Skutečně se vrátila tridentská mše?

P. DOMINIK RADECKI CMRI

Co si máme myslet o posledním dokumentu Benedikta XVI navracejícího latinskou Mši? Je možné, že jste již zaslechli od svých přátel nebo příbuzných: „Tak už jste konečně spokojeni? Máte zpátky svou latinskou mši. Vždyť to, že vám chyběla, byl důvodem toho, že jste byli v minulých letech tak neklidní?“ Inu,  ano … i ne. Samozřejmě byli jsme znechuceni novou mší – Novus Ordo – a proto sloužíme i v tomto chrámu přesvatou oběť Mše svaté a právě proto také mnozí z vás přijíždějí ze vzdálených míst, aby se zúčastnili této tridentské, latinské Mše (název tridentská latinská mše pochází od slova Trident a vztahuje se na autentickou latinskou Mši slouženou z římského Misálu papeže sv. Pia V.).

Katolíci ve většině tradičních katolických skupin, které se začaly objevovat po celém světě v sedmdesátých letech 20. století, se v nich scházeli a sdíleli názor, že mše podle Novus Ordo je svatokrádežná nebo i neplatná. Zatímco tridentská mše, latinská čili pravá skutečná Mše musí být zachována za každou cenu. Krátce poté začali být zakládány semináře, které měly vychovávat kněze s cílem zachovat pro budoucí pokolení skutečnou mši a svátosti. Po všechna tato léta, kdy „nelegální“ tridentská latinská Mše byla sloužena v pronajímaných místnostech, hotelových salóncích, konferenčních nebo soukromých prostorách byla Církev znovu zahnána do „katakomb“. Pokud jsme se mohli účastnit skutečné mše sv. a přijímat skutečné svátosti nebylo vůbec důležité ani kde, ani za jakých podmínek se to odehrává.

V průběhu posledních čtyř desetiletí se katolické tradicionalistické hnutí rozrostlo na některých místech ve světě do takových rozměrů, že tam došlo k celkovému odmítnutí nového náboženství a slouží se tam výlučně latinská mše sv. Za tímto cílem se tamější katolíci pokusili dokonce vykupovat kostelní budovy nebo budovat nové chrámy. A dnes, nová, pokoncilní církev, církev II vatikánského koncilu říká po 40 letech, že se latinská Mše vrátila. Navzdory tomu však musíme odpovědět našim přátelům a příbuzným: „Ne, nejsme z toho důvodu šťastni“. Proč ne?

Motu proprio Benedikta XVI vyhlášené 7. července 2007 tvrdí zcela jasně, že Novus Ordo, nová „Mše“ Pavla VI je „řádným vyjádřením způsobu modlitby Církve katolické“ – jinými slovy, Novus Ordo zůstává základní „Mší“ pokoncilní církve. Nyní vedle této pobožnosti „Večeře Páně“ Benedikt povoluje latinskou Mši. Nicméně, ke slovu latinská není připojeno v jeho promluvě slovo tridentská, což nás vede k tomu, abychom vznesli otázku: „Jaká je to latinská mše?“

Někteří z vás si ještě pamatují nebo jsou obeznámeni s faktem, že v roce 1962 Jan XXIII vydal nový misál, ve kterém do kánonu Mše bylo vloženo jméno sv. Josefa. Je možné, že jste si tehdy mysleli, že je to dobrá věc. Pomůže nám, když si na tomto místě připomeneme, že v roce 1815 existovalo mezi duchovenstvem a laiky vyvolané hnutí ve věci umístění jména sv. Josefa do kánonu. Byly zasílány stovky tisíc peticí do Říma, avšak Posvátná Kongregace pro obřady a Božský kult vždy rozhodně trvala na odmítnutí této prosby. „Tak veliká je starost Církve o zabránění zavádění inovací do této části Mše, že brání, aby kdokoliv vůbec se mohl o to kdy pokusit pod hrozbou těch nejpřísnějších trestů.“ (P. John O’Brien, A History of the Mass and the Ceremonies in the Eastern and Western Church, 1879, s. 296).

Skutečně, kánon mše sv. je tak posvátný, že od dob papeže, svatého Řehoře Velikého v šestém století v něm nebyly provedeny žádné změny, až teprve Jan XXIII ho změnil. Změny uskutečněné papežem, svatým Řehořem Velikým měly druhořadý charakter. Ovšem malá úprava Jana XXIII měla být klínem sloužícím k rozbití kánonu mše a autorizování změny samotných konsekračních slov, tohoto konečného cíle modernistů.

Současně s misálem z r. 1962 se objevil nový kalendář, který zdegradoval nebo odstranil velké množství svatých nebo svátků, mezi nimi sv. Filomenu, sv. Kryštofa, svátek Nalezení sv. Kříže, sv. Petra v Okovech nebo Matky Boží z Hory Karmel. Dodatečně zavedli modernisté do Mše ještě více změn. Bylo odstraněno Confiteor před sv. přijímáním, jakož i poslední evangelium nebo modlitby Lva XIII. na konci tiché mše.

V roce 1984 Jan Pavel II povolil sloužení této takzvané indultní mše, avšak za jistých podmínek a s povolením biskupa. Dekret Benedikta povoluje nyní sloužení téže indultní mše každému knězi, ve vhodný čas bez zvláštního povolení. Ale to není tridentská mše, mše všech věků, neměnná mše předaná nám skrze samotného Pána Ježíše a kodifikovaná před více než 500 lety skrze papeže sv. Pia V! A proto, nevrátila se skutečná latinská Mše, ale pouze zničená a znetvořená verse Jana XXIII (známá jako indultní mše). Mediální zprávy a dokonce pseudo-tradicionalisté nám ukazují mylný obraz situace. Benedikt povoluje pouze prekursora (předchůdce) Novus Ordo z roku 1962, nelegální mši Jana XXIII.

Navzdory tomu, že neocírkev má nyní již dvě mše, Benedikt klade důraz na to, že ve skutečnosti jde pouze o jeden ritus používaný dvěma způsoby nebo jak to nazývá „dvojí užití jednoho a téhož ritu“. Motu proprio Benedikta povoluje rovněž kněžím modlit se breviář z r. 1962 a používat starý ritus při udílení svátosti křtu, manželství, zpovědi a „posledního pomazání“. Zní to krásně, není-liž pravda? Bylo by ovšem potřeba vznést otázku jak může v novém duchu formovaný podle nových ritů svěcený nebo dokonce neplatně vysvěcený kněz udělovat platně svátost zpovědi, posledního pomazání a svatého přijímání, bez ohledu na užívaný ritus.

Chtějí, abychom uvěřili, že Benedikt XVI je znovu katolíkem! Konec s „ohavností a zpustošením chrámu Božího“! Nemusíme se již dále tlačit v tradicionalistické katolické církvi. Můžeme jednoduše zajít do našeho místního sálu setkávání na Novus Ordo a být dobré mysli.

Nu což, než si ale úlevně vydechnete, podívejme se trochu důkladněji na tento dekret. Co ve skutečnosti znamená a jaké motivy za ním stojí. K tomuto „apoštolskému listu“ určenému „všeobecné Církvi“ byl připojen dopis biskupům, který měl rozehnat veškeré obavy, jaké by se mohli u nich objevit v souvislosti s návratem latinské mše sv. Tento dopis je velice otevřený. Už jen zběžné seznámení se s ním prozrazuje dílo mistra lži. Takoví vlastně modernisté jsou, mistrové úskoku a lži a Benedikt XVI je v tomto mistr nad mistry.

Jaké motivy přiměly Řím k umožnění návratu latinské Mše? Benedikt říká biskupům ve svém listu, aby se neobávali a nepociťovali starosti z důvodu jeho dekretu když „Mše“ Novus Ordo Pavla VI zůstává a i nadále zůstane Mší neocírkve. Latinská mše Jana XXIII – jak praví – ve skutečnosti nikdy nebyla zrušena (samozřejmě má pravdu – v pokoncilní církvi byla odstraněna tridentská mše papeže sv. Pia V.)

Benedikt přiznává, že modernisté mysleli, že po II vatikánském koncilu lidé po uplynutí času zcela zapomenou na tridentskou latinskou Mši. Ovšem nenadáli se, že tolik lidí bude úporně trvat na skutečné Mši.

Jak sám píše: „Později se však ukázalo, že vetší počet věřících zůstal silně připoután ke starší verzi římského ritu, na nějž byli navyklí od dětství“. Dost udivující je, že dokonce mladí lidé projevovali připoutání k tridentské latinské mši, nejen staré osoby! Ve skutečnosti se zde jedná o tak mnoho lidí, že biskupové si museli neustále vyjasňovat situaci a zaujímat k této věci stanoviska a rozhodnutí.“. Jsme zcela evidentně výrazným trnem v jejich boku a biskupové si s tím již nevědí rady. Proto vlastně Benedikt těmto lidem hodlá dát latinskou mši.

Ale dále Benedikt uklidňuje, že biskupové se nemají čeho bát – o čemž svědčí jeho vlastní slova: „Celebrace podle starého misálu vyžaduje jistý stupeň liturgické výchovy formace a minimální znalost latiny. Mnozí nesplňují tyto podmínky… a z tohoto důvodu je zřejmé, že nový misál zcela jistě zůstane obvyklou formou římského ritu, ne jen podle právních norem, ale i s ohledem na situaci většiny společenství věřících“.

V překladu to znamená, že protože kněží Novus Ordo už neznají nebo nerozumí latině a jen málo jich má vůbec nějakou formaci v liturgických ceremoniích nebo v rubrikách skončí vše tak, že Novus Ordo i tak bude jedinou slouženou bohoslužbou! Jak uklidňující, jak ďábelsky svůdné! Benedikt povoluje latinskou mši a uvědomuje si, že stejně ji nikdo neumí sloužit!

Proč tedy vlastně Benedikt činí takové neužitečné a zbytečné gesto, takový osobitý spektákl tradice? Pravděpodobně s cílem aby pro sebe získal lidi, protože stejně již tak mnoho lidí opouští falešné náboženství pokoncilní církve, že to vyvolává konsekvence.

Poté Benedikt představuje podmínky spojené s tím, že nabízí latinskou Mši. Očekává, že když Řím uznal tradiční Mši, tak také tradiční katolíci musí přijmout Novou „Mši“ aby dosvědčili „plnou jednotu“. Benedikt tvrdí, že „kněží společenstev spojených se starší formou [tzn. tradicionalisté] nemohou z principu odmítat sloužení liturgie podle nových knih [Novus Ordo]. Celkové odmítnutí nového ritu by nebylo ve shodě s uznáním ho jako cenného a svatého.

Dovolte, abych se vás milovaní v Kristu zeptal, co byste udělali a co je vaší povinností učinit KDYBY vám bylo řečeno – uvědomte si, že říkám KDYBY, bylo oznámeno, – že příští neděli budeme zakoušet plnou jednotu společenství s novým náboženstvím skrze celebraci svátosti Novus Ordo neboli Novou „Mši“? Lavice by se vyprázdnily a znovu byste šli všichni hledat tridentskou latinskou Mši.

Proč nyní odmítáte Novou „Mši? Protože víte, že to vůbec není Mše; že ona je někdy i neplatná. Novus Ordo neboli „Večeře Páně“ [jak plyne z definice] shromáždění Božího lidu, jenž pod vedením kněze se shromáždil, aby slavil památku Večeře Páně „ to je typicky protestantská pobožnost – celebrace chval a díkučinění.

Benedikt by si přál, abychom uvěřili, že Nová „Mše“ je totéž jako tridentská mše. Jenže to neodpovídá pravdě. Novus Ordo NENÍ přesvatou vykupitelskou obětí, za hříchy, tak jako je jí neměnná Svatá Oběť Mše sv., v níž se Kristus skrze službu kněze, Sám obětuje Bohu nekrvavým způsobem pod způsobami chleba a vína.

Říká se, že pokud bude někdo vytrvale opakovat lež, že to lidé přijmou jako pravdu. To však nic nemění na faktu, že pravda trvá dále bez ohledu na to, jak mnoho je těch kteří se rozhodnout jít za lží …

Je dobré si všimnout toho, že například titulek nedávného tiskového oznámení byl formulován tímto způsobem: „Papež povoluje starou latinskou mši. Zdůrazňuje: žádný odklon od II vatikánského koncilu“. I toto je správně – nic se nezměnilo. Je to prohnaný tah ze strany modernistů mající nalákat tradiční katolíky a vrátit je do jedné světové církve. Následky Vaticanum II zavazují dnes v plném rozsahu – nové katechismy, nové kanonické práv, nové svátosti, nové nauky, nová „Mše“, vše je nové – s výjimkou košíčku na almužny!

Církevní mluvčí se vyjádřili v tisku, že Benedikt žádným způsobem neodstraňuje Vaticanum II. Vatikánský mluvčí, důstojný pán Federico Lombardi prohlásil, že dokument „nenařizuje žádný návrat do minulosti, neznamená žádné oslabení autority koncilu“.

Po II. vatikánském koncilu nebyla změněna pouze Mše, ale zásadním způsobem byly změněny rovněž rity kněžského svěcení, jakož i biskupských konsekrací. Obřad biskupských konsekrací z r. 1968 celkem zničil a nahradil samotnou formu konsekrace, která byla jasně popsána papežem Piem XII v r. 1947 v jeho apoštolské konstituci Sacramentum Ordinis.

Opírajíce se o tytéž teologické zásady sakramentální teologie jakou vykládá papež Lev XIII v apoštolském listě Apostolicae Curae – v němž byla anglikánská svěcení papežem prohlášena za neplatná – docházíme k závěru, že biskupové konsekrovaní v ritu z r. 1968 nejsou platnými biskupy. Neplatní biskupové nemohou platně světit kněze. Neplatní kněží, kteří užívají latinskou Mši, slouží neplatné Mše.

Takže tedy většina sanktuárií pokoncilních kostelů je obsazena neplatně vysvěcenými duchovními. A proto, bez ohledu na veškeré probíhající nebo budoucí jasné ústupky v pokoncilní církvi vždy bude existovat mrtvý ceremoniál bez nějaké vnitřní hodnoty, milosti nebo skutku. A tímto způsobem se ďábel pokoušel a i dále se bude pokoušet svádět svou iluzí katolicismu „dokonce i vyvolené“, toužíce vždy po záhubě nesmrtelných duší.

Komentujíce slova evangelia na sedmou neděli po Seslání Ducha svatého sv. Hilarius učí:  „Je naší povinností nejen si všímat toho co daný člověk učí ale spíše toho, co činí, protože je mnoho těch, kteří pod ovčím vzezřením skrývají dravost vlka. Tak jako trní nerodí hrozny, ani keře nerodí fíky. Jako špatný strom nedává dobré ovoce, tak Pán Bůh učí, že rovněž zlí lidé nepřinášejí dobré výsledky. Proto všichni lidé budou poznáni skrze své ovoce.“ (Římský breviář, 3 Nokturn jitřní, 7 neděle po Svatém Duchu).  Proto, „po ovoci je poznáte“.

P. Dominik Radecki CMRI

Počátky odporu proti reformám II vatikánského koncilu –

P. Rafal Trytek

Pro každého katolíka, který klade odpor protestantizaci a modernismu, jenž započal před více než čtyřiceti lety v oblastech katolického světa jsou zvláště zajímavé počátky odporu vůči těmto reformám. Je všeobecně známou věcí role jakou sehrála konzervativní skupina „Coetus Internationalis Patrum“ pod vedením biskupů da Proenca-Sigauda, de Castro-Mayera a Msgr Carliho, a již stál včele tehdejší generál Otců od Svatého Ducha arcibiskup Lefebvre. Ale teprve po zakončení koncilních jednání, katolíci stojící na stráži Řádu všech věků započali veřejnou kontestaci toho, co bylo na koncilu přijato a začali hledat vysvětlení, jak se to mohlo stát, že koncilní revoluce triumfovala v dokumentech i v myšlení tak mnoha hierarchů včetně těch nejvyšších.

Skutečně první reakce na novou teologii se objevily již v roce 1962 a sice, což je vcelku pochopitelné, stalo se tak mezi Mexičany, které situace v jejich vlastní zemi již vyučila být citlivými na útoky na církev. Vlastně již v roce 1962 se objevila kniha ve španělském jazyce „Complot contra la Iglesia“(Spiknutí proti církvi), podepsaná pseudonymem Maurice Pinay pod nímž se ukrýval jezuita P. Joachim Saenz y Arriaga, společně se skupinou laiků katolíků ze soukromé univerzity v Guadalajaře. Tato kniha byla reakcí na kontakty mezi kardinálem Beou a židovskými skupinami (hlavně exkluzivní lóží B`nai B`rith). Tyto kontakty přinesly plody v podobě deklarace o vztahu církve s nekřesťanskými náboženstvími „Nostra Aetate“. Autoři publikace psali o zcela zjevné rozporuplnosti tohoto dokumentu ve vztahu k Evangeliu: „Církev svatá popírá sama sebe a ztrácí svou Božskou autoritu nad věřícími, protože instituce, která popírá sebe samotnou, nemůže být božská“ (str. XIX). V úvodu k rakouskému vydání (leden 1963) čteme: „troufalost a drzost komunistů, zednářů a židů je tak velká, že se už hovoří o kontrole volby příštího papeže, v intenci usadit na Stolci svatého Petra jednoho ze svých společníků v lůnu ctihodného sboru kardinálů“ (str.3). Podle autorů tento plán není nový: „jak jsme ukázali v naší práci na základě autentických a nevyvratitelných dokumentů, síly ďábelského draka chtějí dosadit na Apoštolský Stolec kardinála řízeného ďábelskými silami … „Dále autoři píší, že takovou deklarci (Nostra aetate) by mohl podepsat pouze někdo, koho bylo nutno nazvat spíše antipapežem.

Tato publikace proti „Nostra Aetate“ byla adresována všem koncilním otcům.

Po zakončení II. vatikánského koncilu prvními kontestátory jeho rozhodnutí a zvláště tzv. Nové Mše (Novus Ordo Missae) byli rovněž sedesvakantisté. U příležitosti její promulgace v listopadu 1969 se objevily z jejich strany hlasy odporu. První, kdo na ni zaútočil, byl P. Georges de Nantes (jenž měl ovšem své vlastní teologické koncepce, jež zvláště v pozdějším období připomínají názory arcibiskupa Lefebvra). K jeho kritice se připojili kněží P. Filip Rousseau, P. Joachim Saenz y Arriaga S.I. (Mexičan), P. Karel Marquette, P. Louis Coache a dominikán P. Michael-Louis Guerard des Lauriers. Kontakt s Coachem udržoval již tehdy rovněž P. Noel Barbara z Kněžského společenství farních spolupracovníků Krista Krále. Tato posledně jmenovaná organizace byla založena bývalým jezuitou P. Pavlem Valletou a věnovala se hlavně kázání exercicií podle reformované metody svatého Ignáce z Loyoli. Několik bývalých členů tohoto společenství se stalo později bojujícími „tradicionalisty“. Kromě P. N. Barbary se pro sedesvakantismus vyslovil P. George Vinson. Založil shromáždění společenství Sester Krista Krále čítající v současnosti kolem třiceti povolání.

Samozřejmě, že i v jiných zemích částech světa se objevila kontestace modernismu. V Argentině prof. Disandro svým spisem „La Hosteria volante“(Létající hospoda) vznesl v květnu 1969 otázku o uprázdněnosti Apoštolského Stolce. Ve sp státech sedesvakantismus existoval minimálně od roku 1967 (dr Kellner). V Německu v r. 1966 r. vznikla Una Voce- Gruppe Maria. V roce 1969 její vedoucí prof. Reinhard Lauth z University v Mnichově vydal své prohlášení o svém přesvědčení o vakantu. V Brazílii projevil sympatie k sedesvakantismu biskup Campos Antonio de Castro-Mayer. Ještě v roce 1988, když přijel do Econu na konsekraci biskupů arcibiskupa Lefebvra deklaroval existenci sedesvakance. Přesto všechno zůstal nadále ve spojení s arcibiskupem Lefebvrem.
V té době se arcibiskup Lefebvre, který sehrál významnou roli v obraně katolické nauky v průběhu II vatikánského koncilu, veřejně na téma reforem nevyjadřoval. Tak tomu bylo až do přelomu let 1974 a 1975. Na koncilu arcibiskup navzdory svým pozdějším ujištěním podepsal všechny dokumenty včetně s těch nejvíce kontroverzních. Učinil tak, protože jak udává jeho biograf biskup Tissier de Mallerais, „v případě, že dané schéma je promulgováno papežem, není už schématem ale pouze aktem magisteria…“ (str 333 originálu francouzské biografie). V r. 1968 na jedné z přednášek arcibiskup Lefebvre tvrdil: „texty koncilu včetně „Gaudium et Spes“ i ten hovořící o náboženské svobodě, byly podepsány papežem a biskupy a proto nemůžeme zpochybňovat jejich hodnotu“ (str 339 v „Un eveque parle“).

V roce 1969 po promulgaci nového misálu, se tradicionalistické hnutí začalo mohutně rozvíjet. Prvním důležitým dokumentem katolické kontestace pokoncilní revoluce byla „Krátká kritická analýza Novus Ordo Missae“. Dokument podepsali dva kardinálové Ottaviani a Bacci, ale jeho hlavním autorem byl P. Guerard des Lauriers. Co je zajímavé, dokument nepodepsal arcibiskup Lefebvre, který tak pokračoval ve svém mlčení.
V letech 1970- 1973 byly zorganizovány tři poutě do Říma, nazývané tiskem římskými pochody. Vedli je kněží Coache, Barbara, Saenz y Arriaga a skupina angažovaných laiků. V r 1977 tradiční katolíci obsadili pařížský kostel Saint-Nicholas-du-Chardonnet (ve Francii jsou budovy chrámů vlastnictvím státu). Vedl je prelát Ducaud du Bourget. Od této iniciativy se distancoval tehdejší rektor Econu, což ale nebránilo Bratrstvu sv. Pia X v tom, aby později budovu nezabralo pro sebe.

Do této doby bylo mnoho vzájemných vztahů mezi různými sedesvakantisty a Bratrstvem, neboť na počátku kontestace koncilu tyto skupiny nebyly od sebe zcela oddělené. Změnit se to mělo koncem sedmdesátých let, v souvislosti se změněnou „politickou“ situací ve Vatikánu. 6. května 1975 biskup Lousane, Ženevy a Fribourgu Mamie se souhlasem Pavla VI zrušil kanonicky Bratrstvo sv. Pia X. (Bratrstvo zpochybňovalo vždy platnost tohoto zrušení, ale biskup Tissier ve své biografii arcibiskupa Lefebvra přiznal, že bylo kanonicky zcela oprávněné op.cit. str. 508-509). 22. července 1976 Vatikán uvalil na Lefebvra za nedovolené svěcení kněží trest suspense „a divinis“. Arcibiskup nazval tehdy „koncilní církev“ schizmatickou a veřejně vznesl v srpnu téhož roku otázku, zda je Apoštolský Stolec prázdný. 29. srpna nazval dokonce „novou mši“ bastardskou! Ještě v r. v1977 r. v knize „Le coup de maitre de Satan“ uznává sedesvakantistický názor za možný (ed. Saint-Gabriel, 1977, str.42). Krátce poté však arcibiskup zmírňuje kurs a setkává se s Pavlem VI. Ale je to především volba Karola Wojtyly a naděje spojené s jeho osobou, jež působí, že začíná akci očistění svého semináře a Bratrstva od sedesvakantistů. Z profesury semináře v Econe je odstraněn P. Guerard des Lauriers a z Bratrstva jsou vyloučeni nebo sami odcházejí četní kněží z Francie, (Guepin, Belmont, Seuillot, Egregyi a jiní v letech 1979-1981) v usa (12 kněží v letech 1983-1984), o něco později odchází Italové (1985). Od té doby už sedesvakantisté nemají nic společného s „lefebvrismem“. V osmdesátých letech po prvních biskupských svěceních udělených sedesvakantistům arcibiskupem Martinem Thucem, začínají tito formovat novou generaci kněží. Tím také končí pionýrská doba odporu proti koncilním reformám a začíná doba boje o udržení víry nezkažené novotami a jejím předávání dále věřícím, kteří se shromaždují kolem nevelikých kaplí.
Ze Sodalitium, nr 55, edition francaise 2003.

Konkláve poražených a Ratzingerovi manipulace týkající se II. vatikánského koncilu (1)

(článek z března 2013)

Rektor