jedným slovom, berúc spôsobom hrubo doslovným a úplne proti zmyslu state, v ktorých duchovní autori hovoria o zničení prirodzených schopností, kaziac myšlienku Taulera a iných nemeckých mystikov, ako aj texty svätého Pavla a evanjelia, tento hnilý kresťan vyhlasuje, že viera je proti rozumu. „Rozum sa prieči viere,“ napísal v roku 1536. A trochu neskoršie: „Rozum je priamo v protiklade s vierou, preto ho treba nechať tak; u veriacich musí sa rozum zabiť a pochovať…“

Tieto texty som uviedol, pretože je poučné pochopiť hneď od jeho začiatku v pôvodnom tóne a v pôvodnej akosti falošný protiintelektualistický mysticizmus, ktorý pod rafinovanejšími a menej úpri- mnými formami otravoval toľko duchov v devätnástom storočí.

Luther teda priniesol ľudstvu dvestotridsať rokov pred Jeanom Jacquesom oslobodenie, nesmierne uľahčenie. Oslobodil človeka od rozumu, od oného unavujúceho obťažujúceho násilia vždy myslieť a logicky premýšľať. Oslobodenie, ktoré však treba stále opäť začínať. Lebo, „bohužiaľ,“ ako napísal vo svojom komentári k listu ku Galaťanom, „bohužiaľ, rozum nie je nikdy úplne zničený v tomto živote.“ Ω

(Vybráno z knihy Traja reformátori, Spolok sv. Vojtecha, Trnava 1947.)

P. Augustin Navrátil

„A UVIDĚL JSEM HVĚZDU,

KTERÁ SPADLA Z NEBE NA ZEM…“

ZJEVENÍ SV. JANA

Zj 8, 13

Běda světu pro nezřízené žádosti a vášně

„Orel“, Ježíš Kristus, Vůdce ve velkých bojích Církve, ohlašuje ve vidění svatému Janu: „Běda, běda, běda obyvatelům země pro ostatní zvuky trouby tří andělů, kteří mají troubiti.“ Třikrát běda znamená, že přijdou těžké Boží zkoušky na svět a jeho obyvatele. „Obyvatelem země“ ve špatném slova smyslu je ten, kdo lpí celou duší na pozemských věcech, kdo se poddává trojímu pokušení: žádosti očí, žádosti těla a pýše života. Ze žádosti očí pochází sobectví, lakota, touha po statcích pozemských, loupeže, krádeže, utiskování slabých a chudých. Ze žádosti těla vznikají nečisté náruživosti, požitkářství, rozmařilosti a z nich bere původ náboženská lhostejnost, nevěra a odpady od Církve Ježíše Krista, která hlásá zdrženlivost, sebepřemáhání, čistotu mravní, pokání. Pýcha života vede člověka do nejhlubších propastí svárů a hněvů, národy přivádí do bojů a válek mezi sebou, leckdy i do boje proti Církvi a proti Bohu.

Čím více a čím těžší hříchy, tím těžší budou tresty Boží, tím větší pohromy přijdou na svět, tím palčivější bude oheň zkoušek pro Církev a pro celý svět.

Zj 9, 1

Pátá zkouška Církve: bouře lutheránského odpadu strhuje nespočetné větve ze stromu Církve.

„I zatroubil anděl pátý; a uviděl jsem hvězdu, která spadla s nebe na zem a té byl dán klíč od jícnu propasti.“ „Hvězda“ znamená člena Církve učící, a sice toho, který svým odpadem, svými bludy a celým svým působením strhl největší počet duší do záhuby. Tím se stal Martin Luther, odpadlý augustiniánský mnich na počátku šestnáctého století.

Odedávna jako jiskry pod popelem

Jako na Východě stala se příčinou rozkolu pýcha a panovačnost, podobně panovačnost německých knížat a touha po církevním majetku, spolu s touhou po uvolnění z mravní kázně víry katolické byly živnou půdou pro blud a odpad od Církve z podnětu Lutherova.

Satan použil k útoku na Církev obnoveného pohanství

O duchovním stavu evropských národů před vystoupením Lutherovým, hlavně působením zpohanštělého humanismu, byla po-dána charakteristika při výkladu pátého listu.

Nebezpečí majetku

Úřady biskupské a kněžské se staly v patnáctém a šestnáctém století předmětem touhy mnohých snaživců zvláště z řad šlechty. Tito lidé netoužili po svěcení biskupském nebo kněžském, nýbrž toužili po církevních statcích, jichž byla v té době jedna třetina ze všeho majetku německé země. Bohatství se ukázalo jako neodolatelný magnet „žádosti očí“ na zkázu a záhubu křesťanského mravního života. Nadpočet duchovenstva, které i z jiných zemí přicházelo do Německa, dovršil zkázu. Neboť kněz či řeholník, bez náležité práce a zaměstnání, podléhá brzy zesvětačení.

Běda, když zesvětačelý kněz začne „reformovat“

Roku 1517 vystoupil Martin Luther, řeholník-augustinián a profesor na universitě ve Wittenberce. Jsa syt klášterního života, hledal způsob, jak dát průchod neobyčejně silným vášním svým: samolibosti, pýše a vzdoru proti každé vrchnosti, a pak zvláště smyslnosti i hrubé násilnosti. Modlitbu zanedbával, udržoval nedovolené styky mimo klášter, klášterní sliby začaly ho tížit, dostavila se vnitřní rozervanost, začal hledat omluvy pro svůj stav a důvody proti povinnostem svého povolání kněžského a řeholního. Učil, že hřešícímu není potřebí pokání, že stačí jenom víra a zásluhy Kristovy. Hříšným náklonnostem prý nelze odolat. Svobodné vůle vlastně prý člověk nemá. Církve není potřeba. Není potřeba kněží, biskupů, klášterů, není potřeba mše svaté ani svátostí. Všecek majetek církevní ať připadne světským pánům. Luther vzal si za záminku svého vystoupení s novým učením nabízení odpustků za peněžité dary na stavbu kostela sv. Petra v Římě.

Blud se všemi lákadly pro špatné náklonnosti člověka

Vystoupením Lutherovým otevřel se skutečně „jícen propasti“ všech hříšných žádostivostí v tehdejších lidech. Blud Lutherův a odpor proti Církvi katolické se šířil jako ohromný požár celým Německem. Majetek církevní byl zabavován od odpadlé šlechty, kostely vylupovány, kláštery rušeny, řeholníci a řeholnice buď se přidali na stranu Lutherovu a ženili se a vdávaly se, nebo byli vyháněni, týráni a vražděni. Lutheránský požár zasáhl také ostatní evropské národy, vyvolal řadu krvavých válek, selské povstání, řadu dalších bludů, nesčetná pronásledování všech, kteří zůstali Církvi věrni.

Lutheránský blud byl nejtěžší zkouškou, kterou Církev prošla. Ve zjevení sv. Jana je to zřetelně různými případnými symboly naznačeno.

Zj 9, 1

„A uviděl jsem hvězdu, která spadla s nebe na zem…“

„Hvězda“ je v Apokalypse symbolem kněze nebo biskupa. [Zj 1, 20]. Původcem rozkolu [východního – pozn. redakce] byl biskup – „velká hvězda“. V této zkoušce „hvězda“ bez přívlastku znamená kněze. Jako hvězdy na nebi dávají světlo v temnotách, tak ka-tolický kněz má být světlem světu hlásáním Pravdy Boží. Žije na zemi, ale jeho místo je na nebi v ustavičném spojení s Ježíšem Kristem. Původce páté pohromy je symbolizován jako „hvězda spadlá s nebe“. Symbol zřetelně naznačuje, že se jedná o kněze, který ztratil spojení s Ježíšem Kristem, ztratil místo v nebi (nebe jako symbol Církve), odpadl od Církve Ježíše Krista a přestal dávat světu světlo učení Ježíše Krista.

„…a té (padlé hvězdě) byl dán klíč od jícnu propasti.“

Z dopuštění Božího „padlá hvězda“ dostala moc (klíč) otevřít „jícen propasti“. To znamená: odpadlý kněz svým špatným příkladem a hlavně svým bludným učením otevřel brány pekelné, dal jim příležitost a možnost uchvátit ohromnou kořist těch duší, které on a jeho pomocníci svedli k bludu a odpadu od Církve. Martin Luther, symbolizovaný „padlou hvězdou otevírající jícen propasti“ dal svým vystoupením proti Církvi Ježíše Krista podnět ke všem dalším bludům, bludným filosofiím, bludným směrům, které nakonec vykrystalizovaly v materialistický racionalismus, nevěru a bezbožnost. Ne nadarmo Zjevení sv. Jana dvakrát podotýká, že se jedná o „otevření jícnu propasti“, to jest o největší zkázu a záhubu duší.

Zj 9, 2

„I otevřela (padlá hvězda) jícen propasti, a tu vystoupil kouř z jícnu jako kouř peci veliké, a zatmělo se slunce i ovzduší dýmem jícnovým.“

Zkázonosný blud Lutherův je symbolizován jako „kouř vystupující z jícnu“, jako „z peci veliké“ a „zatmívající slunce i ovzduší“. Hustý černý kouř zatmívá slunce. Blud zastírá světlo Pravdy Boží ze Slunce, kterým je Ježíš Kristus. Původcem bludů je satan „lhář a otec lži“ [Jan 8, 44]. Proto v tomto obraze kouř symbolicky vystupuje z jícnu propasti pekelné. Lidský původce bludu je jenom nástrojem satanovým. Jako kouř omamuje, otravuje a do propasti strhuje všechny, kteří neopatrně přicházejí do ovzduší kouřem a dý-mem naplněného, zrovna tak i blud. Omamné řeči a spisy rozšiřovatelů bludů a agitátorů pro odpad od Církve Ježíše Krista dovedou strhnout i ty, kteří snad jenom ze zvědavosti poslouchají a čtou. Slovo Boží je inspirováno Duchem Svatým, slovo svůdců k bludu a k od-padu je inspirováno duchem satanovým.

Zj 9, 3

„A z kouře vyšly na zem kobylky…“

Omamný kouř Lutherových bludů zahalil celou střední i západní Evropu. Ti, kteří byli bludem otráveni, stali se jedovatými „ko-bylkami“, to jest šiřiteli bludu a agitátory pro odpad od Církve. Jako kobylky (saranče stěhovavá) táhnou celými krajinami ve velkých hejnech a nenasytnou žravostí ničí všecku „zeleň“ travin i stromů, podobně i agitátoři Lutherovi táhli od města k městu, od vesnice k vesnici, od domu k domu a dýmem a kouřem svých řečí, posměchu, nadávek, rouhání, vyhrůžek a slibů strhovali k odpadu od Církve ty, kteří neměli „znamení Božího na čele“, to jest ty, kteří si nevyprosili „zeleň“ milosti Boží a stálosti ve víře.

„A těm (kobylkám) byla dána moc, jak ji mají štírové zemští…“

Svatý Jan vidí na obraze působení šiřitelů bludu mezi katolickými křesťany jako útok jedovatých, velikých štírů, kteří svým bodnutím působí smrt. Blud je symbolizován ve svých následcích jako smrtelný jed pro duše, které byly tak neopatrné a nedaly pozor na ukrývané nebezpečí. Štíři jsou zvířata noční. Člověk, který se v noci zdržuje na neznámých a nebezpečných místech nebo který neprohlédne velice bedlivě místo, kde se ukládá k odpočinku, bývá od štíra bodnut. Křesťan, jenž se zdržuje v temnotách lhostejnosti ve víře, který neposlouchá a nevnímá do duše světlo slova Božího z ká-zání při službách Božích a z vyučování katolického náboženství, a který těžkými hříchy zeslabuje a zatemňuje světlo milosti křesťanské víry, je stále v nebezpečí, že bude znenadání bodnut satanovým jedovatým žihadlem pokušení k bludu a odpadu od Církve Kristovy. Křesťan si musí být dobře vědom, že jenom jedno náboženství je Bohem zjevené a světu dané ke spáse, a musí rozpoznat každého vlka, i kdyby se skrýval v rouše beránčím. Aby odhalil vlka a jedo- vatého štíra v hlasateli nového učení, stačí prostá otázka: „Kdo tě posílá?“ Ježíš Kristus nikoliv, neboť Ježíš Kristus nezakládá každou chvíli jiné náboženství a jinou církev, nýbrž dal všem věkům a všem národům Evangelium a ustanovil Církev na Petrovi pro všechny. Neposílá-li tě Ježíš Kristus, pak jsi vlk, zahalený lákavými slovy, jsi skrývající se štír, vyslaný peklem k záhubě duší jedem bludu. Křesťanská opatrnost je záslužná ctnost, ale také veliká milost Boží. Jejím nejvzácnějším ovocem je stálost ve víře.

Zj 9, 4

„…a bylo jim řečeno, aby neškodily trávě zemské ani žádné zeleni ani žádnému stromu, leč toliko lidem, kteří nemají znamení Božího na svém čele.“

Svůdcové k odpadu od Církve, symbolizováni jako žravé kobylky, ničí „zeleň“ milostí víry. Co je zelené, má v sobě mízu života. Nadpřirozený život duše má ten, kdo je spojen s Ježíšem Kristem Milostí posvěcující. Spojení s Ježíšem Kristem se jeví navenek spojením s Jeho Církví, vírou v její učení, přijímáním jejích svátostí a plněním jejích přikázání. Přijetím bludu a odpadem od Církve, odmítnutím jejího učení, pohrdnutím jejími svátostmi a ne- poslušností vůči jejím příkazům nastává v duši také odloučení od Ježíše Krista a tím ztráta nadpřirozeného života v milosti posvěcující, symbolizované „zelení“. Ve Zjevení sv. Jana je naznačeno, že se ne- jedná o kobylky, které ničí zeleň travin a stromů v přírodě, nýbrž o symbolické „kobylky“ agitátorů k odpadu od Církve a od Ježíše Krista a o symbolické „traviny“, značící prosté věřící, o symbolické „stromy“ znamenající vrchnost a vůbec o symbolickou „zeleň“ stálosti ve víře a nadpřirozeného života duší. Věřící i duchovní představení, kteří byli dbalí a starostliví, aby si zachovali nejdražší poklad milosti víry, kteří se modlívali, aby tohoto pokladu nikdy neztratili, ti měli a mají ve všech dobách a zkouškách na sobě „na svém čele“, kde bylo vtisknuto znamení křtu svatého a znamení svátosti biřmování, znamení Boží. Těm peklo neuškodí, protože jsou pod zvláštní ochranou Boží. Denně se posilují znamením svatého kříže, modlitbou, v neděle a ve svátky čerpají sílu ze mše svaté, svátostí pokání očišťují své duše od kazů hříchu, svatým přijímáním uvádějí Ježíše Krista do svých duší a Církev ctí a milují jako Matku.

Zj 9, 5

„A bylo jim (kobylkám) dáno… po pět měsíců.“

Z dopuštění Božího satanova moc tříbila v době vystoupení Lutherova všechny křesťany celého světa. Bludy (už nejenom Lutherovy, ale i Kalvínovy, Zwingliho a mnohé jiné) šířily se od národa k národu jako „kobylky“, satan se svými pomocníky šel od domu k domu, od duše k duši. A toto šíření „kouře jícnového“ po Evropě a rozlézání „kobylek“ trvalo symbolicky „pět měsíců“ (symbolika: pětkrát třicet dní. Jako ve starozákonním proroctví Danielově – za den rok. Celkem tedy sto padesát let), to jest po dobu sice dlouhou, ale přesto omezenou. Protestantismus s ostatními příbuznými bludy byl aktivní mezi národy Evropy po dobu sto padesáti let. Od Církve katolické odpadla k bludům velká část Německa. I velmistr církevního německého řádu, za ním velmistr Mečových bratří v Livonsku, biskupové východopomořanský, sambijský, kuronský a celá řada ji-ných církevních vrchností připojila se ke stoupencům Lutherovým. Z Německa opanoval protestantismus celé Švédsko, Norsko, Dánsko, Holandsko, Anglii, a z germánských zemí vnikal i do zemí románských a slovanských. V katolickém Polsku zůstala čtvrtina katolíků. V Čechách, na Moravě, na Slovensku proměňovali se bývalí husité na protestanty. Nebylo země, do které by bludy Lutherovy, Zwingliho a Kalvína nebyly vnikly.

Zj 9, 6

„Aby jich nezabíjely, nýbrž aby je trápily.“

Mezi symbolizujícím „uštknutím štíra“ a odpadem od Církve k bludu je podstatný rozdíl v účinku. Účinkem obojího je „smrt“, tam smrt tělesná, tu smrt duchovní. Když tělo umře, přestávají bolesti a trápení tělesná. Kdežto když duše odumře odpadem od Církve nadpřirozenému životu ve spojení s Ježíšem Kristem, nastává duši trápení výčitek svědomí v pozemském životě a to se promění v zoufalství a neustávající trápení na věčnosti. Jedovatým „kobylkám“ bylo dáno, aby svedené, kteří neměli Božího znamení na svém čele, nezabíjely (jak je tomu, když tělo utrpí smrtelnou ránu), nýbrž aby je trápily bez ustání. Nikdy nenastane v tomto trápení smrt, jež by dala trýzněnému žádaný pokoj, že by už o ničem nevěděl a ničeho necítil. Uštknutí štíra je palčivé, pálí bolestně a tak symbolizuje palčivost „červa, jenž neumírá“ a „ohně, který nehasne“, [Mar 9, 45]. Oheň trestů Božích nezabíjí, ale trápí na věky. Marně si budou přát svedení k bludu a k odpadu od Církve smrti tělesné, aby tato dala pokoj zoufalé duši. Luther sám prohlásil ke konci svého života zoufale: „Já jsem syt světa a svět mne. Na světě to nebude lepší. Kdo má zemřít, zemři co nejdříve. Naše hříchy nás tíží.“ A totéž budou si přát všichni, kteří se nechali svést k odpadu od Církve: „A v těch dnech lidé budou hledati smrti a nenaleznou jí, a budou si přáti umříti. Ale smrt uteče od nich.“

Zj 9, 7

Duše posedlé zlým duchem bludu

Ve zjevení sv. Jana můžeme viděti osvětlenou nejenom podstatu a následky bludu a odpadu od Církve na příkladě Lutherově, ale také znázorněny vlastnosti agitátorů a svůdců k odpadu, jak jich sa-tan používal. „A co do podoby kobylky ty podobaly se koním připraveným k válce.“ Těmi slovy je naznačena nerozumná a nepříčetná útočnost vůči Církvi katolické. Kůň nejede sám do války. Na něm sedí jezdec-voják a ten ho ostrými ostruhami pobízí. Kůň ovšem nechápe, co ho čeká, když se žene do bitvy. Svůdce a agitátor nejde do boje proti Církvi sám. Je osedlán satanem. Nemyslí na to, co ho za takovou službu čeká. V době vzniku a šíření lutheranismu se fanatismus jeho stoupenců podobal „posedlosti zlým duchem“. Všech zločinů a všeho násilí se používalo na zničení Církve.

Protestantská zásada „čí je vláda, toho ať je náboženství“

Kdo byli hlavní původci hromadných odpadů od Církve? Církevní dějiny odpovídají: šlechta a knížata, kteří toužili po církevním majetku. A Luther i peklo využili této nezřízené chtivosti po církevním jmění. „Vezměte si statky Církve, ale obyvatele ve svých zemích donuťte, aby od Církve odpadli.“ Slova sv. Jana jako by ukazovala na knížecí a šlechtické i královské pomocníky Lutherovy: „A na hlavách jejich byly jako koruny podobné zlatu.“ Duch Svatý nechápající čtenáře upozorňuje, že tento zvláštní druh žravých a niči- vých kobylek měl „obličeje lidské“.

Zj 9, 8

Ženy jako mocné nástroje satanovy

Jiný druh pomocníků satanových je označen nápadným znamením: „Satanem osedlané kobylky-koně mají žíně jako vlasy ženské.“ V náboženském rozvratu a anarchii hrály ve službách zlého ducha vynikající úlohu ženy. Luther sám, ačkoliv jako řeholník složil slib ustavičné čistoty, porušil tento slib a oženil se s bývalou řeholnicí Kateřinou zrušilo nezrušitelné sliby ustavičné čistoty. V Polsku mnoho prelátů, opatů a jiných duchovních hodnostářů opouštělo svůj stav pro vlasy ženské a sliby Lutherovy.

Když peklo dává zakládat církve, děje se to násilím

Stoupenci Lutherovi si počínali vůči katolíkům jako dravé šelmy. Podobně i stoupenci Kalvínovi a Jindřicha VIII. v Anglii, v době Lutherově i v dobách pozdějších. Proti katolíkům bylo dovoleno každé násilí a každé bezpráví. Kostely a kláštery byly páleny a zabírány, katolíci byli vězněni, mučeni, vypovídáni, popravováni. I to je v obraze naznačeno: „Zuby jejich byly jako lví.“ Trhali a rvali jako dravci.

Zj 9, 9

Hříchy proti Duchu Svatému

Papež, věrní biskupové, císař německý, sněmy varovali, napomínali, hrozili, přesvědčovali. Ale všechno bylo marné. Zatvrzelost těch, kteří od Církve odpadli k bludům, byla nepoddajná. Ani tehdy, když byl svolán církevní sněm do Tridentu (zasedal od roku 1545 do roku 1563), odloučení od Církve se nedostavili a prohlášení sněmu ze dne 26. ledna 1554 nepřijali. I tato zatvrzelost v bludech je ve Zjevení jakoby naznačena: „A měly (kobylky) pancíře jako pancíře železné.“

Satanovy zbraně v boji proti Církvi

Nesčíslné řeči a knihy plné rouhavé nenávisti, lží a pomluv působily v evropských národech tolik hluku, že možno je výstižně charakterizovat slovy Zjevení: „A šramot křídel jejich byl jak šramot vozů s mnoha koňmi běžícími do války.“ Celé peklo se vší svojí lží a podvodem, lákáním a sváděním se účastnilo největšího útoku na Církev Kristovu. Všechny důvody a námitky proti Církvi byly falešné, ale měly pomoci zastřít pravý důvod boje proti Církvi, zlobu sa- tanovu.

Zj 9, 10

„Ocas štíra“ a co bylo pod ním

Záminky a důvody boje proti Církvi možno viděti ve slovech Zjevení „ocas štíra“. Luther zpočátku uváděl jako důvod své revoluce hlásání odpustků na dostavení chrámu sv. Petra v Římě a bohatství a statky církevní. Brzy se ukázalo, že pravým důvodem odpadu Lutherova byla jeho nevěra v Božský původ Církve. Jakmile Luther prohlásil Církev katolickou za zkaženou a svoji církev za „reformovanou“ (opravenou), odstranil mši svatou, zrušil všechny svátosti vyjma křtu, učil, že hříchy se odpouští vírou, že člověk nemá svobodné vůle, a proto musí hřešit, že každý člověk je knězem, a že proto není potřeba svátosti a stavu kněžského aj. Toto je jádro „reformace“ Lutherovy. A ostatních současných bludařů i pozdějších. Nešlo jim o hlásání odpustků, které se tehdy opravdu nabízely nedůstojným způsobem, i když správně a na dobrý účel – na dostavění velechrámu svatého Petra v Římě. Nešlo jim ani o nápravu světáckých kněží a řeholníků, biskupů a opatů, kterých bylo tehdy v Němec-ku mnoho, a kteří všichni konečně odpadli od Církve katolické k Lutherovi, ale šlo jim o zničení všeho Božského a nad přirozeného v Církvi. Mše svatá, při níž se proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše Krista, a obojí se obětuje jako nekrvavá obnova krvavé oběti na kříži za spásu světa, byla Lutherem, Kalvínem, Zwinglim a ostat- ními odstraněna. Přestalo kněžství. Místo kněží nastoupili pastoři (duchovní), kteří se ničím nelišili od ostatních lutheránů. Jejich úkolem bylo kázat. Kostely a svatostánky zmizely, místo zaujaly modlitebny. Protože nebylo kněžské (apoštolské) moci, přestaly všechny svátosti, zůstal jenom křest, který byl pouhým znamením víry bez milosti. Tímto způsobem byl Ježíš Kristus z „reformovaných“ církví všech odstínů odstraněn. A to chtěl satan. V lutheranismu toho docílil v ohromném měřítku. Miliony duší oloupil na celá staletí o Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti a o Jeho milost ve svátostech všech. Nyní porozumíme symbolu.

„Ocas štíra“ a co bylo v něm

„A měly (kobylky) ocasy podobné štírům, též žihadla a v oca- sech jejich byla moc jejich škoditi lidem – po pět měsíců.“ Ocas přikrývá nepěknou část zvířecího těla, odkud vycházejí ošklivé výkaly. Právě tak heslo lutheránských, kalvínských agentů slovem „reformace“ – „úprava Církve“ – zakrývalo vlastní ohyzdný úmysl sata- nův: vzít lidem Ježíše Krista a Jeho milosti a ponechat jim výkaly bludů a lží satanových, které by duše lidské přiváděly na hnojiště materialismu a konečně do věčného ohně. To je to jedovaté a smr- telné žihadlo umístěné na svůdném hesle „reformace“. „Pět měsíců“, tj. delší dobu, ale omezenou, „ocasem“ reformace budou posunovat své pozice mezi národy a bodat a otravovat duše žihadlem bludu. Protestantismus byl skutečně aktivní a získával (po sto padesát let). Až v druhé polovici sedmnáctého století byl jeho postup zastaven, rozdrobil se jako suchá větev takřka na tisíc sekt. V poslední době začínají se všechny bludařské sekty sjednocovat v úplném odmítnutí článků křesťanské víry obsažených v Apoštolském vyznání víry a sjednocují se v nevěře ve zjevení Boží a v nevěře v Božství Ježíše Krista.

Zj 9, 11

Církev katolická má svého Krále, proticírkve také mají svého

„Králem nad sebou měly (kobylky-štírové) anděla propasti, jemuž jméno bylo po hebrejsku Abaddon, po řecku Apollyon.“

„Abaddon“, hebrejské slovo, znamená česky „záhuba“. „Apollyon“, slovo řecké, znamená „zhoubce“. Tak označuje Duch Svatý vlastně původce všeho zla obsaženého v předešlém obraze. Je králem propasti pekelné a jeho jedinou snahou je hubit duše lidské. Je protějškem k Ježíši Kristu, který je Králem nebe. „Ježíš“ znamená česky „Spasitel“. Je pozoruhodné, že v době vzniku a šíření lutheranismu svatý Ignác založil jako záchrannou hráz proti zhoubnému bludu Tovaryšstvo Ježíšovo. Ježíš Kristus je Spasitel duší, satan je jejich hubitel. U Ježíše Krista je Boží Pravda, u anděla propasti je lež a blud. Ježíš Kristus je s Církví, je jejím Pánem, ale i Ochráncem
a Vůdcem v boji. Anděl propasti – satan – je nad „kobylkami – štíry“ svých bludařských proticírkví.

Bludy dozrály

Ve zvětralých bludařských církvích protestantských i nynějších není takřka křesťanské víry. Náhražkou za křesťanskou víru v Božství Ježíše Krista jest jim modernistická filosofie, která je praktickou nevěrou – agnosticismem. Vůdcové protestantismu (Harnack) prohlašují: „O Bohu nic nevíme a nemůžeme věděti, jenom co nám říká vnitřní cit a zkušenost. Jsoucnost Boží nelze rozumově dokázat. Proto každý člověk má autonomii v náboženských názorech a není vázán ani články víry, ani přikázáními, protože nevíme, co Bůh přikazuje.“

Sem dospěla reformace Lutherova a ostatních zakladatelů církví. A tu chtěl satan mít celé lidstvo. Církev katolická zachránila lidem křesťanskou víru neporušenou. Kdyby nebyla měla ochranu Ježíše Krista, byla by musela v bouři lutheranismu zahynout. Po útocích bludařů v šestnáctém a sedmnáctém století byla jako strom, jehož mnohé větve byly polámány. Ale silou Ducha Svatého začala rašit a vyhánět větve nové v pohanských misiích, které jí daly bohatou náhradu za to, co ztratila v Evropě.

„Ty jsi Petr, tj. Skála, a na té skále vzdělám Církev svou a brány pekelné ji nepřemohou“ [Mat 16, 18]

I tato očistná zkouška měla v plánech Božích svůj veliký úkol. Církev znova se ukázala světu jako nerozborná skála, na níž se tříští i nejtvrdší útoky bran pekelných. Co bylo suchého na stromě Církve, opadalo. Pohanský humanismus způsobil v národech evropských v patnáctém století mravní hnilobu. Vnikal do klášterů, do re- sidencí biskupských, opatských, vnikal do života soukromého i ve- řejného, vnikl i na stolec papežský za papeže Alexandra VI. Světlo víry sláblo. Objevovaly se nové a nové bludy.

Konečně děsná očistná bouře. Co nebylo spojeno s Ježíšem Kristem a Jeho Církví pevnou a živou vírou a láskou, padlo do jícnu propasti. Strom Církve po sněmu tridentském začal rašit novou mízu Ducha Svatého. Světlo víry, přesně definované a světu ohlášené, za- zářilo novým nebývalým leskem. Bludy zavrženy. Z úřadů církevních zmizely osoby neschopné a nehodné. Nový řád Tovaryšstva Ježíšova, založený sv. Ignácem z Loyoly stal se nepřemožitelným vojskem pod korouhví Ježíše Krista. Nový církevní řád vnikal do pozic dobytých satanovými bludy, dal světu hvězdy svatosti, jako byl sv. Alois, sv. František Xaverský a množství jiných. Řád Tovaryšstva Ježíšova misiemi v pohanských zemích dal Církvi nové větve plné života, květu a ovoce. Tak i tato pátá zkouška Církev očistila, posvětila a po- sílila v jejím světovém růstu.

Zj 9, 12

Mnohé národy neobstály v těžké zkoušce

Že lutheranismus byl jednou z nejtěžších zkoušek, jaké přijdou na Církev, lze vidět v poznámce ve Zjevení: „Bída jedna (ze třech největších oznámených orlem [Zj 8, 13]) pominula, a hle, ještě dvě bídy přijdou potom (před koncem světa druhá a na konci světa třetí a největší zkouška [Zj 11, 14]).“

Dlouhá a těžká pokuta

To, co následuje po zatroubení šestého anděla, nemá ráz zkoušky, ale trestu. Křesťanské národy neobstály v páté zkoušce a propadly z velké části svodům satanovým, odtrhly se od Církve Ježíše Krista. Proto přijdou na ně veliké a dlouhé tresty Boží v podobě válek. To bude Boží chirurgie lidstva nakaženého rakovinou bludů a nevěry, hmotařství a bezbožnosti. Tyto tresty budou mít Bohem stanovenou lhůtu a neustanou dřív, až národy uznají svoje pochybení a vrátí se k Církvi a k Evangeliu. Kdy se to stane, je naznačeno určitým datem počítaným od promulgace ustanovení sněmu tridentského.

Zj 9, 13

Ustavičné modlitby za Církev, aby ona obstála

„I zatroubil anděl šestý; a uslyšel jsem jeden hlas ze čtyř rohů oltáře zlatého, který jest před Bohem, an praví andělu šestému, jenž má troubu:…“

Svatý Jan má před sebou nový obraz. „Hlas“ je rozkaz Boží, pod dojmem a účinkem proseb svatých a spravedlivých, jejichž prosby „přijď království Tvé“ jsou na symbolickém oltáři shromážděny. „Ze čtyř rohů oltáře zlatého, který jest před Bohem“ znamená, že před Bohem jsou stále modlitby všech spravedlivých celého světa. „Čtyři“ je číslo symbolické pro označení čtyř světových stran, světové Církve Kristovy a jejího slavného sněmu v Tridentu.

Zj 9, 14–15

Co se stane s provinilými národy Evropy

„Odvaž ty čtyři anděly, kteří jsou přivázáni při velké řece Eufratu.“

Řeka „Eufrat“ je zde jako symbol, jehož nápadným znakem je „veliký pramen“. Symbolizuje na tomto místě veliký pramen křesťanské vzdělanosti: Evropu. Kdyby národové Evropy byli poslouchali Církev jako Matku, která dala nejlepší základ k jejich duchovní i mravní kultuře, a kdyby podle jejího návodu věrně plnili povinnosti k Bohu a k bližnímu, nebylo by šťastnějšího zemědílu nad Evropu. Ale Evropa se ukázala i jako pramen proudů satanových. Protivila se již po kolikáté Ježíši Kristu a Jeho Církvi a ocitla se nyní po přijetí lutheranismu v duchovním i mravním rozkladu. Evropa má své anděly strážné, kteří mají od Boha úkol nejenom chránit národy, pokud se chránit dají, ale mají také povinnost trestat, když si národy a státy trestů zaslouží. Nyní dostávají strážní andělé Evropy rozkaz od vyššího anděla odpoutat se od svého úkolu střežit, a vzít na sebe úkol trestat, uvádět na provinilé národy pohromy, lépe řečeno vydat je napospas jejich vlastní zlobě tak dlouho, až se poznají a polepší. Nechť si volí a zkouší různé cesty, po nichž se domnívají, že dojdou pokoje a blaha, nechť věří komu chtějí: filosofům, novým hlasatelům bludů, hlasatelům hmotařství a bezbožnosti, nechť Ježíšem Kristem a Jeho učením pohrdají, nechť poslouchají satanových svodů a po- hrdají Církví Ježíše Krista. Nenajdou a nezbudují si ráj, jak jim satan slibuje. Přijdou do jeho slepých uliček. Nastanou válečné katastrofy národů, které odpíraly poslouchat přikázání Evangelia o lásce k Bohu a k bližnímu. Války krvavé a dlouhé budou důsledkem nezachovávání těchto přikázání. Andělé národy Evropy od válečných pohrom neochrání. Nechají je napospas válečným rozbrojům a revolucím, bezbožnosti a materialismu, které vzejdou z Lutherových bludů, protože se protivily Ježíši Kristu, Králi pokoje a míru, Králi spravedlnosti a lásky, Krále života věčného, zprotivily se Jeho Církvi. Trestné období za lutheranismus a za všechno zlo, které z něho vzešlo, je ve Zjevení sv. Jana soudem Božím „jedním hlasem ze čtyř rohů oltáře zlatého“ vyměřeno symbolicky na „hodinu a den a měsíc a rok“, tj., proměněno na dny – rok se počítá v Apokalypse 360 dní – tři sta devadesát jeden den a hodinu. Symbolické „dny“ při výkladu dlužno nahradit roky, obdobně jako při symbolickém časovém udání dokonání Vykoupení u proroka Daniela [Dan 9, 24–27]. Trestné období začne platit od promulgace usnesení církevního sněmu tridentského. Promulgace se stala 26. ledna 1564. Od tohoto prohlášení usnesení sněmu v Tridentu začne období trestů Božích vymezené na „tři sta devadesát jeden rok a půl měsíce“ (symbolika hodiny: hodina je čtyřiadvacetina dne, symbolizuje tedy čtyřiadvacetinu roku, to jest: půl měsíce). Ke konci tohoto trestného období se stane, co je vylíčeno v kapitole 10.

Duch Svatý volal a národy neposlechly

Evropa neuposlechla hlasu Ducha Svatého, který z tridentského sněmu volal národy k pokání, ke sjednocení ve víře a Církvi katolické, k zadostiučinění za jejich hříchy a zločiny proti Bohu a proti Církvi. Východ setrvával v rozkolu, Západ v bludech protestantských reformátorů.

Zj 9, 16

Hustá řada válek

Proto andělé odňali Evropě všechnu svoji ochranu. Evropa zahořela v nesčetných válkách. Nejhroznější dvě co do rozsahu a co do způsobu spadají do první poloviny našeho dvacátého století. V těchto válkách, v době 391 roků trestního období, vystřídá se jízdních vojsk a pohyblivých prostředků válečných podle řeckého původního textu na dvě stě milionů. Třetina lidí v trestném období zahyne od válek. Ω

(Vybráno z knihy: Čtení z Písma svatého: Zjevení sv. Jana, apoštola. Sepsal P. Augustin Navrátil, vydalo v r. 1946 Severomoravské nakladatelství Společenské knihtiskárny v Lošticích.)

P. Karl Stehlin

ZJEVENÍ NEJSVĚTĚJŠÍ PANNY MARIE

V QUITU

Historické prameny

Nejsvětější Matka se několikrát zjevila představené sester Neposkvrněného početí v Quitu, hlavním městě Ekvádoru, matce Marianě Františce de Jesús Torres y Berriochoa (1563–1635). Historické prameny o těchto zjeveních se nám zachovaly následujícím způsobem: z důvodů tak neobvyklých událostí duchovní vůdce a také biskup v Quitu ji žádali ve jménu poslušnosti o sepsání vlastního životopisu. Tento text byl aprobován biskupem Pedrem de Oviedo, desátým biskupem ordináře v Quitu. Po smrti matky Mariany její zpovědník a duchovní otec P. Michael Romero OFM sepsal její autobiografii, spolu s životopisy všech spoluzakladatelek kláštera. Jsou zachovány ve velkých matrikách pod titulem El Cuadernon. Na základě těchto faktů P. Manueal Souza Pereira, provinciál otců františkánů v Quitu, napsal roku 1790 knihu s názvem „Zázračný život matky Mariany de Jesús Torres, španělské řeholnice, jedné ze za-kladatelek Královského kláštera Neposkvrněného Početí ve městě sv. Františka de Quito.“

Toto dílo bylo přeloženo v roce 1988 do anglického jazyka Marian Therese Horvatovou, která ve své knize „Naše Paní Dobrého díla – proroctví pro naši dobu“ popisuje zjevení Matky Boží v Quitu.

Vizionářka Mariana de Jesús Torres

Mariana Františka se narodila ve Španělsku roku 1563 jako první dítě v horlivé katolické rodině. Pro svou hlubokou zbožnost byla připuštěna k prvnímu svatému přijímání již 8. prosince 1572, kdy jí bylo devět let. Během přijímání Mariana obdržela milost povolání a také vnitřní utvrzení, že bude určena k misiím.

V roce 1577 opustila spolu se svou tetou Marií de Jesús Taboada a čtyřmi dalšími řeholnicemi Španělsko, aby založily klášter v hlavním městě Ekvádoru. Tam započala svůj řeholní život, který probíhal podle tehdejších zvyků v atmosféře tvrdého umrtvování. Matky zakladatelky byly přímo uchváceny dokonalým zachováváním řeholních regulí i cvičením se ve ctnostech.

Mladé novicky spolu s jinými sestrami ji ze žárlivosti pronásledovaly a šířily pomluvy a nactiutrhání. Dvakrát téměř zemřela, ale znovu se navrátila k životu. Po smrti první matky představené roku 1593 se stala převorkou. Bylo to v době, kdy v Quitu vypukla revoluce, jejíž vliv měl dolehnout i na řády.

Právě v ten čas jistá řeholní sestra jménem La Capitana za pomoci některých duchovních vytvořila spis proti představené a spo- lu s dalšími sestrami se domáhala zmírnění řádových regulí a uvo- lnění od vedení duchovních otců františkánů, které považovaly za přehnaně horlivé až necitlivé řeholníky.

V této těžké situaci se matka Mariana spoléhala na modlitbu, jež ji posilovala. V tomto neutěšeném čase prožívá první zjevení Matky Boží, která jí oznámila:

„Já jsem María del Buen Suceso, Královna nebe i Země. Přišla jsem, abych potěšila tvé ztrápené srdce! Satan zkouší zničit Boží dílo, posluhuje si mými nevěrnými dcerami – leč, nedosáhne cíle, protože já jsem Matkou Dobrého díla a chci být známá pod tímto jménem pro zachování mého kláštera i jeho obyvatel!

Krátce po tomto zjevení společenství vybralo novou představenou, pod jejímž vedením regule řádu byly uvolněny; přísné mlčení bylo zrušeno. Sestra Mariana zkoušela přesvědčit novou představenou o nebezpečí plynoucího z takového postupu, což však vyvolalo u jejích odpůrkyň ještě větší hněv a nepřátelství. Následovalo další nenávistné tažení proti ní, a co horšího, generální vikář přistoupil i na to, že sestru Marianu nechal uvěznit z důvodů neposlušnosti. Dobré sestry, otřeseny takovou nespravedlností ohromně trpěly a nakonec, když daly najevo svůj nesouhlas, bylo jich dvacet pět uvězněno taktéž.

V průběhu následujících pěti let byla sestra Mariana třikrát na delší čas uvězněna. V té době obdržela mnoho zvláštních milostí. Měla také vize Matky Boží, která jí ukázala budoucnost kláštera a ta- ké Ekvádoru.

V jednom ze zjevení přikázala, aby byla zhotovena socha Matky Boží Dobrého díla a umístěna na čestném místě představené kláštera, na znamení toho, že ona je Paní tohoto domu.

„Do mé pravice dejte pastorál a také klíče, jako symbol a znamení toho, že klášter je mým vlastnictvím.“

Časem nová matka představená uznala nesprávnost svého postupu vůči sestrám zakladatelkám, propustila je a rezignovala ze svého úřadu. Následně biskup v Quitu nařídil provést vyšetřování ve věci žaloby proti sestrám. Když se ukázalo, že všechno vzniklo skrze pomluvu a lež, přikázal uvěznit hlavního aktéra všech zmatků, sestru La Capitane.

Ta však svou vinu nepřiznala, odmítla přijímat stravu a za- čala jevit známky pomatenosti. Tehdy žádala matka Mariana biskupa o svolení přemístit rebelující sestru do klášterního špitálu, kde o ni sama pečovala, přestože výměnou za svou vlídnost a lásku zakoušela jen urážky a proklínání. V obavách o spásu této sestry prosila horlivě matka Mariana Pána Ježíše za záchranu její duše. Tehdy dostala vnuknutí, že její prosba bude vyslyšena, dá-li souhlas, aby pět let duchovně prožila v utrpení pekelných trestů. Okamžitě s touto nabídkou souhlasila. Zanedlouho se sestra La Capitana vrátila zpět do normálního života komunity. Vykonala generální zpověď a stala se vzorem pokory a zbožnosti do konce svého života. Zemřela za rok po smrti matky Mariany.

Po dobu pěti let však matka Mariana musela plnit svůj obětní slib, k němuž se zavázala. Denně zakoušela to, co v pekle pociťují duše zavržených. Bůh, jehož tak milovala, se od ní odvrátil.

Vize profanace svatých svátostí

Dne 20. ledna 1610 se jí opět zjevila Matka Boží a řekla mimo jiné:

„Věz, že konec devatenáctého, a zvláště pak století dvacáté, bude ve znamení exploze náruživosti a dojde k úplnému zničení morálky. Protože satan tehdy bude celkově panovat skrze zednářské sekty. Aby k tomu mohlo dojít, soustředí se zejména na děti.

Běda dětem v těchto časech! Bude těžké přijmout svátost křtu i biřmování. Podmaněním si osob, majících moc rozhodování, bude ďábel usilovat o zničení svátosti pokání, a bohužel stejně tak i svá- tosti eucharistie.

Jak velmi mě zarmucuje, že ti musím oznámit tyto tak ohavné svatokrádeže! Jak skrytou, tak i veřejnou; páchanou se záměrem cel- kové profanace Nejsvětější svátosti oltářní.

V těchto časech nepřátelé Ježíše Krista, svedení ďáblem budou krást z kostelů konsekrované hostie, aby znesvětili jejich božskou podstatu. Můj Nejsvětější Syn vidí sebe sama hozeného na zemi a pošla- paného nečistýma nohama.“

Matka Boží dále hovořila o zlehčování svátosti posledního pomazání, z důvodu kterého se nedostane mnohým duším v rozhodujících okamžicích smrti potřebné milosti a útěchy.

Svátost manželství symbolizující svazek Krista s jeho Církví bude předmětem útoků a rafinovaného rozkladu v tom nejhorším slo- va smyslu.

Zednářstvo, které v tomto čase bude řídit vlády, ustanoví nespravedlivé zákony, mající za cíl zničit tuto svátost. To umožní každému nevázaný život v těžkém hříchu a zároveň způsobí vzrůst počtu dětí narozených v nelegálních svazcích mimo Církev.

Křesťanský duch rychle upadne, drahocenné světlo víry pohasne do té míry, že nastane téměř úplné zkažení mravů. Následky nemorální výchovy se zanedlouho projeví a způsobí nedostatek kněžských i řeholních povolání.

Svátost kněžství bude zesměšňována, hanobena a bude jí pohrdáno. Ďábel bude pronásledovat služebníky Pána všemožným způ- sobem a svou ukrutnou i lstivou prohnaností odvede mnohé od zasvěceného povolání. Demoralizovaní duchovní, kteří pohorší křesťanský lid, vyvolají nenávist vlažných věřících a ti spolu s nepřáteli římské apoštolské Církve se obrátí proti kněžím všem.

Tento zdánlivý triumf satana způsobí ohromné utrpení dobrým pastýřům Církve.

Kromě toho v onom nešťastném čase propukne nezastavitelná záplava nečistoty, která vžene zbytek lidí do hříchu a následně stáhne nesčetné lehkomyslné duše do věčného zavržení.

Nebude možné nalézt nevinnost u dětí, ostýchavost u dívek. V těchto chvílích největších potřeb Církve ti, kdo mají mluvit, budou mlčet.

Na konci zjevení Matka Boží opět přikázala zhotovit sochu k její cti.

Zázračná socha Matky Boží Dobrého díla

Ihned po tomto zjevení prosila matka Mariana biskupa v Quitu, aby co jak nejrychleji zaujal stanovisko k prosbám Nejsvětější Panny Marie. Po obdržení jeho souhlasu pověřila jejím zhotovením umělce Francisca del Castilla, který nejenže byl znamenitým řezbářem, ale
i člověkem velkých ctností, spojených s hlubokou mariánskou úctou.

Když se jeho práce chýlila ke konci, zjistil, že k tomu, aby namaloval tvář Madony, potřebuje kvalitnější barvy, které lze sehnat pouze v Evropě. Slíbil navrátit se do Quita před 16. lednem 1611 a dokončit dílo.

Avšak v noci před jeho příjezdem zjistili v klášteře, že došlo k nevysvětlitelnému jevu. Tvář sochy byla zázračným způsobem již namalována. Toho dne časně zrána přišly sestry na jitřní modlitby
a s úžasem spatřily kapli naplněnou blankytně modrým světlem vycházejícím ze sochy.

Řezbář, který se dostavil, aby dokončil práci, zaskočeně zvolal: „Něco tak překrásného nemohly stvořit ruce smrtelníka – to je andělské dílo!“ Francisco de Castillo pod přísahou potvrdil autentičnost zázraku. Pod výpovědí, kterou podepsal, je vidět rovněž podpis biskupa z Quita, jenž zakrátko nařídil připravit se skrze novénu na slavnostní intronizaci.

V nadšené atmosféře 2. února 1611 posvětil sochu Matky Boží Dobrého díla. Ve slavnostním procesí ji vynesli na vyšší chór klášterního kostela a umístili na zvlášť zhotoveném trůně. Každý rok
2. února je opět v procesí přenášena z chóru na hlavní oltář během novény předcházející svátek Matky Boží Dobrého díla. V posledních letech vystavují sochu také v průběhu mariánského měsíce května i měsíce svatého růžence.

Hlavní zjevení:

Zhasnutí věčného světla a jeho význam

Zbytek svého života strávila matka Mariana ve stálém umrtvování a pokání. Chtěla se stát obětí dvacátého století, jak si to přála Panna Maria.

Nejzávažnější zjevení měla zrána 2. února 1634, kdy během modlitby před svatostánkem zhaslo náhle věčné světlo, jež svítilo před oltářem. Když ho chtěla znovu zapálit, zjevila se jí Matka Boží a řekla:

„Připravuj svou duši, aby ještě čistější mohla vstoupit do nebeské radosti, ke svému Pánu. Ó kdyby smrtelníci a zvlášť zbožné duše věděli, čím je nebe a patření na Boha, žili by úplně jinak; neodmítali by žádnou oběť, jen aby tuto možnost nepřišli. Zhasnutí věčného světla, které jsi viděla, má více významů:

První z nich je, že na konci devatenáctého a počátkem století dvacátého v zemích, které budou toho času již samostatnými státy, budou mít převahu různé hereze. Tehdy pod jejich vládou zhasne v duších cenné světlo víry z důvodu úplného zatmění mravů. Nastanou velké morální i materiální pohromy. Malá skupina lidí, která zachová poklad víry i ctnosti, bude prožívat nevýslovné utrpení a dlouhé mučednictví.

Aby vysvobodili lid ze zajetí těchto herezí, ti, které můj Nejsvětější Syn povolal k vykonání obnovy, potřebují pevnou vůli, vytrvalost, odvahu a důvěru v Boha. Nadejde okamžik, kdy se všechno bude jevit jako ztracené a prosby věrných nevyslyšeny. Stane se tak proto, aby byla prověřena víra a důvěra spravedlivých. Poté nastane šťastný počátek celkové obrody.

Druhý význam zhasnutí světla symbolizuje má společenství, která zpustnou ztracená v bezedném oceánu hořkosti a zmatků, tonoucí v oněch temných vodách neštěstí. Kolik opravdových povolání zůstane zmařeno špatnou formací i neschopností duchovního vedení!

Třetím důvodem, proč zhaslo věčné světlo, je atmosféra těchto časů prosycená duchem nečistoty, která jak ohavná povodeň zaplaví všechna veřejná místa do té míry, že stěží bude ještě nalézt panenskou duši.

Čtvrtou příčinou jsou zednářské sekty, které se infiltrují do všech společenských vrstev a s ďábelskou vychytralostí rozšíří své bludy v rodinách, aby zničily především morálku dětí.

V těchto nešťastných časech zlo udeří nebývalou silou na dětskou nevinnost. Následkem toho budou nová kněžská povolání ztracena. Avšak i tehdy se najdou řeholní společnosti, které podepřou Církev spolu se svatými knězi a všemi krásnými dušemi, jež budou horlivě pracovat s nezištným zápalem na spáse duší.

Bezbožní povedou proti nim urputný boj, zasypávajíce je pomluvami, urážkami a sužováním, se záměrem znechutit je a odvrátit od plnění jejich předsevzetí.

Oni ale jako pevné sloupy, které se nepoddávají, postaví se tomu všemu čelem v duchu pokory a oběti, vyzbrojeni mocí nekonečných zásluh mého božského Syna, milujícího je nezměrnou láskou z hloubi svého Nejsvětějšího Srdce.

Jak převelice bude Církev trpět v této temné noci, kdy bude chybět prelát a otec bdící s láskou, mírností, silou i obezřetností a kdy mnozí urážejíce Ducha Božího vystaví své duše velkému nebezpečí.

Usilovně se modli, volej neúnavně a prolévej neustále hořké slzy ve skrytu srdce a úpěnlivě pros našeho nebeského Otce, aby z lás-ky k eucharistickému Srdci mého Nejsvětějšího Syna, pro Jeho nejdražší krev v hojnosti prolitou, jakož i hlubokou hořkost a bol jeho muk a smrti se slitoval nad svými služebníky, aby učinil konec těmto strašlivým dnům a také aby seslal Církvi preláta, který obnoví kněžského ducha. Tohoto milovaného syna můj Božský Syn i já vyzbrojíme zvláštní láskou a naplníme mimořádnými schopnosti: pokorou srdce, vnímavostí pro Boží pokyny, silou k obraně práv Církve, mírným a soucitným srdcem, aby se ujal jako druhý Kristus velkých i malých, aniž by podceňoval i ty nejubožejší, kteří ho budou prosit o světlo i radu v jejich pochybách a těžkostech. Do jeho rukou bude vložena váha svatyně, aby vše bylo činěno s tou poctou a měrou, jaká jen ku cti a chvále Bohu náleží.

Před příchodem tohoto preláta stanou se srdce mnoha Bohu zasvěcených osob chladnými. Budou páchány všemožné zločiny, při- nášejíce s sebou všechny druhy trestů: kriminalitu, konflikty, apostazi, hlad i epidemie. To vše se přičiní o ztrátu nebývalého počtu duší. Dříve než se rozeženou mračna, která brání Církvi těšit se z jasného dne její svobody, vypukne strašná válka, v níž poteče krev věrných i vlažných kněží a řeholníků. Hrůza této noci vystoupí do té míry, že lidé budou v přesvědčení, že moc zla dosáhla svého triumfu.

Tehdy udeří moje hodina. Svrhnu pyšného, prokletého satana, rozdrtím ho svýma nohama a vhodím do pekelné propasti. Následkem toho bude svatá Církev i země zbavena jeho ukrutné tyranie.

Pátým důvodem, proč zhasla lampa v klášteře, je to, že osoby mající v Církvi vliv se budou s lhostejností dívat na její rozklad, pronásledování věrných služebníků a úspěchy ďábla. Nepoužijí ve shodě s Boží vůli svou moc k válce se zlem či obnově víry. A tak lidé postupně zlhostejní v prosbách Boha, přijmou ducha zla a poddají se dychtivě všem způsobům hříchu.

Moje drahá dcero, kdybys musela žít v této strašné době, zemřela bys bolestí, vidouc, jak se naplňuje to, co jsem ti zjevila.

Avšak láska mého Nejsvětějšího Syna k zemi je tak velká, že chceme, aby tvé oběti a dobré skutky se od této chvíle zasloužily o zkrácení doby trvání této nejtemnější katastrofy.“

Zjevení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova o krizi v Církvi

V posledních deseti měsících života matka Mariana trpěla stále častěji nemocemi. Byla vzorem pro celou společnost, obětovala všechno své utrpení za Církev, obzvlášť za Církev dvacátého století. Matka Boží se jí zjevila ještě několikrát. Jednoho dne obdržela milost vize Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Bylo obtočeno malými pronikavými trny, které je ukrutně zraňovaly. Pán Ježíš vyložil jejich význam: „Věz, že ony trny znázorňují těžké i lehké hříchy mých kněží a řehol- níků, které povolávám ze světa a přivádím do klášterů. To jejich nevděčnost a lhostejnost tak nesmírně zraňuje mé Srdce. Přichází doba, kdy moje nauka bude známa učeným i prostým, bude se psát mnoho knížek s duchovním obsahem, avšak praktikovat toto učení a ctnost se odhodlá jen několik duší. Světci budou vzácností. Proto moji kněží a řeholníci upadnou do úplné lhostejnosti. Jejich ochablost zhasí oheň Boží milosti. Toto počínání nepředstavitelně zraňuje mé milující Srdce, jako malé trny, které vidíš. Věz také, že Boží spravedlnost sešle strašné tresty na celé národy, nejenom za hříchy lidí, ale především za provinění Mně zasvěcených osob. Jelikož ti jsou povoláni, aby skrze dokonalost svého stavu byli solí země, mistry pravdy, zadržující Boží hněv. Oni však odvrhují své Bohem dané poslání, ponižují úřad, který mají zastupovat, do té míry, že v očích Božích ještě znásobují tvrdost trestů.“

Poslední zjevení Matky Boží Dobrého díla

V jednom z posledních zjevení 8. prosince 1634 předpověděla Panna Maria matce Marianě její blízkou smrt. Opět s důrazem hovořila, jak závažná je svátost eucharistie i zpověď, a také o velké zodpovědnosti kněží. Předpověděla různé události, jež mají nastat v devatenáctém století, hovořila též o úloze klášterů, ve kterých čistota a umrtvování budou zachovány: „Očistí onu atmosféru zkaženou těmi, kteří se oddají nejohyzdnějším hříchům a náruživosti.“

Na prosbu matky Mariany, aby její jméno zůstalo neznámo, Panna Maria odpověděla, že teprve po třech stoletích tajemného mlčení toto zjevení a také její jméno bude znovu odhaleno.

Nakonec upozornila: úcta k Ní „bude zvláště ve dvacátém století přinášet podivuhodné, časné plody v duchovní oblasti, poněvadž je Boží vůlí, aby se zachovalo tvé jméno, jakož i tvůj život pro věk, kdy nastane všeobecné zničení morálky a cenné světlo víry téměř uhasne.“

Po přijetí svátostí matka Mariana 16. ledna 1635 zemřela.

V roce 1906 v průběhu oprav kláštera byla otevřena její rakev a v ní nalezli neporušené tělo matky Mariany. Ω

(Převzato ze Zawsze Wierni Nr. 1 (38) 2001, překlad redakce.)

Anna Themata

„ZABIJTE A POCHOVEJTE ROZUM!“

Uplynulo pár let a hle, v dobovém a slušivém kabátě vetřelo se znovu toto stěžejní Lutherovo přikázání. Lež a hereze si zase našly svou úrodnou půdu, opět se zkouší kázat jiné evangelium, Bohem zjevené pravdě kroutit krkem. Zrada, pokrytectví a prospěchářství, atributy nutné k udržení přízně světa i koryta, promlouvají novým, předtím neznámým jazykem, snažícím se svým lstivým sykotem vyvolat sugesci nových časů Církve, sugesci, jež je tou samou utopií jako nám pamětníkům dobře známé prognózy těch, co chtěli poroučet větru a dešti.

Vraťme se zpět k závažnému poselství z Quita, k poselství posvěcenému utrpením ctihodné sestry Mariany, určenému nám lidem dvacátého a jedenadvacátého století. Není skutečně třeba si dělat iluze. Převážná část katolíků „story“ tohoto druhu – byť by měla i církevní dobrozdání – číst zaručeně nebude. Jednak, Panna Maria pro ně znamená již pouhou dekoraci, kterou snesou maximálně ještě o Vánocích jako součást betléma, a její růženec – ten zbožný mlýnek pod úroveň jejich intelektu – vyjímá se nejpěkněji pověšený na zrcátku předního skla automobilu. Nejčastějším argumentem pak je, že jejich víra na ní nestojí. Nic víc než holá skutečnost a soudobá praxe tolika lidí, kterým Matka Boží už dávno není útočištěm, nýbrž kamenem úrazu. Okouzleni verbálními kreacemi hledačů „nových pravd a cest“, všechno „staré“ v Církvi je děsí, a naopak, odporné a vlažné způsoby domýšlivé lidské chytrosti je naplňují a povznášejí.

Objevením neporušeného těla matky představené Mariany de Torres roku 1906 sám Bůh potvrdil svatost života této řeholnice, jejímž prostřednictvím byla světu oznámena fakta, která se z velké části již naplnila tak, jak byla předpovězena. Kolik evropských katolíků ví, že existovala tato ctihodná řeholnice, která se v sedmnáctém století tolik obětovala za Církev dneška? Mnoho jich asi nebude. Je zvláštní, že v záplavě tolika zjevení, o kterých se píše, nenacházíme právě Quito. Zatímco se pozornost mnoha věřících bez sebemenšího podezření upíná k novelám novodobých upovídaných vizionářů, poselství, jež má toho tolik říci právě naší době, Církví uznané za autentické, zůstává zapomenuto – dokonce i některými známými mariánskými badateli, kteří bohužel zjevení pravá často přetvářejí do sice roztomilých, avšak účel nesplňujících fádních příběhů.

Zajisté zvláštně musely znít sestře Marianě vize budoucnosti, oznámené Pannou Marií: „Moje drahá dcero, kdybys musela žít v této strašné době, zemřela bys bolestí.“ Tato slova dokazují (i když se to mnohým ani nezdá), do jak neuvěřitelné podoby dospěl obraz Církve za pár století po událostech v Ekvádoru.

Zkusme si představit sebe samy, jak stylem dvacátého prvního století žijeme v časech onoho zjevení. Pravděpodobně by naše okázalé chování vzbudilo zděšení a těžko bychom někoho přesvědčovali, že ještě věříme po katolicku. Slova Matky Boží, popisující atmosféru dneška, by nám měla být mnohem bližší a srozumitelnější než sestře Marianě a všichni, kdož tuší, proč by tato zbožná sestra umřela bolestí, chápou také z jakých příčin; tato významná událost dostatečně konkrétní a srozumitelná není ve srovnání s jinými zjeveními téměř vůbec zmiňována.

V dnešní době je velmi pečlivě postaráno o to, aby bezstarostné aleluja znějící našimi kostely nedalo prostor nějakému ohlížení se zpět, natož pak bolestnému umírání.

Zesměšnili význam slova bohabojnost a satanovu dávnému příslibu: budete jako Bůh! vytvořili nebývalé podmínky. Jed liberalismu i modernismu uspal smysly, otupil a zlhostejnil naše srdce, která v mno- ha případech považují za duchovní život to, nad čím by lidé před několika staletími nevěřícně kroutili hlavou jako nad rouháním a troufalostí. Zhypnotizováni pohádkami o důstojnosti, právech a potřebách člověka moderní doby jsou katolíci systematicky okrádáni o nadpřirozené poklady, které vlastnili a vystačí si s falešnými náhražkami nekatolického původu.

_{Příklady velkých postav Církve, jež následovaly Krista, jsou vnímány jako zbožné legendy a mýty, které již málokoho nadchnou. Pěstování křesťanských ctností a nezřídka i asketického života, o nějž usilovalo} kdysi tolik katolíků všech stavů, vzbuzuje dnes jen úsměv, coby zastaralé, dávno překonané formy fanatismu. Jedinečnost katolictví a pocit hrdosti z toho plynoucí nahradila nutnost jakési satisfakce za netoleranci, elitářsky se povyšující nad všechny ostatní náboženství. Na důkaz vstřícnosti
a dobré vůle odvezli novátoři všechno „staré teologické i liturgické haraburdí“ na smetiště dějin, aby z iluzí neznabohů poskládali jakousi flexibilní teologii, která má tu nebývalou schopnost přizpůsobit se náboženským i politickým potřebám doby. Tak bylo konečně učiněno zadost důstojnosti moderního člověka svázaného po staletí okovy zkostnatělých doktrín, jenž s novou „svobodou“ prožívá opravdovou radost z víry, která mu již neupírá právo na „pozemské štěstí“.

V předtuše marnosti svých napomínání zjevila se často Panna Maria s výrazem bolestného smutku a slz. Její výzvy se už ovšem netýkají jednotlivců nebo národa, ve kterém ke zjevení došlo, ale jsou apelem na duše celého světa – přesto, že charakter zjevení je nadále soukromý.

Soukromá zjevení nejsou pro mou víru závazná, argumentují dokonce i Mariini ctitelé, přejde-li řeč na téma, které jim není příliš po chuti, např. profanace svátostí vzpomínaná v Quitu; klérus, který poníží úřad, jejž měl zastupovat (Quito, La Saletta), či ztráta víry kontinentů (Fatima). Matka Boží si pravděpodobně jen tak z dlouhé chvíle „zalétla“ na ona zmíněná místa popovídat – každá žena si přece ráda zajde na kus řeči, ne? Zajisté opomněla upozornit, že i když některé národy zmizí z povrchu Země – a Portugalsko snad bude jednou tím „skanzenem“, kde v moři apostaze přetrvá to, čemu se kdysi říkalo dogma víry –, přesto všechno nemá v úmyslu rušit „pohodu, klídek a tabáček“, základní podmínky duchovního života člověka dvacátého prvního století, každodenním shonem již tak dost traumatizovaného. Druhá světová válka, komunismus ani nebývalá apostaze nabírající každým dnem na obrátkách nejsou zřejmě ještě stále dostačujícím důkazem slov nebeské Matky. Zdá se, že katolíci potřebují ve svém letargickém spánku budíček podstatně silnější, aby konečně pochopili, že pravá mariánská zjevení – přestože soukromá – nejsou žádnou její privátní kratochvílí.

Bývá charakteristickým znakem soudobých falešných zjevení, že příčiny otřesného duchovního úpadku šalamounsky obcházejí a důvěřivé sympatizanty uchvacují vzletnými slovy o Božím milosrdenství, lásce, modlitbě a míru. Na proroctvích z Quita, i dalších cír- kevně uznaných zjeveních je zřejmá jasná a konkrétní kritika stavu víry i co ji ohrožuje. Zdá se, že Fatima musela být ještě konkrétnější. Bohužel se mezi tím naplnila slova Panny Marie z La Saletty a pánové z Říma si už nedokáži vzpomenout, o čem to vlastně třetí fatimské tajemství hovořilo. Jelikož je nám ještě dovoleno používat oči i uši, jsme každodenními svědky toho, jak výstižné byly předpovědi některých svatých pro naši dobu, např. proroka Daniela, sv. Františka z Assisi, sv. Anny K. Emmerichové, sv. Alfonse z Liguori, jejichž rty promlouval Duch Svatý, když výstižně předpovídali ve své
době události časů dnešních. Opomenout samozřejmě nemůžeme ani
sv. Cypriána, jehož vize volá jako strašné běda těm, kteří jako nerozumná hovada (biblický výraz pro dobytek) zaslepena falešnými učiteli, se ve své pýše věcem posvátným jen rouhavě vysmívají: „odvažují se postavit jiný oltář, jinou modlitbu nedovolenými slovy se modlit, lživými oběťmi zlehčovat pravdu oběti Pána…“ Svatý Cyprián viděl dobře ony nové oltáře v podobě stolů a nedůstojných beden, zfalšovaná Kristova slova při obětování Jeho Krve i zcela jiný mešní kánon, kde obětovní modlitbu nahradila starozákonní modlitba před jídlem, která navíc ve zkomoleném překladu nazývá svrchovaného Boha – požehnaným!

A tak roky se valící mašinérie falešných zjevení rozdává senzační uzdravení, charismatické dárky a není skoupá ani na konverze. Ovšem, konverze k víře ve volném stylu – věřím v to, co vyhovuje mému subjektivnímu pocitu – nikoli tomu, co Církev vždy učila.

Dalším nezlomným důkazem k rozpoznání falše jsou tvrzení, že to které zjevení je pokračováním Fatimy, avšak kromě výzvy k modlení se růžence a velmi povrchních ohlášení, že čas velkého trestu se naplňuje, návaznost v ničem nenacházíme. Naopak, tušíme zde zcela odlišný styl vyjadřování a naprostou absenci té kritiky, kterou Panna Maria ve svých zjeveních vždy zdůrazňovala. V prvé řadě ale postrádáme jeden z elementárních fatimských požadavků, a tím je výzva k dosud nesplněnému papežovu zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému srdci, podmínce nutné pro nastolení skutečného míru ve světě. Existují „odborníci“ na fatimská zjevení – kteří ač bez důkazů – neustále tvrdí, že Rusko již Panně Marii zasvěceno bylo. Mohou nám tedy laskavě oznámit, v kterém že roce se těchto pár hodin, v nichž byl svět v klidu, uskutečnilo? Ať na ony šťastné chvíle světového míru v souvislosti s Fatimou smíme každoroční oslavou vděčně vzpomenout! Kontinuita aktu zasvěcení Ruska a světového míru podává reálný obraz, naprosté nevěrohodnosti tohoto tvrzení.

Pochybnou autenticitu vykazují i volání po míru v podání známých „vyvolených“ osobností v oboru vizionář. Jimi sdělené vize obsahují zajímavé návody k vzájemnému porozumění a toleranci, které však nevedou nikam jinam než k náboženskému indiferentismu a synkretismu. Takto pojaté mírové snahy rozhodně neodpovídají požadavkům, které světu tlumočily fatimské děti, a pokoj na zemi v řádu nejvyšším, bude asi sotva jejich cílem. To zneklidňuje, zároveň však strhává masku odvěkému nepříteli Pravdy, usilujícímu nebývalou lstí všemožně zmařit nebem nabízenou, snad jednu z posledních šancí pro lidstvo. Jestliže skutečná Panna Maria do konce života sestry Lucie (13. února 2005) žádá jejím prostřednictvím naléhavě papeže, aby bylo Rusko zasvěceno, je opravdu nepochopitelné, že svou žádost neopakovala v žádném z opěvovaných zjevení, která po Fatimě následovala, zvlášť ve zjeveních posledních, která nemluví o ničem tak usilovně, jako
o míru ve světě!

„Volají pokoj, pokoj, ale žádný pokoj není“ [Jer 6, 14].

*

S příchodem vědy a technického pokroku sebevědomý a so- běstačný člověk začal mít pocit, že je Bohem omezována jeho svoboda,
a ona důvěra v Jeho pomoc se pozvolna stala symptomem slabosti. Vyrojila se hejna volnomyšlenkářů a osvícenců, aby v něm pod rouškou humanismu a svobody začali probouzet pocit zaostalosti i studu, setrvá-li tvrdošíjně ve svých „zastaralých“ náboženských postojích. Za tohoto stavu varování ani slzy naší nebeské Matky již nevyvolaly onu spontánní odezvu známou z dávných „temných“ časů Církve, kdy křesťanskou Evropu drancovaly musulmanské hordy a ona dětinná důvěra
v nebeskou Matku zachránila náš kontinent proti bezbožeckému ujařmení islámu. Avšak Bůh na rozdíl od člověka zůstává věrný, třebaže podstatné části odpadlého lidstva zahleděné ku zlatému teleti je zcela lhostejný. Největším důkazem této věrnosti jsou i pravá mariánská zjevení, jejichž stěžejní poselství se k nám dostávají jen sporadicky či záměrně takřka vůbec ne. Důkazem toho, že se nejedná o jakýsi doplněk zbožnosti pro „teologicky méně vzdělané“, a z něhož si dle své libovůle něco vyberou (nebo také ne), je především úsilí celé říše zla, jež v hrůze převrácena naruby nasazuje všechny páky, aby pozornost všech odvrátila jiným směrem (většinou pomocí falešných zjevení). Pro ilustraci: co vše se již učinilo pro zfalšování třetího fatimského poselství a čeho všeho se ještě dočkáme, aby nikdy nedošlo k papežskému zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, jak bylo jí samotnou požadováno.

Ze stejných důvodů a o nic méně důležité je nepodceňovat obsah poselství z Quita. Je to právě Ona – Matka Boží, která přichází pokaždé, když nepřátelé zasazují Církvi těžké rány, ať už jde o Lu- therovu tzv. reformaci, francouzskou revoluci či všechny …ismy, které v průběhu dějin jen pod jinými jmény a hesly svádějí svůj marný boj s Ježíšem Kristem a Jeho Církví. Zdá se, že jsme poněkud ztratili paměť. Slavná poutní místa již nejsou bohužel chápána v tom-to smyslu jako svědectví tak významného spojenectví, které by mělo neustále povzbuzovat naši důvěru, ale stávají se v mnoha případech místem, kde k dokonalé pouťové atmosféře chybí už jen kolotoče a známé atrakce. V pozadí a zapomenutí však zůstává to podstatné, co bylo příčinou intervencí Nejsvětější Panny Marie.

Úmyslem těchto zjevení není zavádět jakousi bezúčelnou adoraci, vyvolávající přepjatou mariánskou úctu, jak se dnes domnívá zvláště tolik ekumenicky korektních katolíků. Avšak máme důvod k úžasu, zjistíme-li, že za každým útokem pekla a jeho služebníků proti naší svaté Církvi následuje obrovská a námi bohužel nedoceněná pomoc nebe, které sesílá Tu, jež nám byla dána za Matku a prostřednici samotným Spasitelem!

Neodpovídá skutečnému pochopení mariánských zjevení, zůstane-li právě tento fakt zapomenut a jejich význam překroucen do neškodných podob jalově zbožného folklóru.

Zní nám opravdu cize Matkou Boží předpověděný morální úpadek našeho věku? Kultura smrti, která nás obklopuje a je vnucována už i našim dětem? Zednářské sekty, jež prolezly celou společnost, včetně Církve? Vskutku, hovořit na toto téma s katolíkem, jenž nehodlá odložit růžové brýle sentimentálního optimismu, připomíná snahu přesvědčit zarytého ateistu o existenci pekla či ďábla!

Srovnáme-li poselství z Quita, La Saletty a Fatimy, jakoby Fatima byla jejich završením. Ačkoliv se podařilo vatikánským úředníkům utajit před světem plné znění třetího fatimského tajemství, fragmenty, které vyšly na světlo, nenechávají nikoho na pochybách, že jeho obsah hovoří na stejné téma jako poselství předešlá – tedy o fatálním stavu víry, v jehož důsledku mravně zpustlé lidstvo, na sebe přivodí nebývalou zkázu. Je jisté, že Fatima byla jakýmsi podáním záchranné ruky před neštěstím, ke kterému nezadržitelně směřujeme. Nevídaný průnik herezí liberalismu a modernismu do všech katolických struktur, v něž přerostlo ono slibované jaro Církve, je strašnou předzvěstí vzpoury lhostejného lidstva proti Bohu pod praporem satana. Není věcí nemožnou byť i pro obyčejného laika, domyslet, proč Panna Maria důrazně žádala, aby třetí fatimské tajemství bylo zveřejněno nejpozději do roku 1960. Byla-li by její prosba vyslyšena, ke svolání osudného koncilu nemuselo vůbec dojít. Již tehdy bylo dostatečně známo, kdo má na jeho realizaci eminentní zájem. Bohužel další události tyto obavy už jen potvrdily.

I dnešní podivné způsoby některých prelátů (viz. kauza kard. Bertone vs. novinář A. Socci), jimiž se snaží vykroutit z odpovědnosti za zveřejnění zkreslených údajů týkajících se tohoto tajemství jen dokazují, že jeho obsah bude ohledně víry Říma hovořit mnohem konkrétněji než poselství z La Saletty. Vzato logicky, kdyby se jeho obsah zabýval jen atentátem na papeže Jana Pavla II., hrozbou III. světové války a ztrátou víry kontinentů, nebylo by zapotřebí tolika komedií
s jeho utajováním a posléze i falšováním.

Lecos napoví i nedávná odpověď dosud žijícího osobního sekretáře Jana XXIII., Msgra. Capovilly, jenž zná obsah textu sepsaného sestrou Lucií. Na otázku, zda bylo skutečně zveřejněno celé fatimské tajemství, dal odpověď, jež se dodnes používá na Sicílii a je důvěrně známou i tamní policii: „Nulla so.“ tzn. – nemohu mluvit, chci-li zůstat na živu.

Neboť nic není skryto, co nebude odkryto; ani tajno, co nebude poznáno [Luk 12, 2].

*

„Bděte a modlete se…“ říká náš Pán. Jaká však bude intence našich modliteb, když před realitou zavíráme oči, jako by šlo o výplody jedinců s bujnou fantazií a nedostatkem důvěry v Boha? Vždyť „brány pekelné Církev nepřemohou“ je slyšet častokrát od optimistů, kteří jsou vždy nad věcí a pohotově se vytasí nějakým citátem z bible. O branách pekelných není samozřejmě pochyb, otázkou však zůstává ono rozdělování ovcí od kozlů, až přijde onen den, poněvadž Kristus hovoří jen o malém stádci. Církev zůstane Církví, i kdyby ji mělo tvořit třeba jen deset věrných věřících. Jak v kázání trefně podotkl jeden kněz: „Nejde vůbec o množství, ale o princip. Když Kristus nasytil zástupy, napočítali pět tisíc mužů; když umíral na kříži, stál mu po boku jen jeden.“

V sázce je tedy spása mnoha duší, a zvláště těch, které se domnívají, že starost o ony „brány“ je pouze v Boží kompetenci a povinností křesťana je: modlit se za světový mír a radovat se vždy v Pánu.

Devalvací Božího řádu a přijímáním způsobů a služeb odpůrce se lidstvo vydalo cestou nového Babylónu. Víru v Ježíše Krista nahradily v nebývalé míře okultismus, magie i další luciferovy vědy, jako je léčitelství, astrologie, moderní psychoterapie, věštění i veš- kerý orientální „tělocvik“. Kult těla a sexuality stal se novým – nadduchovním – směrem moderní éry bez ohledu na věk.

Astrální poradny nabízejí bohaté zdroje pozitivní energie i pohledů do budoucnosti a čarováním jsou posedlé už i děti v mateřských školách. Devianti a úchylové všech kalibrů nalézají ochranu v podivné legislativě. Televizní obrazovka nahradila „svatostánek i kazatelnu“ morálně odumírající společnosti. Společnosti, která již není s to pochopit, že vražděné embryo v těle matky je člověk, a ne lukrativní surovina pro miliardové zisky vzájemně organizovaných „humanistů“ schopných manipulovat veřejnost s takovou přesvědčivostí, že ta dokáže srdcervoucně truchlit nad špatným zacházením s pejsky a kočičkami, avšak nad krvavými kontejnery zmařených bezbranných dětských životů, nehne ani brvou! Právu matky svobodně se rozhodnout (pro vraždu), totiž musí ustoupit i zdravý rozum! Vezmeme-li v po- taz dobře živený progres v kultuře smrti a její nové dítě – eutanázii, jeví se zvířecí bytí cennější nad lidské. Zmínkou o nesmrtelné duši člověka a pravidlech jež určil jeho Stvořitel, stáváme se v očích svobodomyslné „inteligence“ adepty na psychiatrické vyšetření.

V blahé paměti televizní „reality show“ opěvovaná i katolickými novinami(!) stala se večerní chválou člověka, který si namlouvá, že ještě věří v Boha, když vytrvale usiluje o přízeň ďábla, vstřebávaje všechnu tuto do nebe volající ohavnost, jež ho degraduje pod úroveň vepřů!

Kde je koncilem tolik zdůrazňovaná důstojnost lidské osobnosti? Žije se tak, jako by poslední věci člověka ani neexistovaly. Přehlušil je vědecký pokrok, skrze nějž pán tvorstva sebe sama zbožštil. V dekretu plném bezmezného optimismu Gaudim et spes (o Církvi v moderním světě) ohlásili uskutečnění pozemského ráje, kterého moderní člověk dosáhne prostřednictvím nebývalé techniky. V jeho dvanácté kapitole pak můžeme číst: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“

Vše je tedy zaměřeno na nové postavení člověka, který zproštěn středověkých mýtů „vědecky“ vyvrácených, skoncoval s ponižující bohabojnosti a dle svých vlastních pravidel jedná v podivném kamarádství s Bohem, jako se sobě rovným. Tento postoj se projevil v životě Církve doktrinálními kompromisy a postupnou lhostejností vedoucí ke ztrátě identity. Někteří tuto zvláštní změnu kurzu rozpoznali a snaží se vymanit, značná část však uvízne právě v sítích falešných zjevení a proroků, na něž je dnešní doba obzvlášť bohatá. Tyto padělky v rukou nepřátel spásy, lákavé svou pančovanou mystikou, dokáží častokrát tak dokonale uspat hledajícího člověka, že pravdu začne pokládat za absurdní a příliš nespravedlivou, jenom proto, že těm, kdo žijí v omylu a lži, se nechce přizpůsobit. Pochopitelně že ony falzifikáty hodnověrně a dramaticky zmiňují krizi víry, všudypřítomné tajné spolky i apokalyptické scénáře blízké budoucnosti.

„Cizoložníci, což nevíte, že přátelství s tímto světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem Božím“ [Jak 4, 4].

Tvář mladé věřící generace vesele koketující se světem prozrazuje, že jí toto přizpůsobování vůbec problémy nečiní. Zásadovost v kato- lických postojích nahradil systém sezení na dvou židlích, dvojakost i tolerance jsou jen přirozeným projevem doby plné objevů, bádání, a především pokusů, jak obejít nepohodlnou pravdu. Koneckonců drží se zde zase jenom návodu ze zmíněného dekretu „O církvi v moderním světě“, který v 62. odstavci říká: „Věřící tedy mají s jinými lidmi své doby žít v těsném spojení a snažit se dokonale pochopit jejich způsob života
a cítění, vyplývající z jejich duchovní kultury.“

Čím se tedy máme řídit? Příkazy apoštolů, či podivnými radami, silně připomínajícími v minulosti již tolika významnými papeži odsouzené teze? Doposud nikdy nenutil Řím své věřící, aby byli v těsném spojení a dokonale chápali nějakou světáckou duchovní kulturu, která je spíše žumpou smyslnosti a materialismu, v níž je právě člověk dnešní doby ponořen až po krk, aby takzvaně uspokojil svůj způsob života a cítění!

Není nutné mít teologické vzdělání, abychom za těmito opentlenými návody (jak nebýt neandrtálcem v „kulturním“ světě) nespatřili rafinovanou výhybku z jediného směru, který určil Kristus, a ocitli se tak mezi těmi, kdo stále okázaleji vykřikují ono strašné – non serviam!

Poslušna rad zmíněných dekretů přijala katolická mládež tuto výzvu našich starostlivých koncilních otců za svou a takzvanou duchovní kulturu si zakrátko osvojila. Viděno dnešníma očima, pokusy o nějakou evangelizaci se stávají nevěrohodnou pantomimou, působící na svět spíš teatrálně a komicky. Dívka „zasažená Ježíšovou radostnou zvěstí“, oblečená podle poslední módy, více nahá než oblečená a oslňující dobovým žargonem, vydá při vší své upřímnosti jen svědectví duchem světa pokřiveného obrazu víry, o kterém není jisté, zda příští rok bude ještě aktuální.

Tento druh jakéhosi postmoderního křesťanského nadšení většinou odeznívá s ukončením studia a nástupu do zaměstnání nebo vstupu do manželství. Avšak než se tak stane, můžeme zažít tuto emfatickou mládež na setkáních a poutích, kde svým řevem připomíná více hejno rozvášněných fotbalových fanoušků než ty, jež mají okolí zasáhnout tím, co není z tohoto světa. Pochopitelně, že veřejnost vní-má takovéto počínání spíš s rozpaky, v lepším případě jako trochu hlučnější odvaz poněkud většího spolča – na bázi cirkusu. Kdo byl na pouti v polské Čenstochové, nestačil se divit. Proti tomu, co zde předvedly některé skupiny mladých poutníků, jsou účastníci techno-párty nedělní taneční zábavou seniorů. A podobně i při setkání mládeže s papežem nabízejí se scény, které často budí spíš pocit hysterie a prázdnoty. Tolik vysmívané modlitby v latině, které by zde našly uplatnění, najednou chybějí, a nemá-li nastat trapné ticho, křičí se do ochraptění papežovo jméno či buší do bubnů. Fanatické výjevy pak nemají daleko ke scénám, které lze spatřit na koncertech hvězd pop-music. Divoké tanečky řeholnic s kněžími (Německo) patrně také náležely ke způsobům, jimiž je chválen Pán.

Jak by asi reagoval známý „přítel tance“ sv. Jan M. Vianney při pohledu na tento aerobic duchovenstva? Přestože by v dívkách asi ještě rozpoznal řeholnice, pravděpodobně by se nezbavil pocitu, zda se neocitl v blízkosti psychiatrické léčebny v době, kdy chovance vypustili, aby se trochu provětrali.

Jestliže je katolické mládeži do kytarových křepčení dokonce i při mši sv., je to pravděpodobně známkou toho, že jim doposud nebylo nikým vysvětleno, za co Církev mši sv. odjakživa pokládala; tedy nejedná se absolutně o žádnou oslavu vzpomínky na večeři, pokračování Zeleného čtvrtka či eucharistickou hostinu, ale o tutéž oběť našeho Spasitele na Golgotě, kde do křepčení a zpěvu bylo tak maximálně farizeům!

Dospělý a oduševnělý katolík dvacátého prvního století má najednou problém pochopit to, v čem měl středověký selský „hňup“ naprosté jasno! Je zvláštní, že ti, kdož nechtěli chápat před liturgickou reformou, nebyli a nejsou o nic chytřejší ani po ní.

„Lid tento ctí mne jen ústy, kdežto srdce jejich daleko jest ode mne. Nadarmo však mne ctí, protože učí naukám a stanovám lidským“ [Is 27, 13].

Vynálezci moderních forem zbožnosti učinili objev, o němž se „primitivům temného středověku“ ani nesnilo a pomocí něhož vyřešili a hlavně zkrátili mnoho přežitých způsobů Bohopocty – tzv. postoj srdce. Nikoliv vnější okázalá farizejská gesta, ale intimní vztah provanutý pokorou přetékajícího a zajisté jenom pro Boha bijí- cího srdce…, ve kterém se však už nenajde ani tolik odvahy, aby někde v restauraci s nevěrci, učinilo před jídlem znamení kříže!

Ve jménu této průhledné fráze, mající broukpytlíkovský patent na vysvětlení všeho, prakticky neexistuje nic, co by se nedalo zdůvodnit! Třeba i to, že katolická dívka pojímala účast ve zmíněné televizní reality show jako způsob evangelizace! Míra zvrácenosti, která nás v blízké budoucnosti zajisté čeká, se ještě zdaleka nenaplnila.

Podobným způsobem byly vyřešeny i apologetické znalosti našeho dorostu, který má zafixováno, že nosí-li Boha v srdci, nelže, nekrade a nikomu neubližuje, musí být automaticky spasen. V podstatě až na uznání existence Boha je to morálka, kterou lze ještě spatřit i u některých ateistů. Nikým nepoučen vlastně ani netuší, že katolická víra na rozdíl od protestantské odlehčené verze, vyžaduje i trochu námahy v každodenního boji duchovního života. Pod vedením školených katechetek – specialistek na postoje a pocity – ztratil význam i starý dobrý, možná ještě antikvariáty tolerovaný katechismus, jehož málo akční kapitoly nahradil mimo jiné strhující úvod do spiritismu a okultismu – Harry Potter! V této silné konkurenci můžeme hovořit o zázraku, jestliže naše dítě odrůstající dětským pohádkám i hrám tomu, co uslyší ve vyšších ročnících náboženství bude ještě ochotno věřit.

*

„O současném bídném stavu Církve mohu říci jen tolik:“ prohlásil anglický novinář a publicista Malcom Muggeridge, „kdyby vedením Církve bylo pověřeno sovětské politbyro, nemohlo by podle mého mínění byť jen doufat, že dokáže způsobit stejnou míru zkázy, zmatku a zoufalství mezi věřícími, v jaké k nim došlo následkem iniciativy papeže Jana svolat koncil.“

Nebyly to ovšem jen iniciativy Jana XXIII. (výjimečného tím, že byl papežem, kterého svět najednou začal chválil!), jenž se k pře-kvapení mnohých rozhodl již po třech měsících svého pontifikátu svolat koncil, kterému dal do vínku, že nebude nic a nikoho odsuzovat. Za své nitky popotahovalo skutečně i ono zmíněné sovětské politbyro, když skrze pravoslaví diktovalo své podmínky, kterým vyšla vatikánská stínovláda v rámci ekumeny pochopitelně (s trýzní a trpělivostí) vstříc.
S ideovým libretem zavánějícím nám tak důvěrně známými světlými zítřky soudruhů nedávné éry vzala útokem všechny pilíře katolického učení, za stálého vzbuzování dojmu, že nastává epocha budování pozemského ráje.

Přišlo však něco, co záhy zmrazilo optimismus i očekávané naděje mnohých. Cílené vytlačení církevní disciplíny volnou diskusí na poli eklesiologie i teologie, přichystalo slavobránu, kterou za vše- likého aplausu a ovací vešel do Církve jen s pečlivěji upravenou vizáží opět duch Lutherova bludu. Ten tvrdě prosel stavy katolíků, z nichž mnozí přívaly tak intenzivního „jara Církve“ neunesli a na léto už raději nečekali.

Stejně jako v době „velkého reformátora“ davy časovaně naočkované liberální osvětou velebily tyto změny jako své vysvobození. Liknavé srdce člověka i jeho porušená přirozenost, zvlášť když je posilována zvenčí, bývá často zlákána iluzorními ideály svobody, nevázanosti a štěstí. Přirozený řád, jejž určil Bůh s jeho povinnostmi i zodpovědností, je vnímán jako něco nepřátelského, co svazuje. Vědomí těchto lidských slabin dává skvělý prostor pro zrod veškerých revolucí a reforem, falešně opěvujících práva člověka, kterých dosáhne, vymaní-li se z okovů, jež mu nasadila „zastaralá“ Církev. V tomto duchu zazněla i líbivá vize lepších zítřků, svobody a důstojnosti člověka, porozumění, tolerance a míru. Mnozí se při této záplavě velkolepých myšlenek neubránili dojmu, jako by vše, po čem lidstvo dvacátého století tak úpěnlivě volalo, záviselo pouze a jen na podmínce, že se přehodnotí vše, čemu se od dob apoštolů učilo a věřilo. Odstraněním archaické latiny a „těžce pochopitelných“ míst se zpřístupní mše svatá, aby se konečně mohl modlit i odstrkovaný lid a poté upraví svou jednoznačnost bible, katechismy i breviáře. Ano, katolickou bibli budeme v knihkupectvích hledat marně – neexistuje! Vadí vám to? A proč? Co bychom přece neudělali pro uskutečnění jednoty, na které je tak závislý světový mír? Jen fanatici nostalgicky lpící na minulosti nechtějí pochopit přirozený vývoj pravd vzhledem k potřebám doby.

Avšak dnešní praxe (dokonce i podle vyjádření tří posledních papežů) je neoddiskutovatelně odlišná od prognóz, jež zaznívaly z úst koncilních expertů. Jejich vize budoucnosti připomíná dnes spíše roztančenou palubu Titaniku; jejich nová teologie a katechismy – hejna upírů přisátých k hrdlu Matky Církve; nová liturgie – Lutherovo zmrtvýchvstání a odchov pokrokových kněží v džínách a tričkách, s evoluční teorií pravdy a nábo- ženskou svobodou, smějících se dogmatům i celibátu – ony lasalettské páchnoucí stoky, jež otravují vše, co ještě odolává.

Snaží se nás přesvědčit, že Boží milosrdenství prý zavřelo brány pekla – aby se jim snadněji hlásalo světácké krédo ďáblovy svobody „Nevaž se, odvaž se!“, v jehož rytmu již dávno vesele trsá i katolická mládež.

Ve světle těchto „vymožeností“, strhneme-li růžové brýle, jež nám chtěli trvale přilepit na nos, prohlédneme konečně ony císařovy nové šaty a pochopíme příčinu lhostejnosti v počínání jisté části kléru, o níž hovořila Matka Boží v Quitu. Ostraha ovčince se ocitla v rukou přestrojených vlků, vyhánějících ovce na otrávené pastviny a střežících jen jedno: aby se stádo neinfikovalo „virem“ katolické tradice, jehož nositele, proti zbytku všeho zdravého rozumu, nazývají schizmatiky, fundamentalisty a extremisty, zítra pravděpodobně i teroristy!

Znamená to tedy, že ve jménu všeho „pokroku“ nastal okamžik, kdy samotný Duch Svatý zčista jasna přehodnotil dosavadní pravdy, aby ve století dvacátém začal protiřečit sám sobě? Svatá trojice zajisté nefunguje na způsob nějaké politické koalice, která mění své ideály z roku na rok a žádné divadélko jí není cizí. Jak tedy zůstat Matce Církvi věrni, a přitom se tomuto Duchu nerouhat? Rozhodně to nebude cesta s modernistickým proudem, za chvalozpěvu falešnému ekumenismu, na níž budeme nuceni činit kompromisy a přijímat kapky jedu nenápadně přidávaných do čistého vína Pravdy, který katolíka bdělého, vyzbrojeného modlitbou zakrátko promění v benevolentní otupělé torzo.

„Nuže bratři, stůjte (pevně) a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať skrze naši řeč, či skrze náš list“

[2 Tes 2, 15].

„Neboť přijde doba, kdy nesnesou zdravé učení, nýbrž nashromáždí si učitelů podle vlastních chtíčů… [2 Tim 4, 3]

Podle slov apoštolů i vyznavačů máme dvě možnosti: buďto budeme opravdovými následovníky našeho Pána Ježíše Krista, anebo těmi, „kteří hynou, to proto, že nepojali lásky ku pravdě, aby byli spaseni. Ano, proto pošle jim Bůh působnost klamu, aby uvěřili lži, by odsouzeni byli všichni ti, kteří neuvěřili pravdě, nýbrž zalíbili si v nepravosti“ [2 Tes 2, 10–12].

Možnosti k dosažení oné druhé „mety“ mají ve svodech tohoto světa bohužel očividně jednoznačnou přesilu. Jsouce neoslepeni obílenými hroby, věrni katolické tradici – ovoci Ducha Svatého – jasně rozeznáváme ve znameních doby, že ďábel a jeho pozemská společnost šelmy i nepravých proroků právě v těchto časech pracují nepřetržitě na tři směny. Jinak bychom museli propadnout pocitu, že nemoc šílených krav nalezla v lidské lebce lepšího hostitele než v mozku hovězím; naštěstí krávy jsou z obliga – to jen Bůh vydal některé nad Krista moudré na pospas jejich vlastnímu rozumu.

Máme společného Boha, liší se jen naše cesty

aneb

„Varujte se kvasu farizejského!“

Pokud si dobře vzpomeneme, Ježíš Kristus hovoří na rozdíl od vynálezců této „moudrosti“ toliko o jediné cestě ke svému Otci: „Já jsem cesta, pravda i život; nikdo nepřichází k Otci leč jen skrze mne.“ Pabiblisté, kteří revidovali evangelia, se nás snaží přesvědčit, že Jeho slova je třeba chápat v kontextu doby. Nyní se tedy Bůh rozhodl promlouvat i skrze jiná náboženství! Proto je nezbytné nechat se jimi inspirovat, jak nás roky přesvědčuje i ten, co se „ptal cest“. Onen mudřec, tvářící se jako ředitel zeměkoule, umí sice o Pánu Bohu krásně vyprávět, ovšem pozorný posluchač velmi rychle zjistí, že jím vybájené cesty nejsou ve skutečnosti ničím jiným nežli tou širokou pohodlnou dálnicí, která však k Bohu, Otci našeho Spasitele, nikdy nevedla a nepovede, i kdyby se světy prolínaly sebevíce, nýbrž uhání pěkně svižně z kopce směrem zcela opačným, do míst, kde se již nic prolínat nebude, maximálně pláč se skřípěním zubů!

Je to skutečně Bůh, kterého se dovolává buddhismus, jenž nabízí možnost samospasení a jehož nejvyšším cílem je rozplynutí se v nirváně? Že by Bůh byl bohem nicoty? Vskutku nezáviděníhodné perspektivy. Máme-li společného Boha s muslimy, jak lze potom vysvětlit odvěký boj půlměsíce proti křesťanství? Proč korán nazývá křesťany nevěřícími psy?! A co říci o teorii nebeské blaženosti, jež je dána počtem souložnic na věčnosti? Na tuto „víru“ nás nutí dokonce i koncilní prohlášení Nostra aetate [3] „dívat se s úctou“! Podle oficiálních zpráv existuje dnes šedesát zemí na světě, ve kterých si křesťané nejsou jisti svými životy, a to převážně díky těm, s nimiž se dle koncilních dokumentů modlíme ke společnému Bohu. Pohlížejí nešťastní pozůstalí ze zmasakrovaných křesťanských rodin v Súdánu, Iránu i jinde na toto náboženství opravdu s úctou? Pravděpodobně s ním nevedli dialog v duchu II. Vaticana. Zde by asi měli se svými teoriemi přijít na pomoc páni experti a vykladači Nostra aetate a názorně předvést všem, jak lze toto koncilní prohlášení v praxi lehce naplnit.

S podobnými absurdními rozpory se samozřejmě setkáváme i u ostatních náboženství. V hinduismu kupříkladu neexistuje útrpnost s bližními ani milosrdenství, judaismus stále považuje Krista –Božího Syna – za lidského vyvrhele, a co si myslí o Jeho Matce, nemůže křesťan vůbec vyslovit!

Po prostudování dokumentu Nostra aetate začínáme pomalu chápat, proč se ozývá volání po novém, „srozumitelnějším“ vydání Písma svatého. V čem asi bude srozumitelnější tato nová bible? V prvé řadě v tom, že již nebude obsahovat teze, jež by odporovaly tomuto i jemu podobným dokumentům. Aby snad přece jenom něčí svědomí nebylo zneklidňováno zbytečnými otázkami a pochybnostmi, např. proč ještě nepominuly nebe i země, když už ve dvacátém století Kristova slova přestala platit? Jak to, že jen skrze Něho je cesta k Bohu Otci, když si lze vybrat z tolika cest tu, která nejlépe vyhovuje podmínkám a cítění člověka?

Nač v potu tváře kázal a vyučoval, za nás tolik trpěl a zemřel potupnou smrtí na kříži, když lze dojít věčné spásy i v jiných náboženstvích a bez Něho? Táži se vašeho zdravého rozumu, křesťané: má-li každé náboženství jediného společného Boha, pak byli největšími blázny svatí apoštolé, kteří se za víru dali umučit, než by se jí zřekli. Je-li všem náboženstvím společný jeden Bůh, potom Kristus i po svém zmrtvýchvstání znovu zpochybnil vůli svého nebeského Otce, když řekl svým učedníkům: „Jdouce do veškerého světa, hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“ [Mk 16, 15–16].

Na tuto Synovu „neprozíravost“ musela později doplatit i celá řada katolických misionářů, kteří úplně „zbytečně“ umírali na pohanských územích, mnohdy strašlivou smrtí, namísto aby tamní kulturou a „bohovědou“ zaplnili „mezery“ v křesťanském poznání.

Avšak již Starý zákon napomíná: „Všichni bohové národů jsou démoni“ [Žalm 95, 5]; a podobně i sv. apoštol Jan v Zákoně novém: „Miláčkové, nevěřte duchu každému, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha, neboť mnoho nepravých proroků vyšlo na svět. Po tom poznávejte Ducha Božího: Všeliký duch, jenž vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, jest z Boha, a žádný duch, jenž nevyznává Ježíše, z Boha není. To jest duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a nyní jest již na světě“ [1. Jan 4, 1–4].

Doufejme, že v nové „srozumitelné bibli“, na kterou nás již vrchnost připravuje, se takovéto složité a zavádějící věty objevovat nebudou!

Má ještě smysl dále rozvíjet tohle téma? Snahou prohlášení Nostra aetate je učinit z Ježíše Krista, Božího Syna, jakousi karikaturu proroka, kterému je dovoleno pobývat ve společenství Buddhy, Mohameda, Šivy a pánů jim podobným, a z nás pak roztomilé idioty.

„Člověka bludaře po jednom a druhém napomenutí se varuj, věda, že takový jest převrácen a hřeší, sám sebe odsuzuje“

[Tit 3, 10–11].

Varujme se tedy i novodobých svůdců poučujících nás o „semenech pravdy nacházejících se ve všech náboženstvích“, jimiž by se křesťanství mělo obohacovat na cestě ke svému znovunalezení. Podíváme-li se však na tato pseudonáboženství blíže, zjistíme, v čem spočívá jejich vnější přitažlivost. Jsou možná zajímavá svými rituály, které po staletí neměl nikdo důvod měnit. Dokonce i jazyk, jejž používají pro své obřady, je jazykem mrtvým, v běžném životě nepoužívaným (obdoba naší latiny, jež měla být garantem neměnnosti). Proč se tedy neotevírají světu a drží se křečovitě všeho starého a zkostnatělého? Rozumějí vůbec jejich stoupenci tomu, co se modlí? Vždyť mládež se musí zákonitě cítit nesvá, vystavena takovému přežitému anachronismu. Nepřipadá duchovenstvo ve svých předpotopních hábitech svému okolí poněkud směšné? Proč tito fundamentalisté nikdy nebyli pod tlakem, jemuž je neustále od koncilu vystavována katolická Církev, a nepři- způsobují své rituály, učení i šatníky době? Jak to, že zde žádní experti neusilovali svými zlepšováky o otevírání se světu?!

Tato okolnost je zajisté i důsledkem konverzí k těmto náboženstvím, jejichž nárůst je v poslední době velmi alarmující.

Kterou víru má tedy Spasitel na mysli, když říká: „Nalezne však Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Víru v Mohameda, Buddhu, Krišnu nebo Šivu? Je znamením spásy kříž, anebo půlměsíc, slon, drak či nějaká posvátná kráva? A co ti, kteří žili celý život dobře, jenom nedovedli svého boha pojmenovat, když tvrdili, že určitě něco je, a oni v to své „něco“ věřili! Ani na ty nezapomněl (a v jejich pohodlí je utvrdil) velký myslitel Karl Rahner ve své teorií o ano- nymním křesťanovi a všeobecné spáse.

Bude asi stále častějším pravidlem, že prostředí těchto nepravých náboženství uspokojí více potřeby hledajícího člověka, jenž touží po ztišení a duchovnu, než světácky dýchající společenství Církve, které není schopno přitáhnout na půlnoční mši už ani pohany – jak bývalo ještě nedávno zvykem. V profánní atmosféře umocněné holými stěnami moderních kostelů, s hudebním doprovodem hodícím se spíše k táboráku budeme stěží přesvědčovat kohokoliv, ale především dospívající dítky, aby zde vnímaly to, co není z tohoto světa, tedy posvátno a nadpřirozeno.

A to je také záměr architektů těchto experimentů. Tam, kde muslim klečí před svým Alláhem s obličejem na zemi, katolík přijímá pravého Boha vestoje a do rukou, způsobem, jakým se chodí pro něco do spíže! Podotýkám, že i ten osel poklekl, když před něho sv. Antonín z Padovy postavil monstranci s Nejsvětější svátostí!

Člověk, vědom si konečně své důstojnosti i práv, již před Bohem neklečí. „Vždyť klečí jen otroci, ne ti, co přijali synovství…,“ podotkl jeden pan farář. Ohební a tvární katolíci, zblblí tak náhlým synovstvím
i bezmezným milosrdenstvím natolik, že si se svým postojem srdce vystačí, i kdyby celou mši proseděli na zadku.

Bohabojnost je prý počátek moudrosti. K čemu ale bohabojnost, když se v náboženství učí, že náš milosrdný Bůh nikoho netrestá a „teolog“ von Balthasar „obdržel“ poznání, že peklo je prázdné! Navzdory tomu, že všichni máme doma Písmo svaté a všichni jsme gramotní, je vytrvale překrucováno slovo Boží a vymývány naše mozky!

Konečně budiž nám k povzbuzení péče knížete tohoto světa i angažovanost jeho patolízalů, s jakou zahrnují naši Církev svatou vynakládáním tolikerého úsilí, aby nezůstala „zastaralá“, a svá náboženství i sekty zachovává ve svých tradicích. Tento fakt je nám garancí pravosti katolické víry!

Obdobný rovnocenný duch zavládl i mezi katolíky vůči „křesťanům“, kteří pokládali za nutnost některé „nedostatky“ Krista reformou napravit. Je opět úplně v pořádku, jde-li se někdo „duchovně vzdělávat“ k bratrům protestantům na jejich „bohoslužbu“ či zatouží po inspiraci u adventistů, husitů či pravoslavných – spojuje nás přece jedna „víra“ v Ježíše Krista! Tomuto splynutí v lásce se musela přizpůsobit i ná-boženská výchova, aby mládež nebyla zbytečně znepokojována nějakými rozdíly, jež by vedly k povyšování se nad bratry, kteří obdrželi jen jiné poznání. Slepí učitelé, kteří měli vše zachovat, sami vymýšlejí novou, ještě důmyslnější metodologii, jak potřít dnes již přežitý katolický triumfalismus. Myslím, že celou záležitost dobře pochopíme, srovnáme-li soudobé učebnice náboženství s učebnicemi dřívějších dob – než se pravda začala vyvíjet. Ano, onen klíč poznání byl rafinovaně vzat a na-hrazen prázdnými frázemi o Bohu, zpestřenými bezduchými ilustracemi snižující Boží majestát na úroveň Pokémonů a Simpsonů.

Co je tedy další příčinou stavu bezvládí, které popisuje i zjevení v Quitu? Likvidací Posvátného oficia, které nahradila Kongregace pro nauku víry, byl učiněn konec neměnnému učení Církve. Tribunál víry byl nahrazen úřadem pro teologická bádání. Bohem zjevená pravda se stala předmětem zkoumání i diskusí a výsledkem bylo neomezené šíření bludů. Vše, před čím varovali věrní papežové ve svých encyklikách, stalo se novým „magisteriem“ pokrokových myslitelů. Pravda absolutní musela ustoupit relativizování, jež hraje do karet politice knížete tohoto světa a jeho přisluhovačům.

Vlivem této zcela nové orientace, zní dnes cize a směšně i ty nejzákladnější katolické pravdy. Proto i potíže v duchovním životě, jejichž příčinou je opuštění a zapomenutí těchto pro víru nezbytných pramenů, bývají zdůvodněny dnes tak populárním zraněním či neodpuštěním, povětšině způsobem psychologickým, jenž bývá absolutizován. V modernistické hantýrce se pak stalo zprofanovanou frází slovo láska. Budu-li kupříkladu v ekumenickém dialogu vytýkat pro- testantovi jeho omyl, mám problémy s láskou. Láska je všechno to, co neruší ono ďábelské aggiornamento!

Poslušné stádo, jemuž noví teologové „agape“ zhnusili tradici víry se vzdalo imunitního systému, který chránil jeho katolicitu. Pomocí tzv. reformace všeho „starého“ bylo zlikvidováno téměř vše, co by mohlo jakkoliv znepokojovat síly zla. Kosmetickou úpravou musela projít dokonce i modlitba papeže Lva XIII. k sv. archandělu Michaelovi, kdysi samozřejmost tolika věřících, aby zbavena účinného exorcismu, byla ďáblu už jen pro smích. Záměrem těchto změn není snaha o lepší chápání archaických forem jazyka, jak je nám zdůrazňováno, ale znehodnocení účinnosti těchto duchovních zbraní. Vždyť za původními texty modliteb zvláště liturgických používaných v Církvi ještě do r. 1969, stojí duchovní velikáni, z převážné většiny osoby svaté, s nimiž, pokud bychom chtěli srovnávat jen mravní úroveň (nikoli mystickou) „církevních učitelů“ 20. století, srovnávali bychom sníh s blátem. Hovoříme-li o odstranění exorcismů, tentýž osud potkal po „reformaci“ všech svátostí – i svátost křtu!

„Dítky, poslední hodina je tu! Jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak nyní už mnoho antikristů povstalo. Z toho poznáváme, že poslední hodina je tu. Z nás vyšli, ale nebyli z nás; neboť kdyby bývali byli z nás, byli by zůstali s námi“ [Jan 2, 18–19].

Realitou se stala i vize o pastýřích „majících Církvi vliv, kteří se budou s lhostejností dívat na její rozklad, pronásledování věrných služebníků a úspěchy ďábla“. Aniž by odložili svou masku, je zjevné, že jejich počínání není dílem nevědomosti, ale záměrem s cílem kompromitovat a pozvolna rozkládat Církev. S tímto trendem si můžeme dát úplně s klidem do souvislosti nemalý počet agentů (česky „udavačů“), kteří se nechali vysvětit a léta špiclují kdekoliv na světě, aby svým chlebodárcům přinášeli čerstvé zprávy o situaci v Církvi a hlavně o těch, kterým se stále ještě nedaří se přizpůsobit. Běžnými se staly i skandální formy mší sloužených v západních zemích, jež se začínají ujímat i u nás, cíleně pěstované homosexuální i pedofilní aféry, které jsou nejlepším prostředkem k tomu, jak se zbavit nepohodlných kněží či biskupů, a současně jsou vítaným prostředkem všech zainteresovaných médií k proticírkevním kampaním kompromitujícím kněžský celibát. (Podívejme, jakou má perverzní svět, žvanící do úmoru dnem i nocí o sexu, najednou starostlivost o kněze, aby si nezpůsobili zdrženlivostí újmu na zdraví! – nebo že by už i celi- bát byl hrozbou světovému míru?) Jde-li však o obhajobu Církve, jako by se po těchto pánech zem slehla. S přátelskými úsměvy a zbožnými pózami vetřel se nepřítel do Církve, jak bylo jeho odvěkým plánem. Přestože jméno našeho Spasitele i Jeho Nejsvětější Matky skloňuje lichotivě ve všech pádech, vynakládá všechno úsilí i záludnost, aby skutečné prostředky k posvěcení a spáse navždy sprovodil ze světa.

Znovu se vrátím ke zjevení v Ekvádoru a bolestné zmínce Matky Boží, která hovoří o ohavných svatokrádežích v souvislosti se svátostmi Krista. Jestliže se tvůrce NOM Mons. Bugnini ve svých memoárech otevřeně přiznal, že nová mše byla koncipována s úmyslem odstranit z původního katolického obřadu vše, co by zneklidňovalo protestanty, a ti s uspokojením tyto změny dle svého pojetí akceptovali, je nade vši pochybnost jasné, že příčinou bolesti Panny Marie musí být i tato vykuchaná mše nápadně připomínající slavení památky a večeře našich odloučených bratří.

Zde je také nutno podotknout, že tzv. liturgická obnova, drasticky provedena k úžasu mnoha biskupů, byla uskutečněna proti vůli koncilu. V jeho liturgické konstituci nenacházíme k těmto svévolným, sabotujícím krokům žádné pokyny. Stejně tak tento dokument neobsahuje žádné direktiva k odstranění posvátné řeči Církve – latiny z liturgie!

Nyní je již zřetelnější, proč se této „oživovací terapii“, která byla naší Církvi naordinována ve jménu jednoty, musela přizpůsobit i katolická Mše svatá. Vnucují nám „jednotu“ s těmi, kdož sice volají neustále „Pane, Pane“, ale Jeho vůli plnit nechtějí; a pro které jsou i nadále všichni, kdož vyznávají mešní oběť, kristožrouty! Poněkud absurdní jednota, v níž se každý drží své „pravdy“, jen katolíci se jí zbavují, aby jedno byli ve lži, jejímž otcem je Luther – ďáblův apoš-tol!

Stále menší apologetické vědomosti vhánějí katolíky pod zdáním křesťanské lásky do léčky, ve které v atmosféře souladu a porozumění (viz Taizé) prodělají (přestože se nadále budou považovat za katolíky) nepozorovaně konverzi k protestantismu a jeho doktrínám zvrhlého lidského rozumu, jenž pravé a Bohem zjevené učení ve své pýše pošlapal.

Již fakt, že existují stovky protestantských sekt a každá pi-tvoří výklad Písma svatého dle libosti a fantazie svého zakladatele, je dostatečným důkazem pochybné pravosti. Zmatené definice, jež kaž-dá z těchto rádoby církví plodí, vykazují toliko staré a otřelé triky, kterými už mnohokrát v minulosti úspěšně ďábel sváděl duše k od-padu od Kristovy Církve. Vybrané „osobnosti“, u nichž pak viděl zvlášť vyvinuté „mravní“ předpoklady, povýšil na zakladatele svých tzv. re-formních hnutí. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že mnoho dnešních stoupenců těchto spolků žije třeba i spořádanějším životem než katolíci. Vyzní úplně naprázdno, recitují-li zpaměti kapitoly svých falzifikátů bible, když učení i svátosti Krista s opovržením přecházejí coby výplody papeženců!

Další řádky budou ukázkovým příkladem protestantské „úcty“ k Panně Marii. Je nemálo katolíků, kteří si víry protestantů váží a hájí je slovy: Vždyť i oni Pannu Marii uznávají a dokonce ji i ctí!… Samozřejmě, kdo by neuznal, že zde kdysi na světě žila a byla matkou Ježíše Krista, to nepopře dokonce ani satanista. Ale pokud tak jedinečně ovládají celou bibli, zdá se, že pocta, jakou jí vzdávají, je poněkud ubohá a zároveň svědčící o úplném nepochopení kapitol Písma svatého. Vždyť celé Písmo přímo přetéká její chválou a vyzdvihuje ji jako osobnost zcela mimořádnou – ať už přímo či ve svých žalmech a předobrazech. Tak to Církev za dobu své existence chápe, aniž by tím jakkoliv umenšovala úctu, jež náleží Ježíši Kristu – Božímu Synu.

Kdo může pochopit, ať pochopí! – záměrně říká náš Spasitel. Můžeme i zpaměti odříkávat celé statě Písma jako báseň, a přesto nepochopit vůbec nic!

S opravdu svéráznou představou úcty těchto „křesťanů“ je možné se seznámit, nahlédneme-li do knížky s názvem: Souboj s královnou nebes (C. Peter Wagner, nakladatelství Křesťanský život – Albrechtice), ve které se dočteme, že skutečná P. Maria žije v nebi a na zemi již nepůsobí. Zde má svou dvojnici, jež ve službách ďábla svádí od pravé cesty spásy naivní věřící. Věnujme nyní pozornost krátké ukázce z „mariologie“ pana Wagnera, bývalého profesora teologického semináře v americké Pasadeně a současného prezidenta Wagner Leadership Institute v Colorado Springs a Global Harvest Ministries:

„Bůh není ochoten nechat kohokoli zahynout. Proto tolik nenávidí královnu nebes, protože ona je v Satanově království démonickou mocností, která je nejvíce zodpovědná za udržování nevěřících v duchovní slepotě. Je možné, že v pekle je nyní více lidí kvůli královně nebes než kvůli kterémukoliv jinému duchovnímu vlivu. Královna nebes je nevěstka, která sedí na mnohých vodách… (str. 20)

Mohlo by to být tak, že poněvadž nebyla královna nebes úspěšná při zastavování křesťanství z venku, začala se sama sebe ptát, jestli není nějak možné bránit lidem ve spasení zevnitř? Ale jak? V tu dobu byla skutečná Marie v nebi se svým synem. Bylo by možné stvořit uvnitř křesťanství duplikát Marie, která by byla královnou nebes zmocněna k činění divů a zjevení, čímž by mohla svádět k uctívání, jež náleží pouze Ježíši Kristu, a to i v křesťanských církvích? Možná by se našel způsob, jak převést moc, kterou původně disponovala Diana, na falešnou Marii, a to přímo v městě Efezu. Když lidé nemohou uctívat Dianu, zkusme, jestli dokáží uctívat falešnou Marii.

Lidé, kteří ji uctívají, nemají tušení, že královna nebes aktivně zkratuje všechny modlitby a ty se nikdy nedostanou k Bohu. Jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem je Ježíš, a ne Marie.

Rád bych, aby bylo všem jasné, že používám výraz „falešná Marie“ kvůli rozlišení od skutečné Marie, Ježíšovy matky. Skutečná Marie je požehnaná mezi ženami, jak prohlásil anděl Gabriel. Nikdy nebyla ani nebude žena, která by se jí mohla vyrovnat. Protože ji Bůh poctil svou nesmírnou přízní, musíme ji ctít a vážit si jí i my. Ona je nyní se svým synem v nebi. Bible nám neposkytuje žádné podrobnosti o tom, co asi právě dělá. Dokáži však věřit tomu, že je zhrozena tím, co zde na zemi páchá královna nebes při svém pověření od Satana, kdy má lidi udržovat ve slepotě před Ježíšem a jeho láskou. (str. 37)

V průběhu dějin se centrum křesťanství postupně přesunulo z Efezu do Říma a Konstantinopole. Když k tomu došlo a císař Konstantin prohlásil římskou říši za křesťanskou, stávala se falešná Marie stále více středem křesťanské liturgie a uctívání. Došlo to až do bodu, kdy církev
v Římě rozhodla, že Marii oficiálně prohlásí za „Matku Boží“.

Jak se to mělo stát? Musíme se vrátit do samotného Efezu. Roku 431 po Kristu proběhl v Efezu tak zvaný ekumenický koncil. Efezský koncil prohlásil, že Marie je Theotokos, tedy Matka Boží. Mnoho historiků pokládá veřejné procesí na poctu Marie prakticky za obnovu pohanského procesí Sibyly, dalšího starověkého božstva představující královnu nebes. Toto dogma přežívá v římskokatolické církvi dokonce ještě dnes. (str. 38)

Co dodat k tomuto průhlednému a až poněkud přihlouplému objevu pana Wagnera? Bezesporu svému pánu, stejně jako praděd Luther, slouží doslova znamenitě. Jestliže jenom z „teologického semináře“, kde působil, vycházejí ročně desítky jemu podobných ctitelů Panny Marie, ale i všeho katolického, a stovky dalších „teologů“ à la Wagner s bohatou podporou vlivných mecenášů odkrývají nové protestantské „pravdy víry“, je vskutku pohádka ekumenismu vnucovaná katolíkům více než na pováženou!

Tato malá ukázka byla demonstrací protestantského pojetí tzv. úcty k Panně Marii. Víry, kterak Matka Krista někde v nebi možná peče buchty, vyšívá a raduje se, jak na ni pan Wagner ve svých knihách a před- náškách skutečně s originální úctou vzpomíná!

Nahání však hrůzu skutečnost, že pod vlivem hledání toho, co nás spojuje, podobně začínají chápat Pannu Marii i samotní katolíci! Ne jinak než jako osobu, jejíž úloha se Letnicemi na této zemi navždy završila – budiž jí za to vřelý dík!

Je těžkou utopií usilovat o jednotu za cenu neudržitelných kompromisů s těmi, kdo svou absurdní a vskutku až démonickou nauku nehodlají opustit. V ní hanobí veškerou Bohem zjevenou pravdu
a v Královně nebes tupí i samotného Spasitele! Naopak je to důvod
i výzva k modlitbám za obrácení zbloudilých bratrů a jejich návrat do jediné Kristovy Církve.

„Ty jsi Petr (to jest skála), a na té skále vzdělám CÍRKEV svou…“ [Mat 16, 18]. Spasitel zde hovoří toliko o jediné Církvi, jejíž hlavou ustanovuje apoštola Šimona – Petra – prvního papeže.

Třetí odstavec koncilního dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio však říká: „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy […]“

„Co znamená toto nebezpečné relativizování Pravdy? Náš Pán Ježíš Kristus nemá více nevěst, on na svém kříži nevstoupil do žádného mnohomanželství, ale obětoval se pouze a jedině za svou jedinou, neposkvrněnou, přemilou Nevěstu, kterou vykoupil svojí vlastní krví.“ (P. Franz Schmidberger)

„Nejneomylnějším a nejnepochybnějším znamením na rozeznání bludaře, člověka špatné nauky, zavržence od předurčeného jest, že bludař a zavrženec mají pro přesvatou Pannu jenom pohrdání nebo lhostejnost, usilujíce svými slovy i příklady zmenšit její uctívání a lásku k ní, ať otevřeně nebo skrytě, někdy pod krásnými záminkami.“ (Sv. Ludvík Maria Grignion)

Ω

Tomasz Grzybowski

GARABANDAL

OHLÁŠENÍ ZNIČENÍ FATIMY

Garabandal je malá vesnice čítající ani ne 300 obyvatel, ležící v provincii Santader, ve španělských Pyrenejích. Od neděle 18. června 1961 do 18. června 1965 skoro v dokonalém čtyřletém cyklu zde docházelo k událostem, které se do té doby dočkaly jednoznačně negativního stanoviska všech po sobě nastupujících diecézních biskupů, podporovaných i svatým Oficiem a později i Kongregaci nauky víry. Zjevení, o kte-rých hovoříme, jsou nejčastěji nazývána „zjevení Matky Boží z hory Karmel a sv. Michaela Archanděla“ a udála se za účasti čtyř děvčat  vizionářek ve věku od 11 do 12 let: Conchity Gonzalez, Marii Doloros (Marii-Loli) Mazon, Hiacynty Gonazalez a Marii Cruz Gonzalez.

Stanovisko Církve ve věci garabandalských událostí bylo od začátku vedeno tak jak v případě Medžugorje. Tvrdí, že všechna fakta, která se stala na zmiňovaném místě, se dají se vysvětlit přirozeným způsobem.¹⁾ V období sedmi let, od 17. srpna 1961 do 8. května 1967 santanderský ordinariat vydal na toto téma pět informačních zpráv. Každá z nich vyvracela nadpřirozený charakter událostí.²⁾ Toto stanovisko získalo také podporu kardinála Ottavianiho, proprefekta Kongregace
Sv. oficia, který oficiálně uznal výsledky práce santaderského ordinariátu za plně uspokojivé a dále pak nenašel důvody pro bezprostřední intervenci sv. Oficia Zde je úryvek dopisu kardinála Ottavianiho adresovaný současnému ordináři Santanderu, biskupovi Vincente Puchol Mantis:

Excelence,

V dopise z minulého listopadu poslala Excelence této Kongregaci dokumenty sebrané diecézní komisí a normy vydané přes Excelenci na téma „Zjevení“, která se měla údajně stát v Garabandalu. Sv. Kon-gragace pečlivě a pozorně prozkoumala celou dokumentaci i včet-ně té z jiných míst a došla ke konečnému závěru, že celá záležitost už byla sama důkladně prozkoumaná a vyřízena Excelenci. V důsledku toho není důvod, aby sv. Kongregace sama intervenovala.

Děkuji Excelenci za starost a moudrost, která byla impulsem pro vyřízení této záležitosti. Mám radost, že můžu při této příležitosti projevit Excelenci osobní úctu a oddanost.

A. Kard. Ottaviani

pro-prefekt

Řím, dne 7. března 1967³⁾

V prosinci roku 1977 nový biskup Santanderu Juan Antonio del Val potvrdil rozhodnutí svých předchůdců a v roce 1985 stanovil komisi pro opětovné kanonické probadání garabandalských případů. Zkoumání bylo ukončeno sestavením oficiální dokumentace, která byla na konci listopadu 1991 zaslána do Říma. Závěr komise byl shodný s předešlými závěry. Nástupce biskupa del Val, biskup José Vilaplaua se po získání santanderské diecéze 29. září 1991 obrátil na Kongregaci nauky víry s prosbou o stanovisko ve věci „zjevení“ v Gara- bandalu. 28. listopadu 1992 dostal odpověď, ve které tato kongregace sdílí stanovisko sv. Oficia ze šedesátých let, tj. uznává všechny předcházející výroky a výsledky prací komise za uspokojivé a nenachází důvody k bezprostřednímu zaujmutí hlasu v této věci. Biskup José Vilaplaua připomněl v dopise z 11. října 1996 všechny dosavadní výroky ve věci událostí garabandalských případů a své stanovisko, tentokrát definitivní, uzavřel v krátkém potvrzení předcházejících rozhodnutí: „Sdílím a akceptuji rozhodnutí mých předchůdců a také stanovisko Apoštolského stolce. Co se týče Eucharistických celebrací v Garabandalu zastávám názor mých předchůdců a nařizuji, aby byly mše slouženy jen ve farním kostele, při tom jsou nepřípustná spojení k domnělým zjevením (…)“⁴⁾

Garabandalská zjevení byla podrobena důkladné teologické analýze mimo jiné i nedávno zemřelým knězem Josefem Warszawským,⁵⁾ polským jezuitou, který se na jaře roku 1965, ihned po zastavení cyklu zjevení, vydal do Garabandalu. Důkladně prozkoumal „zjevení“ a výsledky své práce zahrnul v knize „Garabandal – Boží zjevení nebo satanovo mámení“ (Řím, 1970, nákladem autora). Protože jsou u nás výsledky analýz kněze Warszawského málo známé, rozhodli jsme se, že je přiblížíme našim čtenářům. Tím spíše, že charakter, symboly a přede- vším cíl garabandalského případu velmi připomíná dnešní „zjevení“ v Medjugorie. Druhý důvod, proč se vracíme do Garabandalu, je metodologie přijatá knězem Warszawským při zkoumání zmiňovaných zjevení – podle nás je vzorem správné, katolické analýzy všech případů, které se ucházejí o to, aby byly uznány jako Boží zjevení.

Garabandalské „poselství“

Garabandalská zjevení začala 18. června 1961 v 19.30 hodin. Tehdy se nejdříve Conchitě a potom všem čtyřem děvčatům  „vizionářkám“ zjevil „anděl“, který nepromluvil ani slovo. O tři dny později se zjevil opět. Na radu místního faráře se děvčata zeptala: „Kdo jsi a proč jsi přišel?“, ale nedostala žádnou odpověď. Než „anděl“ promluvil, zjevil se děvčatům ještě dvakrát, přičemž pod jeho postavou byl nápis z písmen a římských číslic, které byly pro vizionářky nesrozumitelné. Teprve 1. července „anděl“ začal mluvit – představil se jako „sv. Michael“
a předpověděl příchod „Panny“ – „z hory Karmel“. Následujícího dne v 18.00 hodin se poprvé zjevila „Panna“ „ve společnosti dvou andělů – dvojčat – sv. Michaelů“ a s ní trojúhelník na jasně červeném pozadí s dívajícím se okem a textem z východních písmen.⁶⁾

Od té doby se děvčatům různě zjevovala a její návštěvy byly doprovázeny nadpřirozenými událostmi popsanými v další části článku. Teprve 18. října roku 1961 přišel první odkaz – tzn. „poselství“ garabandalské „Panny“: „Dávejte hodně milodarů! Čiňte velká pokání! Navštěvujte často Nejsvětější Svátost! A především buďte dobří! Jestli toto nebudete činit, budete potrestáni. Kalich se naplní! Jestli se nezměníte, dopadne na vás Boží trest!“⁷⁾

Na druhé „poselství“ „Panna“ nařídila děvčatům čekat až do
19. června 1962: „Panna nám sdělila poslání pro celý svět. Tady je: Panna nám řekla, že se nebojíme trestu, když jsme vzali její první odkaz na lehkou váhu a žili tak, jak by ani nebylo. Nyní přijde trest, protože se svět nepolepšil; teď, když už Panna podruhé zopakovala odkaz a my jsme ho ignorovali. Svět je čím dál tím horší, bohužel se vůbec nic nemění.“⁸⁾

O dva dny později přichází další třetí odkaz s velmi podobným obsahem jako byly předcházející. „Panna“ dává signál, že kalich se naplnil a trest je stále blíže.⁹⁾ Vidina trestu způsobuje u děvčat křik, zděšení a návrat mezi věřící.¹⁰⁾ 29. června se zjevuje „anděl“ a předpovídá zázrak. Pro jeho datum posílá děvčata k „Panně“. Ta se zjevuje a posílá vizionářky k neosobnímu „hlasu“, který stanovuje datum 18. července. Toho dne nastává „zázrak“ viditelného „svatého přijímání“ uděleného Conchitě „andělem“.

Příští a zároveň poslední „poselství“ pro celý svět předpovídá „Panna“ samotné Conchitě teprve na 1. ledna 1965. To se událo v ne- děli 18. ledna ve 23:45 hodin v přítomnosti davu.

K překvapení všech přítomných předavatelem tohoto „poselství“ (znějícího uším tradičních katolíků poněkud jalově) není „Panna“, ale „anděl“. „Protože moje zjevení z 18. října 1961 nebylo vyplněno a předáno světu, říkám vám, že tento odkaz je už poslední. Tak jak se předtím kalich naplnil, tak teď přetéká. Hodně kardinálů, hodně biskupů a kněží je na cestě k zavržení, stahují za sebou hodně duší. Stále menší a menší část se odevzdává Eucharistií. Měli byste unikat Božímu hněvu a dělat dobré skutky. Jestli budete s upřímným srdcem prosit Boha o odpuštění, odpustí vám. Já, vaše matka, vás prosím skrze mého posla sv. Michaela, abyste se polepšili, protože to je poslední výstraha. Hodně vás miluji a nechci vaše zavržení. Proste nás – my to zařídíme. Přinášejte hodně obětí. Rozjímejte nad utrpením Ježíše.“¹¹⁾

Až po zakončení celého základního cyklu zjevení se „Panna“ zjevila jen Conchitě a vysvětlila, proč ne ona sama, ale „anděl“ ohlásil poslední „poselství“: „Víš Conchito, proč jsem nepřišla osobně, abych ti oznámila zjevení pro celý svět. Příliš jsem cítila bolest, abych tak učinila…“¹²⁾

„Panna“ během jednoho ze svých výroků předpověděla poslední zázrak, který bude zakončením zjevení. Datum zázraku zná jenom Conchita. „Panna“ zakázala dívce sdělit datum. Je jen více méně známo, že to bude velký znak na nebi, „větší než ve Fatimě“ a stane se ve čtvrtek mezi 7. a 17. dubnem v 18:30.¹³⁾ Bude to den svatého mučedníka za Eucharistii. Když se ji otec Warszawský zeptal, zda ještě dlouho budeme čekat na znamení (byl to rok 1965), Conchita odpověděla: „Spíše ne“.

Překvapující proroctví

Během několika „extází“, obdržela Conchita Gonzales od garabandalské „Panny“ překvapující poslání, podle kterého, po Janu XXIII. „zůstávají ještě 3 papežové a potom přijde konec časů.¹⁴⁾ (Papež Benedikt XVI. je již papežem čtvrtým! Pozn. redakce.) Je „Konec časů“ totožný s koncem světa? Vizionářka neuměla odpovědět na tuto otázku, avšak vždycky opakovala, že slyšela od „Panny“ o „Konci časů“ a ne o konci světa. Stoupenci pravdivosti garabandalských událostí se pouštějí do pokusu objasnit toto záhadné proroctví. O. Eustabio Garcia de Pesquera, velký stoupenec zjevení z Garabandalu mimo jiné píše: „Jestliže třetí papež po Janu XXIII. bude <<poslední>>, jak bude moci existovat Církev bez Svatého otce? Jestliže nebude papež, vrátí se pak Ježíš na zem?.“¹⁵⁾

I přes (nepříliš časté) pokusy o objasnění, zůstane garabandalské proroctví týkající se papežů do dneška tím, čím bylo na začátku – tajemstvím. Překvapující je také hodnocení II. vatikánského koncilu, které provedla „Panna“ těsně před jeho slavnostním otevřením. Zde jsou slova Conchity, sepsané ze záznamu z magnetofonového pásku pořízeného během „extáze“ dne 26. září 1962 (zahájení koncilu bylo 11. října): „Koncil bude největší ze všech…? Bude úspěšný…? Ach, jak dobře! Tímto způsobem budeš lépe poznána a budeš více spokojena…“¹⁶⁾

Samotného rána během inaugurace koncilu se Conchitě zjevila „Panna“ a smála se. „Usmívala se rozjímajíc budoucnost Církve (…)?“ – zamýšlí se P. de Pesquera. Je to možné, ale jak si spojit předpověď krize kněžství obsaženou v posledním „poselství“ s radostí vůči ceremonii otevření Vaticana II.?

„Nikdo neodolá této vizi“

Bez ohledu na odkazy zanechané „Pannou“ určené pro celý svět
a také těch určených jen pro vizionářky, byl během garabandalských zjevení zaznamenán ohromný počet událostí, které svoji katolickou výmluvnosti mohou přesvědčit o pravdivosti zjevení dokonce i největší skeptiky. Všechna ta zázračná zjevení byla potvrzena věrohodnými svědky, mnoho z nich bylo zaznamenaných a jejich pravost není možné zpochybnit. Zde jsou jen některá z nich:

Židovský křest

Během jedné z vizí se obyvatelé Garabandalu rozhodli verifikovat pravdivost zjevující se „Panny“. Doporučili Marií-Loli, jedné z vizionářek, vylít na „Matku Boží“ obsah nádoby se svěcenou vodou. Zde je zpráva jednoho z očitých svědků: „Během tohoto zjevení byla přítomna jedna mladá Židovka. Měla kolem 20 let. Nebyla v Garabaldu poprvé a nebyla také katoličkou. Zvláštní shodou náhod svěcená voda vylitá Mariolou na Matku Boží nespadla bezprostředně na zem, tak jak by měla dle fyzikálních zákonů, ale nepochopitelným úkosem spadla právě na onu, ještě nepokřtěnou, Židovku. Všechny to zarazilo. Židovka si to vysvětlila jako znamení z nebe a po návratu domů se nechala v kostele pokřtít.“¹⁷⁾

Políbení pudřenky

Během zjevení děvčata dávala často v extázi „Panně“ různé věci k políbení; nejčastěji to byly růžence, obrázky, kříže a medailky. Po jejich políbení „Pannou“ je vizionářky v transu vracely svým majitelům, přesto, že předtím nevěděly, od koho jsou. Jednou chtěl někdo vyzkoušet zjevení a dal na tác mezi ostatní předměty dámskou pudřenku. S jistotou očekával, že „Panna“ vizionářku, která ji podala tuto věc prázdnoty a nadbytku, pokárá. Nic takového se nestalo. První předmět, o který „Panna“ požádala k políbení, byla právě tato pudřenka. Když se ji děvče zeptalo, proč právě tento předmět, „Panna“ odpověděla: „Protože je mého Syna.“¹⁸⁾ Později se ukázalo, že během komunistické revoluce ve Španělsku byla v pudřence přenášena Nejsvětější svátost.

Navrácení protestanta

Německý protestant, Maxim Foerschler-Entermann se obrátil potom, když mu jedna z vizionářek, Hiacynta, v extázi podala kříž, který „Panna“ políbila. Zde jsou úryvky jeho vyprávění:

„Otec Ramon se právě chystal do Loyoly – ví, že je to místo navrácení sv. Ignáce. Měl mít duchovní cvičení. Chtěl, abych jel s ním. Já jsem si zase pomyslel: Co já tam budu dělat, já protestant. Tam všechno dýchá papeženstvím. (…) Ale potom se ve mně něco hnulo
a řekl jsem si: pojedu do Garabandalu a poprosím – tak jsem si to
v hlavě říkal – onu „Pannu“, že jestli je to opravdu Ona, aby mi dala znamení, že chce, abych jel na duchovní cvičení. A jak jsem řekl, tak jsem i učinil. Bylo to asi kolem půl čtvrté ráno, to jsem si uvědomil později. Šla v extázi. Vešla mezi přítomné, kteří náhle umlkli a jako by neviděla nikoho jiného než mne – šla přímo ke mně. Když přistoupila, podala mi kříž k políbení. Podala ho jen mně jedinému nikomu více! Co jsem si měl myslet?! (…) Sbalil jsem se a 19. března jsem začal ona duchovní cvičení.“¹⁹⁾

Zázračné uzdravení

Španělský jezuita, P. Ramon Andreu, velký odpůrce „zjevení“ měl cestou do Garabandalu automobilovou nehodu. Po příjezdu lékaři na místě konstatovali zlomeninu holení kosti a minimálně ještě její podélné prasknutí. V tu stejnou noc navštívila v extázi Hiacynta nemocného
P. Andreu, dala mu kříž k políbení a řekla mu: „Otče, ‘Panna‘ mi řekla, že se cítíte moc špatně a mám vyřídit, že všechno bude v pořádku, odsloužíte i mši svatou.“²⁰⁾ Následující den ráno lékaři s překvapením konstatovali, že se otok zmenšil a pacient přestal cítit bolest.
P. Andreu se vydal vlastními silami do místního kostela, aby odsloužil mši svatou.

Smrt v extázi

Bratr zmiňovaného P. Andreu, a zároveň jeho spolubratr v řeholi Luis Maria, byl profesorem dogmatiky. V roce 1961 při svém pobytu v Garabandalu byl svědkem jedné z extází. V určité chvílí uviděl to co děvčata, tedy zjevení „Panny“. Následujícího dne, když jel autem s dalšími čtyřmi osobami, byl hodně klidný a zároveň dojatý zjevením, které viděl předcházejícího dne. V určité chvíli se odmlčel a zopakoval: „To je nejšťastnější den mého života“ a poté dle vyprávění P. Ramona Andreu: „Majitel vozu – zdálo se mu, že slyší jakoby sténání – se znepokojeně zeptal: Co je otci? Řidič dívaje se bratrovi do očí zavolal: S otcem je zle! Zavezli ho na místní kliniku. Tam už jenom konstatovali smrt…²¹⁾

Levitace

Během vizí se děvčata často stávala předmětem událostí, které byly v rozporu s přírodními zákony. Existuje hodně svědků, kteří říkají, jak se Conchita vznášela nad zemí. Tyto případy byly ostatně zachycené na fotografiích i videozáznamech. V průběhu jedné z levitací se jeden střízlivý svědek snažil pohnout z místa dívkou vznášející se nad zemí – bezúspěšně. Jeho závěr byl: „Toto ta malá nedělá.“²²⁾

Kritérium hodnocení zjevení

Při analýze jakýchkoliv zjevení vždycky užívala Katolická cír- kev proces postupné eliminace. Při hledání hlavní příčiny daného zjevení postupně vyloučila všechny možné hypotézy až do momentu, kdy zůstala ta jediná přijatelná.

V souladu se zmiňovaným procesem začal otec Warszawský svou analýzu od prozkoumání možnosti přirozeného původu jevů. Po vyslechnutí názorů lékařů mnoha specializací, kteří byli zaangažovaní ve vyšetřování garabandalských událostí potvrdil, že zjevení, jež se zde udála, nemohou přičítat k eventuálnímu psychopatologickému či jinak chorobnému stavu děvčat. Nedá se také přijmout hypotéza o autosugesci dětí, nebo také o hromadné sugesci. Lékaři mimo jiné konstatovali, že celý soubor parapsychických jevů, jako je telepatie, vidění budoucnosti, znalost minulosti, poznání svědomí, přenášení se a levitace, které doprovázely extázi, proběhly za zcela absolutní somaticko-psychické normálnosti děvčat.²³⁾

Bylo nutné také vyloučit možnost podvodu. V této fázi zněl závěr P. Warszawského následovně: „Nadpřirozenost těchto zjevení, jako třeba fyzická síla, která se v nich objevuje a která přerůstá sílu přirozenou, především pak intelektuální dominanta, přerůstající zároveň psychické možnosti vizionářek, tak i davu lidí kolem, nutí označovat tento faktor jako prvek nejenom neslýchané fyzické síly, ale především neobyčejné inteligence. Nakonec i neustávající podněty k nadpřirozeným počinům a úkolům, které se během konání těchto událostí stávaly údělem jejich účastníků, nás dále nutí, zvláště bereme-li v úvahu jejich charakter, jenž přesahuje známé přírodní zákonitosti, abychom v tom všem spatřovali nadpřirozený prvek, tedy skutečnost přicházející z oblasti mimořádných jevů.“²⁴⁾

Jestli byl příčinou garabandalských zjevení nadpřirozený faktor, pak přichází do úvahy jenom jedna alternativa: buď je za těmito událostmi dobrý duch nebo duch zlý. Metoda, která dovoluje vyřešit toto dilema, spočívá v posouzení kvality skutků a kvality příčiny. Toto pravidlo, nazývané katolickými mystiky „pravidlo rozlišování duchů“, bylo charakterizováno sv. Ignácem z Loyoly: „Taktikou zlé- ho anděla je vplížit se dovnitř nábožné duše ve shodě s jejími přesvědčeními, aby ji pak takto „omámenou“ přetáhnul na svou stranu a mohl navést ke svým cílům…“ Pro rozpoznání typu působícího ducha musí duše bedlivě obrátit svou pozornost na všechny myšlenky, které jí jsou sugerované duchem v ní působícím. Jestli si všimne, že sugerovaná myšlenka byla složena jak na začátku, tak uprostřed i na konci jen z dobrých prvků směřujících k dobru, pak to bude znak toho, že tam působí dobrý duch; jestli že se ale objevil třeba jen stín zla, bude to znamení působení ducha zlého.“²⁵⁾

Zmiňovanou zásadu použil kněz Warszawski ke garabandalským zjevením. Sledoval okolností jejich začátků, prozkoumal charakteristické rysy celého jejich průběhu a cíle, ke kterému směřují a zároveň sugesce, které obsahují.

Okolnosti začátku

Jak už bylo výše zmiňováno, první zjevení „anděla“ probíhalo beze slov. Překvapující jsou okolnosti této první vize, která se stala v nedělní večer po právě ukončených nešporách v místním kostele. Tehdy se čtyři děvčata-vizionářky vydala krást jablka do sadu. Když jedla ovoce krádeže, povídala si: „Udělaly jsme radost satanovi.“ To, co ihned upoutá pozornost, v případě těchto okolností, je skoro stejná analogie se začátkem „zjevení“ v Medžugorie – tam měly děti první vize, když šly kouřit cigarety. Je to velký kontrast ve srovnání s okolnostmi prvních Fatimských zjevení – František, Hyacinta a Lu- cie poprvé uviděli Anděla Míru, když pásli ovce a přitom se modlili růženec. Tedy okolnosti, které doprovázely garabandalská zjevení „anděla“, byl hřích vizionářek: „Bylo to kolem 19.20. Zloduch je začal opravdu pokoušet, když nastávala temná noc. Garabandalské zjevení si vybralo jako „svůj čas“ ne jasnost poledne, ale nadcházející soumrak (…). Navádět a svést k hříchu – zároveň si zvolit právě takovou chvíli, kdy byl hřích spáchaný, jako moment zjevení se a započetí sérii zjevení varující před hříchem – to vypadá jako zcela satanský nápad.“²⁶⁾

Ještě více jsou překvapující znaky a vzhled zjevujícího se „anděla“. Dle vyprávění děvčat uslyšela „šramocení“ v blízkém kamení, které je vylekalo. Nedala se však hned na útěk, ale jednohlasně potvrdily: „To je ďábel!“ a pak začaly směrem k šramocení házet kameny. Není jasné, zda si instinktivně uvědomovaly skutečnost zjevení, ale vypadá to, že zmiňované zvuky, které byly vždycky znakem zlého ducha, mají mnoho jednoznačné historické analogie: „Mimovolně totiž toto zjevení připomíná podobný šelest, které zažil zakladatel protestantství Martin Luther a to také v pro něho kritických momentech, když byl na wartburském zámku. Večer a v noci se šramot ozýval v jeho pokoji, u postele, nakonec i na schodech a to tak hlasitě, jakoby někdo shodil celou hromadu beček. Chování Luthera je v této chvílí velmi podobné s chováním děvčat: neutíkal. A i když neházel opravdovými kameny, vyšel na schody a začal „házet“ na adresu satana slovy: „Jsi, tak si buď.“ A potom – podobně jako garabandalská děvčata – v sobě probudil „náboženské myšlenky.“²⁷⁾

Vzhled „anděla“ byl asi nejvíce překvapujícím prvkem této počáteční vize. Garabandalský „sv. archanděl Michael“ se zjevil děvčatům v podobě devítiletého chlapce strašné tváře (terrible – tak ji popisovaly vizionářky), s křidélky umístěnými odděleně, jako kdy- by byly na bocích figurky a dlaněmi otočenými hřbety k divákovi
a s nehty „tupě přistřiženými jako lopatky“. Trochu zvláštní atributy na Knížete nebeské armády. Každá vize anděla je samozřejmě vizí pseudotělesnou, protože andělé nemají tělo, nicméně je těžké si představit, aby Bůh, chtíc promluvit do představivosti děvčat, poslal archanděla Michaela v takovéto podobě. Katolická církev si představuje sv. archanděla Michaela jako postavu rytíře ve zbroji, který drtí hlavu satana. Odráží to zásadní vlastnosti tohoto archanděla Božího. Znaky garabandalského „anděla“, které odráží sílu (nehty), hrůzu (tvář) a komičnost (věk, „křidélka“) jsou nanejvýš parodii a výsměchem postavy Knížete nebeské armády.

Text z písmen a římských číslic, který se objevil jak pod postavou „anděla“, tak i později pod „Pannou“, zůstal do dnešního dne tajemstvím. Děvčata se mnohokrát ptala na jeho význam, ale nikdy nezískala odpověď. „Anděl“ je posílal k „Panně“ a „Panna“ k „andělovi“, což jedině zvětšovalo zvědavost vizionářek. „V hledání paralely k těmto jevům,“ píše otec Warszawski, „obraceje se stále k předpokladu působení zlého ducha – nacházíme pouze jednu – tj. paralelu kabaly.“²⁸⁾

Podivné jsou také znaky spojené s první vizi „Panny“: „Trojúhelník s hledícím okem je zobrazení starce věků, ale určitě ne opravdové Matky Boží. Z daleka poutá pozornost turisty na věži londýnské zednářské svatyně. Figuruje pod ním také text jednoho z nejváženějších orientálních jazyků, i když nesrozumitelného pro obyvatele tohoto města
a kraje, tj. hebrejského. Symbol červeného ohně nebo plamene to je zase typický symbol, který zdobí mnohokrát malovanou postavu zlého ducha.“²⁹⁾

Charakteristické rysy průběhů zjevení

Jeden z nejvíce charakteristických rysů garabandalských zjevení je fakt, že se skoro vždy udály ve večerně – nočních hodinách. Je to rys precedensu v historii pravdivých zjevení Matky Boží a těžko ho můžeme uznat za skutečný znak pro Ducha Světla. Dalším očividným rysem zjevení je jejich scéničnost. Očití svědci extází děvčat shodně potvrdili, že se děvčata pohybovala s charakteristickou automatičností „jako by byla na jevišti, stejně zpívala a stejně se modlila“, měla stejně srovnané ramena „jako loutky“. Zmiňované „jeviště“ není metaforou: byl to doslova ohraničený prostor, kde se zjevení konala. Stávalo se, že když některé z děvčat vypadlo ze „scény“, ihned také vypadlo i z extáze, načež se vracelo zpět, jako by bylo vtaženo nějakou velkou sílou zpátky na „scénu“. Garabandalská zjevení byla také plná parapsychologických jevů – odhadování minulých a budoucích událostí, bezchybné vrácení nalezených předmětů jejich majitelům, levitace, materializace („zázrak“ viditelného „přijímání“ Conchity), pochodové běhy, „houpavé“ pády. Všechny tyto prvky ve spojení s fakty, že u děvčat byly zjištěny až nepravděpodobné mediamystické schopnosti ukazují, že garabandalská zjevení měla charakter spiritistický. Výše zmiňované jevy poměrně dost často doprovázejí spiritistické seance. Spiritistický duch, který stál za těmito událostmi, se zjevoval „za zvláštních efektů“, které vyvolal, jako duch neklidu, zmatku a násilí: „Chytal vyhlédnutou čtveřici děvčat, která byla obyčejnými svázanými fluidy do svých spárů takzvaných extází a dále si s nimi dovolil pohazovat, bez logiky a klidu, jenom proto, aby je za chvíli vypustil z transu a opětovně je dostal do okruhu bezvýhradné podřízenosti. (…) Dále jim pak obracel hlavu dozadu v hrozném zakřivení, přímo zrůdným chvatem za krk, známým z tolika jiných metapsychických úkazů, nasazujíc jim andělské tváře, aby zmátl a nebyl poznán. Rozháněl je na všechny strany, rozkračujíc nohy ne zrovna nejvhodněji a hnal je před sebou jako už napůl posedlé lidí, jednou dopředu, podruhé dozadu, jednou na kolenou, tu zase v sedě, zbývalo jen chození na hlavě. Nechyběly ovšem fotografie, které byly pořízené během levitace a publikované v pařížském Machu. K dovršení všeho začal házet děvčaty klečící před ním stále na kolenou – z donucení, o zem, jakoby popouzen nezkrotným vztekem. A když ne klečící, pak tedy hlavou o dlažbu. A všechno za hřmotu
a třeskotu. Ať se rozbije, to co je křesťanské. Opravdu obcházející řvoucí lev hledající někoho, koho by sežral (1 P 5, 8).“³⁰⁾

Hlubší analýza struktury garabandalských zjevení přivádí k ješ-tě více překvapujícím závěrům: stejně jako na základě „poselstvích“ namířených do celého světa, tak i na základě samostatných „výroků“, které předala děvčata, je těžko definitivně říci, kdo byl skutečným předavatelem poselství: „anděl“ nebo „Panna“? Nejvíce do očí bijící je fakt, že „anděl“, který dorazil do Garabandalu 18. června 1961, aby oznámil příchod „Panny“ spolu s posláním pro celý svět, nejenom, že po splnění tohoto úkolu neopustil místo událostí, ale byl tím, který o čtyři roky později, na konec „zjevení“ ohlásil vrcholné poselství! Dějiny pravdivých mariánských zjevení neznají podobný případ: nebeská hierarchie zde zůstala evidentně zničena.

Jak bychom si mohli představit, že ten, jehož posláním je ohlášení příchodu Nebeské Královny, definitivně zaujal místo této Královny a ohlásil Její poslání, použil pro to formulaci plnou pokrytectví: „Proste nás – my to zařídíme.“ Autorem takového scénáře může být jedině zlý duch, plný nenávisti k Nejsvětější Matce, která potřela jeho hlavu. Ve své perverzní ambici touží zaujmout její místo. Tento duch, ať pod postavou „anděla“ nebo „panny“ se od samého začátku dožadoval víry – od děvčat, od svědků, od celého světa. Nechtěl se podrobit zkoumání Církve. „Věříte?“ – ptal se bez přestávky. Neudělal žádný zázrak, který by stanovil definitivní „Boží podpis“ pod zjevením, mimo ujištění, že se stane zázrak a bude „větší“ než ten ve Fatimě“. Místo toho „obdařil“ děvčata ujištěními a rozkazy: „Já jsem Marie, Panna (…), a existuje jenom jedna Panna. (…). Setrvejte s Bohem – ale také se mnou.“³¹⁾ Předával proroctví týkající se papežství a konce světa, které je dodnes předmětem nekonečných dohadů věřících. Během spiritistického „zázračného přijímání“ Conchity se zase domáhal úcty náležící samému Bohu: „Odříkej Confiteor a zvaž koho přijímáš“ (…). Pýcha, základní vlastnost „Panny“ a „anděla“, odhaluje více než cokoliv jiného toho, který se ukrýval za postavami a byl skutečným původcem garabandalských událostí. Je třeba přiznat, že se mu povedlo (a stále se mu daří) svést z cesty hodně zbožných duší. Zdá se, že tímto je nutno vysvětlovat i „hlasitý smích“ garabandalské „Panny“. Zvlášť výmluvný smích vůči inauguraci II. Vaticana, největší katastrofy v historii Církve. Neboť podle výpovědi jedné z děvčat – „se smála hodně…“³²⁾

Cíl: zničení Fatimy

Nejvíce tajemným aspektem celého garabandalského případu je cíl, který doprovázel zlého ducha při realizaci tohoto prapodivného scénáře. Je charakteristické pro satana, že záměrně imituje Boží dílo, v touze přivlastnit si třeba jen na krátkou dobu, úctu, jež náleží Bohu.

Zdá se, že by to bylo dostačujícím zdůvodněním pro „ústupky“, které zlý duch učinil během série zjevení (křest židovky, navrácení víry, pobídnutí k modlitbě a k pokání). Avšak hlubší analýza událostí jako celku, tak i jeho zásadních detailů nutí ke konstatování, že nadřazeným cílem ďábla zde byla imitace, zesměšnění a nakonec zničení poslání Nejsvětější Marie Panny z Fatimy v duších katolických věřících. V tomto poslání, které je za jedno se slovy samotné Matky Boží, „jedinou záchranou pro svět“, jsou si Garanandal a Fatima velmi podobné, jak všeobecným charakterem, tak i v podrobných detailech. Všimněte si ale faktu, že obsah garabandalských „zjevení“ vůbec nestanoví dodatek ani doplnění k poslání Naší Paní z Fatimy, právě naopak, výmluvnost garabandalských „poselství“ je mnohem slabší. Za to smyslové dojmy, které doprovázely toto zjevení, jejich nepravděpodobné nahromadění, všechno zachvacující všeobecná bezmezná atmosféra neobvyklostí, množství zvláštních efektů přímo „poráží na hlavu“ autentické Fatimské zjevení.

Zdá se, že toto vše ještě stále nestačí, autor garabandalských událostí se snaží vsugerovat už samotným faktem nových „zjevení“, jakoby něco chybělo poslání z Fatimy, proto je nutné jeho doplnění. Ohlašuje přitom nový zázrak, který bude „větší než ve Fatimě“. Spolu s tímto zázrakem má přijít „nová éra v dějinách spásy“.³³⁾ Éra Fatimy, říkají stoupenci Garabandalu, skončila spolu s koncem studené války, teď jsme v „éře Garabandalu“.³⁴⁾ Tady je proto zásadní cíl garabandalského ducha: místo, aby lidstvo splnilo požadavky Nejsvětější Panny Marie z Fatimy, má čekat na zázrak, který vyznačí „novou éru“. Dnes tedy nechybí „apoštolů“ Garabandalu, kteří vzali vážně ďábelské mámení „Panny“ a „anděla“. Dodnes působí mezinárodní Garabandalské Centrum Sv. Michaela pro Naší Paní z Hory Karmel³⁵⁾ (název dokonale vystihuje schizofrénii garabandalského ducha!) založené v roce 1964. Australské garabandalské centrum oznamuje, že se v prosinci 1998 bude v Melbourne konat už osmá z řady konferencí věnovaná garabandalským „zjevením“.³⁶⁾
18. července 1991 se Conchita González setkala v New Yorku s pravoslavnou hysteričkou Vassulou Ryden, která je zanícenou stoupenkyni Garabandalu, což se odrazilo v její nekončící se epopeji „zjevení“ Opravdový život v Bohu – sepsané podle autorky automatickým písmem, jako odkaz údajně od samotného Pána Ježíše Krista. Na hodně místech tohoto rouhavého díla najdeme jednoznačné potvrzení pravdivosti „zjevení“ v Garabandalu a na některých přímo výzvy k „po-svěcení“ Garabandalu.³⁷⁾

Nezávisle na tom existují celé davy aktivních vyznavačů Medjugorje, které jako parodie autentických zjevení Nejsvětější Matky zdá se, že dnes zaujímá místo Garabandalu. O. Eusebio Garcia de Pesquera o tom píše přímo: „Tyto události (z Medjugorje) jsou tak podobné garabandalským, že – podle jednoho vynikajícího portugalského kaplana, dobrého znalce dané věci – může jít o jedno a totéž zjevení ve dvou fázích. Dále také soudí, že by možná nebylo Medjugorje, kdybychom lépe přijali „Mariino“ poselství v Garabandalu“.³⁸⁾

Garabandalské a medjugorské událostí mimo mnoha zásadních podobenství mají jeden společný prvek: míří ke zničení Fatimy přes její obyčejnou reduplikaci.

Už dnes, v pozadí událostí opakujících se už 15 let, den co den charismaticko ekumenických „zjevení“ medjugorské Gospy, se poslání Matky Boží Fatimské zdá být něčím vzdáleným a méně zřejmým. Ať nám historie Garabandalu dovolí získat zdravý odstup od Medjugorie a mnoha jiných současných událostí, které přitahují svým nezvyklým nadpřirozenem „aby uvedli v blud, pokud možno i vyvolené“

(Mt 24,24).

(Převzato ze Zawsze Wierni Nr. 26, 1999, překlad M. K.)

Vittorio Messori

MUČEDNÍCI VE ŠPANĚLSKU

Sv. otec prohlásil blahoslavenými jedenáct mučedníků, obětí španělské občanské války. Nedávno přišla řada na dvacet šest dalších. Série blahořečení započala 22. března 1986 dekretem uznávajícím mučednictví tří karmelitánů z Guadalajary. Trvalo to dlouho, protože v průběhu příprav bylo ještě v chodu více než sto dalších beatifikačních procesů, některé z nich se týkaly celých skupin. Celkově se vztahovaly k 1206 obětem anarchisticko-socialisticko-komunistického pronásledování třicátých let.

Jak známo, jedním z elementů charakterizujících svět je jeho dělení ne jenom podle žijících, ale též podle zemřelých, přičemž ne všichni zesnulí, a tím spíše ne mučedníci, jsou stejní. Existují takoví, kteří by měli být uctíváni, a takoví, na něž je lépe zapomenout.

Naneštěstí světová perspektiva, která je v každém momentě dějin spojena s politickou mocí a živou kulturou, uplatňovala svůj vliv i na část církevních institucí. Proto trvalo dlouhá léta opatrnické mlčení (jestli ne dokonce i manifestace jisté distance ze strany katolických médií) na téma strašlivého masakru 6 832 osob v době španělské občanské války. Mezi nimi byli kněží, řeholníci, řeholnice a laici, kteří položili svůj život jen proto, že byli věřící. Tak od šedesátých let – jak píše biskup Justo Fernández Alonzo, ředitel španělského Centra církevních studií – „diplomatické ohledy způsobily zpoždění průběhu již započatých beatifikačních procesů; teprve na počátku osmdesátých let získaly opět zelenou“.

Bylo třeba odvahy a lásky k pravdě od Jana Pavla II., aby znovu otevřel tuto stránku dějin, kterou by si mnozí (i jisté vlivné síly uvnitř samé Církve) přáli navždy uzavřít.

Pád komunismu a zmírnění tlaku tendenční marxistické historiografie, jenž vyvolával strach, by měly přispět k novému, objektivnímu informování o úloze Církve ve Španělsku, nejprve ničené občanskou válkou a potom utlačované frankistickým autoritářstvím. Tento režim, přehnaně definovaný jako „fašistický“ a srovnávaný dokonce s nacismem, byl ve skutečnosti na hony vzdálený od nacistického státu zbožšťujícího hegelianismus,¹⁾ jenž ožíval v italském fašismu. Frankistický režim se navzdory nátlaku nenechal vmanévrovat do druhé světové války a ušetřil Španělsko jejich hrůz. Konec Franciska Franka
a jeho režimu je nesrovnatelný s krvavým pádem Ceauşescua v Rumunsku a společensko-ekonomickým rozkladem zemí komunistické Evropy. Králi Juanu Carlosovi Bourbonskému, jehož italský socialista a fanatický republikán Sandro Pertini prohlásil za jednoho z nejlepších šéfů vlád, bylo přiznáno nástupnictví. Pečlivě se připravoval k převzetí trůnu po starém vládci. To se obešlo bez urážek, v pokojné atmosféře, jež dovolila Španělsku zařadit se mezi nejrychleji se rozvíjející země světa. To všechno očividně chybělo ve východních zemích, kde bylo třeba začínat od nuly, a sice jak v oblasti ekonomické, tak zvláště morální, a to za situace obrovského dělení duchů.

Nejde o nic více než o pouhé reflexe nad několika myšlenkami, aby bylo možno v budoucnosti v klidu posoudit zarytou polemiku, trvající již půl století a namířenou proti Církvi, jež prý vynáší „Antikrista“ z Madridu, o němž současný anglický historik s výraznými demokraticko-liberálními tendencemi, Paul Johnson, píše: „Franco byl vždycky rozhodnut zůstat na okraji války, kterou pokládal za strašlivé neštěstí tím spíše, že válka, vedená Hitlerem a Stalinem, pro něho, přesvědčeného katolíka, byla příčinou veškerého zla tohoto století. V září 1939 vyhlásil neutralitu Španělska a poradil Mussolinimu, aby udělal totéž. 23. října 1940 se setkal s Hitlerem v Hen-daye; ten ho přijal chladně, lze říci dokonce, že s pohrdáním. Hovořili spolu až do druhé hodiny ranní a nedosáhli žádného porozumění.“

Ale ať už budou názory historiků na téma frankismu jakékoliv, již dlouho je zřejmé, že kanonické procesy, dosud blokované Římem a nyní nově zahájené papežem, jenž „nepodléhá světu“, daleko překračují politické limity. Důvody, proč jsou oběti občanské války zařazeny do seznamu mučedníků, kteří mají být uctíváni, jsou výlučně náboženské. To, co je třeba vzít v úvahu, není politická inovace, ale historický masakr, vykonaný z nenávisti k víře, přičemž oběti přijaly smrt odhodlaně a s klidem z lásky ke Kristu a z věrnosti vůči němu, pravděpodobně i s úmyslem odpustit svým vrahům.

Je jisté, že v republikánském Španělsku řež katolíků (a jenom katolíků, protože pastoři a protestantské kostely zůstali ušetřeni) nebyla trestem pro jisté lidi za jejich domnělé viny. Šlo o pokus zničit samotnou Církev. Levicový historik Hugh Thomas píše. „Nikdy v dějinách Evropy a možná i světa nebyla vidět tak ztělesněná nenávist k ná-boženství a jeho vyznavačům.“ Je možno také ocitovat jiného vědce, jehož určitě nelze podezírat ze zaujatosti, nadto osobního svědka těchto událostí Salvadora de Madariagu, zahořklého antifrankistu a stoupence republikánské vlády, jenž po porážce odešel do exilu: „Žádný, kdo má dobrou vůli a pravdivé informace, nemůže popřít hrůzy tohoto pronásledování. Celé ty roky stačilo pouze být katolíkem, aby byl vykonán trest smrti, a to nejkrutějším způsobem.“

Vyskytly se takové případy, že farář z Navalmorelu byl podroben těm samým mukám jako Ježíš, od bičování přes korunování trním až k ukřižování. Mučený se choval tak jako Kristus, žehnal a odpustil anarchistickým a komunistickým milicionářům. Známým se stalo též vyhánění řeholníků na arénu, kde se jim, tak jako býkům na corridě, usekávaly uši. Stovky kněží a řeholnic byly upáleny na hranicích. Jistou ženu obvinili milicionáři ze „zločinu“, že její dva synové vstoupili k jezuitům. Udusili ji křížem, který musela polknout. V téže době se na frontě nedostávalo benzinu, protože byl bohatě používán k upalování lidí a ke spalování sakrálních uměleckých děl a starobylých církevních knihoven. Tato katastrofa byla způsobena slepou nenávistí k víře. Ne poprvé se setkáváme v dějinách s událostmi tohoto typu. Proběhly i v době francouzského jakobínského vandalismu a italského Risorgimento.²⁾ Republikánské strany a hnutí (anarchisté, komunisté, většinou ale socialisté, kteří později, v době války, se odhalili jako strašní demagogové), jež se dostaly k moci v roce 1931, okamžitě začaly podněcovat klima protináboženské nenávisti. Jen v průběhu deseti dní od povstání v Asturii roku 1934 došlo k zavraždění 12 kněží, 7 kleriků, 18 ře-holníků a ke spálení 58 kostelů. Od července roku 1936 se proná-sledování stalo masovým: nejkrutějším způsobem bylo povražděno
4 184 kněží (včetně kleriků), 2 365 řeholníků, 283 řeholnic a 11 bis-kupů. Celkem tedy 6 832 „klerikálních“ obětí. Desetitisíce laiků přišly o život jen proto, že nosily medailku s podobiznou nějakého světce. V některých diecézích, např. v Barbastro v Aragonii, bylo v průběhu jediného dne zlikvidováno 88 procent diecézního kléru.

Dům salesiánek v Madridu milicionáři napadli a podpálili, řeholnice znásilnili a potom je ubili kyji s obviněním, že prý podávaly dětem otrávené bonbony. Těla řeholnic byla vystavena veřejnému posměchu. Podle vzoru karthaginského barbarství se připoutala živá osoba k mrtvé a obě byly vystaveny slunci tak dlouho, až společně shnily. Na náměstích se střílelo i do soch světců, konsekrované hostie sloužily jako rekvizity k obscénním představením. Nicméně i přes tato fakta se desítky let mnozí i v katolické Církvi domnívali, že za španělskou tragédii nese odpovědnost Církev a ne anarchisté, socialisté a komunisté, proto bude prý dobré na ni zapomenout. Se zřejmou nechutí byla odmítána idea mučednictví nevinných – a to až k zablokování beatifikačního procesu. Avšak, třebaže na tomto světě se pravda zdá slabou, dlouhodobě se nedá umlčet. Beatifikační a kanonizační liturgie na Svatopetrském náměstí způsobila, že pravda se začíná ukazovat ve své plnosti. Ω

(Z polského vydání knihy „Czarne karty Kościoła“ (Černé stránky Církve) přeložil PhDr. Radomír Malý.)

Dr. Jeronym M. Jurák OP

BYL HUS MUČEDNÍKEM ZA PRAVDU BOŽÍ?

Od té doby, co značná část našeho národa ctí v Husovi svou vlastní nevěru, zdomácnělo u mnohých domnění, že Hus byl „mučedníkem za pravdu Boží“. Zaviněno to bylo tím, že mnozí i upřímní lidé si neuvědomí, co je mučednictví, ani čemu vlastně Hus učil.

Od samého počátku křesťanství, od smrti Krista, sv. Štěpána, apoštolů, bylo jasné a všeobecné přesvědčení, že jedině víra katolická je matkou mučedníků, kteří tuto víru svojí krví podepsali. Mučedník vydává svou krví svědectví křesťanské pravdě; přijímá smrt z rukou nenávistníka pravdy Kristovy, dobrovolně. Nikdo jiný se nemůže zváti mučedníkem v pravém smyslu slova.

Mistr Jan Hus se nemůže nazývat mučedníkem, protože nepoložil život jako na svědectví pravdy Boží, nýbrž pro bludy Viklefovy.

Viklef, anglický bludař, jehož spisy u nás počal hlavně šířiti Mistr Jeroným Pražský aj., byl odsouzen r. 1382. Jeho učení bylo v Anglii jako státu nebezpečné potlačeno. Učil: Církev tvoří jen předurčení ke spáse; její hlavou je jedině Kristus. Pramenem víry je pouze Písmo sv., Církev římská je sbornice satanova; papež je Antikrist. Mše, svěcení, biřmování jsou dílo lidské. Zpověď je zkroušeným zbytečná; odpustky jsou bláhovost. Řehole jsou dílo ďáblovo; její zakladatele, jež Církev velebí, jsou zavržení kacíři, kdo vstupuje do řehole, sám sebe zatracuje. Kdo dá klášteru almužnu, je proklet. Hříchem pozbývá člověk nejen milosti, ale také práva ke svému jmění.

Jako vejce vejci jsou podobny Husovy články odsouzené na koncilu v Kostnici. Sedlák a jiní ukázali až otrockou závislost Husa na Viklefovi a sami obdivovatelé Husa, jako Flajšhans, prohlašují tuto závislost za nedůstojnou pražského Mistra. Hus téměř doslovně opisoval z Viklefa.

Článků Husových odsouzených jako kacířských bylo třicet; většinou byly vyňaty z jeho spisů „O církvi“: Vlastní církev je církev vyvolených a nikdo neví, zda je jejím členem či není. Zakladatelem papežství byl císař Konstantin a nikoliv Kristus. Sv. Petr nebyl hlavou Církve; také papež jí není, není-li ctnostný. Preláti, vydávající kacíře světským úřadům k potrestání, jsou horší vrahové než Pilát. Rozkazy církevní vrchnosti jsou nálezky lidské. Všechny skutky hříšníkovy
(i dobré) jsou hříšné. Hodný kněz musí kázat nedbaje zápovědi představených. Původcem církevních trestů, exkomunikace, interdiktu a jiných – je ďábel. Papež, prelát, král, není prelátem, králem, je-li ve hříchu smrtelném.

K těmto přistupovalo asi patnáct článků dosvědčených svědky, které se týkaly jeho chování a učení: hájil bludy Viklefovy; způsobil bouři v Praze a pohoršení (za kázání odpustků); schvaloval remanenci; hříšný kněz podle něho neposvěcuje; odpustky nejsou nic; světští páni mají zabrat církevní zboží; jsa v klatbě sloužil, a jiné.

I nejprostší člověk s troškou křesťanského citu pozná, jak nebezpečné jsou to bludy, že nemají nic společného s pravdou Boží. Za mnohé věty byl by Hus souzen dnes i civilním soudem.

Sami nekatoličtí dějepisci přiznávají, že Hus byl kacíř. Bohužel, toto přesvědčení nestalo se dosud u všech protikatolíků u nás, z nichž hlavně určitá část nepřestává dělat z Husa „mučedníka“ a ná- stroj boje proti katolické Církvi.

Husovy bludy byly vyvráceny dávno před tím – samým evan-geliem. Výbornou obranou víry katolické proti Husovi byly spisy Štěpána Palče, přítele Husova, který však r. 1409 i se Stanislavem ze Znojma se viklefismu odřekl. Proti Husovi napsal „O Církvi“ a „Antihus“. V těchto svých spisech celému národu jasně připomínal odvěké pravdy: Papežství nezaložil císař Konstantin, nýbrž sám Kristus slovy: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále vzdělám Církev svou a brány pekelné ji nepřemohou“ a pak slovy: „Pasiž beránky mé, pasiž ovce mé.“ Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, i nehodných, „co vám praví, učiňte, skutky se neřiďte“, tím více sluší křesťanům poslechnouti těch, kteří sedí na stolci Kristově! Kristus poručil všem věřícím, abychom jeho zástupců poslouchali: „Kdo vás slyší [mluví k apoštolům a k jejich nástupcům], mne slyší; kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, který mne poslal“ [Luk 10, 16]. O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž ti jako pohan a publikán!“ Jako zločinci nechtějí, aby byly šibenice a soudcové, tak bludaři nechtějí míti nad sebou autority a soudců církevních, aby mohli svobodně hlásat bludy. Nositeli svátostné moci a autority jsou i lidé slabí, klesající, protože jsou jen nástroji Kristovými a Kristus jim dává svátostnou moc; on sám skrze ně a v nich posvěcuje. Není naším úkolem zde vyvracet dále bludy Husovy. Dokážeme ještě dále, že Hus sám nebyl přesvědčen o „své“ pravdě.

Ve Stockholmu jest Husův opis traktátů Viklefových, který si udělal roku 1398. Na okraji je Husem připsaná poznámka: „Ó Viklef, Viklef, nejednomu Ty hlavu zvikleš!“ Poznával tedy od samého počátku bludy Viklefovy. Že v nich také úmyslně přetrvával, dokazuje ta okolnost, že když jeho ochránce a příznivce pan Jan z Chlumu, chtěje Husovi posloužiti, dal některé jeho spisy Zikmundovi – Hus jej za to pokáral. Neměl tedy ani přesvědčení o své pravdě, ani klidného svědomí. Viklefem byl Hus tak oslněn, že před samým arcibiskupem prohlásil, že by chtěl býti tam, kde je duše Viklefova. Kdyby Hus byl přesvědčen
o své pravdě, nebyl by se tak bál soudu církevního, k němuž byl volán již od r. 1410. To mu vytýkali sami jeho přátelé, že se bojí soudu pro zlé svědomí. Sv. Cyril a Metoděj bez zdráhání se dostavili k soudu papežskému, jsouce přesvědčeni o svém právu, kterého se jim i dostalo. Rovněž Páleč, Stanislav, Milič (dvakrát) se ospravedlňují před církevním soudem.

Hus však místo pravé církevní autority vyhledává přízně a ochrany moci pánů a krále. Poslouchá každého králova pokynu a vyhýbá se všemu, čím by ho rozhněval. Na králův pokyn opouští Prahu r. 1412, což nedokázaly ani nejtěžší církevní tresty jako interdikt; na králův pokyn jde též do Kostnice. Tato okolnost vrhá podivné světlo na celý charakter Husův.

Ještě se tak rádo říká, že Hus káral hříchy kněžstva, a proto musil být odstraněn. Na toto by pro inteligentního člověka nebylo třeba dávat žádné odpovědi, protože na první pohled je vidět, že je to jen pomluva. Avšak v zájmu všestrannosti ukážeme, že ani v tomto ohledu nebyl Hus nijakým mučedníkem.

Církevní poměry následkem vměšování se panovníků a velmožů do církevní správy nebyly tehdy na západě nejutěšenější. To se nezapírá. Ale více je pravda, že se v líčení tehdejších poměrů církevních u nás přehání, a to velmi na úkor pravdy. Je to zcela pochopitelné, když je tolik lidí, kteří by z Husa chtěli udělat neviňátko a „mučedníka“ za každou cenu! Hus sám se o to svým tupením kněží zasloužil.

Církevní reforma u nás začala za Karla IV. a arcibiskupa svaté paměti – Arnošta z Pardubic. Nejnovější bádání dokazuje, že duchovenstvo z největší části žilo příkladně (Neumann, Prameny k dějinám duchovenstva v době předhusitské a Husově, 1926). Hus sám vyznává, že zná mnohé faráře, kterým není hoden zouti obuv a jejichž paty pro svaté jednání by chtěl zlíbat.

Není třeba mnoho podrobností; soudnému člověku stačí uvážit tu nejvýmluvnější skutečnost, kolik tisíc kněží, řeholníků a řeholnic bylo ukrutně umučeno, utopeno, upáleno, zardoušeno, hladem umořeno, nejrůzněji zmrzačeno atd. Jen z řádu dominikánů bylo umučeno přes tři sta členů! Pekař dokazuje, že Žižka dával dvě kopy grošů za pravověrného (!) kněze nebo mnicha, a nepřidal-li se k husitům, dal jej bez milosrdenství utratit. Z toho plyne nutný závěr, že kdyby kněžstvo bylo tak zpustlé, jak je Hus líčí, nikdy by se nedalo mučit za víru, podle níž by nežilo. Víme, že hříšný život má za následek ochabnutí víry a úpadek ctnosti statečnosti – v pronásledování odpad. Tisíce mučedníků smylo krví lež, kterou Hus nenávistně vepsal na čelo duchovenstva, neboť člověk se dá týrat a zabít jen pro to, co je mu milé a podle čeho žije. Pekař dokazuje, že husité radili mnichům, aby se oženili; klášterní panny násilím nutili k manželství. Řeholníci však zůstali svým závazkům věrni až k smrti.

Hus nebouřil proti „špatným mravům“ duchovenstva z přesvědčení o pravdě, nýbrž jen proto, aby si získal krále a pány. Aby se králi zavděčil, hlásal, že on a páni mají zabrat jmění duchovenstva, protože kněží jsou v hříších… Zcela jinak se choval k rozmařilému životu krále a dvořanstva. Tam hříchy neviděl, protože byli stoupenci jeho novot; král by s ním ani nedělal okolků, jako nedělal se sv. Janem Nepomuckým. To Hus věděl, a proto útočil jen proti bezbrannému kněžstvu a řeholníkům, což bylo po chuti králi a jeho dvořanům k obveselení. Paleč Husa upozorňoval, že příčinou zmatků nejsou hříchy kněžstva, protože ty jsou i na kněžstvu jeho strany. Hus se ujímal i nejhorších světských i duchovních osob, jen když s ním souhlasili v bludném učení…! Tak by však neměl jednati opravdový reformátor!

Hus však sám nekonal, co chtěl po jiných. Kněží měli být chudí. A Hus podle Pekaře a také liberálních autorů a obdivovatelů, jako Flajšhanse, měl mimo celé zaopatření 60 kop grošů ročních důchodů, tj. téměř 60.000 Kč! Hus nepatřil mezi chudé kněze! Kdežto vedle něho bylo v Církvi tehdy u nás sta a sta kněží s nepatrným příjmem anebo se žádným! Hus byl bohatý a vedl blahobytný život, když jako 44 letý
r. 1412 si stěžuje z Kozího Hrádku, že pro tloušťku nemůže chodit pěšky kázat!

Nehlásal tedy Hus pravdu Boží ve svém učení, nebyl opravdovým zastáncem života podle pravdy Boží, nebyl a nemohl býti přesvědčen o své pravdě a za ni ani nezemřel. Nebyl mučedníkem! Neměl ctností mučedníků: lásky a pokory. Jeho okatá statečnost při smrti nebyla ničím nadpřirozeným, nýbrž pocházela s nesmírné pýchy, nenávisti a ctižádostivosti. To mu vytýká i Palacký, že nehledal cti a slávy Boží.

Mučedníky jsou jen ti, kteří krví osvědčují a vyznávají víru, za kterou zemřeli apoštolé!

Zavraždila Husa Církev?

Znáte Brožíkův obraz Hus před sněmem kostnickým? Na nádherném trůně papežským hávem oděný Jan XXIII. Uprostřed zástupů theologů Mistr Jan, jako ideál asketů, beránek ve vlčí jámě.

Obraz najdete v každé škole a již do nevinných dětských duší se vstřikuje jed nenávisti proti Církvi, ježto ona – jako obraz dokazuje – „zavraždila nejlepšího a nejušlechtilejšího ze synů českého národa“.

Obraz je ve službách proti Církvi; ale vysvětlený a viděný ve světle dějinné pravdy je – obranou Církve. Předně: Hus nebyl asketa; byl tlustý, hladce holený panáček. Dále: Jan XXIII. na obraze v papežském rouše jako soudce M. Jana nebyl římským papežem, nýbrž uchvatitelem, lžipapežem, nositelem rouch papežských, ale nikoliv moci! Hus sám se k Janu XXIII. hlásil, Církev však Baltazara Cossu, Husova Jana XXIII., papežem neuznává. Církev Husa nezavraždila, nýbrž Hus se stal obětí své vlastní politiky.

Hus vystoupil v době, kdy bylo na západě schisma-rozkol, 1378–1419, jenž byl zaviněn politickými poměry a vlivy té doby. Roku 1378 si zvolili francouzští kardinálové proti římskému papeži svého papeže se sídlem v Avignonu. Roku 1409 část kardinálů v Pise zvolila dokonce třetího! Ovšem ani druhý, ani třetí „papež“ nebyl nástupcem sv. Petra a hlavou Církve. Církev římská jako taková měla vždy jen jednoho papeže; tím byl za vystoupení Husova Řehoř XII., 1406–1415.

Jak se vyvíjel spor Husův?

Zajímavé, že do Husova sporu nezasahuje pravý římský papež, nýbrž nezákonný lžipapež pisánský Alexander V. a po něm od roku 1410 jeho nástupce pověstný Baltazar Cossa jako Jan XXIII. Ještě zajímavější je, že se tak stalo zásluhou samotného Husa! České království uznávalo pravého římského papeže Řehoře XII. až do roku 1409. Když Václav IV. svou lehkomyslností pozbyl v Německu královskou korunu a Řehoř uznal německým králem Ruprechta, Václav ze zlosti se rozhodl uznat vzdoropapeže, jejž slibovali kardinálové v Pise. Pražská universita a arcibiskup odepřeli králi souhlas a hájili právo římského papeže. Působením Husovým dal král Čechům na universitě většinu, která byla smýšlení viklefského, a ta jménem university se přidala k pisánskému lžipapeži. Arcibiskup vyhlásil nad Prahou interdikt. Král zuřil a Hus štval v Betlémské kapli do té míry proti arcibiskupovi, že dav se přihnal k arcibiskupovu dvoru a hrozil násilím. Kněží zachovávající interdikt byli týráni; far a kostelů se zmocňovali stoupenci Husovi. Hus opřen o krále bouře ještě rozdmýchával. Starý arcibiskup konečně podlehl násilí a v září 1409 uznal pisánského protipapeže. Tak se Čechy působením Husovým octly v rozkolu. Tím uvalil M. Jan Hus celé následující neštěstí na českou zemi a v prvé řadě na sebe. Nenávist Husových ctitelů se nemůže proto obracet proti římské Církvi a jejímu představiteli papeži.

Zde se nám ukazuje Hus ve velmi podivném světle: když podle Viklefa neuznával papežskou autoritu vůbec, proč se tak vášnivě hlásil k protipapežům? Zdá se, že Hus viděl v protipapeži jen nějakého vysokého preláta, jehož postavení by mu mohlo sloužit v boji proti arcibiskupovi, ježto věděl, že jako vzdoropapež stojí jeho necírkevním snahám blíže než pravý papež Řehoř XII. Ale i zde M. Jana jeho výpočty zklamaly.

Baltazar Cossa, k němuž se Hus odvolal, pohnal jej v září 1410 jako podezřelého kacíře k soudu. Za tři měsíce po doručení půhonu byl dán do klatby. Tu Hus začal prosit: v září 1411 napsal prosebný list Janu XXIII., v němž prosí „Nejsvětějšího otce“, aby jej zbavil půhonu a klatby. Rovněž kardinálům psal prosebné listy. Zároveň však před lidem zpupně prohlašoval, že papeže neposlechne, ani kdyby poslal do Čech bul plný vůz! Korunou všeho bylo, že se Hus veřejně z kazatelny přiznal, že jej právní zástupce u Baltazara Cossy stál 1100 zlatých! V září 1412 byl vyhlášen nad Prahou interdikt a Hus na vyzvání královo opustil Prahu.

Roku 1414 pohnul král Zikmund vzdoropapeže Jana XXIII. ke svolání církevního sněmu. Zikmund sám vyjednával prostřednictvím pánů Jana z Chlumu a Václava z Dubé s Husem o cestě na sněm. Hus se zdráhal a žádal ochranný list – glejt. Konečně však, asi na pokyn krále Václava, se vydal náhle na cestu na sněm bez glejtu. Ten dostal až dva dny po svém příchodu do Kostnice 5. listopadu 1414. Zdůrazňujeme, že pravý papež římský Husa na sněm nezval, ba ani vzdoropapež.

Co učinila Církev na záchranu Husovu?

Na sněmu kostnickém bylo přítomno: 33 kardinálů, 287 arcibiskupů a biskupů, 124 opatů, 750 doktorů theologie, 37 zástupců uni-versit. Nekatolík dr. Krofta praví: „Koncil kostnický nesmíme si mysliti jako shromáždění lidí nízké úrovně mravní a duševní, jimž šlo jen o to, aby se zbavili nepohodlného karatele; je naopak jisto, že v popředí koncilu stáli a v něm rozhodovali mužové nejen veliké učenosti a širo-kého rozhledu, nýbrž i nesporné mravní výše, a že právě tito mužové měli také rozhodující vliv na odsouzení Husovo… Bylo by pošetilé domnívati se o všech těch mužích, že chtěli odsouzení Husovo ze msty za to, že se svou mravokárnou činností nešetrně dotýkal kněží. Příčiny rozporu mezi Husem a koncilem tkvěly zajisté jinde, hlouběji. Šlo tu především o některé vážné rozdíly věroučné“ (Mistr Jan Hus, str. 60). Dne 29. května 1415 byl sesazen Baltazar Cossa a uvězněn – Husův příznivec.

Sněm vyšel Husovi na přímluvu královu vstříc, že dostal
5., 7., 8. června 1415 veřejné slyšení, neboť jinak byli podezřelí z ka- cířství vyslýchaní zvláštními komisaři ve vězení. Byly čteny články vyňaté z jeho spisů. Někdy Hus tvrdil, že ta nebo ona věta nezní tak v jeho spise. Když pak byly články srovnány se zněním v knize, ukázalo se často, že znění v knize mělo bludnější smysl než v ob- žalobě! Hus odvolat nechtěl. Dostal měsíc na rozmyšlenou.

Palacký píše: „I nelze zapírati, že sbor i tentokráte ničeho neobmeškal, cokoli naň jen slušelo, aby vrchu přísnosti vyhnouti se mohl. Usilováno znova dobrotou i přísností, přemlouváním i hrozbami navésti Husa, aby se vrátil opět do lůna Církve. Opětované deputace od sboru, jichž i nejvzácnější oudové, jako Aliacký a Zabarella, se zúčastnili, způsobily konečně, že se zdálo, jako by oni a ne Hus ku prosbám se utíkali. Hus dne 1. července osvědčil se písemně, že se odvolati nemůže ani nechce… Sbor neměl-li jemu přisvědčiti a dáti posléze i mistrovati, musil konečně přikročiti k odsouzení jeho, jak toho žádali zákonové Církve – odvoláním by zmařil sebe v du- chovním ohledu naprosto. Nemaje voliti nežli mezi smrtí tělesnou a duchovní, volil záhubu těla.“

Sněm soudil jen nauku Husovu, jak bylo jeho povinností. Hus si byl vědom, že učí bludům, a přece z pýchy nechtěl odvolat ani všeobecnou formou: „Těch článků jsem nedržel ani nekázal, a kdybych to byl učinil, chybně jsem učinil.“ Chtěl se před svými stoupenci zastkvít slávou „mučedníka“. Hus svou smrt chtěl.

Státní moc a kacíři ve středověku

Ve středověku byl kacíř považován za nepřítele všeobecného dobra, státu. Celé státní zřízení bylo založeno na náboženství a útok na některou náboženskou pravdu byl útokem na stát. Až dodnes můžeme něco podobného pozorovat: když by někdo jako Hus počal kázat, že kdo je v těžkém hříchu, ztrácí právo na majetek a zároveň autoritu – moc, jistě by se netěšil svobodě, dokud by neodvolal a neslíbil mlčet. Jen středověký státní zákon o upalování kacířů upadl v zapomenutí.

Sněm vyčerpal veškerou shovívavost s Husem a dne 6. července 1415 byl zbaven úřadu a vydán světské moci, ježto Církev s ním už nic společného nemá, prosí jen, aby jeho života bylo ušetřeno. Hus byl až do posledního okamžiku vyzýván, aby odvolal. Tak se mohl zachránit. Král Zikmund podle zákona Bedřicha II. (1212–1250), který měl platnost i v Čechách, rozhodl Husa upálit jako kacíře nebezpečného státu. Dědic české koruny upálil Husa, a nikoliv Církev.

Kdyby byl Zikmund upálil Husa dříve nebo později v Če- chách, nevyvolalo by to takový rozruch. Kdyby Hus měl aspoň tisícinu dobré vůle, s níž mu Církev a sněm vyšly vstříc, nebyl by skončil na hranici. To uznávají dnes i nekatoličtí dějepisci a protestant Herben praví: „My se dnes shodujeme s nejkrajnějšími církevníky, že
M. Jan Hus byl kacíř a přijímáme s nimi také důsledek pro patnácté století, že kacíř byl tehdy upálen právem!“

Královská státní moc, pod jejíž ochranou Hus tak bouřil proti Církvi, se stala jemu samotnému osudnou. Církev umožnila Husovi studia, Církev jej vlastně živila, Církev chtěla Husa zachránit, když ho tolikrát vyzývala, aby uznal a odvolal své bludy. Konečně, když s bolestí musila Církev prohlásit, že skutečně je zatvrzelý bludař a kacíř, ještě prosí císaře, aby ušetřil jeho života. Církev Husa nezavraždila. Rovněž ani Zikmund Husa nezavraždil, neboť vražda je nezákonité, bezprávné, nespravedlivé zbavení života. Hus však byl popraven podle státního zákona, jako ohrožující naukou stát. Ω

(Ze Sborníku kontroversí, díl V., Lidové knihkupectví v Olomouci, 1934.)

P. Dr. Čeněk Tomíško

JEŽÍŠ A MARIA

NEVEZMEŠ JMÉNO BOŽÍ NADARMO!

Právě jste vyslovili lehkomyslně, bez příčiny svatá jména Ježíš a Maria! Proč tak činíte?

Jste-li věřící křesťané, uznáváte, že jsou to jména nejsvětější, hodná nejhlubší úcty a lásky, neboť „není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom měli býti spaseni“ [Skut 4, 12]. Znáte přece také přísné přikázání Boží: „Nevezmeš jméno Boží nadarmo!“

Proč urážíte dobrého Boha? Či myslíte, že to neslyší nebo že na to nedbá, že je tak bezmyšlenkovitý jako vy?

Kdykoli Spasitel za svého pozemského života slyšel, že někdo volá: Ježíši, smiluj se nade mnou, ihned se tázal: „Co chceš, abych ti učinil?“ a vyhověl jeho prosbě. I vás slyší, že voláte jeho jméno, ale ani naň nemyslíte. Snad někdy v úzkosti budete volat Ježíše a Marii o pomoc. Neobáváte se, že se k vám nebudou znát, když jste je stále volali zbytečně?

Nevěříte-li v Ježíše Krista, proč vkládáte stále jeho jméno do svých řečí? Ze zvyku? Proč jste si nezvykli používat v mluvě při podivu anebo v rozčílení jméno některého slavného muže? Proč nevoláte např.: Sokrates! Pythagoras!? Byli byste směšní. Co byste řekli tomu, kdyby někdo za vámi stále pokřikoval vaše jméno nebo jméno vaší matky? Nemáte-li úctu k těmto přesvatým jménům, připomeňte si, že vašim předkům bylo drahé, že je vzývali ve svých úzkostech a umírali majíce je na rtech.

Všichni pak pamatujme, že hříšný zlozvyk braní jména Božího nadarmo, který tak hrozně zamořil všechny vrstvy českého národa, svolává na jednotlivce i celý národ velké Boží tresty. Proto milujeme-li opravdu svůj národ, nebudeme zapomínat na slova sv. Pavla k Filipanským: „Ve jménu Ježíšově poklekej veškeré koleno nebešťanů, pozemšťanů i těch, kdož jsou v podsvětí…“ a uvědomme si, že Bůh se nenechá vysmívat!

Panna Maria si v La Salette stěžovala: „Lidé nedovedou pro- mluvit, aby do řeči nevkládali jméno mého Syna! To právě tolik zatěžuje jeho rámě!“

Zbavte se tohoto hříšného zlozvyku, jenž uráží Boha a hyzdí vaši duši. Myslíte-li na to, co mluvíte, myslete též na Spasitele, jehož jméno vyslovujete.

Abyste si co nejdříve odvykli vyslovovat svatá jména neuctivě, uložte si za každé neuctivé vyslovení nějakou malou oběť a vzývejte často, vždy s úctou a vroucně tato svatá jména s vědomím, že kdokoli vzývati bude jméno Páně, spasen bude“

[Skut 2, 22]

Ω