KATOLICKÝ KATECHISMUS

KATOLICKÝ KATECHISMUS

pro pracovní potřeby sestavil

Msgre. Emanuel Koráb

Katechismus je knížka, která obsahuje ve zkratce výklad katolické víry. Tato víra musí být v každém živá, chce-li kdo právem nosit jméno katolického křesťana. Proto by se měl z katechismu pravidelně a vytrvale učit základním pravdám, aby si je mohl vštípit do srdce. Vždyť pravdy křesťanské víry, které nám zjevil Bůh, nás musejí jako světlo vést po celý život, abychom nezapomněli na to, čemu jsme se naučili, a vždycky mohli najít odpovědi na své otázky a pochybnosti. Tak s požehnáním Božím bude tento katechismus sloužit k věrnému uchování té božské pravdy, kterou jsme přijali od svých předků a kterou máme zase předat svým potomkům. Uposlechnutí toho učení, které obsahuje katolický katechismus, nás přivede do věčného života v Božím království. Je jako drahokam sice malý, ale nejcennější, protože obsahuje všechna potřebná ponaučení pohromadě, takže jde o lex credendi neboli zákon víry, lex orandi et celebrandi neboli zákon modlitby a bohoslužby a lex vivendi neboli zákon života. Lidem je třeba stále vysvětlovat pravdy víry, zásady mravů a pravidla bohoslužby; to k sobě neoddělitelně patří.

Obsah:

O víře 1 – 10

Bůh Stvořitel 11 – 40

Bůh Vykupitel 41 – 66

Bůh Posvětitel 67 – 77

Církev a svátosti 78 – 166

Křesťanský život 167 – 250

Církevní rok dodatek 1

Mešní obřady dodatek 2

Základní modlitby dodatek 3

Současný stav Církve dodatek 4

Bludy tzv. II. vatikánského koncilu dodatek 5

Liturgická pseudoreforma dodatek 6

Dekret o katolické církevní obnově dodatek 7

Hlavní bludy dodatek 8

Doplňky dodatek 9

Bibliografie

O V Í Ř E

1. K čemu jsme my lidé na světě?

Jsme na světě k tomu, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do jeho království.

„Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno!“ (Mt 6,33)

„Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil život věčný?“ (Mt 16,26)

2. Čím sloužíme Bohu?

Bohu sloužíme tím, že:

  1. věříme v pravdy Boží
  2. žijeme v milosti posvěcující
  3. plníme zákon Boží

3. Co to znamená věřit v křesťanském smyslu?

Věřit v křesťanském smyslu znamená: pevně pokládat za pravdu všechno, co nám zjevil Bůh, jenž sám je věčná a neomylná Pravda, a co se nám proto předkládá k věření skrze katolickou Církev, a podle toho také důsledně žít. * Víra je velkým darem Božím, světlem pro duši a počátkem věčného života. Ctnost víry se nám vlévá ve křtu. „Bez víry není možné líbit se Bohu, protože kdo chce přijít k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6). * Víra je základem duchovního života katolických křesťanů, spojuje nás s Bohem a dává nám poznat Boha, kterého sice nevidíme (1Pt 1,8-9), ale který nám udělil dar poznávat věci a odhalovat jejich smysl (Ef 1,17). Jen vírou poznáváme, že svět byl stvořen od Boha (Žd11,1). * Víra je nevyhnutelně potřebná ke spáse a Bůh žádá víru ode všech lidí. Když člověk v srdci věří, dovede ho to k ospravedlnění, a když víru ústy vyznává, dovede ho to ke spáse (Ř 10,10).O tom, kdo nevěří v Boha, se vyjadřuje Písmo svaté slovy: „Říká blázen ve svém srdci: Není Boha“ (Ž 14,1). * Kristus chválil příkladnou víru (Mt 8,10; 9,22.29; 15,28) a káral její nedostatek (Mt 14,31; Mk 4,40; 9,19; L 8,25). * Víru vyznáváme modlitbou a účastí na bohoslužbách, životem podle víry a konáním dobrých skutků a obhajobou víry proti jejím odpůrcům.

4. Jakým způsobem se Bůh zjevuje lidem?

Bůh se zjevuje lidem:

  1. skrze viditelný svět (nic nemůže vzniknout samo od sebe, ani se dát do pohybu samo od sebe, z neživého nemůže vzniknout živé, všechno v přírodě se řídí určitými zákony)
  2. skrze hlas svědomí (jde o vnitřní hlas, který nás chválí, uděláme-li něco dobrého, a konáme-li něco zlého, vyčítá nám to; sami jsme si svědomí nedali, ani je nemůžeme odstranit)
  3. skrze nadpřirozené zjevení

* Nadpřirozené zjevení bylo dokončeno učením Kristovým. Z něho poznáváme, co máme dělat pro svou spásu. „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, které je v náručí Otcově, nám o něm řekl“ (J 1,18).

5. Kdo nás učí tomu, co Bůh zjevil?

Co Bůh zjevil, tomu nás učí katolická Církev. * Nauky nadpřirozeného zjevení Božího jsou obsaženy v Písmu svatém neboli bibli (Schriftlehre) a v ústním podání neboli tradici (Erblehre). Bloudil by ve víře, kdo by si myslel, že dostačí věřit jen tomu, co je obsaženo v Písmě svatém. „Jděte a učte všechny národy“ (Mt 28,19).

6. Co se rozumí Písmem svatým?

Písmem svatým se rozumí sbírka knih, které byly sepsány z vdechnutí (vnuknutí) Ducha svatého a které Církev uznala za slovo Boží. * Jde o 45 knih Starého zákona (21 dějepisných, 7 naučných a 17 prorockých) a 27 knih Nového zákona (4 evangelia, Skutky apoštolů, 21 listů nebo epištol a jednu prorockou knihu). O jejich obsahu se můžeme stručně poučit v biblické dějepravě. * Písmu svatému se dává název bible, což pochází z řeckého slova biblos = kniha nebo spíše biblia = knihy. Písmo svaté si zasluhuje ze všech knih názvu kniha, neboť je to kniha nejcennější, je to opravdu kniha knih. Úryvky ze starozákonních i novozákonních knih se čtou při bohoslužbách a říkáme jim perikopy. V každé katolické rodině má být Písmo svaté s vysvětlivkami a církevním schválením. * Duch svatý tak pomáhal pisatelům bible, že je povzbuzoval k tomu, aby psali, že osvěcoval jejich rozum, aby věděli, co mají psát, a že je při psaní stále vedl, aby napsali bez omylu pravdy, o kterých Bůh chtěl, aby byly lidem věrně zjeveny. Tato stálá pomoc Duch svatého při sepisování bible se nazývá biblická inspirace. Proto Písmo svaté nemůže obsahovat omyl, ledaže by se vyskytla chyba opisovače nebo překladatele.

7. Co se rozumí ústním podáním?

Ústním podáním se rozumějí zjevené pravdy, které apoštolové sice kázali, ale nezapsali. Apoštolové hlavně kázali, protože kdyby jen psali, nebyli by učení Kristovo tak rychle rozšířili. * Tyto pravdy jsou vesměs zapsány v rozhodnutích papežů a koncilů a v dílech církevních otců a učitelů a také jsou obsaženy ve vyznáních víry (hlavně jde o vyznání apoštolské, nicejsko-konstantinopolské, athanasiánské a tridentské) a v liturgických textech.

8. Proč jedině katolická Církev zachovává pravou víru, založenou na učení Kristově?

Jedině katolická Církev zachovává pravou víru, založenou na učení Kristově, protože ji převzala od apoštolů a stále ji věrně uchovává. * Nejkratším projevem víry katolického křesťana je znamení svatého kříže, kterým vyznává svou víru v trojjediného Boha a ve vykoupení lidského rodu skrze Ježíše Krista, toho Ukřižovaného.

9. Které jsou základní pravdy víry?

Výslovně musíme znát a věřit šest základních pravd:

  1. Bůh je jeden
  2. Bůh je nejvýš spravedlivý Soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá
  3. Bůh žije ve třech božských osobách: jako Bůh Otec a Bůh Syn a Bůh Duch svatý (první hlavní tajemství katolické víry)
  4. Bůh Syn se stal člověkem, aby nás lidi svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil (druhé hlavní tajemství katolické víry)
  5. lidská duše je nesmrtelná
  6. milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně třeba
  7. někdy se přidává 7. základní pravda:

milosti Boží se nám dostává skrze Církev Kristovu a jejích sedm svátostí

10. Kde jsou krátce shrnuty pravdy katolické víry?

Pravdy katolické víry jsou krátce shrnuty v apoštolském vyznání víry, jehož dvanáct článků pochází od jednotlivých apoštolů Kristových:

1. Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. (Sv. Petr)

2. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho: (Sv. Ondřej)

3. jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny; (Sv. Jakub Starší)

4. trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben; (Sv. Jan)

5. sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; (Sv. Tomáš)

6. vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího;

odkud přijde soudit živé i mrtvé. (Sv. Jakub Mladší)

7. Věřím v Ducha svatého; (Sv. Filip)

8. svatou Církev obecnou, (Sv. Bartoloměj)

9. svatých společenství; (Sv. Matouš)

10. hříchů odpuštění; (Sv. Šimon Kananejský)

11. těla vzkříšení (Sv. Tadeáš)

12. a život věčný. Amen. (Sv. Matěj)

B Ů H S T V O Ř I T E L (1. článek apoštolského vyznání víry)

11. Kdo je Bůh?

Bůh je nekonečně dokonalá bytost, čirý duch, všemohoucí Stvořitel, Udržovatel a Pán celého světa, to znamená nebe a země i všeho, co je v nich, od něhož pochází každé dobro. * Bůh přesahuje naše myšlení a existuje sám od sebe; co totiž existuje od jiného, nemůže být Bůh. * Naše poznání Boha je pouze nepřímé; poznáváme jej cestou záporu (popíráme vše nedokonalé), cestou kladu (tvrdíme vše dokonalé) a cestou povýšení (dokonalost povyšujeme k nejvyšší hranici, ba neomezenosti).

12. Proč Boha nazýváme duchem?

Boha nazýváme duchem, protože má sice nejdokonalejší rozum a nejdokonalejší svobodnou vůli, ale nemá tělo. Proto jej nemůžeme vidět svýma očima.

13. Proč Boha nazýváme nekonečně dokonalou bytostí?

Boha nazýváme nekonečně dokonalou bytostí, protože má všechny dobré vlastnosti v neomezené míře. * Boží vlastnosti mají vztah buď k Božímu bytí (jednoduchost čili nesloženost, neviditelnost čili nehmotost a duchovost, nekonečnost jako neohraničená přirozenost, věčnost jako neomezenost podle času, všudypřítomnost jako neomezenost podle místa, nesmírnost jako neomezenost podle poznání), anebo k Boží činnosti (láska s milosrdenstvím a spravedlností, moudrost, prozřetelnost, všemohoucnost jako vnější činnost).

14. Které vlastnosti Boží si máme pamatovat především?

Bůh je věčný a nezměnitelný, všudypřítomný a vševědoucí, nejmoudřejší a všemohoucí; je nekonečně svatý a spravedlivý, nekonečně dobrý, milosrdný a shovívavý, nekonečně pravdomluvný a věrný.

15. Proč říkáme, že Bůh je věčný?

Bůh je věčný, protože vždycky byl, stále je a vždycky bude. (Ž 90,2). Zůstává stále stejně dokonalý, nemění sebe ani své úmysly, a proto říkáme, že je nezměnitelný.

16. Proč říkáme, že Bůh je všudypřítomný?

Bůh je všudypřítomný, protože je přítomen na každém místě na nebi i na zemi. (Ž 13978,7; Sk 17,27)

17. Proč říkáme, že Bůh je vševědoucí?

Bůh je vševědoucí, protože ví všechno a zná všechno, co bylo, je i bude, ba i naše nejtajnější myšlenky. Je také nejmoudřejší, protože umí všechno zaměřit k dosažení toho, co je nejlepší, aby se tak splnily jeho svaté úmysly.

18. Proč říkáme, že Bůh je všemohoucí?

Bůh je všemohoucí, protože může všechno, co chce. (L 1,37)

19. Proč říkáme, že Bůh je svatý?

Bůh je svatý, protože miluje dobro a nenávidí zlo. (Iz 6,3)

20. Proč říkáme, že Bůh je spravedlivý?

Bůh je spravedlivý, protože dobro odměňuje a zlo trestá. (Ř 2,6)

21. Proč říkáme, že Bůh je dobrotivý?

Bůh je dobrotivý, protože prokazuje dobro svým tvorům nesčetnými dobrodiními. (1J 4,8; J 3,16).

22. Proč říkáme, že Bůh je milosrdný?

Bůh je milosrdný, protože rád odpouští viny každému, kdo jich lituje (Ez 33,11), a ochraňuje nás před zlem. Je také dlouhoshovívající, protože často čeká dlouho, než viníka potrestá, a chce mu dát čas k nápravě. (Ez 33,11)

23. Proč říkáme, že Bůh je pravdivý?

Bůh je pravdivý, protože vždycky říká pravdu a nemůže se mýlit ani nemůže lhát. Všechno, co slíbí a čím hrozí, to splní.

24. Proč říkáme, že Bůh je věrný?

Bůh je věrný, protože vždycky dodrží, co slíbil, a splní, čím hrozil. (Mt 24,35)

25. Trojjediný Bůh: kolik osob je v jednom Bohu?

V jednom Bohu jsou tři navzájem různé osoby: Otec a Syn a Duch svatý. (Mt 3,17; 28,19)

Všechny tři božské osoby nazýváme nejsvětější Trojicí,

protože každá z nich má jednu a tutéž božskou přirozenost.

Bůh Otec nás stvořil, Bůh Syn nás vykoupil a Bůh Duch svatý nás posvětil.

Otec z nikoho nevychází,

Syn vychází z Otce plozením

a Duch svatý vychází z Otce i Syna vydechováním.

Otec koná všechno skrze Syna v Duchu svatém.

26. Je každá z těchto tří osob pravý Bůh?

Každá z těchto tří osob je pravý Bůh. Otec je pravý Bůh, Syn je pravý Bůh, Duch svatý je pravý Bůh. A tyto tři osoby jsou jeden Bůh. Tato pravda je největším tajemstvím ve víře a nedá se pochopit lidským rozumem.

27. Proč jsou tři osoby jen jeden Bůh?

Tři osoby jsou jeden Bůh, protože mají jednu a tutéž přirozenost. To je tajemství nejsvětější Trojice.

28. Bůh a svět: Proč je Bůh nazýván Stvořitelem nebe i země?

Bůh je nazýván Stvořitelem nebe i země, protože stvořil celý svět, nebe i zemi, to znamená, že celý svět učinil z ničeho svou všemohoucí vůlí. (1M 1,1)

29. K čemu Bůh stvořil svět?

Bůh stvořil svět ke své cti a slávě a pro dobro tvorů, ba pro to, co je pro ně nejlepší. (Ž 19,2)

30. Co Bůh stále dělá pro svět?

Bůh svět nejen stvořil, ale také jej udržuje a řídí svou všemohoucností, a to znamená, že celý svět i každý jednotlivý tvor trvá tak dlouho, dokud Bůh chce, a že se nic neděje bez jeho vůle nebo dopuštění. Boží péče o tvory se nazývá prozřetelností. (Iz 49,14; Mt 6,26)

31. Proč Bůh dopouští utrpení?

Bůh dopouští utrpení, abychom za své hříchy konali pokání, polepšili svůj život a dostali nebeskou odměnu. Zlé lidi chce potrestat a napravit, dobré pak zdokonalit a v nebi více oblažit. Mnoho utrpení si však lidé svými hříchy způsobují sami. (Žd 12,6)

32. Proč Bůh dopouští zlo?

Bůh dopouští zlo, i když sám je nechce ani nenařizuje, protože dal člověku svobodnou vůli a umí zlo proměnit v dobro. I když Bůh dopouští zlo, máme se odevzdat do jeho vůle, protože Bůh při všem zamýšlí naše dobro. (1M 50,20; Ř 8,28)

33. Kdo jsou andělé?

Andělé jsou nejpřednější tvorové Boží v nebi, čiří duchové, kteří sice mají rozum, paměť a svobodnou vůli, ale nemají tělo. Uvádí se devět andělských sborů: serafíni, cherubíni, trůny; panstva, síly, knížectva; mocnosti, archandělé a andělé. Bůh je stvořil ke své slávě a ke své službě. Při svém stvoření byli dobří a blažení a obdaření milostí posvěcující. Mnoho andělů však zhřešilo, když se stali pyšnými, a proto ztratili milost posvěcující a byli svrženi do pekla: ti jsou nazýváni zlými duchy a z dopuštění Božího nás lidi mohou pokoušet a z nenávisti nám lidem mohou i uškodit.

34. Čím odměnil Bůh dobré anděly, kteří mu zůstali věrní?

Dobré anděly, kteří mu zůstali věrní, Bůh odměnil věčnou blažeností. Dobří andělé slouží Bohu a pomáhají nám lidem, ochraňují nás na duši i na těle, povzbuzují nás k dobrému a prosí za nás u Boha; jsou to naši strážní andělé, kdežto zlí duchové nás pokoušejí ke zlému, hledí nám uškodit na zdraví i na majetku a snaží se nás strhnout do pekla.

35. Kdo jsou lidé?

Lidé jsou nejpřednější tvorové Boží na zemi, kteří jsou složeni z těla a duše. Lidská duše je nesmrtelný duch a má rozum, paměť a svobodnou vůli, a tím se podobá Bohu. Prvními lidmi byli Adam a Eva: ti jsou prvními rodiči celého lidského rodu a byli stvořeni jako dobří a blažení, měli přiměřené vlité vědění a byli nesmrtelní.

36. K čemu jsou lidé na zemi?

Lidé jsou na zemi, aby plnili vůli Boží, a tím přišli do nebeského království. Mají Boha poznávat a uctívat, jeho milovat a jemu sloužit.

37. Který nejlepší dar dostali první lidé od Boha?

Bůh dal prvním lidem milost posvěcující, a tím i právo na nebeské království. Milost posvěcující je nadpřirozeným životem duše. První člověk Adam dostal tuto milost jako dědictví pro sebe i pro všechny své potomky.

38. Pád do hříchu. Uchovali si první lidé milost posvěcující?

První lidé se provinili proti Bohu neposlušností, to znamená, že se dopustili hříchu, a proto ztratili milost posvěcující pro sebe i pro všechny své potomky a přestali být dobří a blažení a ztratili nesmrtelnost.

39. Jaké následky měl Adamův hřích pro všechny jeho potomky?

Všichni lidé zdědili od Adama jeho hřích i všechny jeho neblahé následky. Adamovu hříchu říkáme dědičný hřích neboli dědičná vina (Ř 5,12). Jedině Matka Boží byla zvláštní milostí Boží uchráněna každé poskvrny dědičného hříchu.

40. Jaké neblahé následky přešly s dědičným hříchem na všechny lidi?

S dědičným hříchem přešly na všechny lidi tyto následky:

  1. zatemnění neboli oslabení rozumu
  2. náklonnost vůle ke zlým věcem a touha po nich neboli žádostivost
  3. námahy a trápení, bolesti a nemoci, stárnutí a nakonec smrt

B Ů H V Y K U P I T E L (2.-6. a 11.-12. článek apoštolského vyznání víry)

41. Jak se Bůh smiloval nad lidmi po pádu do hříchu?

Bůh lidem hned po pádu do hříchu zaslíbil Vykupiteli a později jej skutečně poslal. Kdyby se Bůh nad lidmi nesmiloval, nikdo už by nemohl být dobrý a blažený, protože lidé nemohou dosáhnout vykoupení z dědičného hříchu a z osobních hříchů vlastními silami, a tak obnovil nadpřirozené spojení s Bohem. (1M 3,15)

42. Kdo je ten zaslíbený Vykupitel, poslaný od Boha?

Zaslíbeným Vykupitelem, poslaným od Boha, je Ježíš Kristus, jednorozený Syn Boží a náš Pán. Na něm se splnila starozákonní proroctví. Jméno Ježíš znamená Spasitel (L 1,31; Mt 1,21) a jméno Kristus znamená totéž co Mesiáš, to je Pomazaný; ve starozákonní době byli totiž kněží, proroci a králové ke svému úřadu pomazáni posvěceným olejem. Vykupitel je nejvyšším Knězem, Prorokem a Králem.

43. Odkud víme, že Ježíš Kristus je Syn Boží a pravý Bůh?

Víme, že Ježíš Kristus je Syn Boží a pravý Bůh:

  1. z prorockých předpovědí
  2. ze svědectví jeho nebeského Otgce
  3. z jeho vlastního svědectví
  4. ze svědectví jeho apoštolů
  5. z učení katolické Církve

Víra v božství Ježíše Krista je základní pravdou křesťanské víry. Dokázal své božství svým svatým životem, svým dokonalým učením, svými proroctvími a hlavně svými zázraky, z nichž největší je jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení a rozšíření a trvání jeho Církve.

44. Co zvláště předpověděli proroci o Vykupiteli?

Proroci předpověděli o Vykupiteli zvláště to,

  1. že se narodí v Betlémě z Panny (Mi 5,2; Iz 7,14)
  2. že to bude sám Bůh všemohoucí (Iz 35,4-6)
  3. že zemře bolestnou smrtí za všechny lidi (Ž 22,17-19)
  4. že po smrti však bude vzkříšen (Ž 16,10)

45. Jak se stal Syn Boží člověkem?

Syn Boží se stal člověkem působením Ducha svatého a přijal lidské tělo a lidskou duši, aniž přestal být Bohem. Je tedy pravý Bůh a zároveň pravý člověk, jeho božská a jeho lidská přirozenost jsou spojeny v jeho jediné osobě; jeho lidská vůle se podřízuje jeho božské vůli. (J 1,14)

46. Od koho Syn Boží přijal lidskou přirozenost?

Syn Boží přijal lidskou přirozenost působením Ducha svatého od nejčistší Panny Marie, jež se proto stala Matkou Boží neboli Bohorodičkou. Byla uchráněna dědičného hříchu, žila bez osobního hříchu a zůstala vždy pannou, totiž před porodem, během porodu i po porodu. Syn Boží neměl pozemského otce, proto sv. Josef, čistý snoubenec Matky Boží, byl jeho otcem jen podle zákona Mojžíšova a stal se ochráncem Svaté Rodiny.

47. Kdo je tedy Ježíš Kristus?

Ježíš Kristus je pravý Bůh a zároveň pravý člověk; Bohem je od věčnosti, člověkem se stal v časnosti.

48. Proč se stal Syn Boží člověkem?

Syn Boží se stal člověkem,

  1. aby nás svým utrpením a smrtí na kříži vykoupil
  2. aby nám svým učením a příkladem ukázal cestu k nebi

49. Z čeho nás Ježíš Kristus vykoupil? A budou vykoupeni všichni lidé bez rozdílu?

Ježíš Kristus nás vykoupil z hříchů a věčného zavržení svým utrpením a smrtí na kříži. Je Vykupitelem celého lidského rodu, je Spasitelem celého světa. Ačkoli v možnosti zemřel za všechny lidi, ve skutečnosti nebudou všichni lidé vykoupeni, protože neuvěří v něho všichni a nepoužijí všichni prostředků milosti, které nám zanechal. Nestačí totiž jen to, že zemřel za všechny lidi, nýbrž je také nutné, aby jim ve víře byly přivlastněny zásluhy jeho života a smrti, což se všeobecně nestane (J 1,29; 1Pt 1,19)

50. Co nám Ježíš Kristus zasloužil?

Ježíš Kristus nám zasloužil milost Boží a nárok na nebe. Jsme dětmi Božími nejen podle svého stvoření, ale křtem i podle přijetí za syny a dcery Boží.

51. Jak Ježíš Kristus působil veřejně a k čemu si vyvolil apoštoly?

Ježíš Kristus veřejně působil tím, že po dobu tří let učil pravdám Boží, posvěcoval věřící a vedl je ke zbožnému životu nejen slovy, ale i příkladem. Kromě toho si vyvolil apoštoly, aby později místo něho rovněž učili pravdám Božím, posvěcovali věřící a vedli je ke zbožnému životu nejen slovy, ale i příkladem.

52. Kam se vydala duše Ježíše Krista po jeho smrti?

Duše Ježíše Krista sestoupila po jeho smrti do předpeklí k duším zemřelých spravedlivých. Tyto duše ještě nevešly do nebe, protože hřích Adamův uzavřel až do té doby, než tam vejde Kristus jako první a zase je otevře.

53. Jaký zázrak učinil Ježíš Kristus třetího dne po své smrti?

Třetího dne po své smrti Ježíš Kristus vlastní mocí znovu sjednotil svou duši se svým tělem a slavně vstal z mrtvých. A čtyřicátého dne po svém vzkříšení vstoupil vlastní mocí na nebe.

54. Proč Ježíš Kristus vstoupil na nebe?

Ježíš Kristus vstoupil na nebe,

  1. aby seděl na pravici Boží, to znamená, aby měl podíl na své božské slávě (J 17,5)

a aby i jako člověk panoval s Bohem Otcem v jednotě Ducha svatému celému světu (Ko 3,1)

  1. aby nám seslal Ducha svatého
  2. aby nám v nebi připravil příbytek a byl naším Prostředníkem a Přímluvcem u Otce (J 14,2; 1J 2,1)

55. Poslední věci člověka. Které jsou čtyři poslední věci člověka?

Čtyři poslední věci člověka jsou: smrt, soud, nebe a peklo.

56. Co je to smrt?

Při smrti člověka se odděluje duše od těla; tělo se vrací do země a duše odchází k osobnímu (zvláštnímu) soudu, který se koná hned po smrti. (Mt 25,13; Žd 9,27; Mt 12,36)

57. Z čeho bude duše souzena? A proč Bůh neúčtuje s hříšníkem hned?

Duše bude souzena ze všech svých myšlenek, slov a skutků i z každého opomenutí dobrého. * Bůh neúčtuje s hříšníkem hned, protože je milostivý a očekává obrácení hřšníka; důkazem milostivé trpělivosti Boží je trvání lidských dějin i našeho pozemského života. Jenom Bůh zná konec lhůty našeho žití, která pro nás končí smrtí. Neznalost dne a hodiny naší smrti nás nabádá k tomu, abychom konali pokání, dokud je čas.

58. Kam přichází duše hned po osobním (zvláštním) soudu?

Hned po osobním (zvláštním) soudu přichází duše buď do nebe nebo do pekla nebo do očistce. Duše spravedlivých, které sice zemřely v milosti posvěcující, ale ještě mají vykonat pokání za lehké hříchy nebo si odpykat časné tresty za hříchy, přijdou na určitý čas do očistce. Tam se očišťují časnými tresty a touhou po Bohu.

59. Co víme o konci světa?

Na konci světa přijde Kristus znovu na tento svět s velkou mocí a slávou, aby soudil všechny lidi. (J 5,28-29)

60. Jaká budou těla vzkříšených?

Těla vzkříšených spravedlivých budou oslavená a podobná oslavenému tělu Kristovu;

těla vzkříšených nespravedlivých budou ubohá a ohavná. (1K 15,42)

61. Jaký bude výrok božského Soudce?

Spravedlivým božský Soudce řekne: „Pojďte, požehnaní mého Otce, a ujměte se království, které je pro vás připraveno od počátku světa!“ A nespravedlivým řekne: „Odejděte, prokletí, do věčného ohne, který je připraven ďáblu a jeho andělům!“ (Mt 25,34-41)

Všeobecný soud se bude konat proto, aby se přede všemi lidmi ukázala Boží moc a moudrost a aby byl Kristus oslaven před celým světem, aby dobří byli veřejně odměněni a zlí veřejně potrestáni, aby tělo přijalo odměnu nebo trest společně s duší. Po všeobecném soudu zůstane jenom nebe a peklo.

62. Kdo přijde do pekla?

Do pekla přijdou všichni, kdo zemřou ve stavu těžkého hříchu. Pekelné tresty trvají věčně.

63. Jaká muka trpí zavržení v pekle?

a) Zavržení v pekle jsou na věky odloučeni od Boha

b) trpí věčná muka ohně a zakoušejí výčitky svědomí (Mk 9,44-45)

64. Kdo přijde do nebe?

Do nebe přijdou všichni, kdo zemřou ve stavu Boží milosti a jsou prosti všech hříchů i trestů za ně. Nebeské radosti trvají věčně.

65. Z jakých radostí se těší blažení v nebi?

a) Blažení v nebi hledí na Boha tváří v tvář a jsou s ním spojeni ve věčné lásce

b) jsou prosti každého zla a požívají s Kristem a jeho svatými věčnou radost a slávu

(Zj 21,4; 1K 2,9; 1K 15,28; Zj 5,13)

66. Co je to soudný den?

V soudný den Kristus vzkřísí všechny mrtvé, přijde viditelně s nebe na zemi a bude nás všechny veřejně soudit. (J 5,28-29; Mt 25,31-46)

B Ů H P O S V Ě T I T E L (7. článek apoštolského vyznání víry)

67. Kdo je Duch svatý?

Duch svatý je třetí božská osoba, pravý Bůh s Otcem i Synem.

68. Co působí Duch svatý v Církvi?

Duch svatý učí, posvěcuje a vede Církev neviditelným způsobem až do konce tohoto světa. Byl na Církev seslán o letnicích, v neděli desátého dne po nanebevstoupení Páně a padesátého dne po jeho vzkříšení, když v podobě ohnivých jazyků sestoupil na apoštoly. (J 14,26)

69. Co působí Duch svatý v duši?

  1. Duch svatý dává duši nadpřirozený život skrze milost posvěcující
  2. osvěcuje, posiluje a potěšuje duši skrze milost pomáhající

70. Co je to milost posvěcující?

Milost posvěcující je nadpřirozený dar, kterým se stáváme spravedlivými a svatými, dětmi Božími a dědici nebe. Milostí posvěcující vlévá Duch svatý do naší duše tři božské ctnosti (víru, naději a lásku), sedmero svých darů (dar moudrosti, rozumu, rady, síly, vědy a umění, zbožnosti neboli důvěry v Boha a bázně před Bohem) a dvanáctero svých plodů (láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrotivost, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost a čistota), což jsou mravní ctnosti. Tuto milost posvěcující přijímáme nejdříve křtem (1J 3,1; Ř 8,17)

71. Je milost posvěcující nutná?

Milost posvěcující je natolik nutná, že bez ní nikdo nepřijde do nebe. Nemůžeme být spaseni bez milosti Boží jen z vlastních sil. (Mt 22,1-14)

72. Čím se milost posvěcující rozmnožuje?

Milost posvěcující se rozmnožuje svátostmi a dobrými skutky, vykonanými ve stavu milosti. (J 15,5)

73. Čím se milost posvěcující ztrácí?

Milost posvěcující se ztrácí těžkým hříchem. (J 15,6)

74. Čím se milost posvěcující obnovuje?

Milost posvěcující se obnovuje svátostí pokání nebo dokonalou lítostí. Kdo má milost posvěcující, je ve stavu milosti, a kdo ji nemá, je ve stavu nemilosti čili těžkého hříchu.

75. Co je to milost pomáhající?

Milost pomáhající spočívá v tom, že Bůh osvěcuje náš rozum a hýbe naší vůlí, abychom se vyvarovali zla a konali dobro. Příkladem je obrácení sv. Pavla.

76. Dává Bůh svou milost každému člověku?

Bůh dává svou milost každému člověku v dostatečné míře, aby mohl být spasen. (1Tm 2,4)

77. Co musíme udělat, aby nám milost posloužila ke spáse?

Musíme s milostí věrně spolupůsobit a nesmíme jí odporovat. (2K 6,1)

C Í R K E V  A S V Á T O S T I (8.-10. článek víry)

78. Co je to Církev?

Církev je viditelná společnost všech pravověrných křesťanů na zemi, založená od Ježíše Krista a vedená společnou viditelnou hlavou v osobě římského papeže a s ním ve společenství spojenými biskupy, vyznávající totéž učení, užívající těchže svátostí a mající tentýž cíl, totiž věčný život a věčnou blaženost v království Božím. Lidé jsou do Církve přijímáni křtem a všichni její členové tvoří mystické tělo, jehož neviditelnou Hlavou je Kristus a jehož nestvořenou duší je Duch svatý. Členové Církve jsou dílem v nebi (Církev vítězná, die triumphierende Kirche), dílem v očistci (Církev trpící, die sühnende Kirche) a dílem na zemi (Církev bojující, die streitende Kirche) a podle některých také dílem v předpeklí (Církev čekající, die wartende Kirche). Viz 93. otázku. * (Mt 28,19-20)

79. Kdo je Hlavou Církve?

Neviditelnou Hlavou své Církve je Kristus (Mt 28,20) a apoštol Petr v osobě římského papeže je jeho viditelným zástupcem. (Mt 16,18-19; J 21,15-17)

80. Kdo je nástupcem apoštola Petra?

Nástupcem apoštola Petra je biskup města Říma, který je nazýván papežem a Svatým Otcem.

81. Kdo jsou nástupci ostatních apoštolů?

Nástupci ostatních apoštolů jsou biskupové katolické Církve, platně vysvěcení a s papežem sjednocení. Papež a biskupové tvoří učitelský úřad Církve. Apoštolům a jejich nástupcům totiž Kristus odevzdal moc místo něho učit, posvěcovat a vést věřící (Mt 28,18-20), apoštola Petra ustanovil viditelnou hlavou Církve a sám slíbil, že zůstane její neviditelnou hlavou. Biskupům pomáhají od nich delegovaní kněží a jáhni.

82. Jaký dar propůjčil Kristus učitelskému úřadu Církve?

Kristus propůjčil učitelskému úřadu Církve dar neomylnosti, což znamená, že se nemůže mýlit v naukách víry a zásadách mravů. Neomylně a závazně prohlašuje nauky víry nebo zásady mravů buď papež sám, anebo všeobecný koncil s papežovým potvrzením.

83. Kdy je papež neomylný?

Papež je neomylný, kdykoli vydává rozhodnutí ve věcech víry a mravů pro celou Církev, v kterou pravdu máme věřit nebo jakou zásadu mravů máme zachovávat pro svou spásu. Není neomylný, vyjadřuje-li se o některé pravdě soukromě. Neomylnost chrání jen před omylem, ale nezaručuje nejlepší a úplné vyjádření pravdy. (L 22,32)

84. Jaké známky dal Kristus své Církvi?

Pravá Církev Kristova je jedna, svatá, katolická a apoštolská.

85. Která církev má tyto čtyři známky?

Tyto čtyři známky pravé Církve Kristovy má jen římskokatolická církev, která uznává za svou viditelnou hlavu římského papeže. Ostatní náboženské společnosti pokřtěných, které nesplňují tyto čtyři známky a neuznávají za svou viditelnou hlavu římského papeže, do ní nepatří.

86. Je Římskokatolická církev jedna?

Římskokatolická církev je jedna, jako je jenom jeden Bůh, protože vždycky a všude má

  1. jednu víru
  2. jednu oběť a jedny svátosti
  3. jednu viditelnou hlavu

87. Je Římskokatolická církev svatá?

Římskokatolická církev je svatá, protože

  1. její učení je svaté
  2. věrně uchovává a rozděluje všechny prostředky svatosti
  3. v ní ve všech časech jsou svatí členové, jejichž svatost Bůh potvrzuje zázraky

88. Je Římskokatolická církev katolická?

Římskokatolická církev je katolická, to znamená všeobecná, protože Kristus ji založil pro všechny časy a pro všechny lidi a skutečně se také rozšířila po celém světě. Kristus jen jí dal všechny prostředky, které vedou k věčné spáse, a proto je také samospasitelná. Katoličtí křesťané ji musejí poslouchat a žít v ní, chtějí-li dosáhnout věčné spásy. Kdo bez vlastní viny zůstává mimo ni, ale přitom upřímně hledá pravdu a životem podle svého svědomí zachovává Boží přikázání, nepatří k ní sice vnějšně, ale patří k ní vnitřně, a proto může být spasen.

89. Je Římskokatolická církev apoštolská?

Římskokatolická církev je apoštolská, protože její papež a biskupové jsou pravoplatnými nástupci apoštolů a protože věří a učí to, co věřili a učili apoštolové.

90. Jaké povinnosti máme k Církvi?

K Církvi máme tyto povinnosti:

  1. máme k ní náležet a ji milovat
  2. máme věřit, čemu učí, a konat, co nařizuje,
  3. máme ji šířit a hájit

91. Může být spasen, kdo není v Církvi vlastní vinou?

Kdo není v Církvi vlastní vinou, těžce hřeší, a proto nemůže být spasen.

92. Může být spasen, kdo není v Církvi bez vlastní viny?

Kdo není v Církvi bez vlastní viny, může být spasen, když upřímně hledá pravdu, plní svědomitě vůli Boží, jak ji poznává, a je posvěcen milostí Boží. Tak může být spasen jinověrec, ba i člověk nepokřtěný. Dědičný hřích mu může být odpuštěn křtem žádosti, těžký hřích osobní pak dokonalou lítostí.

93. Kdo patří do společenství svatých?

Do společenství svatých patří:

  1. křesťané na zemi (Církev bojující)
  2. duše v očistci (Církev trpící)
  3. svatí v nebi (Církev vítězná)
  4. duše v předpeklí (Církev čekající)

Uctíváme svaté a vzýváme je, oni nám pak pomáhají svou mocnou přímluvou u Boha a jsou našimi vzory. Duším v očistci pomáháme modlitbami a jinými dobrými skutky, odpustky a zvláště svatou mešní obětí. Všichni věřící na zemi mají duchovní spojení vnitřní v jedné víře, naději a lásce; v nekonečných zásluhác

h Kristových, v nadbytečných zásluhách Matky Boží a svatých; jakož i duchovní spojení vnější v užitku ze mší svatých, modliteb a jiných dobrých skutků celé Církve. Křesťané duchovně mrtví, kteří nejsou v milosti posvěcující mají pak jen ten užitek z duchovního spojení vnitřního s ohledem na jejich křest a víru, že jim to pomáhá k milosti jejich obrácení, a z duchovního spojení vnějšího jen tehdy, když nejsou vyloučeni z Církve.

Do společenství svatých nepatří z pokřtěných vyloučení z Církve (exkomunikovaní), bludaři (heretici), rozkolníci (schizmatici), odpadlíci (apostaté), z nepokřtěných židé a nevěřící. Máme jim pomáhat dobrými radami a modlitbami, aby jim Bůh dal milost obrácení.

94. Kolik je svátostí?

Kristus dal své Církvi sedm velkých prostředků milosti, kterým říkáme svátosti:

  1. křest
  2. biřmování
  3. nejsvětější Svátost oltářní
  4. pokání
  5. pomazání nemocných
  6. kněžství
  7. manželství

95. Které tři části patří ke každé svátosti?

Ke každé svátosti patří tyto tři části:

  1. vnější znamení (materie a forma neboli látka a slova),

jakož i úmysl (intence) činit to, co činí Církev

  1. vnitřní milost
  2. ustanovení od Ježíše Krista

96. Které svátosti mohou být přijaty jen jednou?

Křest, biřmování a kněžství mohou být přijaty jen jednou; všechny tři vtiskují duši nesmazatelné znamení.

97. Které jsou svátosti duchovně mrtvých?

Křest a pokání jsou svátosti duchovně mrtvých, protože udělují milost posvěcující těm, kteří ji do té doby neměli, a proto byli pro nebe mrtví.

98. Které jsou svátosti duchovně živých?

Ostatní svátosti (biřmování, nejsvětější Svátost oltářní, pomazání nemocných, kněžství a manželství) jsou svátosti duchovně živých, protože k jejich hodnému přijetí se vyžaduje, aby ten, kdo svátost přijímá, už byl v milosti posvěcující. Svátosti duchovně živých rozmnožují v duši milost posvěcující a dávají nárok na zvláštní milost pomáhající.

99. Jakého hříchu se dopouští ten, kdo by některou svátost vědomě přijímal nehodně?

Kdo vědomě přijímá některou svátost nehodně, dopouští se těžkého hříchu svatokrádeže.

Křest

100. Která svátost je první a nejpotřebnější?

První a nejpotřebnější svátost je křest. Bez křtu nikdo nemůže být spasen ani přijmout ostatní svátosti. Malé děti mají být pokřtěny co nejdříve po narození. Kdo nebyl pokřtěn bez vlastní viny vodou (baptisma fluminis), může být spasen křtem touhy (baptisma flaminis) nebo křtem krve (baptisma sanguinis). Křtem touhy jsou pokřtěni ti, kdo se snaží dobře žít podle zákona Božího a litují svých hříchů z lásky k Bohu, ale nemají možnost dát se pokřtít. Křtem kve jsou pokřtěni ti, kdo ještě nebyli pokřtěni vodou, ale umírají jako mučedníci za Krista. (J 3,5)

101. Jakými slovy Ježíš křest ustanovil?

Ježíš řekl svým apoštolům: „Jděte do celého světa a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Mt 28,19)

102. Jak se křest uděluje?

Křtitel lije vodu na hlavu křtěnce a zároveň říká slova: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ V nouzi může křtít každý člověk (křest nouze), slavný křest je vyhrazen biskupům a farářům, s jejich dovolením i ostatním kněžím a také jáhnům. Křest vodou může být nahrazen dokonalou lítostí a láskou k Bohu (křest žádosti) nebo mučednickou smrtí (křest krve).

103. Co křest působí?

a) Křest očišťuje od hříchu dědičného i ode všech hříchů osobních, odpouští tresty za ně,

b) uděluje milost posvěcující a tři božské ctnosti,

c) vtiskuje duši nesmazatelné znamení a činí pokřtěné údy Krista a jeho svaté Církve

d) otvírá pokřtěným bránu k přijetí ostatních svátostí

104. K čemu mají pokřtění kmotry?

Pokřtění mají kmotry k tomu, aby jednali jejich jménem při křestních obřadech a pečovali s rodiči o jejich křesťanskou výchovu. Kmotři skládají křestní slib za nemluvňata a jsou jakoby duchovními rodiči pokřtěného, proto je kmotrovství překážkou sňatku mezi kmotry a jejich kmotřenci. Rodiče sami svému dítěti za kmotry být nemohou.

105. Co jsme slíbili při křtu ústy kmotrů?

Při křtu jsme slíbili ústy kmotrů, že se navždy odříkáme zlého ducha, že zůstaneme věrni katolické víře a že podle ní budeme žít až do smrti. Pokřtěný obdrží jméno některého světce, aby měl vzor k následování a ochránce v nebi. U dospělých se žádá vyznání víry a alespoň nedokonalá lítost nad těžkými hříchy.

Biřmování

106. Jak biskup uděluje biřmování?

Biskup vzkládá na biřmovance ruku a vyprošuje mu sedmero darů Ducha svatého, pomazává jej palcem na čele křižmem a přitom říká slova: „Znamenám tě znamením kříže a posiluji tě křižmem spásy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

107. Co biřmování působí?

Biřmování uděluje pokřtěnému Ducha svatého, aby byl posilňován ve víře a pevně ji vyznával, podle ní žil a ji šířil a s nepřáteli naší spásy statečně bojoval. Biřmování vtiskuje naší duši nesmazatelného znamení bojovníka Kristova s úkolem a povinností vydávat Kristu svědectví. Je obvyklé přijmout biřmování nejdříve v sedmi letech věku. (Sk 8,14-17; 19,6)

108. K čemu mají biřmovanci kmotry?

Biřmovaní mají kmotry k tomu, aby jim pomáhali žít podle víry. Kmotrem smí být jen biřmovaný katolík stejného pohlaví s biřmovancem, ale nemá to být jeho křestní kmotr ani žádný z rodičů. Kmotrovství zakládá duchovní příbuzenství, podobně jako je tomu u křtu. Avšak biřmování je možné přijmout i bez kmotra. Biřmovaný si vybere jméno některého světce, aby měl vzor k následování a ochránce v nebi.

Nejsvětější Svátost oltářní

109. Co je nejsvětější Svátost oltářní?

Nejsvětější Svátost oltářní je Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista pod způsobami chleba a vína, je to živý Kristus. Říká se jí také eucharistie (díkůvzdání, Danksagung) nebo viaticum (pokrm na cestu, Wegzehrung). Uchovává se v kostelích ve svatostánku, před nímž hoří věčné světlo. Povinni jsme přijmout nejsvětější Svátost oltářní alespoň jednou za rok, a to v době velikonoční, a v nebezpečí smrti.

Papežská neomylnost, jak je vyjádřena v konstituci Pastor aeternus, bývá často podceňována nebo naopak přeceňována. Bývá totiž omezována pouze na slavnostní definice ve věcech víry a mravů, ale není uznávna např. v encyklikách, kde papež připomíná nebo vykládá závaznou nauku Církve. Někdy bývají nekriticky přijímány všechny papežovy výroky a zapomíná se, že papež není neomylný, když nemluví jako pastýř a učitel všech křesťanů a vyjadřuje se jako soukromá osoba, theolog a politik, anebo když se vyjadřuje k dílčím otázkám theologickým, vědeckým, politickým nebo sociálním, aniž by tím výslovně zavazoval věřící nebo vyhlašoval závaznou nauku Církve (buď pozitivně, čeho se mají všichni držet, anebo negativně ve formě bludu, který mají všichni odmítnout). Neomylná nejsou ani jeho kázání, řeči, úvahy a povzbuzení či doporučení pro věřící.

alleinseligmachend

Starozákonními nedokonalými svátostmi a zároveň předobrazy novozákonních svátostí byly hlavně tyto čtyři nedokonalé svátosti, které nebyly příčinami či nástroji milosti, kterou by udělovaly samy sebou každému, kdo tomu neklade odpor, v síle vykupitelské smrti Kristovy, nýbrž šlo jen o znamení, která působila v síle víry přijímajícího v budoucího Vykupitele:

a) obřízka, která byla předobrazem křtu a odpouštěla dědičný hřích, v dospělosti s ní byla spojena víra

b) velikonoční beránek, který byl předobrazem eucharistie

c) oběti za hřích a různá očišťování byly předobrazem pokání

d) posvěcení levitů, kněží a velekněze bylo předobrazem kněžství

překážkou sňatku mezi kmotry a jejich kmotřenci. Rodiče sami svému dítěti za kmotry být nemohou.

105. Co jsme slíbili při křtu ústy kmotrů?

Při křtu jsme slíbili ústy kmotrů, že se navždy odříkáme zlého ducha, že zůstaneme věrni katolické víře a že podle ní budeme žít až do smrti. Pokřtěný obdrží jméno některého světce, aby měl vzor k následování a ochránce v nebi. U dospělých se žádá vyznání víry a alespoň nedokonalá lítost nad těžkými hříchy.

Biřmování

106. Jak biskup uděluje biřmování?

Biskup vzkládá na biřmovance ruku a vyprošuje mu sedmero darů Ducha svatého, pomazává jej palcem na čele křižmem a přitom říká slova: „Znamenám tě znamením kříže a posiluji tě křižmem spásy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

107. Co biřmování působí?

Biřmování uděluje pokřtěnému Ducha svatého, aby byl posilňován ve víře a pevně ji vyznával, podle ní žil a ji šířil a s nepřáteli naší spásy statečně bojoval. Biřmování vtiskuje naší duši nesmazatelného znamení bojovníka Kristova s úkolem a povinností vydávat Kristu svědectví. Je obvyklé přijmout biřmování nejdříve v sedmi letech věku. (Sk 8,14-17; 19,6)

108. K čemu mají biřmovanci kmotry?

Biřmovaní mají kmotry k tomu, aby jim pomáhali žít podle víry. Kmotrem smí být jen biřmovaný katolík stejného pohlaví s biřmovancem, ale nemá to být jeho křestní kmotr ani žádný z rodičů. Kmotrovství zakládá duchovní příbuzenství, podobně jako je tomu u křtu. Avšak biřmování je možné přijmout i bez kmotra. Biřmovaný si vybere jméno některého světce, aby měl vzor k následování a ochránce v nebi.

Nejsvětější Svátost oltářní

109. Co je nejsvětější Svátost oltářní?

Nejsvětější Svátost oltářní je Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista pod způsobami chleba a vína, je to živý Kristus. Říká se jí také eucharistie (díkůvzdání, Danksagung) nebo viaticum (pokrm na cestu, Wegzehrung). Uchovává se v kostelích ve svatostánku, před nímž hoří věčné světlo. Povinni jsme přijmout nejsvětější Svátost oltářní alespoň jednou za rok, a to v době velikonoční, a v nebezpečí smrti.

110. K čemu Ježíš ustanovil nejsvětější Svátost oltářní?

Ježíš ustanovil nejsvětější Svátost oltářní,

  1. aby se za nás obětoval ve mši svaté
  2. aby se stal pokrmem naší duše ve svatém přijímání
  3. aby mezi námi neustále přebýval nejen jako Bůh, ale i jako člověk

111. Jakými slovy Ježíš nejsvětější Svátost oltářní zaslíbil?

V den po prvním podivuhodném rozmnožení chlebů Ježíš řekl Židům, že on je ten Chléb živý, který sestoupil z nebe, a že jeho Tělo je pravý pokrm a jeho Krev je pravý nápoj. (J 6,41-58)

112. Jakým způsobem Ježíš nejsvětější Svátost oltářní ustanovil?

Při poslední večeři se svými učedníky vzal Ježíš chléb, požehnal jej, lámal a dal jej svým učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte, toto je moje Tělo, které se za vás vydává.“ Potom vzal také kalich, požehnal jej a dával jej svým učedníkům se slovy: „Vezměte a pijte z něho všichni, toto je má Krev nového zákona, která se za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů. To konejte na mou památku.“ (Mt 26,26-28; Mk 14,22-24; L 22,19-20; 1K 11,24-25)

113. Co se stalo při Ježíšových slovech „toto je moje Tělo“ a „toto je má Krev“?

Při Ježíšových slovech „toto je moje Tělo“ a „toto je má Krev“ se chléb a víno proměnily v jeho Tělo a Krev a zůstaly jen způsoby chleba a vína nezměněné. Ježíš zůstává pod způsobami chleba a vína skutečně a podstatně přítomen tak dlouho, dokud jsou neporušeny. Způsoby chleba a vína zázračně zůstávají, ale jejich podstata se mění. Pod každou ze způsob, kolik jich jen na světě může být, je Kristus přítomen celý, se svým tělem a krví, duší a božstvím, aniž by přestal být v nebi. Dělit je možné jen způsobu, nikoli Krista samého, který zůstává celý v každé částečce obou způsob.

114. Jakou moc dal Ježíš svým apoštolům slovy „to konejte na mou památku“?

Slovy „to konejte na mou památku“ dal Ježíš svým apoštolům moc proměňovat chléb a víno v jeho svaté Tělo a Krev. Tato moc pak přešla na nástupce apoštolů, biskupy a kněze platně vysvěcené.

115. Kdy biskupové a kněží tuto moc vykonávají?

Biskupové a kněží tuto moc vykonávají při svaté mešní oběti, když pronášejí nad chlebem a vínem konsekrační slova.

116. Co to znamená obětovat?

Obětovat znamená přinášet Bohu jakožto nejvyššímu Pánu viditelný dar za účelem jeho pocty.

117. Co je obětí Nového zákona?

Obětí Nového zákona je krvavá oběť Ježíše Krista na kříži, která se při každé mši svaté nekrvavě obnovuje.

118. Co je tedy svatá mešní oběť?

Svatá mešní oběť je ustavičná oběť Nového zákona, v níž se Ježíš Kristus pod způsobami chleba a vína rukama kněze neviditelně přináší v oběť svému nebeskému Otci. Je to nejvznešenější oběť chvály, díků, proseb a smíru (Lob-, Dank-, Bitt- und Sühnopfer). * (Mal 1,11)

119. Které jsou hlavní části mše svaté?

Hlavní části mše svaté jsou: obětování, proměňování a přijímání.

120. Jaké jsou užitky mše svaté?

Užitky mše svaté jsou dvojí: obecné a zvláštní.

121. Komu se dostává obecných užitků mše svaté?

Obecných užitků mše svaté se dostává všem lidem, zejména katolickým křesťanům a duším v očistci.

122. Komu se dostává zvláštních užitků mše svaté?

Zvláštních užitků mše svaté se dostává knězi, který obětuje, a těm, za které kněz obětuje výslovně, živým i mrtvým, a těm, kteří jsou na ní zbožně přítomni.

123. Co získáváme obětí mše svaté?

Obětí mše svaté získáváme milosti k zbožnému životu, odpuštění časných trestů a pomoci Boží v pozemských potřebách.

124. Co je to svaté přijímání?

V této svátosti přijímáme Tělo a Krev Ježíše Krista jako pokrm naší duše. Náš Spasitel k nám přichází takový, jaký je v nebi, se svým božstvím i lidstvím, s tělem, krví a duší. (J 6,56-57)

125. Co působí svaté přijímání?

  1. Svaté přijímání nás spojuje s Ježíšem a rozmnožuje v nás milost posvěcující,
  2. zeslabuje naše špatné sklony a dává nám chuť a sílu k dobrému
  3. očišťuje nás od lehkých hříchů a chrání nás před těžkými hříchy
  4. posvěcuje naše tělo a připravuje je na slavné vzkříšení

Kdo je ve stavu milosti a se zbožným úmyslem po svatém přijímání touží, smí k němu přistupovat každý den. Povinni jsme k tomu alespoň jednou za rok, a to v době velikonoční, a v nebezpečí smrti.

126. Jak musíme svou duši a své tělo připravit na svaté přijímání?

Před svatým přijímáním musíme:

  1. svou duši očistit od těžkého hříchu, protože kdo vědomě přistupuje ke svatému přijímání ve stavu těžkého hříchu, přijímá nehodně a uráží nejsvětější Spasitele novým těžkým hříchem svatokrádeže
  2. zachovat eucharistický půst, to znamená zůstat lačni od půlnoci s nutnou výjimkou nemocných (čistá voda a léky se dovolují), být čistí na těle a slušně oblečení
  3. vzbudit pravý úmysl: Kdo ke mně přichází, ke komu přichází a proč přichází. (Mt 8,8)

127. Co máme dělat po svatém přijímání?

Po svatém přijímání se máme božskému Spasiteli klanět, jemu děkovat a jeho prosit o jeho milost. Nakolik je to možné, máme zůstat asi čtvrt hodiny ve zbožném usebrání. Co mi Bůh daruje, co daruji já jemu, kéž s pomocí Boží milosti už nehřeším. Eucharistická přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína trvá tak dlouho, dokud jsou neporušeny.

128. Co od nás žádá Ježíšova pravá přítomnost v nejsvětější Svátosti oltářní?

Máme Ježíše v nejsvětější Svátosti oltářní rádi navštěvovat, jemu se klanět a před ním se uctivě chovat. Kromě mše svaté máme k tomu příležitost zvláště při svátostném požehnání a při adoraci.

Rozhodující věk k první zpovědi i k prvnímu svatému přijímání nastává kolem sedmi let, kdy dítě začíná užívat rozumu, někdy o něco dříve nebo později. Nevyžaduje se plná a dokonalá znalost křesťanského učení, nicméně dítě se musí postupně naučit celý katechismus podle možností svého chápání. Důležité je, aby rozlišovalo eucharistický chléb pro duši od obyčejného chleba pro výživu těla, aby po něm toužilo a přistupovalo k němu s takovou zbožností, jaká je přiměřená jeho věku. O to mají pečovat hlavně rodiče zpovědník. Farář má jednou nebo i vícekrát do roka uspořádat společné první svaté přijímání prvokomunikantů po několika dnech výuky a přípravy. Pak mají tyto děti přistupovat ke svátostem často a zároveň pokračovat ve výuce náboženství. V nebezpečí smrti je povinností poskytnout dětem viatikum (svátostný pokrm na cestu) i svátost pomazání nemocných, mají-li již v dostatečné míře užívání rozumu. Není správná praxe, která by věk prvního svatého přijímání zvyšovala, spíše se zdá, že děti dosahují užívání rozumu rychleji než dříve.

Pokání

129. Co je svátost pokání?

Svátostí pokání se pokřtěnému odpouštějí hříchy. Kdo po křtu ztratil milost posvěcující těžkým hříchem, musí přijmout svátost pokání. Povinni jsme přijmout svátost pokání alespoň jednou za rok, a to v době velikonoční, a v nebezpečí smrti.

130. Jakými slovy Ježíš ustanovil svátost pokání?

Ježíš řekl apoštolům: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, a komu je zadržíte, tomu budou zadrženy“ (J 20,22-23). Moc odpouštět hříchy přešla na nástupce apoštolů, totiž na biskupy a na kněze jimi zplnomocněné.

131. Co svátost pokání působí?

  1. Svátost pokání odpouští hříchy spáchané po křtu
  2. promíjí věčné tresty a alespoň část časných trestů
  3. uděluje nebo rozmnožuje milost posvěcující
  4. zároveň s milostí posvěcující vrací také všechny zásluhy, které byly ztraceny těžkým hříchem
  5. uděluje milost pomáhající ke zbožnému životu

132. Které části patří k hodnému přijetí svátosti pokání?

K hodnému přijetí svátosti pokání patří pět částí:

  1. zpytování svědomí
  2. lítost
  3. dobré předsevzetí
  4. zpověď neboli vyznání hříchů
  5. zadostiučinění

Před svátostí pokání má být vzýván Duch svatý.

133. Jakým způsobem máme zpytovat své svědomí?

a) Myslíme na to, kdy jsme se naposledy platně zpovídali a zda jsme vykonali uložené pokání.

b) Projdeme si přikázání Boží a přikázání církevní a ptáme se přitom, zda a jak jsme proti nim hřešili myšlenkami, slovy nebo skutky od poslední platné zpovědi. U těžkých hříchů je třeba si připomenout i jejich počet a důležité okolnosti.

134. Co je lítost?

Lítost je bolest duše a ošklivost nad spáchanými hříchy. Pro přijetí svátosti pokání je nezbytně nutná.

135. Jaké vlastnosti musí lítost mít?

Lítost musí být upřímná, všeobecná a nadpřirozená.

136. Kdy je lítost upřímná?

Lítost je upřímná tehdy, když v srdci nad svými hříchy cítím ošklivost a upřímně si přejeme, abychom se jich byli nedopustili.

137. Kdy je lítost všeobecná?

Lítost je všeobecná tehdy, když litujeme všech svých hříchů, kterých jsme se dopustili, přinejmenším všech těžkých.

138. Kdy je lítost nadpřirozená?

Lítost je nadpřirozená tehdy, když litujeme svých hříchů z pohnutky víry. Napřirozená lítost může být nedokonalá, litujeme-li svých hříchů ze strachu před trestem za ně (Furchtreue), nebo dokonalá, litujeme-li svých hříchů z lásky k Bohu (Liebesreue).

139. Kdy máme nedokonalou lítost?

Nedokonalou lítost máme tehdy, když litujeme svých hříchů hlavně z bázně před Bohem pro tresty, které jsme si za ně zasloužili. Tato lítost stačí k platné zpovědi.

140. Kdy máme dokonalou lítost?

Dokonalou lítost máme tehdy, když litujeme svých hříchů hlavně z lásky k Bohu, kterého jsme jimi nevděčně zarmoutili a urazili.

141. Kdy máme vzbudit dokonalou lítost mimo svátost pokání?

Mimo svátost pokání máme vzbudit dokonalou lítost:

  1. při večerní modlitbě a zpytování svědomí a v nebezpečí smrti
  2. kdykoli se dopustíme těžkého hříchu a nemáme možnost se vyzpovídat

Ačkoli dokonalá lítost ihned vymazává všechny hříchy, přesto zbývá povinnost vyzpovídat se alespoň z těžkých hříchů, jakmile to bude možné.

142. Co je to dobré předsevzetí?

Dobré předsevzetí je vážné rozhodnutí polepšit svůj život a už nehřešit a musí být nezbytně spojeno s lítostí.

143. K čemu se musíme rozhodnout při dobrém předsevzetí?

Při dobrém předsevzetí se musíme rozhodnout, že:

  1. všech alespoň těžkých hříchů i nejbližších příležitostí k nim se vyvarujeme, protože kdo by se nechtěl vyvarovat alespoň těžkých hříchů i nejbližších příležitostí k nim, zpovídá se neplatně
  2. použijeme nutných prostředků k polepšení, zvláště denního zpytování svědomí všeobecného i zvláštního a potlačování sklonů ke hříchům
  3. nahradíme způsobenou škodu

144. Co se rozumí nejbližšími příležitostmi ke hříchu?

Nejbližšími příležitostmi ke hříchu se rozumí všechno, co nás ke hříchu svádí, např. společnost nějaké osoby nebo osob, špatná kniha apod.

145. Z čeho se musíme zpovídat?

Při zpovědi vyznáváme své hříchy, kterých jsme se dopustili, před knězem, aby nám dal rozhřešení. Musíme na sebe žalovat jako u soudu, protože Kristus to tak ustanovil. Uvedeme všechny své alespoň těžké hříchy a také jejich počet a důležité okolnosti.

146. Jak se musíme zpovídat?

Musíme se zpovídat zřetelně a upřímně. Nestydíme se vyznat své hříchy knězi, který je zavázán zpovědním tajemstvím, což je lepší, než abychom žili v hříchu, neměli duševní klid nebo dokonce ve svých hříších zemřeli nesmířeni s Bohem a při posledním soudu pak naše nesmířené viny vyšly veřejně najevo.

147. Co se stane, zatajíme-li vědomě ve zpovědi některý těžký hřích?

Zatajíme-li vědomě ve zpovědi některý těžký hřích, naše zpověď je neplatná a dopouštíme se nového těžkého hříchu. Kdo by něco zatajil neúmyslně, stačí mu vyznat se z toho při nejbližší zpovědi. Kdo by něco zatajil úmyslně, musí se vyzpovídat znovu ze všech svých alespoň těžkých hříchů, kterých se dopustil od své poslední platné zpovědi.

148. Co je zpověď generální a zpověď životní?

Opakování několika předcházejících zpovědí se nazývá zpověď generální, opakování všech předcházejících zpovědí se nazývá zpověď životní. Zpověď generální nebo ještě lépe životní se doporučuje zvláště před svatým biřmováním, před svatbou, před kněžským svěcením, před složením řeholních slibů a v nebezpečí smrti.

149. Jakým způsobem máme podat zadostiučinění?

Zadostiučinění máme podat tím, že:

  1. po zpovědi vykonáme uložené pokání
  2. podle svých možností nahradíme spáchanou škodu

150. Co je to odpustek?

Kromě uloženého pokání máme konat také dobrovolné kajícné skutky a získávat odpustky. Odpustek je odpuštění časných trestů za hříchy, které nám uděluje Církev po odpuštění hříchů ve svátosti pokání. Odpustky jsou plnomocné (promíjejí časné tresty úplně) a neplnomocné (promíjejí časné trest jen částečně). Každých 25 let bývá vyhlašován jubilejní odpustek.

151. Za jakých podmínek je možné získat plnomocný odpustek?

Plnomocné odpustky je možné získat jen jednou denně, podruhé v jednom dni jen pro okamžik smrti. Kromě vykonání skutku obdařeného odpustkem je třeba ještě splnit další tři podmínky:

  1. vyzpovídat se a být ve stavu milosti posvěcující (jedna zpověď stačí k získání několika odpustků)
  2. přistoupit ke svatému přijímání (pro každý plnomocný odpustek zvlášť)
  3. modlitba na úmysl svatého Otce (pro každý plnomocný odpustek zvlášť)

152. Za jakých podmínek je možné získat neplnomocný odpustek?

Neplnomocné odpustky je možné získat například zbožným užíváním posvěcených předmětů, jako jsou kříže, růžence, škapulíře a medailky. Jestliže tyto předměty posvětil papež nebo biskup, je možné získat ještě plnomocný odpustek ve svátek sv. Petra a Pavla, připojí-li se kromě tří obvyklých podmínek ještě modlitba Věřím v Boha.

Pomazání nemocných

153. Co říká Písmo svaté o pomazání nemocných?

O pomazání nemocných čteme v Písmu svatém slova apoštola Jakuba: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší Církve, ti ať se nad ním modlí a pomaží jej olejem ve jménu Páně. A modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, pak mu bude odpuštěno.“ (Jk 5,14-15)

154. Jak kněz uděluje pomazání nemocných?

Kněz maže nemocného posvěceným olejem na jednotlivých čidlech a modlí se přitom: „Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství nechť Pán tobě odpustí, cokoli jsi zavinil zrakem (sluchem, čichem, chutí, řečí, hmatem).“ * Po pomazání nemocných kněz uděluje nemocnému papežské neboli apoštolské požehnání, spojené s plnomocnými odpustky pro okamžik smrti.

155. Co svátost pomazání nemocných působí?

a) Svátost pomazání nemocných odpouští lehké hříchy

a také těžké hříchy, nemůže-li se nemocný vyzpovídat,

a rozmnožuje milost posvěcující

b) posiluje v bolestech a pokušeních, zvláště pak ve smrtelném zápase

c) často přináší nemocnému také ulehčení a uzdravení, poslouží-li to spáse jeho duše

156. Jak se má nemocný připravit k pomazání nemocných?

Nemocný se má připravit k pomazání nemocných svatou zpovědí, svatým přijímáním a má se úplně odevzdat do vůle Boží. Je třeba zavolat kněze k nemocnému včas, aby nemocný se mohl vyzpovídat a přijmout nejsvětější Svátost oltářní jakožto posilu na cestu (viaticum, Wegzehrung) do věčnosti a svátost pomazání nemocných ještě za plného vědomí.

Kněžství

157. Co je svěcení kněžstva a kdo je může udělovat?

Svěcení kněžstva je svátost, kterou se uděluje povolaným kněžská moc a zvláštní milost k řádnému konání kněžských povinností. Tuto svátost může udělovat jedině biskup, platně vysvěcený.

158. Jak uděluje biskup svátost kněžství?

Biskup uděluje svátost kněžství vzkládáním rukou a modlitbou.

159. Co působí svátost kněžství a jakou moc má kněz?

Svátost kněžství působí přijetí kněžské moci a milosti ke kněžskému životu a vtiskuje duši nesmazatelné znamení kněze Kristova. Uděluje se ve třech stupních: jáhenském, kněžském a biskupském. Nižší svěcení nejsou svátostí, nýbrž pouhou svátostinou (ostiář, lektor, exorcista, akolytha a podjáhen). Kněz má moc přinášet svatou mešní oběť, udělovat svátosti, žehnat a světit. Kněžskou moc dal apoštolům Kristus a oni ji přenášeli na své nástupce.

Manželství

160. Co je svátost manželství?

Svátost manželství spojuje křesťanské snoubence nerozlučitelným svazkem do životního společenství a dává jim milost, aby věrně plnili povinnosti svého stavu až do smrti. Bůh sám ustanovil manželství již v ráji a Kristus je povýšil pro pokřtěné na svátost. Křesťanské manželství je obrazem spojení Krista s jeho Církví. Podstatnými vlastnostmi křesťanského manželství je jednota (jednoho muže a jedné ženy) a nerozlučitelnost. (Mt 19,6; 1K 7,10-11)

161. Jakým způsobem přijímá katolický křesťan svátost manželství?

Snoubenci prohlásí před místním farářem a dvěma svědky, že spolu uzavírají manželství, načež kněz jejich svazku požehná. Kdo přijímá svátost manželství ve stavu hříchu, dopouští se těžkého hříchu.

162. Co říká Kristus o rozvodu manželství?

„Každý, kdo propouští svou manželku a bere si jinou, cizoloží, a kdo si bere propuštěnou, cizoloží.“ (L 16,18)

163. Jaké povinnosti mají manželé?

a) Manželé mají spolu žít ve vzájemné lásce, věrnosti a manželskésvornosti

b) a mají vychovávat své děti pro Boha a život věčný a také pečovat o jejich pozemské dobro

164. Na co mají dbát ti, kdo chtějí vstoupit do manželského stavu?

a) Nemají se zasnubovat lehkomyslně

b) mají dávat přednost dlouhodobé shodě před krátkodobou přitažlivostí

c) nemají mít žádné překážky vstupu do manželství

d) mají vést zbožný život a jeden za druhého se modlit

165. Proč Církev zakazuje manželství s nekatolíky?

Církev zakazuje manželství s nekatolíky,

  1. protože v takovém manželství chybí jednota víry
  2. protože katolická strana je v nebezpečí lhostejnosti ke své víře
  3. protože katolická výchova dětí bývá často obtížná a nezřídka úplně nemožná

Jestliže Církev výjimečně manželství s nekatolíky povolí, pak musejí snoubenci předem slíbit, že se dají sezdat katolickým obřadem a že všechny děti chtějí vychovávat v katolické víře.

Svátostiny

166. Co jsou to svátostiny?

Svátostinami rozumíme církevní posvěcení nebo požehnání. Ve svátostech působí moc Ježíše Krista, ve svátostinách působí modlitba Církve. Když Církev uděluje posvěcení nebo požehnání, prosí o Boží ochranu a pomoc pro tělo i duši. Svátostiny ustanovila Církev.

K Ř E S Ť A N S K Ý Ž I V O T

Hlavní přikázání

167. Jak zní hlavní přikázání, které v sobě zahrnuje všechna ostatní přikázání?

Vůle Boží je obsažena ve svatých přikázáních zjeveného zákona Božího. Tento zákon Bůh vložil do duše každého člověka, vyhlásil jej na Sínaji ve Starém zákoně a potvrdil skrze Krista v Novém zákoně. Hlavní přikázání zní takto: „Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a ze všech svých sil. To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého.“ (Mt 22,37-39) * Kristus říká: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ (Mt 19,17) * Tobiáš napomínal svého syna: „Po všechny dny svého života měj na paměti Boha a varuj se, abys nikdy nesvolil k hříchu a nezanedbal žádné z jeho přikázání!“ (Tob 4,6)

168. Proč musíme milovat Boha?

Musíme Boha milovat,

  1. protože nás stvořil, vykoupil a posvětil
  2. protože je nejvyšší a nejdokonalejší Dobro

169. Kdo je náš bližní?

Náš bližní je každý člověk, přítel i nepřítel.

170. Proč musíme milovat bližního?

Musíme bližního milovat, protože každý člověk je obrazem Božím, vykoupeným Krví Kristovou, a je povolán k životu věčnému.

171. Kterými slovy přikazuje Kristus milovat nepřátele?

Kristus říká: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kteří vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás pronásledují a pomlouvají. Potom budete dětmi vašeho nebeského Otce, který dává svému slunci vycházet nad dobrými i zlými a svůj déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,44-45) * Sám Kristus se svým nepřátelm nemstil, odpouštěl jim a prokazoval jim dobro a před smrtí se modlil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (L 23,34; srov. Ř 12,20-21; 13,10)

172. Které skutky lásky k bližnímu jsou v Písmu svatém zvlášť doporučovány?

V Písmu svatém jsou zvlášť doporučovány skutky tělesného milosrdenství (Mt 25,35-36.40):

  1. sytit hladové
  2. napájet žíznivé
  3. oblékat nahé
  4. přijímat pocestné do svého domu
  5. navštěvovat uvězněné
  6. ošetřovat nemocné
  7. pohřbívat mrtvé

Desatero přikázání Božích

173. Jak zní desatero přikázání Božích?

1. Já jsem Pán, tvůj Bůh! Nebudeš mít jiné bohy!

(V jednoho Boha budeš věřit!)

2. Nebudeš zneuctívat moje jméno!

(Nevezmeš jméno Boží nadarmo!)

3. Pamatuj, abys světil den odpočinku!

(Pamatuj, abys den sváteční světil!)

4. Cti svého otce i svou matku, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi!

5. Nebudeš zabíjet!

(Nezabiješ!)

6. Nebudeš cizoložit!

(Nebudeš smilnit! / Nesesmilníš!)

7. Nebudeš krást!

(Nepokradeš!)

8. Nebudeš křivě svědčit proti svému bližnímu!

(Nepromluvíš křivého svědectví proti svému bližnímu!)

9. Nebudeš toužit po ženě svého bližního!

(Nepožádáš manželky svého bližního!)

10. Nebudeš toužit po majetku svého bližního!

(Aniž požádáš jeho statku!)

První přikázání Boží:

Nebudeš mít jiné bohy!

174. Co přikazuje Bůh v prvním přikázání?

Bůh přikazuje v prvním přikázání, abychom ctili jako Pána a Boha jeho jediného. V něho máme věřit, v něho doufat, jej milovat a jemu prokazovat nejvyšší úctu.

175. Čím tedy musíme Boha ctít?

Musíme Boha ctít:

  1. vírou, nadějí a láskou
  2. klaněním, poslušností a odevzdaností do jeho svaté vůle

176. Co znamená věřit v Boha?

Věřit v Boha znamená uznávat za pravdu všechno, co Bůh zjevil a čemu učí katolická Církev.

177. Co musíme dělat, abychom zachovali víru?

Pro zachování víry musíme:

  1. naslouchat kázání a křesťanskému vyučování
  2. číst dobré spisy o katolické víře
  3. vyznávat víru slovem i skutkem a nestydět se za ni (J 6,47; Mt 10,32-33)

178. Čím hřešíme proti víře?

Proti víře hřešíme:

  1. nevěrou, bludem, pověrou a dobrovolným pochybováním o víře (Mk 16,16)
  2. čtením spisů proti víře
  3. mluvením proti víře
  4. zapíráním víry

179. Co znamená doufat v Boha?

Doufat v Boha znamená očekávat od něho všechna duchovní (nebeská) dobra a natolik i všechna hmotná (pozemská) dobra, nakolik přispívají k naší spáse..

180. Več musíme především doufat od Boha?

Od Boha musíme především doufat v odpuštění našich hříchů, v jeho milost a život věčný.

181. Čím hřešíme proti naději?

Proti naději hřešíme opovážlivým spoléháním jenom na pomoc Boží nebo naopak jenom na vlastní síly, nedůvěrou a pochybováním.

182. Co znamená milovat Boha nade všechno?

Boha milujeme nade všechno, když jej milujeme více než cokoli jiného na světě, takže jsme připraveni raději všechno ztratit než se od něho odloučit těžkým hříchem, a tak ztratit jeho lásku.

183. Proč máme milovat Boha nade všechno?

Boha máme milovat nade všechno, protože si zaslouží naši lásku pro svou nekonečnou dokonalost a protože od něho máme všechno dobré. On je náš Stvořitel, nejvyšší Pán a nejlepší Otec.

184. Čím hřešíme proti lásce?

Proti lásce hřešíme lhostejností k Bohu a lehkomyslným přestupováním jeho svatých přikázání.

185. Jak hřešíme proti úctě k Bohu?

Proti úctě k Bohu hřešíme, vynecháváme-li každodenní modlitby nebo návštěvu bohoslužeb a dopouštíme-li se pověry, svatokrádeže nebo modlářství.

186. Proč ctíme také anděly a svaté?

Anděly a svaté ctíme proto, že jsou přáteli Božími a že Bůh sám je oslavil. Úcta andělů a svatých není proti úctě k Bohu, protože jim nevzdáváme nejvyšší poctu jako Bohu, nýbrž jen je prosíme o přímluvu u Boha. Máme v úctě také kříž a knihu evangelia, obrazy a sochy Krista a svatých a také jejich ostatky, které nazýváme relikviemi. Úcta jim prokazovaná je vztažná, protože se vztahuje na ty osoby, které kříž, obraz nebo socha představují.

187. Koho máme ctít přede všemi ostatními svatými?

Přede všemi ostatními svatými máme ctít nejblahoslavenější Pannu Marii, protože ona je Matkou Boží a Královnou všech andělů a svatých a Prostřednicí všech milostí. Jako prvnímu mezi všemi ostatními svatými náleží úcta svatému Josefovi. * Bohu náleží klanění (latreia), Panně Marii nadúcta (hyperdulia), svatému Josefovu úcta jako prvnímu (protodulia) a ostatním svatým i andělům úcta (dulia).

Druhé přikázání Boží:

Nebudeš zneuctívat moje jméno!

188. Kdo zneuctívá jméno Boží?

Bůh je svatý a také jeho jméno je svaté (Ž 113,2). Boží jméno zneuctívá,

  1. kdo je lehkomyslně vyslovuje
  2. kdo kleje (zlořečí sobě nebo jinému)
  3. kdo se rouhá (mluví o Bohu pohrdavě)
  4. kdo hříšně přísahá
  5. kdo nedrží svoje sliby

189. Co znamená přísahat?

Přísahat znamená dovolávat se vševědoucího Boha za svědka, že mluvíme pravdu

nebo že chceme dodržet, k čemu jsme se zavázali. (Ř 1,9)

190. Co znamená slibovat

Slibovat znamená zavázat se Bohu k dobrému skutku pod hříchem. (Kaz 5,3-4; Na 1,15)

Neváže slib vynucený nebo učiněný za druhého. Ale slib dobrovolný a platný zavazuje přísně.

191. Kdo přísahá hříšně?

Hříšně přísahá ten,

  1. kdo přísahá křivě nebo pochybně (Za 5,4)
  2. kdo přísahá zbytečně bez nutné potřeby (Mt 5,34)
  3. kdo přísahá, že učiní něco zlého (nedovoleného)

Třetí přikázání Boží:

Pamatuj, abys světil den odpočinku!

192. Co přikazuje Bůh ve třetím přikázání?

Křesťané slaví neděli, první den týdne, jako den Páně. Církevní obec se v ten den shromažďuje ke slavení mše svaté. V neděli se nám přikazuje,

  1. abychom se zúčastnili mše svaté
  2. abychom upustili od nepotřebných služebných prací po celý den od půlnoci do půlnoci

193. Kdo je povinen zúčastnit se v neděli mše svaté?

Každý katolický křesťan, který dovršil sedmý rok svého věku, nebrání-li mu v tom vážné důvody. V případě nemožnosti se doporučuje pomodlit se soukromě náhradní pobožnost ke mši svaté a vykonat duchovní svaté přijímání.

194. Čím se den Páně zvlášť znesvěcuje?

Den Páně se zvlášť znesvěcuje úplným nebo částečným zanedbáním mše svaté, nestřídmostí a hříšnými zábavami.

195. Které dny kromě neděle jsou přikázanými svátky?

Přikázanými svátky jsou v pořadí církevního roku jsou tyto: Neposkvrněného Početí Panny Marie 8. prosince, Narození Páně 25. prosince, Obřezání Páně 1. ledna, Zjevení Páně 6. ledna, sv. Josefa 19. března, Nanebevstoupení Páně, Božího Těla, sv. Petra a Pavla 29. června, Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna, Všech svatých 1. listopadu. (CIC, can. 1247-1249)

Čtvrté přikázání Boží:

Cti svého otce i svou matku, aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi!

196. Co přikazuje Bůh ve čtvrtém přikázání?

Bůh přikazuje ve čtvrtém přikázání, aby děti prokazovaly svým rodičům úctu, lásku a poslušnost. Děti se musejí za své rodiče modlit a v nouzi jim pomáhat. Také umírající Kristus se postaral o svou Matku, když ji svěřil apoštolu Janovi. Dokonalým příkladem rodiny je Svatá Rodina Ježíše, Marie a Josefa. Rodiny se spojují v národě ke společnému blahu do obcí a poslouchají pak svou vrchnost. Mají žít ve svornosti a pokoji a vzájemně se podporovat podle svých sil a možností, což prospívá celé společnosti.

197. Proč mají děti prokazovat svým rodičům úctu, lásku a poslušnost?

Děti mají prokazovat svým rodičům úctu, lásku a poslušnost, protože rodiče:

  1. u nich zastupují místo Boží
  2. po Bohu jsou jejich největšími dobrodinci
  3. mají své děti vychovávat pro Boha a život věčný

198. Kdy děti hřeší proti čtvrtému přikázání?

Děti hřeší proti čtvrtému přikázání, (2M 21,17; 5M 27,16; Př 30,17)

  1. když si svých rodičů neváží nebo jimi dokonce pohrdají
  2. když se k nim chovají vzpurně (vzdorovitě)
  3. když je neposlouchají

199. Proč jsme povinni prokazovat úctu a poslušnost také duchovní i světské vrchnosti?

Jsme povinni prokazovat úctu a poslušnost také duchovní i světské vrchnosti, protože její moc pochází od Boha. Neviditelný Bůh, Pán celého světa, neviditelně vládne všem lidem a viditelně nechává vládnout místo sebe lidi. Církev nepředpisuje určitou formu státního zřízení: „Národy mají volnost ustanovit si takovou státní formu, jaká nejlépe odpovídá jejich zvláštním vlastnostem, jejich zděděným zvyklostem a časovým potřebám“ (Lev XIII. v encyklice Diuturnum illud ze dne 29. června 1881). Podřízení hřeší neposlušností, leností a pomlouváním; nadřízení musejí se svými podřízenými jednat spravedlivě a laskavě a musejí je chránit před špatnou příležitostí. (Ř 13,1-7; 1Pt 2,14) * Nesmíme však lidi poslouchat, přikazují-li něco proti zákonu Božímu. (Sk 5,25)

Páté přikázání Boží: Nebudeš zabíjet!

200. Co Bůh zakazuje pátým přikázáním?

Pátým přikázáním Bůh zakazuje škodit sobě či jinému na těle nebo na duši. Těžkým hříchem je také úmyslná sebevražda, úmyslné usmrcení nenarozeného dítěte, vražda ze soucitu (euthanázie) a souboj. Právem usmrcuje státní moc nenapravitelného zločince, napadený člověk útočníka ve spravedlivé obraně vlastního života a voják nepřítele při obraně vlasti.

201. Proč se musíme starat o svůj život i o své zdraví?

Pátým přikázáním Bůh chrání život těla i duše. Musíme se starat o svůj život i o své zdraví, protože Bůh nám je daroval a jsme za ně před Bohem odpovědní. Hřeší proti vlastnímu životu, kdo si život sám bere nebo lehkomyslně se vystavuje nebezpečí nebo škodí svému zdraví, např. nestřídmostí nebo hněvivostí, nemírným pitím lihovin, kouřením nebo přehnaným sportováním.

202. Kdo hřeší proti tělesnému životu bližního?

Proti tělesnému životu bližního hřeší,

  1. kdo jej nespravedlivě usmrcuje, zraňuje nebo bije
  2. kdo mu život ztrpčuje nebo zkracuje tvrdým zacházením

203. Co vede k hříchu proti životu bližního?

K hříchu proti životu bližnímu vede závist a nenávist, hněv a svár, nadávání a proklínání. (Moudr 2,24; Mt 5,21-22; 1J 3,15)

204. Kdo škodí bližnímu na duši?

Na duši bližnímu škodí ten, kdo je vinen jeho hříchem nebo kdo jej úmyslně k hříchu svádí nebo mu dává špatný příklad (pohoršení). Kdo by bližnímu uškodil na těle nebo na duši, je povinen škodu napravit, nakolik může. Škoda na těle se napravuje obyčejně peněžitou náhradou, škoda na duši dobrým slovem, dobrým příkladem a modlitbou. (Mt 18,6-7)

Šesté přikázání Boží: Nebudeš cizoložit!

Deváté přikázání Boží: Nebudeš toužit po ženě svého bližního!

205. Co přikazuje Bůh v šestém a devátém přikázání?

Bůh přikazuje v šestém a devátém přikázání neustálé zachovávání cudnosti a stydlivosti. Tím se poskytuje ochrana manželství a vůbec lidskému tělu, které je Božím dílem a které bylo posvěceno křtem, biřmováním a svatým přijímáním. (1K 3,16-18; 6,13.15)

206. Jakých prostředků se má užít k zachování cudnosti?

Bůh vložil člověku do duše posvátný cit, který žádá, aby některé části našeho tělo byly zakryty, a kterému říkáme stud. Cudností se myslí mravní čistota. K zachování cudnosti a stydlivosti se má užít těchto prostředků:

  1. pamatovat, že Bůh všechno vidí a že v každou chvíli můžeme zemřít (1M 39,9; Da 13,23)
  2. ovládat svou zvědavost a být k sobě přísný, to znamená vyhýbat se nebezpečným známostem, špatným časopisům a představením, nevhodným tancům, společnému koupání a vůbec všemu, co je pro cudnost nebezpečné
  3. horlivě uctívat nejsvětější Pannu Marii a v pokušení ji vzývat
  4. často přistupovat ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání

207. Které jsou hříchy proti cudnosti?

Hříchy proti cudnosti jsou:

  1. dobrovolné necudné myšlenky a touhy
  2. vedení necudných řečí a naslouchání necudným řečem
  3. necudné pohledy a pohyby

Následky necudnosti často jsou ztráta bázně Boží, nechuť k náboženství a ctnostem, zatvrzelost srdce, ztráta víry a nekajícnost až do smrti; občas také tělesná nemoc. (Zj 21,8)

Sedmé přikázání Boží: Nebudeš krást!

Desáté přikázání Boží: Nebudeš toužit po majetku svého bližního!

208. Co přikazuje Bůh v sedmém přikázání?

Bůh přikazuje v sedmém přikázání, abychom nikomu nebrali a každému dávali, co mu patří. Tím se poskytuje ochrana majetku, protože to, co někdo spravedlivě získal, mu patří, avšak ze svého majetku bude jednou každý skládat účty Bohu. Kromě majetku osobního a soukromého rozlišujeme majetek družstevní a majetek veřejný, to znamená obecní, okresní, krajský nebo státní. (L 16,2; 1Tm 6,9-10)

209. Kdo hřeší proti majetku svého bližního?

Proti majetku svého bližního hřeší ten,

  1. kdo krade nebo loupí
  2. kdo podvádí, zpronevěřuje nebo lichvaří
  3. kdo cizí majetek poškozuje nebo nespravedlivě zadržuje

Skutky duchovního milosrdenství: za živé i zesnulé se modlit, chybující napravovat, nevědomé poučovat, bezradným dobrou radu dávat, zarmoucené těšit, za příkoří se nemstít, urážky odpouštět

  1. kdo k takovým hříchům napomáhá

Podvodník je ten, kdo bližního klame např. falešnou míru, špatnou prací nebo špatným zbožím. Lichvář je ten, kdo zneužívá nouzi bližního k vlastnímu obohacení.

210. Co má dělat ten, kdo si přivlastní cizí majetek?

Kdo si přivlastní cizí majetek, musí jej vrátit. Svoje dluhy musí splatit.

211. Co má dělat ten, kdo cizí majetek poškodil?

Kdo cizí majetek poškodil, musí škodu podle svých možností nahradit.

Osmé přikázání Boží: Nebudeš křivě svědčit proti svému bližnímu!

212. Co Bůh přikazuje v osmém přikázání?

Bůh přikazuje v osmém přikázání neustálé zachovávání pravdy a věrnosti. Bůh sám je pravda a miluje pravdu. Tím se poskytuje ochrana cti bližního.

213. Kdo hřeší proti pravdě?

Proti pravdě hřeší ten, kdo lže, křivě svědčí nebo klame (přetvařuje se). Nemá se lhát ani z nouze nebo dokonce z žertu. Je třeba chránit čest bližního. Nemusí se říkat všechno, co člověk ví nebo nač myslí, a to zvláště tehdy, když ten, kdo se na to dotazuje, nemá právo to vědět. (Sir 41,12)

214. Kdo škodí bližnímu na cti?

Bližnímu na cti škodí ten,

  1. kdo bez nutné potřeby odhaluje chyby svého bližního (nactiutrhání)
  2. kdo si vymýšlí chyby svého bližního, jaké ve skutečnosti nemá (pomluva)
  3. kdo bližnímu nadává nebo o něm zlovolně soudí
  4. kdo mu donáší, co druhý o něm zlého mluvil

Kdo bližnímu škodí na cti, musí napáchané škody napravit, nakolik může.

Patero přikázání církevních

215. Od koho má Církev moc vydávat přikázání?

Moc vydávat přikázání má Církev od Krista, který dal apoštolům a jejich nástupců moc svazovat a rozvazovat. Církev může svá přikázání také zrušit nebo změnit nebo uloženou povinnost v jednotlivých případech prominout; takové prominutí se nazývá církevní dispens, ale od Božích přikázání Církev dispensovat nemůže. (Mt 18,18)

216. Kde jsou uvedeny všechny církevní předpisy?

Všechny církevní předpisy obsahuje církevní zákoník (Codex juris canonici, zkratka CIC) z roku 1917. Jde o předpisy všeobecné (I. kniha), předpisy o osobách (II. kniha), předpisy o věcech (III. kniha), předpisy soudní a kanonizační (IV. kniha) a předpisy trestní (V. kniha).

217. Jak zní patero přikázání církevních?

  1. Přikázané svátky světit jako neděli
  2. O nedělích a svátcích zbožně slyšet mši svatou
  3. Přikázané posty zachovávat (CIC, can. 1250-1254)
  4. Alespoň jednou v roce se vyzpovídat a přistoupit ke svatému přijímání, zvláště v době velikonoční
  5. V adventní a postní době nekonat žádné oslavy

218. Které dny jsou abstinenční?

Přikázané abstinenční dny (dny zdrženlivosti od masa teplokrevných zvířat) jsou všechny pátky v roce. * Abstinence znamená zdržet se masitých pokrmů včetně polévek z masa, přičemž ryby, vejce, mléčná jídla a přísady ze zvířecího tuku jsou dovoleny. K tomu je zavázán každý katolický křesťan od 7. roku svého věku.

219. Které dny jsou postní?

Přikázané postní dny (dny újmy) jsou všední dny doby postní (kromě pátků a sobot), dále kvatembrové dny a postní vigílie. * Půst (újma) znamená, že se dosyta najíme jen jednou denně a ráno a večer se spokojíme jen s malým občerstvením; není však zakázáno požívat ryby a maso, ani vyměnit večeři s obědem. K tomu je zavázán každý katolický křesťan od 21. do 59. roku svého věku. Osvobozeni jsou nemocní, slabí, těžce pracující a ti, jimž by zachovávání újmy překáželo v plnění pracovních povinností. Kvatembrové dny jsou středy, pátky a soboty na začátku každého ročního období. Postní vigílie jsou dny před Narozením Páně, Sesláním Ducha svatého, Nanebevzetím Panny Marie a před svátkem Všech svatých.

220. Které dny jsou abstinenční a zároveň postní?

Přikázané dny abstinenční a zároveň postní jsou pátky a soboty čtyřicetidenního postu, Popeleční středa, Bílá sobota až do 12 hodin, kvatembrové dny a postní vigílie. Jsou to dny přísného postu.

221. Ve kterých dnech přikázané posty odpadají?

Přikázané posty odpadají o nedělích a přikázaných svátcích kromě svátků v době čtyřicetidenního postu a rovněž na Bílou sobotu po poledni.

Odklon od Boha hříchem

222. Co je svědomí?

Hlas svědomí, který Bůh vložil do duše každému člověku, nám říká, co máme dělat a od čeho máme upustit (Ř 14,23). Svědomí předchozí nás před skutkem pobízí nebo varuje, svědomí následné po skutku nás chválí nebo nám vyčítá (Ř 2,15). Člověk se zprošťuje odpovědnosti za své skutky jen tehdy, když bez vlastní viny neví, co dělá.

223. Co je hřích?

Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení zákona Božího. Rozlišují se hříchy těžké (schwer) a hříchy lehké (lässlich). Hřích pochází z pokušení, když k němu svolíme. Proto musíme pokušení k hříchu přemáhat.

224. Odkud přichází pokušení k hříchu?

Pokušení k hříchu přicházejí ze zlé žádostivosti těla, která je následkem dědičného hříchu (1J 2,16), od zlého světa a od zlého nepřítele.

225. Jakým způsobem lidé hřeší?

Lidé hřeší:

  1. špatnými myšlenkami, touhami, slovy a skutky
  2. opomenutím dobrého, jež by měli vykonat

226. Které hříchy jsou těžké?

Těžké neboli smrtelné hříchy jsou ty, kterých se lidé dopustí:

  1. v důležité věci
  2. s plným vědomím, že jde o něco zlého
  3. s plným souhlasem, že tak učiní

227. Které jsou hlavní hříchy?

Hlavní hříchy jsou ty, z nichž pocházejí ostatní hříchy:

Pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost

228. Které jsou hříchy do nebe volající?

Hříchy do nebe volající jsou:

  1. úmyslné zabití člověka (1M 4,10)
  2. nečistý hřích proti přírodě
  3. utiskování chudých, vdov a sirotků (Sir 35,18-19)
  4. neoprávněné zadržování nebo snižování mzdy (Jk 5,4)

229. Kdo hřeší proti Duchu svatému?

Proti Duchu svatému hřeší:

  1. kdo opovážlivě spoléhá na milosrdenství Boží
  2. kdo nad milosrdenstvím Božím zoufá
  3. kdo má zatvrzelé srdce ke spasitelnému napomínání
  4. kdo se protiví poznané pravdě
  5. kdo závidí (nepřeje) milost Boží jiným
  6. kdo v nekajícnosti setrvá až do smrti

230. Které jsou cizí hříchy?

Cizí hříchy jsou ty, na kterých má podíl ještě někdo jiný. Cízího hříchu se dopouští:

  1. kdo jinému ke hříchu radí
  2. kdo jinému hřích přikazuje
  3. kdo k hříchu jiného svoluje
  4. kdo jiného k hříchu navádí
  5. kdo hřích jiného vychvaluje
  6. kdo k hříchu jiného mlčí
  7. kdo hřích jiného netrestá, ačkoli je k tomu povinen
  8. kdo se na hříchu jiného podílí
  9. kdo hřích jiného hájí

231. Proč je těžký hřích nejhorším neštěstím člověka?

Těžký hřích je nejhorším neštěstím člověka,

  1. protože jej připravuje o milost posvěcující i všechny zásluhy pro nebe
  2. protože uvaluje na něho Boží tresty časné i věčné
  3. protože mu přináší věčné zavržení (Zj 3,1)

232. Proč se máme varovat i každého lehkého hříchu?

Máme se varovat i každého lehkého hříchu,

  1. protože i lehký hřích je nevděkem Bohu
  2. protože i lehký hřích na nás uvaluje Boží tresty časné
  3. protože může vést k hříchu těžkému

233. Jak se máme chránit před hříchem?

Před hříchem se máme chránit tak,

  1. že se pečlivě vyhýbáme příležitosti k hříchu
  2. že hned přemáháme pokušení a prosíme Boha o pomoc, abychom pokušení přemohli
  3. že hned učiníme znamení svatého kříže
  4. že si vzpomeneme na soud a trest Boží a na utrpení Kristovo
  5. že se věnujeme pilné práci

O dobrých skutcích

234. Je každý člověk povinen konat dobré skutky?

Každý člověk je povinen konat dobré skutky, protože víra bez skutků je mrtvá a Kristus říká, že každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Mt 7,19)

235. Které jsou hlavní dobré skutky?

Hlavní dobré skutky jsou: modlitba, půst a almužna. (Jk 2,20)

236. Co si zasluhujeme dobrými skutky, vykonanými ve stavu milosti?

Dobrými skutky, vykonanými ve stavu milosti, si zasluhujeme:

  1. rozmnožení milosti posvěcující (J 15,5)
  2. věčnou blaženost

237. Jak máme posvěcovat svou každodenní práci?

Svou každodenní práci posvěcujeme dobrým úmyslem konat vůli Boží. Máme pracovat svědomit a trpělivě. (1K 10,31; 2Te 3,10)

O ctnostech

238. Jak se cvičíme ve ctnostech?

Ve ctnostech se cvičíme, když se snažíme poznávat sami sebe, přemáhat zlé náklonnosti a následovat Krista. Máme si častěji odpírat i věci dovolené, abychom snadněji dovedli si odepřít věci nedovolené.

239. Které jsou božské ctnosti?

Božské ctnosti jsou: víra, naděje a láska. Máme je od Boha, k Bohu nás vedou a s Bohem nás spojují.

Rozlišujeme nadpřirozené (vlité) ctnosti dvojího druhu:
a) božské ctnosti (víra, naděje a láska)
b) mravní ctnosti, z nichž nejdůležitější jsou ctnosti základní neboli hlavní (virtutes cardinales): spravedlnost (justitia), opatrnost (prudentia, též obezřetnost či prozíravost), statečnost (fortitudo, též odvaha, hlavně v uplatňování pravdy) a umírněnost (temperantia, též uměřenost či ukázněnost)

Kromě toho rozlišujeme sedmero hlavních hříchů a proti nim sedmero hlavních ctností:
pýcha x pokora

lakomství x štědrost
smilstvo x mravní čistota
závist x přejícnost
nestřídmost x střídmost
hněv x tichost
lenost x horlivost

240. Které mravní ctnosti nám Kristus výslovně doporučil?

Kristus nám výslovně doporučil ty mravní ctnosti, které jsou obsaženy v osmeru blahoslavenství:

Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.
Blahoslavení tiší, neboť oni zemí vládnout budou. neboť oni dostanou zemi za úděl
Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou.
Blahoslavení, kteří lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni nasyceni budou.
Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha vidět budou.
Blahoslavení pokojní, neboť oni syny Božími nazváni budou.
Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské;
blahoslavení budete, když vám zlořečit budou a protivenství činit
a mluvit všechno zlé o vás lhouce pro mne.
Radujte se a veselte se, neboť odplata vaše hojná je v nebesích. (Mt 5,3-10)

241. V čem spočívá křesťanská pokora?

Každý křesťan se musí snažit o ctnostný a dokonalý život. Základem všech ctností je křesťanská pokora, která spočívá v tom,

  1. že sebe považujeme za tak nepatrné a Boha za tak velikého, jak to odpovídá pravdě
  2. že máme odvahu, vyznávat tuto pravdu slovem i skutkem

242. Jak dosáhneme křesťanské dokonalosti? Co jsou evangelní rady?

Křesťanské dokonalosti dosáhneme tím, že napodobujeme smýšlení nejsvětějšího Srdce Ježíšova. (Mt 11,29). Také řeholní život, který spočívá v zachovávání evangelních rad, totiž dobrovolné chudoby, čistoty a poslušnosti, je cestou ke křesťanské dokonalosti, protože pomáhá lehčeji zachovávat zákon Boží a jistěji vede k životu věčnému. Osvobozuje totiž naše srdce od lásky k majetku, k požitkům a k poctám, a tak nás zbavuje sobectví a ochraňuje před hříchem. * Musíme vědět, že na zemi není dokonalé blaženosti. Pozemská dobra, jako bohatství, sláva, rozkoše nemohou samy o sobě učinit člověka blaženým. To se děje proto, že nemohou nasytit naši duši, která také potřebuje svou stravu. Tělo potřebuje stravu tělesnou, duše potřebuje stravu duchovní, a jako naše tělo nemůže být nasyceno něčím duchovním, tak ani naše duše se nenasytí něčím tělesným. Dokonalá blaženost není na zemi možná. Jen evangelium Kristovo nás může již zde na zemi učinit částečně blaženými a jednou v nebi zcela blaženými. Pozemská dobra jsou zde jen proto, aby nám pomáhala dosáhnout věčné blaženosti, která je dobrem nebeským.

O modlitbě

243. Co to znamená modlit se?

Modlit se znamená, že zbožně promlouváme k Bohu, když jej chválíme, jemu děkujeme a jeho prosíme. Rozlišujeme zpravidla modlitbu soukromou a veřejnou (společnou). Můžeme se modlit i k andělům a svatým, aby se za nás u Boha přimlouvali.

244. Proč se musíme modlit?

Musíme se modlit,

  1. protože to Bůh nařídil
  2. protože modlitbou dostáváme od Boha nutné milosti, abychom byli spaseni
  3. protože v Boha, který je všemohoucí, dobrotivý a věrný, pevně doufáme

245. Jak se musíme modlit?

Musíme se modlit:

  1. se zbožností (J 16,23)
  2. s pokorou
  3. s důvěrou
  4. s odevzdaností do vůle Boží
  5. s vytrvalostí (1Te 5,17)

Nedostaneme vždycky to, oč prosíme, protože se nemodlíme správně nebo protože to, oč žádáme, neslouží ke cti Boží ani k naší spáse.

246. Odkud máme důvěru ve vyslyšení svých modliteb?

Důvěru ve vyslyšení svých modliteb máme ze zaslíbení Kristova. (Mk 11,24)

247. Jaký význam má nevyslyšená modlitba?

Nevyslyšená modlitba je znamením naší hříšnosti, zkouškou naší víry a školou lepšího poznávání vůle Boží. (Př 15,29)

248. Jaké jsou zásady modlitebního života?

Ani jeden den bez modlitby, ani jeden týden beze mše svaté, ani jeden měsíc bez svátostí. Laici by se měli modlit třikrát denně (ráno, v poledne a večer) tak, aby začínali i končili každý den s Bohem. Při ranní modlitbě mají vzbudit dobrý úmysl, při večerní modlitbě je čas na zpytování svědomí. Nemají zapomínat ani na modlitbu před jídlem i po jídle, alespoň krátkou, a na pravidelnou duchovní četbu a pravidelné rozjímání podle svých možností. Doporučuje se zvláště modlitba posvátného růžence a modlitba křížové cesty.

249. Která modlitba je nejpřednější?

Nejpřednější modlitbou je modlitba Otče náš neboli modlitba Páně, kterou náš naučil náš Pán Ježíš Kristus.

250. Kterou modlitbu obyčejně spojujeme s modlitbou Páně?

S modlitbou Páně obyčejně spojujeme modlitbu Zdrávas Maria neboli andělské pozdravení.

Dodatek 1: Církevní rok

Církevní rok nám připomíná dny a časy zasvěcené některé události ze života Kristova nebo památce Panny Marie, andělů a svatých. Svátky, které připadají vždy na stejný den roku, se nazývají sanktorál na rozdíl od svátků pohyblivých, kterým se říká temporál. Církevní rok začíná dobou adventní, pokračuje dobou vánoční, dobou po Zjevení Páně, dobou předpostní, dobou postní a pašijovou, dobou velikonoční a končí dobou po Seslání Ducha svatého. Temporál se řídí datem velikonoční neděle, která připadá na neděli po prvním jarním úplňku, ale pokud by zároveň ve stejnou dobu slavili velikonoce židé, křesťanské velikonoce se musejí přesunout o týden později.

Doba adventní (adventus = příchod) je dobou přípravy na svátek Narození Páně, Adventní neděle jsou čtyři a používá se fialová liturgická barva. Po III. neděli adventní následují zimní kvatembrové dny (také se jim říká suché dny, jde vždy o středu, pátek a sobotu). Doba adventní končí předvečerem svátku Narození Páně 24. prosince.

Doba vánoční začíná svátkem Narození Páně 25. prosince a končí svátkem Zjevení Páně 6. ledna. Obsahem svátku Zjevení Páně je trojí událost ze života Páně: klanění sv. tří králů, křest Páně a první zázrak Páně. Používá se bílá liturgická barva.

Doba po Zjevení Páně trvá od 7. ledna až do neděle Septuagesimy (Devítníku, to znamená IX. neděle před velikonocemi). Proto počet nedělí této doby (bývá jich nejvíce šest) se řídí touto nedělí Devítníkem. Používá se zelená liturgická barva.

Doba předpostní je vzdálenou přípravou na velikonoce a trvá od neděle Septuagesimy (Devítníku) a zahrnuje neděli Sexagesimu (I. po Devítníku) a neděli Quinquagesimu (II. po Devítníku). Od neděle Devítníku se počítá 70 dní do velikonoc. Používá se fialová liturgická barva.

Doba postní je bližší přípravou na velikonoce a začíná Popeleční středou (tj. středou po II. neděli po Devítníku) a končí na Bílou sobotu. Následují I. – IV. neděle postní, Pašijová neděle a Květná neděle. Po I. neděli postní následují jarní kvatembrové dny. Po Květné neděli následuje Svatý týden, jenž je nejbližší přípravou na velikonoce a zahrnuje tři památné dny utrpení a smrti Páně, totiž Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu, jimž se říká velikonoční triduum. Používá se fialová liturgická barva, na Velký pátek černá liturgická barva.

Doba velikonoční začíná velikonoční nedělí Vzkříšení Páně, který je největším a nejslavnějším svátkem celého církevního roku. Používá se liturgická barva bílá. Čtyřicátého dne po velikonoční neděli (vždy ve čtvrtek) následuje svátek Nanebevstoupení Páně. Poslední tři dny před svátkem Nanebevstoupení Páně se konají prosebné (křížové) dny, zvané Litania minor na rozdíl od prosebného průvodu na den sv. Marka 25. dubna, kterému se říká Litania major. Deset dní po svátku Nanebevstoupení Páně (vždy v neděli) následuje svátek Seslání Ducha svatého. Používá se liturgická barva červená po celý týden, na který připadají také letní kvatembrové dny. Následující neděle je zasvěcena nejsvětější Trojici a v její předvečer končí doba velikonoční.

Doba po Seslání Ducha svatého trvá od I. neděle po Seslání Ducha svatého, na kterou připadá svátek nejsvětější Trojice, až do soboty před I. nedělí adventní. Používá se zelená liturgická barva. Po svátku Povýšení svatého kříže dne 14. září následují podzimní kvatembrové dny.

Dodatek 2: Mešní obřady

Mše svatá se dělí na mši katechumenů a mši věřících. Mše katechumenů začíná stupňovými modlitbami, pokračuje vstupním zpěvem, kyriovým zpěvem, chvalozpěvem Gloria, modlitbou dne (orací či kollektou), čtením epištoly, zpěvem mezi čtením, čtením evangelia, kázáním (homílií) a končí vyznáním víry Credo. Mše věřících začíná zpěvem k obětování (offertoriem), pokračuje obětováním (offertoriem), tichou modlitbou (sekretou), prefací, zpěvem Sanctus, mešním kánonem s proměňováním (pozdvihováním), modlitbou Páně, zpěvem Agnus Dei, přijímáním kněze, přijímáním věřících, zpěvem k přijímání (communio), modlitbou po přijímání (postcommunio), propuštěním a požehnáním věřících a končí čtením posledního evangelia.

Liturgickým jazykem římského obřadu je latina. Není nezbytná pro platnost svátostí, avšak napomáhá jednotě a propůjčuje obřadu určitý posvátný, slavnostní a starobylý ráz, který slouží k roznícení zbožnosti a úcty. Podobně řecký obřad používá obecnou řečtinu (koiné) a církevní slovanštinu, dalšími liturgickými jazyky ostatních obřadů jsou například koptština, ethiopština, syrština nebo arménština. Tyto staré jazyky se běžně už nepoužívají a nemění se. I jiná náboženství mají své posvátné jazyky, židé hebrejštinu, mohamedáni koránskou arabštinu, hinduisté sanskrt, buddhisté pálí.

Kdokoli vstupuje do kostela nebo do kaple, ať už jakkoli skromného liturgického prostoru, nechť pamatuje, že přichází do domu velikého Krále, kde má stát před jeho tváří s bázní a radostí, jako by stál v jeho nebeském chrámu. Chce-li, aby jeho modlitba byla vyslyšena, nechť odpustí ze srdce každému, kdo mu ublížil, jinak by ani Bůh jemu neodpustil jeho hříchy. Dobré způsoby se ostatně mají zachovávat i v lidské společnosti. Od nejstarších dob platí určitá pravidla chování pro posvátné liturgické prostory:

  1. v liturgickém prostoru se nemá dělat nic jiného, než k čemu je určen; rovněž tam není vhodné nic jíst ani pít, to samozřejmě platí také o cukrovinkách a žvýkačkách
  2. do liturgického prostoru se má vstupovat ve slušném oděvu, to znamená, že krátké kalhoty a holá ramena u mužů a podobně krátké sukně a hluboké výstřihy u žen jsou vyloučeny. Muži nebudou v uzavřeném prostoru mít na hlavě klobouky nebo čepice, naopak ženy si hlavu zahalí slušným kloboukem, šátkem nebo závojem, jak tomu učí apoštol Pavel.
  3. při příchodu i odchodu učiníme znamení svatého kříže a pokropíme se svěcenou vodou
  4. poklekneme před svatostánkem, je-li v něm uchovávána nejsvětější Svátost oltářní, což se pozná podle hořícího věčného světla, anebo se alespoň pokloníme Bohu směrem k oltáři
  5. nerozhlížíme se na všechny strany, vyvarujeme se rozhovoru a smíchu, zachováváme mlčení z úcty k Bohu a z pozorného ohledu k ostatním shromážděným
  6. nevhodná je také rychlá chůze nebo dokonce pobíhání
  7. pozorně nasloucháme tomu, co se čte nebo zpívá nebo káže, přemýšlíme o tom a snažíme se to vyplnit skutkem; sami se modlíme za živé a mrtvé, odpovídáme celebrantovi nebo zpíváme
  8. podle toho, jaká část bohoslužby se právě koná, stojíme, sedíme nebo klečíme

Dodatek 3: Základní modlitby (Orationes utilissimae)

Sbírka modliteb se nazývá modlitební kniha (devocionál).

Je-li spojena s církevními písněmi, říká se jí kancionál (zpěvník).

http://www.preces-latinae.org/index.htm

Katolický pozdrav:

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! * Až na věky věků. Amen.

(Gelobt sei Jesus Christus! * In Ewigkeit. Amen.)

Znamení svatého kříže:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Modlitba Páně (má oslovení a sedm proseb):

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení. Ale zbav nás od zlého. Amen.

Andělské pozdravení:

Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou,

požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš.

Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Apoštolské vyznání víry:

1. Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. (Sv. Petr)

2. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho: (Sv. Ondřej)

3. jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny; (Sv. Jakub Starší)

4. trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben; (Sv. Jan)

5. sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; (Sv. Tomáš)

6. vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího;

odkud přijde soudit živé i mrtvé. (Sv. Jakub Mladší)

7. Věřím v Ducha svatého; (Sv. Filip)

8. svatou Církev obecnou, (Sv. Bartoloměj)

9. svatých společenství; (Sv. Matouš)

10. hříchů odpuštění; (Sv. Šimon Kananejský)

11. těla vzkříšení (Sv. Juda Tadeáš)

12. a život věčný. Amen. (Sv. Matěj)

Anděl Páně:

Anděl Páně zvěstoval Marii a ona počala z Ducha svatého. * Zdrávas Maria…

I řekla Maria: Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého. * Zdrávas Maria…

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. * Zdrávas Maria…

Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko. * Abychom hodni byli zaslíbení Kristových.

Modleme se:

Milost tvou prosíme, Pane, rač v mysli naše vlíti, abychom,

kteří jsme andělským zvěstováním vtělení Krista, Syna tvého, poznali,

skrze umučení a kříž jeho k slávě vzkříšení přivedeni byli.

Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Raduj se, nebes Královno (říká se místo modlitby Anděl Páně od velikonoc do svátku nejsv. Trojice)

Raduj se, nebes Královno, aleluja!

Neboť ten, jehož jsi nosila, aleluja,

vstal z mrtvých, jak předpověděl, aleluja!

Oroduj za nás u Boha, aleluja!

Raduj se a plesej, Panno Maria, aleluja! * Neboť vstal Pán vskutku, aleluja!

Modleme se:

Bože, jenž jsi zmrtvýchvstáním Syna svého, Pána našeho Ježíše Krista, svět oblažil,

dej, prosíme, abychom skrze jeho Rodičku, Pannu Marii, dosáhli radosti života věčného.

Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Zdrávas Královno

Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství, živote sladkosti a naděje naše, buď zdráva!

K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí.

I proto, Orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči

a Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po tomto putování ukaž,

ó milostivá, ó přivětivá, ó přesladká Panno Maria!

Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko. * Abychom hodni byli zaslíbení Kristových.

Pod ochranu tvou

Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko! Nezamítej v potřebách proseb našich,

ale ode všeho nebezpečenství vysvoboď nás vždycky, slavná a požehnaná Panno,

Paní naše, Prostřednice naše, Orodovnice naše!

Se Synem svým rač nás smířit, Synu svému rač nás poroučet, k Synu svému rač nás přivést.

Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko. * Abychom hodni byli zaslíbení Kristových.

Anděle Boží

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj.

Mne vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mne vzbuzuj.

Ctnostem svatým mne vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj.

Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám.

A v tom svatém obcování ať setrvám do skonání,

po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně. Amen.

Modlitba při příchodu do kostela a při odchodu z něho

Při příchodu: Ježíši, v tebe věřím, v tebe doufám, tebe nade všechno miluji. Amen.

Při odchodu: Ježíši, tobě žiji, tobě umírám, tvůj jsem živ i mrtev. Amen.

Obnova křestního slibu

Děkuji ti, Bože můj, že se mi dostalo svatého křtu.

Odříkám se znovu zlého ducha i všech skutků jeho i veškeré nádhery jeho.

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.

Věřím i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho.

Věřím i v Ducha svatého.

Věřím všechno, čemu učí svatá Církev katolická.

V této víře chzci žít a zemřít.

Trojjediný Bože, tobě žiji, tobě umírám, tvůj jsem živ i mrtev. Amen.

Vzbuzení dobrého úmyslu při ranní modlitbě

Cokoli dnes budu myslet a mluvit, cokoli činit a trpět, obětuji, Bože, ke cti a chvále tvé.

Také chci dnes získat všechny mně možné odpustky.

Tobě chci já sloužit bez ustání, ty mně k tomu dej své požehnání.

(Krátká forma: Pane Ježíši Kriste, všechno s tebou a pro tebe!

Přesvatá Panno Maria, Matko Boží, pomáhej mi!)

Večerní zpytování svědomí s krátkým vzbuzením dokonalé lítosti,

s duchovním svatým přijímáním a s modlitbou za šťastnou smrt

Duchu svatý, osvěť mne a posiluj, abych své hříchy náležitě poznal, srdečně jich litoval,

upřímně se z nich vyznal a opravdu se polepšil. Amen.

Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou ubohým hříšníkem

a odpusť mi všechny mé hříchy, urážky a nedbalosti,

jichž jsem se dopustil myšlenkami, slovy, skutky či opomenutím dobrého,

a očisti mne ode všech mých hříchů svou předrahocennou Krví.

(Následuje zpytování svědomí.)

Všech svých hříchů z celého srdce lituji, a to nejen proto,

že jsem si jimi zasloužil časných i věčných trestů, ale především a hlavně proto,

že jsem jimi tebe, svého nejvyššího Pána a Dobrodince, nevděčně zarmoutil a urazil.

Můj Ježíši, milosrdenství! Ty víš všechno, ty víš, že tě nade všechno miluji

a že se chci nadále ze svých hříchů polepšit, abych napravil svůj život ke tvé větší cti a chvále.

Pomoz mi svou milostí. Otvírám ti své srdce, a proto přijď ke mně a posvěť mne,

přijď ke mně a posilni mne, přijď ke mně a živ mne k životu věčnému. Amen.

Svatý Josefe, vypros mi šťastnou hodinu smrti. Amen.

Modlitba za zemřelé

Odpočinutí věčné dej jim, Pane. * A světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji. Amen.

Znamení svatého kříže se rozlišuje malé (před evangeliem ve mši svaté) a velké. Malé děláme palcem pravé ruky na čele, ústech a hrudi. To znamená, že pevně chceme věřit všechno, co Bůh zjevil; věrně to chceme vyznávat; rádi to chceme uchovávat v srdci a žít podle toho. Velké se dělá pravou rukou, která se dotýká napřed čela, potom hrudi a nakonec levého a pak pravého ramene. To znamená, že Kristův kříž nás celé obepíná, abychom celí patřili Ukřižovanému.

Apoštolské vyznání víry pochází přímo od Kristových apoštolů, sv. Jakub Starší postavil kostel Panny Marie v Zaragoze, sv. Jan byl svědkem Kristova ukřivoání, sv. Tomáš napřed nechtěl uvěřit v Kristovo vzkříšení…

Dodatek 4: Současný stav Církve

Co je dogma?

Dogma (množné číslo dogmata; slovo dogma znamená názor či nauku z řec. slova dokein = jevit se správným) je článek víry, který byl neomylně definován (vyhlášen) papežským rozhodnutím. Dogma se nemůže měnit ani nemůže být odvoláno a všichni katolíci je musejí přijmout, jinak se na ně vztahuje trest vyloučení z Církve (exkomunikace). * Můžeme tedy říci, že jde o vymezující výrok o víře a mravech, zjevený od Boha, a kdo by jej popíral, nemůže být katolickým křesťanem. * Neomylná papežská rozhodnutí ve věcech víry a mravů nacházíme hlavně v papežských bullách a encyklikách, jakož i v rozhodnutích všeobecných koncilů nebo místních synod, které papež potvrdil.

Co je blud?

Blud (hereze) je úmyslné popírání nebo zpochybňování některého dogmatu katolické víry (CIC, can. 1325, §2; can. 2199; srov. can. 1323, § 1).

Co je rozkol?

Rozkol (schisma) je odmítání podřízenosti římskému papeži nebo odpírání společenství se členy Církve, římskému papeži podřízenými (srov. CIC, can. 1325, § 2).

Kteří lidé nepatří do katolické Církve?

Jsou to především všichni nevěřící, mezi něž patří:

  1. atheisté, kteří popírají existenci Boha
  2. agnostici, kteří existenci Boha ani nepopírají, ale ani nepřipouštějí,

a učí, že není možné cokoli o Bohu poznat

  1. deisté, kteří připouštějí existenci Boha, ale odmítají zjevené náboženství
  2. odpadlíci (apostaté), kteří sice dříve katolicky věřili a byli pokřtěni,

ale pak přešli k jinému náboženství nebo zůstali bez náboženství

  1. bludaři (heretici), kteří úmyslně popírají nebo zpochybňují některý článek katolické víry
  2. rozkolníci (schismatici), kteří sice uznávají všechny články katolické víry,

ale nechtějí se podřídit římskému papeži

Všichni odpadlíci, bludaři a rozkolníci upadají bez dalšího do trestu exkomunikace (vyloučení z Církve) za trestný čin proti víře a jednotě Církve; klerici a katoličtí vládcové ztrácejí svůj úřad (CIC, can. 2314, § 1). Není třeba, aby byli předtím napomenuti, třebas bezvýsledně. Je jasné, že kdo do katolické Církve nepatří, nemůže v ní ani zastávat nějaký úřad. Podobně ten, kdo do katolické Církve nepatří, nemůže v ní nějaký úřad ani získat, a kdyby se tak přece stalo, je takové ustanovení do úřadu od počátku neplatné a tento úřad zůstává nadále neobsazený. O tom se nejlépe poučíme v bulle Cum ex Apostolatus officio papeže Pavla IV. Ze dne 15. února 1559.

Zjevní bludaři nejsou žádným způsobem údem Církve, ani podle duše ani podle těla, ani podle nějakého vnitřního nebo vnějšího sjednocení. * Tajní bludaři jsou údy Církve pouze podle těla a podle vnějšího sjednocení. * Špatní katolíci jsou údy Církve podle duše skrze víru, podle těla skrze vyznání víry a účast na svátostech, i podle vnitřního a vnějšího sjednocení. * Katechumeni jsou údy Církve pouze podle duše a podle vnitřního sjednocení.

Co následuje, stane-li se bludařem římský papež nebo některý katolický biskup?

I v takovém případě, stane-li se bludařem římský papež nebo některý katolický biskup, dojde k tomu, že upadnou bez dalšího do trestu exkomunikace a ztratí svůj úřad (CIC, can. 188/4), aniž by museli být napřed jmenovitě odsouzeni a potrestáni podle církevního práva. Zjevný bludař (hereticus manifestus) vylučuje z Církve sám sebe a je pro ni morálně mrtvý; vždyť kdo nevěří, již je odsouzen (J 3,18; srov. Tt 3,10-11). Tajný bludař (hereticus secretus) zůstává ještě římským papežem nebo katolickým biskupem.

Jaký je rozdíl mezi zjevným a tajným bludařem?

Zjevný bludař je totéž co formální bludař (zastává bludné učení úmyslně a tvrdošíjně, vnějšně je projevuje slovy nebo skutky a veřejně před mnohými), kdežto tajný bludař je totéž co materiální bludař (zastává bludné učení neúmyslně z nevědomosti, postrádá tvrdošíjnost, projevuje je pouze vnitřně v myšlenkách a skrytě sám před sebou nebo tajně před několika).

Odkdy je neobsazený Apoštolský Stolec v Římě?

V církevních dějinách se pravidelně stávalo, že Apoštolský Stolec v Římě sice byl neobsazen po smrti předcházejícího papeže až do volby následujícího papeže, ale nyní jde o dlouhodobý stav, který nemá a nesmí být trvalý. Nyní je Apoštolský Stolec v Římě neobsazený (vakantní) od 9. října 1958, kdy zemřel papež Pius XII.

Byli pravoplatní papežové, kteří se vystřídali v úřadě po 9. říjnu 1958?

Od té doby se vystřídali neplatně v tomto úřadě jakožto nepraví papežové Jan XXIII. (Angelo Giuseppe Roncalli 1958-1963), Pavel VI. (Giovanni Battista Montini 1963-1978), Jan Pavel I. (Albino Luciani 1978), Jan Pavel II. (Karol Wojtyla 1978-2005) a Benedikt XVI. (Joseph Ratzinger od r. 2005). Tito všichni se projevili veřejně jako bludaři, takže z tohoto důvodu nemohou být pravými papeži.

Byl pravoplatný II. vatikánský koncil?

Nic z toho, co nařídili nepraví papežové, není pravoplatné, ani jmenování do úřadů, ani blahořečení nebo svatořečení za jejich časů, vůbec nic, i kdyby to bylo nezávadné, a proto ani II. vatikánský koncil, který kromě toho ve svých dokumentech rovněž učí bludům, nemůže být pokládán za katolický koncil.

Jaké následky nesli účastníci II. vatikánského koncilu?

Ti kardinálové a biskupové, kteří podepsali dokumenty II. vatikánského koncilu, obsahující bludy, a svůj podpis neodvolali, se sami stali bludaři, a tím i odpadlíky od víry, a tak ztratili svůj úřad (CIC, can. 188/4), to znamená svou jurisdikci, ačkoli platnost jejich svěcení zůstala zachována.

Jsou platná svěcení, udělená od odpadlých, bludařských nebo rozkolnických biskupů?

Ano, jáhenské a kněžské ordinace a biskupské konsekrace, které byly uděleny od odpadlých biskupů, jsou platné za podmínky, že byla zachována náležitá intence, materie a forma těchto svěcení. Jsou však nedovolené s výjimkou případů, kdy se tak stalo pro nouzové zachování kněžské služby.

Je možné, aby v určitých mezních situacích byl katolík osvobozen od nutnosti zachovávat církevní předpisy, které nejsou součástí pravd víry nebo zásad mravů?

Ano, v určitých mezních situacích čili za mimořádných okolností může být katolík osvobozen od nutnosti zachovávat církevní předpisy, které nejsou součástí pravd víry nebo zásad mravů, avšak nesmí se tímto výjimečným jednáním dopouštět mravního zla. Normy totiž nemohou počítat se všemi relevantními okolnostmi. Tato zásada se označuje je epieikeia (řec. epieikes = rozumný), česky epikie, jde rozumné a laskavé způsoby, jak zmírnit zákon výkladem o jeho plnění podle smyslu, nejen podle litery, zvláště v mimořádných situacích; něm. Aequität. * Mimořádnými okolnostmi se rozumí hlavně to, že není možné spojit se s příslušnou církevní autoritou nebo že hrozí bezprostřední nebezpečí pro spásu duší nebo že by bylo ohroženo nějaké obecné dobro, kdyby se přesně zachoval církevní předpis. Např. kněz smí vyučovat náboženství veřejně a přijímat odpadlíky, bludaře a rozkolníky do Církve, kázat a zpovídat i bez výslovného dovolení svého biskupa, anebo biskup smí světit biskupy i bez výslovného papežského dovolení a také světit kněze a jáhny, i když není biskupem sídelním. (Srov. CIC, can. 18)

Jak se mohou odpadlíci, bludaři nebo rozkolníci smířit s Církví?

Jestliže litují svého pochybení, pak se musejí napřed veřejně zříci svého odpadnutí, bludu nebo rozkolu a potom přijmout svátost pokání (CIC, can. 731, § 2).

Kdo jsou sedisvakantisté?

Ti katolíci, kteří odmítají autoritu nepravých papežů a považují Apoštolský Stolec v Římě za neobsazený, se nazývají sedisvakantisty.

Kdo jsou konklavisté?

Konklavisty se nazývají ti sedisvakantisté, kteří chtějí Apoštolský Stolec v Římě obsadit nouzovou volbou a považují hierarchickou obnovu katolické Církve za svou povinnost.

Kdo jsou sirianisté?

Sirianisty se nazývají ti, kdo zastávají názor, že na konkláve v r. 1958 byl ve skutečnosti zvolen papežem kardinál Giuseppe Siri (1906-1989), který byl v letech 1946-1987 arcibiskup janovským a kardinálem se stal v r. 1953 za papeže Pia XII. Jeho volba prý byla potlačena modernisticky smýšlejícími kardinály. Na důkaz toho se uvádí, že konkláve začalo 25. října a již druhého dne 26. října se objevil nad Sixtinskou kaplí bílý kouř v době mezi 5.55 a 6.00 hod., ale nic nebylo oznámeno a pak se hned nato objevil kouř černý. Za dva dny poté se objevil bílý kouř znovu a bylo oznámeno zvolení Angela Roncalliho. Dále se uvádí, že kardinál Siri byl znovu zvolen papežem na konkláve v r. 1978, ale i tentokrát byla jeho volba potlačena a papežem se stal Albino Luciani. Tento názor se označuje také slovem sedeimpeditismus (sede impedita) a znamená, že papežský stolec je obsazen neoprávněně, nicméně pravý papež existuje a nuceně vládne ve skrytosti. Celá věc je odbyta nejen smrtí kardinála Siriho v r. 1989, ale také tím, že po celou dobu dobu zůstal ve službách všech čtyř protipapežů své doby a podepsal dokumenty II. vatikánského koncilu, ačkoli se k nim vyjadřoval kriticky a patřil ke členům sdružení Coetus Internationalis Patrum spolu s kardinálem Alfredem Ottavianim, arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, biskupem Antoniem de Castro Mayerem a asi 250 jinými účastníky koncilu.

Dodatek 5: Bludy tzv. II. vatikánského koncilu

Takzvaný II. vatikánský koncil se vyznačuje lstivostí starých i nových modernistů a vůbec podvodným způsobem jednání novotářů všech časů a v mnoha ohledech se podobá zavržené pistojské synodě z r. 1786. Pod rouškou mnohomluvnosti a dvojsmyslnosti obsahuje smrtelný jed, rozlitý ve všech jeho theoretických dokumentech i praktických reformách. Proto tento koncil z hloubi srdce zcela odmítáme a nic z něho nepřijímáme a všechno z něho zavrhujeme. Výslovně jej musíme odmítnout pro zjevné bludy, které dnes již rozeznávají všichni ti, kdo jsou věrni katolické tradici, třebas nejsou jednotni v názoru, jak jim čelit a kde najít východisko; totiž pro:

  1. modernismus
  2. ekumenismus
  3. liberalismus
  4. indiferentismus
  5. hominismus

Není zde místa, abychom o těchto a ještě jiných bludech mohli nyní pojednat podrobně, přece pro mnohé čtenáře v následujících odstavcích podáme ve stručnosti potřebné vysvětlení.

Modernismus

Je to bludná nauka, odsouzená od sv. papeže Pia X. v dekretu „Lamentabili“ ze dne 3.7. 1907, v encyklice „Pascendi“ ze dne 8.9. 1907 a v motu proprio „Sacrorum antistitum“ ze dne 1.9. 1910. Poslední dokument ukládal kněžím povinnost protimodernistické přísahy, což trvalo až do r. 1967. Není snadné, krátce a úplně vylíčit obsah oné bludné nauky, protože je velice široká a není oblasti na poli teologickém i filosofickém, kterou by podstatně nezasáhla.

Modernismus tedy především učí:

  1. že Bůh nemůže být s jistotou poznán a dokázán přirozeným rozumem jako příčina z účinků, totiž ze svého stvořitelského díla, ačkoli Písmo sv. říká pravý opak (Ř 1,20; Žd 3,4; Jb 12,7-10; Ž 19,2-5; Moudr 13,1-5; Iz 40,26) – theologický skepticismus
  2. že náboženská víra je slepým citem, nikoli skutečným rozumovým přisvědčením slyšené pravdě evangelia Kristova – theologický subjektivismus
  3. že články víry i zásady mravů se během času mění podle smyslu i významu, že se vyvíjejí, a tak v neustálém pokroku zdokonalují – theologický evolucionismus
  4. že je rozdíl mezi Kristem historickým (takovým, jaký skutečně žil) a Kristem víry (takovým, jak ho líčí Nový zákon). Jinak řečeno: jaký byl Kristus ve skutečnosti, kdy žil, čemu učil a jak zemřel, to nevíme; ale vytvořila se o něm pozdější tradice, kterou přijímáme v kritickém duchu na základě náboženského citu, neboť mýtus o Kristu nám pomáhá žít, a proto se ho držíme – theologický ahistorismus
  5. že katolická Církev ani její hierarchie nepocházejí bezprostředně a přímo od samého Krista – rovněž theologický ahistorismus
  6. že zázraky a proroctví nejsou vnějšími důkazy a mohou být vysvětleny přirozeným způsobem – theologický racionalismus

V dogmatické konstituci „Dei Verbum“ o božském zjevení ze dne 18.11. 1965 tzv. II. vatikánský koncil přijímá modernistický názor o neustálém vývoji a pokroku, a tím i proměnlivosti článků víry a zásad mravů. Říká se zde totiž, že „apoštolská tradice se v církvi dále vyvíjí (proficit, entwickelt sich)„ a že „církev během staletí ustavičně spěje (jugiter tendit, ständig entgegenstrebt) k plnosti božské pravdy“ (II,8).

Ekumenismus

Je to bludná nauka, odsouzená zvláště od papeže Pia XI. v encyklice „Mortalium animos“ ze dne 6.1. 1928. Podle církevního práva věřící nesmějí žádným způsobem být činně přítomni nebo mít účast při bohoslužbách nekatolíků (CIC, can. 1258/a) a je možné trpět nečinnou nebo ryze hmotnou přítomnost při pohřbech, sňatcích a podobných slavnostech nekatolíků, vyžaduje-li toho zastávání světského úřadu nebo prokázání úcty, z vážného důvodu, který v případě pochybnosti musí být schválen ordinářem, a jen když není nebezpečí odpadnutí od víry a pohoršení (CIC, can. 1258/b). Nekatolíci včetně katechumenů se mohou modlit s katolíky v případě, že hledají pravdu a jsou na cestě k přijetí katolické víry, přičemž modlitbu musí vést katolík s výslovným úmyslem obrácení nekatolíků.

Původně šlo o hnutí mezi protestanty (tzv. hnutí pro víru a řád z r. 1910), k němuž se později připojili také pravoslavní. V r. 1948 pak byla založena tzv. Světová rada církví se sídlem v Ženevě, a to na ustavujícím shromáždění v Amsterdamu, jehož se zúčastnilo celkem 147 různých církví. Nakonec v 60. letech ekumenickou myšlenku převzal právě tzv. II. vatikánský koncil a dokonce ji rozšířil na všechna nekřesťanská náboženství s tím, že katolická Církev se má podílet na uskutečňování této myšlenky v duchu zásady rovnosti, volnosti a bratrství. Ekumenismus hlavně učí, že všechna náboženství včetně nekřesťanských mají být spojena v jednotné světové náboženství, které by vyhovovalo všem. S ekumenismem souvisí další tři dílčí nauky:

  1. nauka o jediné duchovní Církvi Kristově, která je neviditelná a ideální, a mnohých pozemských církvích, které jsou viditelné a reálné a mezi něž patří i římskokatolická církev jako jedna z nich; takže všechny křesťanské „církve“ jsou jen mnoha různými větvemi jednoho a téhož stromu
  • Dogmatická konstituce „Lumen gentium“ o Církvi ze dne 21.11. 1964 říká, že „tato Církev“ (tj. katolická, jak je definována ve Vyznání víry nicejsko-cařihradském) „se vyskytuje (subsistit in) v katolické církvi“. Dříve totiž vždycky platilo, že Církev Kristova je Církev katolická, a bylo tam latinské slovo „est“, které má docela jiný význam než „subsistit in“ čili subsistuje v něčem.
  • Vysvětlení přináší dekret „Unitatis redintegratio“ o ekumenismu ze dne 21.11. 1964, který přináší v podstatě tutéž myšlenku, když říká, že třebas „od Krista byla založena jedna jediná Církev, přece se lidem jeví mnohé křesťanské společnosti (plures christianae Communiones) jako pravé dědictví Kristovo.“ Dále tento dekret zavádí pojem „Ecclesiae et Communitates sejunctae“, tj. „odloučené církve a společnosti“, což je blud, neboť Církev Kristova je jen jedna a je to Církev katolická, protože jen ona má známky pravosti: jednotu, svatost, všeobecnost a apoštolskost. Jsou-li ty ostatní odloučené, pak už nejsou Církev. A od koho jsou odloučené, ne-li od Církve katolické? A jsou-li odloučení, pak jsou jako useknuté větve nebo uťaté údy. V množném čísle se pojmu „církve“ užívá pouze o místních církvích čili diecézích a patriarchátech, ale nikdy o nekatolických společnostech. Ještě se v tomto dekretu doslova říká, že „Duch Kristův se nezdráhá použít si jich jako prostředků spásy“ čili že tyto odloučené církve jsou rovněž prostředky spásy (media salutis) jako Církev katolická.
  • Ve stejném duchu se vyjadřuje také pastorální konstituce „Gaudium et spes“ o Církvi v dnešním světě ze dne 7.12. 1965, kde se říká: „Tento posvátný sněm, jenž vyznává převznešené povolání člověka a hlásá, že je v něm jakýsi božský zárodek (divinum semen), nabízí všem lidem upřímnou spolupráci Církve k ustavení takového všeobecného bratrství (omnium fraternitatem), které by bylo ve shodě s tímto povoláním.“
  • První encyklika Jana Pavla II. „Redemptor hominis“ ze dne 4.3. 1979 říká naplno: „Totéž (pozn.: týká se to otevřenosti, sblížení, ochoty k dialogu a společného hledání pravd) třebaže jiným způsobem a s patřičnými rozdíly je nutno říci i o tom, co bylo řečeno o činnosti zaměřené na sblížení s představiteli nekřesťanských náboženství. I to se projevuje dialogem, styky, společnými modlitbami a hledáním pokladů lidské spirituality, které, jak dobře víme, nebyly odepřeny ani vyznavačům jiných náboženství. Nestává se snad někdy, že právě pevná víra příslušníků nekřesťanských náboženství – a ta je rovněž účinkem Ducha pravdy, působícího i mimo viditelné hranice Kristova mystického těla – může téměř uvést do rozpaků křesťany, často tak náchylné k pochybování o Bohem zjevených a církví hlásaných pravdách…“
  • Prohlášení o postoji Církve k nekřesťanským náboženstvím „Nostra aetate“ ze dne 28.10. 1965 vyzývá katolíky, aby si vážili jiných náboženství a toho, co je v nich dobrého, ale ve skutečnosti popírá rozdíl mezi pravým a nepravým náboženstvím a lživě všechna nepravá náboženství vychvaluje, jako by v nich byl uctíván tentýž Bůh jako u křesťanů. Neposlouchá tak 1. přikázání Boží a záměrně neslyší slova žalmu: „Všichni bohové pohanů jsou zlí duchové“ (Ž 96,5a), která potvrzuje a doplňuje sv. Pavel, když říká: „Co pohané obětují, obětují zlým duchům“ (1K 10,20a) a dodává: „Nechci, abyste vešli ve společenství se zlými duchy“ (1K 10,20b). A na jiném místě říká: „Víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že je jen jeden Bůh. I když jsou takzvaní bohové na nebi nebo na zemi, jakože je mnoho takových bohů a pánů, my přece víme, že ve skutečnosti je jediný Bůh Otec, od něhož všechno pochází, i my pocházíme od něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož všechno pochází, i my pocházíme skrze něho, /a jediný Duch svatý/. Ale všichni nemají toto poznání“ (1K 8,4b-7a). – Ve vztahu k velkým monoteistickým náboženstvím (judaismus, islám) je třeba připomenout slova Kristova: „Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal“ (J 5,23). V židovských 13 věroučných článcích se jasně říká, že Bůh je jediný a jednotný (2. čl.), že Mojžíš je a zůstane největším z proroků (7. čl.) a že Bůh teprve sešle spasitele (12. čl.). Islám pak neužívá v 99 jménech Alláhových jména Otec a rozhodně zavrhuje označení Boha za Otce, a to jak ve vztahu k Ježíši Kristu, tak i ve vztahu k ostatním lidem, takže Bůh je vždy jen Pánem (Rabb). Kromě toho se korán mylně domnívá, že nejsv. Trojici tvoří Bůh, Ježíš a Marie (5,116; 5,73) a navíc Marii považuje za sestru Hárúnovu (19,29) a dceru Imránovu (3,31; 66,12), takže zřejmě došlo k mylnému ztotožnění se starozákonní prorokyní Miriam, sestrou Árónovou a Mojžíšovou, dcerou Amramovou (2M 15,20; 4M 12,1). Ježíše považuje za jednoho z proroků a popírá jeho vykupitelské poslání a učí o jeho pouze zdánlivé smrti na kříži. Rovněž pojem Ducha svatého (rúh al-qudus) je velice nejasný, neboť označuje nejen Boží dech života vdechnutý Adamovi a později Marii, ale i Boží příkazy, zprostředkované a ztělesňované andělskými posly, a také Boží vnuknutí a vědění dané prorokům, nositele koránského zjevení (4,102; 16,102) a podpůrce důkazů a znamení daných Ježíšovi (2,87; 2,253; 5,110); i Ježíš sám je tak označován (4,171) a nejčastěji se jím v pozdější islámské literatuře myslí andělský posel Džibríl.
  • V praxi se konají společné modlitby s nejrůznějšími náboženstvími, zvláště ostudné bylo shromáždění v Assisi v r. 1986. Příznačná jsou slova viceprezidenta Papežské komise „Iustitia et pax“, biskupa Jorgeho Mejíi: „Společná přítomnost různých náboženství v Assisi je založena na vzájemném uznávání a na úctě k náboženské příslušnosti jednoho každého člověka jakožto k cestě vedoucí k Bohu“ (in: Schweizer Kirchenzeitung, 2.10. 1986).
  1. nauka o konečném vykoupení všech lidí bez rozdílu (tzv. pansoterismus), která došla svého výrazu ve změně konsekračních slov nad kalichem, kde je místo „za mnohé“ (pro multis) nový výraz „za všechny“. Ve výše zmíněné encyklice „Redemptor hominis“ se vyhlašuje, že „každý člověk dosáhl v Kristu z milosti důstojnosti dítěte Božího“ (11,4) a v dokumentu „Familiaris consortio“ ze dne 22.11. 1981 se tvrdí, že celé lidstvo je tělem Kristovým (13,1).
  2. nauka o tzv. „hierarchii pravd“ (pojem hierarchia veritatum byl zaveden v dekretu o ekumenismu „Unitatis redintegratio“), že je totiž mezi pravdami víry třeba rozlišovat mezi několika málo základními pravdami, které by měly být uznávány ode všech, a ostatními pravdami, které by nebyly závazné pro všechny; že je tedy třeba všímat si toho, co nás spojuje, a nikoli toho, co nás rozděluje; jde tedy o nepravou lásku k bližnímu na úkor Bohem zjevené pravdy.

Liberalismus

Je to bludná nauka, odsouzená zvláště od papeže Řehoře XVI. v encyklice „Mirari vos“ ze dne 15.8. 1832, od papeže Pia IX. v encyklice „Quanta cura“ a seznamu „Syllabus“ ze dne 8.12. 1864 a od papeže Lva XIII. v encyklikách „Humanum genus“ ze dne 20.4. 1884 a „Libertas praestantissimum“ ze dne 20.6. 1888.

Liberalismus zvláště učí, že ve jménu svobody je člověk podroben jen svému rozumu a že každý člověk je sám sobě zákonem. Liberalismus uznává závazky pro jednotlivce se strany Boha nebo státu jen do té míry, do jaké jsou slučitelné s touto zásadou. V oblasti hospodářské vede k volné soutěži na úkor slabých, v oblasti náboženské vede k lhostejnosti (náboženskému indiferentismu). Liberalismus vychází ze dvou základních principů: naturalismu a náboženské svobody. – Naturalismus učí, že lidská přirozenost a lidský rozum musí být ve všem nejvyšším učitelem a vůdcem (srov. enc. Humanum genus). – Liberální nauka o náboženské svobodě se liší od katolické nauky, že člověk nesmí být nucen k víře, tím, že rozšiřuje toto pojetí v tom smyslu, aby každý nejen mohl soukromě vyznávat jakoukoli náboženskou víru, ale aby tak mohl činit i slovem a písmem a vůbec náboženským kultem veřejně, přičemž stát má toto právo chránit. Chce tedy právo na svobodnou volbu a veřejný kult pro jakékoli náboženství, člověk má podle tohoto pojetí právo svobodně si zvolit jakoukoli formu víry nebo zůstat lhostejný vůči všem formám víry, přičemž každá absolutně závazná náboženská pravda je vyloučena. Staví jediné pravé náboženství na roveň všem bludům, stát má zůstat neutrální a rovným dílem podporovat všechny formy víry.

Liberalismus se svým požadavkem náboženské svobody je tedy naprosto odlišný od katolického učení. Není možné, aby Bůh jakožto Původce přirozeného práva na jedné straně dal člověku právo vyznávat jakékoli náboženství nebo nevyznávat vůbec žádné, a na druhé straně by od člověka žádal vyznávat jen jedno pravé náboženství pod trestem věčného zavržení. – V Písmu svatém je jasně řečeno: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16) a na jiném místě: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Všichni lidé mají povinnost přijmout katolické náboženství a od této povinnosti je omlouvá pouze nezaviněná neznalost. Pro všechny platí desatero Božích přikázání, avšak liberální nauka o náboženské svobodě je neslučitelná s 1. přikázáním. Ani ve Starém zákoně nemělo nepravé náboženství právo na veřejný kult a trestalo se smrtí (5M 13; Př 20,26; 2Lp 17,6; 1Kr 18,39-40; 2Kr 23,4-25; Da 3,29). V Novém zákoně nastoupil trest exkomunikace, tedy místo smrti časné smrt věčná. Kristus nazval nepravé proroky dravými vlky (Mt 7,15), farizeje nazval pokrytci, slepci a jedovatými hady (Mt 23,13nn), apoštol Pavel nazval učení bludařů rakovinou (2Tm 2,17) atd.

Pro lepší pochopení věci následuje církevní nauka a poté její srovnání s učením II. vatikánského koncilu.

    1. encyklika „Mirari vos“ ze dne 15.8. 1832 od papeže Řehoře XVI. říká:

„Nyní obracíme zřetel k jiné nejčastější příčině všeho toho zla, jímž je Církev v této době k Našemu zármutku navštívena, totiž k indiferentismu (tj. náboženské lhostejnosti) čili onomu zvrácenému názoru, že prý je možné získat věčnou spásu duše vyznáváním kterékoli libovolné náboženské víry, jen když přitom člověk uspořádá svůj způsob života podle norem spravedlnosti a mravopočestnosti. – V této tak přejasné a do očí bijící věci bude Vám možno bez velké těžkosti tento nejzáhubnější blud odvrátit od lidu svěřeného Vaší péči. Nechť se tedy hrozí apoštolského výroku: Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (Ef 4,5) ti, kdo se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti, a nechť uváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti němu, kdo nejsou s ním (L 11,23), a že tedy nešťastně rozptylují, když neshromažďují s ním, a proto nebudou moci být spaseni, nezachovají-li věrně a pevně i cele a neporušeně katolickou víru (srov. Symbolum Athanasianum). – Z tohoto nečistého zřídla náboženské lhostejnosti plyne ono převrácené a bludné učení, ať neřekneme pominutí smyslů, že se totiž má dovolit jednomu každému svoboda svědomí. Tomuto přezáhubnému bludu klestí cestu ona úplná a neomezená svoboda smýšlení, která ke zkáze Církve i státu široce se rozmáhá, ba někteří se i osmělují hlásat s náramnou nestydatostí, že prý odtud vyplývá i nějaký prospěch pro náboženství. Ale co je horší smrti duše než svoboda pro blud? (105. – dříve 166. – list sv. Augustina proti donatistům 2,10).“

    1. podobně encyklika „Quanta cura“ ze dne 8.12. 1864 od papeže Pia IX.:

„Však o tom, nejdůstojnější Bratří, máte dobrou vědomost, že v této době je nemálo těch, kdo přizpůsobují občanské společnosti svou bezbožnou a absurdní zásadu takzvaného naturalismu a opovažují se učit, že prý nejpečlivější ohled na obecné blaho a vůbec občanský pokrok vyžaduje, aby lidská společnost byla ustanovena a spravována beze všeho zřetele k náboženství tak, jako by ho ani nebylo nebo alespoň jako by nebylo rozdílu mezi náboženstvím pravým a náboženstvími nepravými. – Podobně se neostýchají tvrdit proti učení svatých Písem i svatých Otců, že prý obecné blaho je nejlépe zajištěno tam, kde se vladařské moci nepřiznává povinnost trestat rušitele katolického náboženství zákonnými tresty, leč pokud toho žádá veřejný pořádek. – Vycházející z této bludné ideje o společenské vládě, neobávají se zastávat jinou bludnou domněnku, nejvýš zhoubnou katolické Církvi a spáse duší, kterou Náš předchůdce blahé paměti Řehoř XVI. nazval pominutím smyslů, totiž že prý volnost svědomí a náboženská svoboda je přirozeným právem každého člověka, že by to mělo být vyhlášeno zákonem a že občané mají právo veřejně vyjadřovat a vysvětlovat své myšlenky slovem, tiskem nebo jiným způsobem. – Když toto drze zastávají, zajisté v mysli neuvažují, že hlásají svobodu k záhubě. Poněvadž tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a odmítnuta autorita i učení zjevení Božího, ztrácí se a zatemňuje také přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu a na místo pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hrubé násilí, a je proto pochopitelné, že se někteří, nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu, opovažují provolávat, že vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem božským ani právem lidským, tedy takzvané veřejné mínění je rozhodující, aby dokonané události nabyly právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou dokonány. – Kdo by však neviděl, že lidská společnost, zbavená vazeb náboženství a pravé spravedlnosti, nemůže mít jiného cíle, než aby nabývala a hromadila hmotné statky, aniž by ve svém jednání se řídila jiným zákonem než nezkrotnou touhou srdce po rozkoších a výhodách, jimž otročí?“

c) a dále Syllabus čili seznam 80 hlavních bludů nové doby, připojený k výše uvedené encyklice „Quanta cura“:

2. Lidský rozum je – bez jakéhokoli zřetele k Bohu – jediným soudcem pravdy a klamu, dobra a zla;

je sám sobě zákonem a postačuje svými přirozenými silami k tomu, aby zajistil blaho lidí a národů.

15. Každému člověku je ponecháno na vůli přijmout a vyznávat to náboženství, jež pod vedením světla rozumu uzná za pravé.

16. Lidé mohou v kterémkoli náboženském kultu nalézt cestu k věčné spáse a dosáhnout věčné spásy.

17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme mít alespoň dobrou naději.

18. Protestantismus není nic jiného než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství a je v něm možné právě tak se líbit Bohu jako v Církvi katolické.

21. Církev nemá moc stanovit dogmaticky, že katolické náboženství je jediné pravé náboženství.

55. Stát má být odloučen od Církev a Církev od státu.

77. V této dnešní době už není vhodné, aby katolické náboženství bylo jediným státním náboženstvím s vyloučením všech ostatních jakýchkoli kultů.

78. Bylo proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoli jejich kultu.

79. Je totiž omyl, že občanská svoboda jakéhokoli kultu nebo plná a všem přiznaná svoboda pronášet zjevně a veřejně jakékoli názory a myšlenky vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí a k šíření zhoubného indiferentismu čili náboženské lhostejnosti.

80. Římský biskup se může a má smířit s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací.

d) Encyklika „Libertas praestantissimum“ ze dne 20.6. 1888 od papeže Lva XIII.:

„Základní myšlenka, o níž se opírá náboženská svoboda, je tato: každý má svobodu vyznávat jakékoli libovolné náboženství nebo i vůbec žádné. A přece je beze všech pochybností největší a nejsvětější ze všech povinností člověka ta, která lidem přikazuje zbožnost a úctu k Bohu. To vyplývá z toho, že jsme neustále pod mocí Boha, že jsem řízeni jeho vůlí a prozřetelností a že od něho jsme vyšli a k němu se musíme vrátit. – Tážeme-li se však, které z různých, vzájemně si odporujících náboženství máme následovat, pak nás nepochybně již zdravý rozum odkazuje k tomu jedinému náboženství, které ustanovil Bůh a které jeho prozřetelnost vyznamenala jistými vnějšími známkami, podle nichž je mohou všichni lidé snadno poznat; neboť omyl v otázce takové důležitosti by měl ty nejzávažnější důsledky. Náboženská svoboda by proto člověku přiznávala oprávnění beztrestně porušovat nejsvětější povinnost a zpronevěřit se jí, odvrátit se od neměnného dobra a přiklonit se ke zlu. To by však nebyla svoboda, nýbrž zneužití svobody a hanebné otroctví duše pod hříchem.

Když uvažujeme právě o této svobodě v souvislosti se životem státu, pak podle ní nemá stát důvod ctít Boha nějakým veřejným způsobem nebo žádat jeho uctívání; nemá dávat přednost žádnému náboženství, neboť všechna mají být považována za stejně oprávněná bez jakéhokoli ohledu na lid i tam, kde lid vyznává náboženství katolické. To by mohlo být správné jen za předpokladu, že pospolitost lidí ve státě nemá vůči Bohu žádné povinnosti nebo alespoň se jich může beztrestně zříci: obojí je však zjevně nesprávné.

Je to Bůh, kdo člověka stvořil k pospolitému životu a umístil ho do svazku bytostí stejného druhu, aby ve společnosti přijímal to, čeho jeho lidská přirozenost vyžaduje a čeho by pro sebe nemohl dosáhnout sám. Proto má občanská společnost právě proto, že je společností, uznat Boha jako svého Otce a Původce a sloužit mu jako svému Pánu a Králi v úctyplné bázni. Stát bez Boha nebo – což nakonec vyjde nastejno – stát, který se chová ke všem náboženstvím lhostejně a bez rozlišování je uznává za rovnocenná, se staví proti spravedlnosti a rozumu.

Stát se má hlásit k jedinému pravému náboženství a toto jako takové poznat není nijak těžké, zvláště v katolických zemích, neboť na sobě zřetelně nese známky pravdy. Rozumní státníci mají toto jediné pravé náboženství zachovat a chránit, jde-li jim skutečně o to, k čemu jsou zavázáni, totiž aby moudře a účelně podporovali blaho občanů. Ačkoli nejbližším účelem státní moci je podpora časného života na tomto světě, přece nemají člověku ztěžovat, ale spíše ulehčovat dosažení dobra nejvyššího, jímž je věčná blaženost.“

S touto církevní naukou, jak je výše uvedena citacemi z papežských dokumentů, stojí v příkrém rozporu učení II. vatikánského koncilu, jak je vyjádřeno v deklaraci o náboženské svobodě „Dignitatis humanae“ ze dne 7.12. 1965:

„Tento vatikánský koncil prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu (libertas religiosa). Tato svoboda spočívá v tom, že nikomu nesmí být bráněno, aby soukromě i veřejně (privatim et publice), jako jednotlivec nebo ve spojení s jinými, jednal v mezích patřičných hranic podle svého svědomí.“ (2,1)

„Náboženským společnostem právem náleží svoboda, pokud to není na újmu oprávněným požadavkům veřejného pořádku, aby se řídily podle vlastních norem, uctívaly svrchované Božstvo (Numen supremum) veřejným kultem (cultu publico)…“ (4,2)

„Státní moc musí spravedlivými zákony a jinými vhodnými prostředky převzít účinnou a rozhodnou ochranu náboženské svobody všech občanů…“ (6,2)

Toto učení o náboženské svobodě a právu na veřejný kult pro nepravá náboženství bylo obsaženo již v encyklice „Pacem in terris“ Jana XXIII. ze dne 11.4. 1963: „K lidským právům patří též právo uctívat Boha podle pravé normy svého svědomí a vyznávat své náboženství soukromě i veřejně (privatim et publice.“

Závěr k liberalismu

Katolické učení také říká, že nikdo nesmí být ve věci náboženství k ničemu nucen, ale nesouhlasí se zásadou, že člověk má přirozené právo přijmout jakékoli náboženství nebo nepřijmout žádné. Naopak papežové ve světle Písma sv. a církevního podání jasně učí, že jenom jedno náboženství může být pravé, jako je jenom jeden Bůh jeho původcem, že je to náboženství katolické, o čemž je možné snadno se přesvědčit disputací s ostatními náboženstvími, a že všichni lidé mají povinnost toto náboženství přijmout, protože jednoznačně jde o božský příkaz pod trestem ztráty života věčného. – Jako nikdo nemá přirozené právo hřešit proti lásce k bližnímu (např. vraždou, cizoložstvím, krádeží či pomluvou), tak nikdo nemá ani přirozené právo hřešit proti lásce k Bohu (např. nevěrou, náboženskou lhostejností nebo vyznáváním a šířením nepravého náboženství či dokonce modslužbou). – Dále katolické učení žádá, aby stát, jehož účelem je starost o časné blaho, alespoň nepřekážel, když nepomáhá věčnému blahu svých občanů, a nepodporoval škodlivé sekty. Katolické učení odmítá právo nepravých náboženství na veřejný, státem podporovaný kult.

Naproti tomu II. vatikánský koncil prohlašuje, že lidé mají přirozené právo na náboženskou svobodu včetně práva na veřejný kult pod ochranou státu. To je dogmatický i morální blud.

Myšlenku ničím neomezené náboženské svobody hájili ti, kdo Církev nenáviděli. Je možné s odstupem času vidět, že liberalismus začínal požadavkem náboženské svobody pro nepravá náboženství, vedl k indiferentismu a ekumenismu a končí u ateismu. Katolické náboženství bylo odstraněno nejen z veřejného života, ale nakonec i z domácností. Tam, kde nastoupilo mnoho náboženství nekatolických, za nějaký čas nastal zmatek a lhostejnost, neboť období mnoha náboženství je pouze přechodným obdobím mezi katolicismem a ateismem. Kdo se od náboženství neodvrátil docela a nestal se praktickým materialistou, je vystaven nerušenému působení všelijakých amerických nebo orientálních sekt. Jenom v Jižní Americe odpadlo podle oficiálních údajů od r. 1968 dodnes zhruba 40 – 60 miliónů katolíků k sektám, podobná situace hrozí ruskému pravoslaví. Lidé nejsou na takovou situaci připraveni a stávají se snadnou kořistí sektářských misionářů, jejich brožur i dolarové pomoci.

Lví podíl viny na tom mají ti, kdo na tzv. II. vatikánském koncilu přešli do defenzívy nebo si dokonce tajně přáli, aby katolické učení bylo pohřbeno do hlubin zapomnění a katolická Církev se proměnila v jednu z nekatolických společností a v budoucnu se pak stala součástí připravovaného nového celosvětového náboženství: „V náboženské sféře bude cílem unifikačního myšlení vyžadovat společné uznání, že 1) cílem a objektem všech náboženství je tentýž Bůh, ať se nazývá Bůh, Alláh, Brahman, Nebesa nebo jakkoli jinak; 2) ústředním a nejdůležitějším atributem Boha je láska, ať se nazývá humanitou, dobročinností, agapé nebo jakkoli jinak; 3) náboženská výchova má vést k překonání sobectví a pěstování praktické ctnosti; 4) náboženství musí překonávat exkluzivismus a respektovat oprávněnost jakékoli jiné víry, neboť je životně důležité v moderním světě, aby lidé každého náboženství odložili své důvody ke stížnostem a utvořili novou celosvětovou interkonfesní společnost“ (Citát ze souboru přednášek Andrewa Wilsona, a to z přednášky na úvodním semináři o Unifikačním hnutí v Praze dne 25.2. 1990).

Hominismus

Je to bludná nauka, podle které člověku náleží zvlášť vysoké postavení a důstojnost vůči Bohu (mluví se o „partnerství člověka s Bohem“) a nejvyšším cílem lidského jednání je člověk sám. Jde tedy o vystupňovaný humanismus, který posiluje pýchu lidského rodu, zapomíná na hříchem porušenou lidskou přirozenost a připravuje Boha o náležitou úctu, neboť v člověku už nevidí služebníka Božího, nýbrž partnera Božího, a také Církev staví výlučně do služeb člověka.

Hoministický pojem „partnerství člověka s Bohem“ je neslučitelný s katolickým náboženstvím i samým Písmem svatým (Ž 9,20; Mt 23,12; L 17,10; Tt 1,1; Jk 1,1; Zj 22,3 a mnoho jiných míst). Tento pojem (Partnerschaft des Menschen mit Gott) se objevil např. na str. 116 v německém katechismu pro dospělé z r. 1985 (Katholischer Erwachsenen-Katechismus), který vydali němečtí pokoncilní biskupové.

Také pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“ II. vatikánského koncilu ze dne 7.12. 1965 obsahuje výroky jako např.:

„Lidé věřící i nevěřící téměř jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vrcholu (ad centrum suum et culmen).“ 12,1

„Kristus… posiluje velkorysé úmysly, jimiž se lidská rodina snaží učinit svůj život lidštějším a postavit do služeb tohoto cíle celou zemi (totam terram huic fini subjicere satagit).“ 38,3

Pavel VI. ve svém proslovu ze dne 7.12. 1965 pronesl větu: „Také My, a My více než jiní, jsme ctitelem člověka!“ A v jiném proslovu ze dne 21.7. 1969 se vyjádřil takto: „Sláva buď Bohu! A sláva buď i vám, původcům velikého vesmírného činu! Sláva buď odpovědným činitelům, badatelům, vynálezcům, organizátorům, technikům! Sláva buď všem, kteří umožnili tento odvážný let! Vám všem buď sláva, kteří jste se nějakým způsobem podíleli! Sláva buď vám, kteří sedíce za divuplnými přístroji dáváte pokyny, i vám, kteří jste světu oznámili hodinu, kdy moudré a odvážné panství člověka bylo rozšířeno až do hlubin nebe!“

Jan Pavel II. ve své první encyklice „Redemptor hominis“ ze dne 4.3. 1979 napsal: „Tento nejhlubší obdiv hodnoty a důstojnosti člověka se vpravdě nazývá evangeliem, tj. radostnou zvěstí.“ /10,5/ A na jiném místě: „Celý člověk v plné pravdě své existence… je první a základní cestou Církve (prima et praecipua Ecclesiae via)…“ /14,1/. S tím souvisí i jiný jeho výrok z encykliky „Divinum et vivificantem“ ze dne 18.5. 1986: „Na této cestě se stane svět, který se bude podílet na božském daru, – jak učí koncil – stále lidštějším a stále hlouběji lidským„ /59,2/.

Dodatek 6: Liturgická pseudoreforma

Nejtrpčím plodem ze stromu tohoto nejhoršího koncilu, jenž uškodil všem věřícím křesťanům, byla všeobecná liturgická reformace v protestantském duchu, z níž vpravdě začal cílený rozvrat celé Církve. K tomuto účelu byly vytvořeny nové obřady, které zcela změnily podstatu věci, i když zachovaly některé vnější starobylé známky:

  1. tzv. Novus Ordo Missae (NOM) čili nový mešní řád jako neplatný a bezbožný, neboť nejde o nic jiného než protestantský obřad večeře Páně, který vnitřně nemá nic společného s katolickou mší svatou, i když se jí navenek podobá;
  2. rovněž nové obřady kněžského a biskupského svěcení, neboť nejde o nic jiného než napodobení neplatných svěcení anglikánských, přičemž tyto nové obřady přerušují apoštolskou posloupnost v katolické Církvi, neuděluje se jimi platné kněžství a způsobuje se neplatnost všech dalších svátostí na kněžství závislých, a v tom spočívá nebezpečí největší;
  3. dále nové obřady biřmování a posledního pomazání jako neplatné a nakonec nový obřad rozhřešení jako přinejmenším pochybný. nevyžadoval jurisdikční závazek, ani nevydal katalog svého kléru, nestanovil úmysly pro apoštolát modlitby, neudělil žádné odpustky, snad ani nemá úřední pečeť a na dopisy odpovídal jen velice zřídka. Sám tvrdí, že je těžce nemocen diabetem a že musí tvrdě pracovat, aby se uživil, takže nemá žádný volný čas a bývá velice unavený. Svému úřadu nevěnuje ani minimum času např. měsíčně nebo v jiném pravidelném časovém intervalu.

4. A když je tomu tak, každý věrný katolický křesťan se musí zříci odpadlé vatikánské sekty, jakož i její hlavy, nepravého papeže Benedikta XVI. (Josefa Ratzingera), jakož i všech jeho předchůdců nepravých papežů, to znamená Jana XXIII. (Josefa Roncalliho), Pavla VI. (Jana Křtitele Montiniho), Jana Pavla I. (Albína Lucianiho) a Jana Pavla II. (Karla Wojtyly), jakož i všech usnesení neblahého a nepravého II. vatikánského koncilu. Nesmíme uznat nic, ale skutečně nic z jejich veřejně šířených bludů ani z nepravých reforem a škodlivých novot v bohoslužbě a církevním právu. Vždyť v tomto případě nejde o pravé papeže ani o pravý koncil, naopak jde o nekatolické osoby a nekatolický koncil, takže mít s nimi něco společného by znamenalo velice nebezpečně ohrožovat vlastní spásu.

Nepatří totiž do katolické Církve ten, kdo veřejně a úmyslně šíří bludné učení víry nebo špatné zásady mravů nebo nesprávný způsob bohoslužby! A kdo do katolické Církve nepatří, nemůže v ní zastávat ani žádné úřady. Po smrti papeže Pia XII. dne 9. října 1958 nastal zjevný odklon od katolického učení, postupně prosazovaný od pěti následujících nepravých papežů. O tom je třeba neustále mluvit a tyto věci poctivě zkoumat, protože lidé už jakoby zapomněli na to, co je správné, a příliš si zvykli na to, co je nesprávné.

Například mnozí se dali nachytat na to, že Ratzinger dovolil ve svém motu proprio „Summorum pontificum“ od 14. září 2007 mimořádně používat misál z r. 1962. Ale přitom je třeba vědět, že tento misál z r. 1962 tak jako tak je a vždycky byl nedovolený k liturgickému užití, protože byl pozměněn mnoha neoprávněnými, a proto nedovolenými zásahy Roncalliho; nehledě na to, že takzvaný nový mešní řád, který je neplatný, zůstává hlavním obřadem vatikánské sekty, jakož i změněné a většinou rovněž neplatné formy svátostí, jak byly zaváděny po r. 1969. Podobně byla sice dne 21. ledna 2009 sňata exkomunikace ze čtyř biskupů Kněžského bratrstva sv. Pia X., uvalená na ně v r. 1988, nicméně nadále jsou suspendováni oni i jimi vysvěcení kněží, a žádá se po nich, aby se podrobili naprosto a uznali zcela usnesení neblahého a nepravého II. vatikánského koncilu. Jejich světitel, mezitím již zemřelý arcibiskup Marcel Lefebvre však exkomunikace zbaven nebyl. Kde je potom logika? Tito čtyři biskupové trest exkomunikace neuznávali a tvrdili o něm, že je neplatný, neboť jím byli postiženi neprávem, a nyní sami prosí, aby tohoto trestu byli zproštěni, neboť jim působí velké soužení! Milostivě se jim vyhoví, ale kdo řekne á, musí říci také bé, čili očekává se jejich naprosté podrobení současnému Vatikánu; má to být totiž jen „cesta k úplnému a uspokojivému řešení počátečního problému“. „Nemějte důvěru, Trójané, a nepřijímejte toho koně! Ať je to cokoli, bojím se Danaů, i když přinášejí dary!“ (srov. Vergiliovu Aeneidu, II,48-49). Je to jako ten osudný danajský dar: kolik lidí si myslí, že když slyší latinskou řeč, vidí nádherné barokní ornáty, nacházejí se v krásném kostele s obrazy a sochami, slyší varhanní hudbu a gregoriánský zpěv a cítí vůni kadidla, že je všechno v naprostém pořádku, ale to všechno ještě neznamená, že jde skutečně o katolickou mši svatou. Nemylte se a raději zkoušejte duchy! Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho!

5. Celý věrný ostatek svaté katolické Církve tvoří dnes už jen jednu jedinou diecézi na světě, a to diecézi římskou. Všechny ostatní diecéze celého světa jsou dnes v rukou modernistů. Nicméně alespoň římská diecéze musí zůstat, a tím dnes zahrnuje celý svět. Věrní kněží působí ve svých obvodech, kterým by se dalo říkat plebánie (od slova plebs = lid), a věrní biskupové zase ve svých oblastech, kterým by se dalo říkat regiony (od slova regio = oblast) a které mohou zahrnovat několik plebánií včetně biskupovy vlastní plebánie. Každý kněz má podle možnosti být podřízen vlastnímu biskupovi, jinak se šíří zlý duch insubordinace a independence vnitřně, jakož i zlý duch izolace a inaktivity vnějšně. * Co znamená insubordinace? Nechci být nikomu podřízen, nechci nikoho poslouchat, kněz odmítá podřízenost biskupovi a biskup podřízenost papeži! Co znamená independence? Chci být nezávislý, chci rozhodovat podle svého a dělat si, co sám chci! Co znamená izolace? Nemám zájem o ostatní, ať mě nechají na pokoji a já sám je také nechám na pokoji, ať se o mě nestarají ani já se nebudu starat o ně! A co znamená inaktivita? Nebudu se snažit o obnovu Církve, ani o misie u těch, kdo o Kristu ještě neslyšeli, budu si myslet, že na to není vhodná doba, že už se nedá nic dělat, a také ve skutečnosti nebudu nic dělat! Je to veliké zlo, když se k vzájemnému nezájmu přidají ještě vzájemné spory!

Bludař Macedonius kdysi učil, že Duch svatý je jen tvorem a služebníkem Otce a Syn, avšak bezbožní kněží dneška dělají z Ducha svatého svého vlastního služebníka, když zanedbávají lid nejen ten Boží, nezvěstují mu dobré věci a od věcí špatných ho neodvracejí.

Přesto zůstává jasné, že každý biskup má a musí podle možnosti být spojen s ostatními biskupy poutem bratrské svazku, s nimi spolupracovat, s nimi se radit a s nimi se snažit o odstranění sedisvakance tím, že bude s pomocí Boží připravovat budoucí papežskou volbu a jednou, dá-li Bůh, se jí také zúčastní.

Velkým varováním jsou pro nás všechny slova Písma svatého: „Šel jsem kolem pole muže líného, kolem vinice člověka nerozumného, a hle, byla celá zarostlá plevelem a pokrytá kopřivami a její kamenná zeď byla pobořena. Když jsem na to hleděl, vzal jsem si to k srdci, a přijal jsem jako napomenutí, co jsem viděl: trochu si pospíš, trochu si zdřímneš, trochu složíš ruce do klína a poležíš si, a tvá chudoba tě přepadne jako lupič a tvá nouze přijde jako ozbrojenec.“ A na jiném místě: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy hlad pošlu na zemi, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení mých slov.“

6. V žádném případě nepřichází v úvahu, aby katolická církevní obnova zachovávala jednotu s Kněžským bratrstvem sv. Petra (FSSP) nebo s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX) nebo s jinými jim podobnými spolky, neboť u nich se plně uznává ratzingeriánská jurisdikce a čte se Ratzingerovo jméno v mešním kánonu, jako se předtím uznávala wojtylánská jurisdikce a četlo se Wojtylovo jméno v mešním kánonu. Z toho totiž plyne dogmatická, morální, právní i mystická jednota dříve s Wojtylou, s Ratzingerem, což naprosto znehodnocuje a ničí kněžský úmysl (intenci) při mši svaté, i když ji celebruje platně vysvěcený kněz podle římsko-tridentského obřadu, neboť taková mše svatá „una cum Ratzinger“ je pak v úmyslu neplatná. Kromě toho Kněžské bratrstvo sv. Pia X. sice uznávalo Wojtylu za papeže, ale přitom jej neposlouchalo a proti jeho vůli byli 30. června 1988 vysvěceni čtyři biskupové. Exkomunikace s těchto čtyř biskupů sice byla 21. ledna 2009 sňata, ale nadále zůstávají oni i všichni kněží od nich vysvěcení suspendováni. V cisterciánském opatství Hauterive pak 18. října 1988 založili ti, kdo s tímto krokem nesouhlasili, Kněžské bratrstvo sv. Petra, které od počátku působí plně v souladu s dnešním Vatikánem, uznává legitimitu II. vatikánského koncilu a nového mešního řádu. S lefebvristy je spojeno Kněžské bratrstvo sv. Josafata, které bylo založeno v r. 2000 na Ukrajině od sedmi kněží, v r. 2006 byly vysvěceni dva kněží a v r. 2007 sedm kněží ve Varšavě od lefebvristických biskupů, přičemž dne 21. listopadu byli členové exkomunikováni od ukrajinské řeckokatolické církve. Kromě toho existují ještě další sdružení nebo kláštery, které prohlašují, že si přejí zůstat v jednotě s Ratzingerem.

7. Není možné zachovávat jednotu ani s těmi skupinami, které podle zásad, jaké zaváděl biskup Michel Louis Guérard de Lauriers (+ 1988), rozděluje Ratzingerovu osobu na materiálního a formálního papeže (papa materialiter et papa formaliter), protože fyzická osoba nemůže být takto rozdělována, ani lidská přirozenost nepřipouštění takové rozdělování vědomí. Podle této nauky je třeba uznávat Ratzingera ještě za materiálního papeže, ale už ne za formálního papeže (papa materialiter sed non formaliter), a tím pasívně přijímat skutečnost, že Petrův stolec je materiální obsazený, i když někým, kdo svou autoritu formální ztratil pro četné bludy, nicméně není možné s takovým stavem věcí cokoli dělat nebo jej nějak změnit. Sedisvakance se neuznává a očekává se, že takový papež se vrátí ke katolické víře. Tento názor se obvykle nazývá sedeprivacionismem a jeho stoupenci sedeprivacionisty.

Dodatek 8: Hlavní bludy

Které jsou hlavní bludy?

Gnostici učili, že v každém člověku žije jiskra Boží, která si musí vzpomenout na svůj božský původ, a tak se osvobodit z hmotného těla, aby zase mohla splynout s Bohem. Učili o dvou bozích, jednom vyšším dobrém a druhém nižším zlém. Hmotný svět je dílem nižšího zlého boha, proto hmota je veskrze špatná a je zlem. Podobně enkratité učili, že hmota je zlá, a vyžadovali přísnou askezi včetně odmítání jíst maso, pít víno a žít v manželství. Doketisté učili, že Ježíš Kristus neměl skutečné, nýbrž jen zdánlivé tělo. Na gnostiky a doketisty navazovali manichejci (podle perského laika Máního), kteří rovněž učili o dvou bozích, dobrém a zlém, a o tom, že Ježíš Kristus neměl skutečné, nýbrž jen zdánlivé tělo. Ke gnostikům patřili i markionisté, stoupenci bludaře Markióna, který od r. 144 odmítal Starý zákon a sepsal vlastní evangelium na základě evangelia podle sv. Lukáše, z něhož odstranil všechny starozákonní zmínky, a přidal k němu 10 Pavlových epištol. Boha Starého zákona jakožto zlého boha rozlišoval od Boha Nového zákona jakožto dobrého boha.

Montanisté (pepuziáni, katafrýgové) hlásali od poloviny 2. stol. (od r. 156 nebo 172) blížící se konec světa, zakazovali sňatky, vyzývali k opuštění majetku a provokativnímu mučednictví, které považovali za jediné možné očištění těžkých hříchů spáchaných po křtu; jejich zakladatel Montanus se považoval za vtěleného Ducha svatého a jeho pomocnice Priscilla a Maximilla se vydávaly za prorokyně. Ženy u montanistů vyučovaly a stávaly se kněžkami. Nový Jeruzalém měl sestoupit s nebe mezi městy Tymion a Pepuza ve Frýgii, která se stala pro montanisty poutním místem a byla zbořena v r. 550 na příkaz císaře Justiniána I. Pro jejich mravní přísnost k nim odpadl i církevní spisovatel Tertullián.

Novaciáni (podle kněze Novaciána) s nejpřísnějším rigorismem učili, že odpadlíci nemohou být znovu přijati do Církvi, i kdyby konali pokání, a podobně tomu bylo v případě těžkých hříchů spáchaných po křtu.

Ariáni (podle alexandrijského kněze Aria) učili, že Ježíše Kristus není Bůh, že není od Otce zplozen, nýbrž stvořen, takže mu není roven a je bytostí nižší než Otec, ale vyšší než andělé. Tento blud byl odsouzen na I. nicejském koncilu v r. 325 za papeže Silvestra I.

Macedoniáni (podle konstantinopolského patriarchy Macedonia) či pneumatomachové učili, že Duch svatý není Bůh, takže vlastně šlo o uplatnění ariánské zásady na třetí božskou osobu. Tento blud byl odsouzen na I. konstantinopolském koncilu v r. 381 za papeže Damasa I.

Pelagiáni (podle britského mnicha Pelagia) popírali dědičný hřích a učili, že člověk je schopen sám z vlastních sil bez pomoci milostí Boží dokonale zachovávat zákon Boží. Tento blud byl odsouzen na karthaginské synodě v r. 416, což potvrdil papež Innocenc I.

Semipelagiáni učili, že počátek víry a první ctnost pochází z vlastních sil člověka bez pomoci milosti Boží a že milost vytrvání až do konce je možné si zasloužit vlastním úsilím a není svobodným darem od Boha. Tento blud, který začal v Marseilli, byl odsouzen na synodě v Orange v r. 529, což potvrdil papež Bonifác II.

Donatisté (podle severoafrického biskupa Donáta) podobně jako novaciáni odmítali znovu přijmout do Církve odpadlíky, i kdyby konali pokání, a učili, že účinnost svátostí závisí na osobní svatosti jejich udělovatele. Své učení prosazovali i bojem se zbraní v ruce (circumcellioni).

Nestoriáni (podle antiochijského patriarchy Nestoria) učili, že v Ježíši Kristu jsou dvě osoby, božská a lidská, takže Panna Maria není Bohorodičkou, nýbrž jen Kristorodičkou nebo Člověkorodičkou. Tento blud byl odsouzen na efezském koncilu v r. 431 za papeže Celestina I.

Monofyzité či eutychiáni (podle konstantinopolského opata Eutychia) učili, že v Ježíši Kristu je jenom jedna přirozenost, a to božská, která v okamžiku jeho vtělení pohltila či přeměnila jeho lidskou přirozenost. Tento blud byl odsouzen na chalcedonském koncilu v r. 451 za papeže Lva Velikého.

Monotheleté učili, že v Ježíši Kristu je jenom jedna vůle, a to božská. Tento blud byl odsouzen na III. konstantinopolském koncilu v r. 680 za papeže Agathona.

Ikonoklasté (obrazoborci) učili, že posvátné obrazy nemají být nijak uctívány ani zhotovovány. Tento blud byl odsouzen na II. nicejském koncilu v r. 787 za papeže Adriána I.

Východní rozkol začal za konstantinopolského patriarchy Focia, který byl odsouzen a sesazen na IV. konstantinopolském koncilu v r. 870 za papeže Adriána II., a vyvrcholil za konstantinopolského patriarcha Michaela Cerularia v r. 1054. Řekové učili, že Duch svatý vychází pouze z Otce, a odmítli primát římského papeže.

Berengarius, arcijáhen v Angers, učil, že v nejsvětější Svátosti oltářní není přítomno pravé Tělo Ježíše Krista a jeho pravá Krev, nýbrž jde o pouhé symboly. Byl odsouzen v r. 1078.

Albigenští či kataři byli pokračovateli starých manichejců a učili, že jsou dva bohové, jeden dobrý a druhý zlý, odmítali učení o vzkříšení těla, přijímání svátostí a život v manželství. Byli odsouzeni na III. lateránském koncilu v r. 1179 za papeže Alexandra III.

Valdenští učili o nutnosti naprosté chudoby pro všechny lidi a odmítali přísahu. Byli odsouzeni na III. lateránském koncilu v r. 1179 za papeže Alexandra III. Podobnou sektou byli dulcinisté (zakladatelem byl řemeslník Gerardo Segarelli + 1300 a šiřitelem laik Dolcino + 1307) a fraticelli (odpadlí františkáni, mezi jejichž představitele patřil Petr Olivi 1296/98, Ubertino da Casale + 1328 a bývalý generální ministr Michael z Ceseny + 1342).

Viklefisté učili, že papež není hlavou Církve a že není podstatného rozdílu mezi biskupy a kněžími; že těžkým hříchem se ztrácí veškerá církevní i světská moc, že králové a knížata mají trestat hříchy atd. Tyto nauky převzali angličtí lollardi a čeští husité. Viklefisté byli odsouzeni na kostnickém koncilu v r. 1414.

Protestanté se rozdělují na lutheránský a kalvinistický směr. Lutheráni učili, že člověk je spasen pouhou vírou bez dobrých skutků a že Písmo svaté je jediným pramenem zjevení Božího, odmítali papežský primát, oběť mše svaté a kněžství. Kalvinisté kromě toho učili o předurčení k věčné spáse nebo k věčnému zavržení. Obojí protestanté byli odsouzeni na tridentském koncilu v letech 1545-63, kde bylo přijato vyznání víry papeže Pia IV.

Unitáři či sociniáni jsou radikální protestanté, kteří popírají učení o nejsvětější Trojici a rozumářsky vykládají Písmo svaté. Jejich původci byli Lelio Sozzini (1525-1562) a jeho synovec Fausto Sozzini (1539-1604) a také španělský lékař Miguel Serveto (1511-1553).

Jansenisté (podle ypernského biskupa Cornelia Jansena + 1638) učili, že lidská přirozenost je naprosto zkažená, a proto člověk není schopen konat dobro, a že spása člověka závisí výhradně na neodolatelném působení Boží milosti bez ohledu na lidskou vůli.

Kvietisté učili, že lidský duch musí zůstat pasívní, klidný a lhostejný, a tak naprosto odevzdaný do vůle Boží. Dávali přednost vnitřní modlitbě před modlitbou ústní a přijímáním svátostí. Představitelem kvietismu, který se podobá východnímu hesychasmu, byl španělský kněz Miguel de Molinos + 1696, francouzská šlechtična Jeanne Marie Guyon de Chesnoy + 1717, v mírnější formě (semikvietismus) také cambraiský arcibiskup Francois Fénelon +1715.

Gallikanisté učili, že papež nemá moc světskou, nýbrž jen duchovní, a světská moc je na církevní moci nezávislá a náleží králům a knížatům; že i duchovní moc papeže je omezena všeobecným koncilem; že zvyklosti národních církví mají svou platnost a že papežská rozhodnutí platí jen se souhlasem všeobecného koncilu a národních církví a se souhlasem vrchnosti. Šlo tedy o vypjatý episkopalismus a konciliarimus. Jeho zastáncem byl ve Francii Jacques Bénigne Bossuet + 1704, biskup z Meaux.

Za francouzské revoluce se gallikanismus změnil v konstitucionalismus, který v letech 1790-1801 podřizoval veškeré duchovenstvo republikánské ústavě (např. biskup Jean-Baptiste Gobel + 1794, generální vikář bourgesský a v letech 1783-1788 nositel titulu Prédicateur du Roi Claude Fauchet + 1793, děkan Marc-Antoine Berdolet + 1809 nebo abbé Henri Gregoire + 1831,

Febronianisté v duchu osvícenství učili, že papež má být podřízen všeobecnému koncilu a že jednotlivé národní církve mají být autonomní a na papeži nezávislé. Základní dílo vydal v r. 1763 pod názvem De statu Ecclesiae et legitima potestate Romani Ponficis pomocný biskup trevírské arcidiecéze Johann Nikolaus von Hontheim (+ 1790) pod pseudonymem Justinus Febronius. Podobně kostnický generální vikář Ignaz Heinrich von Wessenberg (+ 1860) usiloval o demokratickou diecézní i provinční synodu, žádal zrušení celibátu, užívání německých formulí při udělování svátostí a žehnání smíšeným manželstvím bez ohledu na budoucí výchovu dětí.

A pistojský biskup Scipione de´Ricci (+ 1810) svolal v r. 1786 synodu pistojskou, jíž se zúčastnilo 234 synodálů a která zastávala jansenistické a febroniánské názory (příklady požadavků: zrušení úcty k nejsv. Srdci Ježíšovu, křížové cesty a růžencové pobožnosti; Církev nemá právo prohlašovat nové články víry; papež je pouze služebnou hlavou – il capo ministeriale – a patří do kollegia biskupů; svolání národních synod; kněžstvo nebylo ustanoveno přímo od Krista, nýbrž povstalo z Církve, která je jako celek nositelkou kněžství; hlasité čtení mešních textů v národním jazyce, odstranit slavení mše svaté bez lidu nebo přijímání věřících mimo mši svatou; z řádu ponechat jen reformované benediktiny a jeptiškám dovolit složení řeholních slibů až po dosažení 40 let věku).

K osvícenským duchovním patřili např. theolog Matthäus Fngerlos (+ 1817), josefinisté Augustin Zippe (+ 1816) a Josef František Hurdálek (+ 1833), rektoři pražského generálního semináře, Martin Tadeáš Slavíček (+ 1796) a Josef Dobrovský (+ 1790), rektoři olomouckého (hradišťského) generálního semináře, nebo autor studijního plánu generálních seminářů Franz Stephan Rautenstrauch (+ 1785).

Modernisté učí, že katolická víra se neustále vyvíjí a musí být vykládána ve všech svých částech racionalisticky podle potřeb doby. Byli odsouzeni od papeže Pia X. Mezi hlavní představitele modernismu patřili George Tyrrell (1861-1909), Alfred Firmin Loisy (1857-1940), Ernesto Buonaiuti (1881-1946) a Romolo Murri (1860-1944). V jistém smyslu byl předchůdcem modernismu osvícenský filosof a deista Hermann Samuel Reimarus (1694-1768), který popíral možnost zázraků kromě stvoření a zpochybňoval historicitu Ježíše Krista.

V současné době modernismus pokračuje hlavně v německé jazykové oblasti formou hnutí Wir sind Kirche (My jsme církev; od r. 1995 v Rakousku a od r. 1996 v Německu), které žádá právo věřících volit biskupy, připuštění žen ke kněžství, zdobrovolnění celibátu, dovolení antikoncepce a homosexuálních svazků a vstřícný postoj k rozvedeným, interkomunio s protestanty. Obdobná hnutí: We Are Church, Nous sommes Eglise, Noi siamo Chiesa, Nosotros somos Iglesia, Nos somos Igreja, My jesteśmy Kościolem aj. jsou rozšířena ve více než 20 zemích.

Dodatek 9: Doplňky (na co se lidé často ptají)

Jakým způsobem mohou být odpuštěny lehké hříchy?

Lehké hříchy mohou být odpuštěny dvanácti různými způsoby:

  1. účastí na mši svaté, při níž se říká modlitba Confiteor
  2. zbožným nasloucháním epištole a evangeliu
  3. zbožným nasloucháním poučnému kázání
  4. modlitbou Otče náš
  5. modlitbou Zdrávas Maria
  6. kajícným bitím v prsa při modlitbě Agnus Dei
  7. svatým přijímáním
  8. kněžským požehnáním
  9. vzbuzením lítosti
  10. znamením svatého kříže se současným užitím svěcené vody
  11. políbením kříže, evangeliáře, ostatků svatých nebo biskupského prstenu
  12. zachováním postu a udělením almužny

Jak brzy máme konat pokání po spáchání hříchu?

Kolik času má uplynout mezi hříchem a vyznáním?

Na tuto otázku odpovídá P. Francois de Clugny, kněz oratorián: Hřích je ohavnost a výsledek naší špatnosti, ale tíha hříchu je plod Boží dobrotivosti. Pocítíme-li tíhu hříchu, stane se nám hřích nesnesitelným břemenem, a to je znamení naděje. Je dobrý odklad, nikoli dlouhý, ale jen kratičký, mezi hříchem a vyznáním, aby duši byl dopřán čas, aby v pokoře nesla a cítila stav hříchu. Ani apoštol Petr, když zhřešil, neběžel hned, aby se vrhl Spasiteli k nohám a neodvažoval se hned prosit za odpuštění týmž jazykem, jímž zapřel Mistra, ale šel a hořce plakal. Zpovídat se musíme z opravdové nenávisti k hříchu, nikoli ze sebelásky, abychom se zbavili výčitek svědomí a našli ztracený klid. Je nesprávné, kdyby se hříšník chtěl stát hned světcem a nechtěl být napřed kajícníkem. Obrácený hříšník nemá toužit po zvláštnostech duchovního života, ať nedělá nic neobyčejného, stačí, lituje-li, že zhřešil, a stydí se za to. Tím není zapovězena cesta k dokonalosti, ale překonává se tím hřích náležitým způsobem, když se kajícník považuje za hříšníka a podle toho jedná.

Jaký je dnes význam svátostin?

Význam svátostin byl, je a bude stále stejný od nejstarších dob Církve. Svátostiny jsou jakousi přípravou na svátosti, protože buď odstraňují překážku, jako svěcená voda působí proti ďábelským úkladům a proti všedním hříchům, nebo uschopňují k přijetí svátosti, jako svěcení oltáře a liturgických nádob pro úctu k nejsvětější Svátosti oltářní. Můžeme tedy říci, že svátostiny předcházejí, provázejí i následují svátosti a mají důležitou a nutnou úlohu v díle spásy. Jako svátosti udělují milost posvěcující, svátostiny propůjčují milost pomáhající. Ve svátostech působí Bůh skrze Církev, ve svátostinách člověk skrze Církev, kdy Boží posila se zprostředkovává lidským spolupůsobením. Kristus žehnal živým i neživým tvorům, uzdravoval vzkládáním rukou atd. a právě ve svátostinách pokračuje Církev tak, jak to vykonával Kristus a jak to svěřil apoštolům. Všeobecně pocházejí svátostiny z ustanovení božského, ale Církvi je ponechán slovní doprovod, doba a případy, kdy jich použije.

Jak se vysvětlují slova apoštola Pavla o duši, duchu a těle (1Te 5,23)?

Lidská osoba se vlastně skládá ze tří složek: duše, ducha a těla. Duši tvoří Bůh v okamžiku početí lidské osoby, tato duše je čirý duch, je nesmrtelná a oživuje smrtelné tělo; má rozum, paměť a vůli. Duch a tělo pocházejí od obou rodičů, přičemž duch je zduchovnělá, jemná hmota a tělo je hrubá hmota. Duch a tělo mají pět smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Při smrti se duše a duch oddělují od těla, duch zůstává spojen s duší a tělo se rozpadne v prach.

Kdo patří do království Božího?

Království Boží, říše světla, pravdy a dobra je v duších, které jsou ve stavu milosti posvěcující. Kdo není se mnou, je proti mně, kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje, říká Kristus. Církev vítězná, jež se skládá z andělů a blažených, je spojena blaženým patřením na Boha, nejdokonalejší láskou k Bohu a nejdokonalejší láskou jeden k druhému, a tak tvoří jedno nebeské společenství. Blaženost jednoho je důvodem radosti druhého. Církev trpící patří rovněž ke království Božímu a skládá se z duší v očistci, neboť i v nich přebývá Duch svatý, třebaže se nacházejí ve stavu očišťování, a mají lásku k Bohu a k bližnímu. Církev čekající se skládá z duší nepokřtěných, které v pozemském životě neměly možnost uvěřit evangeliu a dostalo se jim obrácení až během klinické smrti nebo žily podle svého svědomí, a proto patří ke království Božímu jenom nedokonalým způsobem, neboť v nich přebývá jen odlesk Ducha svatého a nacházejí se ve stavu naděje, a mají nedokonalou lásku k Bohu a k bližnímu. Církev bojující, kterou tvoří katoličtí křesťané putující pozemským životem, pokud jsou ve stavu milosti posvěcující, tvoří s ostatními mystické Tělo Kristovo a je s nimi spojena v milosti, v lásce k Bohu a k bližnímu a v podílu na duchovních dobrech. K Církvi bojující patří jenom ten, kdo byl řádně pokřtěn a vyznává katolické náboženství, jsou z ní tedy vyloučeni všichni bludaři, rozkolníci, odpadlíci a jiní nevěřící.

Protikladem je království satanovo, říše temnoty, lži a zla, která se skládá ze zlých duchů a z duší zavržených. Všichni jsou ve stavu zavržení, trpí trestem ztráty a trestem ohně a mrazu, a přebývá v nich satan. Navzájem jsou spojeni nenávistí k Bohu i k těm, kdo mu patří, i k sobě navzájem. S těmi, kdo se nacházejí na zemi nebo na planetě satanově ve stavu těžkého hříchu, tvoří mystické tělo satanovo.

Církev je tedy královstvím Božím. Proticírkví je synagóga satanova, jejíž začátek je u velekněze Annáše v době, kdy dvanáctiletý Kristus rozmlouval s učiteli zákona v jeruzalémském chrámě. Zkazila starozákonní hierarchii, připravila o pozemský život Krista, usiluje až dodnes o zničení jeho Církve. Od chvíle Kristovy smrti zatvrdili svá srdce a spojili se dobrovolně se satanem. Kabbala a sionismus v judaismu; bludy a rozkoly v křesťanství, revoluce a materialismus ve světě, satanismus u vlastních stoupenců jsou jejími hlavními známkami. Nadějí pro ně je budoucí vláda satana, který se vtělí a bude vládnout světu jako Antikrist.

Existuje stěhování duší?

Jestliže lidská duše neumírá se smrtí těla, pak tu je záhada, co čeká člověka po smrti, jaký je život člověka za hranicemi hrobu. Již dávno ve starověku se objevil bludný názor, že existuje stěhování duší (převtělování, metempsychóza), že duše se stěhuje po smrti těla do jiného těla, lidského nebo zvířecího, anebo dokonce i do neživé hmoty, a tak žije dál a vlastně pokračuje v řetězci životů. Vždyť živé bytosti stále umírají a stále se rodí ve stejném druhu, proto se zdá, že jejich život jako celku nemá začátek ani konec a že v přírodě všechno pokračuje jakoby v kruhu. Stěhování duší se tak stává jakýmsi očistným trestem za provinění člověka v předcházejícím životě a po přiměřeném počtu opakovaných různých vtělení může duše uniknout z kruhu přírodního života, pozvolna se zbavit spojení s proměnlivou a pomíjivou hmotou a nakonec uniknout z kruhu života. Snaha vysvětlit život po smrti časem dospěla až k jeho popření. Učení o stěhování duší ve své nynější indické (hinduistické a buddhistické) podobě popírá osobního Boha a v lidech vidí osamocené jedince, podrobné zákonu posmrtné odplaty, kteří bloudí cestou životem i po smrti těla, až splynou s neurčitou a záhadnou nirvánou, klidovým stavem vyhasnutí vzniku a zániku a vůbec všech proměn a zároveň konečným očištěním duše a jejím vysvobozením z koloběhu životů. Toto vysvobození člověk hledá vlastním úsilím bez osobního Boha a jeho zjevení a nepotřebuje Spasitele. Čím více budou lidé trpět v tomto životě, tím lépe se budou mít v životě příštím. Všechno, co člověk prožívá v tomto životě, je výsledkem jeho skutků v dřívějších životech; nemá nad sebou žádného vyššího soudce, sám je původcem svého současného údělu a sám rozhoduje o své budoucnosti, nepotřebuje spásu. To je tedy praktický dopad učení o převtělování (sansára = věčný koloběh životů, karma = souhrn dobrých nebo zlých skutků). Takový názor na stěhování duší je naprosto neslučitelný s křesťanskou vírou. Písmo svaté říká: Padne-li strom k jihu nebo na sever, na kterékoli místo dopadne, tam bude (Sir 11,3). Učíme, že lidský život se neopakuje ani neprobíhá v nějakém koloběhu ani není řízen slepým osudem, nýbrž jde o jednu jedinou cestu s věčným Cílem a k věčnému Cíli, o jedno jediné pozemské putování za věčným Cílem. Tímto věčným Cílem je Bůh sám a na konci pozemského života čeká každého člověka osobní setkání s Bohem, kdy člověk , jenž je rozumným tvorem se svobodnou vůlí, předstoupí před svého Stvořitele k jeho soudu za účelem složení účtů ze svého pozemského života jakožto období zkoušky a přijme odplatu za své skutky podle toho, jak jednal, totiž věčnou odměnu za dobré skutky nebo věčný trest za špatné skutky. Po smrti už není doba jednání, nýbrž doba posuzování, hodnocení a uzavření životního díla. Po pohybu nastane klid, po putování se objeví cíl, po námaze odpočinek. Ať prohlížíme evangelia nebo epištoly nebo prvokřesťanské památky, nenajdeme jedinou zmínku o stěhování duší. Člověk je totiž po smrti těla u cíle, už nemůže bloudit, pozemský život se jednou provždy uzavře. (Více o této věci se můžeme poučit například v knize P. Emiliána Soukupa OP pod názvem Za hrobem.)

Jaká jsou životní pravidla?

Tato věc již byla částečně vysvětlena v otázce č. 248 o zásadách modlitebního života. Nejdůležitější je modlitba. Katoličtí laici by se měli modlit třikrát denně (ráno, v poledne a večer) tak, aby začínali i končili každý den s Bohem. Při ranní modlitbě mají vzbudit dobrý úmysl a podle svých možností vykonat pravidelné rozjímání. Nemají zapomínat ani na modlitbu před jídlem i po jídle, alespoň krátkou, a na pravidelnou duchovní četbu. Při večerní modlitbě je čas na zpytování svědomí a přípravu pravidelného rozjímání pro příští ráno. Odpoledne nebo před večeří se doporučuje zvláště modlitba posvátného růžence, v době postní modlitba křížové cesty. O nedělích a zasvěcených svátcích by se měli zúčastnit mše svaté, a když to není možné, alespoň vykonat náhradní pobožnost a duchovní svaté přijímání. Alespoň jednou měsíčně by měli přistoupit ke svátostem, totiž ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání. Jinak životní pravidla se dají shrnout takto:

  1. Žádné ráno bez vroucí modlitby.
  2. Žádný den bez Písma svatého.
  3. Žádná práce bez dobrého úmyslu.
  4. Žádná radost bez vděčného pohledu k nebi.
  5. Žádné utrpení bez odevzdanosti Pánu.
  6. Žádná společnost bez přítomnosti Boží
  7. Žádná urážka bez shovívavého odpuštění.
  8. Žádný poklesek bez lítosti.
  9. Žádná pozorovaná chyba bez omluvy.
  10. Žádný potřebný bez lásky a podarování.
  11. Žádný trpící bez útěchy a pomoci.
  12. Žádný večer bez upřímného sebezpytování.

Nebude jistě na škodu, uvedeme-li pro doplnění také myšlenky P. Františka Míši SDB (1913-2005) o tom, jaký má být dnešní křesťan:

1. Žije neustále v přítomnosti Boží.

2. Nelpí příliš na žádné pozemské věci.

3. Náboženské povinnosti koná naprosto samozřejmě z vnitřního přesvědčení, nikoli ze zvyku.

4. Modlí se, i když do toho nemá chuť, a ví, že je to záslužnější, než když při modlitbě cítí útěchu.

5. Osvojuje si vlastní pravidlo modlitby a skutečně je zachovává.

6. Nakolik může, účastní se mše svaté a přistupuje ke svátostem.

7. Pravidelně věnuje část svého času duchovní četbě a rozjímání.

8. Ve zbožnosti nemiluje výstřednosti nebo něco zvláštního.

9. Vede prostý způsob života a je spokojen s obyčejnými věcmi;

obléká se jednoduše a nevybírá si ve stravě.

Nevyhledává nic mimořádného, ale dělá všechno mimořádně dobře.

10. Žije všedním životem, ale má nevšední lásku.

11. Za všech okolností je klidný, spokojený a bezstarostný.

12. Neztrácí hlavu, když jej potká něco zlého, a nepřestává doufat v božskou prozřetelnost.

13. Snaží se ovládat svůj obor na 100 % a koná svědomitě, bez odkladu a s úsměvem své povinnosti.

14. Poslouchá své nadřízené, nepřikazují-li něco proti zákonu Božímu.

15. Neskrývá se nijak se svým křesťanským přesvědčením a dává dobrý příklad.

16. Sebe posuzuje co nejpřísněji, druhé co nejmírněji.

17. Nikým nepohrdá, leda sebou samým, protože nejlíp zná své vlastní chyby.

18. Dokáže uznat svou chybu a snaží se ji napravit.

19. Když upadne, snaží se hned povstat, protože je smrtelný člověk a svatost spočívá ve stálém začínání;

nic není dokonalé, ale všechno je zdokonalitelné.

20. Rozvíjí své dobré vlastnosti a potlačuje špatné.

21. Dobře využívá své vlohy i svůj čas.

22. Není upovídaný; když mluví, tak mluví o něčem, nikoli o ničem.

23. Ovládá své smysly a touhu po pohodlí, zvědavost a nedočkavost.

24. Je spolehlivý a drží slovo, chová se přívětivě a nemluví hrubě.

25. Trpělivě snáší posměch i urážky, ale dokáže se ohradit,

jako se ohradil i Kristus, který řekl: Proč mne biješ?

Kde se můžeme poučit o duchovním svatém přijímání?

Duchovní svaté přijímání, viz tridentský katechismus část II, hlava IV, otázka 53.

Bibliografie:

Clemens August von Galen: Katholische Glaubenslehre. Münster 1940

(obsahuje 193 otázek a odpovědí)

Pichler, Wilhelm: Kleiner Katechismus der katholischen Religion. Wien 1932

(obsahuje 78 otázek a odpovědí)

Tomášek, František: Katolický katechismus. ČKCH 1968

(obsahuje 286 otázek a odpovědí)

Sv. Pius X.: Kompendium křesťanského učení. Řím 1905 (německy Mnichov 1981, 454 str.)

(obsahuje Základní katechismus pro malé děti ve 3 kapitolách a 60 otázkách,

Malý katechismus pro děti a mládež v 18 kapitolách a 312 otázkách,

Velký katechismus pro dospělé v 65 kapitolách a 993 otázkách,

Poučení o svátcích ve 2 kapitolách a 219 otázkách,

Krátkou biblickou a církevní dějepravu v 59 kapitolách

a Přehled mše svaté)

Catechism on the Great Apostasy. Mary´s Little Remnant 2005

Catholic Instruction Book. Mary´s Little Remnant 2000

(obsahuje 1. výklad o víře, 2. výklad apoštolského vyznání víry, 3. o naději, 4. o lásce a desateru přikázání Božích, 5. o přikázáních církevních, 6. o svátostech, 7. o ctnostech a neřestech, 8. o pravidlech křesťanského života, 9. o křesťanských každodenních cvičeních; následují: doplňující otázky, hlavní bludy, církevní koncily, hlavní svátky, liturgická roucha, církevní hierarchie, hlavní pobožnosti, svátostiny, dary a plody Ducha svatého, Písmo svaté a církevní tradice, biblická dějeprava, starozákonní zázraky, Kristovy zázraky, Kristova podobenství, katolické termíny, přijetí konvertity vyznáním víry nebo křtem, odpustky)

Sv. Petr Canisius: Velký katechismus (Summa doctrinae Christianae) 1555

(Světec napsal i Střední katechismus pod názvem Parvus catechismus catholicorum 1558/59 a Malý katechismus pod názvem Catechismus minimus 1556. Před ním existovaly i jiné katechismy, významný byl např. Catechismus catholicus, který napsal vídeňský biskup Friedrich Grau – Nausea a vyšel v r. 1543 v Kolíně nad Rýnem.)

Tridentský katechismus (Catechismus Romanus ad parochos) 1556

(Obsahuje poučení o článcích víry, svátostech, přikázáních a modlitbě Páně.)

Velký katechismus katolického náboženství. Vídeň 1899

(Obsahuje v 877 otázkách a odpovědích poučení o článcích víry, modlitbě, přikázáních, svátostech, spravedlnosti a čtyřech posledních věcech člověka. Na konci je připojen dodatek modliteb a zpovědní zrcadlo.)

Jde o tzv. nový mešní řád z r. 1969 v podobě z r. 2002.

Motu proprio Ecclesia Dei ze dne 2. července 1988

Př 24,30-34

Am 8,11

Založeno v r. 1988.

Založeno v r. 1970.

Jako je např. Apoštolská osobní administratura sv. Jana Marie Vianneye (PAASJV), založené v r. 2002 na území brazilské diecéze Campos z členů Kněžského bratrstva sv. Jana Marie Vianneye (FSSJV), které založil v r. 1982 emeritní biskup Antonio de Castro Mayer (+ 1991) a které existovalo v letech 1982-2002. Nebo Institut Krista Krále a nejvyššího Velekněze (ICRSS), založený v r. 1990, či Institut Dobrého Pastýře (IGS), založený v r. 2006.