BULA „UNAM SANCTAM“ BONIFÁCE VIII.

P. Rafal Trytek

Nejnovější číslo „Pro Fide Rege et Lege“ (nr. 1 (67) 2011), je věnováno dokumentu papeže Bonifáce VIII. (1294-1303) jehož název je uveden v nadpise článku. Bohužel katolická pravda nebyla v časopise dostatečně potvrzena a částečně byla zcela zkreslena a rozmazána.

Sérii akcí věnovaných událostem týkajících se pontifikátu Bonifáce VIII. otevřel článek R. Mozgola „´Francouzská sova` kontra `černokněžník z Říma` – konflikt mezi francouzským králem a papežem jakožto pozadí papežské buly `Unam Sanctam`“. V bludišti historických pověstí uvádí autor řadu tvrzení, jež nejsou zcela ve shodě s katolickou jedinou pravdou. Na str. 3 čteme: „…nicméně bule Bonifáce VIII ´Unam sanctam´zrušené Klementem V. bylo věnováno v průběhu I vatikánského koncilu více místa než důležitým dokumentům dřívějších koncilů…“ Vyvstávají otázky: do jaké míry byla bula „Unam Sanctam“ zrušena? Proč se dogmatický vatikánský koncil zabýval tak intenzivně „zrušenou“ bulou? Odvolal Klement V. dokument zcela nebo jen jeho fragmenty? Autor bohužel neodpovídá v dané chvíli na tyto otázky, snaží se však vsugerovat čtenářům tvrzení, že šlo o celkové zrušení jejich ustanovení, čímž odporuje svým pozdějším závěrům.

Na konci článku na str. 28 čteme: „existuje však aspekt buly Unam Sanctam zavazující do dnešních dnů a mnohokrát bývá připomínán v tradičních dogmatických rozhodnutích Církve. Tím je teologická definice Církve obsažena mj. v prvním větě této pasáže papežského dokumentu z r. 1303. Definice „mimo církev není spásy“ představuje neomylnou dogmatickou formulaci…“ Ryszard Mozgol se vyhýbá jako čert svěcené vodě tomu, aby citoval tuto poslední větu, jež zní takto: „Porro subesse Romano Pontifici omni humanae creaturae declaramus, dicimus, diffinimus omnino esse de necessitate salutis“ Denz. 875). V „Pro Fide“ (str. 68) máme překlad této pasáže: „…Došli jsme proto k závěru, abychom vyhlásili a slavnostně prohlásili, že ke spáse je nezbytně nutné přijmout pravdu, že všechny lidské bytosti jsou podřízeny římskému papeži“. Komentář autora článku: „závěrečná formulace buly děsí svojí jednoznačností…“ (str. 28).

Děsí? Snad jen stoupence FSSPX. Nekompromisní katolík se naopak raduje z jasných slov Nástupce svatého Petra, jež jsou dalším potvrzením katolického učení. Samozřejmě, že jasná papežova slova vyvracejí teologickou koncepci FSSPX, podle které je možné být více než půl století NEPODŘÍZEN papeži, ignorovat a bojovat proti jeho učení, rozsudkům, odsouzením, promulgacím ritů, svátostí, zákonům, kanonizacím. Bratrstvo sv. Pia X. žije vlastním „eklesiálním“ životem, ve kterém kontakty s osobou údajného papeže mají charakter výlučně kurtoazijně-diplomatický. K údajné hierarchii u nich naopak neexistuje vztah typu podřízený – představený. Lefebvristé vymývají mozky svým věřícím bajkami o odmítnutí „slepé poslušnosti vůči papeži“, a přece struktury FSSPX jsou naprosto autonomní ve vztahu k údajné církevní hierarchii a nemůže být u nich řeči o JAKÉKOLIV poslušnosti ve vztahu k ní.

Kněží Bratrstva stále používají podobenství o papeži jakožto „špatném otci“. V dějinách Církve bylo mnoho papežů, kteří nebyli příliš hodni k zastávání svého úřadu, ale všichni byli vyznavači katolické víry, na rozdíl od modernistů, kteří zastávají církevní posty. Proto katoličtí papežové (včetně těch chybujících) byli OTCI pro katolíky ve víře. Nejsou jimi naproti tomu takoví nevěrci jako Benedikt XVI. nebo Jan Pavel II. (nebo dokonce současný J. Bergoglio.) Otcovství papežů je duchovní a zakládá se na příbuzenství ve víře. Proto sedesvakantisté provádějí „test otcovství“, z něhož jasně vyplývá, že takoví modernisté jako Montini nebo Ratzinger s námi naprosto „příbuzní“ nejsou.

Když se vrátím k Mozgolovu článku – představuje silně subjektivní a tendenční vizi dějin Církve, v níž je pravda připisována jednostranně antipapežské straně. V poznámce č. 53 na str. 16 autor píše: „Nemohu si na tomto místě odpustit úvahu, že francouzská uzurpace představovala jednoduše konsekvenci úspěchu proticísařské – papežské koncepci XI. století, podle které byl císař pouze vyměnitelným úředníkem.

Vysvětlovat excesy Filipa Sličného papežským bojem o svobodu Církve proti císařům? Je charakteristické, že autorovi není proti mysli považovat papeže za „vyměnitelné úředníky“ od císařů, kteří vždy znovu a znovu ustanovovali schismatické antipapeže. A to navzdory skutečnosti, že papežská moc a její výsady mají svůj původ od Krista a moc císařská jako taková, vznikla v důsledku historického vývoje a nikdy neměla uvedené výsady.

Ryszard Mozgol cituje jako historicko-teologické „autority“ Danta, či sv. Bernarda z Clairvaux. Pokud je citování gibelínského poety naprostým nedorozuměním, o to víc zasluhuje pozornosti názor sv. Bernarda, ačkoliv je potřeba mít na paměti, že svatí nejsou neomylní a Doktor Medoústý byl sice slavný svou výmluvností, ale v praktickém postupování se mu nedostalo osvícení k opatrnosti. Držme se zlaté střední cesty mezi „fideismem“ sv. Bernarda a „racionalismem“ sv Anselma.

P. Rafal Trytek 26. 5. 2011