sv. Alfons Maria de Liguori

část I.

O MEŠNÍCH RUBRIKÁCH

1. O tom, co má kněz učinit, dříve než se obleče a když se obléká

1) Kněz, který chce číst mši svatou, musí mít před ní pomodleno alespoň matutinum a laudy, k čemuž je zavázán pod lehkým hříchem, jak říká většina theologů proti mínění jiných autorů, hájících názor, že toto prý zavazuje pod hříchem těžkým. Neboť prastarou zvyklostí Církve je tato věc, a když Innocenc IV. uslyšel o sporu arcibiskupa z Nikósie s řeckými biskupy kyperskými, vydal následující rozhodnutí: „Sacerdos autem dicat horas canonicas more suo: sed Missam celebrare, priusquam officium matutinale compleverit, non praesumat.“ Benedikt XIV. (De Sacrif. Missae. Sect. 2. c. 4.) z toho vyvozuje závěr, že nesplnění této povinnosti se může stát i hříchem těžkým, stane-li se totiž z onoho zanedbávání zvyk. Říká toto: „Můžeme s výše jmenovaným autorem vyvodit závěr, že kdo beze vší příčiny si z tohoto udělá pevný zvyk, dopouští se smrtelného hříchu.“

2) Sluší se také, aby kněz přede mší svatou věnoval trochu času vnitřní modlitbě. Chce-li se snad potom vyzpovídat, nechť se tak stane, dříve než se oblékne do posv. rouch. Hned nato má vykonat nejbližší přípravu, na níž vlastně závisí veškerá skutečná zbožnost při celebrování. Dobře tedy udělá, když pozorně přečte žalmy a orace, které jsou zapsány v tzv. přípravné tabulce (tabella praeparatoria). – (Srov. též str. 274 nn.)

3) Když dokončil přípravu, nechť vyhledá v missálu tu mši svatou, kterou bude číst, a označí příslušná místa záložkami. Pak nechť upraví posv. apparát a umyje si ruce, přičemž potichu říká „Da, Domine, virtutem etc.“ – Zde je třeba poznamenat, že podle všeobecného mínění doktorů není těžkým hříchem, když celebrant vynechá tyto i ostatní orace, které má říkat při oblékání, přece však není možno jinak, než to považovat alespoň za hřích lehký.

4) Nyní nechť uspořádá kalich a sám položí hostii na patenu, a předtím nechť lehce palcem a ukazováčkem úplně odstraní kolem dokola oné hostie ty částečky, které se snad již začaly odlamovat. Potom nechť přikryje patenu pallou, jejíž horní část nesmí být potažena hedvábím, jak to bylo zakázáno dne 22.1. 1701 dekretem posv. kongregace ritů. Na pallu se pak položí velum a nechť přitom upraví jeho přední část roztažením do šíře, aby noha kalicha byla zakryta a záhyby splývaly jen po stranách a nikoli zpředu, protože potom, až odkryje kalich, bude je (totiž velum) moci pohodlněji sejmout. Na velum nechť položí bursu, a sice její otevřenou částí směrem dopředu. V burse se musí nacházet korporál, neboť jinak by bursa byla přebytečná, jak poznamenává Gavantus, a ta se pak zakryje přední částí vela.

5) Zde je třeba poznamenat, že je těžkým hříchem, jak říkají doktoři, celebrovat s korporálem velice znečištěným, a Merati říká totéž o ostatních paramentech. Užije-li kněz korporálu sice znečištěného, ale jen málo, pak jde v tomto případě o hřích lehký, kdyby si mohl snadno opatřit korporál jiný. Pokračovatel díla Tournelyho však říká, že v případě, že by se v neděli nebo v přikázaný svátek muselo upustit od mše sv., pak by bylo dovoleno užít i korporálu dosti znečištěného.

6) Dále je třeba poznamenat, že uprostřed korporálu nesmí být kříž, pouze na okraji přední části korporálu je dovoleno jeden umístit a zde může být políben, když se má políbit oltář. Také je třeba poznamenat, že není dovoleno klást na kalich kapesník nebo cokoli jiného, ani se nesmí nic klást na oltář, co nepatří ke mši sv.

7) Poté, co toto všechno bylo uvedeno do pořádku, odebere se kněz na místo, kde se nacházejí paramenta, která musejí být uvnitř v sakristii, anebo nanejvýš smějí ležet, jak doktoři dovolují, na rohu oltáře, a to na evangelní straně. Neboť jen kardinálům, biskupům a těm infulovaným prelátům, kteří skutečně užijí pontifikálií, je dovoleno, aby se oblékali do parament uprostřed před oltářem. Tak to nařídila sv. kongregace ritů dne 27.9. 1659.

8 ) Chce-li se kněz, když se začíná oblékat, poznamenat znamením sv. kříže, nechť se tak stane, dříve než vezme do ruky humerál. Tak praví Bauldry a Tonellio.

9) Nejdříve tedy, když uchopil humerál za jeho konce, nechť jej políbí uprostřed, kde se nalézá křížek. Není-li však na něm žádný křížek, ani není možné vzít jiný humerál, jak říká Merati, nechť udělá palcem uprostřed humerálu znamení sv. kříže a pak je políbí. A též, aby je mohl pohodlněji políbit, může levou ruku, aniž by však konce humerálu upustil, podložit, znamení sv. kříže si přiblížit k ústům, a tak je políbit. Nechť položí humerál na hlavu, otočí jej nalevo a lehce stáhne přes hlavu. Potom když jej pozdvihl přes hlavu, nechť jej upraví kolem krku tak, aby úplně zakryl kolárek. Nato nechť jej uváže tkanicemi kolem hrudi, přičemž pravou tkanici nechť položí přes levou, tkanice vzadu překříží a pak vpředu uváže. Přitom nechť říká: „Impone, Domine, etc.“

10) Nyní se oblékne do alby. Je-li někdo přítomen, kdo mu albu podá, pak nechť kněz poněkud skloní hlavu a sepne ruce, aby mu alba mohla být vložena na ramena, potom nechť nechá pravou stranu alby klesnout dolů k zemi a levou stranu nechť si přidrží na levém rameni tak, aby levá ruka zůstala volná a pravá paže aby mohla být oblečena, neboť pravá paže musí být vždycky oblečena jako první. Potom teprve nechť nechá klesnout dolů k zemi i levou stranu alby a nyní nechť pravá ruka pomůže obléci levou paži. Přitom nechť říká: „De alba me, etc.“ A nechť se opáše cingulem, jež by mělo být zhotoveno, jak sv. kongregace ritů prohlásila dne 20.1. 1701, nejlépe ze lnu. Může se použít i takového cingula, které má stejnou barvu s paramenty, jak vysvítá z jiného prohlášení téže kongregace ze dne 8.6. 1709. Rubricisté chtějí, aby alba, jakmile je spuštěna dolů, byla napřed přepásána, a teprve potom správně upravena. Současným zvykem je, že kněz oběma rukama upraví přední díl alby tak, aby na všech stranách stejně sahala ke svrškům obuvi, a teprve potom se opáše. Cingulum se musí vzít dvojitě a uchopí se i uváže na pravém konci. Střapce přijdou na pravou stranu a musejí sahat dolů, jak jen to je možné, aby se jimi mohla upevnit štola. Během přepásání nechť říká: „Praecingue etc.“ a mezitím nechť si dá od toho, kdo mu při tom pomáhá, upravit zadní díl alby tak, aby byl zároveň s dílem předním a zcela zakrýval spodní oděv.

11) A nechť vezme manipul, políbí kříž, který je na něm, a upevní jej poblíž lokte levé paže tak, aby mu při různých funkcích pak nepřekážel. Nechť přitom říká: „Merear, Domine, portare etc.“

12) Štolu nechť uchopí oběma rukama, a sice palci a ukazováčky, a přitom nechť drží ruce vzdáleny od sebe asi na délku jedné stopy. Nechť políbí kříž, který se nachází uprostřed štoly, a pak nechť posune ruce od sebe na délku asi půl třetí stopy, aby si mohl štolu vložit svrchu na ramena. Nato nechť si ji položí křížem přes prsa, přičemž pravou část položí přes levou. Nyní nechť uchopí oběma rukama krajní konce štoly a stáhne je dolů, až kam dosáhne rukama, neboť kříž tak přijde přesně doprostřed ke krku. Když se tak stalo, nechť ji upevní oběma konci cingula. Přitom nechť říká: „Redde mihi etc.“ Je třeba zde poznamenat, že Merati a mnozí jiní říkají, že prý štola musí být položena kolem krku tak, aby kříž, který se na ní nachází, byl zakryt mešním rouchem (čili ornátem), a proto nacházíme v mnoha kostelích, kde milují přesnost ve svatých zvyklostech, že uprostřed štoly bývá umístěn pásek, který je připevněn mezi rameny dolů k cingulu, aby štola nemohla vystoupit přes mešní roucho nebo dokonce až k týlu.

13) Nakonec se oblékne do mešního roucha (čili ornátu), přičemž nechť dá pozor, aby je správně urovnal nejen kolem týlu a ramenou, aby dva konce zadní strany uchopil oběma rukama a tak je natáhl, aby se vyrovnaly všechny záhyby, ale aby je upravil i vpředu a upevnil vnitřními tkanicemi. Nechť přitom říká: „Domine, qui dixisti etc.“ Chce-li si vzít s sebou kapesník, nechť si jej upevní na cingulum, ale tak, aby to nebylo zvenčí vidět. – Nechť nezapomíná, že, zatímco se obléká, nemá s nikým, ať by to byl kdokoli, mluvit, nýbrž má svou pozornost zaměřit na to, aby zbožně a tichým hlasem říkal uvedené modlitby a aby uvažoval o tajemstvích, která paramenta připomínají.

2. O tom, co je třeba zachovávat cestou k oltáři

1) Je-li kněz již oblečen, nechť si pokryje hlavu biretem, poznamená se znamením sv. kříže (ačkoli to rubriky nepředepisují), a dříve než pak vezme kalich, má, jak toho žádá Tonnellio, pozdravit ostatní kněze s nepokrytou hlavou. Merati s tím nesouhlasí, protože obnažením hlavy by se prý prokazovala kněžím větší čest než Ukřižovanému, před nímž se pak musí uklonit s hlavou pokrytou. Avšak tuto námitku je možné lehce vyvrátit, neboť před Ukřižovaným se kněz uklání s pokrytou hlavou proto, že již nese kalich a zjevně by se vystavil nebezpečí, že by jej uvedl nějak v nepořádek, kdyby se hluboce uklonil a zároveň by musel také obnažit hlavu. A také by ve skutečnosti musel, kdyby kalich nenesl, vykonat i úklonu před Ukřižovaným s obnaženou hlavou. Nechť uchopí (podle rubriky) kalich za uzel. Nepovažoval bych však za chybu, kdyby jej uchopil pod číškou, a to malíčkem a prsteníčkem, a kdyby ostatními prsty držel číšku, aby se tak vyhnul nebezpečí, že nakláněním kalicha sklouznou paramenta na něm položená. A je to tím spíše dovoleno z toho důvodu, že ruka, která kalich drží, je skryta pod velem, a pak též rubrika není preceptivní, protože se týká věcí, které se dějí mimo mši svatou. Když tedy uchopil kalich levou rukou, nechť položí pravou ruku na bursu, jejíž otevřená část musí směřovat proti němu. A na bursu se nesmí nic pokládat, ani manutergium, ani brýle, ani klíček ke svatostánku, ani cokoli jiného. Tak zní dekret sv. kongregace ritů ze dne 1.9. 1703. A nechť drží kalich před prsy, ani příliš daleko od sebe, ani přitisknut k sobě.

2) Když tedy vzal kalich, nechť se hluboce ukloní před Ukřižovaným nebo před jiným obrazem, který se nachází v sakristii, aniž by obnažoval hlavu. Avšak v případě, že by kalich již byl odnešen na oltář, hlavu obnaží. Jsa připraven a vážně se sklopenýma očima drže kalich před prsy v takové výši, aby mohl vidět na cestu před sebou, nechť se odebere k oltáři. Přitom je třeba poznamenat, že pravá ruka, s otevřenou dlaní a prsty sevřenými u sebe, musí spočívat na burse, přičemž pravý loket nesmí být zvednutý, nýbrž připažený k tělu.

3) Poněvadž právě byla řeč o úklonách, nezdá se to zde být na nevhodném místě, dotknout se toho, co je třeba o nich vědět. Jsou totiž kromě prostrací a genuflexí ještě tři jiné druhy reverencí, jež jsou společně nazývány inklinacemi, protože se rozlišuje hluboká, střední a prostá inklinace. – Hluboká inklinace znamená, že ten, kdo vzpřímeně stojí, skloní hlavu i tělo tak hluboko, že ruce sahají až ke kolenům. – Střední inklinace se dělá tak, že se uměřeně skloní hlava i ramena. – Prostá inklinace se dělá tak, že se skloní pouze hlava, a tento úklon má zase tři druhy, které se nazývají minimarum maxima, minimarum media a minimarum minima a odpovídají třem druhům kultu: latrii, hyperdulii a dulii. První z těchto prostých inklinací, zvaná minimarum maxima, se dělá tak, že se hlava skloní tak hluboko, že i ramena se musejí poněkud sklonit, a užívá se jí, když se říká Gloria Patri, jméno Boží nebo jméno Ježíš. Druhá, zvaná minimarum media, se dělá tak, že se hlava značně skloní, a užívá se jí, když se říká jméno Maria. A třetí, zvaná minimarum minima, spočívá v prostém sklonění hlavy a užívá se jí, když se říká jméno světce, jehož svátek nebo připomínka se slaví, anebo jméno vládnoucího papeže.

4) Když kněz byl učinil úklonu před Ukřižovaným nebo před jiným obrazem v sakristii, nechť se vydá, kráče vážně a se sklopenýma očima, na cestu k oltáři. Otázku, zda se může cestou k oltáři modlit žalm Miserere, zodpovídají někteří doktoři kladně, jiní zase záporně, neboť ani rubrika o tom neříká nic určitého.

5) Míjí-li oltář, na němž je vystavena nejsv. Svátost, musí pokleknout na obě kolena (avšak Bauldry a jiní říkají, že jenom na jedno koleno), obnažit hlavu a podat biret přisluhujícímu, anebo (jak Merati a jiní dobře nařizují), sám biret podržet v pravé ruce, jeho dutou část obrátit směrem k sobě a spustit jej před sebe. Takto nechť se hluboce ukloní nejsv. Svátosti, poté nechť si pokryje hlavu a povstane. Totéž má učinit, potká-li některého kněze, nesoucího nejsv. Svátost kostelem.

6) Jde-li kolem oltáře, kde se právě koná proměňování nebo přijímání, nechť poklekne, jak bylo řečeno výše, na obě kolena a nevstává, dokud nebude kalich zase položen na korporál. V případě přijímání však nemusí čekat, až bude ukončeno, jak to vysvítá z dekretu sv. kongregace ritů ze dne 5.7. 1698.

7) Vede-li jeho cesta kolem oltáře, kde již proměňování skončilo, nechť poklekne jenom na jedno koleno, obnaží hlavu a pokloní se hlubokou úklonou hlavy. Pak nechť si pokryje hlavu a povstane. Není nepravděpodobné ani to, že by také mohl pokleknout, aniž by obnažil hlavu, protože v takovém případě bývá nejsv. Svátost na oltáři zakryta, a proto se považuje za uloženou ve svatostánku. I v Římě se to tak dělá, jak dosvědčuje Merati.

8 ) Prochází-li kolem hlavního oltáře, na němž je uchovávána ve svatostánku nejsv. Svátost, nechť poklekne jenom na jedno koleno, aniž by snímal biret. Nachází-li se na něm Ukřižovaný, nechť učiní hlubokou inklinaci. A totéž nechť učiní, bude-li tam vystavena význačná relikvie světce, jehož svátek se slaví, anebo jenž je zvláště uctíván. V případě, že by se relikvie nacházely na tomtéž oltáři, na němž je ve svatostánku uchovávána také nejsv. Svátost, opět postačí, že poklekne jenom na jedno koleno, aniž by snímal biret.

9) Má-li kněz projít chórem a říká-li se tam právě Gloria Patri nebo některý verš, při němž je třeba sklonit hlavu, nechť zůstane stát a uctivě se ukloní. A nachází-li se tam shromážděný klérus, musí jej s pokrytou hlavou pozdravit po jedné i po druhé straně.

10) Potká-li jej některý kněz, vracející se po celebraci, nechť mu udělá místo po pravé straně a pozdraví jej s pokrytou hlavou, aniž by se zastavoval.

11) Jde-li před některým kardinálem nebo před arcibiskupem provincie nebo před diecézním biskupem nebo před apoštolským legátem nebo před králem nebo před vysokým státním hodnostářem, nechť před nimi učiní střední inklinaci, avšak s pokrytou hlavou.

12) Nakonec je zde třeba ještě poznamenat, že kdyby kněz nenesl v rukou kalich, má nést ruce před prsy, složeny k sobě, a takto kráčeje má všechny výše zmíněné reverence učinit s obnaženou hlavou.

13) Když došel před oltář, nechť zůstane stát před jeho prvním stupněm na rovině, obnaží hlavu a podá biret přisluhujícímu. Má-li také kapuci, musí ji zde rovněž odložit, ledaže by měl od Ap. Stolce dovolení a dispens, že si ji smí během mše sv. ponechat, v kterémžto případě si ji smí ponechat jenom do kánonu a teprve po přijímání si ji smí opět nasadit. A budiž podotknuto, že nikdo, ani biskup, si nesmí ponechat ve mši svaté čepičku bez apoštolského dovolení, jak to vysvítá z mnohých dekretů, jež uvádí Gavantus (pars 2. tit. 2. n. 2. lit. f.), jakož i z dekretu schváleného od papeže Urbana VIII., který je předtištěn v missálu.

14) Nenachází-li se na onom oltáři nejsv. Svátost, nechť učiní hlubokou inklinaci, a nachází-li se tam, nechť učiní genuflexi, aniž by ostatně, jak bylo poznamenáno výše, skláněl hlavu, na nejspodnějším stupni, neboť tak je to všeobecně zvykem. Poté nechť vystoupí k oltáři, a to středem stupňů a vždy pravou nohou napřed. Když došel až k oltáři, nechť položí kalich na evangelní stranu, vezme levou rukou bursu a vyjme pravou rukou korporál a poté, když položil korporál na oltář doprostřed, nechť opře bursu levou rukou, v níž ji drží, o roh evangelní strany tak, aby otevřená strana bursy stála směrem k epištolní straně, a nechť k tomuto účelu zvolí mezi svícny takové místo, kde na ni nemůže kapat vosk se svíček. Nato nechť oběma rukama rozprostře korporál na posvěcený kámen, který se nachází uprostřed oltářní desky, a to tak, aby okraj korporálu sahal skoro až k přední části oltářní desky. Říkám skoro, neboť kdyby ležel o šířku prstu více dopředu tak, že by krajky korporálu mohly zachytit o mešní roucho, čímž by se mohlo stát, že by se převrhl kalich, kdyby se kněz obrátil. Je-li na korporálu vyšit kříž, nechť položí tu část, na níž se kříž nachází, dopředu, aby, když líbá oltář, mohl zároveň políbit i tento kříž.

15) Když se toto stalo, nechť oběma rukama položí na korporál kalich. Levou rukou nechť drží kalich za jeho uzel a pravou rukou nechť pozvedne velum, uchopě je za jeho spodní okraj, do výše, a nechť přenese kalich asi ve výši půl stopy z evangelní strany doprostřed oltáře, a když tak učinil, nechť nechá spodní části vela trochu vzduchu, aby se velum nedostalo pod nohu kalicha. Nechť kalich usadí spíše dozadu než dopředu a nechť je ze všech stran zakryt velem. Kalich je třeba usadit spíše dozadu proto, aby nepřekážel při líbání oltáře, a ještě potřebnější je toto po přijímání, kdy je kalich pak již pokryt i bursou. Kalich nechť stojí vždycky na posvěceném místě, přímo (nikoli nakřivo) a uprostřed oltáře. Zde je třeba poznamenat, že bez apoštolské dispense korporál nesmí být nesen mimo bursu na velu (Gavant. p. 2. n. 1. lit. o. Merati p. 2. t. 2. n. 12).

16) Je-li třeba konsekrovat partikule pro přijímání lidu, nechť je položí, když jich bude jen málo, na patenu pod velkou hostii. Kdyby jich však bylo tolik, že by se na patenu nevešly, nechť je položí na korporál před kalich k evangelní straně, ale tak, aby nepřesahovaly posvěcený kámen, anebo nechť je dá do ciboria či do nějakého kalicha. Toto ciborium či tento kalich se pak staví za mešní kalich, a to ciborium přikryté víčkem a kalich pallou.

17) Když tedy uvedl kalich do pořádku, nechť učiní před křížem prostou inklinaci, kterou má činit pokaždé, kdykoli odchází ze středu oltáře nebo se tam vrací, ledaže by rubriky předepisovaly, aby krátce předtím nebo krátce potom políbil oltář, anebo aby učinil jinou inklinaci, jak je tomu třebas v případě, kdy se říká Credo. Ihned po učiněné inklinaci se odebere s rukama složenýma k sobě, přičemž pravý palec drží křížem přes levý, na epištolní stranu. Když tam otevřel missál, vyhledal tu mši sv., kterou má číst, a ještě jednou prohlédl záložky, pak nechť se vrátí s rukama složenýma před prsy doprostřed oltáře a učiní tam ještě jednu, nikoli hlubokou, nýbrž jen střední inklinaci, a to (jak toho všeobecné mínění žádá) před křížem, aniž by však pozvedl k němu oči, a potom nechť bez prodlení sestoupí od oltáře, aniž by napřed říkal nějakou modlitbu.

18) Aby se ke kříži nebo ke svatostánku neobracel zády, nechť odejde, když učinil inklinaci před křížem, na evangelní stranu a nechť s tváří směrem k epištolní straně, očima sklopenýma a rukama složenýma před prsy sestoupí pod poslední stupeň oltáře. A čím více stupňů oltář má, o to dále na evangelní stranu musí odejít, aby pak, maje sestoupit v šikmém směru, došel posledním krokem doprostřed oltáře před nejspodnější stupeň. Má-li však oltář více než tři stupně, může se kněz na třetím nebo na některém dalším, jemu pohodlnějším, zastavit. Má-li však oltář jen jeden stupeň, nechť zůstane stát na rovině v malé vzdálenosti od něho. Zde je třeba poznamenat, že kněz od oltáře nesestupuje, dokud nejsou zažehnuta světla.

3. O začátku mše sv.

1. Když kněz již sestoupil před nejspodnější stupeň, nechť se obrátí tváří k oltáři a stane s rukama složenýma, jež však drží před prsy tak, aby se nedotýkaly mešního roucha, uprostřed před oltářem. Aby mohl ruce držet lehčeji tak, jak se toho žádá, nechť jsou lokte spíše blíže hrudi než bokům. Prsty nechť jsou sevřeny u sebe a na- taženy a nechť hledí k tomu, aby při složení rukou stejné prsty přesně přilehly k sobě. Např. ukazováček pravice nechť se dotýká ukazováčku levice atd. A pravý palec nechť je křížem položen přes levý tak, aby mezi prsty nezůstal žádný prostor. Tento způsob se musí dodržovat pokaždé, když jsou ruce složeny u sebe, ovšem neplatí to po konsekraci, protože tehdy palec a ukazováček každé ruky musí kněz držet u sebe. Špičky prstů nechť směřují více k obličeji kněze než k oltáři. Takto stoje dole

u oltáře, činí hlubokou inklinaci před křížem, anebo, je-li na oltáři ve svatostánku uchovávána nejsv. Svátost, činí genuflexi. A když činí genuflexi, musí koleno sklonit až vedle paty levé nohy. A když stojí, nechť drží obě nohy u sebe, a nikoli od sebe.

2. Když povstal, nechť učiní znamení sv. kříže, přičemž levou ruku nechť drží pod prsy a pravou rukou se znamená na čele, na prsou a od levého ramene k pravému. Přitom hlasitě říká: „In nomine Patris etc.“, a když říká „Amen“, nechť ruce složí k sobě.

3. Zde je třeba poznamenat, že znamení sv. kříže se dělá třemi prsty a že přitom pravá ruka musí být natažena. Přece však všechny prsty musejí být sevřeny u sebe a palec nesmí být oddělen od ukazováčku. Znamená-li kněz sebe samého, musí být dlaň jeho ruky obrácena směrem k jeho obličeji. Dále nikdy nesmí, když se pravicí znamená, držet levici ve vzduchu. Nechť ji položí buď na hruď, anebo na knihu, anebo na oltář. Na hruď nechť ji položí, když znamená sebe samého nebo okolostojící nebo něco blízko oltáře, jako třebas kadidlo. Na knihu nechť ji položí, když znamená knihu, a na oltář, když znamená něco na oltáři nebo blízko oltáře, jako třebas popel, svíčky, palmové ratolesti nebo podjáhna po epištole atd. Také má levou ruku položit na oltář, když obrací listy missálu nebo když jednou rukou dělá něco jiného, stoje přitom u oltáře.

4. Stane-li se, že dříve než kněz začne mši svatou, na některém jiném oltáři v blízkosti se koná proměňování a kněz právě uspořádává kalich nebo vyhledává mši sv., kterou má číst, nechť jen pokračuje v tom, co začal. Stane-li se to, když sestupuje od oltáře, nechť poklekne na nejspodnějším stupni. Poté však, co začal dělat znamení sv. kříže, nechť si už nevšímá toho, co se děje na ostatních oltářích. To tedy znamená, že pak už nečiní genuflexi, ani inklinaci.

5. Také má celebrant dávat dobrý pozor, aby to, co se má říkat hlasitě, neříkal příliš rychle, aby mohl dávat pozor na každé slovo. Přece však nechť to neříká ani příliš pomalu, aby se to nestalo břemenem pro ty, kdo jeho mši sv. slyší. Také nechť nemluví příliš hlasitě, aby nerušil ostatní kněze, kteří v tomtéž kostele právě rovněž celebrují nebo zpovídají. Nechť tedy mluví hlasem vážným, stejnoměrným, jasným a zřetelným tak, aby ti, kdo nejsou příliš daleko od oltáře, mu rozuměli a mohli být pohnuti ke zbožnosti. Co se pak týče toho, co se musí říkat potichu, tak postačí již to, když to celebrant říká tak, aby sám sebe slyšel, okolostojící však aby to neslyšeli. Tak toho žádá rubrika. Porušení povinnosti, měnit hlas tímto způsobem, je přinejmenším hříchem lehkým. Názor několika málo autorů, kteří toto nechtějí uznat, není správný. Neboť se mýlí ti, kdo říkají, že prý takové rubriky nejsou preceptivní, protože přece, jak jsme již výše poznamenali, všechny rubriky, jež se týkají věcí během slavení mše sv., jsou preceptivní, a kdykoli je materie těžká, také zavazují pod těžkým hříchem.

6. Celebrant nyní říká srozumitelným hlasem „Introibo ad altare Dei“ a žalm „Judica“ až k oraci „Aufer etc.“. – Mezitím nechť si postaví cíl, k němuž musí zaměřit všechny ostatní úkony, totiž přinesení oběti, nad níž není nic podivuhodnějšího ani světějšího, před oči svého ducha. – Žalm „Judica“ se vynechává ve mší za zemřelé a rovněž od Pašijové neděle včetně až do Bílé soboty výlučně. Avšak o svátcích světců, které připadají na pašijový týden, se musí tento žalm říkat. Také ve votivních mších, jež jsou v onom týdnu čteny, i kdyby byly „de Passione“ nebo „de Cruce“.

7. Při Gloria Patri nechť skloní hlavu prostou inklinací, zvanou, jak bylo uvedeno výše, minimarum maxima, a toto nechť činí, kdykoli má takový versikl říkat. Poté, co zopakoval antifonu „Introibo“, nechť udělá znamení sv. kříže a říká: „Adjutorium nostrum in nomine Domini“, přičemž nechť její slova rozdělí tak, aby se ruka dotýkala při „Adjutorium“ čela, při „nostrum“ prsou, při „in nomine“ levého ramene a při „Domini“ pravého ramene.

8. Když říká Confiteor, drží ruce složeny u sebe, jak bylo uvedeno výše (2,17). Přitom nechť se skloní hluboce, totiž tak hluboce, aby se rukama mohl dotknout kolen, a v této poloze nechť zůstane, dokud přisluhující nedořekne slova „Misereatur tui etc.“, načež kněz řekne Amen a napřímí se. Do modlitby Confiteor se nesmí bez dovolení Ap. Stolce vsunout žádné jméno jiného světce, než těch, kteří tam jsou uvedeni, ani kdyby šlo o některého patrona. Ani se kněz nesmí, když říká slova „vobis, fratres“ a „vos fratres“, obrátit k přisluhujícímu. Při slavnostní mši sv. se však má, když ona slova říká, poněkud obrátit k přisluhujícímu, tj. k podjáhnovi nebo k jáhnovi. Totéž je třeba zachovávat i při modlitbě Misereatur. Tak to říká Gavanti ve 12. rubrice.

9. Když říká slova „mea culpa etc.“, nechť se bije třikrát všemi u sebe sevřenými prsty pravé ruky v prsa. Merati sice schvaluje i to, když se tak stane vnitřní plochou otevřené ruky, ale většina chce, aby se tak stalo rukou zavřenou. Levá ruka nechť je přitom držena pod prsy. Přitom je třeba poznamenat, že se kněz nemusí bít v prsa prudce s velkou silou. Jakmile řekne slova „mea maxima culpa“, nechť ihned složí ruce zase k sobě.

10. Když přisluhující ukončil modlitbu Confiteor, nechť celebrant řekne „Misereatur vestri etc.“ a pak udělá znamení sv. kříže, říkaje přitom „Indulgentiam etc.“, přičemž slova nechť rozdělí tak, aby se ruka dotýkala při „Indulgentiam“ čela, při „absolutionem“ prsou, při „remissionem“ levého ramene a při „peccatorum nostrorum“ pravého ramene. Při „tribuat“ nechť zase složí ruce k sobě.

11. Nato nechť celebrant učiní s rukama složenýma k sobě před prsy střední inklinaci a řekne: „Deus, tu conversus etc.“ Nechť se přitom dává pozor, aby tyto krátké verše nebyly říkány ukvapeně, jak to někteří kněží a přisluhující mají ve zvyku. Ani celebrant, ani přisluhující nesmí některý z těchto veršů začít dříve, než předcházející verš skončí. V případě, že by přisluhující ta slova neznal, musí je říci celebrant sám. A nechť se nenapřimuje dříve, než řekne „Oremus“, a když říká „Oremus“, nechť rozepne ruce a zase je sepne. Poté, co se napřímí, nechť říká tiše oraci „Aufer etc.“ a vystupuje k oltáři, vždy napřed zdvíhaje pravou nohu, a to tak vyměřeně, aby, až přijde doprostřed oltáře, uvedená orace byla již dokončena. Proto tedy nechť k oltáři vystupuje pomalu.

4. O Introitu, Kyrie a Gloria

1. Když kněz přišel do středu oltáře, nechť učiní střední inklinaci a položí k sobě složené ruce na oltářní desku takovým způsobem, aby se malíčky dotýkaly přední strany oltáře a ostatní prsty ležely na oltářní desce, přičemž nechť pravý palec položí křížem přes levý. A nechť to tak činí pokaždé, kdykoli je předepsáno, aby k sobě složené ruce byly položeny na oltář, a to také po konsekraci, jen ukazováčky nesmí po konsekraci oddělovat od palců. Také je třeba poznamenat, že při položení rukou na oltář se nesmějí oddělovat malíčky, které mají být položeny na přední straně oltářní mensy, od ostatních prstů. V této poloze celebrant říká: „Oramus te, Domine etc.“ Když říká: „quorum reliquiae hic sunt“, nechť trochu roztáhne ruce po obou stranách vně korporálu, polože je až k zápěstí na oltářní desku, a když se v přímém směru sehne, nechť políbí oltář uprostřed, a nikoli po straně, a nechť tak činí pokaždé, kdykoli se má políbit oltář. Avšak po konsekraci se kladou ruce na korporál, a nikoli vedle něho. Aby mohl oltář políbit pohodlněji, musí od něho ustoupit o jeden krok. A toto musí udělat i tehdy, když má učinit střední či hlubokou inklinaci nebo genuflexi. Nechť neopomene oltář skutečně políbit. Někteří totiž mají ve zvyku, aby se vyhli údajné nevhodnosti, že skloní hlavu a políbí místo oltáře vzduch, což je velká chyba.

2. Když kněz oltář políbil, odebere se, aniž by před křížem učinil inklinaci, se složenýma rukama a přirozeným krokem na epištolní stranu. Při chůzi pokračuje v říkání: „et omnium Sanctorum etc.“, jak se dovídáme z rubriky, která zní: „Osculato Altare, accedit ad cornu ejus sinistrum.“ Když je na místě, kde se nachází missál, nechť se k němu obrátí a stoje zpříma tělem i hlavou nechť začne zde, a nikoli již cestou, hlasitě říkat Introitus. Nechť udělá znamení sv. kříže a hlasitě pokračuje se složenýma rukama v tomtéž tónu, v jakém jej začal.

3. Při Gloria Patri nechť učiní prostou inklinaci, zvanou minimarum maxima, směrem ke kříži, aniž by přitom zvedal oči, a v této poloze nechť zůstane až do slov „Sicut erat etc.“ A když činí onu inklinaci, musí poněkud obrátit i tělo, neboť skoro všeobecně se to dělá, protože je to přiměřeno povaze věci. Při opakování Introitu nedělá znamení sv. kříže. Jen ve mších „pro defunctis“ a „de Passione“ až do velikonoc se Gloria Patri při Introitu vynechává. Ve mších o svatých a ve mších votivních se však říká. V době velikonoční se pak připojují dvě Alleluja.

4. Když je Introitus dokončen, kněz se odebere se složenýma rukama a přirozenou chůzí, a proto obraceje k oltáři pravý bok, do středu oltáře, kde hlasitě a střídavě s přisluhujícími říká třikrát „Kyrie, eleison“, třikrát „Christe, eleison“ a pak zase třikrát „Kyrie, eleison“. Přitom nechť dává pozor, aby nezačal Kyrie dříve, než dojde do středu oltáře a učiní prostou inklinaci, zvanou minimarum maxima, aniž by přitom zvedal oči. A to musí dodržovat vždy, kdykoli od oltáře odchází nebo se tam vrací, ledaže by missálem byla předepsána nějaká reverence, která se musí učinit krátce předtím, než odejde, nebo brzy poté, co přijde zpět, jako třebas má-li políbit oltář nebo má-li říkat po evangeliu Credo, kde je předepsána reverence při slově „Deum“, a také tehdy, když se o kvatembrových dnech po letnicích říká „Gloria in excelsis“, aniž by se říkalo Kyrie, protože při slově „Deo“ se má učinit inklinace.

5. Poté, co celebrant, stoje zpříma před středem oltáře, dořekl poslední Kyrie, nechť rozepne ruce v šíři těla a říkaje slovo „Gloria“, nechť je pozvedne do úrovně ramen, ale tak, aby špičky prstů nesahaly výše než nos. Potom, říkaje slova „in excelsis“, nechť je složí před prsy, a když říká slovo „Deo“, nechť skloní hlavu, aniž by přitom zvedal oči. Merati chce, aby tato inklinace hlavy byla prostá minimarum minima, mně se ovšem zdá, že zde musí být spíše prostá minimarum maxima, jaká se dělá při slovech „Gratias agimus“, protože tato inklinace se má dělat při slově „Deo“, a to tím spíše, že právě Merati také říká, že když kněz přijde před modlitbou Gloria a před modlitbou Credo v sobotu v oktávě po letnicích před střed oltáře, nemá činit žádnou inklinaci, protože bezprostředně nato se inklinace činí při slově „Deo“ v modlitbě Gloria a při slově „Deum“ v modlitbě Credo, a žádá, aby to byla prostá inklinace minimarum maxima.

6. Také je třeba zde poznamenat, že někteří si nepočínají správně, oddělují-li ruce od sebe, spouštějí je a kladou na oltář. Neboť v téže výši, v níž se nacházejí spojeny, musejí být odděleny, a aniž by byly spuštěny, musejí přijít do takové polohy, aby plocha jedné ruky směřovala k ploše ruky druhé a aby nesahaly ani nad šíři ramen, ani nad jejich výši.

7. Když řekl slova „Gloria in excelsis Deo“, nechť pokračuje v hymnu v téže poloze, totiž s rukama složenýma před prsy, až do jeho konce. Když však říká slova „Adoramus te“, „gratias agimus tibi“, „suscipe deprecationem“ a „Jesu Christe“, nechť učiní prostou inklinaci, zvanou minimarum maxima. A když na konci říká slova „cum Sancto Spiritu etc.“, nechť udělá znamení sv. kříže, přičemž slova nechť rozdělí tak, aby se ruka dotýkala při „cum Sancto“ čela, při „Spiritu“ prsou, při „in gloria“ levého ramene a při „Dei Patris“ pravého ramene. Při slově Amen nechť složí ruce zase k sobě. Tonnellio však i někteří jiní, jimž, jak se zdá, přisvědčuje i Merati, říkají, že kněz by mohl opomenout spojit ruce, protože je hned nato musí zase oddělit a protože toto složení rukou není předepsáno rubrikou. Totéž platí i pro konec modlitby „Credo“ a pro „Benedictus, qui venit etc.“ po modlitbě Sanctus, jakož i pro „Omni benedictione coelesti etc.“, protože ruce se musejí hned nato při mementu zemřelých zase oddělit.

8. Modlitba Gloria se říká pokaždé, když se v breviáři modlíme Te Deum. Vynechává se ve mších za zemřelé a ve mších votivních s výjimkou těch, které jsou o Panně Marii v sobotu nebo o sv. andělích,a těch, kterou jsou celebrovány pro re gravi, a v těch případech, kdy je to missálem předepsáno jinak, jak tomu je na Zelený čtvrtek a na Bílou sobotu, ve kterýchžto dnech se modlitba Gloria přece říká, nehledě k tomu, že Te Deum se v breviáři nemodlíme, neboť v těchto dnech se officium neshoduje se mší sv.

5. O oracích

1. Je-li Gloria, anebo když se neříká, Kyrie ukončeno, nechť kněz políbí oltář, přičemž nechť položí nikoli snad prsty, nýbrž ruce, a to, jak bylo výše řečeno, až po zápěstí výlučně, po obou stranách vně korporálu na oltářní desku. Když políbil oltář, nechť složí ruce zase k sobě před prsy a obrátí se k lidu, oči nezavíraje, nýbrž hledě k zemi tak, aby mohl vidět před sebe asi tři stopy daleko přes oltářní stupně. Obrat nechť učiní k epištolní straně. A nechť pak zůstane uprostřed a rozepne ruce tak, aby plocha jedné ruky přišla proti ploše druhé ruky, a prsty nechť jsou sevřeny k sobě a drženy zpříma nataženy. A ruce nesmějí být rozepnuty více než na šíři ramen. A hned nato nechť řekne srozumitelným hlasem: „Dominus vobiscum“, aniž by přitom skláněl hlavu nebo se opíral o oltář. A toto je třeba dodržovat v každém podobném případě.

2. Také je třeba vědět, že ten, kdo používá brýlí, je musí, dříve než se obrátí k lidu, sejmout a položit je na oltář mimo korporál. Jestliže se celebruje u oltáře, kde kněz hledí tváří k lidu (např. v klášterním chóru), nechť se nikdy neobrací, nýbrž, když políbil oltář, nechť přímo řekne lidu výše uvedená slova a takto nechť mu též udílí požehnání.

3. Poté, co přisluhující řekl: „Et cum spiritu tuo“, nechť se celebrant přirozeným a slušným chodem obrátí toutéž cestou zpět k missálu. Když se tak stalo, nechť rozepne ruce a zase je sepne a nechť hned učiní, jsa poněkud obrácen ke kříži, aniž by zvedal oči, jednoduchou, inklinaci zvanou minimarum maxima, k témuž kříži a nechť přitom řekne srozumitelným hlasem: „Oremus.“ Tímtéž tónem a tímtéž srozumitelným hlasem, jímž řekl : „Oremus“, nechť se nyní modlí oraci. Nechť přitom stojí zpříma a drží ruce rozepnuty tak, aby plocha jedné ruky byla proti ploše druhé ruky a špičky prstů aby byly zároveň ve výši ramen, avšak nepřesahovaly ji, a aby ruce nepřesahovaly šíři těla, přičemž prsty musejí být sevřeny k sobě a drženy zpříma nataženy. A toto se musí dodržovat pokaždé, kdykoli ruce mají být rozepnuty před prsy. Také je třeba poznamenat, že levá ruka má být položena na missálu, když pravá ruka obrací list.

4. Při závěrečných slovech „Per Dominum nostrum“ a „Per eundem Dominum“ se ruce hned složí k sobě. Končí-li orace slovy „Qui tecum“ nebo „Qui vivis“, složí se k sobě při slovech „in unitate“. Oslovuje-li orace Boha Otce, končí slovy „Per Dominum“. Obsahuje-li výše jméno Ježíš, končí slovy „Per eundem“, avšak obsahuje-li jméno Ježíš až ke konci, končí slovy „Qui tecum“. Oslovuje-li orace přímo Ježíše Krista, končí slovy „Qui vivis“. Je-li v ní jmenován Duch sv., končí slovy „in unitate ejusdem Spiritus Sancti“. (To se však děje jen tehdy, když je taková orace poslední, níkoli však tehdy, když je Duch sv. jmenován v první nebo druhé kommemoraci, za níž následuje ještě jiná. – S.R.C. 15.9. 1736) – U prvních dvou druhů závěrečných slov se má celebrant, když říká jméno Ježíš, obrátit ke kříži s inklinací ex minimis maxima a v této poloze pak setrvat až do konce orace. Má-li se říkat více orací, nesmí se následující orace vyhledávat dříve, než se dokončí orace stávající, jak to proti názoru Tonnelliovu jasně nařízuje rubrika, kde se říká: „Easque junctas tenet usque ad finem.“

5. Při závěrečných slovech „Qui tecum“ a „Qui vivis“ se ruce složí k sobě při slovech „in unitate“, a přitom se ani nesklání hlava, ani se neobrací ke kříži. Říká-li se v oraci jméno Ježíš, má se učinit inklinace ex minimis maxima směrem ke kříži. Při jménu Maria se činí inklinace ex minimis media směrem ke knize a při jménu světce, jehož svátek se slaví, se činí inklinace ex minimis minima rovněž směrem ke knize, což se dělá i u jména světce kommemorovaného. Pod pojmem kommemorace se však nerozumí to, co se vyskytuje v oraci „A cunctis“, a v této oraci se činí příslušná inklinace pouze u jména Maria – (Ex concessione S. M. Pii VII. in decreto Urb. et Orb. 16. Sept. 1815 addi potest in Oratione „A cunctis“ post B.M.V. nomen sancti Josephi, dicendo: „Cum beato Josepho, ejus sponso“, similiter in Postcommunione. – Ad litteram N. nominatur patronus titularis Ecclesiae, in qua celebratur, nisi jam in eadem oratione occurrat. – S.R.C. 26.1. 1793) – Pod pojmem kommemorace se rozumí, když je mše čtena o některém světci, i když jde o votivní mši, anebo když je v oktávě svátku některého světce vložena jeho kommemorace do mše.

6. U jména kommemorovaného světce se musí učinit inklinace tolikrát, kolikrát se říká jeho jméno, ať v oracích, ať v epištole nebo v evangeliu, ať v kánonu. Avšak titul epištoly nebo evangelia je z tohoto vyjmut, např. Lectio ep. B. Pauli Ap. či Sequentia S. Evangelii secundum Johannem: u těchto míst se hlava nesklání.

7. I když je mnoho orací, které se mají říkat, závěr se říká vždy jen u první a u poslední. A taktéž vyzvání k modlitbě „Oremus“ jen u první a poslední orace.

8. O kvatembrových dnech nebo o jiných dnech, kdy se říká více orací i s prorockými čteními, nechť se kněz vrátí, když ve středu oltáře dokončil Kyrie a pak učinil inklinaci ex minimis maximam směrem ke kříži, zase na epištolní stranu. Tam nechť řekne: „Oremus“ jako obvykle, potom však nechť řekne: „Flectamus genua“ a přitom nechť poklekne, opíraje ruce o oltář, na jedno koleno. Jakmile přisluhující řekl: „Levate“, nechť povstane a říká oraci. A když říká prorocká čtení, nechť položí ruce buď na oltář, anebo na missál.

9. Co se týče počtu orací, je třeba vědět, že, je-li officium duplex, nesmí se z orací v officiu předepsaných ani jedna vynechat nebo přidat. Také je třeba poznamenat, že, připadne-li nějaký svátek, jenž je duplex secundae classis, a proto je kommemorace simplicis jen v laudách, ne však v prvních nešporách, kommemorace simplicis se vynechá také ve slavné mši a zůstává jen ve mších privátních. O těch dnech pak, kdy rubrika nedovoluje říkat v officiu více orací, se ve mši vynechávají všechny kommemorace, jako je tomu např. na Květnou neděli, o svatodušní vigilii atd.

10. Ostatně sv. kongregace ritů prohlásila dne 2.12. 1684: „Rubrika nepřikazuje, aby orace o svátcích, které jsou semiduplices nebo simplices, jakož i o jednoduchých feriálních dnech byly vždy nestejného počtu. Přece však doktoři chtějí, aby jich nebylo méně než tři, protože rubrika toho žádá. Také ve votivních mších a ve mších o feriálních dnech a o takových dnech, na něž připadá festum simplex, se nesmí říkat více než pět nebo sedm orací. Neboť o nedělích a o svátcích, jež patří k semiduplicibus, musejí být říkány čtyři orace, ty, které jsou předepsány od představených, včetně, a nikdy není nutné, připojovat k nim ještě pátou. Tak výše uvedené prohlášení sv. kongregace ritů říká: „Cum in Missa de Semiduplici non sint necessario dicendae Collectae impares, id est tres, quinque vel septem.“ V tom případě pak, že by nějaká kollekta byla nařízena a Superioribus, nechť se říká místo třetí ad libitum, anebo nechťse připojí jako kommemorace Festi duplicis či semiduplicis, anebo jako jedna z orací nedělních. Tak prohlásila sv. kongregace ritů dne 28.8. 1627. (Podle pozdějšího dekretu sv. kongregace ritů, který sv. Alfonsu mohl v Neapoli snadno zůstat neznám, je třeba tuto oraci brát quarto loco. Slova tohoto dekretu ze dne 17.8. 1709 znějí takto: „Recitari debet tamquam ex praecepto quarto loco, non omissa tertio loco, illa quae est ad libitum.“) Obyčejně se vynechává tato od představeného nařízená kollekta o svátcích I. et II. Classis. V nejznamenitějších kostelích římských se vynechává také v privátních mších svátků II. Classis, neboť co se týče slavnostní mše téhož svátku, je jistě, že se v ní vynechat stejně musí. Tak je tomu i v případě Commemorationis Simplicis, která, ačkoli v privátních mších je přikázána, se ve mších svátku II. Classis vynechává. (To se prohlašuje v novějších deklaracích S.R.C. zcela jasně: „In festis dupl. I. cl. omittitur oratio a majoribus dici jussa.“ – „Quoad dupl. II. cl. poterit ad libitum celebrantis legi vel omitti in Missa privata tantum sed in conventuali, et sollemni omittenda.“ S.R.C. 15.5. 1819. – „Non vero omittenda in Dominicis I. et II. cl., exceptis Dom. Palmarum, et Dom. IV. Adventus, si in eam Vigilia Nativ. cadit.“ S.R.C. 20.4. 1822. – Toto všechno se pak rozumí jen tehdy, když je tato kollekta předepsána pro delší čas, napr. temp. belli. Je-li však určena jen pro jediný den, např. o narozeninách biskupa, krále, císaře apod., bere se i o svátcích I. cl.) Je třeba vědět, že pod pojmem orationes ad libitum není míněno, že by celebrant mohl kdykoli říkat nějakou oraci podle své libosti, nýbrž smí vybírat jen takové, které se nacházejí v missálu, jak to vysvítá i z rubriky (Tit. 7. n. 5).

11. Ještě je pak třeba poznamenat čtyři věci. Za prvé, je-li v přítomnosti prelátů nebo v chóru shromážděného kleru nevhodné, aby kněz říkal při slavné mši oraci pro seipso Sacerdote, nechť říká nějakou jinou, která má vztah k představeným nebo ke shromážděnému kleru nebo k něčemu jinému, co se mu zdá být přiměřené. Za druhé, že kommemorace nedělí, dále adventních a postních nedělí, jakož i vigilií, kvatembrových dnů a Feriae II. Rogat. se nikdy (s výjimkou slavných votivních mší) nevynechávají. Za třetí, že kommemorace kvatembrových dnů musí být první po Introitu, jakmile je vlastní officium. Za čtvrté, že, připadá-li oktáva na některou privilegovanou neděli, říká se jen kommemorace oktávy a třetí orace (de tempore) se vynechává.

12. Ve votivních mších je druhá orace vždycky orace z officia a třetí orace je ta, která by se měla říkat jako druhá. Ona pak orace, jež by přišla na řadu jako třetí, se může vynechat, není-li to nějaká zvláštní kommemorace, která se vyskytuje v officiu.

13. Ve mši o světci, jenž je patronem oltáře a jehož officium se neříká, nýbrž v jeho svátek je čtena pouze mše o něm jako mše votivní, má být druhá orace z officia a třetí ve shodě s officiem, která by jinak přišla na třetí místo. Poněvadž tuto mši je třeba považovat za složenou ze mše votivní a slavné (z votivní proto, že se odchyluje od officia, a ze slavné proto, že slaví svátek světce), říká se v ní Gloria. O slavných votivních mších viz rubriky.

14. Ve votivních mších o Panně Marii je druhá kommemorace o Duchu sv., a to i v době adventní, pašijové a velikonoční. Ve mších o sv. knížatech apoštolských se říká, aby se kommemorace sv. Petra a sv. Pavla příliš neopakovala, místo „A cunctis“ modlitba „Concede“ o Panně Marii. Ve votivní mši o patronovi se v oraci “ A cunctis“ vynechává jeho jméno nebo se místo něj uvádí jméno jiného světce podle zbožného vnuknutí.

15. Co se týče posloupnosti orací, má orace neděle přednost před orací infra octavam, a tato zase před orací Feriae majoris nebo vigilie, a tato zase před orací Festi simplicis. Orace Simplicis byly dříve říkány, když communes, mající připadnout na druhé místo, přešly na místo třetí. Communes mají přednost před těmi, které se říkají ze zbožnosti. A votivní orace o nejsv. Trojici, o Duchu sv., o nejsv. Svátosti a o sv. Kříži přijdou před orace o Panně Marii, o sv. apoštolech a o sv. Janu Křtiteli. Říká se proto: „Cum beato Michaele Archangelo“ nebo „Cum beato Johanne Baptista, atque beatis Apostolis tuis Petro et Paulo, et omnibus Sanctis.“ Říká-li se kommemorace za zemřelé, bývá vždy na předposledním místě.

16. Stane-li se, že dvě orace ve mši jsou stejné, musí se ta, která se má říkat naposledy, vyměnit za jinou z Commune. Musí-li být vyměněna orace o 22. neděli po Duchu sv. nebo o sv. čtyřiceti mučednících nebo ve čtvrtek po Popeleční středě, vezme se za ni orace z následující neděle nebo z následující ferie.

6. Od Epištoly k Offertoriu

1. Když se kněz pomodlil orace, nechť položí ruce na missál nebo na oltář tak, aby se dlaně dotýkaly missálu, nebo tak, jak mu to bude pohodlnější, jen když přitom žádná ruka nezůstane ve vzduchu. A nyní nechť přečte Epištolu jasným hlasem. Na konci Epištoly nechť poněkud klesne hlasem, aby touto inflexí naznačil přisluhujícímu, že Epištola je u konce, a aby přisluhující odpověděl: „Deo gratias.“ Totéž má pak udělat i na konci Evangelia. V tomtéž tónu, ve kterém říkal Epištolu, nechť pak říká také Graduál, Versikl nebo Traktus nebo Sekvenci. Kdyby celebrant během Epištoly nebo při následujícím Versiklu poklekl, nechť tak učiní s rukama opřenýma o oltář, aniž by přitom skláněl hlavu, a jen na jedno koleno. Říká-li se v Epištole jméno Ježíš, nechť se poněkud obrátí směrem ke kříži a učiní náležitou inklinaci. A říká-li se v ní jméno Maria nebo jméno světce, jehož svátek se slaví, nechť se pokloní směrem k missálu, a to inklinací ex minimis media při jménu Maria a inklinací ex minimis minima při jménu toho světce. A toto platí, jak již bylo poznamenáno, pokaždé, kdykoli se říkají ona svatá jména. Když pak řekl Graduál, říká se po celý rok dvakrát Alleluja, potom verš, pak ještě jednou Alleluja. V době velikonoční se místo Graduálu říkají dva Versikly a čtyřikrát Alleluja, jak je předepsáno pro Bílou sobotu.

2. Když kněz dokončil Graduál i to, co po něm následuje, nechť se odebere ihned, nechav missál otevřen a složiv ruce k sobě před prsy, do středu oltáře. A když tam došel, nechť pozvedne oči směrem ke kříži, hned však nechť je zase sklopí. A nechť se hluboce ukloní, a ruce nechť neklade na oltář, nýbrž nechť je drží mezi oltářem a sebou, a nechť říká tichým hlasem: „Munda cor meum etc. – Jube, Domine, benedicere. – Dominus sit in corde meo etc.“ – V případě, že by přisluhující byl příliš malý na přenesení missálu na druhou stranu a kněz by byl nucen toto učinit sám, nechť se při přechází kolem kříže ukloní, a když missál položí na jeho místo, nechť se zase vrátí do středu oltáře, aby tam, jak bylo výše řečeno, říkal: „Munda cor meum etc.“

3. Nato nechť přejde, drže ruce stále ještě složeny k sobě před prsy, na evangelní stranu, a když tam řádně položil missál tak, aby směřoval nikoli k přední, nýbrž k nejbližší rohové straně, nechť říká, aniž by opíral ruce nebo paže (neboť je má držet složeny k sobě před prsy), s hlavou a tělem obrácenýma k missálu a stoje vzpříma, zřetelným hlasem: „Dominus vobiscum.“ Nyní, když dal ruce od sebe a levou položil na knihu, nechť poznamená vnitřní stranou (nikoli nehtem) palce pravé ruky missál tam, kde začíná Evangelium, znamením sv. kříže. A když toto znamení sv. kříže učiní, nechť vztáhne celou pravou ruku, jejíž plochu nechť drží směrem ke knize a čtyři prsty má pevně sevřeny k sobě, přičemž levá ruka nechť zatím spočívá na knize, a potom nechť ji položí pod prsy. A rovněž vnitřní stranou pravého palce nechť poznamená sám sebe třemi malými znameními sv. kříže na čele, na ústech a na prsou, přičemž nechť má pravou ruku s ostatními prsty zcela nataženou a plochu ruky nechť drží obrácenu směrem k sobě. Znamení sv. kříže nechť jsou rozdělena podle slov takto: při Sequentia nebo Initium nechť poznamená knihu, při sancti Evangelii čelo, dále pak zavřená ústa mlčky a nakonec při secundum Johannem prsy.

4. Když přisluhující odpověděl: „Gloria tibi, Domine,“ nechť kněz spojí ruce před prsy, čte Evangelium jasným hlasem a sklání hlavu směrem k missálu při jménech Ježíš a Maria nebo při jménu světce a v tomto směru nechť také učiní genuflexi, má-li se učinit.

5. Po skončení Evangelia nechť kněz pozvedne missál oběma rukama poněkud do výše, trochu se skloní a políbí začátek textu Evangelia, přičemž nechť polohlasem říká: „Per evangelica dicta etc.“

6. Když políbil missál, nechť jej přiblíží mimo polštářek nebo pulpit, na němž leží, používaje k tomu obou rukou, ke korporálu tak, aby v něm mohl pohodlně číst ze středu oltáře. Když se nato nemodlí Credo a celebrant přišel s rukama složenýma k sobě a drženýma před prsy do středu oltáře, nechť oltář políbí, avšak říká-li se Credo, nechť je začne říkat, stoje vzpříma, a nechť hned roztáhne ruce, pozvedne je a potom zase složí k sobě, jasným a zřetelným hlasem, jako tomu je při hymnu Gloria.

7. Při slově „Credo“ roztáhne ruce a pozvedne je, při slovech „in unum“ je složí k sobě, při slově „Deum“ skloní hlavu a nechť ani ji, ani oči nepozvedává. Potom nechť pokračuje jako při hymnu Gloria. Při slovech „Jesum Christum“ nechť učiní prostou inklinaci ex minimis maximam. Když říká „Et incarnatus est“, nechť začne s velkou zbožností a náležitou úctou dělat genuflexi na pravé koleno a nechť ji ukončí při slovech „Et homo factus est“, při kterýchžto slovech již musí být kolenem u levé stopy, a nechť přitom nesklání hlavu, ačkoli několik málo autorů zastává názor, že by se tak stát mělo. Před genuflexí nechť položí ruce roztaženě na oltář a šlápne jednou botou daleko dozadu, aby se ani levým kolenem nedotýkal antipendia, ani aby nemusel pravou nohu vysunout přes stopu, což se nikdy nemá stát, ledaže by stopa byla tak úzká, že by se tomu nedalo zabránit. Při slově „Adoratur“ nechť učiní prostou inklinaci ex minimis maximam směrem ke kříži, při slovech „Et vitam venturi saeculi“ nechť se poznamená sv. křížem jako na konci hymnu Gloria a nechť přitom rozdělí slova takto: když říká „Et vitam“, nechť se dotkne čela a prsou, když říká „venturi“, nechť se dotkne levého ramene, a když říká „saeculi“, nechť se doktne pravého ramene. Aby se tak mohlo stát, musí tato slova říkat pomalu. Při slově „Amen“ může složit ruce k sobě, avšak není chybou, když je nespojí, protože rubrika toho nežádá (Tonnel. I. 1. t.4. n.2.).

8. Credo se říká po Evangeliu o všech nedělích, i když se v tu či onu neděli říká officium o některém světci, v jehož mši by se jinak neříkalo, kdyby jeho svátek připadl na jiný den. Dále o všech svátcích Páně a Panny Marie, o svátcích sv. apoštolů a evangelistů, o svátcích sv. andělů (sv. Michaela, sv. Gabriela, sv. Rafaela a sv. andělů strážných), o všech svátcích učitelů Církve, jsou-li slaveny jako duplex, v den výročí posvěcení kostelů a v den výročí posvěcení oltářů a v jejich oktávách, což neplatí o výročí posvěcení oltáře, neboť toto oktávu nemá.

9. Posvěcení kostela se slaví ritem primae classis jak ve městě, tak v diecézi, avšak oktáva se slaví jen ve městě. Řeholníci je mají slavit ritem secundae classis a bez oktávy podle dekretu sv. kongregace ritů ze dne 11.2. 1702. O titulárních svátcích některého kostela, tj. o svátku titulárního patrona, se říká Gloria i Credo. Bylo řečeno: o titulárních svátcích některého kostela, neboť o titulárních svátcích některé kaple nebo některého oltáře se říká Credo jenom ve slavných, zpívaných mších, nikoli v soukromých. O titulárních svátcích kathedrálního kostela se řeholníci modlí Credo o svátku samém, který u nich nemá oktávu. Také se říká Credo o svátku sv. Marie Magdalény a dále o všech oktávách i svátcích světců, které do oktávy připadají, v oněch kostelích (avšak nikoli mimo ně), které vlastní nějakou významnou relikvii (hlavu, rámě, nohu nebo část těla, na níž světec trpěl při mučednictví), pokud je ta relikvie celá, není jen malá a byla řádně approbována od Ordináře. Dále se Credo říká ve dnech zvolení a korunovace papeže i o výročních dnech. Také ve dnech zvolení a konsekrace biskupa, o nejvýznačnějších svátcích řeholních řádů a v jejich oktávách, avšak to jen v kostelích dotyčného řádu. Nakonec ve slavných votivních mších pro re gravi. O jiných svátcích se Credo neříká s výjimkou těch kostelů, jejichž jsou svátky titulárními nebo patronátními.

7. Od Offertoria ke Kánonu.

1. Když dořekl Credo, anebo když se neříká, když dořekl Evangelium, má celebrant políbit oltář uprostřed a potom nechť se obrátí k lidu, aby výše uvedeným způsobem řekl: „Dominus vobiscum.“ Když pak zase složil ruce k sobě, nechť se obrátí toutéž cestou zase do středu oltáře, kde nechť roztáhne ruce a pozvedne je až k ramenům, pak nechť je zase složí k sobě před prsy, hlavu nechť skloní před křížem a zatím nechť řekne: „Oremus.“ Nato nechť říká s rukama složenýma k sobě před prsy Offertorium, k němuž v době velikonoční nechť připojí „Alleluja“. Někteří Offertorium říkají tichým hlasem, což se však zdá být proti rubrice, neboť ta vždycky říká výslovně, kdy se má mluvit potichu.

2. Když je Offertorium ukončeno, nechť odkryje kalich, přičemž velum snímá oběma rukama. Nechť je uchopí za dva přední konce, pozdvihne je dozadu a stáhne je rovněž směrem k zadní straně přes korporál. Není-li přisluhující klerikem oděným kottou, má je kněz složit sám, a to tak, aby třásně vela nepřišly dovnitř, aby, když pak na ně položí pallu, nezůstaly její kraječky viset za třásně vela. Když je velum složeno, nechť je položí vedle korporálu k epištolní straně. Nikdy však nechť neskládá velum na korporálu.

3. Když je velum složeno, nechť kněz položí levou ruku na oltář vně korporálu a pravou rukou nechť uchopí kalich za uzel a položí jej málem tak daleko, jak může natáhnout paži, aby mohl pohodlně sejmout s kalichu pallu a položit ji na složené velum. Nato sejme, stoje stále ještě ve středu oltáře, pallu s pateny a položí ji na velum, přičemž nechá jeden konec pally přesahovat velum, aby ji pak mohl pohodlněji zase uchopit.

4. Zde je třeba poznamenat, že při druhé a třetí mši vánoční musí jedna palla ležet na oltářním plátně, aby mohla být položena na kalich, v němž se nalézají relikvie nejsv. Krve. Může se přitom použít také tatáž palla, která patří ke kalichu, když, dříve než odloží kalich s korporálu, ji položí na oltářní plátno. Nebo také může kalich držet levou rukou (aniž by jej během nalévání položil na oltář). V těchto dvou mších musí celebrant dávat pozor, aby nečistil kalich purifikatoriem, dříve než nalije víno a vodu.

5. Vezme pravou rukou, a to mezi palec, ukazováček a prostředníček paténu s hostií a pozvedne ji do výše prsou, kde ji pak drží oběma rukama, totiž palci a ukazováčky kolem patény, ostatní prsty drže nataženy a sevřeny k sobě pod paténou tak, aby ji podpíraly. V téže době nechť pozvedne oči směrem ke kříži a hned je zase sklopí a říká: „Suscipe, sancte Pater etc.“ Rubrika říká: „Elevatis oculis et statim dimissis,“ avšak tomuto „statim“ je třeba rozumět v morálním smyslu, a proto se sluší, aby během slov: „Suscipe, sancte Pater, omnipotens aeterne Deus“ oči zůstaly pozvednuty ke kříži a pak byly sklopeny při slovech „hanc immaculatam hostiam“.

6. Má-li kněz konsekrovat partikule pro přijímání věřících, nechť je položí, bude-li jich jen málo, totiž pět nebo šest, na paténu pod velkou hostii a po obětování nechť je položí na korporál k evangelní straně, avšak vždycky na posvěcený oltářní kámen a do nevelké vzdálenosti od velké hostie. Bude-li partikulí mnoho, nechť je položí do ciboria nebo na korporál. Budou-li položeny do ciboria, nechť ciborium postaví za kalich, a dříve než vezme paténu, aby konal obětování, nechť sejme víčko ciboria, aniž by však ciborium odsunul z jeho místa, a nechť zaměří při obětování svou intenci také na tyto partikule.

7. Po ukončení modlitby Suscipe nechť udělá paténou nad korporálem znamení sv. kříže asi ve velikosti jedné stopy a nechť přitom drží paténu asi ve výšce půl stopy. Nato nechť nechá sklouznout hostii s přední strany patény doprostřed korporálu a pak nechť položí paténu ihned poněkud pod korporál k epištolní straně a nechť ji pokryje, když byl purifikován kalich, purifikatoriem. Bylo řečeno, že paténa má být položena poněkud pod korporál, což znamená, že má být položena pod něj až do jedné poloviny, aby pak nebylo obtížné, v pravý čas ji zase vyjmout. Je-li po ruce ciborium nebo druhý kalich s partikulemi, má být ciborium zakryto příslušným víčkem a nechť je bez vela a druhý kalich nechť je zakryt paténou nebo pallou.

8. Zde je třeba poznamenat, že by bylo lehkým hříchem, kdyby bez příčiny byly konsekrovány partikule, které by se vzaly k použití teprve po Offertoriu. Je-li k tomu ovšem nějaká příčina, jako kdyby třebas ten, kdo má přijímat, musel přijímání vynechat, anebo kdyby pak musel čekat po dlouhou dobu, anebo kdyby ten, kdo chce přijímat, byl šlechtic a těšil se velké vážnosti (neboť takový člověk smí, jak říká Suarez aj, přijímat částečku také z velké hostie). V těchto a podobných případech je tato konsekrace dovolena a obětování se při tom nahradí duchovním způsobem, což je pravděpodobně dovoleno také tehdy, když se již začalo s Kánonem, jak říká kard. Lambertinus (De Sacr. Missae, lib. 3, cap. 8, n.5), Quarti, Posseo, Gobat aj.

9. Nato nechť kněz učiní inklinaci před křížem, odebere se s rukama složenýma k sobě na epištolní stranu a vezme kalich za uzel do levé ruky. Napřed nechť jej pravou rukou purifikuje, drže přitom jeden konec purifikatoria, který z této strany položil kolem uzlu kalicha, levou rukou a druhý konec purifikatoria rozlože na číšku kalicha, aby, kdyby snad ukáplo z konvičky, nesmáčel oltářní plátno. Potom nechť naleje, drže přitom kalich poněkud nakloněn, víno v náležitém množství, tj. tolik, co může vypít najednou, do kalicha, a to k jeho nakloněné straně. Když se tak stalo a vrátil konvičku přisluhujícímu, nechť požehná vodu, drže přitom kalich ve stejné poloze, znamením sv. kříže, učiněným nad konvičkou (ovšem ve mších za zemřelé toto žehnání odpadá) a zároveň nechť řekne: „Deus, qui humanae substantiae etc.“ Pak nechť vleje trošku přirozené vody do kalicha (méně než jednu třetinu obsahu vína, a alespoň jednu jedinou kapku) a dále nechť říká: „da nobis per hujus aquae et vini mysterium etc.“ Poté nechť vrátí přisluhujícímu konvičku, a když postavil kalich rovně, nechť vezme purifikatorium, které se nachází mezi prsty jeho levé ruky u uzlu kalicha, upraví je vhodným způsobem podle ukazováčku pravé ruky a purifikuje jím kalich na té straně, na které naléval víno a vléval vodu. Ukáplo-li víno, musí purifikovat kalich kolem dokola, až kam sahá víno, a mezitím pomalu říká zbývající slova: „Ejus Divinitatis etc.“, aby purifikaci ukončil slovy: „Jesus Christus etc.“ Nyní nechť přiblíží kalich ke korporálu, též levou rukou, aby jej pak mohl pohodlně uchopit. Když pak říká slova: „Jesus Christus etc.“, může ruce složit k sobě. Teď nechť učiní inklinaci směrem ke kříži a a vrátí se do středu oltáře, přičemž purifikatorium položil jeho konci k oltáři na nepokrytou část patény. Někteří chtějí, aby je položil na paténu levou rukou. Jedině když kněz toto koná, vraceje se do středu oltáře, může se tak stát i rukou pravou, avšak klade-li se purifikatorium na paténu dříve, než kněz odejde, stane se tak levou rukou ovšem pohodlněji. Jiní zase chtějí, aby slova „Jesus Christus etc.“ byla říkána ve středu oltáře, aby kněz mohl učinit inklinaci až tam. Zde si může každý vybrat, co mu bude nejlépe vyhovovat.

10. Když došel do středu oltáře a učinil obvyklou inklinaci před křížem, nechť položí levou ruku na oltář a pravou rukou nechť uchopí kalich za uzel. Pravou rukou drží přitom uzel tak, aby se palec nacházel na přední straně uzlu a ostatní prsty na straně zadní, a levou rukou, a to špičkami dlouhých prstů, podpírá nohu kalicha zdola. Tímto způsobem nechť drží kalich přímo nad místem, kam bude pak postaven, a nechť přitom dává pozor, aby nejhornější část kalicha nesahala ani nad oči, ani pod bradu, a tak nechť říká oraci: „Offerimus tibi, Domine, etc.“ Během celé této modlitby nechť drží oči pozdvihnuty ke kříži a lokty spuštěny k prsům.

11. Po skončení této modlitby, nikoli tedy dříve, jak to mnozí nesprávně činí, nechť udělá rovně drženým kalichem znamení sv. kříže nad korporálem, přičemž nechť drží kalich oběma rukama právě tak, jak jej držel při obětování. Toto znamení sv. kříže nechť je uděláno ve výšce tří nebo čtyř palců nad korporálem, a nikoli v bodech, nýbrž v rovných přímkách v délce asi jedné stopy. Může se přitom začít od konce korporálu až k hostii, avšak za hostii kalich jít nesmí. Je-li kalich vzadu za hostií ve vzdálenosti zhruba jejího průměru, avšak stále ještě na posvěceném oltářním kameni, nechť jej přikryje pallou a drží přitom levou ruku na oltáři. Toto se musí stát pokaždé, kdykoli se má kalich přikrýt nebo odkrýt. Někteří přitom kladou ruku na nohu kalicha a říkají, že tak činí proto, aby se kalich nepřevrhl, avšak může se jim odpovědět, aby obřady konali klidně a beze spěchu, čímž tato obava zmizí.

12. Nato nechť položí ruce složené k sobě na oltář tak, aby malíčky byly nataženy a nebyly odděleny od ostatních prstů (srov. 4,1) a dotýkaly se přední strany oltářní mensy a v mírně skloněné poloze a tichým hlasem říká: „In spiritu humilitatis etc.“ Potom nechť se napřímí, pozvedne oči ke kříži a zároveň rozepne ruce a pozvedne je až k ramenům, ale hned poté oči zase sklopí a, maje ruce před prsy jako při „Oremus“ u orací, říká: „Veni, Sanctificator etc.“ A když říká „Bene+dic“, nechť udělá znamení sv. kříže nad kalichem a hostií zároveň, přičemž levá ruka má ležet na oltáři.

13. Zde je třeba poznamenat: Za prvé, že, když se říká: „Veni, Sanctificator etc.“, nesklání se hlava při slově Deus, jak tomu učí Merati spolu s mnoha jinými, protože tato inklinace se dělá bezprostředně poté, neboť kněz odchází ze středu oltáře, a sluší se, jak píše Sarnelli, učinit tuto inklinaci při slovech „tuo sancto nomini praeparatum“. Za druhé,aby udělal znamení sv. kříže nad obětí, jak se to sluší, musí vést rovnou přímku k sobě, aniž by ji spustil na hostii, a to s konečkem malíčku ji začne od středu kalicha a končí ji vně hostie. A pak ve stejné výšce jako u první přímky vede příčnou přímku nataženou rukou, aniž by přitom křivil prsty (což podle dekretu sv. kongregace ritů ze dne 4.8. 1663 není dovoleno), před pallou mezi kalichem a hostií. A při takovém kříži i při všech ostatních nechť nepřekračuje rozměr pally. Je-li třeba udělat znamení sv. kříže jenom nad kalichem, dělá se od jednoho konce pally ke druhému. Za třetí, že kdykoli má celebrant žehnat, musí napřed složit ruce k sobě, jak to vysvítá z rubriky, ledaže by nastal případ, že by druhá ruka byla zaměstnána, jako je tomu v případě, kdy žehná vodu slovy: „Deus, qui humanae etc.“, a při konsekraci, kdy žehná hostii.

14. Když udělal znamení sv. kříže, nechť složí ruce zase k sobě, učiní inklinaci směrem ke kříži a odebere se s rukama složenýma k sobě na epištolní stranu, kde si omyje špičky čtyř prstů, totiž obou palců a obou ukazováčků, přičemž dva prsty pravé ruky položí přes dva prsty ruky levé, aby voda, jež je na ně lita, omyla zároveň jedny i druhé prsty, a přitom říká tichým hlasem: „Lavabo etc.“ Při „Gloria Patri“ nechť učiní inklinaci směrem ke kříži a pak nechť se ihned vrátí do středu oltáře a pokračuje dále slovy: „sicut erat in principio etc.“ Někteří chtějí, aby, když si kněz osušil ruce dříve, než dokončil žalm, mohl říkat „Gloria Patri“ ve středu oltáře a učinit inklinaci tam, ale Merati tomuto názoru odporuje, a právem, neboť, jak se mi zdá, by to nebylo podle rubriky. Modlitba „Gloria Patri“ se vynechává ve mších za zemřelé a ve mších, které se čtou od Pašijové neděle až do Bílé soboty exclusive, avšak ve votivních mších de Passione a de Cruce, a to jak ve výše uvedené době, tak i mimo ni, se musí modlitba „Gloria Patri“ ke zmíněnému žalmu připojit.

15. Nyní jde kněz s rukama složenýma k sobě do středu oltáře. Když tam došel, má pozvednout a zase sklopit oči, aniž by učinil inklinaci směrem ke kříži, a poněkud skloněn, drže sepnuté ruce na oltáři, nechť říká tichým hlasem: „Suscipe, sancta Trinitas etc.“ Potom nechť políbí oltář uprostřed, složí ruce zase k sobě a obrátí se k lidu, přičemž zachová stejný způsob jako u zvolání „Dominus vobiscum“, jen s tím rozdílem, že tentokrát obrácen trochu posečká, a když ruce roztáhne a zase složí k sobě, řekne mírným hlasem: „Orate, fratres“ a tichým hlasem pak pokračuje: „ut meum ac vestrum etc.“ Pak nechť se obrátí zase do středu oltáře, a to nikoli k epištolní, nýbrž k evangelní straně, a tím učiní dokonalý kruh. A když se obrátil zpět k oltáři, nechť učiní inklinaci před křížem, jak to žádají Merati, Bisso, Hippolito a Tonnelio. Když pak přisluhující dokončil odpověď: „Suscipiat Dominus“, celebrant nechť odpoví tichým hlasem: „Amen.“

16. Nato nechť říká s roztaženýma a pozvednutýma rukama, poněkud jsa obrácen k missálu, tichým hlasem Orationes secretas (aniž by před jejich začátkem říkal Oremus), a při jejich závěru nechť zachovává, co bylo řečeno výše ve vztahu k Oracím (5,4). Na konci první sekrety nechť řekne: „Amen.“ Je-li jen jedna jediná sekreta, nechť řekne totéž tichým hlasem, avšak závěr: „Per omnia saecula saeculorum“ nechť říká nahlas. A je-li sekret více, nechť se tak stane na konci té poslední. Přitom ruce mají ležet roztaženy na oltáři vně korporálu, a tak je má držet, dokud by nedořekl: „Dominus vobiscum.“ Když pak říká: „Sursum corda“, nechť pozvedne ruce až k prsům, drže jednu dlaň proti druhé a prsty sevřeny k sobě a nataženy přímo. Když říká: „Gratias agamus Domino“, nechť pozvedne ruce ještě o něco výše, totiž až k ramenům, a hned nato nechť je složí k sobě před prsy. Když říká: „Deo nostro“, nechť pozvedne oči ke kříži, a pak bezprostředně poté nechť skloní hlavu inklinací ex minimis maxima. Jinak při „Domino“ jsou ruce složeny k sobě, při „Deo“ jsou pozvednuty oči a při „nostro“ se učiní ona inklinace.

17. Když pak přisluhující odpověděl: „Dignum et iustum est“, nechť celebrant znovu roztáhne ruce a drží je tímtéž způsobem jako u Orací a pokračuje Prefací – -buď následuje Praefatio communis, anebo propria, jak toho doba církevního roku vyžaduje – a v této poloze nechť zůstane až do „Sanctus“. Zde je třeba poznamenat, že Jeho Sv. papež Klement XIII. v r. 1759 nařídil, že se musí o všech nedělích, které nemají vlastní Prefaci, říkat Preface o nejsv. Trojici. Tím byla odstraněna pochybnost, zda se má brát o nedělích infra Octavam nebo o nedělích postních nebo o nedělích velikonočních Preface o tom svatém, jehož oktáva běží, nebo Preface postní neděle nebo Preface velikonoční neděle. Rozhodla zvyklost, jež platila jak v Římě, tak i jinde za závaznou, že totiž o nedělích infra Octavam se bere Preface de Octava (má-li oktáva vlastní Prefaci) a o nedělích postních a velikonočních Preface předepsaná pro tu dobu, nikoli tedy Preface de Trinitate.

18. Když celebrant došel až k „Sanctus“, nechť složí ruce k sobě před prsy, aniž by je pokládal na oltář, a jsa poněkud skloněn, nechť umírněným hlasem říká: „Sanctus etc.“ Při slovech: „Benedictus, qui venit“ se narovná a poznamená se znamením sv. kříže, přičemž levou ruku drží pod prsy a zachovává stejný tón hlasu. Ta slova může rozdělit takto: Když říká „Benedictus“, poznamená čelo, když říká „qui venit“, poznamená hruď, když říká „in nomine Domini“, poznamená levé rameno, a když říká „Hosanna in excelsis“, poznamená pravé rameno. Někteří chtějí, aby zde ruce byly složeny k sobě, a jiní říkají, že se tak nemá stát, protože to rubrika nepředepisuje. Co se mne týče, myslím si, že musejí být složeny k sobě, protože rubrika pak říká před „Te igitur“ jasně „extensis manibus“, čímž předpokládá, že ruce byly předtím složeny k sobě.

8. Od mešního kánonu až ke konsekraci.

1. Ihned po Prefaci nechť kněz, stojící ve středu oltáře, roztáhne ruce až k ramenům a pozvedne oči ke kříži a nechť je hned zase sklopí, jakož i spustí ruce, hluboce se před oltářem skloní a ruce na něj položí obvyklým způsobem a řekne tichým hlasem: „Te igitur etc.“ – Zde je namístě poznamenat, že celý Kánon se musí říkat tichým hlasem s výjimkou toho, co rubrika nařizuje říkat nahlas. Gavanti a s ním ještě někteří jiní chtějí, aby, poněvadž nemá být dělán žádný pohyb, aniž by byl doprovázen jistými slovy, ve stejném čase, kdy kněz dělá výše uvedené úkony, říkal uvedená slova: „Te igitur etc.“ s roztaženýma rukama. Avšak samotný Merati, který proti svému zvyku zde s Gavantim nesouhlasí, zcela správně a jasně dokazuje (a mnozí další s ním), že rubrika žádá, aby Kánon začal až poté, kdy ruce byly položeny na oltář, a toto nemůže být vykládáno žádným jiným způsobem. A zároveň uvádí mnohé úkony, které se dělají, aniž by byly doprovázeny slovně, jako např. genuflexi, pozdvihování konsekrované hostie a kalicha atd.

2. Po slově „petimus“ nechť celebrant políbí oltář a potom stoje zpříma nechť složí ruce k sobě a říká: „ut accepta habeas, et benedicas“. Potom nechť hned udělá, poté co levou ruku položil na oltář vně korporálu, pravou rukou trojí znamení sv. kříže nad kalichem a hostií a říká: „Haec + dona, haec + munera, haec sancta + sacrificia illibata.“ Jak tato znamení sv. kříže mají být udělána, viz výše ve 13. kapitole. Poté, drže ruce roztaženy jako při Prefaci, nechť pokračuje tichým hlasem: „In primis, quae tibi offerimus.“ Při slovech „Papa nostro N.“ se říká jméno žijícího papeže a přitom se učiní směrem k missálu inklinace ex minimis minima. Při slovech „Antistite nostro N.“ se říká jméno biskupa té diecéze, v níž se celebruje, bez inklinace, a v případě, že by celebrant biskupovo jméno neznal, nechť řekne jen: „Antistite nostro“ a myslí přitom vnitřně na biskupa této diecéze. Na tom místě pak, jež nenáleží k žádné diecézi, nechť se to udělá tak, jako se to dělává, když je biskupský stolec právě vakantní, kdy se tato slova „Et pro Antistite N.“ musejí vynechat. Podobně je-li vakantní také Apoštolský Stolec, vynechávají se rovněž slova: „Pro famulo tuo, Papa nostro.“ Také nepatří-li nikomu kostel, rovněž se vynechávají slova „Pro Antistite nostro“, neboť kostel, který nepatří do žádné diecéze, je třeba považovat za kostel v diecézi s vakantním stolcem, protože nemá žádného vládnoucího biskupa.

3. Když celebrant říká slova: „Memento etc.“, nechť pozvedne a složí k sobě ruce tak, aby špičky prstů sahaly až k ústům, a, aniž by je spustil před prsy, nechť je tak drží pozvednuty a složeny k sobě a nechť poněkud skloní i hlavu a zůstane chvíli v klidu. Přitom zde mohou být zavřeny oči, aby se duch tím lehčeji usebral. Kdo je však má sklopeny, drží se tímto výroku nejznamenitějších autorů, jak dokazuje Merati: „A celebrant nechť má oči buď sklopeny, anebo zavřeny až do slov Et omnium circumstantium.“ Písmena N.N., která se nacházejí v Kánonu, slouží k tomu, aby zde celebrant jmenoval všechny ty, za něž se modlí. Ve středověku se k tomuto účelu používaly tabulky, nazývané diptychy, a to proto, že každá strana takové tabulky měla dvě oddělení a na tyto tabulky se zapisovala jména všech, za něž se měl modlit. A nebudiž zde přehlédnuto, že nejlépe je, aby to okolostojícím nepřipadalo obtížné, když kněz koná Memento již přede mší sv. A když se kněz na tomto místě zastaví, nechť vzpomíná, jak mu to zbožná vůle vnuká, všech živých křesťanů a nechť ví, že (jak Merati, Gavanti a Tonnelio říkají) celebrant zde může, protože jde o soukromou modlitbu, doporučovat Pánu také všechny exkomunikované, bludaře, rozkolníky a pohany.

4. Aby zde bylo knězi pomoženo, zdá se mi správným, abych sem připojil formuli tohoto Mementa, jak ji uvádí kard. Bona ve svém traktátu „De Sacrificio Missae“ (kap. 5, § 6). Oddíl, z něhož je toto místo vzato, nese nadpis „Directio intentionis ante Missam“ a říká se zde toto: „Et quia hoc Sacrificium vim impetratoriam infinitam habet, offero illud pro meis, et omnium viventium ac defunctorum necessitatibus. Et primo quidem, fructum, quem possum et debeo, illi principaliter applico, pro quo celebrare intendo. Et si forte contingat, eum non indigere, vel non esse capacem, opto et volo hunc fructum ad N. derivari, cum applicatione indulgentiarum mihi, vel tali defuncto. Secundario autem, sine ejus praejudicio, pro quo offerre primario teneor vel intendo, offero pro omnibus mihi peculiariter commendatis, pro N. N. pro tali gratia obtinenda, et pro cunctis viventibus atque defunctis, pro quibus me, indignum famulum tuum, legatione apud Te funde voluisti, ut defunctis requiem indulgeas vivisque gratiam concedas, Tibi serviendi, et in amore Tuo usque in finem perseverandi. Amen.“

5. V tomtéž traktátě, a to v téže 5. kapitole pod § 8 autor dále říká: „Ut omnium recordari possis, pro quibus recordari debes, et orare, postquam dixisti: Memento, Domine, famulorum famularumque tuarum, ut ipsae preces vim habeant efficaciorem, multum proderit, cum Christi Domini cruciatibus illas sociare, hunc fere in modum:1. pro te ipso orabis per Sanguinem pro nobis effusum, ut per illum expieris a peccatis, et eas virtutes obtineas, quae tibi maxime sunt necessariae ad finalem perseverantiam. 2. Per Latus transfixum Ecclesiam commendabis, quae ex eo orta est. 3. Per Caput spinis coronatum, Summum Pontificem omnesque Prin- cipes et Antistites. . 4.Per Vulnus dexterae manus, amicos, consanguineos et benefactores. 5. Per Vulnus sinistrae, omnes, qui te oderunt, vel aliqua molestia aut scandalo affecerunt. 6. Per dexterum Pedem perforatum, personas, et negotia a Superioribus commendata. 7. Per Sinistrum, omnes qui sunt in peccato mortali, ut in dexteram partem transferantur. 8. Per flagella, sputa et alapas, ethnicos, haereticos, caeterosque infideles, qui Deum contumeliis afficiunt. 9. Per Crucifixionem, Religiosos omnium ordinum, ut crucem voluntariae asperitatis libenter ferant. 10.Per Sitim, eos omnes, qui tuas preces expetunt. 11. Per Angorem, quem in horto pati voluit, omnes, qui in aliqua calamitate, periculo, necessitate, tentatione, aut molestia versantur. 12. Per Mortem et Sepulturam, justos omnes, ut cum ipso sepulti semper in justitia perseverent. Speciatim vero pro illis orabis, quorum te Deus meminisse vult, et tu nescis, pro his, quos Deus maxime diligit, licet eorum numerum et nomina ignores, id enim gratissimum illi est, etc.“

6. Když dokončí Memento za živé i speciální applikaci plodů mešní oběti, nechť roztáhne ruce a nechá je poklesnout (oboje se děje před prsy) a pokračuje slovy: „et omnium circumstantium“ až ke slovům „per eundem etc.“ Když pak říká Communicantes, nechť učiní při jménu Maria inklinaci ex minimis mediam směrem k missálu a při jménu Ježíš inklinaci ex minimis maximam. Také při jménu světce, jehož svátek se právě slaví a jehož jméno se vyskytuje v Kánonu, nechť učiní inklinaci ex minimis maximam směrem k missálu.

7. Nechť ví, že, když v Oktávách, které mají své vlastní Communicantes i své vlastní Hanc igitur, by se měla číst nějaká votivní mše pro re gravi, mající vlastní Prefaci, jako třebas ve velikonoční Oktávě mše o Duchu sv. nebo o Panně Marii, přece Communicantes a Hanc igitur se musí vzít z oné Oktávy. Tak je tomu podle dekretu sv. kongregace ritů ze dne 28.8. 1627. Také tehdy, když svátek sv. apoštolů Filipa a Jakuba připadne do Oktávy Nanebevstoupení Páně, bere se Preface ze svátku apoštolů, ale Communicantes ze svátku Nanebevstoupení.

8. Když celebrant říká: „Hanc igitur oblationem etc.“, nechť vztáhne obě ruce nad kalich i hostii tak, že dlaně rukou jsou drženy nad kalichem i hostií otevřené. Nechť to učiní tak, aby špičky prstů sahaly až k palle, aniž by se jí dotýkaly, a palce aby tvořily tvar kříže, přičemž pravý palec nechť spočívá na levém ve shodě s dekretem sv. kongregace ritů ze dne 4.8. 1663. Dále pak nesmějí být přitom lokty drženy zdvižené ve výšce, nýbrž musejí být připaženy k tělu ve výši prsou. V této poloze nechť zůstane až do slov: „Per Dominum etc.“, neboť když řekne tato závěrečná slova, složí ruce zase k sobě a pokračuje: „Quam oblationem etc.“ Když pak řekl slovo: „quaesumus“, nechť položí levou ruku na oltář vně korporálu a pravou nechť udělá společně nad kalichem i hostií tři znamení sv. kříže, přičemž říká: „Bene+dictam, adscrip+tam, ra+tam etc.“ a nechť postupuje, jak bylo uvedeno výše (7,13). Nato nechť udělá ještě jedno znamení sv. kříže nad hostií, přičemž říká: „Ut nobis cor+pus.“ Při tomto znamení sv. kříže nesmí ruka poklesnout dolů na hostii, jak poznamenává Merati, když není ničeho jiného třeba, než aby stáhl ruku poněkud k sobě, aby pak příčná čára přišla na hostii. Potom nechť udělá ještě jedno znamení sv. kříže nad kalichem, přičemž říká: „et san+guis.“ Obě tato znamení sv. kříže, jak nad hostií, tak nad kalichem, mají být kratší než obvykle. Poněvadž rubrika udává, že kříž při slově „ra+tam“ má být udělán uprostřed tohoto slova, zdá se, že z toho povstává nesnáz, že se totiž musí poněkud počkat, než se udělá jiné znamení sv. kříže nad hostií při slově „cor+pus“, o čemž pak vznikla různá mínění. Chci uvést jen ta, která se mi jeví jako jasná, a to: že se musí, když se dělá kříž při slově „ra+tam“ , pohybovat pravou rukou tak pomalu nad hostií, aby právě tehdy, když jsou dokončena ostatní slova, následující za slovem „ra+tam“, došla tam, kde má začínat kříž, který se dělá nad hostií. Kdyby však byl kněz při vyslovování oněch slov poněkud pomalý, nechť zatím položí ruku na oltář, neboť je všeobecným pravidlem rubriky, že ruka nikdy nesmí zůstat v klidu ve vzduchu. (Merati říká: „Post ra+tam jungendas esse manus, et corrigendum esse errorem eorum, qui vel dexteram super altare ponunt, vel sine interruptione quinque praedictas cruces efformant.“ Part. 2 tit. VIII, n. 15 in fine.)

9. Když celebrant udělal těchto pět znamení sv. kříže udaným způsobem, nechť pozvedne a spojí ruce před prsy a pokračuje slovy: „Fiat dilectissimi Filii tui Domini nostri Jesu Christi“ a při slovech „Jesu Christi“ nechť skloní hlavu směrem ke kříži. Když pak říká: „Qui pridie, quam pateretur“, nechť otře prsty, totiž palce a ukazováčky obou rukou, o vnější okraj korporálu, ale nechť se tak nikdy nestane ve střední části korporálu, kam potom položí konsekrovanou hostii. Nyní nechť vezme ukazováčkem a palcem pravé ruky hostii a řekne: „accepit panem etc.“ Aby mohl hostii snadněji uchopit, je dobré zatlačit levým ukazováčkem na její okraj, a zatímco říká: „in sanctas ac venerabiles manus suas“ a bere ji také ukazováčkem a palcem levé ruky, má ostatní prsty natáhnout a přitisknout k sobě. Nechť celebrant nepřehlédne, aby hostii držel vždy zpříma a nikdy v ležatém směru, jakož ani to, že má ve středu oltáře stát rovněž zpříma.

10. Při slovech: „et elevatis oculis in coelum“ nechť pozvedne oči ke kříži a drží je, jak chce Bauldry, během všech ostatních slov: „ad te Deum, Patrem suum omnipotentem“, takto pozvednuty. Potom však nechť je ihned sklopí a skloní hlavu, když pak dále říká slova: „tibi gratias agens“. Když nyní drží hostii mezi ukazováčky a palci, jak to bylo již řečeno výše, poněkud pozvednutou nad středem korporálu, nechť udělá pravou rukou nad ní znamení sv. kříže při slově: „bene+dixit“. Nachází-li se za kalichem ciborium, nechť je postaví, dříve než začne říkat slova: „Qui pridie“, tj. dříve než otře prsty o korporál, po straně kalicha a nechť je odkryje. Poté, co kněz řekl slova: „deditque discipulis suis“, nechť opře lokty důstojným způsobem o oltář, aniž by se přitom rukama dotýkal korporálu, drží přitom nohy blízko u sebe a zpříma a stojí s hlavou a rameny mírně skloněnými a říká zřetelně, uctivě a tiše (rubrika říká: „profert secreto“, tedy aniž by užil hlasu, vytvářeje slova jen dechem tak, aby nebyl od okolostojících slyšen) slova: „Hoc est etc.“ Při konsekraci hostii nechť kněz dává pozor zvláště na to, aby při ní neučinil naprosto žádný pohyb ani hlavou, ani ústy, aby formuli nevyslovoval rychle, aby neměl hostii blízko úst nebo ústa blízko hostie a aby vyslovil formuli zřetelným způsobem bez přestávek mezi jednotlivými slovy.

11. Když tedy kněz vyslovil konsekrační slova nad hostií, nechť drží konsekrovanou hostii mezi ukazováčky a palci (ostatní prsty jsou přitom staženy k sobě a nataženy a ruce jsou složeny těsně u sebe). Lokty nechť pak stáhne s oltáře tak, aby jen ruce, a to až po zápěstí, zůstaly ležet na oltáři na konci korporálu, a takto nechť poklekne, ale jenom na pravé koleno a nedělá přitom žádnou inklinaci. Musí totiž vědět, že, když se dělá genuflexe jen jedním kolenem, nesmí se při ní sklánět hlava, ačkoliv někteří tak činí, ovšem neprávem. Tato genuflexe se musí učinit s obzvláštní uctivostí, tudíž poněkud pomaleji, což platí i pro genuflexi po konsekraci kalicha. Poté, co učinil tuto genuflexi, nechť složí ruce k sobě, drže přitom prsty nataženy, a pozdvihne konsekrovanou hostii kolmo vzhůru přímo nad místo, kde leží korporál, a poněkud výše, než sahá hlava, totiž tak vysoko, aby zápěstí byla ve stejné úrovni jako oči. Avšak nechť konsekrovanou hostii nevrací zpět jakoby přes hlavu, nýbrž, jak bylo řečeno, nechť ji pozdvihne kolmo vzhůru, aby ji lid viděl a mohli uctít, a nechť ji drží po krátký čas a pak ji pomalu položí na korporál na totéž místo, odkud ji vzal. A aby toto mohl snadněji učinit, nechť opře, když hostii pokládá, špičky prstů o korporál, přibližně tři prsty daleko od místa, kam se má hostie položit, a když tímto způsobem opřel levou ruku, nechť uchopí pravou rukou hostii za její okraj a položí ji na patřičné místo. Je-li hostie již položena na korporál a nachází-li se tam ještě ciborium nebo druhý kalich s partikulemi, nechť je přikryje, ciborium víčkem a druhý kalich pallou, a postaví zase za kalich, kde stály dříve. A když pak učiní genuflexi, nechť se zase postaví zpříma.

12. Zde je třeba dále poznamenat: Za prvé, že jak při pozdvihování hostie, tak při pozdvihování kalicha musejí oči vždycky hledět na hostii nebo na kalich. .Za druhé, že od konsekrace až do abluce po přijímaní musejí být ruce odděleny, kdykoli je třeba učinit genuflexi nebo políbit oltář, a drženy roztažené na korporálu, přičemž palce a ukazováčky nesmějí být oddělovány, ledaže by se dotýkaly konsekrované hostie. Za třetí, že kdykoli je třeba vzít do rukou konsekrovanou hostii nebo ji zase položit, musejí být ostatní tři prsty nataženy a nesmějí se ohýbat, aby se vyloučilo nebezpečí, že by se konsekrované hostie dotýkaly jiné prsty než palce a ukazováčky.

13. Za čtvrté je třeba poznamenat, že mezi konsekrační slova nad hostií a nad kalichem a těmto slovům předcházející modlitby, tj. „Qui pridie“ a „Postquam coenatum est“, se nesmějí vsouvat vůbec žádné modlitby, ani ústní, ani vnitřní. Neboť Le Brun obhajuje ve třetím svazku svých děl (Art. 17. qu. 2.) a v jednom pojednání, které se nachází v jejich čtvrtém svazku, obšírným způsobem větu, že konsekrace se děje nejen slovy Spasitelovými, nýbrž také slovy, která jim předcházejí, a to zvláště předcházející prosbou: „ut nobis Corpus et Sanguis fiat etc.“ Dokazuje to římskou synodou, která byla slavena za sv. Řehoře VII. proti bludaři Berengariovi, že totiž chléb a víno se proměňují jak slovy Spasitelovými, tak i onou výše uvedenou svatou modlitbou: „Per mysterium sacrae consecrationis, et per verba Redemptoris, converti in Carnem et Sanguinem Jesu Christi.“ A na potvrzení tohoto svého názoru uvádí dvacet approbací doktorů Sorbonny. Scotus pochybuje z jiného důvodu o tom, že se konsekrace děje pouze slovy: „Hoc est etc.“ a „Hic est etc.“, neboť, jak říká, kdyby nepředcházela slova: „Qui pridie, quam pateretur etc.“, nebylo by udáno, že slova: „Hoc est etc.“ a „Hic est etc.“ mají být právě těmi slovy, která řekl Ježíš Kristus. Opačného názoru, že totiž pouhá slova: „Hoc est etc.“ a „Hic est etc.“ postačují ke konsekraci, jsou: Tournely, Giovenino, Gonet, Concina, Frassen, Lugo aj. a opírají své mínění o dekret Evžena IV. který tento papež vydal na koncilu florentském a kde se říká: „Forma hujus Sacramenti sunt verba Salvatoris, quibus hoc conficitur Sacramentum.“ Ostatně první názor se nezdá být zcela nepravděpodobný, a to tím spíše, že rubrika pro případ, že by se formule musela opakovat kvůli pochybnosti o platnosti materie způsob, přikazuje, aby se začala říkat od slov: „Qui pridie etc.“ A proto se musí souvislost těchto předcházejících slov se slovy Ježíše Krista zachovat, a nikoli rušivě přetrhávat, kdyby se tam vsouvaly jiné modlitby ústní či vnitřní. A nechť se nezapomíná, že od konsekrace až do abluce po přijímání musejí palce a ukazováčky vždy zůstávat sevřeny k sobě kromě případů, kdy je třeba vzít do rukou konsekrovanou hostii.

14. Poté, co kněz pozdvihl konsekrovanou hostii, nechť učiní genuflexi na pravé koleno, řádně až k zemi položené u levé nohy. Nato nechť povstane a pravou rukou odkryje kalich, přičemž levá ruka spočívá buď na korporálu, anebo, což je lepší, na noze kalicha. Pallu nechť přitom uchopí mezi prostředníček a ukazováček, jenž ovšem zůstává přitisknut k palci, a položí ji na konec složeného vela. Potom nechť zlehka otře ukazováčky a palce nad číškou kalicha, aby, kdyby se na nich snad zachytily nějaké fragmenty konsekrované hostie, tyto se dostaly do kalicha (a toto má učinit pokaždé, kdykoli se konsekrované hostie dotýká), a stoje zpříma nechť pak říká: „Simili modo etc.“

15. Kalich nechť uchopí oběma rukama následujícím způsobem: Čtyři prsty, totiž k sobě sevřené palce a ukazováčky, se mají nacházet na přední straně mezi číškou a uzlem, ostatní prsty na opačné straně nohy (rubrika říká: „juxta cuppam infra nodum“). V této poloze nechť pozvedne kalich čtyři palce nad korporál, přičemž říká: „Accipiens et hunc praeclarum calicem“ a ihned jej pak zase postaví na jeho dřívější místo. Při slovech: „tibi gratias agens“ učiní jednoduchý pohyb hlavou. Při slově „bene+dixit“ učiní nad kalichem pravou rukou znamení sv. kříže, přičemž jej levou rukou drží za uzel. Nato nechť kněz, opíraje se oběma lokty o oltář, uchopí kalich za nohu třemi prsty levé ruky a pravou nechť jej drží za uzel, totiž palcem a ukazováčkem na přední straně a ostatními prsty na zadní straně. Nechť stojí mírně skloněn a kalich nechť drží rovně a nikoli obrácen k ústům a poněkud nad korporálem, přičemž říká pozorně a bez přerušení konsekrační slova: „Hic est etc.“

16. Po ukončení těchto slov nechť postaví kalich zase na korporál a řekne tichým hlasem: „Haec quotiescumque etc.“ Ve stejném čase také zbožně uctí nejsv. Krev genuflexí. A když pak zase vstane, nechť uchopí kalich pravou rukou za uzel tak, jak již bylo výše uvedeno, palci a ukazováčky na přední straně a ostatními prsty na zadní straně, přičemž třemi prsty levé ruky nechť podpírá jeho nohu, a nechť jej pozdvihne kolmo vzhůru, maje na něho stále upřeny oči. A nechť kalich neopisuje kruh nad hlavou kněze, jak to někteří velice nevhodným způsobem dělají, ale nechť jej celebrant pozdvihne tak vysoko, aby viděl spodní část jeho nohy, a nechť jej malou chvíli drží, aby také lid mohl konsekrovaný kalich vidět a uctít. Potom celebrant spustí kalich kolmo dolů a postaví jej na korporál právě na to místo, odkud jej vzal.

9. Od mešního kánonu po konsekraci až k modlitbě Otče náš.

1. Když celebrant kalich postavil na oltář a uctil, nechť se zvedne a napřímí, roztáhne ruce před prsy, a jsa obrácen k missálu, říká: „Unde et memores, Domine, etc.“ Při slovech: „de tuis donis ac datis“ nechť složí ruce k sobě a pak položí levou ruku na korporál a pravou dělá tři obvyklá znamení sv. kříže nad hostií a kalichem, přičemž říká: „hostiam + puram, hostiam + sanctam, hostiam + immaculatam“, načež dělá jedno znamení sv. kříže nad hostií se slovy: „Panem + sanctum vitae aeternae“ a pak nad kalichem se slovy: „Calicem + salutis perpetuae“. Pak nechť pokračuje v modlitbě s roztaženýma rukama slovy: „supra quae etc.“

2. Když říká: „Supplices te rogamus“, nechť stojí hluboce skloněn a ruce drží na oltáři způsobem, jak bylo popsáno výše (4,1), totiž malíčky se mají dotýkat přední strany oltářní mensy a ostatní prsty (ovšem palce a ukazováčky zůstávají sevřeny u sebe) se nacházejí na oltářní mense. Po slovech: „ut quotquot“ nechť políbí oltář, přičemž nechť nohama poněkud od oltáře odstoupí, a když se zase narovná, nechť složí ruce zase k sobě. A potom, s levou rukou položenou na korporálu, nechť udělá pravou rukou znamení sv. kříže nad hostií, přičemž říká: „Sacrosanctum Filii tui Cor+pus“, a pak dělá znamení kříže také nad kaliche, přičemž říká: „et San+guinem sumpserimus“. A když říká: „Omni benedictione + coelesti et gratia repleamur“, nechť položí levou ruku pod prsa a pravou nechť požehná sám sebe znamením sv. kříže. A při slovech: „Per eundem“ nechť složí (podle rubriky) ruce zase k sobě.

3. Když říká: „Memento etiam, Domine etc.“, nechť roztáhne ruce a pak je přibližuje zase k sobě velice pomalu tak, aby byly složeny k sobě až při slovech: „in somno pacis“. Maje tedy ruce složeny k sobě před prsy, nechť činí – jako tomu bylo při Mementu za živé, jak je uvedeno výše, hledě se skloněnou hlavou na nejsv. Svátost oltářní – po krátkou dobu Memento za zemřelé. Když je dokončí, nechť nechá ruce klesnout před prsy a drže je roztaženy, nechť pokračuje v modlitbách slovy: „Ipsis, Domine etc.“. Při slovech: „Per eundem“ nechť složí ruce zase k sobě a skloní při slově „Christum“ hlavu. Podle všeobecného pravidla se má hlava sklánět jen při jménu „Jesus“, zde to však přikazuje rubrika, nikde jinde však ne. Bauldry chce, aby hlava byla držena ve skloněné poloze také při všech následujících slovech: „Nobis quoque peccatoribus“, avšak tento názor je poněkud podivný a nezdá se mi, že by byl v souladu s rubrikou.

4. Potom nechť položí levou ruku na korporál a udeří se špičkami tří prstů pravé ruky v prsa, přičemž nechť mírným hlasem řekne: „Nobis quoque peccatoribus“, a pak nechť pokračuje s roztaženýma rukama v modlitbách jako dříve. A když říká: „per Christum Dominum nostrum“, nechť složí ruce k sobě. Setrvávaje v této poloze říká: „Per quem haec omnia, Domine, semper bona creas“, a hned na to nechť udělá tři obvyklá znamení sv. kříže, jak bylo výše uvedeno (8,2) a říká přitom: „san+ctificas, vivi+ficas, bene+dicis, et praestas nobis.“ Poté nechť pravou rukou odkryje kalich, přičemž nechť má levou ruku položenu na korporálu, anebo, jak jiní chtějí, na nohu kalicha, a když uchopil pallu mezi prostředníček a s palcem spojený ukazováček, nechť ji položí na složené velum a pak nechť učiní genuflexi.

5. Nyní povstane a uchopí hostii palcem a ukazováčkem pravé ruky po straně, trošku pod jejím středem. Levou rukou drží kalich za uzel. Takto nechť udělá hostií tři znamení sv. kříže nad kalichem od jednoho jeho okraje k druhému, aniž by se okrajů dotýkal, rovně a nepřerušovaně, a říká: „Per + Ipsum, et cum + Ipso, et in + Ipso“. Potom nechť udělá rovněž hostií ještě dvě znamení sv. kříže mezi kalichem a svou hrudí, přičemž říká: „est tibi Deo + Patri omnipotenti in unitate Spiritus + Sancti“. Tato dvě znamení sv. kříže se dělají ve stejném směru jako znamení předešlá, ale tak, aby nejhornější část hostie stála vždy ve stejné úrovni s okrajem kalicha. Také nesmějí tato znamení sv. kříže přesáhnout korporál, ani dojít až za levou paži, pročež tato paže musí být ohnuta směrem ven. Poté, co hostie byla přiblížena ke kalichu pravou rukou a přímým směrem, nikoli obloukem, nechť je nad ním držena, přičemž kalich s hostií je poněkud pozvednut a v téže době celebrant říká tichým hlasem: „omnis honor et gloria“. Ihned poté, co byl kalich spuštěn opět na korporál a hostie položena opět na své místo, nechť otře palce a ukazováčky nad kalichem, nikoli ovšem u jeho okraje, nechť jej zase přikryje pallou a učiní genuflexi.

9. Od modlitby Otče náš až ke přijímání.

1. Poté, co kněz povstal po genuflexi a položil roztažené ruce na korporál, nechť řekne srozumitelným hlasem: „Per omnia saecula saeculorum.“ Potom nechť zvedne ruce, a když je skládá k sobě a hlavu sklání směrem k nejsv. Svátosti oltářní, nechť řekne: „Oremus.“ Stoje zpříma, nechť drží ruce složeny k sobě až do modlitby Otče náš. Přece však během této modlitby nechť je drží roztaženy před prsy a oči nechť má upřeny na nejsv. Svátost, v této poloze pak nechť zůstane až do slov: „Et ne nos inducas in tentationem“, načež přisluhující odpoví: „Sed libera nos a malo“ a kněz řekne tichým hlasem: „Amen.“

2. Potom nechť celebrant položí levou ruku na korporál a pravou rukou vezme, aniž by oddělil ukazováček od palce, purifikatorium a docela lehce jím otře patenu, která byla položena pod korporálem a kterou nyní vyjme. Pak nechť purifikatorium položí na epištolní stranu v malé vzdálenosti od korporálu. A nechť drží patenu mezi ukazováčkem a prostředníčkem nasměrovanou tak, aby její přední pozlacená část směřovala k hostii a její okraj spočíval na oltářním plátně, nikoli na korporálu, a jeho ruka se nacházela nad její nejhornější částí. Takto drže patenu, nechť kněz říká oraci „Libera nos etc.“

3. Po slovech: „omnibus sanctis“ a před slovy: „Da propitius pacem“ nechť udělá patenou znamení sv. kříže přes sebe, přičemž nechť drží levou ruku pod prsy; nato nechť políbí patenu a pak řekne: „Da propitius pacem“; neboť tak přikazuje rubrika, aby po slovech „omnibus sanctis“ napřed následovalo, že „Signat se cum patena ad fronte a pectus, et eam osculatur“, a teprve potom následovala uvedená slova: „Da propitius pacem“. Jeden učený theolog chtěl, aby se políbení pateny stalo až po slově „pacem“, a říkal, že prý je to tak nařízeno in Ceremoniali Episcoporum (Lib. 2. c. 8 n. 73). Jediné, co jsem tam našel, se ani v nejmenším neodchyluje od slov uvedené rubriky v missálu. Toto místo zní takto: „Antequam dicat verba: Da propitius etc., signat se cum ea de fronte ad pectus, et reliqua dicit et facit, quae in Missale ponuntur.“ – Ceremoniál tedy vůbec nemluví o onom polibku, spíše ve všem odkazuje na rubriku missálu, která nařizuje, aby patena byla políbena dříve, než se říkají slova: „Da propitius pacem.“ – Patena se políbí na jejím horním okraji blízko ruky. Tonnelio a Bauldry říkají, že kříž musí začínat se slovy: „cum beatis Apostolis“. Když kněz říká: „ut ope misericordiae etc.“, nechť položí hostii na paténu, přičemž ji upraví ukazováčkem levé ruky na patřičné místo. Nechť nezapomene přední část pateny položit na nohu kalicha, aby pak mohl jak svatou hostii, tak i patenu pohodlněji uchopit.

4. Nato nechť odkryje kalich a položí pallu na velum; potom nechť učiní genuflexi, přičemž ruce nechá ležet na korporálu, a když povstane, nechť jemně stiskne ukazováčkem levé ruky postranní část hostie a uchopí ji palcem a ukazováčkem pravé ruky uprostřed, pozvedne ji nad kalich a rozdělí ji palci a ukazováčky obou rukou uctivě a pomalu, drže ji stále nad kalichem, přičemž napřed nechť ji ohne dvakrát nebo třikrát ve středu přední části, aby oddělující se částečky neodlétaly mimo kalich a aby ji též pak mohl ve středu lehčeji rozdělit. Jednu polovinu, kterou po rozdělení drží v pravé ruce, nechť položí na patenu, a z druhé poloviny, kterou drží v levé ruce, nechť vyjme částečku, kterou odlomí ukazováčkem a palcem z dolní části hostie, a s touto odlomenou částečkou nechť učiní, jak bude hned řečeno, znamení sv. kříže nad kalichem. Když hostii rozděluje, nechť říká: „Per eundem Dominum nostrum Jesum Christum Filium tuum.“ Po slově „tuum“ nechť položí polovinu hostie, kterou drží v pravé ruce, na patenu a poté, když říká: „Qui tecum vivit et regnat“, nechť odlomí částečku z té poloviny hostie, kterou drží v levé ruce, jak již bylo řečeno, pravou rukou. A když říká: „In unitate etc.“, nechť spojí levou rukou obě poloviny na pateně k sobě. Pravou rukou nechť přitom drží odlomenou částečku nad kalichem, a když uchopí levou rukou kalich za uzel, nechť řekne srozumitelným hlasem: „Per omnia saecula saeculorum.“ Když přisluhující odpoví: „Amen“, nechť udělá odlomenou částečkou tři znamení sv. kříže nad kalichem, a to od jednoho kraje kalicha ke druhému, aniž by se jej hostií dotkl, přímo a nepřerušovaně, a zároveň nechť říká: „Pax + Domini sit sem+per vobis+cum.“ Když pak přisluhující odpověděl: „Et cum spiritu tuo“, spustí celebrant zmíněnou částečku do kalicha a říká přitom tichým hlasem: „Haec commixtio etc.“ a při slovech „Iesu Christi“ učiní jednoduchou inklinaci ex minimis maximam. Nato si otře prsty nad kalichem, přikryje kalich pallou a učiní genuflexi. Když vstane, nechť jen skloní hlavu, jak říká rubrika: „Capite inclinato versus Sacramentum“, a říká srozumitelným hlasem: „Agnus Dei etc.“

5. Když říká: „Miserere nobis“, položí levou ruku na korporál, kde ji, dokud neřekne potřetí: „Agnus Dei“, nechá ležet a třemi posledními prsty pravé ruky se bije, když říká: „Miserere nobis“ a „Dona nobis pacem“, třikrát v prsa. Nato říká, drže ruce složeny k sobě na oltáři, jak bylo řečeno výše (4,1), stoje mírně skloněn a hledě na nejsv. Svátost, – tedy v této poloze říká tiše tři následující orace Missálu.

6. Když tedy orace dokončí, učiní genuflexi a říká tichým hlasem: „Panem caelestem accipiam etc.“ Nato uctivě vezme palcem a ukazováčkem pravé ruky s pomocí palce a ukazováčku levé ruky obě části hostie z pateny a drží je levou rukou tak, že tvoří spolu opět kulatý tvar, a když onu část, kterou vidí proti evangelní straně, položí poněkud přes druhou, drží patenu pod nimi, a to ukazováčkem a dalším prstem, proti dole poněkud roztaženým prstům, přičemž se paží neopírá o oltář; (přece však to rubrika nezakazuje, a proto může každý, kdo je slabý, poněkud si opřít paži o oltář, avšak to se musí stát vně korporálu). Takto drže patenu nad korporálem ve výši čtyř palců a v poněkud skloněné poloze (parum inclinatus, jak říká rubrika) říká trochu zvýšeným hlasem třikrát: „Domine, non sum dignus“, ale slova: „ut intres etc.“ říká potom potichu; a neobrací se přitom stranou, jak to někteří dělají. Poté vezme obě části hostie mezi palce a ukazováčky pravé ruky, přičemž onu část, která stojí proti evangelní straně, položí úplně přes druhou. Potom se hostií poznamená sv. křížem, přičemž vede svislou čáru zhruba v délce jednoho střevíce shora dolů nad patenou, kterou drží v levé ruce, a vodorovnou čáru musí být udělána tak, aby hostie nepřesáhla patenu. Přitom říká: „Corpus Domini nostri“ a při slovech: „Iesu Christi“ skloní hlavu; paže opíraje o oltář, přijme v poněkud skloněné poloze uctivě svatou hostii a přidržuje si přitom dole patenu. Nechť dává pozor, aby, když sv. hostii přijímá, nevysunul viditelně jazyk z úst, ani ji nežvýkal zuby, ani aby se mu nepřilepila na patro úst, a tak nechť se snaží položit ji pod jazyk a tam ji rozmělnit. Zůstane-li sv. hostie přesto přilepena k patru, nechť se ji snaží uvolnit jazykem; a zbude-li mu v ústech nějaká malá částečka, nechť se ji snaží spolknout, když přijímá sv. Krev nebo abluci.

7. Poté, co přijal sv. Hostii, nechť položí patenu zase na korporál, narovná se a drže palce a ukazováčky sevřeny u sebe, nechť složí ruce k sobě a pozvedne je až k bradě a zdrží se chvíli v rozjímání o nejsv. Svátosti oltářní. Nato nechť ruce rozloží, levou nechť položí na korporál nebo na nohu kalicha, pravou nechť kalich odkryje a řekne: „Quid retribuam Domino etc.“ Po těchto slovech nechť položí ruce na korporál a pomalu učiní genuflexi. Potom zůstane levá ruka ležet na korporálu a pravá ruka pilně sbírá patenou pozůstatky sv. Hostie. Kdyby kněz musel pohnout kalichem z jeho místa, aby mohl sesbírat ony pozůstatky, nechť se tak stane dříve, než učiní genuflexi. Nechť pak drží patenu levou rukou nad kalichem a ukazováčkem pravé ruky, který v té chvíli není spojen s palcem, nýbrž je uvolněn, nechť stahuje úlomky sv. Hostie, aby padaly do číšky kalicha, a potom nechť otře přední část prstů nad kalichem jeden o druhý, nikoli však u okraje kalicha, aby všechny částečky sv. Hostie, jež snad mohly zůstat na prstech, tímto způsobem oddělil.

8. Zde rubrika poznamenává, že když se vyskytují konsekrované částečky, které jsou určeny k uchování, nebo jedna sv. Hostie, která je určena k vystavení nejsv. Svátosti oltářní, musejí se uložit do ciboria nebo do monstrance dříve, než celebrant učiní genuflexi, a dříve, než purifikuje korporál a přijme sv. Krev. Když sv. Krev již přijal a dokončil první purifikaci, teprve potom uloží ciborium nebo monstranci do  svatostánku. To však neplatí pro ten případ, má-li se ciborium ze svatostánku vyjmout; neboť nachází-li se ciborium ve svatostánku, uloží se doň ony částečky teprve po přijetí sv. Krve. O druhu a způsobu podávání sv. přijímání jak ve mši svaté, tak mimo ni, bude řeč v následujících kapitolách.

9. Celebrant nyní opět sevře palce a ukazováčky k sobě, položí levou ruku, v níž drží patenu, na korporál, uchopí pravou rukou kalich pod uzlem a řekne: „Calicem salutis accipiam etc.“, a když se žehná kalichem, říká: „Sanguis Domini nostri etc.,“ přičemž při slovech „Iesu Christi“ skloní hlavu, a pak přijme sv. Krev. Poněvadž rubrika říká: „Manu sinistra supponens patenam calici,“ je třeba poznamenat, že patena se drží pod kalichem jen tehdy, když se přijímá sv. Krev, přičemž patena je držena pod bradou.

10. Někteří říkají, že sv. Krev by mohla být přijata natřikrát. Jiní říkají, že by bylo vhodnější, kdyby byla přijata najednou. Přece však větším právem požaduje Gavanti, aby se tak stalo nadvakrát, a tuto zvyklost schvaluje také Merati. Kdyby snad v kalichu byla částečka sv. Hostie, jež někam přilnula, nechť se nevytahuje na okraj kalicha prstem, nýbrž nechť se přijme s vínem při první purifikaci. Sv. papež  Pius V., jak je vidět u Gavantiho, nařídil nechat purifikaci vtéci do úst na téže straně, na které byla předtím přijata sv. Krev.

11. Přijde-li někdo, kdo chce přijímat, celebrant mu podá sv. přijímání po přijetí sv. Krve. (O způsobu, jakým se podává sv. přijímání, bude řeč v následující kapitole.) – – A poté nechť říká: „Quod ore sumpsimus etc.“ a zároveň nechť podá kalich pravou rukou k epištolní straně přisluhujícímu, aby ten doň nalil víno; nechť přitom drží levou ruku s patenou na korporálu a nechť nechá dát do kalich tolik vína, kolik vzal ke konsekraci. Někteří, jako Cabrino a Tonnelio, chtějí, aby orace „Quod ore etc.“ byla napřed doříkána do konce, a teprve potom aby byl kalich nastaven k přijetí purifikace, přece však se mi toto nezdá být v souladu s malou rubrikou, která se nachází v kánonu a která říká: „Postea dicit; Quod ore etc., interim porrigit Calicem ministro, qui infudit in eo parum vini,“ neboť slovo „interim“ zřetelně naznačuje, že „Quod ore etc.“ se musí říkat zároveň s nalitím vína.

12.   Potom nechť celebrant lehce otáčí vínem nalitým do kalicha kolem dokola, aby stáhl všechny zbytky sv. Krve, a nechť přijme purifikaci z téže strany, ze které přijal sv. Krev; a nechť ji přijme, říká Merati, také tímtéž způsobem, jakým přijal sv. Krev, to znamená, že přitom drží levou rukou patenu pod bradou. Také je zde třeba poznamenat podle Meratiho, že ti, kdo nepijí víno, si nesmějí bez papežského dovolení posloužit při purifikaci vodou, nýbrž k ní musejí použít vína.

13. Po dokončení purifikace nechť položí patenu na korporál k evangelní straně, vezme kalich za číšku šesti dolními prsty rukou, drží palce a ukazováčky nad ústím kalicha a odebere se, poté co učinil inklinaci směrem ke kříži, na epištolní stranu. Tam omývá kalich drže ho uvnitř a nad oltářní deskou, ukazováčky a palce, a v  případě, že se dotýkal nejsv. Svátosti ještě nějakým jiným prstem, pak také tento prst, a to napřed vínem a potom vodou, jíž vezme větší množství, než kolik bylo vína.

14. Nato položí kalich mimo korporál na epištolní stranu; pak si osuší prsty purifikatoriem a mezitím říká: „Corpus tuum, Domine, quod sumpsi etc.“ Když je tato orace dokončena, nechť přijme ve středu oltáře poté, co učinil inklinaci před křížem, abluci v jednom tahu, přičemž drží levou rukou purifikatorium pod bradou a pravou rukou kalich, a pak nechť si purifikatoriem otře ústa a nechť jím vyčistí také kalich. V  případě, že by v kalichu nebo na patenězůstal úlomek sv. Hostie, nechť jej přijme.

15. Když pak postavil kalich mimo korporál na evangelní stranu, nechť naň položí patenu, pallu a velum. Nato nechť upraví velum, vezme levou rukou burzu a pravou rukou do ní vloží korporál a položí burzu tak, aby její otevřená strana směřovala proti němu. Nato nechť uchopí kalich levou rukou za uzel, pravou ruku položí na burzu a postaví kalich doprostřed oltáře, přičemž podle jednoho dekretu sv. kongregace, jak říká Merati, nechť položí velum na kalich takovým způsobem, aby nejméně vpředu zakrývalo celý kalich.

16. Je třeba si povšimnout, že když se na vánoce přijímá sv. Krev v první i ve druhé mši svaté, kalich se nepurifikuje, ani nečistí purifikatoriem, zatímco purifikace prstů jeden o druhý, zvláště nad připravenými nádobami, se dělá. Přece však modlitby „Quod ore etc.“ a „Corpus tuum etc.“ se říkají a po nich se kalich přikryje patenou, na níž se položí jiná hostie a palla, a přes něj se rozprostře velum, avšak purifikatorium zůstane ležet na epištolní straně.

11. O druhu a způsobu podávání sv. přijímání.

1. Nacházejí-li se na oltáři částečky pro ty, kdo chtějí přijímat, přikryje kněz po  přijetí sv. Krve a před purifikací kalich pallou, položí ony částečky na patenu, učiní genuflexi a říká pak, jsa poněkud obrácen k lidu s rameny k evangelní straně, oraci „Misereatur vestri etc.“, i kdyby přistoupil jen jediný přijímající. Nato učiní pravou rukou, drže levou ruku pod prsy, znamení sv. kříže nad přijímajícími a říká: „Indulgentiam, absolutionem etc.“ Obrátě se potom k oltáři, vezme patenu; a ukazováčkem a palcem pravé ruky vezme jednu částečku a zcela obrácen k lidu – i kdyby byla vystavena nejsv. Svátost oltářní – drží ji poněkud pozvednutou nad patenou v levé ruce, aniž by se pateny dotýkal jinými prsty pravé ruky, a řekne: „Ecce, Agnus Dei etc.“ a pak třikrát: „Domine, non sum dignus etc.“ Při podávání sv. přijímání vždy udělá nad patenou podávanou částečkou znamení sv. kříže směrem k přijímajícímu, který musí klečet na stupni nejbližším stupni oltářnímu, a nechť řekne: „Corpus Domini nostri Iesu Christi etc.“ Nato nechť se zase obrátí k oltáři, purifikuje korporál, dá úlomky sv. Hostie do kalicha a přijme purifikaci, jak bylo řečeno výše.

2. V případě, že by byly částečky konsekrované již dříve, které by se nacházely v  ciboriu ve svatostánku, položí celebrant po přijetí sv. Krve kalich na evangelní stranu, (avšak nikoli mimo korporál, protože ještě nebyl purifikován) a otevře drže palce a ukazováčky sevřeny k sobě svatostánek, učiní genuflexi, vyjme ciborium, postaví je doprostřed oltáře, odkryje, znovu učiní genuflexi a zůstane pak maje ruce složeny před prsy stát, dokud se přisluhující nedomodlí Confiteor; potom se obrátí a říká orace Misereatur a Indulgentiam a pak podává sv. přijímání, jak bylo řečeno výše.

3. Obrátiv se pak zase k oltáři, přikryje ciborium, vezme je, – aniž by je, jak to mnozí velice nevhodným způsobem dělají, líbal, – a postaví je do svatostánku, a dříve než svatostánek uzavře, učiní znovu genuflexi, a teprve potom jej uzavře. Merati žádá přitom sice tři genuflexe, tedy o jednu navíc; neboť chce, aby byla učiněna, dříve než bude ciborium přikryto, první; – když je svatostánek otevřen a než se vloží ciborium dovnitř, druhá; – a dříve než svatostánek uzavře, třetí genuflexe a cituje k tomu Ceremoniale privátní mše. Samo Ceremoniale neříká nic o první genuflexi, kterou Merati požaduje; neboť se tam říká: „Si remanserint particulae, clausa pyxide, et facta genuflexione, reponit eam in custodiam, et antequam claudat illam, denuo genuflectat.“ Tím ovšem nařizuje druhou a třetí genuflexi, nikoli však onu první, totiž tu před přikrytím ciboria. Poté, co podal sv. přijímání, neuděluje benedikci, protože ta je dána na konci mše. Nechť přijme zbývající kapky sv. Krve, které ještě zůstaly v kalichu, a potom purifikaci.

4. K tomu je třeba poznamenat ještě několik věcí. – Za prvé, když zbudou konsekrované částečky a na oltáři se nachází ciborium, má je kněz do něho vložit; nenachází-li se však na oltáři žádné ciborium, má je přijmout, dříve než purifikuje kalich; tak i tehdy, když v kalichu zůstane zbytek sv. Krve, sluší se, aby jej přijal před purifikací. V tom případě pak, že by konsekrované částečky musely zůstat na oltáři, než mše skončí, má kněz zachovávat totéž, co se musí zachovávat, je-li na oltáři vystavena nejsv. Svátost.

5. Za druhé, podávání sv. přijímání lidu se musí stát, nakolik je to možné, během mše svaté po přijímání kněze; neboť takový je názor Církve, jak říká Rituale Romanum: „Communio autem populi infra Missam, statim post communionem Sacerdotis fiere debet, nisi quandoque ex rationali causa post Missam sit facienda.“ Je zde také udána příčina: „Cum orationes, quae post communionem dicuntur, etiam ad alios communicandos spectent.“ A totéž platí také o přijímání přede mší svatou. Touto rozumnou příčinou by pak byla buď churavost, anebo nutná zaneprázdněnost na straně toho, kdo chce přijímat. Také by se mohlo, říká Gavanti, podávat přijímání na konci mše sv., kdyby přijímajících bylo tolik, že by podávání velice dlouho trvalo, aby se nezdržovali ti, kdo nepřijímají. Ostatně Benedikt XIV. říká ve svém díle „De Sacrificio Missae“ (Cap. 6, § 2), že zjevně chybují, kdo bez příčiny podávají sv. přijímání na konci mše svaté.Totéž říká také Le Brun a Magri (Vocab. eccl. verb. Communio) a podle tohoto pravidla nařizuje sv. Karel Boromejský, aby to bylo v jeho diecézi zachováváno.

6. Když za třetí je třeba purifikovat ciborium, (což se musí stát nejméně každých čtrnáct dní,) vezme kněz po přijetí sv. Krve ciborium ze svatostánku a položí všechny částečky, jež se v něm nacházejí, na patenu; nato si nechá dát do kalicha víno k první purifikaci a ukazováčkem do něho stáhne všechny úlomky zbylé v  ciboriu (Merati říká, že by se úlomky měly sbírat ukazováčkem a hned by se měly přijmout, neboť vloží-li se do kalicha, obyčejně k němu tak přilnou, že je kněz nemůže spláchnout ani vícerým nalitím), a když je to nutné, purifikuje také ciborium trochou vína, jež pak zase naleje zpět do kalicha. A když vytřel ciborium purifikatoriem, vloží doň nové částečky, postaví je zase do svatostánku a přijme všechny staré částečky.

7. Za čtvrté je třeba poznamenat, že podle dekretu sv. kongregace z r. 1741 se sice smí podávat sv. přijímání ve mších za zemřelé, ale je zakázáno podávat částečky, které byly konsekrovány před touto mší. A toto nařízení není tím, co proti němu namítají Merati a kardinál Lambertinus (Sect. 2, cap. 6), že totiž tento dekret prý nebyl publikován, nijak dotčeno, neboť oni mají na mysli jiný dekret z r. 1701; přece však ten dekret, o němž byla řeč výše a v němž je to nařízeno, je až z r. 1741 a ovšem byl publikován. To se však myslí jen pro ty mše, které se čtou s paramenty černými, nikoli však pro ty s fialovými, kde je to dovoleno podle dekretu ze dne 21.6. 1670 (u Meratiho v indexu dekretů pod čís. 444).

12. O podávání sv. přijímání mimo mši sv.,

a to buď před ní, anebo po ní.

1. Má-li se podávat sv. přijímání mimo mši sv., odebere se kněz k oltáři, jsa oděn kottou a bílou štolou. Poté, co tam došel a odložil biret, nechť učiní na nejnižším oltářním stupni genuflexi, vezme burzu a vyjme z ní korporál, který položí na jeho místo. Když je korporál rozložen, otevře svatostánek a po genuflexi vyjme ciborium, otevře je a znovu učiní genuflexi. Když se přisluhující domodlil Confiteor, nechť opět poklekne, načež nechť se obrátí s rukama složenýma k sobě k lidu a, jak bylo řečeno výše, nechť říká Misereatur etc. Potom nechť podává sv. přijímání.

Toto se děje při sv. přijímání, které celebrant podává buď přede mší sv., anebo po ní.

2. Po podávání, když se kněz znovu obrátil k oltáři, nechť říká tiše antifonu: „O  sacrum convivium, in quo Christus sumitur, recolitur memoria Passionis eius, et Gloriae futurae nobis pignus datur.“ A v době velikonoční a v oktávě Božího Těla nechť k ní připojí „Alleluia“. Potom se říkají versikly: V. Panem de coelo praestitisti eis; R. Omne delectamentum in se habentem; i s orací: „Deus, qui nobis sub Sacramento etc.,“ aniž by se předtím říkalo Dominus vobiscum, což je podle dekretu sv. kongregace ze dne 16,6, 1663.

3. Jestliže nějaký úlomek částečky přilnul k prstům, nechť jej nechá spadnout do  ciboria. Poté, co zavřel ciborium, purifikuje prsty v nádobce s vodou, osuší je purifikatoriem, učiní genuflexi, vloží ciborium do svatostánku, opět učiní genuflexi a pak zamkne svatostánek. Nakonec pozvedne oči ke kříži, roztáhne ruce a zase je složí k sobě, učiní inklinaci ex minimis maximam a řekne hlasitě: „Benedictio Dei omnipotentis,“ načež se obrátí s rukama složenýma k sobě k těm, kdo přijímali, levou ruku drží pod prsy a pravou jim žehná říkaje: „Patris et Filii et Spiritus Sancti descendat super vos et maneat semper.“ A přisluhující odpoví: „Amen.“

4. Toto požehnání se dává při podávání sv. přijímání jak přede mší sv., tak po ní, a to rukou, a nikoli ciboriem, jak to někteří neprávem dělají, zvláště když přijímají řeholnice, což takto vysvětluje i Benedikt XIV. v jedné ze svých bull. Když se tedy podává sv. přijímání řeholnicím a zavře se ciborium, nechť zůstane postaveno na  okénku a nechť kněz dává řeholnicím požehnání rukou.

13. O oracích po sv. přijímání

a o konci mše svaté.

1. Poté, co kněz vykonal purifikaci a dal kalich na oltáři do pořádku, jak to všechno bylo sepsáno v 10. kapitole (10,14-15), odebere se, maje ruce složeny k  sobě před prsy, na epištolní stranu a pomodlí se tam srozumitelným hlasem antifonu, zvanou Communio, a ihned nato se vrátí, opět drže ruce složené k sobě, do  středu oltáře, políbí oltář, obrátí se k lidu a řekne obvyklým způsobem: „Dominus vobiscum.“ Nato se vrátí zase ke knize a říká oraci, zvanou Postcommunio, i všechny ostatní orace, jež se toho dne mají říkat, přičemž při první a druhé oraci řekne napřed „Oremus“ a učiní inklinaci směrem ke kříži.

2. Zde je třeba poznamenat, že během postní doby ve mších o feriálních dnech, kdy se říkají slova: „Humiliate capita vestra Deo,“ jež jsou v missálu uvedena před  poslední orací, se nečiní žádná další inklinace; když inklinace, učiněná při  předcházejícím „Oremus“, již stačí. Tak říká Merati; a toto je též pravděpodobné, protože rubrika říká: „Dicet: Oremus. Humiliate capita vestra Deo, caput inclinans.“

3. Jsou-li orace skončeny, nechť zavře missál (mimo případ, že by se na konci mše říkalo nějaké vlastní evangelium) a nechť jej zavře tak, aby zavřená část ležela proti kalichu. Potom se odebere do středu oltáře, políbí jej a říká, obrátě se k lidu, s  roztaženýma rukama: „Dominus vobiscum“; pak složí ruce k sobě před prsy a řekne, jsa stále ještě obrácen k lidu: „Ite, Missa est“, aniž by přitom skláněl hlavu; a po celou oktávu velikonoční říká poté ještě dvakrát „Alleluia“. A slova: „Ite, Missa est“ se po mši říkají pokaždé, kdykoli se říkalo Gloria. Jestliže se ve mši Gloria neříkalo, obrátí se kněz po slovech „Dominus vobiscum“ zase k oltáři a řekne stoje zpříma: „Benedicamus Domino“, anebo ve mších za zemřelé: „Requiescant in pace“; a nato nechť říká, drže ruce složené na oltáři a maje skloněnou hlavu („capite inclinato“, říká rubrika), slova: „Placeat tibi, Sancta Trinitas etc.“ Potom roztáhne ruce položené na oltáři, políbí jej uprostřed, a když se vzpřímí, pozvedne oči a ruce ke kříži, složí ruce pak hned zase k sobě, řekne se skloněnou hlavou nahlas: „Benedicat vos omnipotens Deus“, obrátí se pak s rukama složenýma k sobě a očima sklopenýma k zemi („demissis oculis ad terram“, říká rubrika) zleva doprava k  lidu a pravou rukou (nataženou a s prsty sevřenými u sebe), levou ruku drže pod prsy, mu požehná slovy: „Pater, et Filius, et Spiritus sanctus.“ Když říká „Pater“, začne dělat znamení sv. kříže rukou rovně nataženou před sebe ve výši čela; při slově „Filius“ ji dá dolů až k prsům a při slově „Spiritus sanctus“ učiní příčnou čáru, která nesmí přesáhnout šíři ramen.

4. Poté, co dal požehnání lidu, obrátí se opět k oltáři, avšak nikoli v tomtéž půlkruhu, v jakém se obracel k lidu, nýbrž v půlkruhu opačném, a to tak, že tímto obratem přijde před evangelní stranu. Tam řekne s rukama složenýma k sobě, obrácen jsa k oltáři, slova: „Dominus vobiscum“; potom nechť udělá pravým palcem znamení sv. kříže, napřed na oltář nebo na knihu tam, kde začíná evangelium; potom poznamená sám sebe na čele, ústech a prsou a nato říká evangelium podle sv. Jana: „Initium sancti Evangelii“ nebo jiné, které by se snad mělo číst. Když říká: „Et Verbum caro factum est,“ učiní genuflexi, drže přitom ruce od sebe odděleny na  oltáři; a hned zase vstane a říká ostatní slova. Když je evangelium skončeno, nelíbá ani kanonickou tabulku, ani missál, nýbrž vrátí se do středu oltáře, učiní inklinaci před křížem, dá přední část vela přes bursu, vezme levou rukou kalich za  uzel, pravou ruku položí na bursu a sestoupí, jsa obrácen k evangelní straně, až na nejnižší stupeň oltáře. Na tomto stupni poklekne, uchovává-li se na oltáři nejsv. Svátost, na jedno koleno; neuchovává-li se tam však, učiní inklinaci ke kříži („caput inclinet,“ říká 6. rubrika) a Merati i jiní chtějí, aby to byla hluboká inklinace. Potom pokryje hlavu biretem a odebere se zpět do sakristie, říkaje cestou antifonu: „Trium puerorum etc.“ s kantikem „Benedicite omnia opera etc.“ Potká-li jiného kněze, mají se navzájem pozdravit s pokrytou hlavou.

5. Když přišel do sakristie, nechť tam učiní hlubokou inklinaci před hlavním obrazem, sejme biret a odloží posv. roucha, jedno po druhém, v obráceném pořadí, než v jakém se oblékal. Nejdříve totiž odloží mešní roucho, pak štolu, pak manipul, pak cingulum, pak albu a nakonec humerál, přičemž na každém rouchu políbí kříž, kde se nalézá. Když svléká albu, svlékne napřed levý rukáv a potom pravý přes hlavu. Kdyby snad musel ona roucha odložit u oltáře, nechť tak učiní na evangelní straně. Potom začne kněz děkovat božskému Hostu, jenž jej s tak velkou láskou poctil, když vešel do jeho duše.

14. O tom, co se vynechává ve mši za zemřelé.

1. V Introitu mší za zemřelé se vynechává žalm „Judica me, Deus“. Říká-li se tedy antifona: „Introibo ad altare Dei“ a přisluhující odpověděl: „Ad Deum, qui laetificat etc.“, celebrant řekne: „Adiutorium nostrum etc.“ a hned poté se modlí Confiteor a ostatní.

2. Při začátku Introitu se kněz nežehná znamením sv. kříže sám, nýbrž klade levou ruku na knihu a pravou rukou, kterou drží nataženu, dělá znamení sv. kříže do vzduchu směrem ke knize.

3. Neříká se ani Gloria, ani „Iube, Domine, benedicere“, ani „Dominus sit in corde meo“, ani se nelíbá kniha, ani se neříká „Per evangelica dicta etc.“ Nemodlí se Credo, ani se nežehná voda, jež se nalévá do kalicha, ani se neříká orace „Deus, qui humanae substantiae etc.“ Po žalmu „Lavabo“ se neříká „Gloria Patri“.

4. Po „Agnus Dei“ se neříká dvakrát „miserere nobis“ a jedenkrát „dona nobis pacem“, nýbrž napřed podvakrát „dona eis requiem“ a potom jedenkrát „dona eis requiem sempiternam“, aniž by se bilo v prsa.

5. Ze tří orací, které se říkají před přijímáním kněze, se první vynechává. Na konci mše se neříká: „Ite, Missa est“, nýbrž „Requiescant in pace.“ Požehnání se nedává, nýbrž kněz, jakmile doříkal modlitbu Placeat a políbil oltář, odebere se na  evangelní stranu, tam řekne: „Dominus vobiscum“ a potom říká evangelium podle  sv. Jana „In principio etc.“ se vším ostatním jako v jiných mších.

15. O mši, celebrované před vystavenou

nejsv. Svátostí oltářní.

1. Jak celebrant vejde do kostela, kde je vystavena nejsv. Svátost oltářní, předá biret přisluhujícímu. A když přijde před střed oltáře, poklekne na obě kolena, hluboce přitom skláněje hlavu.

2. Poté, co vystoupil k oltáři a položil kalich na evangelní stranu, nechť učiní genuflexi na jedno koleno, aniž by přitom skláněl hlavu, vyjme korporál z bursy, rozestře jej, postaví doprostřed korporálu kalich, učiní opět genuflexi a odebere se pak na epištolní stranu, aby otevřel knihu.

3. Pak nechť se obrátí zpět do středu oltáře, učiní genuflexi (neboť ta musí být učiněna pokaždé, kdykoli přijde před střed oltáře nebo kdykoli od středu oltáře odejde), potom natočiv se poněkud k evangelní straně a maje obličej obrácen k  epištolní straně sestoupí na rovnou podlahu, poklekne tam jedním kolenem na  nejnižší stupeň, a poté co povstal, začne mši.

4. Když opět vystoupil k oltáři a učinil genuflexi, říká oraci: „Oramus te, Domine etc.“ Po ní nechť políbí oltář, učiní znovu genuflexi a odebere se na epištolní stranu, aby četl Introit. Pak nechť se obrátí zpět do středu oltáře, a poté co opět učinil genuflexi, říká Kyrie a Gloria. Nato nechť políbí oltář, učiní znovu genuflexi, obrátí se k  lidu, přičemž se poněkud natočí k evangelní straně, aby k nejsv. Svátosti oltářní nikdy nestál obrácen zády, a řekne: „Dominus vobiscum.“ Tento obrat k evangelní straně se musí dělat pokaždé, kdykoli se kněz musí obrátit k lidu, přičemž má vždycky rovněž učinit genuflexi, předtím a potom. Nato pokračuje ve čtení mše jako jindy.

5. Když se odebírá k mytí rukou, nechť sestoupí po stupních vedle epištolní strany až na plochou podlahu; a nechť se obrátí na levou stranu tak, aby k nejsv. Svátosti nebyl otočen zády, a aby stál obličejem k lidu, nechť si umyje ruce a nechť se vrátí toutéž cestou zase do středu oltáře.

6. Dříve než řekne: „Orate, fratres etc.“, nechť políbí oltář, učiní genuflexi a poněkud otočen k lidu nechť ramena obrátí k evangelní straně a říká: „Orate, fratres etc.“ – Nato nechť obrátí obličej zase k oltáři tak, aby se k nejsv. Svátosti neotáčel zády, tedy v tomtéž půlkruhu, v němž se otáčel, se otočí i nazpět; učiní znovu genuflexi a pokračuje v ostatním až ke přijímání jako jindy.

7. Po přijímání, když přijal první purifikaci, nechť postaví kalich mimo korporál na  epištolní stranu, a když učinil genuflexi, nechť se odebere na epištolní stranu k  purikování prstů.

8. Poté, co se pomodlil: „Placeat etc. „, nechť řekne: „Benedicat vos omnipotens Deus“, a když učinil genuflexi, nechť se poněkud otočí k lidu, ramena maje obráceny k evangelní straně, a dá požehnání. Nato nechť se obrátí na pravou stranu, nikoli tedy v onom směru, kdy obrácení se tam a obrácení se zpět by tvořilo kruh, protože jinak by se k nejsv. Svátosti otáčel zády, a pak, aniž by učinil genuflexi, nechť se odebere na evangelní stranu, aby četl evangelium. Je třeba poznamenat, že chybí-li kanonická tabulka, poznamená sv. křížem jen sebe samého, nikoli oltář.

9. Když je evangelium skončeno, obrátí se zpět do středu oltáře, učiní genuflexi, vezme kalich a sestoupí od oltáře. Úplně dole, dříve než od oltáře odejde, poklekne na obě kolena a hluboce skloní hlavu tak, jako to učinil na začátku mše svaté; potom si pokryje hlavu biretem a vrátí se do sakristie.

Často se naskýtá otázka, zda se v kostele, kde je vystavena nejv. Svátost oltářní, smí číst Missa de Req. in col. nigro? – S.R.C. se o tom vyjádřila takto:

1) „Missae de Req. congruentius non celebrandae in Ecclesia, ubi expositum est Sacramentum occasione 40 horarum.“ 27.Apr. 1697

2) Instructio Clementina tamen dicit: „Non celebrandae sunt Missae de Req. tempore, quo durat oratio 40 horarum; – nisi occurat Commemoratio omnium Fidelium defunctorum, ut declaravit S.R.C. 16. Sept. 1801. In hoc tamen casu congruentiu dicantur in colore violaceo.“ Missae de Req. extra altaria, ubi expositum est SS. Sacramentum, possunt celebrari, dummodo tamen Oratio coram Sacramento non sit ex publica causa.“ 7. Mai. 1746.

Zde je třeba ještě poznamenat, že není dovoleno brát ve mši Gloria a Credo kvůli vystavené nejsv. Svátosti oltářní, nejsou-li tyto texty předepsány již ve mši samé.

16. O mši, celebrované před prelátem.

1. Obřady, které jsou zde uvedeny, musejí být zachovávány před biskupem v  jeho diecézi, před arcibiskupem v jeho provincii a před infulovaným opatem v jeho klášteře, dále i před biskupem celebranta, když tento čte mši v soukromé oratoři, třebas mimo diecézi onoho biskupa. Gavanti k tomu připojuje, že toto se musí zachovávat i tehdy, když se prelát nachází v kostele některého exemptního řádu, má-li nad kostelem nějakou jurisdikci.

2. Když celebrant přišel s pokrytou hlavou před střed oltáře k jeho nejnižšímu stupni, sejme biret, učiní inklinaci směrem ke kříži, anebo, je-li na oltáři uchovávána nejsv. Svátost, učiní genuflexi, a potom učiní hlubokou úklonu směrem k prelátovi. Nato se odebere před nejnižší stupeň oltáře na evangelní stranu, a poté co obdržel znamení, že má začít mši, učiní na tom místě znovu úklonu před prelátem a obrátě se poněkud k oltáři (přisluhující klečí na epištolní straně), začne mši. Toto však platí pro ten případ, že by se prelát, aby slyšel mši, nacházel proti oltáři; neboť nachází-li se po straně oltáře, může kněz ovšem začít mši ve středu oltáře, protože se pak neobrací k prelátovi zády a potřebné úklony může činit bez překážky.

3. Při modlitbě Confiteor neříká: „vobis fratres“ a „vos fratres“, nýbrž: „tibi pater“ a „te pater“. A poté, co řekl: „Oremus“, dříve než vystoupí k oltáři, učiní potřetí hlubokou úklonu před prelátem, a když pak přišel k nejnižšímu stupni oltáře, začne: „Aufer a nobis“ a vystoupí k oltáři.

4. Poté co přečetl evangelium, nelíbá missál, ani neříká: „Per evangelica dicta etc.“, neboť přisluhující musí missál přinést prelátovi, aniž by před ním činil úklonu, a ten ji políbí a říká: „Per evangelica dicta etc.“ Když prelát knihu políbil, přisluhující ji zavře, před prelátem poklekne a přinese missál zpět celebrantovi, který jej však už nelíbá. Je-li přítomno více prelátů, přisluhující knihu přinese jen jednomu z nich, totiž tomu, jenž má mezi nimi nejvyšší důstojnost; mají-li všichni stejnou důstojnost, nepřinese knihu žádnému z nich. – Někteří mají ve zvyku, dříve než při obětování nalijí do vína vodu, že nechávají přisluhující říkat: „Benedic, illustrissime ac reverendissime Pater;“ aby prelát vodu požehnal, avšak toto není předepsáno žádnou rubrikou , a proto se to vůbec nemá konat.

5. Na konci mše, když celebrant řekl: „Benedicat vos omnipotens Deus“, nechť učiní hlobokou úklonu před prelátem a dává pak od evangelní strany přítomným požehnání a nechť nepřehlédne, že má požehnání dávat vždy z té strany, kde se nenachází prelát. – Je-li však prelát mimo obvod své jurisdikce, dává se požehnání jako obyčejně; to však platí jen tehdy, čte-li se mše ve veřejném kostele; neboť je-li čtena v soukromé oratoři, pak se zachovávají výše uvedené obřady, jako by se dotyčný prelát nacházel ve své diecézi. – Když skončí poslední evangelium, celebrant se obrátí, zůstávaje stát na evangelní straně, k prelátovi, učiní před ním hlubokou úklonu a neodchází z tohoto svého místa, dokud se prelát neodebere ze  svého místa.

6. Má-li se mše číst před prelátem v některém veřejném kostele, který nepatří do  jeho jurisdikce, sluší se, aby celebrant, jde-li k oltáři nebo od oltáře a prochází-li kolem preláta, učinil směrem k němu mírnou úklonu, a to, nese-li kalich, s pokrytou hlavou, a nenese-li kalich, s odkrytou hlavou, přičemž v tomto druhém případě učiní před ním úklonu hlubokou. Na konci mše rovněž učiní směrem k němu hlubokou úklonu od oltáře. Všechno, co dosud bylo o tomto předmětu řečeno, se nalézá u  Gavantiho a Meratiho, kde je řeč o 11. rubrice.

7. Dále je třeba poznamenat, že celebruje-li kněz před svým biskupem o  takových dnech, kdy se může vzít orace „ad libitum“, nemá brát oraci „pro seipso“.

17. O chybách,

kterých se obyčejně ve mši svaté kněží dopouštějí.

1. První chybou je, že kněz dobře neovládá modlitby, které má podle výslovného příkazu rubriky znát nazpaměť, jako jsou orace při mytí rukou a při oblékání. Dále, že neúplně říká také ty modlitby, jež je třeba během mše svaté rovněž říkat zpaměti, jako jsou: „Aufer a nobis etc.“ a „Oramus te, Domine etc.“

2. Velice vážnou chybou je, když se kněz odebírá k celebrování buď s přípravou nepatrnou, anebo dokonce bez přípravy; a ještě závažnější chybou je, když při oblékání posvátných rouch s někým hovoří. „Ad divina Christi mysteria negligenter accedens, supplicium intolerabile meretur,“ říká hrozivě sv. Jan Zlatoústý. A sv. Bonaventura říká: „Cave, ne nimis tepidus et inordinatus, atque inconsideratus accedas; quia indigne sumis, si non accedis reverenter.“

3. Celebrovat mši svatou ukvapeně, komolit slova, přehazovat obřady, konat je hned před časem, hned po čase, pro který jsou předepsány rubrikou, konat je s  malou zbožností a k pohoršení okolostojících: to je chyba, jež si zasluhuje veškerého pokárání, anebo lépe řečeno, jež je hroznou svatokrádeží! – A o  takových, kteří toto činí, se může říci, že se Boha nebojí a jeho řády nezachovávají (2Kr 17,34). Avšak o tom bude řeč podrobněji ve 2. díle.

4. Velkou chybou je také to, nekoná-li se náležité díkůčinění, a v této věci nemálo kněží napodobuje Jidáše, který, když přijal skývu, ihned vyšel ven (J 13,20).

5. Je těžkým hříchem celebrovat s roztrhanými rouchy a znečištěnými purifikatorii a korporály. To říkají theologové všeobecně.

6. Je chybou pokládat na kalich kapesník nebo něco jiného; a ještě větší chybou je pokládat něco na oltář, co nepatří ke mši svaté; viz o tom 20. rubriku. Kapesník může být připevněn na cingulu po pravé straně, ale tak, aby nebyl pod ornátem vidět.

7. Je chybou: Za prvé, znamenat se sv. křížem s humerálem v ruce. Za druhé, říkat žalm Miserere při vycházení ze sakristie, i když se kněz může něco v duchu modlit. Někteří však tvrdí, že toto není chyba; viz o tom něco ve 2. kapitole na konci pod číslem 4. Za třetí, činí-li kněz reverenci před obrazem v sakristii s biretem v  pravé ruce a kalichem v levé. Za čtvrté, po genuflexi na jedno koleno činit kromě ní ještě jednoduchou, střední nebo hlubokou inklinaci. Za páté, nečinit žádný rozdíl mezi inklinací jednoduchou, střední a hlubokou. – Hluboká inklinace se musí učinit 1) při vycházení ze sakristie; 2) při přecházení kolem hlavního oltáře, není-li tam uchovávána nejsv. Svátost; 3) při modlitbě „Munda cor meum etc.“, 4) při modlitbě „Te igitur“ a 5) při  modlitbě „Supplices te rogamus“. Střední inklinace se musí učinit, když kněz sestupuje od oltáře, ať je to na začátku nebo na konci mše svaté; a dále 1) při modlitbě „Deus, qui conversus etc.“, 2) při modlitbě „Oramus te, Domine etc.“, 3) při modlitbě „In  spiritu humilitatis etc.“, 4) při modlitbě „Suscipe Sancta Trinitas“, 5) při „Sanctus“, 6) při  konsekraci, 7) při „Agnus Dei“, 8 ) při třech oracích před přijímáním, 9) při „Domine, non sum dignus“ a 10) při „Placeat tibi, Sancta Trinitas“.

8. Jednoduchá inklinace se musí, jak bylo výše vysvětleno, rozlišovat a má se dělat: 1) při „Gloria Patri“; 2)když se říká „Oremus“; 3) pokaždé, když se říká nejsv. Jméno Ježíš nebo Maria nebo jméno světce, o němž se právě čte mše svatá nebo o  němž se ve mši svaté činí zvláštní připomínka; 4) jmenuje-li se panující papež;

5) při „Gloria“ u slov: Deo, Adoramus te, Gratias agimus tibi, Iesu Christe, Suscipe

deprecationem nostram; 6) při „Credo“ u slov: in unum Deum, Iesum Christum, simul adoratur; 7) v prefaci při slovech: Deo nostro; 8 ) v kánonu při slovech: tibi gratias agens (před oběma konsekracemi); 9) při slovech: „Per eundem Christum Dominum nostrum“ před slovy: Nobis quoque peccatoribus; 10) při slovech: „Benedicat vos omnipotens Deus“; 11) podle zbožného obyčeje se dělá jednoduchá inklinace směrem ke kříži pokaždé, když kněz odchází ze středu oltáře nebo se tam vrací.

9. Je velkou chybou, neznamená-li se kněz křížem náležitým způsobem, nýbrž dělá znamení sv. kříže jen ve vzduchu, aniž by se dotýkal čela, prsou a ramen. A chybou je také to, když vede příčnou čáru jen přes prsa (jak to dělají mnozí kněží, i zbožní), místo aby se dotkl pravou rukou levého i pravého ramene.

10. Je chybou pokleknout při oraci „Aufer“ u oltáře, kde je uchovávána nejsv. Svátost. – A je také chybou proti rubrice, nespustí-li kněz při genuflexích koleno až na  zem.

11. Je chybou, když se kněz odebere do středu oltáře, dříve než skončí Introit, anebo když říká Kyrie již cestou k oltáři, což platí i o modlitbě „Munda cor meum“; dále když říká závěr modlitby cestou do středu oltáře nebo po zavření missálu. – Je chybou, když kněz při příchodu k oltáři nebo při odchodu od oltáře, anebo když se obrací k lidu, aby řekl „Dominus vobiscum“ nebo „Orate, fratres“ atd., nemá sklopeny oči, protože rubrika říká: „demissis oculis“. – Je-li třeba políbit oltář nebo učinit genuflexi a kněz klade na oltář jen půlku dlaně a nikoli celou její plochu, tak je to také chyba; i to, když ji zvedá k nebi při poklekání, protože má být přitom položena na oltáři. – Je chybou, když kněz, má-li políbit oltář uprostřed, neodstoupí od něho zpět na vzdálenost jedné stopy, aby se jinak nemusel k němu natáčet nevhodným způsobem a mohl jej políbit ve středu a nikoli jen po straně.

12. Je chybou, když kněz, má-li říkat více orací, listuje v missále následující oraci, dokud ještě nedořekl závěr předešlé orace.

13. Je chybou, když kněz při modlitbě „Munda cor meum“ nepozdvihne oči nebo se neskloní hluboce, nedrží ruce složeny k sobě mezi oltářem a prsy nebo začne tuto modlitbu říkat dříve, než přijde do středu oltáře a pozdvihne oči směrem ke  kříži.

14. Velice závažnou chybou je, když kněz neudělá na začátku evangelia znamení sv. kříže náležitým způsobem, nýbrž, jak to někteří činí, aniž by táhl kolmou a příčnou čáru, udělá jednu jedinou hadovitou čáru od čela dolů k prsům.

15. Je chybou: Za prvé, modlit se Offertorium s roztaženýma rukama. Za druhé, nečíst Offertorium ve mších za zemřelé, nýbrž říkat je zpaměti a přitom odkrývat kalich. Za třetí, neskládat velum, nýbrž je stáhnout dolů za kalich na korporál a tam je nechat ležet. Za čtvrté, když se klade kalich na epištolní stranu, brát levou rukou patenu, na níž leží palla. Za páté, nepozdvihovat oči při oracích: „Suscipe, Sancte Pater etc.“, „Offerimus etc.“, „Veni, Sanctificator etc.“ a „Suscipe, Sancta Trinitas etc.“ Za šesté, otírat patenu o mešní roucho. Za sedmé, když se již bere konvička s  vínem, říkat: „Deus, qui humanae substantiae etc.“, a tím nečekat, až se vezme konvička s vodou, nad níž je třeba udělat znamení sv. kříže, ale až během říkání této modlitby.

16. Jsou to chyby: Za prvé, když kněz začne modlitbu:“ In spiritu humilitatis etc.“ dříve, než položil ruce složené k sobě na oltář. Za druhé, když sklání hlavu při  slovech: „Et incarnatus est,“ protože beztoho činí genuflexi; také sklání-li hlavu při  genuflexích po konsekraci; a dále činí-li stejně hlubokou nebo střední inklinaci. Za  třetí, zaměňuje-li navzájem obřady při slovech: „Sursum corda“ a při slovech „Gratias agamus Domino, Deo nostro.“ To se musí dělat následujícím způsobem: při  „Sursum corda“ jsou ruce pozvednuty až k prsům a drženy v šíři prsou roztaženy tak, aby jedna plocha dlaně byla vidět proti druhé; při „Gratias agamus Domino“ se pozvednou trochu výše a složí se k sobě; a při „Deo nostro“ se pozvednou oči a skloní hlava.

17. Je chybou: Za prvé, sklánět hlavu, když se říká: „per Christum, Dominum nostrum,“ přece však s tou výjimkou, říkají-li se tato slova po mementu zemřelých. Za  druhé, držet ruce složené k sobě na oltáři při Sanctus, protože až do slov: „Benedictus, qui venit etc.“ musejí být drženy mezi prsy a oltářem, přičemž kněz má stát mírně skloněn.

18. Je chybou říkat modlitbu „Te igitur etc.“, nejsou-li ruce složeny u sebe. Neboť rubrika předepisuje, že ruce napřed musejí být položeny od sebe a poněkud pozdviženy (zatímco oči se pozdvihnou k Ukřižovanému) a pak zase složeny k sobě a opřeny o  oltář a že teprve potom celebrant, jsa hluboce skloněn, začne kánon a říká: „Te igitur etc.“

19. Je proti rubrice, když kněz: za prvé, nemá ruce složeny k sobě, dříve než je třeba udělat znamení sv. kříže nad obětními dary a dříve než se říká: „haec dona etc.“, totéž platí u slov: „fiat dilectissimi Filii tui etc., dříve než vezme hostii, aby ji konsekroval. Za druhé, neudělá-li znamení sv. kříže tam, kde toho žádá znaménko + uprostřed slova, např. „bene+dictam etc.“ Za třetí, drží-li hostii jen v levé ruce ještě předtím, než nad ní pravou rukou dělá znamení sv. kříže. Za čtvrté, drží-li hostii, jsa skloněn ke korporálu a nestoje zpříma, je-li třeba udělat nad ní znamení sv. kříže.

20. Je neslušné, nedrží-li nohy rovně nebo má-li je daleko od sebe; také klade-li při konsekraci nebo jiném úkonu pravou nohu špičkou k podlaze.

21. Je nepatřičné: Za prvé při konsekraci hostie klást lokty na oltář jinak než poněkud ohnuté. Za druhé při adoraci se přidržovat oltáře místo krajní části rukou také pažema. Za třetí sklánět při elevaci hlavu, když oči přece musejí hledět vždycky na hostii nebo na kalich. Za čtvrté držet hostii nebo kalich až nad hlavou. Za  páté při genuflexi nedržet ruce na korporálu celé, tj. až k zápěstí, anebo zvedat prsty do  výšky, tj. proti nebi.

22. Je chybou: Za prvé při konsekraci kalicha jeho držení oběma rukama na uzlu a nikoli levou rukou za nohu. Za druhé říkat slova: Haec quotiescumque etc. nikoli hned po konsekraci, nýbrž teprve po pozdvihování. Za třetí líbat nohu kalicha nebo se jí dotýkat čela. Za čtvrté nepozdvihovat jak hostii, tak i kalich rovně nahoru a nepozdvihovat je do takové výše, aby je lid mohl vidět. Za páté při pozdvihování hostie nebo kalicha říkat nějakou ústní modlitbu.

23. Je chybou klást ruce složené k sobě na korporál a nedržet je tak, aby se malíčky dotýkaly přední strany oltářní, přičemž rubrika nepředpisuje nic jiného než to, aby před konsekrací byly palce položeny křížem přes sebe a po konsekraci aby palce nebyly odděleny od ukazováčků.

24. Je chybou: Za prvé obojí memento říkat nahlas, jakož i po prvním mementu Omnium circumstantium a po druhém Ipsis Domine. Za druhé u mementa zemřelých učinit pauzu dříve než po slovech qui nos praecesserunt etc.

25. Je chybou stát skloněn a ruce složené k sobě ruce klást na oltář, zatímco se říká Praeceptis salutaribus moniti, protože až ke slovům Pater noster musejí být ruce složené k sobě drženy před prsy.

26. Je chybou držet patenu levou rukou nebo poté, co byla políbena, ji otírat o  mešní roucho.

27. Je chybou: Za prvé říkat Agnus Dei etc. a přitom držet ruce složené k sobě na  oltáři. Za druhé při slovech Domine, non sum dignus etc. (v rozporu s tím, co je řečeno ve 4. kapitole, 1. čísle) stát obrácen stranou, jakož i velmi silně se bít v prsa. Za třetí, když se dělá znamení sv. kříže a říká se Corpus Domini nostri Iesu Christi etc., vést příčnou čáru přes patenu.

28. Je chybou: Za prvé říkat slova Quid retribuam Domino etc. již při sbírání úlomků s pateny, neboť rubrika říká: „Aliquantulum quiescit in meditatione Ss.mi Sacramenti, deinde, depositis manibus, dicet secrete: Quid retribuam Domino etc. et interim discooperit Calicem etc.“ To znamená, že napřed poněkud se ztiší v  rozjímání nejsv. Svátosti, a teprve potom sbírá patenou úlomky sv. Hostie a tiše říká onu modlitbu. – Za druhé držet patenu již před přijetí sv. Krve pod bradou nebo ji během přijímání držet u prsou nebo ji též držet pod bradou při purifikaci. – Za třetípřikrývat patenu pallou nebo ji klást na korporál. – Za čtvrté purifikovat prsty nebo ústa pomocí prstů na okraji kalicha. – Za páté při purifikaci kalicha a prstů opírat kalich o oltář. – Za šesté nepurifikovat kalich vínem, k čemuž by ovšem mohla být vyžádána papežská dispens; anebo nenechat purifikaci stékat do úst s téže strany, z níž byla vypita sv. Krev; neboť toto bylo nařízeno od sv. papeže Pia V., jak lze nahlédnout u  Giavantiho. – Za sedmé při purifikaci prstů nepoužít jen málo vína, zato mnoho vody, aby na purifikatoriu nebyly skvrny.

29. Je chybou: Za prvé postavit po abluci kalich do středu oltáře, a tak velum odhrnout přes burzu, že kalich zůstane nezakrytý; a ještě větší chybou je, klade-li se složený korporál na kalich a nikoli do burzy. Za druhé je chybou, říká-li se Communio, když se upravuje kalich, nebo neříká-li se na epištolní straně nebo říká-li se při chůzi.

30. Je chybou, když se pokleká při slovech Et verbum caro factum est proti kříži, a nikoli proti evangeliu, anebo když se pozvedá přední část mešního roucha.

31. Je chybou, bere-li někdo biret dříve, než sestoupí od oltáře, nebo než udělal genuflexi či hlubokou poklonu, nebo klade-li biret na burzu, na níž se nemá pokládat vůbec nic, ani když se jde k oltáři, ani když se jde od oltáře. Viz o tom Merati, part. 2, tit. 2, n. 1, kde uvádí dekret ze dne 1. září 1703, který zakazuje nosit manutergium na  burze; a doktoři říkají, že to platí také o každé jiné věci.

Překlad Bp. Emanuel Koráb

Z Písma svatého: „Běda tomu, kdo koná dílo Páně nedbale!“

________________________________________________________________________________________________________

ZMĚNA SVÁTOSTÍ

Dodatek k Biskupské deklaraci z Assisi II

Svátost je obřad, který z ustanovení Kristova naznačuje a zároveň i působí Boží milost (posvěcující a zvláštní). Celkem je sedm novozákonních svátostí (křest, biřmování, svátost oltářní, pokání, poslední pomazání, svěcení kněžstva a manželství), přičemž tři svátosti vtiskují duši přijímatelů nezrušitelné znamení (křest, biřmování a svěcení kněžstva), a proto se nesmějí přijímat vícekrát než jednou.

Každý svátostný obřad se skládá z látky (materie) a slov (formy), k čemuž přistupuje nutnost úmyslu (intence), a také záleží na osobě přisluhovatele i osobě přijímatele.

Látka se rozděluje na látku vzdálenější (nějakou hmotnou věc) a na látku bližší (úkon či způsob upotřebení té hmotné věci).

Látka a slova (čili materie a forma) tvoří podstatu svátosti, jsou božského původu (ustanoveny od Krista) a nemohou se změnit, neboť každá změna by v tomto případě byla příčinou neplatnosti té které svátosti.

Kromě podstaty svátosti se konají ještě další obřady a říkají další modlitby, které však nepatří k podstatě svátosti, jsou lidského původu (ustanoveny od Církve), a proto se mohou v nutném případě i vynechat nebo z církevního nařízení i změnit, jestliže by to byla změna k lepšímu. – Tridentský koncil ve svém dekretu o svátostech ze dne 3.3. 1547 zakázal pod trestem vyloučení z Církve, aby kdokoli schválené obřady libovolně vynechával nebo měnil nebo jimi opovrhoval (kánon 13). Dále tentýž koncil ve svém rozhodnutí o přijímání pod obojí způsobou a o přijímání malých dětí ze dne 16.7. 1562 jasně učí, že „Církev vždycky měla tu moc, aby při udělování svátostí – avšak vyjma jejich podstaty /salva illorum substancia/ !!!- ustanovila nebo změnila, co by podle jejího úsudku bylo prospěšnější pro ty, kdo svátosti přijímají, případně co by podle různých okolností, dob a míst více přispělo k úctě svátostí“(kap. 2).

Nakonec je třeba ještě dodat, že trvají-li rozumné pochybnosti o tom, zda některá svátost byla udělena vůbec nebo zda byla udělena platně, udělí se znovu, avšak podmínečně /sub conditione/.

Druhý vatikánský koncil žádal přezkoumání svátostí ve své konstituci o posvátné liturgii „Sacrosanctum Concilium“ ze dne 4.12. 1963 pod heslem „ušlechtilé prostoty /nobili simplicitate/, průhledné stručnosti /brevitate perspicui/ a odstranění zbytečného opakování /repetitiones inutiles evitent/“, aby tak byly přizpůsobeny chápavosti věřících a všeobecně nevyžadovaly mnoho vysvětlování (34). Na přelomu 60. a 70. let pak byly vydány nové obřady, které u všech svátostí neoprávněně změnily nepodstatné obřady a u některých svátostí změnily i samu podstatu, což způsobuje neplatnost dotyčných svátostí, jsou-li udělovány a přijímány podle nových obřadů. Nepodstatné obřady nemohly být změněny z důvodu neobsazenosti Svatého Stolce, podstatné obřady pak nemohou být změněny vůbec z důvodu svého božského původu. Proto u všech změněných svátostí je třeba říci, že starý obřad nikdo pravomocně nezrušil ani nový obřad nikdo pravomocně neschválil.

Obraťme tedy nyní svou pozornost k jednotlivým svátostem, jak byly změněny.

K ř e s t

Vzdálenější materií křtu je pravá a přirozená voda, studená či teplá, do níž smí být v případě nutnosti přimísen dezinfekční prostředek. – Bližší materií křtu je fyzické obmytí těla touto vodou (trojím ponořením nebo trojím politím hlavy v podobě kříže; pouhé pokropení nebo potření nestačí, zato stačí i ponoření nebo polití jediné).

Formou křtu jsou tato slova: „N., ego te baptizo in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti.“ (Česky: N., já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)

V byzantském obřadu se užívá těchto slov: „Baptizatur servus Dei N. in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti. Amen.“ (Česky: Je křtěn /Křtí se/ služebník Boží N. ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.) Z toho vyplývá, že je možná aktivní i pasívní forma křtu. Musí však označovat úkon v indikativu (oznamovacím způsobu) a musí vzývat nejsv. Trojici, neboť pouhé vzývání Ježíše Krista nestačí.

V některých obřadech bývá forma těsně doplněna dalšími, již nepodstatnými slovy, např. v galikánském obřadu celá forma křtu zní: „Baptizo te, N., in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti in remissionem peccatorum, ut habeas vitam aeternam. Amen.“(Česky: Křtím tě, N., ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého na odpuštění hříchů, abys měl život věčný. Amen.).

Řádným přisluhovatelem křtu je biskup a samozřejmě kněz (zpravidla příslušný farář), mimořádným přisluhovatelem je jáhen. V nouzi smí křtít každý člověk, muž i žena, i kdyby byl sám nepokřtěný, jen když dodrží podmínky (správnou materii i formu a úmysl konat to, co koná Církev). Podle možnosti by se však měli přibrat dva svědkové (nebo alespoň jeden), kteří by mohli dokázat, že křest byl skutečně udělen.

Přijímatelem křtu může být každý žijící nepokřtěný člověk, a to dospělý (pro platné přijetí mu stačí úmysl přijmout křest, pro dovolené přijetí se od něho vyžaduje víra a pokání ve smyslu lítosti nad spáchanými hříchy) i dětí, které pro dovolené přijetí musí být zastupováno kmotrem.

Nový obřad křtu dětí byl promulgován dne 15.5. 1969 (Ordo Baptismi parvulorum), český text pak dne 23.4. 1971 a používán všude od 1.1. 1972.

V novém obřadu sice nebyla změněna materie ani forma, avšak přece se objevila závažná změna. Otázky kladené dítěti, na něž odpovídal v zastoupení kmotr, se dnes kladou přímo rodičům. Křtěnec sám tedy už není na nic dotazován, neskládá křestní slib ani nevyznává svou víru.

Z toho vyplývá, že se zde v jistém smyslu objevuje nová nauka, podle níž dítě není schopno vyznat svou víru ani skrze svého zástupce – kmotra. To je v rozporu s učením tridentského koncilu, který ve svém dekretu o svátostech ze dne 3.3. 1547 vylučuje z Církve toho, kdo by řekl, že malé děti, poněvadž nevěří, nesmějí být po přijetí křtu počítány mezi věřící a musejí být, až dosáhnou užívání rozumu, znovu pokřtěny, anebo že by bylo lepší od křtu upustit, než je křtít bez vlastního úkonu víry jenom na víru Církve (kánon 13). A dále vylučuje z Církve i toho, kdo by řekl, že malé pokřtěné děti musejí být, až vyrostou, dotázány, zda chtějí uznat to, co jejich jménem slíbili kmotrové při jejich křtu, a kdyby odpověděly, že nechtějí, musejí být ponechány svému vlastnímu mínění a nesmějí být donucovány ke křesťanskému životu žádným jiným trestem než jen odepřením přijímání svátosti oltářní i ostatních svátostí, dokud by nepřišly k rozumu (kánon 14).

Důležité poučení o křtu obsahuje především bula „Exsultate Deo“ o unii s Armény ze dne 22.11. 1439 koncilu florentského a dále pak výše zmíněný dekret o svátostech ze dne 3.3. 1547 koncilu tridentského (kánony 1-14 o křtu).

Závěr: Nový obřad křtu dětí je sice platný, ale jeho přijetí je nedovolené i z těchto důvodů:

1. v novém obřadu křtěnec sám už není v zastoupení kmotrem na nic dotazován, neskládá křestní slib ani nevyznává svou víru: to sice činí rodiče a kmotr, případně i ostatní přítomní, ale jen sami za sebe
2. zcela odpadly některé žádoucí starobylé obřady (např. užití posvěcené soli) a byl zeslaben exorcismus

B i ř m o v á n í

Vzdálenější materií biřmování je křižmo (směs olivového oleje a balzámu), posvěcené od biskupa. Jedině v případě nutnosti stačí pouhý olivový olej, posvěcený od biskupa, k němuž je možné místo balzámu přimísit i jinou vonnou látku, pocházející z některé dřeviny. – Bližší materií biřmování je vzkládání rukou spojené s pomazáním čela křižmem. Toto pomazání se nesmí vykonat nějakým nástrojem (např. štětečkem), nýbrž samotnou rukou přisluhovatele, řádně položenou na hlavu přijímatele.

Formou biřmování jsou tato slova: „N., signo te signo Crucis, et confirmo te Chrismate salutis in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti.“ (Česky: N., znamenám tě znamením kříže a posiluji tě křižmem spásy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.)Když přisluhovatel říká tato slova, zároveň klade pravici na hlavu přijímatele a maže jej na čele křižmem v podobě kříže.

V byzantském obřadu se užívá těchto slov: „Signaculum doni Spiritus Sancti. Amen.“ (Česky: Pečeť daru Ducha svatého. Amen.) Když přisluhovatel říká tato slova, zároveň maže přijímatele v podobě kříže na čele, očích, nozdrách a uších, na ústech, prsou, rukou a nohou. Chybí zde tedy označení úkonu, avšak úkon se děje zároveň s říkáním těchto slov, takže se považuje za doplněný.

Kromě těchto forem biřmování existují i další jak na Východě, tak i na Západě. O tom zde není možné podrobně psát. Avšak buď uvedena alespoň starší římská forma, jíž se užívá dosud v ambroziánském obřadu: „Deus omnipotens, Pater Domini nostri Iesu Christi, qui te regeneravit ex aqua et Spiritu Sancto, quique dedit tibi remissionem omnium peccatorum: ipse te linet chrisma salutis in vitam aeternam.“ (Česky: Bůh všemohoucí, Otec našeho Pána Ježíše Krista, jenž tě znovuzrodil z vody a Ducha svatého a jenž ti udělil odpuštění všech hříchů, sám tě pomazává křižmem spásy pro život věčný.) Tato forma má několik variant.

Řádným přisluhovatelem biřmování je pouze biskup. Tato skutečnost je dokazatelná z mnoha dokumentů, např.:

• z listu sv. Inocence I. „Si instituta ecclesiastica“ ze dne 19.3. 416
• z listu sv. Lva I. Velikého „Frequenter quidem“ ze dne 24.10. 458
• z listů Inocence III. „Cum venisset“ ze dne 25.2. 1204 a „Eius exemplo“ ze dne 18.12. 1208
• z vyznání víry byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehořovi X., předčítaného na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
• z listu Klementa VI. „Super quibusdam“ ze dne 29.9. 1351
• z kánonu 3 o biřmování dekretu o svátostech koncilu tridentského ze dne 3.3. 1547
• z nauky o svátostech – o svátostném svěcení koncilu tridentského ze dne 15.7. 1563 (kap. 4,4 a kánon 7)
• z instrukce Klementa XIV. ze dne 4.5. 1774

Mimořádným přisluhovatelem je pouze kněz, zplnomocněný k tomu obecným právem (např. kardinálové, opati a preláti nepříslušející k žádné diecézi, apoštolští prefekti a vikáři) nebo Apoštolským Stolcem. Schází-li dotyčnému knězi takové zmocnění, je biřmování nejen nedovolené, ale i neplatné. Musí být užito křižma posvěcené od biskupa (podobně jako jáhen má užít při křtu křestní vodu a sůl posvěcenou od kněze). Biřmovací moc je sice součástí kněžské moci, přijaté při kněžském svěcení, ale je vázána nejen z ustanovení církevního, ale v jisté míře i z ustanovení božského.

Proti názoru pravoslavných katolická Církev jasně učí, že pokřtěný může dosáhnout věčné spásy i bez biřmování (konstituce Benedikta XIV. „Etsi pastoralis“ ze dne 26.5. 1742), přičemž je těžce hříšné biřmováním pohrdat nebo dobrovolně biřmování zanedbat (bula Martina V. „Inter cunctas“ ze dne 22.2. 1418), a že kněží nemají biřmovat (list Inocence IV. „Sub catholicae professione“ ze dne 6.3. 1254, instrukce Klementa VIII. „Presbyteri Graeci“ ze dne 30.8. 1595 a konstituce Benedikta XIV. „Etsi pastoralis“ ze dne 26.5. 1742). Ostatně katolická Církev vždycky uznávala platnost kněžského biřmování ve východních obřadech, neboť jde o výsadu danou jim od Apoštolského Stolce mlčky (Benedikt XIV., De synodo dioec. VII,9,3 – per Apostolicae Sedis dispensationem).

Přijímatel biřmování musí být pokřtěný a musí mít úmysl biřmování přijmout, dále musí být dostatečně poučen a nacházet se ve stavu milosti posvěcující pro přijetí dovolené a s užitkem. Je zvykem biřmovat zhruba již od sedmi let věku, v nebezpečí smrti nebo ze závažného důvodu je možné tak učinit i dříve.

Nový obřad biřmování byl promulgován dne 15.8. 1971 (Ordo Confirmationis). Byla zavedena nová forma, která česky zní: „N., přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Z bližší materie biřmování pak bylo úplně vypuštěno vzkládání rukou.

Nová forma je převzata z byzantského obřadu, avšak připojuje se k ní slovo „přijmi“, které není v indikativu (oznamovacím způsobu), nýbrž v imperativu (rozkazovacím způsobu), což umožňuje, aby celý výrok byl chápán jako určitá výzva k úkonu, nikoli tedy jasné oznámení úkonu.

Vzkládání rukou nesmí chybět, protože je z nařízení Kristova a máme o něm jasné svědectví v Písmu svatém (Sk 8,17 a Sk 19,6). Někteří ovšem tvrdí, že vzkládání rukou je zahrnuto již ve fyzickém dotyku biřmovancova čela během pomazání křižmem. K tomu je třeba zdůraznit, že správně má jít o současné položení biskupovy ruky na hlavu přijímatele a mazání křižmem na čele palcem téže biskupovy pravice. Nový obřad však dává tento pokyn: „Celebrant namočí špičku palce pravé ruky do svatého křižma, dělá palcem kříž na čele biřmovance a přitom říká: N., přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ – Tedy už nedochází k položení biskupovy pravice na hlavu přijímatele!!! Kdo zastávají tento názor, opírají se o tyto dva papežské dokumenty:

list „Cum venisset“ Inocence III. trnovskému arcibiskupu Bazilovi ze dne 25.2.1204: „Skrze pomazání křižmem na čele se naznačuje vzkládání rukou, které se jinak nazývá biřmováním, protože se jím dává Duch sv. k růstu a posile.“

list „Sub catholicae professione“ Inocence IV. biskupu tuskulskému, jenž byl legátem Apoštolského Stolce u Řeků, ze dne 6.3. 1254: „Jedině biskupové mají pokřtěné označovat křižmem na čele, protože pomazání křižmem smí být uděleno jen od biskupů. Neboť sami apoštolové, jejichž místo zaujímají biskupové, udělovali Ducha svatého, jak čteme, vzkládáním rukou, které je znázorněno biřmování neboli pomazáním křižmem na čele.“

Jejich názor, takto opřený, ovšem neobstojí, protože mazání křižmem na čele je nutno vykonat palcem pravice položené na hlavě přijímatelově. V novém obřadu se sice palec pravice dotýká přijímatelova čela, ale ruka přitom neleží na přijímatelově čele a ostatní prsty jsou přitisknuty k dlani, což je chyba. Oba papežové měli na mysli jedině první způsob. Svátost biřmování v sobě zahrnuje vzkládání rukou (srov. Žd 6,2) a zároveň pomazání křižmem na čele, přičemž oba tyto úkony se konají zároveň.

Závěr: Nový obřad křtu dětí je neplatný z těchto důvodů:

1. v novém obřadu byla změněna forma svátosti jak podle slov, tak i podle smyslu
2. v novém obřadu byla změněna bližší materie svátosti, když bylo úplně vypuštěno vzkládání rukou, o němž tak jasně čteme ve Skutcích apoštolů a jež je tak jasně potvrzeno také v tradici a papežských dokumentech

S v á t o s t o l t á ř n í

Svátost oltářní je nejsvětější svátost ze všech sedmi novozákonních svátostí, neboť je to pravé Tělo Kristovo a pravá Krev Kristova pod způsobami chleba a vína. Její přijímání nás těsněji spojuje s Kristem, rozmnožuje v nás milost posvěcující, oslabuje naše zlé náklonnosti a posiluje naši lásku k Bohu, očišťuje nás od hříchů lehkých a chrání nás od hříchů těžkých, odpouští nám časné tresty za hříchy a je zárukou našeho vzkříšení a věčné blaženosti.

Tato svátost se nazývá oltářní, protože na oltáři se koná mše svatá, tj. novozákonní oběť (srov. Mal 1,10-11; Žd 13,10), v níž se nekrvavým způsobem zpřítomňuje, připomíná, přivlastňuje a opakuje krvavá oběť Kristova, jednou provždy přinesená na kříži (srov. Žd 10,14), aby Bůh byl oslavován a aby věřícím křesťanům, živým i zemřelým, se přivlastnily účinky oné oběti Kristovy na kříži. Obětním darem je sám Kristus, jeho Tělo a jeho Krev, nikoli tedy způsoby chleba a vína. Obětníkem čili knězem je rovněž sám Kristus prostřednictvím svých biskupů a kněží. Zmařením oběti je přechod Krista ze stavu oslaveného v nebesích ve stav ponížený na pozemských oltářích. Podstatnou částí mše svaté je dvojí proměňování (chleba a vína), doplňující částí mše svaté je dvojí obětování a dvojí přijímání kněze a případnými částmi mše svaté jsou všechny ostatní její části včetně přijímání věřících, a proto není těžkým hříchem vynechat ve mši svaté všechno až po obětování výlučně. Římský mešní kánon je prostý všeho omylu. Koncil tridentský na svém 22. zasedání dne 17.9. 1562 vydal nauku o mešní oběti, která obsahuje předmluvu a devět kapitol, a připojil k ní devět kánonů.

Materií svátosti oltářní je pšeničný chléb (na Západě nekvašený, na Východě kvašený) a přírodní révové víno (červené či bílé), k němuž je třeba přimísit trošku vody, která se s vínem spojuje v jednu směs.

Formou svátosti oltářní jsou tato slova Kristova, jimiž dochází při mši svaté k proměňování:

Hoc est enim Corpus meum. (Toto je vpravdě Tělo mé.)

Hic est enim Calix Sanguinis mei, novi et aeterni testamenti, mysterium fidei, qui pro vobis et pro multis effundetur in remissionem peccatorum. (Toto je vpravdě kalich Krve mé, nové a věčné úmluvy, tajemství víry, která se za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.)

V byzantském obřadu se užívá těchto slov:

Hoc est Corpus meum, quod pro vobis frangitur in remissionem peccatorum. (Toto je Tělo mé, které se za vás láme na odpuštění hříchů.)

Hic est Sanguis meus novi testamenti, qui pro vobis et pro multis effunditur in remissionem peccatorum. (Toto je Krev má nového zákona, která se za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.)

Podobně i v některých obřadech západních bývá forma doplněna u slov nad chlebem dalšími, již nepodstatnými slovy, např. v galikánském obřadu se nad chlebem říkají tato slova: „Hoc est enim Corpus meum, quod pro vobis confringetur“ (Toto je vpravdě Tělo mé, které se za vás láme). A v obřadu mozarabském znějí tato slova podobně: „Hoc est enim Corpus meum, quod pro vobis tradetur“ (Toto je vpravdě Tělo mé, které se za vás vydává). Existují i další nepatrné odchylky.

O materii a formě Svátosti oltářní pojednává několik dokumentů:

• list „Cum Marthae circa“ Inocence III. ze dne 29.11. 1202
• list „Eius exemplo“ Inocence III. ze dne 18.12. 1208
• list „In quadam nostra“ Inocence III. ze dne 5.3. 1209
• list „Perniciosus valde“ Honoria III. ze dne 13.12. 1220
• vyznání víry byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehoři X., předčítané na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
• bula „Laetentur caeli“ koncilu florentského o unii s Řeky ze dne 6.7. 1439
• bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského o unii s Armény ze dne 22.11. 1439
• bula „Cantate Domino“ koncilu florentského o unii se Syřany ze dne 4.12. 1442
• odpověď Sv. oficia biskupu carcassonskému ze dne 8.5. 1887
• odpověď Sv. oficia biskupu marseillskému ze dne 30.7. 1890
• odpověď Sv. oficia biskupu do Brazílie ze dne 5.8. 1896

Nejdůležitějšími dokumenty jsou dva z nich. List „Cum Marthae circa“ obsahuje velice důležitou větu: „Credimus igitur, quod formam verborum, sicut in canone repetitur, et a Christo Apostoli, et ab ipsis eorum acceperint successores“(Věříme tedy, že formu slov, jak se nachází v kánonu, přijali apoštolové od Krista a od nich ji přijali jejich nástupcové.) Dekret pro Syřany pak obsahuje přesně výše uvedenou formu, kterou vždycky používala při proměňování svatá Církev římská.

Řádným přisluhovatelem svatého přijímání je biskup a ovšem i kněz; pokud se podává pod obojí způsobou, může být řádným přisluhovatelem i jáhen, jemuž přísluší rozdávat svatou Krev. Mimořádným přisluhovatelem je pouze jáhen, má-li svolení svého ordináře nebo faráře.

Na Západě se přisluhuje jedině pod způsobou chleba (kánon 852 CIC z r. 1917). Po obojí způsobou se přisluhuje na Východě; s mimořádným svolením Apoštolského Stolce i na Západě. Zásadě se přijímá z rukou přisluhovatelových, a to vkleče a do úst. Kněží, kteří necelebrují, přijímají s laiky, avšak před nimi a obléknou si štolu. – Pokud se někde vyskytl opačný zvyk, měl původ v dobách pronásledování křesťanů, kdyby bylo značně ztíženo pravidelné konání bohoslužeb nebo laici zůstali na čas úplně bez kněze, a proto uchovávali Svátost oltářní doma pod způsobou chleba a podávali ji sami sobě vlastní rukou. Podobně brali s sebou určitou zásobu Svátosti oltářní pod způsobou chleba mniši do svých pousteven, často velice odlehlých a nepřístupných.

Přijímatelem Svátosti oltářní může být každý pokřtěný, jemuž v tom nebrání nějaká právní překážka, avšak s výjimkou dětí, které pro útlý věk dosud nemají poznání této svátosti, nerozeznávají ji od obyčejného pokrmu a netouží po ni. Kdo se nachází v těžkém hříchu, musí před přijímáním Svátosti oltářní přijmout svátost pokání, má-li k tomu příležitost; v nutném případě musí alespoň vzbudit dokonalou lítost. Je třeba též zachovávat lačnost od půlnoci nebo alespoň po tři hodiny před přijímáním s výjimkou osob, které jsou v nebezpečí smrti, a osob vážně nemocných.

Nový mešní řád byl promulgován dne 3.4. 1969 (Novus Ordo Missae), český text pak dne 15.9. 1969 (prozatímně) a dne 29.8. 1974 (prozatímně všechny texty) a dále dne 14.11. 1977 a dne 11.7. 1983 (Český misál podle 2. vydání latinského). Nový mešní řád začal platit od 30.11. 1969 (od I. neděle adventní).

Nový mešní řád je neplatný z těchto důvodů:

1. starý mešní řád, máme-li užít takového označení, nikdo pravomocně nezrušil ani zrušit nemůže, protože by to odporovalo bule „Quo primum“ sv. Pia V. ze dne 14.7. 1570, a protože nový mešní řád nikdo pravomocně neschválil ani schválit nemůže
2. nový mešní řád odstranil obětování, jež je doplňující částí mše svaté (bez obětování by oběť sice bla ve své podstatě vykonána, ale byla by neúplná a nedokonalá), a nahradil je tzv. přípravou darů, která má jiný smysl
3. nový mešní řád zavedl pozměněnou formu slov:

Toto je moje tělo, které se za vás vydává.

Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.

Na kalichem se tedy místo „za vás a za mnohé“ říká „za vás a za všechny“, což je bludná nauka. Kristus zemřel na kříži sice za všechny v možnosti (aby všichni mohli být spaseni), ale mešní oběť se přináší jen za mnohé, totiž za živé i zemřelé katolické křesťany, neboť jim přivlastňuje užitky z Kristovy smrti na kříži v uskutečnění (aby mnozí skutečně byli spaseni). – Kdo tedy říká „za všechny“, vyznává tím, že všichni lidé budou spaseni a že všem se mohou přivlastňovat užitky z Kristovy smrti bez rozdílu, zda věří či nevěří, a že tedy neexistuje peklo, protože Bůh jaksi automaticky všechny spasí. – Proto Tridentský katechismus z r. 1566 ve II. části, 4. kapitole, 24. otázce jasně říká: „Dobře se stalo, že nebylo řečeno za všechny, poněvadž na tomto místě je řeč pouze o užitku utrpení Kristova, které přineslo ovoce spasení jenom mnohým (srov. J 17,9).“ – Jestliže někdo ve formě něco vynechá nebo změní tak, že se změní smysl, pak je forma neplatná. A jestliže něco přidá, co nezmění smysl, pak je forma sice platná, ale dotyčný se dopouští těžkého hříchu.

Co se týče východních obřadů, je třeba ještě dodat:

1. Není pravda, že proměňování je účinkem epikleze (čili vzývání Ducha svatého). Zde platí slova sv. Jana Zlatoústého: „Kněz praví: Toto je mé Tělo. A tato slova proměňují dary“ (De proditione Iudae hom. 1,6 čili Kázání o zradě Jidášově). Podle kardinála Bessariona se slova epikleze nevztahují na čas, v němž byla vyslovena, nýbrž na čas, pro který byla vyslovena, a proto mají retroaktivní (zpětný) účinek. Když totiž kněz jakožto zástupce Kristův při proměňování vysloví ustanovovací slova Kristova, která jsou formou, v tom okamžiku na chléb a víno sestoupí Duch svatý a promění je v Tělo a Krev Kristovu. O epiklezi je řeč v těchto dokumentech:

• list „Cum dudum“ Benedikta XIII. ze srpna 1341 o omylech Arménů
• breve „Adorabile Eucharistiae“ Pia VII. ze dne 8.5. 1822
• list „Ex quo, nono“ sv. Pia X. ze dne 26.12. 1910

1. Svátost oltářní nemá být uchovávána pod způsobou vína, ale jen pod způsobou chleba, a to nejvýše po dobu 15 dní (nikoli po celý rok od Zeleného čtvrtku) – viz list „Sub catholicae professione“ Inocence IV. ze dne 6.3. 1254
2. Nemůže se s jistotou tvrdit, že Kristus při ustanovení užil kvašeného chleba a že jeho výlučné užívání nařídil. Pravděpodobnější je, že užil chleba nekvašeného, neboť se tak stalo o svátcích nekvašených chlebů (srov. Mt 26,17; Mk 14,12; L 22,7; J 13,1). Řecké slovo „artos“, uvedené v Písmu sv., znamená chléb obecně, ať kvašený, ať nekvašený. Není tam uveden přívlastek „azýmos“ = nekvašený, ani „zýmités“ = kvašený. Rovněž se to nedá rozpoznat z jiných starobylých zpráv, neboť např. sv. Ambrož užívá výrazu „panis usitatus“ (De sacr. IV,4,14), což znamená běžný chléb, tedy takový, jakého se užívalo běžně, což mohl být chléb kvašený i nekvašený. Na Západě je užívání nekvašeného chleba doloženo naprosto jistě od 8. stol. Na Východě užívá nekvašeného chleba také obřad arménský a maronitský.

P o k á n í

Materií svátosti pokání jsou úkony kajícníkovy (vyznání hříchů, lítost a dostiučinění). Formou svátosti pokání jsou slova kněžského rozhřešení: „Ego te absolvo a peccatis tuis, in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti. Amen.“ (Já tě rozhřešuji z hříchů tvých ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.)

Řádným přisluhovatelem svátosti pokání je pouze biskup a od něho k tomu účelu zvlášť zplnomocněný kněz; v nebezpečí smrti každý kněz může platně a dovoleně rozhřešit kteréhokoli kajícníka od jakýchkoli hříchů. Koncil tridentský na svém 14. zasedání dne 25.11. 1551 vydal nauku o svátosti pokání, která obsahuje předmluvu a 9 kapitol, a připojil k ní 15 kánonů. Důležité poučení o formě svátosti pokání obsahuje také bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského ze dne 22.11. 1439 o unii s Armény.

Nový obřad svátosti pokání byl promulgován dne 2.12. 1973 (Ordo Paenitentiae). Rozlišuje tři způsoby „slavení smíření“: slavnost smíření pro jednotlivce; společná slavnost smíření s vyznáním a rozhřešením jednotlivců; společná slavnost smíření se všeobecným vyznáním a všeobecným rozhřešením.

Závěr: Platnost nového obřadu svátosti pokání je přinejmenším pochybná, protože nový obřad ztratil charakter duchovního soudu, neboť zůstala zachována jen sebeobžaloba kajícníka. Před rozhřešení, jež je rozsudkem nad kajícníkem, byla vložena nová modlitba, která činí z kněze pouhého prostředníka mezi kajícníkem a Bohem, prosícího o udělení „prominutí a pokoje“. Po rozhřešení kněz už neukládá kajícníkovi trest, nýbrž mu pouze „navrhne úkon pokání“. Kdo by však popíral, že svátostné rozhřešení kněze je soudcovským úkonem, je vyloučen z Církve podle kánonu 9 z výše uvedeného 14. zasedání koncilu tridentského, neboť Kristus před svým nanebevstoupením zanechal na zemi kněze jako své vlastní zástupce, jako představené a soudce, kteří svou mocí klíčů vynášejí rozsudek odpuštění nebo zadržení hříchů (5. kap. z téhož 14. zasedání). Ačkoli tedy zůstává v novém obřadu stará forma, přece nabývá v souvislosti s novým obřadem pozměněného smyslu.

P o s l e d n í p o m a z á n í

Vzdálenější materií posledního pomazání je olivový olej, posvěcený od biskupa. (Pouhý kněz nesmí sám světit olej nemocných ani v případě nutné nouze, neboť s takovým olejem by svátost posledního pomazání nemohla být platně udělena; opačný názor je lehkomyslný a velice blízký omylu, jak vyplývá z odpovědi Sv. oficia ze dne 14.9. 1842). – Bližší materií posledního pomazání je mazání olejem nemocných v podobě sv. kříže na těchto částech těla: na očích, na uších, na nozdrách, na ústech, na rukou, na nohou a na bedrech. (V případě nutné nouze stačí i mazání jediné na vhodné části těla, případně některá mazání se mohou vynechat i z jiného rozumného důvodu, např. na bedrech.) – Formou posledního pomazání jsou tato slova: „Per istam sanctam Unctionem, et suam piissimam misericordiam indulgeat tibi Dominus quidquid per visum deliquisti. Amen.“ (Česky: Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství nechť ti odpustí Pán, cokoli jsi zavinil zrakem. Amen.) A podobně se pokračuje: „per auditum“ (sluchem), „per odoratum“ (čichem), „per gustum et locutionem“ (chutí a řečí), „per tactum“ (hmatem), „per gressum“ (chůzí) a „per delectationem“ (žádostivostí).

Ostatní obřady užívají sice slov, která se neshodují s římským obřadem, ale přece jasně vystihují podstatu věci. Tyto formy bývají kratší i delší než forma římská. Za všechny budiž zde uvedena forma keltského obřadu: „N., ungo te oleo sanctificato in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti, ut salvus eris in nomine huius sanctissimae Trinitatis. Amen.“ (Česky: N., pomazávám tě posvěceným olejem ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, abys byl zdráv. Amen. – slovo „salvus“ znamená ovšem také spasen nebo zachráněn.)Rovněž existují odlišnosti v jednotlivých obřadech, pokud jde o počet mazání: na Východě je tomu prakticky stejně jako v římském obřadě, na Západě obřad ambroziánský pomazává nemocného na prsou, na rukou a na nohou, kdežto obřad mozarabský pomazává jenom na čele.

Řádným přisluhovatelem posledního pomazání je biskup a ovšem i kněz. Existuje samozřejmě i možnost, že tuto svátost může udělovat i více kněží najednou, jako tomu bývá na Východě, ale pak jeden z nich musí udělit materii i formu svátosti; není možné, aby některý kněz pouze konal mazání a jiný kněz pouze říkal slova.

Přijímatel biřmování, příp. ten, kdo se již poprvé zpovídal a poprvé přijímal Svátost oltářní, může přijmout i svátost posledního pomazání, je-li dlouhodobě nebo těžce nemocen, takže je třeba se obávat nebezpečí smrti. Pokud se takový člověk po přijetí této svátosti uzdraví, ale později upadne znovu do nebezpečí života, může tuto svátost přijmout opakovaně.

O svátosti posledního pomazání pojednává několik dokumentů:

• list „Si instituta ecclesiastica“ ze dne 19.3. 416 (sv. Inocenc I.)
• 8. kánon synody pavijské z r. 850
• list „Eius exemplo“ ze dne 18.12. 1208 (Inocenc III.)
• list „Sub catholicae professione“ ze dne 6.3. 1254 (Inocenc IV.)
• vyznání víry byzantského císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehoři X., předčítané na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
• bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského o unii s Armény ze dne 22.11. 1439 (definuje materii i formu!)
• nauka o svátosti posledního pomazání koncilu tridentského ze dne 25.11. 1551 (obsahuje předmluvu a 3 kapitoly, k nimž se připojují 4 kánony)
• konstituce „Etsi pastoralis“ ze dne 26.5. 1742 (Benedikt XIV.)
• dekret Sv. oficia ze dne 25.4. 1906 (obsahuje krátkou formu pro případ udělování posledního pomazání v nouzi, např. v časové tísni nebo když přijímatel již umírá: „Per istam sanctam unctionem indulgeat tibi Dominis, quidquid deliquisti. Amen.“)

Nový obřad svátosti posledního pomazání byl promulgován dne 30.11. 1972 (Ordo unctionis infirmorum), český text pak dne 24.10. 1974.

Závěr: Platnost nového obřadu svátosti pokání je přinejmenším pochybná, protože nový obřad připouští jako vzdálenější materii i jiný rostlinný olej než pouze olivový (!) a zavedl novou formu, která zní: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.“ Přitom pomazává nemocného na čele a pronáší první část oněch slov, načež nemocný odpovídá: „Amen.“ Potom pomazává nemocného na rukou a pronáší druhou polovinu oněch slov, načež nemocný také odpovídá: „Amen.“ Nová forma však nese zcela jiný smysl. Účinkem svátosti posledního pomazání je odpuštění lehkých hříchů, odpuštění časných trestů a pozůstatků hříchů již odpuštěných a posila v pokušeních a bolestech, zvláště pro smrtelný zápas. Teprve v druhé řadě může, ale nemusí být účinkem této svátosti tělesné uzdravení, které je pouze jakýmsi doplňkem, podobně jako celá tato svátost je jakýmsi doplňkem svátosti pokání. Těžiště není v záchraně od nemoci!!! Nová forma neklade důraz na odpuštění hříchů, nýbrž spíše na tělesné uzdravení.

S v ě c e n í k n ě ž s t v a

Svěcení kněžstva je pravou a vlastní svátostí, ustanovenou od Krista, která se uděluje ve třech stupních: jáhenské svěcení (diakonát), kněžské svěcení (presbyterát) a biskupské svěcení (episkopát). Nejde tedy o tři různé svátosti, nýbrž o jednu svátost ve třech stupních, neboť všichni, kdo přijali některý z oněch tří stupňů, mají podíl na téže svátostné moci, ovšem každý v různé míře podle přijatého stupně.

Materií svěcení kněžstva je jedině vzkládání rukou biskupových na hlavu přijímatele. Formou svěcení kněžstva jsou tato slova:

1. pro jáhenství: „Emitte in eum, quaesumus, Domine, Spiritum Sanctum, quo in opus ministerii tui fideliter exsequendi septiformis gratiae tuae munere roboretur.“ – (Sešli na něho, prosíme, Pane, Ducha svatého, jímž nechť je posílen ve věrném konání tvé služby darem sedmitvaré milosti tvé.)
2. pro kněžství: „Da, quaesumus, omnipotens Pater, in hunc famulum tuum Presbyterii dignitatem; innova in visceribus eius Spiritum sanctitatis, ut acceptum a te, Deus, secundi meriti munus obtineat censuramque morum exemplo suae conversationis insinuet.“ – (Dej, prosíme, všemohoucí Otče, tomuto svému služebníku důstojnost presbyterátu; obnov v jeho nitru Ducha svatosti, aby úřad druhého stupně od tebe, Bože, přijatý zastával a příkladem svého života šířil dobré mravy.)
3. pro biskupství: „Comple in Sacerdote tuo ministerii tui summam, et ornamentis totius glorificationis instructum, caelestis unguenti rore sanctifica.“ – (Doplň ve svém knězi plnost služby tvé a posvěť /jej/, ozdobeného veškerou slávou, rosou nebeského pomazání.)

Řádným udělovatelem všech svěcení je pouze biskup. Příjemcem pak může být pouze pokřtěný muž. O svátosti svěcení kněžstva pojednává několik dokumentů:

• bula „Exsultate Deo“ koncilu florentského o unii s Armény ze dne 22.11. 1439 (definuje materii i formu!)
• nauka o svěcení kněžstva koncilu tridentského ze dne 15.7. 1563 (má 4 kapitoly, k nimž se připojuje 8 kánonů)
• list „Apostolicae curae et caritatis“ o neplatnosti anglikánských svěcení ze dne 13.9. 1896 (Lev XIII.)
• apoštolská konstituce „Sacramentum Ordinis“ Pia XII. ze dne 30.11. 1947, která přesně definuje materii a formu všech tří stupňů svěcení

Nový obřad svěcení kněžstva byl promulgován již dne 18.6. 1968 jako první z formulářů změněných svátostí, ačkoli Pius XII. ve své konstituci „Sacramentum ordinis“ ze dne 30.11. 1947 konečným a závazným způsobem definoval materii a formu této svátosti. Nový obřad vstoupil v účinnost od velikonoc roku 1969 (přesněji od 1.4. 1969).

Tento nový obřad je neplatný, protože zavedl nové formy s odlišným smyslem, přičemž nejvíce byla postižena forma svěcení biskupského. Není možnost porovnat nový český text, ale pro účely srovnání bude použit nový text německý:

1. pro jáhenství: „Sende herab auf ihn, o Herr, den Heiligen Geist; seine siebenfältige Gnade möge ihn stärken, seinen Dienstgenau zu erfüllen.“ – (Sešli na něho, ó Pane, Ducha svatého; jeho sedmitvará milost nechť jej posiluje, aby přesně plnilsvou službu.) *** V novém obřadu už není řečeno, o jakou službu jde, kdežto dříve tam bylo jasně vyjádřeno, že jde o službu Bohu.
2. pro kněžství: „Allmächtiger Gott, wir bitten dich: gib deinem Knecht die priesterliche Würde. Erneuere in ihm den Geist der Heiligkeit. Gib, o Gott, da3 er festhält an dem Amt, das er aus deiner Hand empfing; sein Leben sei für alle Ansporn und Richtschnur.“ – (Všemohoucí Bože, prosíme tě: dej svému služebníkovi kněžskou důstojnost. Obnov v něm Ducha svatosti. Dej, ó Bože, aby vytrval v úřadě, který přijal z tvé ruky; jeho život nechť je pro všechny povzbuzením a příkladem.)*** Nový obřad v této formě přesouvá spojku „aby“, a tím přerušuje významovou návaznost na jasné označení svátostného účinku. Dále používá označení „kněžskou důstojnost“, ale slovem „kněz“ (sacerdos) se označují nositelé každého ze tří stupňů kněžství; je třeba jasně vyjádřit, že jde o druhý stupeň kněžského úřadu, slovem „presbyter“.
3. pro biskupství: „Sende herab auf diesen Auserwählten die Kraft, die von dir ausgeht, den Geist der Führung, welchen du deinem geliebten Sohn Jesus Christus gegeben hast. Er hat den Heiligen Geist den Aposteln verliehen, und sie haben dei Heiligtum, die Kirche, überall auf Erden gegründet, deinem Namen zum Lobpreis und Ruhm ohne Ende.“ – (Sešli na tohoto vyvoleného sílu, která z tebe vychází, Ducha vedení, kterého jsi dal svému milovanému Synu, Ježíši Kristu. On propůjčil Ducha svatého apoštolům, a oni založili všude na zemi tvou svatyni, Církev, k nekonečné chvále a slávě tvého jména.) *** Nový obřad převzal tuto formu, i když nikoli zcela doslovně, od sv. Hippolyta Římského (+ 235) z jeho spisu „Traditio apostolica“. K tomu je třeba vědět, že tento Hippolyt upadl ještě jako římský kněz do bludu subordinacianismu a rigorismu, dále pak od r. 217 byl prvním vzdoropapežem v církevních dějinách! Obrátil se teprve na konci svého života, když byl společně s pravoplatným papežem sv. Ponciánem vypovězen na Sardinii a tam s ním zemřel mučednickou smrtí. * Ta forma nepoužívá jasných výrazů jako „plnost služby tvé“ a „ozdoben veškerou slávou“. Neříká „ve svém knězi“, ale jenom „na tohoto vyvoleného“. Ducha svatého nazývá „silou, která z Boha vychází“, ale tak mluví o Duchu svatém sektáři jako např. badatelé bible a tak mluvil o Duchu svatém i Hippolyt coby ještě bludař, neboť za Boha považoval jen Otce, kdežto v Synu viděl napřed neosobní část podstaty Otcovy, potom vlastní osobu po stvoření světa nižší než Otec a nakonec teprve při vtělení pravého a dokonalého Syna Otcova. V Duchu svatém viděl jen sílu, od Boha učiněnou a jemu podřízenou. * Dále nová forma používá výrazu „Ducha vedení“ (Spiritum principalem), což neoznačuje svátostný účinek, ale spíše jurisdikční moc biskupovu, která však není předávána svěcením, nýbrž jmenováním přímo od papeže právní cestou, nikoli svátostnou. Jedině jurisdikční moc, která je pověřením k vedení, byl mohl onen výraz označovat. Ovšem nikde není v nové formě řečeno, co a komu se vlastně předává. *Poněvadž tedy nová forma neoznačuje jasně a zřetelně stupeň udělovaného svěcení ani předávanou moc, je neplatná. To tedy znamená, že se svěcení platně neuděluje, že došlo k přerušení apoštolské posloupnosti a že svátosti, které jsou na kněžství závislé, pak už nemohou být udělovány ani s použitím řádné formy a správného úmyslu.

M a n ž e l s t v í

Svátost manželství nerozlučně spojuje dvě pokřtěné osoby, jednoho muže a jednu ženu, na základě jejich vzájemného souhlasu (manželské smlouvy) a dává jim pomoc zvláštní Boží milosti, aby až do smrti věrně plnily povinnosti manželského stavu. Prvotním účelem manželství je zplození a výchova potomstva, druhotným účelem je společný život v oddané lásce a vzájemná pomoc.

Manželský svazek, třebaže má jen přirozenou povahu, je božského původu a Kristus jej pozdvihl k důstojnosti novozákonní svátosti. Formou svátosti manželství je pouze vzájemný souhlas manželů, vyjádřený slovy nebo v nutném případě alespoň znameními (posunky). Kněžské požehnání nepatří k podstatě svátosti, jde pouze o svátostinu.

V případě manželství pokřtěného s nepokřtěným je manželství rovněž svátostí, protože pokřtěná strana je schopna svátost udělit i přijmout a nepokřtěná strana je schopna svátost udělit. – V případě manželství dvou nepokřtěných nechybí sice nerozlučné spojení a manželský svazek, avšak chybí pomoc zvláštní Boží milosti, která se doplní přijetím křtu.

O manželství pojednává mnoho dokumentů, z nichž nejdůležitější jsou tyto:

• odpověď Bulharům sv. Mikuláše I. Velikého „Ad consulta vestra“ ze dne 13.11. 866
• listy Alexandra III. (1159-1181) „Ex publico instrumento“ a „Vestrum post“
• listy Inocence III. „Cum apud sedem“ ze dne 15.7. 1198, „Quanto te magis“ ze dne 1.5. 1199, „Ex parte tua“ z roku 1200 a „Eius exemplo“ ze dne 18.12. 1208
• vyznání víry císaře Michaela VIII. Palaiologa papeži Řehoři X., předčítané na II. koncilu lyonském dne 6.7. 1274
• list Benedikta XII. „Cum dudum“ o omylech Arménů ze srpna 1341
• bula „Exsultate Deo“ o unii s Armény koncilu florentského ze dne 22.11. 1439
• bula „Cantate Domino“ o unii se Syřany koncilu florentského ze dne 4.12. 1442
• konstituce Pavla III. „Altitudo divini consilii“ ze dne 1.6. 1537
• nauka o svátosti manželství koncilu tridentského ze dne 11.11. 1563 (má jedinou kapitolu, k níž připojuje 12 kánonů a dekret „Tametsi“)
• list Pia VI. „Deessemus nobis“ ze dne 16.9. 1788
• omyly o křesťanském manželství v Syllabu Pia IX. ze dne 8.12. 1864 (65.-74. omyl)
• instrukce Svaté Penitenciarie o občanském manželství ze dne 15.1. 1866
• encyklika Lva XIII. „Arcanum divinae sapientiae“ ze dne 10.2. 1880
• dekret sv. Pia X. „Provida sapientique cura“ ze dne 18.1. 1906
• dekret sv. Pia X. „Lamentabili“ ze dne 3.7. 1907
• dekret Svaté Kongregace koncilu „Ne temere“ ze dne 2.8. 1907
• encyklika Pia XI. „Casti connubii“ ze dne 31.12. 1930

Nový obřad manželství byl promulgován dne 19.3. 1969 (Ordo celebrandi Matrimonium), český text pak 30.5. 1971. V novém obřadu sice nebyla změněna materie ani forma svátosti, přece však došlo k výrazné změně v obřadech a zvláště v chápání manželství.

Ve starém obřadu kněz říkal oběma snoubencům toto poučení: „Slyšte tedy, jaké vzájemné povinnosti k sobě máte: z ustanovení Pána Boha všemohoucího máte otce i matku, bratry i sestry a všechny příbuzné opustit a v trvalé věrnosti navzájem býti spojeni; manžel manželku sobě od Pána Boha danou má jako sama sebe milovat a ctít, naproti tomu však i manželka na tomto světě nikomu větší láskou nemá býti nakloněna nežli svému manželovi, jemu má býti ve vší úctě poddána a jeho jako hlavy poslušna; též máte společně dobré i zlé trpět a sebe vespolek neopouštět až do své smrti. Slibujete to učinit?“ – Odpověď zněla: „Slibujeme.“ Pak následoval vlastní manželský slib. Ženich říkal: „Já N. beru si Vás N. za pravou a věrnou manželku a slibuji, že Vám zachovám věrnost i lásku manželskou, Vás nikdy neopustím, nýbrž budu s Vámi všecko, ať dobré nebo zlé, až do své nebo Vaší smrti snášet a trpět; k tomu mi dopomáhej Pán Bůh na přímluvu Matky Boží a všech svatých. Amen.“ Nevěsta pak říkala: „Já N. beru si Vás N. za pravého a věrného manžela a slibuji, že Vám zachovám věrnost, lásku a poddanost manželskou, Vás nikdy neopustím, nýbrž budu s Vámi všecko, ať dobré nebo zlé, až do své nebo Vaší smrti snášet a trpět; k tomu mi dopomáhej Pán Bůh na přímluvu Matky Boží a všech svatých. Amen.“

Starý obřad tedy plně respektoval takový model manželství, kde je žena svému muži poddána a jeho poslušna. To je totiž jediný možný model křesťanského manželství podle vůle Boží. Čteme na mnoha místech v Písmu sv., že žena má být podřízena muži (1K 11,3nn.; 1K 14,34-36; Ef. 5,21-33; 1Tm 2,9-15; Tt 2,5; 1Pt 3,1).

Také papež Lev XIII. učení o poddanosti ženy velice jasně vyhlásil ve své encyklice „Arcanum divinae sapientiae“ z r. 1880: „Muž je pánem rodiny a hlavou ženy, protože ona je tělem z jeho těla a kostí z jeho kostí, a tak nemá být svému muži poddána a jeho poslouchat po způsobu služebnice, nýbrž po způsobu společnice, aby totiž té poslušnosti, kterou žena prokazuje muži, nechyběla vážnost ani důstojnost.“

Podobně o této věci učí papež Pius XI. ve své encyklice „Casti connubii“ z r. 1930: „Je-li domácí společenství posilováno svazkem lásky, musí v něm kvést řád lásky (ordo amoris), jak to nazývá sv. Augustin. Tento řád totiž obsahuje jak přednost manžela před manželkou i dětmi, tak i dobrovolné a nikoli nucené poddání a poslušnost manželky podle slov apoštolových (Ef 5,22nn.) – Tato poslušnost však nepopírá ani neruší svobodu, která ženě náleží plným právem jak vzhledem k důstojnosti lidské osoby, tak i vzhledem k nejvýš vznešené úloze manželky, matky a společnice; ani tato poslušnost neznamená, že by manželka byla zavázána vyhovět jakémukoli přání manželovu, kdyby snad plně neodpovídalo samotnému rozumu nebo její důstojnosti jako manželky; rovněž tato poslušnost neznamená, že by manželka byla na úrovni osob nezletilých, kterým pro nedostatek zralého úsudku a pro nezkušenost v lidských věcech nenáleží volné vykonávání jejich práv; spíše zakazuje tato poslušnost přehnanou libovůli, která se nestará o blaho rodiny, a zakazuje, aby se v těle rodiny k největší škodě celku a v bezprostředním nebezpečí jeho zániku neoddělilo srdce od hlavy. Je-li muž hlavou, pak žena je srdcem, a jako muž má přednost vedení, tak i žena si může a musí pro sebe nárokovat přednost lásky jako vlastní právo.“

Němečtí katoličtí biskupové ještě v r. 1953 vyhlásili: „Kdo zásadně popírá odpovědnost muže a otce jako hlavy manželky a rodiny, staví se proti evangeliu a učení Církve“ (Hirtenwort čili Slovo pastýřů, 30.1. 1953).

Tato církevní nauka o poddanosti ženy byla nahrazena bludným učením o rovnoprávnosti (partnerství) muže a ženy.

Nový obřad obsahuje s obměnou mluvnického rodu pro oba snoubence stejný manželský slib (vzájemný souhlas): „Já N. odevzdám se tobě N. a přijímám tě za manželku (manžela). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh. Amen.“

Němečtí biskupové na würzburské synodě v r. 1975 prohlásili: „Druhý vatikánský koncil v pastorální konstituci o Církvi v dnešním světě -Gaudium et spes- /čili Radost a naděje ze dne 7.12. 1965/ doplnil orientací na vůdčí představu partnerského manželství ono zdůrazňování manželství jako instituce k plození a výchově potomstva, jež ve společnosti i Církvi dlouho převládalo… Tím byl také korigován onen převážně právní pohled na manželství jako smluvní instituci a silně patriarchálně stanovené rozdělení rolí muže a ženy.“ *** Podobně se vyjádřili také švýcarští biskupové u příležitosti revize státního manželského práva v r. 1985: „Chtěli bychom zdůraznit, že vůdčí představa partnerství odpovídá nejen rozšířeným představám švýcarského obyvatelstva, ale i křesťanskému pohledu na manželství, jak byl vyjádřen v mnoha novějších církevních prohlášeních. Tak zdůrazňuje např. římská synoda z r. 1980 ve svém poselství rodinám, že manžel a manželka se odlišují, ale jsou si rovni.“

Jan Pavel II. prohlásil ve své promluvě dne 11.8. 1982: „Autor listu Efezanům /Ef 5,22nn./ nechce říci, že muž je pánem ženy a že uzavřená manželská smlouva mezi dvěma osobami je smlouvou, která zakládá vládu muže nad ženou. Vyjadřuje spíše jinou myšlenku, že totiž žena ve svém vztahu ke Kristu, jenž je pro oba manžely jediným Pánem, může a má nalézt pohnutku pro onen vztah ke svému muži, který vyplývá z podstaty manželství a rodiny. Tento vztah ovšem není žádným jednostranným podřízením.“ *** Podobně napsal ve své adhortaci o úkolech křesťanské rodiny v současném světě „Familiaris consortio“ ze dne 22.11. 1981: „U ženy je především třeba zdůraznit, že má stejnou důstojnost a odpovědnost jako muž. Tato rovnocennost se jedinečně vyjadřuje při vzájemném sebeodevzdávání obou partnerů a při jejich společném odevzdávání se dětem, jak je přirozené v manželství a rodině“ (22,3).

Závěrem je třeba říci, že nový obřad manželství je sice v zásadě platný, i když vzbuzuje vážnou pochybnost ohledně úmyslu, zda uzavíraný manželský svazek je ještě křesťanským manželstvím nebo už je moderním partnerstvím, které se manželství jen podobá, ale v každém případě je nedovolený.

_________________________________________________________________________________________________________

„REFORMA“ Svatého Týdne

srovnání 1952 / 1956

část. I.

OHS  = 1956: Ordo Hebdomadae Sanctae Instauratus (Obnovený řád Svatého Týdne)

MR = 1952: Missale Romanum (Misál Římský) z roku 1952

Květná  Neděle

1. Barva ornátu

OHS 1956:

Červená barva při procesí, fialová během Mše svaté.

MR 1952:

Fialová barva při průvodu i během Mše svaté.

Komentář:

Podle komise byla barva změněna na červenou, jako symbol královského purpuru. Měl to být návrat k praxi ze středověku. Zajímavý způsob postupování při vyhledávání důvodu sui generis.

Pro srovnání:

Římský ritus – červená barva je barvou mučedníků nebo Ducha Svatého.

Ritus Ambroziánský – červená barva užívána během Květné neděle. Symbolizuje krev prolitou během utrpení a ne královský status.

Pařížský ritus – černá barva během procesí i mše svaté.

2. Změna liturgického oděvu

OHS 1956:

Zrušení složených ornátů a v konsekvenci „široké štóly“ (stola largior).

MR 1952:

Použití složeného ornátu a široké štóly u jáhna při zpěvu Evangelia.

Komentář:

Změněn jeden z nejstarších obyčejů. Zvyk, který přetrval od raného starověku. Zvyk, který odkazoval na starobylou povahu Svatého Týdne. Zvyk, který se nikdo neodvážil změnit s ohledem na hlubokou úctu, s jakou se pohlíželo na mimořádnou povahu těchto ritů a mimořádný žal a smutek Církve během dnů Svatého týdne.

3. Změna způsobu žehnání ratolestí

OHS 1956:

Typické požehnání ratolestí tváří obrácenou k věřícím a zády k oltáři.

MR 1952: Ratolesti umístěné na oltáři, na epištolní straně. Požehnání předchází Graduale, Evangelium a Prefaci i Sanctus. Nová koncepce narušila starobylý obřad, tzv. suché mše „Missa sicca.“

Komentář:

a)  Nová koncepce orientace a liturgického prostoru.

b)  Liturgická služba se provádí čelem k lidu a zády k Bohu.

c)  Oddělení jistých gest a činností od oltáře.

d)  Požehnání ratolestí se odehrává nad stolem, čelem k lidu.

e)  Stůl se nachází mezi balaskami a oltářem.

4.Odstranění preface

OHS 1956:
4. Odstranění Preface hovořící o autoritě Krista nad říšemi a mocnostmi tohoto světa.

MR 1952:
Předepsaná preface hovoří o božském řádu stvoření a jeho poddání Bohu Otci, tj. poddání stvořeného řádu zavedeného vládci a vládami, pod poslušnost Kristu. Na několika řádcích uvádí teologické důvody povinnosti časných vladařů – poddání se Kristu Králi.

„Tibi enim serviunt creaturae tuae quia te solum auctorem et Deum cognoscunt et omnis factura tua te collaudat, et benedicunt te Sancti tui: quia illud magnum Unigeniti tui nomen coram regibus et potestatibus hujus saeculi libera voce confitentur.“

„Tobě slouží tvorové tvoji, neboť Tebe jediného za původce a Boha uznávají. A všecko dílo tvé tě vespol chválí a blahořečí ti svatí tvoji, neboť hlasitě vyznávají ono veliké jméno tvého Jednorozeného před králi a mocnostmi tohoto světa.“

Komentář:
Ze svaté liturgie proklamující kralování Krista, se odstraňuje preface popisující jeho kralování! Podle P. Braga: „její ztráta měla jen malý význam“.

5. Odstranění starobylých modliteb nad svátostinami

OHS 1956:
Odstranění modliteb týkajících se významu a užitku svátostin a moci jakou mají proti démonům.
důvody změny: malá souvislost mezi ceremonií a všedním životem; legitimními teologické tradice, ale mohou se změnit v pověry.

MR 1952:
Starobylé modlitby, jež poukazují na roli svátostin a jejich moc proti démonovi – ex opere operantis Ecclesiae.

Komentář:
Starobylé modlitby nahrazeny „novým výtvorem“ na základě pochybných důvodů.

6. Odhalení procesního kříže

OHS 1956:
Novota spočívající v odhalení procesního kříže, přesto, že oltářní kříž zůstává zahalený.

MR 1952:
Kříže oltářní i procesní zahaleny. Ratolest připevněna k procesnímu kříži, jako symbol úctyhodného kříže a vítězného Pašijového utrpení.

Komentář:
Změna z blíže nespecifikovaných důvodů a z neznámého důvodu (pouze proto, aby zmizela krása liturgie)

Středa Svatého týdne

Zkrácení pašijí

OHS 1956:
Odstranění části evangelia Lk. 22, 1-39. Zkrácení pašijí podle sv. Lukáše.

MR 1952:
Pašije předchází s nimi spojené verše o ustanovení Eucharistie.

Komentář:
Po třetí jsou odstraněny verše, jež se týkají ustanovení Eucharistie a jejího spojení s obětí na kříži.

Zelený Čtvrtek
1. Změna liturgického oděvu

OHS 1956:
Zavedení štóly jakožto součásti duchovního oděvu patřícího do chóru.

MR 1952:
Kněží a jáhni nosí obvyklý chórový oděv, bez štóly. Štólu si oblékají pouze během udělování svatého přijímání, tak jak je zvykem.

Komentář:
Počátek mýtu koncelebrace na Zelený Čtvrtek. Odvážnější členové komise chtěli již tehdy zavést koncelebraci, ale narazili na odpor. Mj. např. ze strany kardinála Cicognaniho.

P. Braga: „Ohledně ,účasti na koncelebrac´ kněží. Posvátná koncelebrace se zdála být ještě nedosažitelná (způsob myšlení a rovněž jistí členové komise ještě na to nebyli připraveni).“

Je to jednoznačný důkaz o tom, že koncelebrace během liturgie Zeleného Čtvrtku nebyla něčím tradičním. Bylo to cosi nového, rovněž bylo postaráno o to, aby kněží začali nosit štólu rovněž na poátku mše a ne pouze během sv. přijímání.

2. Při sv. přijímání rozdávány pouze hostie konsekrované toho dne.

OHS 1956:
Zavedena praxe udělovat při svatém přijímání pouze ty hostie, které byly konsekrovány téhož dne.

MR 1952:
Žádná stopa po nově zavedené praxi.

Komentář:
Matoucí praxe. Cožpak s hostiemi, které byly konsekrovány dříve, není něco v pořádku?
Nebo to byla možná touha zpochybnit praxi vyjadřující společenství Církve v času a prostoru. Že by měl být Kristus přítomen pouze v den konsekrace?

Zelený Čtvrtek

3. Změna obřadu mytí nohou

OHS 1956:
Mytí nohou zasazeno doprostřed mše sv.

MR 1952:
Ritus známý jako „Mandatum“ neboli „mytí nohou“, se odehrává po Mši sv., mimo presbytář, po odhalení oltáře, bez přerušování Mše sv. Důvody jsou zřejmě: věřícím není dovolen vstup do presbytáře v průběhu bohoslužby a musí být zachována chronologická shoda s evangeliem.

Komentář:
Apoštol Jan uvádí mytí nohou po večeři: „et cena facta“ (Jn 13, 2). Během celebrace mše věřící vstupují do presbytáře. A co víc, zouvají si tam boty a ponožky! Mytí nohou je vpleteno do … obětování! „Přerušení“ mše „jiným ritem“ je znevažující a urážlivé. Řeky inkoustu byly prolity, aby byla ospravedlněna tato změna.

4. Odstranění confiteor

OHS 1956:

Odstraněno Confiteor recitované jáhnem před sv. přijímáním.

MR 1952:

Confiteor recitováno před přijímáním.

Komentář:
odstranění prvku, který vyjadřuje pokoru člověka, který si uvědomuje, že není hoden přijmout Tělo a krev Kristovu. Došlo k blíže neodůvodněnému, ohromnému vzrůstu důstojnosti člověka? Nebo že by se důstojnosti Boží dostalo podivného umenšení?

5. Odstranění kříže a svícnů z oltáře

OHS 1956:
Při odhalování oltáře je odstraněn také kříž a svícny.

MR 1952:
Zahalený kříž zůstává na oltáři obklopen svícny, v očekávání na odhalení.

Komentář: bylo rozhodnuto odstranit z oltáře vše, dokonce i kříž. Reformované rubriky nevysvětlují, co se má s křížem udělat. O oltáři, který je bez kříže, je v reformovaných rubrikách zmínka až na Veliký Pátek. Jak je vidět, dělat nepořádek v liturgii, která je plodným výsledkem stovek a stovek let není dobrý nápad. Pokud ovšem chceme zachovat kontinuitu.

Že by šlo o preludium na umístění prázdného stolu do presbytáře?

Velký Pátek

Zaveden nový název obřadu

OHS 1956:

Vytvořen název „Slavnostní liturgie“, přitom byly odstraněny tak starobylé názvy jako „Mše předem posvěcených darů“ nebo „Feria Sexta in Parasceve“.

MR 1952:

Starobylé názvy obřadu „Mše předem posvěcených darů“ nebo “Feria Sexta in Parasceve“.

Komentář:

Výraz „Předem Posvěcených darů“ zdůrazňovalo fakt, že konsekrace se konala v dřívější ceremonii. Komise se rozhodla změnit jak název starobylého ritu, tak i samotný ritus. Měla se tím „utlumit středověká extravagance tak zvané Mše Předem posvěcených darů“.

Oltář bez svícnů a zahaleného kříže

OHS 1956:

Na oltáři chybí zahalený kříž a svícny.

MR 1952:

Kříž zůstává zahalen na odhaleném oltáři spolu se svícny.

Komentář:

Kříž, zvláště ten na oltáři, zůstával zahalen tam, kde má stát, tj. uprostřed oltáře, až do slavnostního a veřejného odhalení na Velký Pátek v den vykupitelského triumfu Pašijí.

Jak je vidět autorům reformy se oltářní kříž příliš nelíbil a rozhodli se jej odstranit. Učinili tak skutečně výmluvným způsobem. Ne slavnostně, ale pokoutně ho hodili do nějaké krabice společně s ostatními věcmi sloužícími k liturgické výzdobě oltáře. Zřejmě v noci, blíže nepopsaným způsobem.

V den, ve který je tou nejdůležitější věcí Kříž, ve kterém Kříž, i když zahalený, má přednost před oltářem v tento den … Kříž není, Kříž chybí.

Po dobu patnácti dnů stojí zahalen na oltáři, je tedy zcela logické že dojde k jeho odhalování. Místo toho, kříž se vrací odkudsi ze zákristie, jako by tam byl v noci schován..

Rozdílná četba evangelia a pašijí

OHS 1956:

Čtení Evangelia se neliší od čtení Pašijí.

MR 1952:

Evangelium je čteno jiným způsobem než Pašije. Nicméně, v tento den smutku, bez kadidla a svící.

Komentář:

Celý tento úsek má spíše vypravěčský název: „Historie Pašijí“. Důvody této změny jsou nejasné, zvláště proto, že komise byla proti analogickým změnám v liturgii Květné Neděle.

Že by šlo o ospravedlnění odstranění názvu „Mše Předem Posvěcených Darů“ a všeho co má nějaký vztah ke Mši?

OHS 1956:
přikrývky oltáře nejsou umístěny na oltáři od počátku ceremonie. Na počátku kněz má na sobě pouze albu a štólu.

MR 1952:
Kněz je oděn v černá vestimenta. Padá v prostraci před oltářem na tvář. Mezitím ministranti přikrývají odhalený oltář jednoduchými přikrývkami.

Komentář:
navzdory tomu, že jde o starobylou liturgii, což bylo potvrzeno i samotnou komisi byly uskutečněny změny, jejichž cílem bylo rozdělit liturgii na dvě části, z nichž ta první se nazývala „liturgie slova“.

5. Změna názvu modlitby

OHS 1956:
Nový název sedmé modlitby „Pro unitate Ecclesiae“ (za jednotu Církve).

MR 1952:
Text je tentýž jako v roce 1956, bez dvojznačného názvu „Pro unitate Ecclesiae“. Jednoznačně vyjadřuje modlitbu za návrat heretiků a schizmatiků k Pravdě.

Komentář:
byla zavedena idea Církve hledající svou vlastní, společnou jednotu, kterou jakoby neměla. Katolické učení jednoznačně potvrzuje, že Církvi nechybí společná jednota na okrsku zemském. Heretici a ti, kteří jsou mimo Církev, se mají vrátit do Církve, do existující jednoty. Nepřinášejí však Církvi jednotu.

Reformátoři chtěli rovněž odstranit výrazy jako „animas diabolica fraude deceptas“ a „haeretica pravitate“, hovořící o duších oklamaných ďáblem a chycených do pasti skrze herezi. V důsledku sporů uvnitř komise vznikl hybrid – byl zachován tradiční text, a byl mu dán nový název.

Později, za přispění Bugnigniho, byl název změněn na „Za jednotu křesťanů“.

6. Vrácení kříže ze zákristi

OHS 1956:

Kříž se vrací v procesí ze zákristie.

MR 1952:
Kříž na oltáři. Dosud zahalen, je odhalován.

Komentář:
Kříž se tentokrát vrací liturgickým způsobem. Až do této doby však pokud bylo v liturgii slavnostní procesí příchodu bylo také slavnostní procesí při odchodu.

____________________________________________________________________________________________________

Pokyny k obřadům Svatého týdne

(do reforem r. 1955)

Svatý týden se začíná Květnou nedělí. Před zpívanou mší
sv. se světí ratolesti, které se položí na oltářní kredenc, stojící na
epištolní  straně  oltáře.  Také  věřící  mívají  v  rukou  ratolesti.
Přichystá se kříž k průvodu  a fialové  korouhve. Kříž je  zahalen
fialovou rouškou. Na oltáři hoří šest svící. Kněz oblékne fialový
pluviál,  asistující  knězi  mají  fialové  dalmatiky,  nejsou­li,  tedy
jáhen  si  oblékne  štolu  a  manipul,  podjáhen  pouze  manipul.
Celebrant kromě pluviálu má ovšem také humerál, albu a štolu. K
oltáři  nesou  ministranti  misál,  kropenku,  kříž  k  průvodu  a
korouhve,  kostelník  kadidelnici  a  loďku.  Nosiči  korouhví  se
postaví  u  oltáře  tak,  aby  nezakrývali  lidu  pohled  na  oltář.  Po
stranách  kříže se  nesou  hořící svíce.  Kněz  po  »asper­ges«  a  po
modlitbách  přistoupí  k  oltáři  na  epištolní  stranu,  kostelník  s
kadidelnicí  zaujme  místo  vedle  kredenčního stolku,  kam se  též
postaví ministrant s kropenkou. Když kněz okouří ratolesti, položí
kostelník  ratolest  určenou  pro  kněze  doprostřed  oltáře.  Potom
kněz rozdává ratolesti lidu. Lid má přijímat z jeho rukou ratolesti
vkleče  a  políbit  ji.  Když  kněz  rozdá  ratolesti,  modlí  se  další
modlitby.  Ve  větších  kostelích  bývají  při  tomto  obřadu  v
presbytáři také zpěváci, kteří knězi odpovídají. I těmto zpěvákům
dá kněz posvěcené ratolesti.
Potom se seřadí průvod. V čele se nesou korouhve, za
nimi jde školní mládež, zpěváci, potom se nese kříž a světlo. Je­li
asistence, nese kříž podjáhen, potom jde kněžstvo s asistencí, za
ní lid. Všichni mají v rukou ratolesti. Při průvodu se zvoní zvony.
Obejde se kostel a při návratu vejdou do kostela nosiči korouhví,
školní mládež a zpěváci. Zpěváci se zastaví uvnitř kostela u dveří
a  kostelník  zavře  dveře.  Duchovenstvo  s  ministranty  a  lid
zůstanou venku přede dveřmi. Kněz zazpívá střídavě se zpěváky
chvalozpěv.  Potom  zatluče  kněz  ramenem  kříže  na  dveře,
kostelník  je otevře  a ostatní  průvod  vejde  do chrámu.  Kněz
odejde  do sakristie,  nosiči  postaví  kříž a korouhve  na příslušná
místa. Lid však zůstane v kostele. Ihned potom začne mše sv., při
níž se  zpívají pašije podle sepsání sv. Matouše. Zpívají­li pašije
jáhnové,  drží  celebrant  po  celou  dobu  pašijového  zpěvu  v  ruce
ratolest. Zpívají­li  pašije  zpěváci  na  kůru,  drží ratolesti  u  oltáře
všichni přisluhující, celebrant však ji bere jen při čtení evangelia.
Po mši sv. není požehnání.

V pondělí a v úterý po Květné neděli se slouží mše sv.
ve fialové barvě. V úterý se čtou pašije podle sepsání sv. Marka,
ve  středu  podle  sepsání  sv.  Lukáše.  Ve  středu  se  konávají  ve
větších  kostelích  v  podvečer  temné  hodinky.  Kostelník  připraví
trojhranný  svícen,  postaví  jej  uprostřed  presbytáře  a  na  svícen
zabodne  14 svíček  ze surového  vosku.  Uprostřed  je  větší svíce
bílá.  Na  oltář  dá  šest  svící  také  ze  surového  vosku.  Všechny
svíčky  se  rozsvítí.  Kostelník  se  postaví  se  zhasinadlem  poblíž
trojhranu  a  po  každém  žalmu  zhasne  jednu  svíčku,  počínaje
nejdolejší svíčkou  vlevo. Nakonec  hoří jen  bílá svíce  uprostřed.
Po  chvalozpěvu  »Benedictus«  odnese  kostelník  hořící  svíci  za
oltář.  Po  ukončení  hodinek  se  dá  znamení  klapačkou  a  hořící
svíce se postaví opět na trojhran. Kostelník si napřed domluví s
knězem znamení, aby věděl, kdy má svíčky zhasínat. Po ukončení
hodinek odstraní kostelník trojhran, s oltáře sejme svíčky a nasadí
normální svíčky  bílé.  Kříž  na  hlavním  oltáři se  zahalí  rouškou
bílou  místo  dosavadní  fialové.  Oltář se  lehce  ozdobí,  zavěsí se
bílá antipendium, dá přehoz přes pultík a upraví kredenční stolek.
Vedle  zvonku se  položí  klapačka. Vedle  hlavního  oltáře  nebo  v
některé kapli se upraví oltář, který má svatostánek. Tento oltář se
ozdobí květinami a na oltář se postaví šest svícnů se svícemi, kříž
se  zahalí  bílou  rouškou,  ale  je  možno  ponechati  také  roušku
fialovou. Na tomto oltáři nemají být relikviáře. Na jeho stupně se
položí koberec a s oltáře se odstraní mešní tabulky. Svatostánek
se  otevře  a rozloží se  v  něm  čistý  korporál.  To  učiní  kněz.  Na
oltář  se položí  bursa  s korporálem.  Tomuto  oltáři  se říká
Getsemanská zahrada.
Zelený čtvrtek.
V sakristii si kostelník nachystá lepší
bílá mešní roucha, bude­li  asistence, také dalmatiky. Připraví se
ještě jeden kalich s patenou a pallou a rouškou na jeho zahalení.
Tento kalich se postaví na oltářní kredenc v presbytáři mezi dva
svícny se svícemi.  Není­li  asistence,  postaví se  tento  kalich  na
evangelní  straně  oltáře  blíže  k  svatostánku.  Poblíž  oltáře  se
připraví baldachýn a kostelník si zajistí nosiče. Rozdělá se oheň
do dvou kadidelnic. Připraví se bílý pluviál a tři velké hostie na
kalich ke mši sv. Do kropenky dá kostelník místo kropáče svazek
kočiček,  které  byly  posvěceny  na  Květnou  neděli.  Na  oltáři se
rozsvítí šest svící a také svíčky na oltářní kredenci. V tento den se
slouží jediná mše sv., i když je u kostela více kněží. Mše sv. bývá
zpravidla zpívaná nebo slavná. Oltář se okuřuje. Při »Gloria« se
slavně  vyzvání  na  věži,  zvoní se  oltářními  zvonky i  zvonkem  u
sakristie. Po »Gloria« odstraní kostelník od oltáře zvonky a šňůru
od zvonku u sakristie kostelník uváže, aby se jí nemohlo použít.
Při  evangeliu,  je­li  asistence, se  nedrží svíce.  Místo  zvonku se
užívá  klapaček.  Po  přijímání  kněze  bývá společné sv.  přijímání
věřících.  Po  sv.  přijímání  rozsvítí  kněz  svíčky  na  oltáři
»Getsemanská zahrada«. Na tento oltář nebo před ním se připraví
lampa  pro  věčné  světlo.  Jakmile  dočetl  celebrant  poslední
evangelium, přinese kostelník k oltáři bílý pluviál, kadidelnice a
velům.  U  oltáře  odloží  celebrant  ornát  a  manipul,  oblékne  si
pluviál  a  nasype  kadidlo  na  oheň  obou  kadidelnic.  To  učiní
ovšem  jen  tehdy,  je­li  postaráno  o  dva  asistenty  nebo schopné
thuriferáře, kteří budou při průvodu okuřovat Nejsvětější svátost.
Jinak stačí jen jedna  kadidelnice  a  pak  kostelník  okuřuje sám  v
průvodu  Nejsvětější svátost.  Když  celebrant  okouřil  Nejsvětější
svátost uloženou v kalichu, vloží mu kostelník na ramena velům a
kněz  jde  pro  kalich.  Zatím se seřadí  průvod.  V  jeho  čele  nese
ministrant křížek a nosiči se postaví s baldachýnem před oltář tak,
aby kněz mohl ihned pod něj vejít. Při průvodu klepají ministranti
klapačkami. Průvod jde kostelem k oltáři Getsemanské zahrady a
Nejsvětější svátost se  okuřuje  tak,  jak  bylo stručně  vylíčeno.  V
Gatsemanské  zahradě  postaví  kněz  kalich  na  oltář,  sejde  k
dolnímu stupni, kostelník sejme s jeho ramenou velům a ihned je
složí.  Kněz  okouří  kalich  a  uloží  jej  s  Nejsvětější  svátostí  do
svatostánku. Průvod se pak vrací k hlavnímu oltáři, kněz ovšem
již nejde pod baldachýnem, ani není okuřován. Nosiči baldachýnu
kráčejí s kostelníkem za knězem. U hlavního oltáře kněz napřed
poklekne, ostatní asistence také klekne a zůstane klečet. Celebrant
vstane, vyjme ze svatostánku Nejsvětější svátost oltářní, okouří ji,
vezme velům a jde v témž pořádku jako při prvém průvodu znova
do  Getsemanské  zahrady.  Tam  se  uloží  za  stejných  poct
Nejsvětější svátost do svatostánku. V tu chvíli rozsvítí kostelník
světlo věčné lampy u Getsemanské zahrady. Kněz potom odejde
po  krátké  modlitbě  do  sakristie.  U  hlavního  oltáře  se  nekleká,
nýbrž všichni se jen ukloní před křížem. Kostelník zhasne světlo
ve  věčné lampě  u  hlavního  oltáře. V Getsemanské  zahradě  hoří
svíce  po  celý  den,  i  když  je  kostel  zavřen.  U  tohoto  oltáře  má
klečeti stále jeden ministrant v adoraci. Ministranti se střídají. U
Getsemanské  zahrady  se  kleká  na  obě  kolena.  Když  kostelník
zhasl  světlo  ve  věčné  lampě  před  hlavním  oltářem,  zhasne  též
všechna světla  na tomto  oltáři. Kněz  odloží  v sakristii  pluviál  a
štolu,  vezme si fialovou štolu,  odejde s  ministrantem  k  oltáři  a
modle se snímá s oltáře plátna, při čemž mu posluhuje kostelník.
Když sňal  plátna,  omývá  kněz  oltářní  desku svěcenou  vodou  a
svěcenými  ratolestmi  z  Květné  neděle.  Totéž  vykoná  u  všech
ostatních  oltářů  kromě  oltáře  v  Getsemanské  zahradě.  Oltáře
zůstanou  obnaženy  až  do  Bílé  soboty.  Po  odhalení  oltářů  se
odstraní bílá rouška s kříže hlavního oltáře  a kříž se  zahalí  zase
fialovou rouškou. Na hlavním oltáři zůstane svatostánek otevřen.
Po ukončení obřadů a uložení rouch v sakristii odnese kostelník
na faru všechny bohoslužebné nádoby a tam je kněz vyčistí, také
nádobky se sv. oleji.
V poledne se již nezvoní,  ani večer  klekání,  nýbrž
nahradí je se klapáním klapaček a řehtáním řehtaček. Konají­li se
v  podvečer  temné  hodinky,  upraví  se  vše  tak  jako  ve  středu,
jenom hlavní oltář  zůstane obnažen. Večer bývá v Getsemanské
zahradě pobožnost. Kněz se obléká v rochetu, štolu a bílý pluviál.
Kadidla není třeba, neboť se Nejsvětější svátost nevystavuje. Po
pobožnosti se zhasnou svíce a kostel se uzavře.
Boží hrob se  upravuje  zpravidla u některého postranního oltáře,
nejlépe blízko vchodu do kostela. Boží hrob musí být důstojný a
vkusný.  Na  oltáři  musí  být  trůn  pro  Nejsvětější  svátost  oltářní
anejméně dvanáct svící, které hoří od chvíle, kdy je přinesena a
vystavena  Nejsvětější  svátost,  to  jest  od  Velkého  pátku  až  do
Vzkříšení. V noci  z pátku na sobotu se světla  zhasínají,  a to po
večerní  velkopáteční  pobožnosti,  konané  u  Božího  hrobu.
Nedávejte  kolem  Nejsvětější  svátosti  elektrické  žárovky.  Lépe
jest osvětliti sám oltář a Nejsvětější svátost ozářiti reflektory. Na
Boží hrob se dává hodně rostlých květin v květináčích. Ve spodní
části  oltáře  se  upraví  místo  pro  mrtvé  tělo  Kristovo.  Tělo  se
zahaluje  bílým  průsvitným  závojem.  Tlumená  světla  a  květiny
zvýší  dojem.  Kolem  Božího  hrobu  se  postaví  větší  stromky,
doporučuje se hodně zeleně. Na stupně oltáře se natáhne koberec,
také  před  oltář.  Na  podstavec  trůnu  na  oltáři  a  ve  svatostánku
tohoto  oltáře  se  rozestře  čistý  korporál.  Někde  se  přenáší
Nejsvětější svátost  večer  do  Getsemanské  zahrady.  Na  oltář se
postaví  bílá  bursa  s  korporálem.  Před  oltář  se  dá  klekátko  a
doporučuje se postaviti před oltář mřížku.
Velký pátek.
Je to den největšího smutku věřícího lidu,
neboť  Kristus  Pán  skonal  na  kříži  přehořkou  smrtí.  Ráno  se
nezvoní  klekání,  nýbrž  klepe  se  klapačkami  nebo  řehtá
řehtačkami.  Hlavní  oltář  zůstane  obnažen,  nezavěšuje se  na  něj
antipendium.  Na  oltář se  postaví šest svící  ze surového  vosku.
Oltářní  kříž  je  zakryt fialovou  nebo  černou rouškou.  Na  oltářní
stůl (mensu) se  postaví ještě jeden  kříž,  zahalený fialovou  nebo
černou  rouškou  a opře se o svatostánek.  Oltářní  stupně  se
nepokrývají  kobercem,  ale rozloží se tam tolik  polštářků,  kolik
bude  u  oltáře  kněží.  Bude­li  asistence,  postaví  kostelník  do
presbytáře  vysoký  pultík.  Kredenční  stolek  stojí  na  evangelní
straně, položí se na něj bílá mapa (oltářní plátno), černá bursa s
korporálem, purifikatorium, konvičky s vínem a vodou, ručníček­
lavabo,  pultík s  misálem,  monstrance  a  bílý  průsvitný  závoj  na
monstranci.  V  presbytáři,  nejlépe  v  jeho  středu  před  mřížkou,
jejíž dvířka jsou otevřena, rozestře se fialové sukno a na ně se dá
polštářek.  Na  polštářek se  totiž  položí  k  uctívání  kříž,  až  bude
V Getsemanské zahradě se rozsvítí svíčky, jakmile se
otevře  kostel.  Poblíž  tohoto  oltáře se  postaví  baldachýn.  Nosiči
musí  být  připraveni.  Vedle  Božího  hrobu  se  postaví  asi  dvě
stolice,  potažené  černým  suknem,  a  i  tam  se  dá  polštářek,  na
němž  bude  položen  kříž  k  uctívání  Kristových  ran.  V
Getsemanské  zahradě hned od rána  adorují ministranti. Jest tam
připraveno  velům,  dva svícny  a  klapačky.  Na  hlavním  oltáři se
nerozsvěcují  svíčky.  V  sakristii  se  uchystá  černý  ornát,  a  je­li
asistence, též dalmatiky a kromě toho černý pluviál.
Velkopáteční obřady. Kněz se obléká k oltáři v černé
mešní  roucho  jako  při  zádušní  mši  sv.  Asistence  se  obléká  do
černých dalmatik. Ministranti jsou v černých komžích. Když jde
kněz k oltáři, nedává se zvonem znamení. U oltáře kněží padnou
na tvář na oltářní stupně a chvíli rozjímají o utrpení Páně. Když
kněz  povstane,  vezme  kostelník  s  určeným  ministrantem  s
kredence mapu (oltářní plátno), která je přeložena po délce na půl
a položí ji na oltář tak, aby přední polovice oltářní mensy zůstala
nezakryta.  Potom  postaví  na  epištolní  straně  oltáře  pultík  s
misálem. Kněz přečte z misálu dvě proroctví. Na kůru se zpívají
pašije podle sepsání sv. Jana a po nich se kněz modlí za všechny
stavy. Když dokončil modlitby, odloží ornát. Při tom mu pomáhá
kostelník. Ornát zůstane u oltáře. Kněz vezme kříž postavený na
oltáři,  odhaluje  jej a zpívá:  »Ejhle,  dřevo  kříže,  na němž pněla
spása světa«.  Když je kříž úplně  odhalen,  odnese  kněz kříž na
připravené místo v presbytáři (má odložiti také obuv), položí kříž
a  uctí  jej  políbením.  Po  něm  tak  učiní  asistující  kněží  a
ministranti,  naposledy  kostelník.  Potom  bývá  kázání.  Zatím
kostelník sejme roušky se všech křížů v kostele. Po této práci si
připraví oheň do kadidelnice, je­li asistence, do dvou kadidelnic.
Po kázání se zakryje plátnem celá plocha oltáře, rozsvítí se svíce
na  oltáři  a  všechny  svíce  v  Božím  hrobě.  V  Božím  hrobě  se
rozsvítí vůbec všechna světla. Kněz nebo asistující kněz připraví
na  oltář  korporál,  purifikatorium  a monstranci,  bursu  postaví  na
evangelní straně. Kostelník  přenese misál  na  evangelní stranu  a
postaví jej blíže k svatostánku. Po kázání, (nebylo­li kázání, tedy
hned po uctívání sv. kříže) oblékne celebrant opět manipul a ornát
a jde s přisluhujícími k oltáři v Getsemanské zahradě, vyjme zde
ze svatostánku  kalich se sv.  hostiemi  a  okouří  jej.  Kadidelnice
nesou  asistující,  nejsou­li  asistující,  nese  jedinou  kadidelnici
kostelník. Potom vloží kostelník na  celebranta velům  a ihned se
seřadí  k  průvodu.  V  čele  je  nesen  nezahalený  kříž,  ministranti
dávají  znamení  klapačkami,  asistující  nebo  kostelník  okuřuje
Nejsvětější svátost,  kterou  nese  kněz  pod  baldachýnem.  Průvod
jde k hlavnímu oltáři. Tam kněz okouří nejprve kalich, když před
tím kostelník sňal s kněze velům. Potom celebrant slouží mši sv.
darů  předposvěcených.  Kněz sejme s  kalicha roušku,  položí sv.
hostie u kalichu, nalije do něho víno  a vodu, nasype kadidlo do
kadidelnice  a  okuřuje  Nejsvětější  svátost.  Kněz  se  neokuřuje.
Ihned  potom si  kněz  omývá ruce  na  epištolní straně  oltáře  dole
pod stupni.  Odejde  do středu  oltáře  a  zazpívá  »Pater  noster«  a
modlitbu  »Libera«.  Potom  pozvedne  jednou  rukou  sv.  hostii  a
ministrant  dává  klapačkou  znamení  jako  při  pozdvihování.  Sv.
hostie se však neokuřuje. Po modlitbě kněz poklekne a vezme sv.
hostii jako při přijímání při mši sv. a recituje: »Domine, non sum
dignus«.  Při  tom  ministranti  dávají  znamení  klapačkou.  Potom
kněz  přijme sv.  hostii  a  z  kalicha směs  vína  a  vody.  Třetí sv.
hostii  vloží  kněz do monstrance,  vyčistí  kalich  a odloží  ornát.
Oblékne se do černého pluviálu, který zatím přinese kostelník ze
sakristie. Po  celý tento obřad je kostelník u oltáře s kadidelnici,
je­li  asistence,  s  dvěma  kadidelnicemi;  když  ovšem  odejde  do
sakristie  pro  pluviál,  odevzdá  kadidelnici  nebo  kadidelnice
ministrantům. Kněz okouří Nejsvětější svátost, kostelník vloží na
jeho ramena  velům  a opět se seřadí k  průvodu. V  čele je nesen
kříž.  Kněz  nese  monstranci  pod  baldachýnem.  Při  průvodu
okuřují  monstranci  asistenti  nebo  kostelník  a  ministranti  dávají
znamení  klapačkami.  V  Božím  hrobě  se  vystaví  Nejsvatější
svátost po okouření na trůn. Kostelník sejme s celebranta velům a
přisluhuje při okuřování. Je­li potřebí, přistaví kostelník schůdky.
Když  je  Nejsvětější  svátost  vystavena  na  trůně,  kněz  znova  ji
okouří  a  průvod  se  vrátí  do  sakristie.  Baldachýn  se  postaví  v
kostele  u  Getsemanské  zahrady.  Kostelník  zhasne  svíce  na
hlavním  oltáři  a  v  Getsemanské  zahradě,  kde  již  přestává
ministrantská  adorace;  od  té  chvíle se  adoruje  v  Božím  hrobě.
Zde také musí  hořet  věčná lampa. S  hlavního  oltáře se  odstraní
mapa a odnesou se svícny. Během dne se svícny vyčistí.
Jde­li  kostelník  kolem Božího  hrobu,  kleká  na  obě
kolena,  u  Getsemanské  zahrady  se  nyní  kleká  pouze  na  jedno
koleno. V poledne se nezvoní.
Konají­li se odpoledne temné hodinky, připraví se vše
jako na Zelený čtvrtek.
Na Velký pátek odpoledne bývá křížová cesta, ovšem
bez  požehnání.  Večer  bývá  u  Božího  hrobu  pobožnost,  po  níž
ukládá  kněz  Nejsvětější  svátost  do  svatostánku.  Přenáší­li  se
Nejsvětější  svátost  do  Getsemanské  zahrady,  nutno  tam  včas
rozsvítit svíce na oltáři, přichystati si kadidelnici a obstarati včas
nosiče  baldachýnu.  Průvod  jde  v  takovém  pořádku  jako  při
ranním přenášení Nejsvětější svátosti do Božího hrobu. Zůstává­li
Nejsvětější svátost v Božím hrobě, nepřipravuje se ani baldachýn
ani  velům  a  také  není  třeba  klapaček.  Kostelník  ovšem  přinese
kadidelnici, aby mohla být monstrance před uložením okouřena.
Po pobožnosti u Božího hrobu se zhasnou svíce a všechna světla
kromě věčné lampy. Klekání se nezvoní, nýbrž se dává znamení
jen  řehtačkami  a  klapačkami.  Kostelník  prohlédne  u  Božího
hrobu svíce a vymění je, je­li toho třeba.
Bílá sobota.
Klekání se ráno nezvoní, nýbrž dává se
znamení řehtačkami a klapačkami. Hlavní oltář se pokryje třemi
plátny,  jak  jest  předepsáno  pro  mši  sv.  Kostelník  použije  těch
pláten,  která  byla  sňata  na  Zelený  čtvrtek.  Na  oltář  se  dá  šest
svící. Na evangelní straně vedle oltáře se postaví veliký svícen s
velikonoční svící – paškálem, zatím bez zrn. Na oltářní stupně se
připraví zvonky. Do věčné lampy se nalije olej, ale věčná lampa
se nezapálí. V presbytáři se postaví vysoký pult a položí se naň
misál. Také na oltář se dá pultík. Zavěsí se fialové antipendium.
Na oltář se nedávají květiny. Na kredenční stolek se postaví dva
svícny se svícemi a připraví se tam fialový ornát a manipul.
Z křtitelnice se vylije voda do sakraria, mísa se vyčistí a
do polovice se naplní čistou vodou. Křtitelnice se naplňuje jen do
poloviny,  poněvadž  se  tento  obřad  opakuje  před  svatodušními
svátky. Stojí­li křtitelnice blízko oltáře, postaví se na oltář skřínka
se sv.  oleji,  dva  podnosy,  dva  ručníčky  a  na  podnos se  položí
chomáčky  vaty  a  dvě  lžičky.  Není­li  křtitelnice  blízko  oltáře,
postaví  se  vedle  ní  stolek  pokrytý  bílým  plátnem  a  všechny
vyjmenované věci se položí na tento stolek.
U hlavního vchodu do kostela se na menší stolek položí
bílá dalmatika, manipul a štola. Před kostelem se postaví hranička
dříví  dobře  vyschlého  a  do  ní se  vloží  dřevitá  vlna.  V sakristii
přichystá  kostelník  fialovou  štolu,  fialový  pluviál,  triangl,  na
podnos se dají staré zbylé sv. oleje a chomáčky vaty, kterých se
používalo ve styku se sv. oleji. Kromě toho se přichystá lucerna
se  svíčkou,  ovšem  nerozsvícenou,  další  podnos  se  zrny  pro
paškál,  prázdná  kadidelnice,  kropenka  se  svěcenou  vodou,
křesadlo,  loďka s  kadidlem  a  kříž  k  průvodu. Je­li  asistence,  je
nutno  pro  asistenci  přichystat  dalmatiky,  humerály,  alby  a
cingula, pro jáhna také fialovou štolu. V určenou dobu, zpravidla
mezi šestou  a sedmou hodinou ranní, se rozsvítí v Božím hrobě
svíce a všechna světla. Kněz ihned vystavuje na trůn Nejsvětější
svátost  oltářní.  Je­li  uložena  v  Getsemanské  zahradě,  rozsvítí
kostelník i tam světla. Kněz se oblékne v rochetu a bílou štolu; k
oltáři  ho  doprovází  kostelník  s  kadidelnicí  a  ministrant  s
klapačkou. Kněz vyjme Nejsvětější svátost ze svatostánku, okouří
ji,  kostelník  naň  vloží  velům.  Potom  se  přenese  Nejsvětější
svátost  do  Božího  hrobu.  Při  průvodu  se  Nejsvětější  svátost
okuřuje,  rovněž  u  Božího  hrobu  před  vystavením.  Je­li  však
Nejsvětější svátost uložena v Božím hrobě, není třeba vela, nýbrž
jen kadidelnice. Kostelník si rozdělá oheň pro tuto službu v druhé
kadidelnici. Když je Nejsvětější svátost  vystavena,  začíná ihned
adorace ministrantů. Po celý den se ministranti střídají, a proto je
potřebí, aby s nimi dobu střídání kostelník napřed vyjednal.
Obřady  na Bílou sobotu.  V sakristii si  celebrant
oblékne  humerál,  albu,  cingulum,  štolu  a  fialový  pluviál.  Je­li
asistence, obléknou si přisluhující kněží fialové dalmatiky a jáhen
také  štolu.  Ministranti  mají  fialové  komže.  Ihned  se  seřadí
průvod,  v  jehož  čele  je  nesen  kříž.  Jeden  ministrant  nese  na
podnose kadidlová zrna, druhý nese tácek se starými sv. oleji a s
chomáčky použité vaty, jiní ministranti nesou triangl, lucernu se
svíčkou  a  misál.  Potom  jde  celebrant  s  asistenty.  Kostelník  si
přichystá delší kleště, jimiž sebere žhavé oharky z hranice a vloží
je  do  kadidelnice.  Průvod  jde  kostelem  okolo  hlavního  oltáře,
před nímž se všichni ukloní, kolem Božího hrobu, před nímž se
kleká na obě kolena a všichni se ukloní. Průvod vyjde před kostel
ke hranici, kde se bude světit nový oheň. Ministrant s křížkem se
postaví proti knězi a ministrant s kadidlovými zrny po pravé ruce
celebrujícího  kněze.  Kněz  položí  na  hranici  staré  oleje  a
chomáčky  vaty  a  kostelník  výkrese  z  křesadla  jiskru.  Nemá se
zapalovat zápalkou. Když hranice hoří, modlí se kněz tři modlitby
nad  ohněm,  potom  vyndá  kostelník  kleštěmi  z  ohně  několik
žhavých  oharků  a vloží  je do kadidelnice.  Celebrant  nasype

kadidlo,  pokropí  oheň svěcenou  vodou  a okouří  jej. Kostelník
zapálí  od  posvěceného  ohně  svíčku,  kterou  má  připravenu  v
lucerně.  Musí  dát  pozor,  aby  svíčka  nezhasla.  Když  dohoří
hranice, rozhrabe kostelník oharky a zalije je vodou. Od žhavých
oharků v kadidelnici je možno již rozpálit další dřevěné uhlí nebo
černá  kolečka.  U  hranice spoluučinkují  zpěváci.  Potom se  opět
seřadí  průvod,  v  jeho  čele  zase  je  nesen  kříž,  průvod  vejde
hlavním  vchodem  do  kostela,  u  vchodu  odloží  kněz  fialový
pluviál  a  fialovou štolu,  oblékne si  bílý  manipul,  bílou štolu  a
dalmatiku. Je­li  asistent,  oblékne si  asistent  bílý  manipul,  bílou
štolu  a  dalmatiku  a  celebrant  zůstane  v  pluviálu.  Kněz  oděný  v
bílou dalmatiku vezme triangl, zatím co bylo nasypáno kadidlo na
oheň.  Potom  vejde  průvod  do  kostela.  Hned  pod  kůrem  u
chrámových  dveří se  průvod  zastaví  a  kněz  zapálí  od svíčky  v
lucerně  jednu  svíčku  na  trianglu  a  zpívá  »Lumen  Christi«,
pokleká na jedno koleno a s ním celý průvod. Zpěváci odpovídají
»Deo  gratias«.  Totéž  se  opakuje  uprostřed  kostela  a  potom  u
hlavního  oltáře.  V  presbytáři  vezme  jeden  z  asistujících  kněží
nebo  starší  ministrant  ze  svícnu  velikonoční  svíci  –  paškál  a
postaví se spolu s ostatními přisluhujícími po levé straně kněze.
Kněz  nebo  jáhen  se  pomodlí  modlitbu  před  chvalozpěvem
»Exultet«,  postaví se  k  pultíku  na  epištolní straně  dole,  okouří
knihu  a  zazpívá  »Exultet«. To  je  chvalozpěv,  vyjadřující radost
nad  zmrtvýchvstáním  Páně.  Asistence  je  takto  seskupena:  po
pravé  straně  kněze  stojí  ministrant  s  křížkem  a  vedle  něho
kostelník  s  kadidelnici,  na  druhé  straně  stojí  ministrant  s
trianglem, jiný ministrant se zrny a třetí s paškálem. Všichni tvoří
polokruh,  aby  byli  po  ruce  zpívajícímu  knězi.  Kněz  učiní  při
zpěvu  chvalozpěvu  »Exultet«  několikrát  přestávku.  V  prvé
přestávce zasadí pět kadidlových zrn do paškálu, v druhé rozsvítí
od  trianglu  paškál  a  ve  třetí  přestávce  rozžehne  kostelník  od
paškálu věčnou lampu. Od věčné lampy potom rozsvítí kostelník
další  světla  v  kostele,  nikoliv  však  na  oltáři.  Když  se  dozpívá
»Exultet«, odloží kněz bílou dalmatiku, oblékne si fialovou štolu,
fialový manipul a fialový ornát. Je­li asistence, odloží celebrující
kněz fialový  pluviál  a  oblékne si fialový  ornát  a fialovou štolu.
Triangl  se  postaví  na  epištolní  stranu  oltáře,  paškál  stojí  na
velkém svícnu na evangelní straně. Kostelník odnese kadidelnice
do sakristie.
Nyní se začne obřad svěcení křestní vody. Čte se dvanáct
proroctví. To trvá dosti dlouho, a proto má kostelník kdy, aby si
připravil  v  sakristii  bílý  ornát,  a  to  ten,  který  byl  na  Zelený
čtvrtek,  a  je­li  asistence,  přichystá  také  dalmatiky.  K  oltáři  dá
konvičky,  lavabo  a  připraví si  bílé  antipendium  na  hlavní  oltář.
Ke křtitelnici dá prázdný džbánek, prázdnou kropenku a kropáč.
Potom sleduje  pozorně  obřad  u  oltáře.  Při  posledním  proroctví
odejde  k  oltáři  a  pomůže  celebrantovi  odložiti  ornát  a manipul.
Kněz  si  oblékne  zase  fialový  pluviál.  Proto  se  pluviál  po  celý
obřad  ponechává  u  oltáře,  přeložen  přes  lavici.  Celebrant  se
pomodlí  ještě  jednu  modlitbu.  Zatím  se  seřadí  průvod  ke
křtitelnici. Vpředu nese ministrant kříž, po jeho stranách se nesou
dvě rozžaté svíce, jiný ministrant nese paškál. U křtitelnice kněz
zazpívá chvalozpěv, rozděluje vodu v podobě kříže, plochou dlaní
se  dotkne  vody,  vylévá  ji  na  čtyři světové strany,  dýchá  zase  v
podobě kříže na vodu  a třikrát do ní položí paškál. Zatím  co se
koná  tento  obřad,  zavěsí  kostelník  na  hlavní  oltář  bílé
antipendium,  upraví  oltářní  tabulky,  ozdobí  oltář  květinami  a
natáhne prostřední koberec. Na stupně oltáře položí tolik polštářů,
kolik  je  kněží,  avšak  svíčky  na  oltáři  nerozsvítí.  Když  kněz
dozpíval  chvalozpěv,  nalije  kostelník  z  křtitelnice  posvěcenou
vodu do kropenky a kněz jí pokropí lid. Potom kostelník nabere
vodu  do  džbánku  a  nalije  ji  do  kropenek  u  vchodu.  Z  těchto
kropenek ovšem napřed odstranil starou vodu. Vodu, která zbude
ve džbánku, uschová na příští den. Potom vlije kněz do vody olej
křtěnců, křižmo a směs obou. K tomu používá lžíce. Tím je obřad
ukončen,  průvod  odejde  k  oltáři  a  kostelník  zavře  křtitelnici.  U
oltáře  nasadí  ministrant  paškál  na stojan  a  zpívají se  litanie  ke
všem svatým.  V menších  kostelích  zpívá  litanie  kněz,  varhaník
odpovídá. Zpívají­li se litanie na kůru, položí se kněz u oltáře na
tvář  a  s  ním  ovšem  celá  asistence  a  setrvá  v  modlitbě  až  do
prosby „Peccatores“. Recituje­li litanie kněz a varhaník odpovídá,
odloží kněz pluviál  a u oltáře klečí  až do konce litanií ke slovu
„Kyrie eleison“. Také ministranti klečí. Potom všichni odejdou do
sakristie, kněz se převlékne do bílého ornátu, asistenti do bílých
dalmatik,  také  ministranti  se  převléknou.  Kostelník  rozsvítí  na
oltáři od paškálu svíčky.
Když jdou kněží k oltáři, ještě se nezvoní na zvonek u
sakristie.  Slouží se slavná  mše sv.  Při  „Gloria“ se  zvoní  všemi
zvony na věži i v kostele jako na Zelený čtvrtek. Klapačky odnese
kostelník do sakristie a odstraní s oltářních obrazů fialové roušky,
je­li to možné. Při evangeliu se nedrží svíce. Po přijímání kněze
následují nešpory. Při zpěvu „Magnificat“ kostelník přijde k oltáři
s hořící kadidelnicí, aby kněz okouřil oltář. Není­li asistence, oltář
se neokuřuje. Po mši sv. není modlení ani požehnání, nýbrž hned
po  posledním  evangeliu  odejde  kněz  nebo  kněží  do  sakristie.
Odloží manipul a ornát, ponechá si jen štolu.
Kněz nebo kněží jdou s ministranty do Getsemanské
zahrady.  Kostelník  nese  velům  a  hořící  kadidelnici.  V
Getsemanské  zahradě  se  rozsvítí  všechny  svíce,  kněz  vyjme
Nejsvětější svátost, okouří ji, vezme velům a přenese Nejsvatější
svátost  do  svatostánku  na  hlavním  oltáři.  Cestou  okuřuje
kostelník Nejsvětější svátost. Ministranti nesou dvě hořící svíce a
dávají zvonky znamení lidu. Když je uložena Nejsvětější svátost

ve  svatostánku,  bývá  sv.  přijímání  věřících  podle  disposic
duchovního správce.
Kostelník zhasne svíce v Getsemanské zahradě a na
hlavním oltáři. V sakristii uloží všechna roucha a potom odstraní
všechny fialové roušky s obrazů a soch na všech oltářích, pokud
tak již neučinil při mši sv.
Po této práci připraví hlavní oltář na slavnost vzkříšení.
Na hlavní oltář i na oltáře vedlejší dá čistá oltářní plátna (mapy),
na  hlavní  oltář  zavěsí  nejlepší  bílé antipendium  a také na
kazatelnu  dá závěs.  S hlavního  oltáře  odstraní  mešní  tabulky  a
nasadí  na  svícny  velké  nové  svíce.  Hlavní  oltář  ozdobí  hojně
květinami. Na evangelní straně se ponechá volné místo pro sošku

„Vzkříšení“
paškál zůstane u oltáře, ale odnese se triangl. V poledne se zvoní
velkým  zvonem.  Na  všechny  žerdě  se  nasadí  korouhve.
Přichystají se nejlepší roucha – bílý pluviál, dalmatiky a alby, pro
celebrujícího  kněze  nejlepší  rocheta.  Kostelník  si  zajistí  včas
nosiče baldachýnu a korouhví pro večer.
Zatím je u oltáře Božího hrobu stálá adorace ministrantů.
Kostelník  po  celý  den  pozoruje,  zdali  u  Božího  hrobu  hoří
všechny svíčky. Položí  k Božímu  hrobu  oltářní  zvonky,  nejlépe
dvoje.  Poněvadž  průvod  večer  jde  z  kostela,  doporučuje  se
nedávati dlouhé alby, aby se neznečistily.
,  která  se  tam  postaví  večer.  Velikonoční  svíce  ­
„Vzkříšení“. Vzkříšení se slaví ve večerních hodinách. V kostele
se rozsvítí všechna světla na lustrech. Nejde­li průvod z kostela,
nýbrž koná­li se jen uvnitř kostela, rozsvítí se také všechny svíce
na  všech  oltářích  i  na  hlavním  oltáři  ihned.  Jde­li  průvod  z
kostela,  rozsvítí  se  svíce  teprve  před  návratem  průvodu  do
kostela. Před slavností se slavně vyzvání všemi zvony. V sakristii
se  přichystá  oheň  do  dvou  kadidelnic.  Není­li  asistence,  zaučí
kostelník  dva  ministranty  v  okuřování,  aby  byl  sám  volný  pro
všechny práce při slavnosti. V čele průvodu nese ministrant kříž.
Korouhve se  u školních  dětí  nesou  bílé,  u mužů  červené,  u  žen
fialové.  Jiný  ministrant  nese  sošku  vzkříšeného  Krista,  další
loďku  s  kadidlem,  ze  které  při  průvodu  přidává  kadidlo  do
kadidelnic. Další dva ministranti zvoní při průvodu zvonky, které
byly přichystány u Božího hrobu. Velmi pěkně působí také světla
pochodní nebo světla v lucernách nesená po stranách monstrance.
Když se  kněží  obléknou, seřadí se  průvod  a  jde  k
Božímu hrobu. Zvonkem u sakristie se dá třikrát znamení, že se
slavnost počíná. Kostelník jde za knězem a nese v rukou velům.
Po  úvodních  modlitbách  v Božím  hrobě  sejme  celebrant
Nejsvětější svátost s trůnu (kostelník přichystá schůdky), okouří ji
a zazpívá „Vstalť jest této chvíle!“. Ministranti začnou zvonit, na
varhany se slavnostně vyhrává a kněz s velem na ramenou vejde
pod  baldachýn.  Poněvadž  bývá  průvod  veliký,  seřadí  se  před
kostelem, kam se napřed postaví ministrant s křížkem a nosiči s
korouhvemi.
Průvod bývá takto uspořádán: napřed kříž, potom školní
mládež,  bílé  korouhve,  dospívající  mládež,  spolky,  hudba,
zpěváci,  ministrant  se  soškou  vzkříšeného  Krista,  ministrant  s
paškálem,  světlonoši,  ministranti  se  zvonky,  loďkou  a
kadidelnicí,  asistující  a  celebrant.  Na  věži  se  po  celou  dobu
průvodu slavnostně vyzvání všemi zvony.
Než se průvod vrátí, zařídí kostelník toto:
1)  z  Božího  hrobu  odstraní  mrtvé  tělo  Kristovo.  Hrob  zůstane
prázdný.  Aby  však  Boží  hrob  důstojně  vypadal,  nezhášejí  se
světla, na oltáři však hoří jen šest svící;
2) odnese květiny a stromky od Božího hrobu k hlavnímu oltáři.
Uloží roušku s monstrance;
) přenese od Božího hrobu zbylé svícny na hlavní oltář, zhasne a
odnese věčnou lampu (s Božího hrobu);
4) kde to poměry dovolují, zařídí osvětlení věže a kostela. Zatím
se  průvod  vrací  do  kostela.  Kněz  postaví  Nejsvětější svátost  na
hlavní oltář, kostelník sejme s jeho ramenou velům a kněz okouří
monstranci. Nosiči  zasadí korouhve na jejich místa u lavic, kříž
však zůstane u hlavního oltáře. Baldachýn se odnese do sakristie.
Po  hymnech  „Regina  coeli“  a  „Té  Deum“
následuje  požehnání  s  Nejsvětější  svátostí.  Soška  vzkříšeného
Krista se postaví na evangelní stranu oltáře a paškál se nasadí na
,  při  němž se  zvoní,
Po požehnání zpívá lid a bývá zpíváno také Anděl Páně.
Pokud jde  průvod mimo  kostel,  nemusí  v  kostele  hořet  všechna
světla, ale když průvod vchází do kostela, má kostel zářit všemi
V moravských farnostech je předepsán tento pořad: když
přijdou  kněží  k  Božímu  hrobu  a  celebrant  okouří  monstranci,
všichni vstanou a kněz zazpívá „Regina coeli“ a vykoná příslušné
modlitby.  Potom  nasype  kadidlo  do  kadidelnic,  znovu  okouří
Nejsvětější svátost, oblékne si velům, sejme s monstrance roušku,
vezme  monstranci,  obrátí se  k  lidu  a  zazpívá:  „Vstalť  jest  této
hvíle!“. Potom jde průvod. Po jeho návratu se zpívá Té Deum a
následuje  sv.  požehnání.  Po  ukončení  obřadu  se  někde  přenáší
ciborium. Tu platí stejný pořádek jako při obřadu po mši sv. na
Bílou sobotu.
Večer se slavně vyzvání všemi zvony a také klekání se
vyzvání  velkým  zvonem.  Kostelník  vše  v  sakristii  uklidí  a
připraví roucha na druhý den.
Boží hod velikonoční je největší svátek v roce. Kostelník
připraví  nejlepší  bílá  liturgická  roucha.  Naprosto  čisté  alby  pro
kněze, pro ministranty čisté rochety. Slouží se slavná velká mše
sv. s asistencí. Před mší „Vidi aquam“. Na Boží hod se kropí lid
vodou, kterou si kostelník odlil do džbánku při svěcení vody na
Bílou  sobotu.  Paškál  se  rozsvěcuje  pouze  při  mši  sv.  a  při
nešporách.  Tak  se  děje  až  do  svátku  Nanebevstoupení  Páně.
Upozorňuje se, že se paškál nikdy nerozsvěcuje, slouží­li se mše
sv. v barvě černé nebo fialové.

___________________________________________________________________________________________________________

Misál krize z r.’62‘

Fr.  Patrick Perez

Ať už se říká o moderním Římě cokoliv, alespoň jedna věc se nemění: V oficiálních dokumentech volí Řím svůj jazyk opatrně a rozvážně a to, co uvedeno není, může být často stejně důležité jako to, co uvedeno je. Vzhledem k těmto skutečnostem a s ohledem na skutečnost, že tyto formulace zapsané v římských dokumentech v těchto dnech jsou důkladně prodchnuté pokoncilní mentalitou, mělo by to tváří tvář všem nedávným indultům poskytnutých na slavení tradiční latinské mše vyvolat okamžité podezření u každého katolíka, který si ještě zachovává svou soudnost a schopnost logicky uvažovat.

Římský misál obsahuje texty a rubriky pro slavení mše

Všechny tyto indulty, počínaje Quattuor Abhinc Annos (1984) a Ecclesia Dei (1988) Jana Pavla II a kulminující nedávným Motu proprio Summorum Pontificum (2007) Benedikta XVI., v kterých je tak milostivě zmíněnými svatými otci povoleno sloužení této mše, takže žádný kněz už nepotřebuje souhlas od nikoho, ani od papeže a každému knězi je umožněno sloužit tuto mši kdykoli si to přeje. Autoři těchto dokumentů, stanoví, že tato oprávnění se vztahují na slavení mše podle misálu z r. 1962 a to pouze tohoto misálu z r 1962. Vzhledem k tomu, že ve všech těchto dokumentech a v dopise biskupům, který doprovází poslední Motu proprio, je tento požadavek uveden ne méně než 15 krát je snad dobré připomenout si, co říká klasik.

Shakespeare ústy Hamleta: „Mám dojem, že protestujete příliš“? Je-li přece udělen souhlas ke slavení liturgie schválené Tridentským koncilem, tak proč tolik záleží na tom, aby to byl misál právě z roku 1962 a ne třeba z roku 1662? Tímto důvodem má být to, že Misál z r 1962 je poslední „typické vydání“ a má se tím vzbudit dojem, jako by šlo o vydání, jež je nejvíce „autentické“, jako by Missale Romanum byl jakousi encyklopedií a nejspolehlivějším vydáním je tím pádem zcela přirozeně to nejnovější, které je aktuální.

Já tvrdím a stojím si za tím, že tato podmínka (pouze misál z r. 1962) vyvolává jistá podezření ohledně tohoto misálu. Toto podezření mi okamžitě prolétlo hlavou při prvním pročítání Quattuor Abhinc Annos v r. 1984: „Za tím vším je cosi podezřelého“ a něco podivného. Když jsem začal srovnávat vydání misálu z roku 1962 s předchozím vydáním Missale Romanum, brzy se mi rozsvítilo a narazil jsem na jádro pudla. Pokusím se to stručně a nenásilně vysvětlit.

První náznaky reformy

Když jsem provedl srovnání misálů z mé sbírky vydaných v různých letech, včetně jednoho vydaného ještě před Tridentinem (1558), první věc kterou jsem zjistil, bylo, že jsou v podstatě zcela shodné, až na pár drobných detailů (první potridentské vydání z r. 1570 přidává několik specifikých rubrik, které jeho předchůdci chyběly) a jsou připojena některá propria svátků, které nově vznikly. To platilo až do typického vydání z r. 1955-1956, vydaného za Pia XII. V roce 1955 bylo započato s bezprecedentními změnami v Missale Romanum, první z mnoha které potom přišly. Tyto změny vedly k MissaleRomanum z roku 1962, ale vše kulminovalo v Missale Romanum Pavla VI v roce 1969 a ve mši Novus Ordo.

Papež Pius XII s kardinálem Angelo Roncalim, budoucím Janem XXIII. Bugnini vytvářel liturgické reformy pro oba papeže

O změnách v misálu bylo rozhodnuto 16. listopadu 1955 a povinnými se staly od 25. března 1956, jejich bezprostřední počátek včak spadá do doby o několik let dříve. …” Krátce po zjevené Panny Marie ve Fatimě v roce 1917 prohlásil tehdy E. Pacelli: „Zaráží mne to vytrvalé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která ohrožují církev je to Boží varování před sebevraždou měnit víru v její liturgii. …“

Tentýž Pacelli, nyní již papež Pius XII, zakládá v roce 1948 komisi pro liturgickou reformu (!), jmenuje jistého patera Annibale Bugniniho jejím sekretářem. Zapamatujme si jméno tohoto otce, pozdějšího arcibiskupa Bugniniho, o němž nakonec vyšlo najevo, že je svobodný zednář a byl odsouzen za Pavla VI, který jej okamžitě odstranil z jeho vysokého postu ve Vatikánu a poslal ho pryč, aby nakonec zemřel v exilu v Íránu. To vše, však přišlo bohužel příliš pozdě. Došlo k tomu až poté, co napsal nový misál a podnítil změny v liturgii, jež vyústily v konečné zavedení nového misálu a tím mše podle Novus Ordo.

Jak byla provedena reforma Svatého týdne v roce 1955

Krátce poté, co byla založena Komise pro liturgickou reformu (1948), přichází do Vatikánu žádost francouzských biskupů prostřednictvím jejich mluvčího kardinála Lienarta. Týká se žádosti o povolení slavit velikonoční vigilii spíše k večeru, než ráno. Jako důvod se uvádělo, že je to prý trochu zvláštní ještě ve dne zapalovat nový oheň, nést v trojzubci svíčku a odříkávat Lumen Christi za denního světla. Toto oprávnění bylo uděleno v roce 1951.

Bugnini a spol. však tímto teprve začínali. Jen stěží by si někdo uměl tehdy představit rozsah změn, které budou následovat. Šly daleko za pouhou změnu hodiny slavení velikonoční vigilie. Podařilo se jim nějakým způsobem přesvědčit papeže, že je potřeba obnovit celý Svatý týden a slavit ho jednodušším způsobem, a tak došlo v podstatě k vyhození celého tradičního Svatého týdne z misálu (tak jak byl slaven beze změny od nejstarších před tridentských misálů, což se mi podařilo najít, ale co je důležitější, znovu slavnostně vyhlášen v tridentském Missale z r. 1570 a na základě příkazu Tridentského koncilu a papeže Pia V.). Byl tím zničen způsob slavení Svatého Týdne jak se slavil od doby svatých Wilfreda (634 ) a ct Bedy (672).

První Bugniniho změny byly zavedeny ve Svatém týdnu v roce 1955

Došlo prakticky k tomu, že papež přistoupil na tytéž změny, před nimiž sám varoval konkrétně – proti této praxi se vracet k zjednodušenému způsobu slavení liturgie ve své encyklice Mediator Dei (1947) a vyslyšel volání těch, kteří to toužili dělat tak „zle“, jak píše ve stejném dokumentu. ,tvrzení, že tento „obnovený“ obřad Svatého týdne existoval již v době svatých Wilfred a Bedy, nebo kdykoliv jindy v historii je naprostou, do očí bijící svévolí. Můžeme oprávněně tvrdit, že ani Pius XII, ani nikdo jiný není schopen ověřit pravdivost tohoto tvrzení a papež se zdá, že v této věci uvěřil implicitně P. Bugninimu.

A tak v roce 1955 byl takto vyrobený Svatý týden oficiálně vyhlášen Piem XII dokumentem Maxima Redemptionis pod ironickým názvem „Obnovený řád Svatého týdne“. Je zajímavé si připomenout, že dokument Maxima Redemptionis z 16. listopadu 1955, hovoří pouze o obnovení velikonoční vigilie ve svůj vlastní čas, jen v poznámce na konci je zmínka, že se ceremonie poněkud upraví, aby tak vypadala, jak byla známá v době sv Wilfreda ct Bedy „. Je také velice dobré poznamenat zajímavou skutečnost, že až na některé velmi malé úpravy, byly tyto nové obřady Svatého týdne kompletně schváleny a prakticky beze změny vloženy do nového misálu Pavla VI.

Zavedení nových velikonočních obřadů bylo ve skutečnosti pouze testem, jestli se neobjeví někdo, kdo bude reagovat negativně a bude schopen přistihnout Bugniniho a jeho komisi při jejich lžích, nebo zda bude vše přijato. Je jisté, že na bezproblémovém přijetí změn měl bezesporu vliv nesmírně populární Pius XII., který byl pro všechny zárukou spolehlivosti. Když pak bylo jasné, že nebudou vzneseny žádné námitky a že návnada byla spolknuta, Bugnini věděl, že povstane jen malá važnější opozice, pokud se rozhodne změnit samotnou mši sv..

Od této chvíle následovala jedna změna za druhou …

Navzdory tomu, že šlo o do očí bijící porušení buly Quo Primum papeže Pia V., vyhlašující tridentský misál jako jediný přijatelný pro latinský obřad a zakazující změny obřadů v něm, nebo přidání nových obřadů do tohoto misálu „na věčné časy“, protože pokud by se toho někdo opovážil svolal by na sebe hněv Všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla, tento nový řád Svatého týdne byla zveřejněn a potvrzen všude bez problémů. „Bratru Buanovi“ (Bugniniho zednářské krycí jméno)tím bylo dáno zelené světlo, aby pokračoval v realizaci svého plánu na zničení víry, zničením liturgie.

Bugnini pokračoval se změnami, po koncilu

Od téchvíle následovala jedna změna za druhou tak rychle, že je duchovenstvo takřka ani nestačilo sledovat a držet s nimi krok. Jak říká Gertruda v Hamletovi, „Jedno Běda má jiné v patách a tak rychle za sebou následují.“ Přidávané kolekty (modlitby při mši) byly zrušeny, spolu s většinou vigilií ke svátkům. Dvanáct z patnácti oktáv (některé pocházejí skutečně z doby svatých Wilfreda a Bedy!) bylo odstraněno, stejně jako bylo zrušeno poslední Evangelium. Podobně se stalo i se slavnosti svatého Josefa, patrona univerzální církve, přičemž tato slavnost byla nahrazena svátkem „Svatého Josefa dělníka“, jakéhosi katolického prvního máje. To vše (a více) v roce 1955!

Rok 1958 viděl vzkříšení „dialogické mše“ s „Pokyny pro duchovní hudbu“ Pia XII, vydané 3. září, přesně jeden měsíc před jeho smrtí. Člověk si oprávněně může myslet, že Pius XII si byl málo vědom toho, co se děje v té době, neboť byl již nějakou dobu vážně nemocen.

Ačkoli tato „dialogická mše“, ve které shromáždění recituje odpovědi, jež byly dříve vyhrazeny ministrantům a dokonce i přednáší některé části mše dříve vyhrazené pro kněze (!), je známa z jediného případu, který se stal za papeže Benedikta XV a to pod nátlakem v roce 1922, přesto tato mše představuje významné porušení tradiční praxe církve a teologii mše sv. o které platí, že právo na odpovědi a sloužení mše na oltáři je vyhrazeno výhradně pro duchovní osoby. Proto mešní roucha, nošení kleriky a superpelice, které jsou administrativními šaty, které naznačují, že pouze muži kteří je nosí, mohou přisluhovat při mši, když to bylo výjimečně nutno změnit, bylo potřeba žádat o indult.

Jedním ze zřejmých důsledků umožnit všem věřícím, včetně žen, aby se mohli podílet na těchto odpovědích tradičně vyhrazené mužům, kteří přisluhovali u oltáře bylo, aby se otevřela cesta ke služebnému kněžství všem – tedy i ženám.

Po smrti Pia XII a po volbě Jana XXIII v roce 1958, změny pokračovaly v neztenčené míře. V roce 1960 papež Jan jmenoval Fr. Bugniniho sekretářem přípravné liturgické komise pro nadcházející koncil, který byl svolán. Od té doby až do roku 1962 bylo více svátků zrušeno, neměnný Canon ve mši (slovo „kánon“ znamená „neměnný“), byl změněn vložením jména svatého Josefa, jakoby mělo dojít k nápravě některých chyb, kterých se církev dopustila na počátku svých dějin, jako by neměla v dostatečné úctě sv Josefa, tím, že neumístila jeho jméno do kánonu mše a confiteor . Byly provedeny i další rubrikální změny, včetně odstranění Confiteor před svatým přijímání věřících. Tyto změny měly za následek, že duchovenstvo i laici ztráceli citlivost pro podobné změny a pomalu si na ně navykali. Úkolem těchto změn bylo, aby si lidé osvojili nový názor, že není nic, co by nemohlo být podrobeno změnám. Tyto změny byly samozřejmě zaváděny takovým způsobem, aby směřovaly a připravovaly cestu pro zavedení a přijetí nové mše Novus Ordo.

Jeden příklad za mnohé z těchto „nepodstatných“ změn – zrušení Confiteor

Podívejme se blíže jen na jeden příklad za všechny. Podívejme se na již zmíněné odstranění druhého Confiteor  a na důvod jak se toto odstranění obyčejně vysvětluje. Druhé confiteor bylo odstraněno s výmluvou, že Confiteor již bylo řečeno na začátku mše a recitovat jej znovu během mše podruhé bylo považováno za „zbytečné opakování“. Nicméně, není tomu tak. Vite, že přijímání věřících není při mši ani nutné, ani nelze říci, že je součástí mše svaté.

Pokud jsou při mši svaté věřící, kteří chtějí přistoupit ke svatému přijímání, je nutno k tomu připojit specifický obřad který nesouvisí se mší, ale výlučně s přijímáním nejsvětější svátosti věřícími. Tento obřad je podobný tomu, jako když se přináší svaté přijímání nemocným. Tento obřad přijímání svaté eucharistie nutně začíná Confiteor. Takový je prostě správný řád věcí. Kněz nemůže jen tak přiskočit a začít rovnou podávat osobě nebo osobám eucharistii bez nějakého kajícího obřadu, který by tomu předcházel.

Recitace confiteor při stupňových modlitbách o stupňů oltáře je pouze pro kněze a další duchovní při oltáři popř ministranty. Odstranění „druhého  Confiteor“ by znamenalo, že buď věřící nemají potřebu konat kající obřad před svatým přijímáním, nebo že jsou součástí duchovenstva, které slouží mši. Další změnou bylo zavádění hromadného vyznávání hříchů místo individuální svaté zpovědi, sloužení mše v lidovém jazyce atd. Bylo provedeno velké množství jiných změn, ale věřím, že tyto příklady stačí k ilustraci toho, o co šlo.

Právo nepřijmout misál z r. 1962

Na závěr bych chtěl poznamenat, že, snad s výjimkou nových obřadů Svatého týdne, žádná z těchto změn není heretická nebo v rozporu s pravomocemi papeže.  Pius XII a John XXIII nepochybně vlastnil právní, ne-li morální, právo na ně. Tak že pokud se věci mají tak, ptáme se, nebyl by to akt neposlušnosti odmítnout misál z r 1962 pro sloužení tradiční latinské mše, jak tvrdí její zastánci? Tvrdím, že nejenže by to nebyl akt neposlušnosti odmítnout tento misál ale naopak pokud se chce člověk skutečně vrátit k liturgické tradici církve musí odmítnout každý misál, v němž je již zaveden nový ritus slavení Svatého týdne. Musíme ctít a dodržovat liturgickou tradici církve.

Misálek pro laiky sestaven podle Missale Romanum 1962

Uvědomme si totiž také, kdo a proč všechny tyto změny inicioval? Podívejme se na to: Všechny tyto změny dal dohromady a vymyslel Annibale Bugnini, usvědčený zednář, jehož záměrem, jakožto člena tajné společnosti, které sloužil na nejvyšších místech ve Vatikánu bylo udělat církvi co největší škody, jak jen to bylo možné. Cíkem jeho působení bylo, aby církev narušila svou víru a víru svých členů. I když toho bylo dosaženo nejefektivněji až později s příchodem Mše Novus Ordo, již změny z roku 1962 sloužily stejnému účelu. Misál z r. 1962 je závadný a výrazně nesouhlasný s Romanum Missale, jak byl nařízen Tridentským koncilem a papežem svatým Piem V. Ani tvrzení, že žádná z těchto změn neobsahuje herezi nelze použít jako argument ve prospěch jeho používání, ani mše s kytarami a tanci, ohňostroji, atd. přísně vzato nejsou heretické samy o sobě, ale patří do třídy nových a světských věci, které nepatří do mše svaté.

Mohu ještě dodat, že ani skutečnost, že v roce 1962 byl tento Missale buď přijat nebo užíván tím nebo nebo oním prelátem nebo knězem, který byl sám o sobě dobrý a ctnostný člověk neomlouvá jeho používání s ohledem na fakta, která jsem uvedl.

Když přijde na věc, tak pokud se dá ospravedlnit přes všechna tato fakta používání misálu z r. 1962, pak se dá přijmout a používat i Missale Romanum Pavla VI, z r. 1969, který o něm také prohlašoval, že neobsahuje nic heretického (kromě původní heretické definice mše v úvodu, která však byla opravena) a byl zaveden platně vládnoucím papežem.

Takže toto, jsou, jak věřím, ony důvody v posledních římských dokumentech, v nichž se tak naléhavě vyžaduje používání misálu z roku 1962 a žádného jiného.

Slavení prastaré římské liturgie, tak, jak byla kodifikována Tridentským koncilem, by však mělo být správně prováděno pomocí takového vydání Misálu, které by se v ničem podstatném nelišilo od kodifikovaných vydání tohoto koncilu. Missale Romanum z roku 1962 obsahuje nejen změny, ale jsou v něm důležité a podstatné nové části, které porušují příkazy buly Quo Primum a celé církevní liturgické tradice.

Další potíž spojená s obnovováním sloužení tridentské mše je fakt, že v době, kdy píši tento článek, nebyl nikdo, kdo by byl schopen financovat nebo měl zájem o dotisk takového staršího vydání misálu, které ještě nebylo dotčeno uvedenými změnami.

Reedice misálu z roku 1962 je verze, která je relativně levná a je snadno všude k dostání. Pokud by se našel bohatý a poctivý donátor, který by byl ochoten financovat výtisk některého ze starších misálu, rád bych nabídnul jeden z mých starších misálů, které vlastním, pro tento projekt.

Posted September 11, 2007 Publikováno 11.09.2007

Na závěr krátká poznámka pro české čtenáře.

Mnozí si jistě vzpomenou jak vehementně právě tento požadavek používat misál z r. 1962 vznesl pražský kardinál Vlk u příležitosti vydání dokumentu Summorum pontificum v r. 2007. V Acta Curie varoval kněze:  „…to neznamená, že bude kněz sloužit tuto mši z kdejakého starého misálu“.

Snad nesmutnější na této věci je však fakt jak tvrdě prosazovalo a prosazuje tuto bugnini – roncaliovskou liturgii Kněžské Bratrstvo sv. Pia X. V r. 1983 nekompromisně nařízena ve všech seminářích a vyžadována od všech kněží (jako úlitba pro papeže a příprava na dohodu s Římem). Mnoho kněží doplatilo na věrnost tradici vyhazovem z řad „tradičního“ bratrstva. Jen žalostný důkaz, že název Bratrstvo sv. Pia X. je pouhou ironií. Tradičnější kněze a liturgii lze paradoxně najít mezi tzv. indultními kněžími, kteří nejsou pod nelítostnou kuratelou podivného bratrstva Jana XXIII. A mohou sloužit skutečnou liturgii sv. Pia X.

____________________________________________________________________________________________________________

Skutečně se vrátila tridentská mše?

P. DOMINIK RADECKI CMRI

Co si máme myslet o posledním dokumentu Benedikta XVI navracejícího latinskou Mši? Je možné, že jste již zaslechli od svých přátel nebo příbuzných: „Tak už jste konečně spokojeni? Máte zpátky svou latinskou mši. Vždyť to, že vám chyběla, byl důvodem toho, že jste byli v minulých letech tak neklidní?“ Inu,  ano … i ne. Samozřejmě byli jsme znechuceni novou mší – Novus Ordo – a proto sloužíme i v tomto chrámu přesvatou oběť Mše svaté a právě proto také mnozí z vás přijíždějí ze vzdálených míst, aby se zúčastnili této tridentské, latinské Mše (název tridentská latinská mše pochází od slova Trident a vztahuje se na autentickou latinskou Mši slouženou z římského Misálu papeže sv. Pia V.).

Katolíci ve většině tradičních katolických skupin, které se začaly objevovat po celém světě v sedmdesátých letech 20. století, se v nich scházeli a sdíleli názor, že mše podle Novus Ordo je svatokrádežná nebo i neplatná. Zatímco tridentská mše, latinská čili pravá skutečná Mše musí být zachována za každou cenu. Krátce poté začali být zakládány semináře, které měly vychovávat kněze s cílem zachovat pro budoucí pokolení skutečnou mši a svátosti. Po všechna tato léta, kdy „nelegální“ tridentská latinská Mše byla sloužena v pronajímaných místnostech, hotelových salóncích, konferenčních nebo soukromých prostorách byla Církev znovu zahnána do „katakomb“. Pokud jsme se mohli účastnit skutečné mše sv. a přijímat skutečné svátosti nebylo vůbec důležité ani kde, ani za jakých podmínek se to odehrává.

V průběhu posledních čtyř desetiletí se katolické tradicionalistické hnutí rozrostlo na některých místech ve světě do takových rozměrů, že tam došlo k celkovému odmítnutí nového náboženství a slouží se tam výlučně latinská mše sv. Za tímto cílem se tamější katolíci pokusili dokonce vykupovat kostelní budovy nebo budovat nové chrámy. A dnes, nová, pokoncilní církev, církev II vatikánského koncilu říká po 40 letech, že se latinská Mše vrátila. Navzdory tomu však musíme odpovědět našim přátelům a příbuzným: „Ne, nejsme z toho důvodu šťastni“. Proč ne?

Motu proprio Benedikta XVI vyhlášené 7. července 2007 tvrdí zcela jasně, že Novus Ordo, nová „Mše“ Pavla VI je „řádným vyjádřením způsobu modlitby Církve katolické“ – jinými slovy, Novus Ordo zůstává základní „Mší“ pokoncilní církve. Nyní vedle této pobožnosti „Večeře Páně“ Benedikt povoluje latinskou Mši. Nicméně, ke slovu latinská není připojeno v jeho promluvě slovo tridentská, což nás vede k tomu, abychom vznesli otázku: „Jaká je to latinská mše?“

Někteří z vás si ještě pamatují nebo jsou obeznámeni s faktem, že v roce 1962 Jan XXIII vydal nový misál, ve kterém do kánonu Mše bylo vloženo jméno sv. Josefa. Je možné, že jste si tehdy mysleli, že je to dobrá věc. Pomůže nám, když si na tomto místě připomeneme, že v roce 1815 existovalo mezi duchovenstvem a laiky vyvolané hnutí ve věci umístění jména sv. Josefa do kánonu. Byly zasílány stovky tisíc peticí do Říma, avšak Posvátná Kongregace pro obřady a Božský kult vždy rozhodně trvala na odmítnutí této prosby. „Tak veliká je starost Církve o zabránění zavádění inovací do této části Mše, že brání, aby kdokoliv vůbec se mohl o to kdy pokusit pod hrozbou těch nejpřísnějších trestů.“ (P. John O’Brien, A History of the Mass and the Ceremonies in the Eastern and Western Church, 1879, s. 296).

Skutečně, kánon mše sv. je tak posvátný, že od dob papeže, svatého Řehoře Velikého v šestém století v něm nebyly provedeny žádné změny, až teprve Jan XXIII ho změnil. Změny uskutečněné papežem, svatým Řehořem Velikým měly druhořadý charakter. Ovšem malá úprava Jana XXIII měla být klínem sloužícím k rozbití kánonu mše a autorizování změny samotných konsekračních slov, tohoto konečného cíle modernistů.

Současně s misálem z r. 1962 se objevil nový kalendář, který zdegradoval nebo odstranil velké množství svatých nebo svátků, mezi nimi sv. Filomenu, sv. Kryštofa, svátek Nalezení sv. Kříže, sv. Petra v Okovech nebo Matky Boží z Hory Karmel. Dodatečně zavedli modernisté do Mše ještě více změn. Bylo odstraněno Confiteor před sv. přijímáním, jakož i poslední evangelium nebo modlitby Lva XIII. na konci tiché mše.

V roce 1984 Jan Pavel II povolil sloužení této takzvané indultní mše, avšak za jistých podmínek a s povolením biskupa. Dekret Benedikta povoluje nyní sloužení téže indultní mše každému knězi, ve vhodný čas bez zvláštního povolení. Ale to není tridentská mše, mše všech věků, neměnná mše předaná nám skrze samotného Pána Ježíše a kodifikovaná před více než 500 lety skrze papeže sv. Pia V! A proto, nevrátila se skutečná latinská Mše, ale pouze zničená a znetvořená verse Jana XXIII (známá jako indultní mše). Mediální zprávy a dokonce pseudo-tradicionalisté nám ukazují mylný obraz situace. Benedikt povoluje pouze prekursora (předchůdce) Novus Ordo z roku 1962, nelegální mši Jana XXIII.

Navzdory tomu, že neocírkev má nyní již dvě mše, Benedikt klade důraz na to, že ve skutečnosti jde pouze o jeden ritus používaný dvěma způsoby nebo jak to nazývá „dvojí užití jednoho a téhož ritu“. Motu proprio Benedikta povoluje rovněž kněžím modlit se breviář z r. 1962 a používat starý ritus při udílení svátosti křtu, manželství, zpovědi a „posledního pomazání“. Zní to krásně, není-liž pravda? Bylo by ovšem potřeba vznést otázku jak může v novém duchu formovaný podle nových ritů svěcený nebo dokonce neplatně vysvěcený kněz udělovat platně svátost zpovědi, posledního pomazání a svatého přijímání, bez ohledu na užívaný ritus.

Chtějí, abychom uvěřili, že Benedikt XVI je znovu katolíkem! Konec s „ohavností a zpustošením chrámu Božího“! Nemusíme se již dále tlačit v tradicionalistické katolické církvi. Můžeme jednoduše zajít do našeho místního sálu setkávání na Novus Ordo a být dobré mysli.

Nu což, než si ale úlevně vydechnete, podívejme se trochu důkladněji na tento dekret. Co ve skutečnosti znamená a jaké motivy za ním stojí. K tomuto „apoštolskému listu“ určenému „všeobecné Církvi“ byl připojen dopis biskupům, který měl rozehnat veškeré obavy, jaké by se mohli u nich objevit v souvislosti s návratem latinské mše sv. Tento dopis je velice otevřený. Už jen zběžné seznámení se s ním prozrazuje dílo mistra lži. Takoví vlastně modernisté jsou, mistrové úskoku a lži a Benedikt XVI je v tomto mistr nad mistry.

Jaké motivy přiměly Řím k umožnění návratu latinské Mše? Benedikt říká biskupům ve svém listu, aby se neobávali a nepociťovali starosti z důvodu jeho dekretu když „Mše“ Novus Ordo Pavla VI zůstává a i nadále zůstane Mší neocírkve. Latinská mše Jana XXIII – jak praví – ve skutečnosti nikdy nebyla zrušena (samozřejmě má pravdu – v pokoncilní církvi byla odstraněna tridentská mše papeže sv. Pia V.)

Benedikt přiznává, že modernisté mysleli, že po II vatikánském koncilu lidé po uplynutí času zcela zapomenou na tridentskou latinskou Mši. Ovšem nenadáli se, že tolik lidí bude úporně trvat na skutečné Mši.

Jak sám píše: „Později se však ukázalo, že vetší počet věřících zůstal silně připoután ke starší verzi římského ritu, na nějž byli navyklí od dětství“. Dost udivující je, že dokonce mladí lidé projevovali připoutání k tridentské latinské mši, nejen staré osoby! Ve skutečnosti se zde jedná o tak mnoho lidí, že biskupové si museli neustále vyjasňovat situaci a zaujímat k této věci stanoviska a rozhodnutí.“. Jsme zcela evidentně výrazným trnem v jejich boku a biskupové si s tím již nevědí rady. Proto vlastně Benedikt těmto lidem hodlá dát latinskou mši.

Ale dále Benedikt uklidňuje, že biskupové se nemají čeho bát – o čemž svědčí jeho vlastní slova: „Celebrace podle starého misálu vyžaduje jistý stupeň liturgické výchovy formace a minimální znalost latiny. Mnozí nesplňují tyto podmínky… a z tohoto důvodu je zřejmé, že nový misál zcela jistě zůstane obvyklou formou římského ritu, ne jen podle právních norem, ale i s ohledem na situaci většiny společenství věřících“.

V překladu to znamená, že protože kněží Novus Ordo už neznají nebo nerozumí latině a jen málo jich má vůbec nějakou formaci v liturgických ceremoniích nebo v rubrikách skončí vše tak, že Novus Ordo i tak bude jedinou slouženou bohoslužbou! Jak uklidňující, jak ďábelsky svůdné! Benedikt povoluje latinskou mši a uvědomuje si, že stejně ji nikdo neumí sloužit!

Proč tedy vlastně Benedikt činí takové neužitečné a zbytečné gesto, takový osobitý spektákl tradice? Pravděpodobně s cílem aby pro sebe získal lidi, protože stejně již tak mnoho lidí opouští falešné náboženství pokoncilní církve, že to vyvolává konsekvence.

Poté Benedikt představuje podmínky spojené s tím, že nabízí latinskou Mši. Očekává, že když Řím uznal tradiční Mši, tak také tradiční katolíci musí přijmout Novou „Mši“ aby dosvědčili „plnou jednotu“. Benedikt tvrdí, že „kněží společenstev spojených se starší formou [tzn. tradicionalisté] nemohou z principu odmítat sloužení liturgie podle nových knih [Novus Ordo]. Celkové odmítnutí nového ritu by nebylo ve shodě s uznáním ho jako cenného a svatého.

Dovolte, abych se vás milovaní v Kristu zeptal, co byste udělali a co je vaší povinností učinit KDYBY vám bylo řečeno – uvědomte si, že říkám KDYBY, bylo oznámeno, – že příští neděli budeme zakoušet plnou jednotu společenství s novým náboženstvím skrze celebraci svátosti Novus Ordo neboli Novou „Mši“? Lavice by se vyprázdnily a znovu byste šli všichni hledat tridentskou latinskou Mši.

Proč nyní odmítáte Novou „Mši? Protože víte, že to vůbec není Mše; že ona je někdy i neplatná. Novus Ordo neboli „Večeře Páně“ [jak plyne z definice] shromáždění Božího lidu, jenž pod vedením kněze se shromáždil, aby slavil památku Večeře Páně „ to je typicky protestantská pobožnost – celebrace chval a díkučinění.

Benedikt by si přál, abychom uvěřili, že Nová „Mše“ je totéž jako tridentská mše. Jenže to neodpovídá pravdě. Novus Ordo NENÍ přesvatou vykupitelskou obětí, za hříchy, tak jako je jí neměnná Svatá Oběť Mše sv., v níž se Kristus skrze službu kněze, Sám obětuje Bohu nekrvavým způsobem pod způsobami chleba a vína.

Říká se, že pokud bude někdo vytrvale opakovat lež, že to lidé přijmou jako pravdu. To však nic nemění na faktu, že pravda trvá dále bez ohledu na to, jak mnoho je těch kteří se rozhodnout jít za lží …

Je dobré si všimnout toho, že například titulek nedávného tiskového oznámení byl formulován tímto způsobem: „Papež povoluje starou latinskou mši. Zdůrazňuje: žádný odklon od II vatikánského koncilu“. I toto je správně – nic se nezměnilo. Je to prohnaný tah ze strany modernistů mající nalákat tradiční katolíky a vrátit je do jedné světové církve. Následky Vaticanum II zavazují dnes v plném rozsahu – nové katechismy, nové kanonické práv, nové svátosti, nové nauky, nová „Mše“, vše je nové – s výjimkou košíčku na almužny!

Církevní mluvčí se vyjádřili v tisku, že Benedikt žádným způsobem neodstraňuje Vaticanum II. Vatikánský mluvčí, důstojný pán Federico Lombardi prohlásil, že dokument „nenařizuje žádný návrat do minulosti, neznamená žádné oslabení autority koncilu“.

Po II. vatikánském koncilu nebyla změněna pouze Mše, ale zásadním způsobem byly změněny rovněž rity kněžského svěcení, jakož i biskupských konsekrací. Obřad biskupských konsekrací z r. 1968 celkem zničil a nahradil samotnou formu konsekrace, která byla jasně popsána papežem Piem XII v r. 1947 v jeho apoštolské konstituci Sacramentum Ordinis.

Opírajíce se o tytéž teologické zásady sakramentální teologie jakou vykládá papež Lev XIII v apoštolském listě Apostolicae Curae – v němž byla anglikánská svěcení papežem prohlášena za neplatná – docházíme k závěru, že biskupové konsekrovaní v ritu z r. 1968 nejsou platnými biskupy. Neplatní biskupové nemohou platně světit kněze. Neplatní kněží, kteří užívají latinskou Mši, slouží neplatné Mše.

Takže tedy většina sanktuárií pokoncilních kostelů je obsazena neplatně vysvěcenými duchovními. A proto, bez ohledu na veškeré probíhající nebo budoucí jasné ústupky v pokoncilní církvi vždy bude existovat mrtvý ceremoniál bez nějaké vnitřní hodnoty, milosti nebo skutku. A tímto způsobem se ďábel pokoušel a i dále se bude pokoušet svádět svou iluzí katolicismu „dokonce i vyvolené“, toužíce vždy po záhubě nesmrtelných duší.

Komentujíce slova evangelia na sedmou neděli po Seslání Ducha svatého sv. Hilarius učí:  „Je naší povinností nejen si všímat toho co daný člověk učí ale spíše toho, co činí, protože je mnoho těch, kteří pod ovčím vzezřením skrývají dravost vlka. Tak jako trní nerodí hrozny, ani keře nerodí fíky. Jako špatný strom nedává dobré ovoce, tak Pán Bůh učí, že rovněž zlí lidé nepřinášejí dobré výsledky. Proto všichni lidé budou poznáni skrze své ovoce.“ (Římský breviář, 3 Nokturn jitřní, 7 neděle po Svatém Duchu).  Proto, „po ovoci je poznáte“.

P. Dominik Radecki CMRI

Počátky odporu proti reformám II vatikánského koncilu –

P. Rafal Trytek

Pro každého katolíka, který klade odpor protestantizaci a modernismu, jenž započal před více než čtyřiceti lety v oblastech katolického světa jsou zvláště zajímavé počátky odporu vůči těmto reformám. Je všeobecně známou věcí role jakou sehrála konzervativní skupina „Coetus Internationalis Patrum“ pod vedením biskupů da Proenca-Sigauda, de Castro-Mayera a Msgr Carliho, a již stál včele tehdejší generál Otců od Svatého Ducha arcibiskup Lefebvre. Ale teprve po zakončení koncilních jednání, katolíci stojící na stráži Řádu všech věků započali veřejnou kontestaci toho, co bylo na koncilu přijato a začali hledat vysvětlení, jak se to mohlo stát, že koncilní revoluce triumfovala v dokumentech i v myšlení tak mnoha hierarchů včetně těch nejvyšších.

Skutečně první reakce na novou teologii se objevily již v roce 1962 a sice, což je vcelku pochopitelné, stalo se tak mezi Mexičany, které situace v jejich vlastní zemi již vyučila být citlivými na útoky na církev. Vlastně již v roce 1962 se objevila kniha ve španělském jazyce „Complot contra la Iglesia“(Spiknutí proti církvi), podepsaná pseudonymem Maurice Pinay pod nímž se ukrýval jezuita P. Joachim Saenz y Arriaga, společně se skupinou laiků katolíků ze soukromé univerzity v Guadalajaře. Tato kniha byla reakcí na kontakty mezi kardinálem Beou a židovskými skupinami (hlavně exkluzivní lóží B`nai B`rith). Tyto kontakty přinesly plody v podobě deklarace o vztahu církve s nekřesťanskými náboženstvími „Nostra Aetate“. Autoři publikace psali o zcela zjevné rozporuplnosti tohoto dokumentu ve vztahu k Evangeliu: „Církev svatá popírá sama sebe a ztrácí svou Božskou autoritu nad věřícími, protože instituce, která popírá sebe samotnou, nemůže být božská“ (str. XIX). V úvodu k rakouskému vydání (leden 1963) čteme: „troufalost a drzost komunistů, zednářů a židů je tak velká, že se už hovoří o kontrole volby příštího papeže, v intenci usadit na Stolci svatého Petra jednoho ze svých společníků v lůnu ctihodného sboru kardinálů“ (str.3). Podle autorů tento plán není nový: „jak jsme ukázali v naší práci na základě autentických a nevyvratitelných dokumentů, síly ďábelského draka chtějí dosadit na Apoštolský Stolec kardinála řízeného ďábelskými silami … „Dále autoři píší, že takovou deklarci (Nostra aetate) by mohl podepsat pouze někdo, koho bylo nutno nazvat spíše antipapežem.

Tato publikace proti „Nostra Aetate“ byla adresována všem koncilním otcům.

Po zakončení II. vatikánského koncilu prvními kontestátory jeho rozhodnutí a zvláště tzv. Nové Mše (Novus Ordo Missae) byli rovněž sedesvakantisté. U příležitosti její promulgace v listopadu 1969 se objevily z jejich strany hlasy odporu. První, kdo na ni zaútočil, byl P. Georges de Nantes (jenž měl ovšem své vlastní teologické koncepce, jež zvláště v pozdějším období připomínají názory arcibiskupa Lefebvra). K jeho kritice se připojili kněží P. Filip Rousseau, P. Joachim Saenz y Arriaga S.I. (Mexičan), P. Karel Marquette, P. Louis Coache a dominikán P. Michael-Louis Guerard des Lauriers. Kontakt s Coachem udržoval již tehdy rovněž P. Noel Barbara z Kněžského společenství farních spolupracovníků Krista Krále. Tato posledně jmenovaná organizace byla založena bývalým jezuitou P. Pavlem Valletou a věnovala se hlavně kázání exercicií podle reformované metody svatého Ignáce z Loyoli. Několik bývalých členů tohoto společenství se stalo později bojujícími „tradicionalisty“. Kromě P. N. Barbary se pro sedesvakantismus vyslovil P. George Vinson. Založil shromáždění společenství Sester Krista Krále čítající v současnosti kolem třiceti povolání.

Samozřejmě, že i v jiných zemích částech světa se objevila kontestace modernismu. V Argentině prof. Disandro svým spisem „La Hosteria volante“(Létající hospoda) vznesl v květnu 1969 otázku o uprázdněnosti Apoštolského Stolce. Ve sp státech sedesvakantismus existoval minimálně od roku 1967 (dr Kellner). V Německu v r. 1966 r. vznikla Una Voce- Gruppe Maria. V roce 1969 její vedoucí prof. Reinhard Lauth z University v Mnichově vydal své prohlášení o svém přesvědčení o vakantu. V Brazílii projevil sympatie k sedesvakantismu biskup Campos Antonio de Castro-Mayer. Ještě v roce 1988, když přijel do Econu na konsekraci biskupů arcibiskupa Lefebvra deklaroval existenci sedesvakance. Přesto všechno zůstal nadále ve spojení s arcibiskupem Lefebvrem.
V té době se arcibiskup Lefebvre, který sehrál významnou roli v obraně katolické nauky v průběhu II vatikánského koncilu, veřejně na téma reforem nevyjadřoval. Tak tomu bylo až do přelomu let 1974 a 1975. Na koncilu arcibiskup navzdory svým pozdějším ujištěním podepsal všechny dokumenty včetně s těch nejvíce kontroverzních. Učinil tak, protože jak udává jeho biograf biskup Tissier de Mallerais, „v případě, že dané schéma je promulgováno papežem, není už schématem ale pouze aktem magisteria…“ (str 333 originálu francouzské biografie). V r. 1968 na jedné z přednášek arcibiskup Lefebvre tvrdil: „texty koncilu včetně „Gaudium et Spes“ i ten hovořící o náboženské svobodě, byly podepsány papežem a biskupy a proto nemůžeme zpochybňovat jejich hodnotu“ (str 339 v „Un eveque parle“).

V roce 1969 po promulgaci nového misálu, se tradicionalistické hnutí začalo mohutně rozvíjet. Prvním důležitým dokumentem katolické kontestace pokoncilní revoluce byla „Krátká kritická analýza Novus Ordo Missae“. Dokument podepsali dva kardinálové Ottaviani a Bacci, ale jeho hlavním autorem byl P. Guerard des Lauriers. Co je zajímavé, dokument nepodepsal arcibiskup Lefebvre, který tak pokračoval ve svém mlčení.
V letech 1970- 1973 byly zorganizovány tři poutě do Říma, nazývané tiskem římskými pochody. Vedli je kněží Coache, Barbara, Saenz y Arriaga a skupina angažovaných laiků. V r 1977 tradiční katolíci obsadili pařížský kostel Saint-Nicholas-du-Chardonnet (ve Francii jsou budovy chrámů vlastnictvím státu). Vedl je prelát Ducaud du Bourget. Od této iniciativy se distancoval tehdejší rektor Econu, což ale nebránilo Bratrstvu sv. Pia X v tom, aby později budovu nezabralo pro sebe.

Do této doby bylo mnoho vzájemných vztahů mezi různými sedesvakantisty a Bratrstvem, neboť na počátku kontestace koncilu tyto skupiny nebyly od sebe zcela oddělené. Změnit se to mělo koncem sedmdesátých let, v souvislosti se změněnou „politickou“ situací ve Vatikánu. 6. května 1975 biskup Lousane, Ženevy a Fribourgu Mamie se souhlasem Pavla VI zrušil kanonicky Bratrstvo sv. Pia X. (Bratrstvo zpochybňovalo vždy platnost tohoto zrušení, ale biskup Tissier ve své biografii arcibiskupa Lefebvra přiznal, že bylo kanonicky zcela oprávněné op.cit. str. 508-509). 22. července 1976 Vatikán uvalil na Lefebvra za nedovolené svěcení kněží trest suspense „a divinis“. Arcibiskup nazval tehdy „koncilní církev“ schizmatickou a veřejně vznesl v srpnu téhož roku otázku, zda je Apoštolský Stolec prázdný. 29. srpna nazval dokonce „novou mši“ bastardskou! Ještě v r. v1977 r. v knize „Le coup de maitre de Satan“ uznává sedesvakantistický názor za možný (ed. Saint-Gabriel, 1977, str.42). Krátce poté však arcibiskup zmírňuje kurs a setkává se s Pavlem VI. Ale je to především volba Karola Wojtyly a naděje spojené s jeho osobou, jež působí, že začíná akci očistění svého semináře a Bratrstva od sedesvakantistů. Z profesury semináře v Econe je odstraněn P. Guerard des Lauriers a z Bratrstva jsou vyloučeni nebo sami odcházejí četní kněží z Francie, (Guepin, Belmont, Seuillot, Egregyi a jiní v letech 1979-1981) v usa (12 kněží v letech 1983-1984), o něco později odchází Italové (1985). Od té doby už sedesvakantisté nemají nic společného s „lefebvrismem“. V osmdesátých letech po prvních biskupských svěceních udělených sedesvakantistům arcibiskupem Martinem Thucem, začínají tito formovat novou generaci kněží. Tím také končí pionýrská doba odporu proti koncilním reformám a začíná doba boje o udržení víry nezkažené novotami a jejím předávání dále věřícím, kteří se shromaždují kolem nevelikých kaplí.
Ze Sodalitium, nr 55, edition francaise 2003.

Konkláve poražených a Ratzingerovi manipulace týkající se II. vatikánského koncilu (1)

(článek z března 2013)

Rektor