Brány pekelné Církev nepřemohou

P. RAMA P. COOMARASWAMY

(PROBLÉMY S NOVÝMI SVÁTOSTMI )  *

Jedním z nejčastěji uváděných argumentů, které mají dokázat legitimitu pokoncilní organizace je božské zaslíbení, že „brány pekelné Církev nepřemohou“. Lidé se domnívají, že obsah této krátké věty znamená, že není možné, ba ani pravděpodobné, aby Bůh opustil své děti. Co odpovědět na takový argument?

Začněme od nesporných faktů. Bez ohledu na to, zda tomu věříme nebo ne, ať se nám to zdá možné nebo ne, faktem naprosto zřejmým je, že po skandálním koncilu, zmrzačeným jak po stránce bezúhonnosti tak důstojnosti, bylo změněno katolické náboženství. V praxi bylo nahrazeno jiným náboženstvím, náboženstvím, které se vyvíjí, které je výrazně proniknuto vlivy zednářství a marxismu a které je také inspirováno tím, co papežové Pius IX. a sv. Pius X. výslovně zavrhli jako „modernismus“.

Vytvořením „loupežného“ koncilu, který zanesl do oblasti neomylného učení spoustu herezí jako například popření „jednoty“ Církve nebo uznání náboženské svobody, došla pokoncilní „církev“ tak daleko, že zrušila antimodernistickou přísahu a svaté Oficium. Jaký mohly mít operace tohoto druhu jiný cíl, než zbavit tradiční Církev – Církev všech časů – veškerých obranných linií? A co přišlo potom? Přeměna oltářů na stoly, přeměna kněží na „předsedající“, zneplatnění nebo zpochybnění všech svátostí, které byly nepřijatelné pro protestanty, chybné překlady Písma svatého a především degradace svatostánků a zničení mše – „humanistické“ a demagogické změny nejzávažnější povahy. Kardinál Suenens právem nazval toto vše „francouzskou revolucí v Katolické církvi“.

Zamysleme se jen nad výrokem: „po ovoci poznáte je“. Jaké jsou plody nového náboženství? Tisíce kněží opustilo své povolání – z těch co zůstali, se více než 25% dožadovalo povolení (což jim bylo zamítnuto) o uzavření manželství. Tisíce odchodů z řádů řeholníků a řeholnic. Prakticky zpustošené semináře. Průměrný věk kněží v USA více než padesát let, očekává se, že jejich počet klesne na 40% současného stavu do deseti let. Fakt ještě více tragický: přes široký okruh sloužených „liturgií“ – od konzervativních po nejvíce radikální – miliony katolíků se odvrátilo od Církve a ze všech možných praktických důvodů. Mládež se už nezajímá o to, co se jí nabízí. Pouze 15% někdejších věřících se dále účastní nedělních mší a mezi nimi počet přistupujících k přijímání roste, zatímco počet zpovědí klesá. Což dává tušit, že dokonce zaniká pojetí hříchu. Přes 80% katolíků, kteří žijí v manželství používá umělou kontrolu početí a věří že neporušují žádné Boží přikázání, statistiky rozvodů nevykazují žádný rozdíl mezi katolíky a ostatními členy společnosti…

To vše je doprovázeno deformací a řekl bych přímo destrukcí doktríny a teologie. Uznání evoluce za fakt ve všech oblastech – ať už je to biologie, teologie, sociologie – a dokonce podle teze Teilharda, sám Bůh se vyvíjí! Zrušení kanonů 1399 a 2318, odmítnutí Církve odsuzovat heretiky a do očí bijící shovívavost vůči těm, kteří jako Hans Küng – a těch jmen je celý legion – otravují myšlení věřících, jsou příznačné pro rozšířené modernistické virulence. Výsledkem samozvaných hesel „desakralizace“ a „demytologizace“ Církve spojených s falešným obrazem všeho co je tradiční, je všudypřítomná opovážlivost a vulgarita. Nedávné pokusy skrýt toto vše tím, že se duchovní a řeholnice začali oblékat do tradičních oděvů, tuto situaci vůbec nezměnilo.

Kdo má uši k slyšení, slyš. Varování před nadcházející katastrofou bylo známo již ve chvíli započetí koncilu. Ale kdo z nás chtěl tehdy naslouchat. Jeho vůdčím heslem bylo aggiornamento (modernizace), koncept nepřátelský každému náboženství opírajícímu se o věčné pravdy a Zjevení. Roncalli, alias Jan XXIII. vyhlásil tehdy svůj úmysl „účinnější ochrany posvátného depozitu fídei – pokladu víry“. Není zapotřebí velké fantazie k tomu abychom pochopili co měl na mysli – když neváhal prohlásit, že „…podstata starobylé doktríny obsažené v depozitu víry je jedna věc a způsob jakým je vyjádřena druhý…“ Šlo o chybné a ve skutečnosti ďábelské zjednodušení, protože to otevřelo dveře veškerým zradám a podvodům, které poté nastoupily. Tradiční formulace nebyly povrchními přepychovými ozdobami, byly garantem pravdy a efektivity; nejdokonaleji vyjadřovaly to, co chtěly sdělit – jejich adekvátnost představovala fakticky jejich raison d′etre (důvod k bytí). Což není pravda neoddělitelná od svých forem a výrazů? Což nebylo vlastní silou Církve to, že staré formulace vždy zavazovaly? Dráždily pouze ty, kteří toužili po tom, aby učinili z modernismu, scientismu, evolucionismu a socialismu součást „depozitu fidei – pokladu víry“.

Každou věc musíte brát takovou jakou skutečně je. Pokud uvidíte v ulici Paříže tygra, nepotřebujete zprávy z radia, abyste poznali to, co vidíte na vlastní oči. Někdo může popřít jeho existenci za cenu ohrožení vlastního života.

Navzdory těmto skutečnostem existují stále lidé, kteří chtějí „zapalovat Pánu Bohu svíce a současně i ďáblovi.“ Pokoušejí se omlouvat pokoncilní církev a vysvětlují, proč dým satanův téměř zatemnil klenbu u sv. Petra. Někteří tvrdí, že je to proto, že koncil a inovace, které po něm nastaly, byly „špatně interpretovány“. Ale, kým? Jiní halasně vyslovují svou loajalitu vůči uchvatitelům Petrova trůnu, ujišťujíce, že je to vše vina kolegia biskupů a kardinálů. Ale kdo je jmenoval? Odkdy už neplatí zásada respondeat superior? (dokonce i peklo má hierarchickou strukturu). Navzdory faktu, že motivem takových tvrzení je často touha „skrýt opilství Noemovo“, představují nadále kombinací absurdity a pokrytectví.

Ať se nám to líbí nebo ne, hanba této viny musí padat především na pokoncilní „papeže“. Navzdory tomu, že nikdo z nás není bez nějakého prvku viny, jsou to právě oni, kdo musí nést její tíži. Byli to oni, kdo schválili koncil a jeho reformy a bez jejich schválení by ani koncil ani reformy neměly žádný význam a váhu. To oni nesprávným způsobem použily zásadu poslušnosti, s cílem přinutit někdejší věřící přijmout nově zavedené normy. Jsou to oni, kdo tolerují deviace všeho druhu a současně odsuzují vše co je tradiční. Nejsou to lidé, kteří „upadli do hereze“ nebo kteří jsou – jak by řekl Lefebvre – „zkaženi modernismem…“ Oni jsou mnohem horší, protože jsou to heretici, kteří byli zvoleni právě proto, že byli heretiky; jsou to lidé, kteří podle zákonů tradiční Církve se z ní již dávno vyloučili. Toto odsouzení se týká prakticky celého „kolegia voličů“ odpovědných za provádění toho, co se dá nazvat pouze modernistickým spiknutím. Platí to dále i pro servilní hierarchii, která sama sebe prohlašuje jako una cum s těmi kteří jsou u moci.

„I Kaifáš byl přesvědčen o tom, že je dobrodincem lidstva“ (Blake). Když hovoříme na tomto místě o spiknutí, neznamená to popření upřímnosti zúčastněných osob. Ale cožpak nějakému heretikovi někdy chyběla upřimnost? Netvrdím tím, že každá osoba, která se propůjčila k tomu, že tento vývoj podporovala a dále podporuje je vědomým rozvracečem. (Což náš Pán neřekl, že „kdo není s ním, je proti Němu?“ – neodsouzení bludů je jejich přijetí). Konečný výsledek je zřejmý. Koncil a jeho následky jsou výsledkem nekalých praktik lidí, které papež svatý Pius X. jasně odsoudil a před nimiž chtěl chránit Církev. Rozhodl se, že z moci svého papežského úřadu – a tedy ex cathedra, vyhlásí, že každá osoba, která by hájila dokonce i jen jednu jedinou tezi odsouzenou v jeho encyklikách nebo v Lamentabili je ipso facto a latae sententiae exkomunikována – tj., samotným faktem a bez potřeby veřejného potvrzení této exkomunikace (Praestantia Scripturae, 18 listopadu 1907). Žádný z otců podepsaných pod dokumenty koncilu, ani žádný člen hierarchie, který přijal a hlásá nauky v nich obsažené, nemůže tvrdit, že nepodléhá tomuto odsouzení. Každý, kdo se hlásí k „poslušnosti“ vůči neocírkvi přijímá implicitně její modernistické zásady (1).

Zamysleme se nad náboženskou svobodou – koncepcí, že každý člověk má svobodu rozhodovat, co je pravdivé a co mylné, co je dobré, a co zlé a že jeho lidská důstojnost je obsažena právě v možnosti této volby. Představme si Krista na kříži, který nám říká, že přišel založit viditelnou Církev – „Jednu, svatou, katolickou a apoštolskou“ a aby ji svěřil pravdy, které jsou nutné pro naši spásu. Ale poté nás ujišťuje, že nemáme povinnost Ho poslouchat – a že si můžeme vybrat, čemu budeme věřit a že naše skutečná lidská důstojnost není obsažena v tom, že se mu snažíme podobat, ale jen v tom, že konáme takovou volbu! Neuvěřitelné! A nyní, dva tisíce let poté, potkáváme zástupce Krista na zemi, který má povinnost učit to, co nás učil Kristus, který nás ujišťuje, že účinek Kristova vtělení je, že všichni lidé, – dokonce i ti, kteří odmítají samotnou myšlenku Boha – jsou spaseni, že Kristova Církev vlastní vinou ztratila svou jednotu, že ukřižování Ježíše je pouze „svědectvím o důstojnosti člověka“ – jeho schopnosti samostatného rozhodování o tom, co je pravda a co lež. To je vláda nejvyššího šílenství.

Někdo bude tvrdit, že tito falešní papežové řekli i pár pěkných věcí. Nicméně toto nemá vliv na současnou situaci, když se musíme rozhodnout, zda jsou skutečnými zástupci Krista na zemi nebo ne. Pokud opravdu jsou osobami na hierarchické úrovni našeho Pána, pak je musíme poslouchat. Ale katolíci si musí uvědomit, že neomylnost papeže je zcela závislá na jeho poslušnosti Kristu a že pokud odmítá Krista a zkresluje Kristovo učení, pak musíme odmítnout jejich autoritu. Jak řekl apoštol Petr: „více je potřeba poslouchat Boha než lidi“. Modernistický papež je protimluv a nemožnost. Buďto je modernista – a potom není papež, nebo je papež – a pak není modernista. To vše není otázka zvažování a vybírání si, čemu budeme věřit. To je otázka bytí katolíkem. Popřít tuto zásadu znamená považovat Krista za lháře! Sv. Kateřina Sienská nám řekla, že papež, který zfalšuje a zneužije svůj úřad, skončí v pekle. A dále, že ti z nás, kteří ho budou poslouchat, tam skončí s ním. Skončeme již s ohledy na ty, kteří tvrdí, že Jan Pavel II. se pokouší vrátit Církev k tradici. Tuto lež je snadné demaskovat. Vše, co by musel udělat, je odmítnout II. vatikánský koncil a vrátit tradiční svátosti. Protože to nečiní je pouze vlkem v ovčinci, který nám chce zastřít zrak.

Přemohly snad již „brány pekelné“ Církev? Zcela jistě ne. Katolíci vědí, že Kristus nemůže klamat. Pokusme se pochopit význam tohoto zaslíbení. Říká nám, že pravda nakonec zvítězí – i když ne nutně v „krátkém časovém rozmezí“. Rozumovou jistotou je to, že je to „pravdą“, protože omyl je možno definovat pouze v termínech popírajících pravdu. Katolická Církev je pravá a pravdivá a z toho plyne, že nemůže být zcela zničena, tak jako nemůže být zničena samotná pravda. Nicméně tato Církev se nenachází v číslech ani ne v budovách a nemusí se nacházet nutně ani v hierarchii. Pravda působí ex opere operato. Nachází se ve věřících (hierarchie se musí skládat „z věřících“ aby oni mohli vytvořit „hierarchii“. Neboli, jak to vykládají teologové, členové „Církve učící“ (Magisterium) musí být především členy „Církve slyšící“). Každé dítě pokřtěné v tradičním ritu se stává „členem těla Kristova“. A čím je Církev ne-li Tělem Kristovým, Kristovou přítomností v tomto světě? Z toho tedy plyne, jak říká Kateřina Emmerichová – kdyby žil pouze jeden jediný člověk, který by byl skutečně katolíkem, tak v něm by se nacházela Církev.

Viditelnost je znakem Církve. Vyžaduje snad viditelnost hierarchii? Otázka je otevřena k diskusi, ale život není určován jen přirozeným během věcí. V každém případě tradiční biskupové jsou dosažitelní a dokud bude k dispozici byť i jen jeden jediný tradiční biskup, tak v něm bude sídlit hierarchie. Je však třeba mít na paměti, že Církev neexistuje pro hierarchii, ale hierarchie existuje pro Církev. A historie nám dokazuje, že katolíci mohou žít a zachovat víru po celá staletí při absenci jakékoliv hierarchie. Bůh zná své děti a jistě je neopustí. Pokud je biskup nutný pro viditelnost Církve, tak On se zcela jistě postará, aby nechyběl. Nakonec jsme to vždy my, kdo opouští Boha, jeho pravdu a jeho Církev – a nikdy to není naopak.

Někdo by si mohl říci, že rozsah změn byl natolik dostačující, aby přiměl věřící ke vzpouře. Velikým a skutečně apokalyptickým překvapením bylo, že tak katolíci neučinili. Tato neschopnost správně zareagovat ukazuje pouze na to, čeho si ti „upřimní, zbožní a horliví katolíci s nejlepšími úmysly ve skutečnosti cenili.“ Vzniká pokušení je litovat, ale tak jako vždy dokonce i v takové situaci, „Pán Bůh zná své děti“. Je třeba to zdůraznit, protože těch skutečně nevinných je mnohem méně, než bychom si mysleli. Argument, že je nemožné nebo dokonce nepravděpodobné, aby Bůh opustil své děti, vychází z přesvědčení, že „Jeho děti“ si nezasloužily, aby byly opuštěny. Zatímco si to ve skutečnosti zasloužily a to přesně v takové míře, v jaké byly skutečně opuštěny.

Proč se katolíci nevzbouřili? Především je potřeba říci, že mnozí to učinili, ale jejich mizerní duchovní vůdcové podkopali správný postoj, který věřící zaujali. Protože byli psychicky závislí na hierarchii a duchovenstvu, očekávali od nich, že je povedou a budou řídit jejich činnost, toho se ovšem nedočkali. Modernisté, kteří pracovali a připravovali převrat po celá desetiletí si připravili půdu a dokonce i ti, kteří nebyli rozhodnými revolucionáři měli zdeformovanou a tím pádem oslabenou víru. Na koncilu bylo možná 70 osob, které – na samém konci – začaly chápat, co se vlastně děje. Nebylo jich víc! A mezi nimi nebyl ani jeden nakloněn k tomu, aby zaujal jasný a rozhodný postoj opřený o solidní doktrinální zásady. Dokonce i Lefebvre postavil svůj odpor na falešných teologických důvodech. Argumentoval, například tím, že je možno neposlouchat skutečného a pravého papeže (2).

Za druhé, věřící byli po celá desetiletí nedostatečně poučováni o základních principech své víry a odváděni od vedení aktivního duchovního života. Formováni v sekularizovaných školách, vyučováni „liberálními“ kněžími, byli ve své většině modernisty, aniž by o tom mnohdy vůbec věděli. A konec konců jak duchovenstvo, tak laici objevili svůdnost a krásu současného světa. Odmítnutí a pohrdání současným světem – světem, který se oddělil od Církve a jako marnotratný syn vzdálil se od lůna Otcova – bylo pro ně stále více nesnesitelné. Nemohli přijmout nechuť k tomuto světu, v který uvěřili více než v Krista. Koncil prohlásil, že od nynějška bude Církev nejen „otevřená světu“, ale že ho touží „obejmout“!

Jeho otevřeným cílem a příslibem se stalo aggiornamento (zdnešnění) – uvedení Církve do dvacátého století“ a učinit ji jeho součástí, tak aby byla přijatelná pro tento svět. Už se nekázalo o tom, že je nutné, aby se marnotratný syn vrátil do lůna Otcova. Právě naopak, odhodíce jak svou funkci, tak svou totožnost [tato nová církev] vyhlásila, že Otec by měl jíst pomyje, které se dávají pouze prasatům! Jak duchovní, tak laici – s jistými vyjímkami – se vrhli po hlavě, i po zádech do moře, aby promrhali své dědictví, jako by už nikdy neměl přijít žádný zítřek. To je to, co tkví v samém srdci spiknutí. To je podstata věci. Toto je zřídlem onoho dýmu valícího se kolem baziliky svatého Petra. Tato jiskra vzpoury, přítomná v duši každého člověka, potřebovala pouze „vítr změn“ aby se rozpoutalo peklo.

Nicméně tak jako tomu bylo vždy v dějinách Církve, malá hrstka vytrvala v zachovávání plnosti víry. Pravou Církev lze nalézt mezi těmi, kteří věřili a dále věří tak, jako jejich předkové. Jsou to oni, kdo nesou svědectví o pravdivosti Kristova zaslíbení. Jsou to oni, kteří poskytují důkaz o tom, že „brány pekelné Církev nepřemohly“. Ne všichni z nich jsou moudrými teology. Ne všichni jsou bez hříchu. Ale poznáte je podle toho, že se drží pravých kněží, pravého učení a pravé mše – mše všech dob.

Někteří budou obviňovat tradiční katolíky – ty, kteří trvají na zachovávání neporušené katolické víry a proto odmítají nové náboženství pokoncilní církve – z toho že jsou „ve schismatu“. Takové obvinění je lživé. Ve skutečnosti je schizmatikem ten, kdo se sám odděluje od pravdy, a ne ten, kdo se jí drží. A pokud je nutné oddělit se od něčeho pro zachování pravdy, pak ať žije schisma! Ale ve skutečnosti, to nejsou tradiční katolíci, kdo jsou ve schismatu, ale ti, kteří jsou odpovědni za změnu katolické víry. Řekněme to pokud možno jasně i upřimně. Neocírkev není schismatická, ale heretická.

Podobně jsou tradiční katolíci obviňováni z toho, že jsou protestanty, protože neposlouchají papeže. Taková obvinění jsou falešná. Tradiční katolíci „nepřebírají a nevybírají“ to, čemu chtějí věřit; celým svým srdcem se drží toho, co Církev vždy učila a co vždy dělala. Nejsou také neposlušní papeže. Věří, že papeže, – který je na zemi Náměstkem Kristovým a „osobou která je v hierarchické jednotě“ s našim Pánem – je potřeba poslouchat. Vědí, že když mluví Petr, tak je neomylný, protože to skrze něj mluví Kristus. Jsou rozhodnými papisty a nic víc a nic méně. Odmítají však neposlušnost vůči Petrovi. Za takové situace mají povinnost neposlouchat ty, kteří hovoří neoprávněně ve jménu Petra. Poslušnost vůči modernistickým a heretickým „papežům“ to je uznání, že jsou „jednou hierarchickou osobou“ s našim Pánem, neboli, že Kristus učí mylně – quod absit! (Bůh uchovej)

Smutnou pravdou je, že velice mnoho tradicionalistů nechce být označováno za integristy“ nebo „sedesvakantisty“. Ale proč? Proč by se měli zastavit na půli cesty? Vede to pouze ke sporům a absurdním postojům nebo k bázlivému jazyku spojenému s konvenčními a dětskými sentimenty. Pokud jsou pokoncilní „papežové“ skutečnými papeži pak je poslouchejme. Pokud ne buďme poslušní Petra a skrze něho Krista. Lidé tvrdí, že jsou „dezorientovaní“ nebo „zmatení“. Ale proč? Staré katechismy jsou stále k mání a současné novoty se vůbec neliší co do obecných zásad od těch z dřívějších dob. Hřích může změnit svůj styl, ale ne svou povahu. „Není žádné větší právo než právo na pravdu“ a v rozporu s učením II. vatikánského koncilu „blud nemá žádná práva“.

Tradiční katolíci budí často pohoršení, když se mezi sebou hádají. Neocírkev se v porovnání s nimi jeví mnohem víc jednotná. A tak tomu také skutečně je, protože zahrnuje pod svou střechou úchylky všeho druhu. Ale pokud se tradiční katolíci zdají být mezi sebou rozděleni, je tomu tak proto, že při absenci jasného vedení se každá jednotlivá skupina snaží nezávisle na jiné určit, co je skutečně katolické. To, co všechny strany skutečně potřebují je prohloubit studium a zapojení se do toho, co je skutečně katolické. Chcete-li parafrázovat Leninův výrok: „nemějme nepřátele na pravici – ať není nikdo více ortodoxní ani více tradicionalistický než my sami“. Buďme sjednoceni v pravdě, která se projevuje v neměnné nauce a praxi Církve během staletí. K tomu nám pomáhej Bůh.

Je udivující, že moderní duchovní tvrdí, že umí číst „znamení doby“ Kristus představil „poslední časy“ v nezvykle temných barvách. Písmo svaté nás varuje před bezprecedentním výbuchem zla nazvaným sv. apoštolem Pavlem odpadlictvím – apostasií, během níž se objeví strašný člověk hříchu a syn zatracení, nepřítel Krista, neboli Antikrist; že se to stane, když revoluce zvítězí a současný rámec společnosti se rozpadne. Dozvídáme se, že bude poskvrněna svatyně a ustane stálá oběť a na jejím místě bude ohavnost zpustošení“. Což Jeremiáš nemluví v Božím Jménu, když říká „můj příbytek je vypleněn, všechny mé ozdoby přetrženy; mé děti se vzdálily ode mne a nejsou…  když pastýři jednali nerozumně a nehledali Boha“. A což nám nebylo řečeno, že „povstanou falešní Kristové“ , že budou hlásat falešná učení a „že dokonce vyvolení budou svedeni“? A konečně, což Kristus není přesný, když nám říká, že při jeho posledním příchodu zůstane jen „malá hrstka“ – zbytek, pronásledovaný Antikristem?

Navzdory těmto varováním moderní Sanhedrin v Římě pokračuje v podporování a rozvíjení sil revoluce. Hlásají své záměry na vytvoření lepšího světa, v němž principy francouzské revoluce vydají své plody – kdy všichni lidé budou svobodni, rovni a žít v bratrském míru. A s ohledem na tuto skutečnost vytvářejí jedno celosvětové náboženství, v němž všichni lidé – dokonce i ateisté – budou společně spojeni jako „Boží lid“, a spása bude, jak to učí II. vatikánský koncil „společenským procesem“. Naštěstí tradiční katolíci také dokážou číst znamení doby. Vidí v tom všem vyplnění biblických proroctví. To je důvod, proč trvají na tom, aby zůstali tradiční malou hrstkou. Kéž by jim Bůh udělil dar vytrvalosti.

„Pohoršení musí přijít…“. není tomu tak z důvodu nějakého svévolného rozhodnutí osobního Boha, – quod absit – ale z důvodu nutné ontologické „hry“ vyplývající z všemohoucnosti, která nevyhnutelně zahrnuje i rozpory a nedostatky, bez kterých by svět nemohl existovat. Bůh si nepřeje „konkrétní zlo“, ale toleruje „zlo jako takové“ majíce na zřeteli ještě větší dobro, které z něho vzejde.         Ad majorem Dei gloriam.

P. Rama P. Coomaraswamy (2001)

Poznámky:

(*) název originálu v angličtině The Problem with the Other Sacraments navazuje na knihu téhož autora The Problems with the New Mass.

(1) je potřeba jistého rozlišování. Zásadní je rozdíl mezi materiální a formální herezí – ta druhá vyžaduje poznání, že se koná nebo věří proti věčné nauce církve a činí se tak zatvrzele. S jistotou je možno říci, že někteří otcové byli pouze materiálními heretiky není na nás, abychom soudili duše, ale jsme jistě povinni posoudit skutkový stav a tato fakta.