KŘÍŽOVÉ DNY
Feriae Rogationum.
(Pondělí, úterý, středa před Nanebevstoupením Páně.)
Křížovými neb prosebnými dny nazývají se pondělí, úterý a středa mezi 5. nedělí po velikonocích a slavností Nanebevstoupení Páně. Bohoslužebné pobožnosti těchto dní jsou starobylou liturgickou prosebnou trilogií. Křížovým nazváno toto třídění podle veřejných průvodů, jež tyto dni konány s křížem v čele za neustálých proseb o milosrdenství a slitování Boží.
V křesťanském starověku konány takové pobožnosti často buď pravidelně nebo mimořádně za zvláštních pohrom a útrap. Prosebné pobožnosti před Nanebevstoupením Páně pocházejí z Gallie (Francie). Zavedl je roku 450 biskup Mamertus z Vienne za odvrácení pohrom, jež dolehly na jeho diecési. Odtud se záhy rozšířily po celé Církvi a pojaty byly v obecný bohoslužebný řád církevního roku.
Římská liturgie má dodnes čtyři prosebné dni s veřejnými pobožnostmi: Na sv. Marka 25. dubna a v pondělí, úterý a ve středu před Nanebevstoupením Páně. Křížová pobožnost na svatého Marka je starší (bohoslužebným názvem zve se Litaniae maiores — Litanie větši neb starší). Zavedena byla v Římě již před papežem Řehořem Velikým. Spojení této pobožnosti se dnem svatého Marka jest jen nahodilé a pozdějšího data. Přesto však je to spojení vhodné. Prosebná pobožnost koná se v době, kdy rašící příroda má nejvíce potřebí požehnání Božího.
Křížové pobožnosti v třídění před Nanebevstoupením Páně nazývají se Litaniae minores (Litanie menší neb mladší). Myšlenkově vyplňují vhodně liturgický úsek mezi 5. nedělí po velikonocích a slavností Nanebevstoupení, ač původně při zavedení těchto pobožností na přiměřený liturgický vztah k bohoslužbě končícího se velikonočního pohodí nemyšleno.
Křížové pobožnosti sestávají z prosebného průvodu a prosebné mešní liturgie. Jsou to společné veřejné pobožnosti za odvrácení trestů Božích (živelních pohrom, moru, války, jakož i hříchů, bludařstva a nevěry, jež bývají hlavní příčinou trestů Božích) a za vyprošení požehnání Božího hlavně pro úrodu polní.
Křížové pobožnosti mají ráz úpěnlivé a hluboké kajícnosti. Vyjadřuje to náznakové fialová barva bohoslužebných rouch i charakter modliteb při průvodech a při liturgii prosebné mše svaté. Dříve bývaly to dni postu, (Tento zbožný zvyk je chvalitebné zachovávati.) Vlastní prosebnou modlitbou při těchto kajících průvodech je starobylá litanie ke všem svatým, Litanie je slovo řecké (litaneia nebo lité, byl už u pohanských Řeků obvyklý název pro úpěnlivou prosbu), Názvem tímto označována v křesťanském starověku staroliturgícká prosebná modlitba „Pane, smiluj se nad námi“ v liturgiích východních, hlavně řecké, z níž přešla ve známém řeckém znění do mešní liturgie západní (Kyrie eleison), Pozoruhodno, že modlitba tato vzata z Písma sv. Vyskytuje se u proroka Isaiáše a Barucha, hlavně však v evangeliu svatého Matouše a Lukáše. Kananejská žena, oba slepci u Jericha i malomocní vzývali touto prosbou Spasitele, Poněvadž Kristus nikdy modlitby této neoslyšel, došla v liturgii zvláštní obliby. V úvodní části mše svaté recitována jako mešní litanie střídavé duchovenstvem i věřícími v neurčitém počtu, až celebrující kněz dal znamení k zakončení. (Dosud zůstala v naší liturgii jako devateré vzývání trojjedíného Boha v řeckém znění. Jak známo, připojena tato staroliturgická prosba ke každé strofě písně svatováclavské. S vat o vojtěšská píseň je vlastně vzácnou její obměnou.) Později šíře rozvinována, až nabyla formy nynější litanie ke všem svatým. Přidáváno k ní vzývání Panny Marie, andělů a svatých všech věků i stavů. Nejposléze připojena druhá část, v níž původní staroliturgická litanie velkolepě rozváděna. Vzývajíce Boha, aby nám byl milostiv, prosíme, aby nás ušetřil všeho zla a udělil nám potřebných dober. Při tom dovoláváme se všeho, čím Vykupitel projevil nám svoji milosrdnou lásku. Všecek život Kristův, celé dílo vykupitelské vyvstává tu před zrakem naší duše: tajemství vánoc, Velikého pátku, Velikonoc i Letnic. A poněvadž se modlíme ve jménu Ježíšově, jest nám pevně doufati, podle ujištění Spasitelova, že budeme jistě vyslyšeni…
Nemodlíme se, abychom změnili záměrů Božích, nýbrž abychom modlitbou dosáhli, co Bůh chce nám dáti pro modlitbu a skrze modlitbu. Mnohé nám Bůh dává ze své dobrotivé štědrosti i když jej o to neprosíme, jiné však nám dává, jen když jej prosíme, protože nám je to takto ku prospěchu: udržuje to v nás vědomí, že Bůh je dárcem všech dober, že jsme od něho naprosto odvislí, posiluje to naši důvěru a vůbec naši náboženskost. Modlitba není potřebná Bohu, ale nám. Proto její nutnost a užitečnost Kristus tak mimořádně zdůraznil a proto je modlitba prakticky tak důležitým činitelem v díle naší spásy. Kde ustává modlitba, tam nezadržitelně odumírá víra v srdci a nastává praktické odkřesťanštění a odnáboženštění… Neodůvodněně a uboze naivně se naší prosebné modlitbě posmívají nevěrci. Bůh ví, čeho potřebujeme, ale poněvadž nám povinnost modlitby tak mimořádně zdůraznil (o málokteré jiné povinnosti mluvil Kristus tolikrát a s takovým důrazem!), chce, abychom se modlili, chce, abychom si stále připomínali, že ve všem na něm závisíme, chce, abychom mu modlitbou vzdávali povinný hold oddanosti, vděčnosti a lásky. Křížové průvody veřejných prosebných modliteb nejsou mrtvým přežitkem. Jsou drahocenným, posvátným odkazem dob vroucí víry a pokorné kajícnosti…. Právě dnes, uprostřed praktického, bědného, moderního zpohanštění a zmatků bludařstev jsou manifestací pro zneváženou hodnotu modlitby.
V křížových průvodech dochoval se nám starobylý útvar oblíbených někdejších pobožností při slavení společné bohoslužby v některém význačném chrámu (statio). Věřící shromáždili se s duchovenstvem ve svatyni, jež sloužila za bohoslužebné shromáždiště (collecta) a odtud ubírali se za zpěvu litanie do chrámu, který určen byl za posvátné stanoviště (statio) pro mešní bohoslužbu. Staroliturgický útvar prosebné pobožnosti i svou formou vyjadřuje úpěnlivost, vytrvalost modlitby společné,
Průvod či procesí (od latinského slova procedere — kráčeti vpřed, putovati) naznačuje toužebné, úpěnlivé hledání pomoci Boží. Cesta z chrámu do chrámu za neustálého vzývání milosrdenství Božího tlumočí vytrvalost modliteb. Sjednocení v jedněch prosbách pří společném průvodu vyjadřuje úsilí o jednomyslnou společnou modlitbu, jíž přislíbena Spasitelem zvláštní účinnost.
Litanie při křížovém průvodu má zvláštní antifonový předslov (Ž. 43, 26. 2): Povstaň, Hospodine, abys nám pomohl, a pro svou milost vysvoboď nás. Bože, na své uši slýchali jsme, otcové naši vypravovali nám. Sláva Otci i Synu …
Povstaň, Hospodine……
Převzato z knihy: František Cinek, Mše sv. v bohoslužebném řádu církevního roku, 1946.