Michael s.a.

Brož. A5, 158 str., cena 150,- Kč

Autor: P. Sutter

Případ ďábelské posedlosti bratrů Děpolda a Josefa Burnerových v městečku Illfurt, jenž se začal odehrávat na podzim roku 1864.

Předmluva ke knize
Neobyčejně tragická historie obou ubohých děti v Illfurtu došla v uplynulých dvou letech netušeného rožšíření, dokonce i v nejvzdálenějších zemích světa. Téměř všechny diecésní časopisy ve Francii se o- této knížečce chvalně vyslovily. Četní biskupové a vysoce postavení duchovní laikové, ale zvláště věhlasný apoštol Srdce Ježíšova, Pater Matéo toto dílo ústně i písemně vřele doporučovali. Mimo čtyři francouzská vydání vyšlo toto dílo také již ve vydání anglickém, španělském, portugalském, maďarském, indickém a brasilském. Také Švýcary a Německo mají svá vydání. Té doby připravují se ještě další vydání pro USA, Polsko, Chorvatsko, Slovinsko, Holansko a Annam.
Tento neobyčejný úspěch svědčí o veliké užitečnosti a lidovosti díla. Jako kdysi za času Pána Ježíše byl Satan všemohoucností Spasitele přinucen při mnohých příležitostech vydati svědectví pravdě, tak má posloužiti i tyranství, jež na svých dvou nevinných obětech prováděl, k tomu, aby proniklo duše spasitelnou bázní před hříchem a pevnou důvěrou v Boha a jeho neposkvrněnou Matku.
Spisovatel.

Satan a muziky, plesy a tance
Posedlí měli často klidné hodiny, ano i celé dni. Tehdy byli ďáblové nepřítomni a děti jedly a pily, hovořily a hrály si jako ostaní děti, nevědouce zcela nic o tom, co se s nimi děje ve stavu posedlosti. Ďábel se vzdálil obyčejně v neděli odpoledne. Byl-li potom, při nastalém záchvatu, tázán, kde mezi tou dobou byl, odpověděl, že byl v sousení obci u „muziky“, kde prý to chodilo vesele, že jim vyhrával a měl při tom hojné žně. To prý se mu nejvíce líbí a dráždí při tom mladé lidi k největším rozpustilostem. V sirotčinci Saint-Charles jednou zvolal: „Chci píti!“ Zahradník, pan André, se ho tázal: „Ty přece nemůžeš píti, vždyť jsi duch. Co chceš píti? táhni do pekla!“ Satan odpověděl: „Usedám s pijáky ke stolu a dráždím je k chlastu, až jsou úplně spiti. V opilosti pak rozlévají nápoje po stole a po zemi, a co takto rozlijí, připadne mně.“ – Vyprávěl dále, že miluje plesy a tance, dráždě při tom lidi k náruživému tančení a provádění hloupostí. Když to dopověděl, hocha opět opustil Asi za 10 minut se vrátil a volal potupným smíchem: „Teď jsem byl v hospodě!“ Označil přesně místnost i jejího majitele a mluvil též o jiných hostincích a jejich majitelích, ačkoliv chlapec předtím nikdy v Schiltigheimu nebyl. Pak ještě dodal: „Moje obchody jdou dobře, mám z toho radost, můj šéf bude se mnou spokojen.“ Nejvíce ho těšilo, když se v těch místnostech, – což bývá velmi často, – mluvilo hodně dvojsmyslně a nemravně.
Jindy opět šlo kolem domu několik napolo opilých, povykujících mladíků. „Počkej!“ zvolal pojednou Satan, „rozeštvu je, aby se seprali.“ A skutečně strhla se mezi nimi v zápětí velká rvačka, která se třikrát opakovalala. Posedlý se při tom na plné hrdlo smál.
Jednou ustav ďábel ve svém tlachání, zvolal: „Ticho! teď ho máme!“ Na otázku: „Koho pak?“ – „No, toho mladíka, co tančí v místnosti X ve Schlettstadtu.“ – Označil přesně hostinec a ulici. Tu náhle křičel: „Aha, teď ho máme, už je u nás!“ – Okamžitě zavedeným pátráním zjištěno, že skutečně v označeném hostinci v tutéž dobu klesl jeden mladý muž uprostřed tance, raněn byv mrtvicí.
V Illfurtu jednou vyprávěl: „Ten kozel z N. šel se svou paní do svinčíku (kostela), aby tam žrali (šli k sv. přijímání). Měli hlad. Sotva se vrátili domů, dali se do hádky a kleli jako zběsilí. Strašlivé kletby sypaly se jim z úst jako sníh. Smál jsem se samou radostí. Večer byli by se mohli opět vrátiti do svinčíku, neboť stav jejich byl horší než ráno. Všechny jejich kletby uložil jsem do skřínky.“
Jindy opět pravil : „Při muzice postavíme se jako živá zeď kolem tančírny a mísíme se mezi tanečníky; neboť tu nám kvete pšenice“ ….