SLAVNOST BOŽÍHO TĚLA
In festo Ss. Corporis Christi.
Je-li první svátek na rozhraní velikonočního okruhu liturgického jakýmsi rozjímavým ozvukem oslav díla vykupitelského a závěrečným dodatkem retrospektivního rázu jako děkovný hold troj jedinému Bohu za neskonalé milosrdenství, projevené vykoupením člověčenstva, jest druhý veliký svátek těsně následující podobného charakteru. Je to radostné díkučinění za největší projev lásky Boží, za vrcholný čin nekonečné dobroty, za nejdrahocennější dar nebes lidstvu vykoupenému, za nejsvětější Svátost. Volnou periodu druhé části církevního roku po ukončení svátečního cyklu velikonočního osmidením svatodušním lze považovat za jakousi rozjímavou reflexi, která uzavírá vlastní velikonoční liturgickou úvahu o díle vykoupení. Vskutku vyznívá v tzv. době po sv. Duchu ozvěna oslav díla spásy nejen v liturgii nedělní, jež je vždycky ohlasem Velikonoc, ale i v bohoslužbě sváteční. Třebas svátky této doby nejsou soustavně uspořádány jako v liturgii okruhu vánočního a velikonočního a převládá v jejich uspořádání i vnitřní myšlenkové stavbě volná mosaiková stylistika liturgická, jsou přece nádhernými a velkolepě ladnými akordy vlnivé ozvěny oslav velikonočních … Dochází v nich vroucího liturgického výrazu, co při souhrne rekapitulační úvaze díla spásy zvlášť živé se vynořuje v mysli naší. Po slavném liturgickém „Te Deum“ svátku Nejsvětějši Trojice, jimž souhrně děkujeme troj jedinému Bohu za veškerá dobrodiní milosrdenství jeho, následuje radostné díkučinění za zvláštní dobrodiní, které nás v díle spásy vedle smrti Kristovy nejvíc dojímá a rozechvívá — za nejsvětějši Eucharistii. Památku ustanovení nejsv. Svátosti už jsme oslavili v centru velikonočního liturgického okruhu na Zelený čtvrtek. Ale v radostnou oslavu tajemství lásky Kristovy mísila se tehdy bolest. Jásavé Gloria zaznělo tehdy za hlaholu zvonů a varhan, ale radost jeho pohlcena byla ve vzlykotu kajícího úpění liturgie a v bolestném tichu, zavládnuvším v našich chrámech, když zmlkl hlas varhan a oněměla kovová ústa zvonů …
Nyní po ukončení svátečního údobí velikonočního, v němž oslaveny chronologicky všechny význačné momenty díla vykupitelského, vhodno doplniti oslavu ustanovení nejsv. Svátosti a dáti plně liturgicky vyzněti jásavému Gloria Zeleného čtvrtku… A činíme tak s největší vroucnosti a slavnostní okázalostí, jakou jen lze vůbec rozvinouti v rámci liturgických forem bohopocty. Je to tedy druhý Zelený čtvrtek po radostné stránce ve vrcholném liturgickém vypětí. A je to zase čtvrtek, Zelený čtvrtek byl výročím poslední večeře ve čtvrtek před smrtí Kristovou. A první čtvrtek po ukončení oslav velikonočních zvolen za svátek dodatečné oslavy, kterou ráz sv. třídění ztlumoval. Vlastní předmět oslavy vyjádřen už oficiálním názvem v liturgické řeči: Slavnost nejsvětějšího Těla Kristova. V nepatrné bělostné způsobě chleba, kterou vynáší dnes Církev ze svých chrámů v průvodech, tají se skutečně nejsvětější Tělo Kristovo oslavené, spojené s duší i božstvím. Pod závojem způsob svátostných přítomen vpravdě, skutečně a podstatně Kristus — Vykupitel světa. Vtělený Bůh s námi a uprostřed nás, ne pouze v symbolu neb obrazu, ne pouze ideálně v představě, ne pouze svou mocí neb milostí, ale podstatně, skutečně a pravdivě. Mezi ním a námi je jen viditelný závoj svátostné způsoby, jež jej smyslům našim jeví a tají zároveň.
Vzdávajíce slavný hold úcty nejsvětější Svátosti, děkujeme vtělenému Bohu za údivný čin jeho božské všemohoucnosti, moudrosti a lásky. Nejsvětější Eucharistii ustanovil, aby do skonání světa dlel uprostřed lidstva vykoupeného, aby svým nej světě jším tělem a krví udržoval a živil v nás život nadpřirozený a aby ustavičně obnovoval vykupitelskou svoji Oběť. Tajemství eucharistické je nevypravitelným zázrakem Kristovy lásky k nám. Ohromuje rozum i srdce, ale ověřeno je všemi neporušitelnými pečetěmi neomylné pravdy Boží. (Viz I. díl, str. 16.)
Tajemství eucharistické spočívá na nerozborné skále božských slov Kristových. Církev odpovídá na tato slova 19 set let, jak na ně odpověděl po památné eucharistické řeči Kristově jménem sboru apoštolského sv. Petr: „Pane, ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, syn Boží.“ (Jan 6, 69.) A nadšeně vyvozuje z nich všechny důsledky. Kdežto v odloučené větvi východního křesťanstva rozvoj eucharistického kultu v důsledcích vnitřního jakéhos ochromení po nešťastném přervání spojení se zarazil a zůstal omezen na mši sv. V Církvi katolické rozvinula se úcta nejsv. Svátosti co nejskvěleji. Církev odvozovala z článku víry o Eucharistii všecky patřičné konsekvence. Jsouc si vědoma svých povinností k nejsv. Svátosti, obklopila ji velkolepými projevy úcty. To vedlo též k zavedení slavnosti Božího těla papežem Urbanem IV. r. 1264. (Podnět vyšel od pokorné, prosté řeholnice sv. Juliány z Lutichu.) Jest jistě přiměřeno a spravedlivé, abychom víru v Krista svátostného aspoň jedenkrát v roce co nejslavnějším způsobem okázale veřejně vyznali a vzdali Vykupiteli lidstva hold díků za lásku, kterou nám nejsvětější Svátostí projevuje, odčiňujíce zároveň urážky, jichž se mu právě v tomto tajemství lásky dostává. Liturgie svátku Božího těla pochází od největšího učitele Církve, knížete křesťanských filosofů a dogmatického básníka svatého Tomáše Akvinského. (Andělský učitel ujal se tohoto úkolu na rozkaz papeže Urbana IV. roku 1264.) Už z úvodní a vůdčí antifony v úchvatných hodinkách, v níž je výzva k holdu Kristu Králi, patrno, že svátek Božího těla je po staroliturgické slavnosti Nanebevstoupení druhým starobylým svátkem Krista Krále z dob žhavé víry a z epochy nejslavnějších zápasů o upevnění vlády Kristovy v srdci pokřesťansštěného kulturního světa. Jak klasicky monumentální myšlenková stavba modliteb církevních hodinek, tak i nádherná liturgie mešní je oslavným hymnem na eucharistický Chléb živý, jenž život dává. Hodinky církevní (hlavně hodinky jitřní) tvoří úvodní oddíl liturgické oslavy, která vrcholí v bohoslužbě mešní.
Liturgie hodinková je veledílem rozjímavé věroučné lyriky. Překypující bohatství šíře a rozpětí myšlenek, věroučná hloubka, prostota a zářivá jasnost slohu, mohutná a vroucí pravdivost a síla citu i velkolepý soulad, v němž sklenuje se všechno kol přesvatého tématického středu, dodávají tomuto velebnému dílu liturgické tvorby vysoké hodnoty umělecké. Tato věroučná rozjímavá symfonie je monumentálním velezpěvem eucharistické víry i lásky, důstojným svého přesvatého předmětu, ale též hodným svého velikého původce, nejslavnějšího veleducha křesťanských bohoslovců. Liturgií hodinkovou vane týž duch, který budoval středověké katedrály …
Od prvních nešpor rozhlaholuje se bohopoctné velebení svátostného Krále lidstva. Mosaika obrazů a předobrazů rozklenuje se v žalmové i antifonové lícni před zaníceným zrakem duše. Bohatství myšlenek i vztahů oslňuje. Vrcholný div Boží lásky v Eucharistii rozjímán je se všech hledisk a po všech stránkách. Nejkrásnější hymny svátostné (Pange lingua, Sacris solemniis, Verbum supernum) velebí náplň darů Božích v Eucharistii. Zhuštěné podávají veškeré věroučení eucharistické v mravních vztazích k našemu životu. Jediná sloka vydává za celé knihy: Náš bratr jest lidskou podstatou, jak host jest krmí přesvatou, svou smrtí je nám výplatou, a v nebi mzdou nám bohatou.
O této strofě řekl básník Santolius, že by dal všechny své básně za to, kdyby směl býti zván jejím autorem. Žalmy a antifony oplývají přemírou myšlenkových námětů a mravních poukazů.
Eucharistie je plod spásonosný, úroda vykupitelské sklizně, pojítko spásy (I. nokturn). Spasitel svátostný jest naším králem, pastýřem, nejlepším vůdcem, štědrým hostitelem (II. nokturn). Jest útočištěm naší naděje, nebeským živitelem, proměňuje naše chrámy ve svatostany Boží (III. nokturn). A tři velicí učitelé mluví k nám o divu Boží lásky: apoštolský kristolog, sv. Pavel, slavný autor dnešních hodinek, svatý Tomáš Akvinský a největší zástupce doby starokřesťanské, svatý Augustin. „Žádná svátost“ – volá svatý Tomáš – „nepřináší více spásy nežli tato, ježto ona očišťuje hříchy, ctnosti rozmnožuje, a mysl nadbytkem všech duchovních darů naplňuje. Obětuje se ve chrámě za živé i mrtvé, aby všem prospělo, co ke spáse všech bylo ustanoveno. Aby pak sladkost této svátosti vyslovil, nikdo není s to, ježto v ní duchovní slast okoušíme z pramene samého, a v ní uctíváme památku oné vynikající lásky, kterou Kristus ukázal svým umučením. Proto, aby se nesmírná tato láska do srdcí věřících tím hlouběji vryla, při poslední večeři, když byl vykonal se svými učedníky slavnost velikonočního beránka chystaje se odejíti s tohoto světa k Otci, ustanovil tuto svátost, aby byla ustavičnou památkou jeho utrpení, aby splnila, co o ní Starý zákon předobrazoval, aby byla největším ze zázraků, jež učinil; a tem, kteří budou zarmouceni pro jeho odchod, zanechal v ní zvláštní útěchu.“
A sv. Augustin vykládaje slova dnešního evangelia dí: Snaží-li se lidé pokrmem a nápojem dosíci toho, by nelačněli ani nežíznili, neposkytuje jím toho skutečně nic leč nebeský pokrm a nápoj, ten, který činí nesmrtelnými a neporušitelnými ty, kteří ho požívají, to jest společnost svatých, ta, v níž bude pokoj, jakož i jednota úplná a dokonalá. Vždyť proto, jak to také muži Boží před námi postřehli, Pán náš Ježíš Kristus zanechal nám tělo a krev svou v oněch věcech, které bývají pokládány v nějakou jednotku z mnohých složek, Chléb totiž z mnoha zrnek vzniká, víno pak z mnoha hroznů se slévá. Konečně již vykládá, jak se to děje, co praví, a co to jest jísti tělo jeho a krev píti.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm,“ To je tedy jísti onen pokrm a píti onen nápoj; zůstávati v Kristu a Krista míti zůstávajícího v sobě.
Překrásné jsou rozjímavé odpovědi po posvátných čteních. Všechny (kromě jedné) duchaplně vždy spojují starozákonní předobraz s náplní novozákonní. Vévodí tří nejvýznačnější nástiny starozákonní; beránek velikonoční, mana a podpopelný chléb Eliášův.
Zvlášť dlužno upozorniti, jak liturgie neopomíjí vroucí úctu vzdávati Panně Marii. Vždyť v Eucharistii jest přítomno Tělo, které Pán vzal z přečistého lůna své Matky. Její lůno bylo prvním svatostánkem. O Panně Marii platí slova Písma: „Učiněna jest jako loď kupecká, z daleka nesoucí chléb svůj.“ (Přísl. 31, 14.)
Nesmírné poklady duchovní sneseny v církevní hodinky na slavnost Božího těla. Lze z nich vyvážiti neobsáhlé bohatství světla pro rozum a žáru pro srdce.
PRÚVOD S NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTÍ
Po mešní bohoslužbě koná se slavný průvod s nejsv. Svátostí (průvod bohonosný – theoforický). Tento útvar veřejné eucharistické pobožnosti připojen byl k slavnosti Božího těla později a netvoří podstatně její liturgické součásti. Proto není pro tuto pobožnost v Církvi jednotného předepsaného obřadu. Průvod božítělový zaváděn znenáhla. Nabyl však později velkolepých forem jako protest víry proti bludům a nevěře v nejsv. Svátost. Jak při zavedení, tak při pestrém rozvoji jeho jednotlivých útvarů uplatnily se vlivy lidové zbožnosti. Je to nadšený veřejný projev víry a lásky eucharistické, která neomezuje se dnes na prostory chrámové. Odtud okázalý zevnější lesk, který provází veřejnou manifestaci a slavné vyznání víry v hlavní dogma křesťanské. Jest zároveň jakousi smírnou veřejnou pobožností za urážky, jichž se dostává Vykupiteli i Králi lidstva v tajemství eucharistickém, V našich zemích má posléz i ráz průvodu prosebného, jímž vyprošujeme si požehnání i pro úrodu zemskou. Proto udělováno jest u čtyřech oltářů, obrácených ke čtyřem stranám světovým, požehnání. Naznačena tím touha, by požehnání svátostného Spasitele rozlilo se veškerou přírodou, by nám byla nástrojem blaha časného i věčného. I v modlitbách u nás obvyklých tlumočeny jsou prosby o časné potřeby a ochranu Boží. V některých zemích předčítány jsou u čtyřech oltářů počátky čtyř evangelií. Počátek tu platí za celek. Neběží tu výlučně o obsah začátečního úryvku, nýbrž o celé evangelium v symbolickém pojetí. Naznačuje se tím touha, by Kristus svou spásnou pravdou kraloval ve veškerém vykoupeném lidstvu. Je to hold Kristu Králi a manifestace za vládu jeho milosti a pravdy v člověčenstvu. U nás zpívány jsou u oltářů čtyři úryvky evangelní, obsahující řeči Páně o nejsv. Svátosti. Vyniká tím více oslava památky ustanovení nejsv. Eucharistie jako svátosti i oběti. Obřady, jež i v církevních provinciích naší vlasti nejsou úplně jednotné (majíce ráz místních, zvykem ustálených pobožností), sestávají kromě zmíněných perikop z hodinkových i mešních hymnů božítělových a modliteb, v nichž u nás převládají prosby za požehnání úrody zemské, za ochranu Boží a obecné potřeby.
Český překlad zpěvů a modliteb obvyklých v Čechách a na Moravě obsažen v příručce dra J. Hejčla: „Na slavnost Božího těla“ (Praha 1927) a ve velkém kancionálu.
z knihy: „Mše sv. v bohoslužebném řádu církevního roku“ P. Fr. Cinek, v Olomouci 1932