Michael s.a.

Brož. A5, 135 str., cena 145,- Kč

Obsah:
-P. Franz Schmidberger: STAV CÍRKVE VE SVĚTLE FATIMY 20 LET PO KONCILU
-Martin Doležal: VASSULA – OPRAVDOVÝ ŽIVOT V BOHU?
-Vittorio Messori: ŠPANĚLSKO, INKVIZICE A ČERNÁ LEGEDA ŠPANĚLSKO A AMERIKA POKRAČOVÁNÍ ČERNÉ LEGENDY
-P. Niklaus Pfluger: HARRY POTTER: NEW AGE VERZE PRO DĚTI
-P. Karl Stehlin: SOUMRAK UMĚNÍ
-Dr.Wilhelm Ettelt: PROROCKÉ VÝPOVĚDI VE SVĚTLE KATOLICKÉ VĚROUKY
-F. Zelenka: VOLTAIRE

Ukázka z knihy:
V posledních letech se severoamerická herečka Jane Fondová, která od dob Vietnamu brání různé mylné názory a přeje si být „politicky angažovanou“, připojila ke konformnímu hnutí, jemuž padlo za oběť mnoho katolíků. Zatímco jeho stoupenci lamentují (což je zcela nepochopitelné pro toho, kdo aspoň trochu ví, co to byly aztécké kulty) nad čímsi, co nazývají „zničením velkých předkolumbovských náboženství“, Fondová pokročila ještě dál a hovoří o aztéckých utlačovatelích, že „měli náboženství a společenský systém daleko lepší než to, co jim bylo násilím vnuceno křesťany“. Jistý učenec, také severoamerický, odpověděl herečce v jednom z předních deníků a připomenul jí (a zároveň i katolíkům plačícím nad „kulturním zločinem“, jenž vedl ke zničení náboženského systému Aztéků), jak vypadal rituál neustávajících řeží na mexických pyramidách. Popisuje jej následovně: „Čtyři kněží chytili oběť a položili ji na obětní kámen. Velekněz jí vrazil nůž pod levé prso, otevřel prsní kosti, vložil tam ruku a tak dlouho se tam hrabal, dokud nevytáhl ještě bijící srdce, aby je uložil do kalicha a obětoval bohům. Potom bylo tělo „zpracováno“ na stupních pyramidy. U jejího podnože čekali jiní kněží, kteří natahovali kůži od šíje až po paty tak, aby ji mohli stáhnout v celku. Tělo zbavené kůže bylo předáno jednomu z bojovníků, který je vezl do domu, kde je dělil na části a potom rozdával přátelům nebo též je zval k sobě na společnou hostinu. Stažené kůže sloužily kněžím jako svrchník.“ Každoročně byly desetitisíce mládeže obojího pohlaví takto obětovány bohům, protože zásada stanovená kněžími nařizovala, že oběť se má dít ustavičně, děti se vhazovaly do propasti Pantilanu, ženám zbaveným panenství se stínaly hlavy, dospělí mužové byli zaživa stahováni z kůže a dobíjeni střelami. Tak bychom mohli pokračovat v seznamu „delikates“, které Jane Fondová (a též někteří řeholníci a kněží, dnes tolik odsuzující „fanatické“ Španěly) přechází mlčením a říká nám, že prý „křesťanství bylo horší“. O něco méně krvelační byli Inkové, také agresoři, kteří zotročili Indiány z jihu po celé délce horského řetězce And. Historik připomíná: „Inkové obětovali lidi, aby odvrátili taková nebezpečí jako hlad a epidemie. Oběti, jimiž byli nejednou děti, mládenci a panny, věšeli nebo jim stínali hlavy; někdy jim také vytrhávali srdce podle aztéckého způsobu.“ Režim, který Inkové naložili na Indiány, byl mimo jiné výrazným předchůdcem „reálného socialismu“ marxistického stylu. Samozřejmě, že – podobně jako všechny jiné tohoto typu – fungoval tak špatně, že utlačení Indiáni spolupracovali s hrstkou Španělů, kteří prozřetelnostně přišli na jejich území, aby toto ukončili. V šestnáctém století v Andách, podobně jako ve dvacátém století ve východní Evropě, bylo zakázáno soukromé vlastnictví, neexistovaly opravdové peníze ani obchod a soukromý život podléhal reglementaci státu. V ideologickém smyslu tak Inkové předešli nejen marxismus, ale také fašismus. Manželství se povolovalo pouze tehdy, kdy bylo ve shodě s genetickými zákony, stanovenými státem, aby se zabránilo „prznění rasy“ a zajistilo rasově čisté „pěstování lidí“. K tomuto strašlivému scénáři se sluší ještě dodat, že v předkolumbovské Americe se neužívalo ani kol (snad jen pro náboženské potřeby), ani železa, ani koní, kteří pravděpodobně žili divoce na některých územích ještě před příchodem Španělů, ale Indiáni je nebyli schopni ani ochočit, ani zkonstruovat opratě. V praxi nedostatek koní znamenal též nedostatek mul a oslů. Když k tomu ještě připočteme nedostatek kol, tak je samozřejmé, že celý transport na tamních územích, dokonce i to všechno, co bylo nutné ke stavbě kolosálních svatyň a paláců vládců, spočíval na bedrech obrovského počtu otroků. Na základě těchto údajů uznali španělští právníci v rámci „přirozené rovnosti všech lidí“ právo i povinnost Evropanů přinášet pomoc těmto lidem, kteří ji potřebovali. Náleželi k nim zcela jistě předkolumbovští domorodci. Nutno též pamatovat na to, že poprvé v historii se Evropané setkali s velice odlehlými, jinými kulturami. V protikladu k tomu, co dělali Angličané, kteří se omezili na eliminaci „divochů“, s nimiž se setkali v Novém světě, Iberijci s veškerou vážností přijali kulturní a náboženskou výzvu, na což mohou být právem hrdi.